ECLI:CZ:NSS:2015:6.ADS.161.2012:92
sp. zn. 6 Ads 161/2012 - 92
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně:
Zentiva, a. s., se sídlem Einsteinova 24, Bratislava, Slovenská republika, zastoupené
JUDr. PharmDr. Vladimírem Bíbou, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 17, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2010, č. j. MZDR5232/2010, sp. zn. FAR: L19/2010,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: PharmaSwiss Česká republika s.r.o., se sídlem
Jankovcova 1569/2c, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 15. 11. 2012, č. j. 11 Ad 13/2010 - 153,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012, č. j. 11 Ad 13/2010 - 153,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně napadla žalobou výrok II. rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví,
o změně výše a podmínek úhrady léčivých přípravků v zásadě terapeuticky zaměnitelných
s léčivými přípravky náležejícími do referenční skupiny č. 28/2 – hypolipidemika, fibráty,
per os. Městský soud v Praze (dále též jen „městský soud“) některé z jejích námitek akceptoval
a napadené rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 12. 4. 2012, č. j. 11 Ad 13/2010 - 104,
neboť základní úhrada referenční skupiny č. 28/2 byla dle jeho názoru stanovena nesprávně.
Nejvyšší správní soud poté ke kasační stížnosti žalovaného tento rozsudek městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (rozsudkem ze dne 11. 7. 2012, č. j. 6 Ads 70/2012 - 60).
Následovalo nové rozhodnutí městského soudu, jež je označeno v záhlaví, kterým byla žaloba
zamítnuta, a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
[2] Kasační stížností podanou osobně dne 20. 12. 2012 se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
dovolávala zrušení v pořadí posledního rozsudku a vrácení věci Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
[§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“].
[3] Stěžovatelka spatřovala nezákonnost rozsudku městského soudu v jím vysloveném
závěru, že ve správní žalobě bylo možno úspěšně namítat porušení procesních, nikoli však
již (veřejných) hmotných práv stěžovatelky v řízení před správním orgánem. Napadený rozsudek
vylučuje ze soudního přezkumu veškeré námitky stěžovatelky, směřující proti výkladu a aplikaci
hmotného práva, tedy proti konkrétní výši úhrady předmětného přípravku. Takto vymezený
rozsah soudního přezkumu jí odpírá právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny
základních práv a svobod, ačkoli je podle jejího názoru garantováno českými právními předpisy
i právním řádem Evropské unie.
[4] Právní názor, na němž je rozsudek městského soudu postaven, je v přímém rozporu
jak s judikaturou Soudního dvoru Evropské unie (jíž se soud vůbec nezabýval), tak s nálezem
Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 36/05 (zejména body 46-50). Podotkla,
že teprve následkem přijetí posledně jmenovaného nálezu došlo ke změně části šesté zákona
o veřejném zdravotním pojištění, kdy bylo držitelům registrace léčivých přípravků
(tedy i stěžovatelce) přiznáno postavení účastníků (míněno správního) řízení. Jednoznačně
z něho vyplývá, že konkrétní výše úhrady léčiva podléhá garanci procesních práv, a proto
je nutné, aby soudní přezkum zahrnoval i otázku konkrétní výše úhrady toho kterého léčiva,
včetně přezkumu postupu a jednotlivých kroků správních orgánů k tomu vedoucích. V opačném
případě by nebylo možné, aby nezávislý soud přezkoumal i odborně zcela nesprávné posouzení
konkrétní otázky správním orgánem. Důvodem, pro který Ústavní soud předchozí právní úpravu
zrušil, byla podle stěžovatelky právě absence možnosti držitelů registrace léčivých přípravků
(i jiných osob) domáhat se efektivní soudní ochrany, pokud jde o konkrétní výši úhrady.
Stěžovatelka upozornila na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 42/10,
kterým byl jako zjevně neopodstatněný odmítnut návrh Nejvyššího správního soudu na zrušení
šesté části zákona o veřejném zdravotním pojištění, z jehož odůvodnění je dle jejího názoru
zřejmé, že možnost soudního přezkumu konkrétní výše úhrady zajišťuje soulad s nálezem
sp. zn. Pl. ÚS 36/05.
[5] Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), nemá ustanovení, které by omezovalo právo
některého z účastníků řízení podle tohoto zákona (držitelů rozhodnutí o registraci
ani např. zdravotních pojišťoven) podávat námitky směřující proti výkladu a aplikaci hmotného
práva v oblasti stanovení výše a podmínek úhrady léčivých přípravků. Omezení rozsahu soudního
přezkumu by pak dle názoru stěžovatelky muselo být stanoveno zákonem. Proto neobstojí
ani závěr soudu, že postavení osob uvedených v ustanovení §39f odst. 2 písm. a) a b) zákona
o veřejném zdravotním pojištění odpovídá postavení tzv. zájemníků. Takto pojatou ochranu
svých práv shledává stěžovatelka ryze formální a neplnící účel posledně zmíněného zákona.
Důsledkem takového přístupu je dle stěžovatelky nerovné postavení jednotlivých účastníků řízení
před Státním ústavem pro kontrolu léčiv (dále jen „Ústav“), jelikož jedni (držitelé registrace)
mohou uplatnit pouze procesní práva, avšak žadatelé ve smyslu §39f odst. 2 písm. c) zákona
o veřejném zdravotním pojištění (zdravotní pojišťovny) jako subjekty pojistného vztahu požívají
ochrany jak procesních, tak i hmotných práv. Zdravotní pojišťovny tedy veřejná subjektivní
práva mají a rozhodnutí Ústavu se jich dotýká. Podle článku 96 odst. 1 Ústavy mají však všichni
účastníci řízení mít před soudem rovná práva.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření setrval na svých předchozích stanoviscích a poukázal na to,
že stěžovatelka uvádí opakovaně stejné námitky, jejichž podstatou je neakceptace ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu, takže v podstatě napadá předchozí, pro městský soud
závazný rozsudek tohoto soudu. Stěžovatelkou namítaný rozpor s nálezem Ústavního soudu
ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 36/05 nemůže být předmětem projednávané věci a žalovaný
dále připomíná, že je nutné přihlédnout k usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2011,
sp. zn. Pl. ÚS 42/10, kde je uvedeno, že současná právní úprava obsažená v části šesté zákona
o veřejném zdravotním pojištění respektuje požadavky stanovené předchozí judikaturou
Ústavního soudu. Dvojinstančnost řízení a možnost podání opravného prostředku,
jichž se stěžovatelka dovolává na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2007,
sp. zn. Pl. ÚS 36/05, je dle názoru žalovaného plně realizována možností podat odvolání,
kterým se pak Ministerstvo zdravotnictví zabývá jako po stránce procesní, tak i hmotné. Závěrů
městského soudu o nesprávném stanovení výše úhrady v tomto případě se dovolávat nelze,
neboť jeho rozsudek, který je obsahoval, byl následně Nejvyšším správním soudem zrušen.
Žalovaný navrhl, aby byla kasační stížnost odmítnuta jako nepřípustná ve smyslu §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s., neboť směřuje proti rozsudku, kterým městský soud rozhodl znovu poté,
co jeho původní rozhodnutí bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno, a městský soud
se právním názorem kasačního soudu řídil, v jeho intencích posuzoval námitky stěžovatele
a v odůvodnění se s nimi vypořádal.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti. Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost
není důvodná a rozsudkem ze dne 30. 10. 2013, č. j. 6 Ads 161/2012 – 47, s odůvodněním, jehož
obsah je účastníkům řízení znám, a v němž Nejvyšší správní soud následoval předchozí ustálenou
judikaturu ohledně rozhodných právních otázek, vyjádřenou i v jeho prvním rozsudku vydaném
v této věci ze dne 11. 7. 2012, č. j. 6 Ads 70/2012 - 60, kasační stížnosti zamítl.
[8] Proti tomuto v pořadí již druhému rozsudku Nejvyššího správního soudu v této věci
podala stěžovatelka ústavní stížnost. Klíčovou otázkou pro posouzení věci samé byl (resp. stále
je) rozsah soudního přezkumu rozhodnutí o stanovení výše a podmínek úhrady léčivých
přípravků ze zdravotního pojištění, vydaného ve správním řízení. V mezidobí po podání ústavní
stížnosti stěžovatelky se touto otázkou zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu,
a to k podnětu jeho čtvrtého senátu. Stěžejním přitom bylo posouzení otázky, zda jsou
stěžovatelé coby účastníci řízení podle §39g odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění
v rámci soudního přezkumu rozhodnutí žalovaného aktivně procesně legitimováni
podle §65 odst. 1 s. ř. s., anebo toliko podle odst. 2 téhož ustanovení, resp. zda lze jejich soudní
ochranu omezit na veřejná subjektivní práva procesní nebo je třeba podrobit přezkumu i námitky
týkající se zásahu do jejich veřejných subjektivních práv hmotných. Rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu rozhodl v dané věci usnesením ze dne 9. 12. 2014, č. j. 4 Ads 35/2013 – 63
(všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz). Dospěl přitom k závěru, že právní názory plynoucí z předchozí ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu jsou v rozporu s jazykovým výkladem zákona o veřejném
zdravotním pojištění, s judikaturou Ústavního soudu, se směrnicí č. 89/105/EHS, o průhlednosti
opatření upravujících tvorbu cen u humánních léčivých přípravků a jejich začlenění do oblasti
působnosti vnitrostátních systémů zdravotního pojištění, a s tuto směrnici vykládající judikaturou
Soudního dvora Evropské unie. Rozšířený senát proto rozhodl, že „žadatelé o stanovení výše
a podmínek úhrady léčivých přípravků ze zdravotního pojištění podle §39f odst. 2 písm. a) zákona
č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, jako
držitelé registrace těchto léčivých přípravků a účastníci správního řízení podle §39g odst. 1 téhož zákona, jsou
v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v tomto řízení vydaného aktivně procesně legitimováni podle §65 odst. 1
s. ř. s.“ Těmto osobám tak v rámci soudního přezkumu správního rozhodnutí svědčí aktivní
procesní legitimace jak v rozsahu jejich veřejných subjektivních práv procesních, tak i v rozsahu
veřejných subjektivních práv hmotných.
[9] Ústavní soud nálezem ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3910/13, o ústavní stížnosti
stěžovatelky rozhodl tak, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2013,
č. j. 6 Ads 161/2012 – 47, zrušil, neboť jím došlo k zásahu do ústavního práva stěžovatelky
zaručeného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění citovaného nálezu
se Ústavní soud plně ztotožnil s právním názorem rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu vysloveným v usnesení ze dne 9. 12. 2014, č. j. 4 Ads 35/2013 – 63.
[10] Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3910/13,
a předtím rovněž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 9. 12. 2014,
č. j. 4 Ads 35/2013 – 63, dospěly k opačnému závěru, než byl zastáván předchozí judikaturou
Nejvyššího správního soudu, a právní názor vyslovený v rozsudcích ze dne 11. 7. 2012,
č. j. 6 Ads 70/2012 – 60, a ze dne 30. 10. 2013, č. j. 6 Ads 161/2012 – 47, byl těmito
rozhodnutími překonán (v podrobnostech Nejvyšší správní soud odkazuje na autentický text
odůvodnění citovaných rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu a Ústavního
soudu, jež je účastníkům řízení znám), musel Nejvyšší správní soud v nyní posuzovaném případě
dospět k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[11] Ze shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského
soudu nezákonným pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení, proto
jej podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil městského soudu k dalšímu řízení. V něm městský
soud rozhodne vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). V novém rozhodnutí městský soud rozhodne rovněž o náhradě
nákladů řízení o této kasační stížnosti (110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu