ECLI:CZ:NSS:2015:6.AZS.77.2015:36
sp. zn. 6 Azs 77/2015 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy, soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobkyně:
T. X. N., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Loretánské nám. 5, Praha 1,
týkající se žaloby proti rozhodnutí ministra zahraničních věcí č. j. 306689/2012-KKM ze dne 3.
října 2012, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j.
10 A 175/2012 – 78 ze dne 18. března 2015,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2015, č. j. 10 A 175/2012 – 78,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobkyně podala prostřednictvím Velvyslanectví České republiky v Hanoji
(dále jen „zastupitelský úřad“) dne 23. listopadu 2011 žádost o povolení k dlouhodobému pobytu
na území České republiky za účelem společného soužití rodiny. V žádosti uvedla, že žádá
o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti ve smyslu §169 odst. 14 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Svou žádost odůvodnila tím,
že se opakovaně pokoušela registrovat k osobnímu podání skrze systém Visapoint,
avšak neúspěšně, neboť systém vždy zobrazil zprávu o obsazenosti termínů.
[2] Zastupitelský úřad nejprve přípisem žalobkyni sdělil, že neprokázala, že by pro ni osobní
podání žádosti představovalo nepřiměřenou zátěž. Žádost o upuštění od povinnosti osobního
podání je proto neopodstatněná a její další projednávání bezpředmětné. Ministerstvo
zahraničních věcí následně zastupitelskému úřadu přikázalo na základě §80 odst. 4 písm. a)
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, vydat rozhodnutí.
Zastupitelský úřad v reakci na to řízení o žádosti žalobkyně rozhodnutím ze dne 4. června 2012
č. j. 1226/2012 zastavil pro zjevnou bezpředmětnost podle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu.
Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí bránila rozkladem. Žalovaný rozklad zamítl v návětí
označeným rozhodnutím a konstatoval, že neúspěšné pokusy o sjednání termínu podání žádosti
podle §170 odst. 2 zákona o pobytu cizinců nejsou bez dalšího individualizovaného zdůvodnění
způsobilé být důvodem pro kladné posouzení žádosti o upuštění od osobní přítomnosti.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně brojila správní žalobou podanou k Městskému
soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Městský soud v rozsudku ze dne 22. srpna 2014
č. j. 10 A 175/2012 - 37 uvedl, že žalovaný vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. května 2011, č. j. 9 Aps 6/2010 - 106, č. 2387/2011 Sb. NSS, jehož závěry
jsou však podle městského soudu v částečném rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. října 2010, č. j. 5 As 62/2009 - 68, č. 2176/2011 Sb. NSS. Městský soud se otevřeně
přiklonil k posledně citovanému rozsudku, podle něhož je nutné pojem „zjevné
bezpředmětnosti“ obsažený v ustanovení §66 odst. 1 písm. g) správního řádu vykládat
restriktivně. Vnímáno tímto prizmatem je podle městského soudu zřejmé, že případ nespadal
pod pojem zjevné bezpředmětnosti, jelikož žádost má pro žalobkyni stále význam. Soud
z toho důvodu žalobě vyhověl, rozhodnutí žalovaného i zastipitelského úřadu zrušil a věc
žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek městského soudu však ke kasační stížnosti
žalovaného zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 6 Azs 242/2014 - 41 ze dne
3. prosince 2014, v němž zdůraznil zásadu předvídatelnosti, jež velí setrvat
na již „vyjudikovaných“ řešeních, tj. na závěru plynoucím z citovaného rozsudku
č. j. 9 Aps 6/2010-106, podle něhož mělo být řízení zastaveno podle §66 písm. g) správního řádu
pro zjevnou bezpředmětnost, zvlášť je-li i takové řešení spojeno s možností soudní ochrany,
byť dané procesní řešení není nesporné, nejvhodnější, resp. jediné možné.
[4] Po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu městský soud ve věci znovu
rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem, jímž opět zrušil rozhodnutí žalovaného,
jakož i rozhodnutí zastupitelského úřadu, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Městský soud
vyložil ustanovení §169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců tak, že důvodem pro upuštění
od povinnosti osobního podání žádosti může být i nízká kapacita zastupitelského úřadu
pro přijímání osobně podaných žádostí. Soud konstatoval, že je věcí každého státu,
za jakých podmínek umožní cizincům vstup či pobyt na svém území, na druhou stranu
však zákon dává cizincům právo o takové povolení požádat. Stav, kdy systém Visapoint
dlouhodobě neumožňuje registraci žadatelů, je neakceptovatelný a v rozporu s čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Proti rozsudku městského soudu žalovaný (nyní stěžovatel) brojil včas podanou kasační
stížností z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Kasační stížnost stěžovatel spojil
s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Usnesením ze dne 29. dubna 2015
č. j. 6 Azs 77/2015-22 Nejvyšší správní soud nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
[6] Co se týče kasačních námitek, stěžovatel označil výklad §169 odst. 14 zákona o pobytu
cizinců provedený městským soudem za výklad contra legem, osobující si pravomoci zákonodárce.
Upuštění od povinnosti osobního podání žádosti je možností, nikoliv povinností zastupitelského
úřadu. Žadateli nesvědčí subjektivní právo na vyhovění žádosti o upuštění od povinnosti
osobního podání žádosti. Zastupitelskému úřadu v této otázce svědčí správní uvážení, přičemž
městský soud se pokusil o nepřípustné nahrazení správní úvahy.
[7] Odůvodněnými případy ve smyslu §169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců je třeba
v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2011 č. j. 9 Aps 6/2010-
106, č. 2384/2011 Sb. NSS, rozumět specifické osobní poměry žadatele představující
nepřiměřenou zátěž, jako je zejména zdravotní stav. Stěžovatel proto uvedl, že samotná
obsazenost termínů v systému Visapoint nepředstavuje důvod kladného vyřízení žádosti
o upuštění od povinnosti osobního podání. Žalobkyně nikdy neposkytla individualizované
odůvodnění své žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání, pouze zcela neprůkazně
prohlásila, že všechny termíny v systému Visapoint byly obsazené. Městský soud
ve svém rozsudku ve vztahu k požadavku na individuální odůvodnění zcela rezignoval,
což stěžovatel označil za nezákonné. Důsledkem by totiž byla povinnost vyhovět každé
takové žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání bez ohledu na individualizované
osobní poměry žadatele, což by bylo ve zjevném rozporu s vůlí zákonodárce, který požadoval
zásadně osobní podávání žádostí o povolení k pobytu a dlouhodobá víza. Osobní podání
by pak mohla být běžně nahrazována elektronickým podáním zprostředkovatelem z České
republiky, pročež by nebylo možné ověřit identitu cizinců.
[8] Tvrzení žalobkyně o záměrném nastavení systému Visapoint v tom směru, aby nenabízel
žádné volné termíny, je spekulativní, nepodložené a neodpovídá realitě. Zastupitelský úřad
v Hanoji totiž konstantně přijímá třetí nejvyšší počet žádostí o dlouhodobá víza a povolení
k pobytu ze všech zastupitelských úřadů.
[9] K tvrzenému rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatel uvedl, že žadatelům není upírána
možnost přihlášení se k termínu osobního podání žádosti a že obsazenost termínů v systému
Visapoint nepředstavuje porušení práva na spravedlivý proces. K porušení ústavně zaručených
práv ostatních cizinců podle stěžovatele dochází naopak v důsledku vyhovění individuálně
neodůvodněné žádosti žalobkyně ze strany městského soudu. Rozsudek městského soudu má
za následek systémovou diskriminaci všech cizinců, kteří přistoupili k registraci prostřednictvím
systému Visapoint.
[10] Ze všech uvedených důvodů stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby zrušil
napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[11] Zástupce žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na řadu případů spojených
s nefunkčností systému Visapoint, které jsou mu známé z jeho praxe, přičemž zdůraznil,
že za několik let fungování Visapointu se mu nepodařilo ani jednou zaregistrovat občana
Vietnamu k podání žádosti o dlouhodobý pobyt či vízum za účelem sloučení rodiny. Odůvodnění
kasační stížnosti právní zástupce žalobkyně označil za nepravdivé. Ve vyjádření vylíčil situaci
několika vietnamských občanů, jimž se dlouhodobě nedaří přihlásit se do systému Visapoint.
Následně popsal způsoby, kterými se pokoušel v případě některých svých klientů „obejít“ rigiditu
systému Visapoint. Závěrem zástupce žalobkyně podotkl, že se jedná o problémy stovek až tisíců
vietnamských rodin, a proto požádal Nejvyšší správní soud, aby zvážil fungování systému
Visapoint a s tím související omezování občanů Vietnamu při podávání žádostí.
[12] Stěžovatel se v replice k vyjádření žalobkyně ke kasační stížnosti ohradil vůči tvrzení
o uvádění nepravdivých informací v kasační stížnosti a kriticky zhodnotil otevřené přiznání
zástupce žalobkyně ohledně obcházení systému Visapoint. K prohlášení zástupce žalobkyně
o tom, že se mu za celou dobu existence systému Visapoint nepodařilo přihlásit jediného
vietnamského občana k podání žádosti o povolení dlouhodobého pobytu za účelem sloučení
rodiny, stěžovatel upozornil, že systém Visapoint byl ve Vietnamu zaveden v roce 2009,
přičemž zástupce žalobkyně měl mezi lety 2010 a 2012 pozastaven výkon advokátní praxe.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[13] Nejprve se Nejvyšší správní soud musel zabývat přípustností kasační stížnosti, protože
v nyní posuzované věci již Nejvyšší správní soud dříve rozhodl rozsudkem ze dne
3. prosince 2014 č. j. 6 Azs 242/2014-41, přičemž tímto rozsudkem ke kasační stížnosti
žalovaného zrušil původní rozsudek městského soudu. Protože městský soud rozhodnutí
žalovaného opět zrušil, podává nynější kasační stížnost znovu žalovaný, tj. stěžovatel.
[14] Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost v zásadě nepřípustná
proti rozhodnutí, jímž soud znovu rozhodl poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno
Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnost namítáno, že se soud
neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Základním smyslem této úpravy
je, aby se Nejvyšší správní soud nemusel opakovaně zabývat věcí, u níž již jednou vyslovil právní
názor závazný pro nižší soud a nižší soud se tímto názorem řídil (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 8. června 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, judikatura Ústavního soudu je dostupná
na www.usoud.cz).
[15] Přípustnost kasační stížnosti je tedy omezena ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci
Nejvyšším správním soudem závazně posouzeným (blíže viz usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. března 2011, čj. 1 As 79/2009 – 165; veškerá
zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu je dostupná na www.nssoud.cz).
Toto omezení odráží závaznost právního názoru pro krajský soud v dalším řízení (§110 odst. 4
s. ř. s.), a tím, že vylučuje možnost brojit proti němu kasačními námitkami, vylučuje i možnost
Nejvyššího správního soudu, aby sám svůj původní závazný právní názor k nové kasační stížnosti
v téže věci revidoval. Zruší-li totiž Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu,
je vysloveným právním názorem vázán nejen městský soud, ale také Nejvyšší správní soud sám,
rozhoduje-li za jinak nezměněných poměrů v téže věci. Změny původně vysloveného právního
názoru se senát, který o nové kasační stížnosti rozhoduje, nemůže domoci ani předložením věci
rozšířenému senátu postupem podle §17 s. ř. s. (blíže viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. července 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 – 56). Tím je zaručen požadavek
legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování.
[16] V daném případě se však ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. neuplatní,
protože městský soud ve svém druhém rozsudku shledal důvodnost žaloby v jiné právní,
resp. skutkové otázce, než ve svém prvním rozsudku, přitom touto otázkou se dosud Nejvyšší
správní soud nezabýval. Není tak naplněn předpoklad, který zakládá nepřípustnost další kasační
stížnosti v téže věci.
[17] Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[18] Před tím, než přikročí k vypořádání jednotlivých námitek, Nejvyšší správní soud považuje
za vhodné vymezit předmět tohoto řízení. Nejvyšší správní soud je sice obeznámen s některými
případy problematického fungování systému Visapoint, zvlášť z šetření veřejného ochránce práv,
nyní řešený případ je ovšem projednáván v režimu správního soudnictví v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu. Je proto třeba vzít v potaz, že správní soudy jsou v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu povolány k ochraně práv konkrétních účastníků
řízení v konkrétní věci. Nejvyšší správní soud v nyní vedeném řízení přezkoumává napadený
rozsudek městského soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí ministra zahraničních věcí
i rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoji. Posledně jmenovaným rozhodnutím
zastupitelský úřad zastavil řízení o žádosti žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu,
neboť žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému
pobytu neshledal opodstatněnou, čímž se stala původní žádost zjevně bezpředmětná podle §66
odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší
správní soud proto v nyní vedeném řízení přezkoumal rozsudek městského soudu v rozsahu
kasačních námitek (a otázek, které je soud povinen zkoumat z úřední povinnost), a zabýval
se tak primárně otázkou, zda správní orgány nezákonným způsobem zasáhly do práv žalobkyně
a zda byly dány důvody ke zrušení jmenovaných správních rozhodnutí. Nejvyšší správní soud
v tomto řízení naopak neposuzoval situaci žadatelů odlišných od žalobkyně ani fungování
systému Visapoint jako celek. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu (a případně v navazující
fázi kasační stížnost) představuje nástroj k ochraně subjektivních práv žalobkyně, naopak
není koncipována jako actio popularis. Nejvyšší správní soud již dříve uvedl, že „řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu a navazující řízení o kasační stížnosti nejsou koncipovány jako actio popularis.
Žalobce, resp. stěžovatel je oprávněn se dovolávat pouze nezákonnosti, která nastala v jeho právní sféře.
Není oprávněn osobovat si námitky vyplývající z práv třetích osob.“ (rozsudek ze dne 4. dubna 2013
č. j. 1 Afs 12/2013-30, bod 19).
[19] Co se obecně týče žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného
soužití rodiny, zákon o pobytu cizinců v §42a odst. 5 stanoví, že žádost podává cizinec
na zastupitelském úřadu. Současně tentýž předpis upravuje formu podání žádosti, podle §169
odst. 14 zákona o pobytu cizinců platí: „Žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu je cizinec
povinen podat osobně. Zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti podle věty první upustit.“
Osobní podání je zákonem jasně stanovená forma podání žádosti o povolení dlouhodobého
pobytu. Z druhé věty citovaného ustanovení však vyplývá, že žádost o povolení k dlouhodobému
pobytu je cizinec oprávněn podat i jinou formou, nicméně jedná se o výjimečnou možnost.
Jak uvádí důvodová zpráva (dostupná z www.psp.cz) k zákonu č. 427/2010 Sb., kterým byl §169
odst. 14 do zákona o pobytu cizinců zaveden: „Zastupitelský úřad bude mít možnost v odůvodněných
případech od vyžadování povinnosti osobního podání žádosti upustit (např. velká vzdálenost). Ve vztahu
k žádostem podávaným na zastupitelských úřadech má toto opatření eliminovat podávání žádostí bez zákonem
stanovených náležitostí, které jsou následně doplňovány žadatelem či jeho zástupcem na území České republiky
na základě výzvy správního orgánu, který je příslušný k rozhodnutí o žádosti. Zastupitelský úřad
v takovém případě nemá možnost posoudit předložené doklady s ohledem na své znalosti místních podmínek.
Eliminovány mají být také případy, kdy jsou žádosti zastupitelským úřadům zasílány prostřednictvím
provozovatele poštovních služeb žadateli pobývajícími na území České republiky. Úprava je rovněž motivována
snahou omezit závislost žadatelů na zprostředkovatelích. Pokud jde o žádosti podávané na území České
republiky, souvisí povinnost podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu se zavedením biometrických údajů
do průkazu o povolení k pobytu. Změna by současně měla přispět ke zkrácení doby řízení o takové žádosti.“
[20] Žadatel musí v případech jiné než osobní formy podání žádosti spojit svou žádost
o povolení k dlouhodobému pobytu s žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti
o povolení k dlouhodobému pobytu. Současně však existuje riziko, že pokud zastupitelský úřad
neuzná žadatelem tvrzené důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání jako důvodné,
zastupitelský úřad řízení o žádosti zastaví: „Pokud ovšem zastupitelský úřad od osobního podání žádosti
neupustí, vydá rozhodnutí o zastavení řízení ve věci žádosti o udělení víza, neboť v řízení nebylo možné
pokračovat, protože žadatelem přednesená žádost nebyla shledána jako opodstatněná a její další projednávání
by bylo bezpředmětné.“ V takovém případě totiž podle Nejvyššího správního soudu půjde o žádost
„sice řádně podanou, ale v důsledku následného rozhodnutí zastupitelského úřadu zjevně bezpředmětnou,“
přičemž řízení o ní má být zastaveno podle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2011, č. j. 9 Aps 6/2010 - 106, č. 2387/2011 Sb,
viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. prosince 2014 č. j. 6 Azs 242/2014 - 41).
[21] Co se týče typových případů upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o povolení
k dlouhodobému pobytu, zákon bližší podmínky nespecifikuje. Institut upuštění od povinnosti
osobního podání žádosti tak v sobě obsahuje neurčitý právní pojem „v odůvodněných
případech“, otevírající prostor pro uplatnění správního uvážení zastupitelského úřadu. Nejvyšší
správní soud v citovaném rozsudku č. j. 9 Aps 6/2010-106 konstatoval, že „o jaké typové případy
v praxi půjde, zda se má jednat pouze o případy překážek osobní účasti, které jsou na straně cizince,
nebo též o případy překážek na straně zastupitelského úřadu, zákon o pobytu cizinců žádným způsobem
ani neupravuje ani nenaznačuje. Každé takové posouzení tedy závisí na úvaze zastupitelského úřadu,
který by měl při svém rozhodování zohlednit všechny v daném čase a dané zemi existující podstatné okolnosti.“
Uvedená pasáž rozsudku devátého senátu se sice vztahuje k žádosti o udělení víza (§170 odst. 1
zákona o pobytu cizinců), je však použitelná i pro výklad ustanovení §169 odst. 14 zákona
o pobytu cizinců.
[22] Je tedy na místě zabývat se otázkou, zda v nyní projednávané věci městský soud věc
posoudil správně, pokud zrušil rozhodnutí žalovaného i zastupitelského úřadu, který konstatoval,
že případ žalobkyně nebyl odůvodněným případem, kdy by vyžadování osobní účasti
představovalo pro cizince nepřiměřenou zátěž. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský
soud neměl dostatečné důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného i zastupitelského úřadu,
neboť žalobkyně v žalobě předložila toliko nespecifikovaná a důkazy nepodložená tvrzení.
[23] Žalobkyně v žalobě uvedla: „Systém VISAPOINT je však záměrně nastaven tak, aby občanům
Vietnamu nenabízel volné termíny k podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití rodiny.
Tím je občanům Vietnamu znemožněno tento druh žádosti podat. Právní zástupkyni žalobkyně jsou z vlastní
činnosti známy případy občanů Vietnamu, kteří se svoje děti pokoušejí k podání žádosti bezúspěšně objednat
již dva roky. […] Právní zástupkyně žalobkyně se pokoušela žalobkyni opakovaně registrovat k osobnímu
podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny v systému VISAPOINT. Systém nikdy registraci
neumožnil s tím, že termíny jsou obsazeny a je třeba zkusit registraci později. Registrace se má zkusit během
několika dní znovu.“ Jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše, žalobkyně si v tomto řízení nemůže
osobovat námitky vyplývající z práv třetích osob. Co se týče její vlastní právní sféry, žalobkyně
v žalobě neuvedla žádné údaje o tom, kolikrát a v jakém časovém úseku se snažila v systému
Visapoint registrovat. Některé z těchto informací sice lze vyčíst ze správního spisu,
kde žadatelka zmínila, že se pokusila přihlásit opakovaně od 7. listopadu 2011,
přitom však od 18. do 22. listopadu 2011 byla realizována plánovaná a avizovaná odstávka
systému Visapoint. Žalobkyně dodala, že registrace ovšem nebylo možno provést ani následující
den 23. listopadu 2011. Ani z daného popisu ovšem nelze zjistit, kolikrát se žalobkyně o registraci
pokusila. Zejména však žalobkyně učinění pokusů o registraci žádným způsobem nedoložila.
V žalobě pouze navrhla provedení výslechu svědků, a to veřejného ochránce práv P. V., ředitele
odboru konzulárních koncepcí a metodiky Ministerstva zahraničních věcí J. V. a M. P.z oddělení
emigrace Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky. Je přitom zřejmé, že ani
výslechy těchto osob by nemohly objasnit výše zmíněné informace o počtu, frekvenci a časovém
rámci pokusů žalobkyně o registraci do systému Visapoint.
[24] Je třeba přisvědčit stěžovateli, že žalobkyně předložila toliko nespecifikovaná a důkazy
nepodložená tvrzení, pročež nelze prohlásit, že by její případ byl odůvodněným případem
ve smyslu §169 odst. 14 věty druhé zákona o pobytu cizinců. Za daného skutkového a právního
stavu tak bylo namístě žalobu zamítnout. Nejvyšší správní soud proto vyhodnotil kasační stížnost
jako důvodnou a podle §110 s. ř. s. věty první rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil
k tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž bude městský soud vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku.
IV. Náklady řízení
[25] Městský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti před Nejvyšším správním soudem (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu