ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.246.2014:62
sp. zn. 6 As 246/2014 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy,
soudkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudce JUDr. Tomáše Langáška v právních věcech žalobců:
a) Krajské regionální centrum ŠKOLÍCÍ STŘEDISKO JIŽNÍ MORAVA, se sídlem Brno,
Josefská 612/15, IČ 72032871, b) Krajské regionální centrum školicí středisko jižní Čechy,
se sídlem České Budějovice, Husova tř. 1847/5, IČ 72032464, c) KRAJSKÉ REGIONÁLNÍ
CENTRUM ŠKOLÍCÍ STŘEDISKO STŘEDNÍ ČECHY, se sídlem Praha 4, Soudní 988/1,
IČ: 72038144, d) KRAJSKÉ REGIONÁLNÍ CENTRUM ŠKOLÍCÍ STŘEDISKO
PRAHA, se sídlem Praha 4, Soudní 988/1, IČ 72038152, e) Krajské regionální centrum -
Komora účetních poradců v ČR, se sídlem Ústí nad Labem, Velká hradební 484/2,
IČ 72037644, f) Krajské regionální centrum - Institut pro certifikaci účetních v ČR,
se sídlem Ústí nad Labem, Velká hradební 484/2, IČ 72037601, g) Krajské regionální centrum,
Centrum ekonomických studií Brno-venkov, se sídlem Brno, Holandská 859/3, IČ 72044659,
h) Krajské regionální centrum, Centrum ekonomických studií Brno-město, se sídlem Brno,
Holandská 859/3, IČ 72044667, ch) Krajské regionální centrum ŠKOLÍCÍ STŘEDISKO
ZLÍNSKO, se sídlem Zlín, Zarámí 4077, IČ 72032839, i) Krajské regionální centrum školící
středisko Pardubicko, se sídlem Pardubice, náměstí Republiky 56, IČ 72031689, j) KRAJSKÉ
REGIONÁLNÍ CENTRUM - ŠKOLICÍ STŘEDISKO OLOMOUCKO, se sídlem
Olomouc, Jeremenkova 1211/40B, IČ 72031948, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3, v řízení o žalobách proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 31. 12. 2013, č. j. MV-16512-202/VS-2008, v řízení o kasační stížnosti žalobců a kasační
stížnosti Krajského regionálního centra REGION ŠUMAVA, se sídlem České Budějovice,
Husova 5, IČ 72027061, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014,
č. j. 9 A 184/2014 – 59,
takto:
I. Kasační stížnosti žalobců a) až j) se zamítají .
II. Kasační stížnost stěžovatele Krajské regionální centrum REGION ŠUMAVA, se sídlem
Husova 5, České Budějovice, IČ 72027061, se odmítá .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Žalobci napadli u Městského soudu v Praze samostatnými žalobami rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 12. 2013, č. j. MV-16512-202/VS-2008 (dále „napadené rozhodnutí“).
Žalovaný tímto rozhodnutím podle §12 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů
(dále jen „zákon o sdružování občanů“), rozpustil občanské sdružení Česká účetní rada,
IČ: 26983567 (dále též „občanské sdružení“), a organizační jednotky České účetní rady ve smyslu
§6 odst. 2 písm. e) zákona o sdružování občanů, které byly podle stanov jmenovaného sdružení
označeny jako „Krajské regionální centrum“.
Městský soud v Praze vyzval jednotlivé žalobce k úhradě soudního poplatku.
Následně usnesením ze dne 5. 9. 2014, č. j. 9 A 184/2014 - 31, spojil všech 11 žalob
ke společnému projednání pod spisovou značku 9 A 184/2014.
Usnesením ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 A 184/2014 – 59 (dále „napadené usnesení“),
městský soud žádost žalobců o osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce
zamítl. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že žádosti žalobců považuje za zneužití práva
daného §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále „s. ř. s“). Přitom vycházel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74.
Nepříznivou finanční situaci si žalobci podle názoru městského soudu zavinili sami.
Stanovy občanského sdružení totiž předpokládaly celou řadu odborně a organizačně náročných
aktivit (spolupráce se státními orgány a orgány Evropské unie v oblasti účetních předpisů
a standardů, certifikace účetních poradců, pořádání pravidelných seminářů) a občanské sdružení
čítalo více než 160 organizačních jednotek, přičemž k zajištění chodu těchto aktivit muselo
mít sdružení dostatečné finanční prostředky. Nedostatek finančních prostředků potom vyvolával
otázku, zdali občanské sdružení mělo nějaké příjmy ze zdrojů majetku, které předpokládaly
stanovy (zápisné, členské příspěvky, dotace, dary, příjmy z vlastní odborné a vzdělávací činnosti).
Městský soud rovněž neuznal tvrzení žalobců, že jednou z příčin finančních potíží
bylo trestní stíhání a zadržení J. Š., statutárního orgánu občanského sdružení. Jmenovaný byl
stíhán a odsouzen po právu (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2009,
č j. 47 T 9/2008 - 2804, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 9 To
79/2010) za podvody, které spáchal v pozici předsedy správní rady občanského sdružení. Přes
vědomý nedostatek finančních prostředků totiž uzavíral kupní smlouvy s úmyslem převzít zboží
bez jeho zaplacení.
Žalobci dále nijak nedoložili škodu ve výši cca. 2,5 miliónu Kč, která jim údajně vznikla
vyrabováním sídla občanského sdružení, kdy policie po zatčení J. Š. sídlo nestřežila, a taktéž
nedoložili obnovu některých činností od poloviny roku 2012. Ačkoli stanovy občanského
sdružení předpokládaly celou řadu zdrojů, finanční situace sdružení prokázala, že nebylo
z těchto zdrojů čerpáno dostatečně. Navíc se jednalo o dlouhodobý stav, jelikož občanské
sdružení nemělo ani dostatek finančních prostředků k úhradě dluhů v letech 2006 a 2007, kdy J.
Š. páchal jménem občanského sdružení podvody.
Městský soud závěrem uvedl, že možná nezákonnost rozhodnutí žalovaného má vliv
na formulaci žalobních námitek a nikoli na rozhodování o osvobození od soudních poplatků.
Navíc podotkl, že více než 150 žalob podaných organizačními jednotkami je totožného
obsahu jako žaloba občanského sdružení. Jelikož ke zrušení rozhodnutí žalovaného
by postačovalo, aby byla shledána důvodnou žaloba občanského sdružení, jsou další žaloby
fakticky nadbytečné. Městský soud proto považoval za spravedlivé požadovat po žalobcích
zaplacení soudního poplatku. Z důvodu zamítnutí žádosti o osvobození od soudního
poplatku nesplnili žalobci ani podmínky pro ustanovení zástupce podle ustanovení §35 odst. 8
věty prvé s. ř. s. Žaloby ale byly formulovány dostatečně určitě a srozumitelně,
měly zákonné náležitosti, byly způsobilé k projednání a uplynula zákonem stanovená lhůta
pro jejich rozšíření o další žalobní námitky. Proto neměl městský soud za splněný ani požadavek
nezbytné potřebnosti pro ustanovení zástupce.
II.
Obsah kasačních stížností
Žalobci a organizační jednotka Krajské regionální centrum REGION ŠUMAVA
(dále též „stěžovatelé“), všichni zastoupeni J. Š., brojí kasačními stížnostmi shodného obsahu
proti napadenému usnesení. Uvádějí, že přestože doložili nedostatek finančních prostředků,
městský soud nevyhověl jejich žádostem z důvodu zneužití práva daného §36 odst. 3 s. ř. s.
Žalovaný svým rozhodnutím „zlikvidoval“ činnost 160 organizací, což mělo vliv
na jejich fungování, a tato skutečnost stěžovatelům nemůže být přičítána k tíži. Dále žádají soud,
aby nespojoval jejich činnost s protiprávním jednáním jejich statutárního orgánu jako fyzické
osoby nebo zástupce jiné „firmy“. Statutární orgán stěžovatelů spáchal trestný čin spočívající
v nezaplacení více jak 20 faktur v letech 2005 až 2007, od února 2008 byl ve vazbě a v roce 2009
byl odsouzen. Naproti tomu organizační jednotky vznikaly od konce roku 2008 do června 2009.
Organizační jednotky s vlastní právní subjektivitou nemohou nést odpovědnost za dění
předcházející jejich vzniku, a proto nemohly krýt jakoukoli činnost statutárního orgánu v době,
kdy ještě neexistovaly. Stěžovatelé dále uvádí, že zohlednění trestné činnosti statutárního
orgánu je mimo rámec zákonné úpravy podmínek pro osvobození od soudního poplatku.
Pokud rovněž žádali o ustanovení zástupce, neměl městský soud přehlédnout deklarované příjmy,
stav finančních prostředků a možnost si prostředky opatřit. Závěrem se stěžovatelé podivují
nad tím, že městský soud považoval za projev zneužití práva skutečnost, že podané žaloby
více než 150 organizačních jednotek byly obsahově totožné s žalobou občanského sdružení;
stěžovatelé zvolili tento postup z právní opatrnosti. Městský soud mohl spojit všechny žaloby
ke společnému řízení a informovat o tom stěžovatele. Městský soud ale žaloby nelogicky spojil
do několika skupin. Z výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhují, aby Nejvyšší správní soud
napadené rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v přípisu ze dne 3. 11. 2014, jejž přiložil k předávanému spisovému
materiálu, uvedl, že při rozhodování o osvobození od soudního poplatku přihlédl
ke skutečnosti, že všichni stěžovatelé jsou organizačními jednotkami občanského sdružení,
jehož jménem se J. Š. dopouštěl rozsáhlé majetkové trestné činnosti. Přitom konstatoval,
že nemohl všechny žaloby spojit ke společnému projednání, protože různé žaloby vyžadovaly
odlišné procesní postupy (některé žaloby byly podány opakovaně, jiné podaly organizační
jednotky bez právní subjektivity).
III.
Posouzení kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnosti jsou podány včas, neboť byly podány ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.) a v případě žalobců a) až j) byly podány osobou
oprávněnou, neboť stěžovatelé (s výjimkou stěžovatele Krajské regionální centrum REGION
ŠUMAVA) byli účastníky řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudních poplatků a povinném zastoupení advokátem.
V případě kasační stížnosti proti usnesení městského soudu o neosvobození od soudních
poplatků a zamítnutí žádosti k ustanovení advokáta by totiž docházelo pouze k řetězení
problému, které by popíralo smysl samotného řízení, a zároveň by nesvědčilo ani zásadě
hospodárnosti a rychlosti řízení, jež se obecně uplatňuje ve vztahu k výkonu celé veřejné
správy (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 As 3/2007 - 77,
a ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 – 77, dostupné na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud ve vztahu žalobcům a) až j) posoudil důvodnost kasačních
stížností, a to v mezích jejích rozsahu a uplatněných důvodů; neshledal přitom vady,
jimiž by se musel zabývat i bez návrhu (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Stěžovatelé podali kasační
stížnosti z důvodu tvrzené nezákonnosti dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud zjistil ze spisu následující skutečnosti.
Městský soud v Praze usneseními ze dne 14. 7. 2014, č. j. 9 A 184/2014 - 17,
č. j. 9 A 185/2014 - 17, č. j. 9 A 186/2014 - 17, č. j. 9 A 187/2014 - 17, č. j. 9 A 188/2014 - 17,
č. j. 9 A 189/2014 -17, č. j. 9 A 190/2014 - 17, č. j. 9 A 191/2014 - 17, č. j. 9 A 193/2014 - 17,
č. j. 9 A 195/2014 - 17, a č. j. 9 A 196/2014 - 17, vyzval jednotlivé žalobce k úhradě soudních
poplatků. Žádostmi ze dne 24. 7. 2014 požádali stěžovatelé městský soud o osvobození
od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce. Za příčinu dlouhodobých problémů
považovali trestní stíhání a uvěznění statutárního orgánu, přičemž následně došlo k vyrabování
sídla, které policie nezabezpečila; tehdy došlo ke škodě 2,5 milionu Kč. Žalobci dále uvedli,
že se jim od poloviny roku 2012 podařilo obnovit zejména sdružovací agendu. Namítali
neadekvátní postup žalovaného ve sdružovací agendě a tvrdili, že na základě rozhodnutí
žalovaného došlo ke zhoršení jejich postavení v právních vztazích, což jim zabránilo pokračovat
ve střednědobém stabilizačním plánu k vyřešení tíživých majetkových poměrů. Stěžovatelé neměli
dostatečnou finanční hotovost k úhradě soudního poplatku, nevlastnili žádný nemovitý majetek,
movitý majetek neměl téměř žádnou hodnotu a zřizovatel vedl o podstatnou část majetku řadu
soudních sporů. Součástí žádostí byla přiznání k dani z příjmu právnických osob, dále potvrzení
o osobních majetkových a výdělkových poměrech pro účely řízení před městským soudem
a výroční zprávy.
Kasační stížnosti nejsou důvodné. Nejvyšší správní soud předně konstatuje,
že shodnými kasačními stížnostmi dalších organizačních složek České účetní rady
se již v minulosti zabýval, a to např. v rozsudcích ze dne 8. 1. 2015, č. j. 4 As 202/2014 - 70,
ze dne 14. 1. 2015, č. j. 10 As 223/2014 - 71, ze dne 30. 1. 2015, č. j. 5 As 165/2014 – 58, ze dne
25. 2. 2015, č. j. 9 As 263/2014 - 63, ze dne 4. 3. 2015, č. j. 1 As 188/2014 - 72, atd. Od závěrů
zmíněných rozsudků zdejší soud ani v nynější věci neshledal důvod se odchýlit a v souladu s nimi,
konstatuje následující.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [k]aždý se může domáhat
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného
orgánu. Podle §36 odst. 3 věty první a druhá s. ř. s. [ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné
prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků.
Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné
důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Podle §35 odst. 8 věty první s. ř. s. [n]avrhovateli,
u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv,
může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce
a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém případě stát.
Nejvyšší správní soud se v usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 - 74, zabýval podmínkami pro osvobození neziskové organizace,
přičemž vycházel z povahy právnické osoby. Rozhodl, že „[p]ři posuzování podmínek pro osvobození
od soudních poplatků soud podle §36 odst. 3 věty první s. ř. s. zkoumá, zda právnická osoba má dostatečné
prostředky. Pokud právnická osoba vědomě uspořádá svoji činnost tak, aby dlouhodobě setrvávala
bez dostatečných finančních prostředků, ačkoliv jejich vynakládání v souvislosti s vykonávanou činností
je obvyklé a nezbytné, nelze takovou právnickou osobu zpravidla osvobodit od soudního poplatku ve smyslu §36
odst. 3 s. ř. s.“ Ačkoli soudy mají nemajetnost posuzovat zásadně objektivně, nikoliv zkoumat
subjektivní příčiny tohoto stavu, musí se zabývat otázkou, zdali není nemajetnost jen předstíraná.
Indicií pro takový stav je „[…] dlouhodobější fungování právnické osoby bez přiměřeného formálního
majetkového zázemí. Jestliže právnická osoba dlouhodoběji funguje v souladu s účelem (cílem), pro který byla
založena či který je předmětem její činnosti, aniž by ovšem byla schopna takové fungování zabezpečit ze zdrojů,
které má sama právně k dispozici, je to indicií, že ve skutečnosti ekonomické zázemí takové osoby tvoří lidé
podílející se přímo či nepřímo, zjevně či skrytě na její činnosti. Takové dlouhodobé fungování tedy naznačuje,
že skutečné ekonomické možnosti dané právnické osoby jsou větší než rozsah majetku, který jí (formálně) právně
patří, a že ve skutečnosti netrpí nedostatkem prostředků, neboť žádná právnická osoba nemůže jako skutečně
samostatná entita dlouhodobě existovat bez dostatečného majetkového zázemí pokrývajícího náklady
na její činnost“. Důkazní břemeno ohledně nedostatku prostředků potom „[…] nese účastník řízení.
V případě, že v řízení vyjdou najevo výše uvedené indicie, je proto na právnické osobě, aby prokázala,
že fakticky nedisponuje prostředky formálně vlastněnými někým jiným, zejména pak fyzickými osobami
podílejícími se na její činnosti či jinými právnickými nebo fyzickými osobami, s nimiž ji pojí faktické
vztahy. Jelikož nelze po nikom požadovat prokázání negativní skutečnosti, bude na právnické osobě,
aby podrobně osvětlila všechny relevantní aspekty své činnosti a popsala, z čeho jsou financovány a jak vysoké
faktické náklady vyžadují“. Navíc rozhodování o osvobození od soudních poplatků je limitováno
zásadou zákazu zneužití práva, jejíž porušení může rovněž vést k zamítnutí žádosti.
V nyní posuzovaném případě nabyl Nejvyšší správní soud důvodných pochybností,
zdali je nemajetnost stěžovatelů reálná, respektive zda se nejedná o úmyslné nastavení
organizačních poměrů stěžovatelů ve smyslu shora citované judikatury. Ačkoli předmětem sporu
je další existence stěžovatelů, celá řada indicií, jak správně konstatoval městský soud, nasvědčuje
tomu, že stěžovatelé úmyslně nastavili svoje vnitřní podmínky tak, že nejsou schopni soudní
poplatek uhradit.
Stěžovatelé prvně namítají, že byli neoprávněně nařčeni ze zneužívání
práva, přičemž nesouhlasí s tím, že městský soud vzal v potaz trestnou činnost
jejich statutárního orgánu. K tomu je třeba zdůraznit, že z pravomocných rozhodnutí trestních
soudů (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 47 T 9/2008,
a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 9 To 79/2010), vyplývá, že J. Š.
páchal v letech 2005 až 2007 trestnou činnost (podvody), kdy celková škoda způsobená třetím
osobám dosahuje téměř 10 milionů Kč. Tuto trestnou činnost páchal J. Š. především
prostřednictvím občanského sdružení Česká účetní rada. Stěžovatelé (prostřednictvím svého
statutárního orgánu – odsouzeného J. Š.) tedy nemohou tvrdit, že městský soud jim nesprávně
přičítá protizákonnou činnost jiné osoby. Na tomto závěru nemění nic ani to, že někteří ze
stěžovatelů vznikli až poté, co byla tato zdokumentovaná trestná činnost páchána. Jakkoli
organizační složky občanského sdružení, u nichž to stanovy předvídají, mají právní subjektivitu,
nelze je považovat za osoby zcela nezávislé na sdružení, jehož jsou organizační složkou. Naopak
organizační složky sdílejí právní osud sdružení jako celku.
Městský soud dále správně vycházel z uspořádání majetkových poměrů stěžovatelů,
kdy nehledě na faktickou finanční situaci shledal rozpory v deklarované aktivitě stěžovatelů
a jejich příjmech. Zatímco stěžovatelé uvádějí jako předmět činnosti řadu odborných
a organizačně náročných aktivit a jsou součástí rozsáhlé sítě organizačních složek občanského
sdružení Česká účetní rada, tvrdí všichni shodně, že jejich příjmy nepostačují na úhradu soudních
poplatků. Stav stěžovatelů tak v kontextu jejich popisované činnosti vzbuzuje důvodné
pochybnosti ohledně prezentované a skutečné situace, což je indicií pro bližší zkoumání,
zdali není nemajetnost stěžovatelů důsledkem záměrného nastavení organizační struktury.
Záměrné nastavení organizační struktury lze v posuzované věci spatřovat především ve zřízení
velmi rozsáhlé a nepřehledné struktury mnoha desítek organizačních složek sdružení,
aniž by to bylo věcně odůvodnitelné (např. počtem členů, regionálními aktivitami apod.).
Naopak se nabízí myšlenka, zda takto složitá a rozsáhlá struktura nebyla vytvořena za účelem
znepřehlednění účetních a finančních operací a nemožnosti zjištění skutečných majetkových
poměrů sdružení, případně zda nebyly početné organizační složky vytvořeny za účelem
„rozředění“ finančních zdrojů a majetku tak, aby bylo dosaženo „nemajetnosti“ jednotlivých
právnických osob. Za takové situace nesli stěžovatelé důkazní břemeno k prokázání,
že jejich nemajetnost byla opravdová. Jinými slovy, museli prokázat, že jejich nemajetnost byla
pouze aktuální a nejednalo se o průvodní jev, který je navzdory finanční náročnosti jejich činnosti
provázel po delší dobu fungování.
Nejvyšší správní soud vycházel z tvrzení, která stěžovatelé předložili v žádosti
o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelé spatřovali příčinu finančních problémů
v trestním stíhání a uvěznění jejich statutárního orgánu, v důsledku něhož bylo
„vyrabováno“ sídlo občanského sdružení, přičemž stěžovatelé tuto skutečnost nijak nedoložili.
Stěžovatelé poukazovali na jejich snahu o obnovu sdružovací činnosti a na problémy
se „střednědobým stabilizačním plánem“, který měl pomoci vyřešit majetkové potíže,
ale byl narušen rozhodnutím žalovaného. Zdejší soud shledal citované výroky za obecná tvrzení,
která stěžovatelé ničím nepodložili; v důsledku toho neunesli důkazní břemeno.
Městský soud proto rozhodl správně, pokud stěžovatele neosvobodil od úhrady soudních
poplatků a zároveň jim neustanovil právního zástupce.
Nejvyšší správní soud se dále ztotožňuje i se závěrem městského soudu, který poukázal
na zbytečnou mnohost žalob identického obsahu. Je zjevné, že pokud se ukáže správným
tvrzení stěžovatelů, že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné, pak by dostatečná soudní
ochrana proti rozhodnutí o rozpuštění sdružení byla zajištěna již samotnou žalobou
občanského sdružení (otázka osvobození samotného sdružení nebyla Nejvyšším správním
soudem v této věci posuzována). Žaloby organizačních jednotek jsou pak nadbytečné,
zejména pokud je obsah jednotlivých žalob identický a všechny žaloby byly podány fakticky
jedinou osobou – J. Š. Městský soud potom srozumitelně zdůvodnil požadavkem odlišného
procesního postupu v jednotlivých případech, proč žaloby rozčlenil do různých skupin, které pak
spojil ke společnému projednání.
Dle §102 s. ř. s. je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení,
z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení domáhá zrušení soudního
rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná proti každému takovému rozhodnutí, není-li
dále stanoveno jinak. V případě kasační stížnosti stěžovatele Krajské regionální centrum
REGION ŠUMAVA proti napadenému usnesení se jedná o kasační stížnost osoby, která nebyla
ani účastníkem řízení před městským soudem, ani nevystupovala v pozici osoby zúčastněné
na řízení. Tomuto stěžovateli tak nesvědčila procesní pozice v řízení před městským soudem,
která by ho legitimovala k podání kasační stížnosti. Kasační stížnost byla proto podána tím,
kdo k jejímu podání ve smyslu citovaného §102 s. ř. s. zjevně nebyl oprávněn. Podle §46 odst. 1
písm. c) s. ř. s., soud usnesením odmítne návrh, jestliže byl návrh podán osobou k tomu zjevně
neoprávněnou. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele Krajské regionální
centrum REGION ŠUMAVA v souladu s §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
odmítl, z důvodu, že stěžovatelka neměla aktivní legitimaci k podání kasační stížnosti.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah shledal, že městský soud dospěl
ke správnému závěru, když zamítl žádosti stěžovatelů o osvobození od soudních poplatků
a návrhy na ustanovení zástupce. Z tohoto důvodu kasační stížnosti zamítl jako nedůvodné
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první a §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelé byli ve věci procesně neúspěšní, a proto jim nevzniklo právo
na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Z tohoto důvodu mu zdejší soud náklady řízení nepřiznal.
Podle §60 odst. 3 s. ř. s., žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li
řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Stěžovatel Krajské regionální centrum REGION
ŠUMAVA proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. března 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu