ECLI:CZ:NSS:2015:6.ADS.136.2012:72
sp. zn. 6 Ads 136/2012 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Stavební bytové družstvo
Pernštejn, se sídlem třída Míru 2672, Pardubice, zastoupeného Mgr. Josefem Smutným,
advokátem, se sídlem třída Míru 92, Pardubice, proti žalované: Česká správa sociálního
zabezpečení, pracoviště Hradec Králové, se sídlem Slezská 839, Hradec Králové, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: M. Š., proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 6. 2011, č. j. 46091/010-
6312-5.4.2011-21171-7/2-TL, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 20. 9. 2012, č. j. 52 Ad 42/2011 - 107,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce ani osoba zúčastněná na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 2. 6. 2011, č. j. 46091/010 -6212-5.4.2011-21171-7/2-TL (dále
jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Okresní správy
sociálního zabezpečení Pardubice ze dne 22. 2. 2011, č. j. 46005/110-6312-24.1.2011-
1791/4/KD/2, o tom, že osobě zúčastněné na řízení trvala účast na nemocenském pojištění
u žalobce coby jejího zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 1. 8. 2002
do dne 13. 8. 2010.
[2] Žalovaná v napadeném rozhodnutí k otázce pracovního poměru mezi žalobcem a osobou
zúčastněnou na řízení konstatovala, že dne 1. 8. 2002 byla mezi žalobcem a osobou zúčastněnou
na řízení uzavřena pracovní smlouva (na pozici předsedy družstva) s datem nástupu
do zaměstnání téhož dne (dále též jen „pracovní smlouva ze dne 1. 8. 2002“), přičemž vzniklý
pracovní poměr zanikl okamžitým zrušením ze strany zaměstnance (osoby zúčastněné na řízení),
které bylo žalobci písemně doručeno dne 13. 8. 2010. Osoba zúčastněná na řízení sice byla již dne
4. 6. 2002 na členské schůzi žalobce zvolena členem představenstva žalobce a představenstvo
si ji zároveň zvolilo za předsedu; nicméně tehdy platné stanovy žalobce umožňovaly vznik
pracovněprávního vztahu u jeho předsedy (představenstva), a to na výkon dalších činností
spojených s běžným řízením družstva. Žalovaná upozornila na to, že členská schůze žalobce
si byla dobře vědoma problematičnosti právního postavení osoby zúčastněné na řízení, zejména
s ohledem na obtížnost rozlišení, kdy pro žalobce vykonává činnost jako statutární orgán
a kdy pro něj pracuje jako zaměstnanec. K tomu uvedla, že pokud by s osobou zúčastněnou
na řízení nebyl uzavřen pracovní poměr, byl by uzavřen s jinou osobou, která by řídila běžnou
činnost družstva. Činnosti uvedené v části II. dokumentu vyhotoveného dne 28. 4. 2003, jehož
předmětem mělo být vymezení pracovních povinností osoby zúčastněné na řízení, pak dle názoru
žalované přímo nesouvisely s výkonem funkce statutárního orgánu. Úkony jako
např. zastupování družstva navenek, řízení a příprava schůzí představenstva apod. nepochybně
patřily k výkonu funkce předsedy představenstva, avšak běžnou náplní činnosti předsedy
představenstva není např. přebírání došlé pošty, vedení knihy došlé a odeslané pošty, zajišťování
styku s účetní kanceláří, daňovými poradci, úřady státní správy, zajišťování fakturace smluvním
partnerům či vedení evidence o odpracované době včetně přestávek na odpočinek. Tyto činnosti
už jdou nad rámec výkonu funkce statutárního orgánu a mohly být tedy zajišťovány
v pracovněprávním vztahu ať už osobou zúčastněnou na řízení či jinou osobou. Žalovaná
tak uzavřela, že osoba zúčastněná na řízení splnila podmínky účasti na pojištění podle §2 odst. 1
zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění platném do 31. 12. 2008
(resp. po tomto datu podle §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském
pojištění, ve znění pozdějších předpisů).
[3] Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou, v níž zejména namítl, že pracovní
smlouva ze dne 1. 8. 2002 je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, tudíž nemohlo dojít
k platnému vzniku pracovního poměru mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení.
Absolutní neplatnost této pracovní smlouvy dovozoval žalobce ze dvou důvodů. Jednak proto,
že tato smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, přestože podle obchodního zákoníku určují
funkční období jednotlivých členů představenstva stanovy, přičemž stanovy žalobce
se pro všechny členy představenstva omezují na tři roky. Další důvod neplatnosti pracovní
smlouvy ze dne 1. 8. 2002 pak podle žalobce spočíval v tom, že náplní daného pracovního
poměru měl být výkon činností statutárního orgánu, respektive jeho člena, což je rovněž
nezákonné. Žalobce nesouhlasil se závěrem žalované, že by osoba zúčastněná na řízení
vykonávala vedle činností souvisejících s výkonem funkce předsedy družstva také činnosti
podle zákoníku práce. Žalobce rovněž vytkl žalované, že se řádně nezabývala zásadní otázkou
platnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 coby předběžnou otázkou, přičemž z tohoto
důvodu nebyl ve správním řízení ani zjištěn skutkový stav podstatný pro rozhodnutí žalované.
[4] Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. 9. 2012,
č. j. 52 Ad 42/2011 – 107 (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“), žalobu zamítl.
Upozornil na doslovnou shodu žalobních námitek s námitkami odvolacími (krom námitek
neřešení předběžné otázky a nezjištění skutkového stavu žalovanou) a uvedl, že žalovaná
se se všemi těmito námitkami podrobně vypořádala, přičemž odůvodnění napadeného
rozhodnutí krajský soud obsáhle citoval. Konstatoval, že žalovaná se ve svém rozhodnutí fakticky
zabývala i otázkou platnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 a v souladu s §57 odst. 1
písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, si o ní sama učinila
úsudek a dospěla k závěru, že v rozhodné době nebylo nemožné, aby byl s předsedou
představenstva družstva uzavřen pracovněprávní vztah (na činnosti odlišné od výkonu funkce
statutárního orgánu).
II. Obsah podání uplatněných v řízení o kasační stížnosti
[5] Proti napadenému rozsudku brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností.
V ní setrval na svém názoru o absolutní neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 pro její
rozpor se zákonem, což považoval za klíčové při řešení sporu o účast na nemocenském pojištění
osoby zúčastněné na řízení. Stěžovatel rovněž doplnil, že otázka platnosti pracovní smlouvy byla
v mezidobí řešena (jako předběžná otázka v jiném, skutkově nesouvisejícím řízení) Krajským
soudem v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jenž se v rozsudku ze dne 25. 10. 2012,
sp. zn. 36 Cm 201/2009, zcela ztotožnil se skutkovou a právní argumentací stěžovatele a dospěl
k závěru, že pracovní smlouva ze dne 1. 8. 2002 je neplatná. Stěžovatel namítal, že krajský soud
jeho žalobu zamítl ze zcela formalistických důvodů, především na základě shody žalobních
a odvolacích námitek, přičemž u těchto námitek toliko zhodnotil, zda se žalovaná s nimi věcně
vypořádala. Otázkou platnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 se krajský soud odmítl zabývat,
přestože je toto posouzení pro řešení věci klíčové.
[6] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázala na napadené rozhodnutí
a na své vyjádření k žalobě. Uvedla, že k odkazu stěžovatele na rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 36 Cm 2001/2009,
se nemůže nijak vyjádřit, neboť nebyla účastníkem řízení a okolnosti případu jí nejsou známy.
Citovaný rozsudek byl vydán více než měsíc po projednání žaloby proti napadenému rozhodnutí
a byl proti němu podán opravný prostředek. Žalovaná uvedla, že se platností pracovní smlouvy
ze dne 1. 8. 2002 podrobně zabývala a učinila si o ní úsudek, ač v napadeném rozhodnutí uvedla,
že vyslovit neplatnost pracovní smlouvy může pouze soud. Při svém rozhodování vycházela
z toho, že v rozhodné době bylo možné, aby s předsedou představenstva družstva byl uzavřen
pracovněprávní vztah, a to na činnosti odlišné od výkonu funkce statutárního orgánu.
[7] Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření ke kasační stížnosti upozornila na to,
že proti stěžovatelem odkazovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
sp. zn. 36 Cm 201/2009 podala odvolání a tento rozsudek tak není pravomocný. Argumentaci
stěžovatele přičítala snaze vyhnout se povinnosti zaplatit povinné odvody sociálního
a zdravotního pojištění včetně příslušného penále. Pracovní smlouva ze dne 1. 8. 2002 byla řádně
uzavřena, má veškeré potřebné náležitosti a bylo z ní několik let plněno. Na jejím základě byly
vykonávány pracovní úkony a placeny sociální a zdravotní dávky.
[8] Na vyjádření žalované a osoby zúčastněné na řízení reagoval stěžovatel replikou. Setrval
na názoru, že jeho argumenty proti napadenému rozhodnutí jsou kvalifikované a opodstatněné.
Podotknul, že vyměřené a zaplacené penále předepsal osobě zúčastněné na řízení k náhradě
a způsobenou škodu z ní vymáhá.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Podmínka povinného zastoupení ve smyslu §105 odst. 2
s. ř. s. je také splněna. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[10] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 4 s. ř. s.).
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, tedy tím, zda je napadený rozsudek srozumitelný a zda je v jeho odůvodnění uveden
dostatek důvodů podporujících jeho výrok (k nepřezkoumatelnosti viz např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS,
nebo ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS, všechna
v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud má za to, že z obsahu napadeného rozsudku je zřejmé,
že krajský soud se všemi žalobními námitkami věcně zabýval, přičemž se ztotožnil se závěry
žalované obsaženými v napadeném rozhodnutí. Za nepřezkoumatelné nemůže být považováno
ani napadené rozhodnutí, neboť žalovaná se v něm otázkou platnosti pracovní smlouvy taktéž
řádně zabývala, a to i z hlediska namítaného rozporu s ustálenou judikaturou civilních soudů.
Na str. 8 napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že činnosti, které byly uvedeny v části II.
pracovní náplně ze dne 28. 4. 2003, přímo nesouvisí s výkonem funkce statutárního orgánu.
Dle žalované běžnou náplní funkce předsedy představenstva družstva není např. přebírání došlé
pošty, vedení knihy došlé a odeslané pošty, zajišťování styku s účetní kanceláří, daňovými
poradci, úřady státní správy, zajišťování fakturace smluvním partnerům či vedení evidence
o odpracované době včetně přestávek na odpočinek; tyto činnosti jdou nad rámec výkonu funkce
statutárního orgánu a mohly být tedy zajišťovány v pracovněprávním vztahu ať už osobou
zúčastněnou na řízení či osobou jinou. Pokud stěžovatel namítl, že žalovaná na str. 6 napadeného
rozhodnutí uvedla, že není oprávněna rozhodovat o platnosti či neplatnosti uzavřené pracovní
smlouvy, je toto tvrzení žalované podle názoru Nejvyššího správního soudu zcela zjevně vytržené
z kontextu napadeného rozhodnutí. Žalovaná totiž hned v následující větě vysvětlila, že vyslovení
případné neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 (jak to ve správním řízení požadoval
stěžovatel) je výhradně v kompetenci (civilního) soudu. Napadený rozsudek i napadené
rozhodnutí jsou tedy bez jakýchkoliv pochybností přezkoumatelné, neboť je z nich jednoznačně
seznatelné, jakými úvahami se krajský soud a žalovaná řídily a k jakým závěrům při svém
rozhodování dospěly.
[12] Stěžovatel učinil svou ústřední kasační námitkou tvrzení, že pracovní smlouva ze dne
1. 8. 2002 (uzavřená s osobou zúčastněnou na řízení) byla absolutně neplatná pro rozpor
se zákonem, resp. s judikaturou civilních soudů. K tomu šestý senát Nejvyššího správního soudu
uvádí, že usnesením ze dne 31. 7. 2013, č. j. 6 Ads 136/2012 – 38, se chtěl vymezit
proti právnímu názoru třetího senátu vyjádřenému v rozsudku ze dne 9. 12. 2010,
č. j. 3 Ads 119/2010 – 58, a podle §17 s. ř. s. předložil rozšířenému senátu Nejvyššího správního
soudu k posouzení právní otázku, zda do okruhu osob účastných nemocenského pojištění
podle zákona č. 187/2006 Sb. ve zněních účinných před 1. 1. 2012 (a do 31. 12. 2008 podle
zákona č. 54/1956 Sb.) spadají jako „zaměstnanci v pracovním poměru“ také osoby
ve funkci statutárního orgánu či jeho člena obchodní společnosti nebo družstva, pokud
v rozhodné době byly v dobré víře, že s danou právnickou osobou jsou zároveň
v pracovněprávním vztahu (pro činnosti nesouvisející s výkonem uvedené funkce).
Usnesením ze dne 9. 12. 2014, č. j. 6 Ads 136/2012 – 57, vrátil rozšířený senát věc šestému
senátu bez věcného vyřízení a zároveň jej upozornil na to, že v judikátu č. j. 3 Ads 119/2010 - 58
vyšel třetí senát ze skutkového základu, v němž nebylo zjištěno a prokázáno, že by funkce ředitele
společnosti představovala jiný druh práce, než která vyplývá přímo z práv a povinností jednatele
společnosti s ručením omezeným. Dle právního názoru správních orgánů tudíž v kauze řešené
třetím senátem pracovní poměr žalobci na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 23. 2. 2006
nevznikl. Vzhledem k neexistenci pracovního poměru nevznikl v období od 23. 2. do 6. 9. 2006
ani pojistný poměr podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb., neboť podle tohoto
ustanovení je účast na nemocenském pojištění vázána právě na existenci pracovního poměru.
Žalobce jako stěžovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem trval na tom, že jeho činnost
jako statutárního orgánu měla odlišný obsah od jeho činnosti zaměstnance (ředitele společnosti).
K tomu třetí senát uvedl, že „sice stěžovatel konstantně tvrdí, že náplň jeho činnosti jakožto jednatele
společnosti na straně jedné a jako ředitele společnosti na straně druhé, se liší, ani v průběhu správního řízení,
ani v průběhu řízení před soudem však blíže nespecifikoval, v čem tyto rozdíly spočívají a jaké důkazy navrhuje
k jejich prokázání.“ Komplexní posouzení podmínek účasti na nemocenském pojištění však nebylo
a ani nemohlo být předmětem rozsudku ze dne 9. 12. 2010, č. j. 3 Ads 119/2010 – 58,
neboť stěžovatel byl v této věci přihlášen k nemocenskému pojištění od 23. 2. 2006 z titulu
činnosti jednatele společnosti (a byl tedy účastníkem nemocenského pojištění podle zvláštní
úpravy stanovené vyhláškou č. 165/1979 Sb.) a obecné právní otázky účasti na nemocenském
pojištění v kasační stížnosti nezpochybňoval.
[13] Na základě výše uvedeného tedy šestý senát Nejvyššího správního soudu konstatuje,
že ani případná záporná odpověď ze strany rozšířeného senátu na jím předloženou právní otázku
by nebránila uznání účasti na nemocenském pojištění těch osob, jejichž pracovněprávní
vztah platně nevznikl. V rozhodném období let 2002 až 2010 totiž normovala dopad
soukromoprávní neplatnosti samotná úprava nemocenského pojištění. Ustanovení §2 odst. 2
zákona č. 54/1956 Sb. výslovně uvádělo, že za zaměstnance v pracovním poměru se pro účely tohoto
zákona považuje též osoba činná v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl,
neboť nebyly splněny všechny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jeho vznik. Obdobně §5
písm. a) bod 15 zákona č. 187/2006 Sb. (účinného od 1. 1. 2009) stanovil, že pojištění jsou
při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně účastni zaměstnanci, jimiž se pro účely tohoto
zákona rozumí mj. „osoby činné v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl,
neboť nebyly splněny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jeho vznik.“ Citovaná ustanovení
obou zákonů tedy vztahují účast na nemocenském pojištění též na ty osoby, jejichž
pracovněprávní vztah platně nevznikl. Jinými slovy, obě ustanovení povyšují fakticitu
pracovněprávního vztahu nad jeho (soukromoprávní) normativitu. Aniž by mechanicky přebíralo
dopady soukromoprávních formalit, chrání veřejné právo ve vztahu k de facto zaměstnanci jeho
veřejnoprávní status a z toho mu plynoucí nároky. Správní orgány při určování účasti
zaměstnance na nemocenském pojištění dle zákonů o nemocenském pojištění použitelných
v letech 2002 až 2010 tedy musely brát v potaz, zda je pracovní smlouva ve smyslu soukromého
práva neplatná či nikoliv. Byla-li pracovní smlouva platná, vznikala dané osobě účast na pojištění
jako zaměstnanci v pracovněprávním poměru [2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb., resp. §5
písm. a) bod 1 zákona č. 187/2006 Sb.]. Byla-li pracovní smlouva neplatná, vznikala dané osobě
účast na nemocenském pojištění v souladu s §2 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb., respektive §5
písm. a) bod 15 zákona č. 187/2006 Sb., to ovšem za podmínky, že přes formální neplatnost
pracovní smlouvy byla daná osoba pro svého zaměstnavatele vskutku činná. Nejvyšší správní
soud tedy nemá žádný rozumný důvod odchýlit se od právního názoru vyjádřeného v rozsudku
Nejvyšší správního soudu ze dne 9. 12. 2010, č. j. 3 Ads 119/2010 – 58 a shrnuje, že byť je nyní
souzená věc projednávána v odlišném režimu, tj. ve správním soudnictví, platnost pracovní
smlouvy ze dne 1. 8. 2002 musí být posouzena z hlediska souladu s ustálenou judikaturou
civilních soudů v pracovněprávních věcech.
[14] Za jedinou dostatečně konkretizovanou kasační výtku namítající rozpor pracovní smlouvy
ze dne 1. 8. 2002 s judikaturou civilních soudů se dá považovat pouze tvrzení stěžovatele,
že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích se otázkou platnosti pracovní
smlouvy ze dne 1. 8. 2002 zabýval v civilním řízení a v rozsudku ze dne 25. 10. 2012,
sp. zn. 36 Cm 201/2009, ji posoudil jako neplatnou. Nejvyšší správní soud si příslušný spis
vyžádal a z rozsudku ze dne 25. 10. 2012, č. j. 36 Cm 201/2009 - 324, zjistil, že Krajský soud
v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích posuzoval žalobu stěžovatele na zaplacení částky
114.881 Kč, kterou měla osoba zúčastněná na řízení neoprávněně vynaložit za stěžovatele
v souvislosti s jeho činností v období od 4. 5. 2009 do 23. 6. 2009. Krajský soud v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích se skutečně vyjádřil i k otázce platnosti pracovní smlouvy
ze dne 1. 8. 2002 a konstatoval, že tato smlouva je dle jeho názoru neplatná,
neboť bez jakéhokoli rozlišení směšuje odměnu za výkon funkce předsedy družstva s odměnou
za výkon jiných např. administrativních činností osoby zúčastněné na řízení, které přímo
s výkonem funkce nesouvisí a na jejichž výkon lze uzavřít smlouvu pracovní. Z předmětného
civilního spisu však dále plyne, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2014,
č. j. 7 Cmo 76/2013 – 353, citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích zrušil (resp. zrušil v rozsahu výroků, kterými bylo rozhodnuto o oprávněnosti
zaplacení mzdy osobě zúčastněné na řízení), neboť jej považoval za částečně nepřezkoumatelný,
a to především pro nedostatek právní kvalifikace jednotlivých jednání osoby zúčastněné na řízení.
Vrchní soud v Praze konstatoval, že pro posouzení oprávněnosti majetkových nároků stěžovatele
si měl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích nejprve ujasnit, jakých právních
jednání se měla osoba zúčastněná dopustit v rozporu se zákonem, resp. zda v jednotlivých
případech jednala jako člen statutárního orgánu (a přešlo tak na ni důkazní břemeno prokázat,
že jednala s péčí řádného hospodáře) či nikoli. Tím Vrchní soud v Praze přisvědčil odvolací
námitce osoby zúčastněné na řízení, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
opomenul při svém rozhodování zohlednit existenci pracovního poměru osoby zúčastněné
na řízení a v rámci tohoto poměru vykonávané práce. Nejvyšší správní soud má tedy za to,
že stěžovatelův blíže nespecifikovaný odkaz na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích ze dne 25. 10. 2012, č. j. 36 Cm 201/2009 – 324, nemohl zpochybnit
závěry napadeného rozsudku (a potažmo napadeného rozhodnutí), neboť citovaný rozsudek byl
Vrchním soudem v Praze zrušen a není tak pravomocný. Navíc byl zpochybněn právě v části
týkající se právní kvalifikace jednání osoby zúčastněné na řízení (resp. v hodnocení, v jakých
případech tato osoba jednala jako člen statutárního orgánu či v jiném právním postavení). Nelze
tedy vyloučit, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v novém řízení svůj
názor o neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 přehodnotí.
[15] Pro úplnost je třeba uvést, že otázka platnosti či neplatnosti pracovní smlouvy sice spadá
do výlučné kompetence civilních soudů (jsou-li samozřejmě tyto otázky žalobním návrhem
k řešení vzneseny), pro žalovanou však představuje předběžnou otázku ve smyslu §57 správního
řádu, o níž si může učinit úsudek (podobně jak to učinil Krajský soud v Hradci Králové
- pobočka v Pardubicích, když rozhodoval o soukromoprávním majetkovém nároku stěžovatele
vůči osobě zúčastněné na řízení). Ustanovení §57 odst. 1 písm. c) správního řádu pak výslovně
řadí mezi otázky, o nichž si správní orgán nemůže učinit úsudek sám, pouze otázky, zda byl
spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, a dále otázky
osobního stavu. V takovém případě je správní orgán povinen uvést, z jakých úvah
při vyřešení otázky vychází (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2.2004,
č. j. 6 A 101/2002 – 52, publ. pod č. 315/2004 Sb. NSS). V nyní posuzovaném případě
tak žalovaná učinila (srov. odst. [11] tohoto rozsudku), přičemž zcela správně posuzovala platnost
pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 v intencích judikatury Nejvyššího soudu (zohlednila jeho
rozsudky sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, sp. zn. 21 Cdo 963/2002 či sp. zn. 21 Cdo 737/2004)
a uvedla konkrétní činnosti osoby zúčastněné na řízení, které dle jejího názoru mohly být platným
předmětem pracovní smlouvy. K tomu je možné podotknout, že závěry Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 10. 2012, č. j. 36 Cm 201/2009 – 324,
se nedaly beze zbytku aplikovat na nyní posuzovanou věc (a vyvrátit tak závěry žalované)
ani kdyby citovaný rozsudek nabyl právní moci. Předmětem civilního řízení byly nároky
stěžovatele pouze za období od 4. 5. 2009 do 23. 6. 2009. Sám stěžovatel v civilním řízení uznal
nedostatečné právní zajištění svého vztahu k osobě zúčastněné na řízení a nevznášel vůči
ní jakékoli nároky vztahující se k činnosti před 14. 4. 2009 (tj. dnem, kdy osoba zúčastněná
na řízení přestala být předsedou družstva). Krajský soud v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích připustil, že osoba zúčastněná na řízení mohla s odkazem na pracovní smlouvu
ze dne 1. 8. 2002 vykonávat jisté činnosti, za něž by jí náležela odměna (z jednání představenstva
byla však srozuměna s tím, že platnost této pracovní smlouvy může být problematická). Krajský
soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích navíc v souladu se zásadou koncentrace řízení
nepřihlížel k opožděným tvrzením osoby zúčastněné na řízení (jako žalovaného v onom řízení)
a důkazům, jež se týkaly jejích mzdových nároků vůči stěžovateli.
[16] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že o proti přezkoumatelnému a logicky
odůvodněnému názoru žalované, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002 trvala osobě
zúčastněné na řízení účast na nemocenském pojištění do 13. 8. 2010, stěžovatel v kasační
stížnosti nepředložil žádná konkrétní právně významná skutková tvrzení na podporu svého
názoru, že pracovní smlouva ze dne 1. 8. 2002 je neplatná. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá,
že argumenty předestřené stěžovatelem v kasační stížnosti, resp. nekonkretizovaný odkaz
na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 25. 10. 2012,
č. j. 36 Cm 201/2009 – 324, nebyly způsobilé zpochybnit závěry, ke kterým ve správním řízení
dospěla žalovaná v podobě, jak je akceptoval krajský soud.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[17] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1, 2
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaná sice měla ve věci úspěch, podle §60 odst. 2 s. ř. s. však
správnímu orgánu ve věcech nemocenského pojištění nelze přiznat právo na náhradu nákladů
řízení, na které by měl jinak nárok podle §60 odst. 1 s. ř. s.
[19] Osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch
nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto
řízení však osobě zúčastněně na řízení žádná povinnost uložena nebyla, nemá tak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. května 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu