ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.245.2014:44
sp. zn. 7 As 245/2014 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobkyně: Mgr. J. Ž.,
zastoupena JUDr. Janem Hostinským, LL.M., advokátem se sídlem Kostelní zmola 9, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2014, č. j. 8
Ad 17/2011 - 94,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 30. 10. 2014, č. j. 8 Ad 17/2011 - 94, zamítl Městský soud v Praze
žalobu, kterou se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení rozhodnutí ministra
zdravotnictví (dále jen „ministerstvo“) ze dne 29. 4. 2011, č. j. 65658/2010-13/PRO, jímž byl
zamítnut její rozklad proti rozhodnutí ministerstva zdravotnictví (dále jen „správní orgán
I. stupně“) ze dne 9. 8. 2010, č. j. 17850/2010/VZV, kterým byla zamítnuta její žádost o vydání
osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu v oboru odborný
pracovník v laboratorních metodách a v přípravě léčivých přípravků podle zákona č. 96/2004 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o nelékařských zdravotnických povoláních“).
V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že stěžovatelka nesplnila podmínky pro vydání
požadovaného osvědčení, jelikož neabsolvovala požadované studium. Nemohla tedy kvůli
nesplnění této podmínky získat odbornou způsobilost zdravotnického pracovníka. Pokud
stěžovatelka namítala, že absolvovala specializační studium, městský soud konstatoval, že sice
získala specializovanou způsobilost, avšak bez získání základní odborné způsobilosti, přičemž
obě podmínky musí být splněny kumulativně. Jako nedůvodná byla vyhodnocena také žalobní
námitka o porušení čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, k níž městský soud uvedl,
že zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností, přičemž
v dané věci jsou tato omezení stanovena zákonem o nelékařských zdravotnických povoláních.
Městský soud nepřisvědčil ani žalobním námitkám, že ve vztahu ke stěžovatelce měla být podle
ust. §96 odst. 2 zákona o nelékařských zdravotnických povoláních použita pravidla upravená
v dřívějších právních předpisech, zejména vyhlášce č. 77/1981 Sb., o zdravotnických
pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví (dále jen „vyhláška o pracovnících
ve zdravotnictví“). Citovanou vyhlášku nelze použít, jelikož v rozhodné době již nebyla účinná.
Stejně tak nelze na případ stěžovatelky aplikovat ani přechodná ustanovení zákona o nelékařských
zdravotnických povoláních. Tento závěr odůvodnil městský soud tím, že stěžovatelka byla
do specializačního vzdělávání zařazena až po nabytí účinnosti zákona o nelékařských
zdravotnických povoláních a k tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997,
sp. zn. Pl. ÚS 21/96. Dále se městský soud ztotožnil s názorem ministerstva, že stěžovatelce není
odnímána zpětně možnost vykonávat jí zvolené povolání, neboť jeho výkon bez odborného
dohledu je možný pouze na základě osvědčení, a bez něj může pod odborným dohledem své
povolání vykonávat dál. V závěru městský soud konstatoval, stěžovatelka v replice
ze dne 18. 5. 2014 zcela nově namítala porušení ust. §58 zákona o nelékařských zdravotnických
povoláních a ust. §67 a §73 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“), a proto se těmito námitkami nemohl zabývat.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž
uplatnila důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a) b) a d) s. ř. s. Stěžovatelka především vyjádřila
nesouhlas se závěrem městského soudu, že v jejím případě nebylo možno aplikovat přechodná
ustanovení zákona o nelékařských zdravotnických povoláních. Tato ustanovení jsou součástí
platné právní úpravy a v době, kdy byla stěžovatelka zařazena do specializačního vzdělávání,
i v době, kdy toto vzdělávání ukončila, byla účinná. Skutečnost, že zákonodárce počítal
s použitím těchto ustanovení i v budoucnu, tedy i pro její případ, lze spatřovat také ve faktu,
že následnou novelizací nebyla přechodná ustanovení zrušena, ale naopak k nim přibylo
ust. §91b upravující možnost odstranění tvrdosti. Stěžovatelka dále poukázala na nedostatečnost
závěrů městského soudu, který bez dalšího přitakal správním orgánům a konstatoval,
že se stěžovatelka snaží navodit dojem, že je zdravotnický pracovník s odbornou
a specializovanou způsobilostí. Stěžovatelka je jiným odborným pracovníkem ve smyslu
ust. §16 vyhlášky o pracovnících ve zdravotnictví, což dokazuje mimo jiné její diplom osvědčující
dosažení vysokoškolského vzdělání. Podle ust. §96 odst. 2 zákona o nelékařských zdravotnických
povoláních je nutné po dobu dvou let od účinnosti daného zákona zařadit pracovníky
do specializovaného vzdělávání podle dosavadní právní úpravy. Podle tohoto ustanovení
postupovalo v minulosti také ministerstvo, když stěžovatelku zařadilo do specializačního
vzdělávání. Stěžovatelka toto vzdělávání absolvovala v souladu s ust. §96 odst. 4 zákona
o nelékařských zdravotnických povoláních, a proto by na ní podle tohoto ustanovení mělo být
nahlíženo jako na zdravotnického pracovníka se specializovanou způsobilostí k výkonu povolání
bez odborného dohledu. Správní orgány navíc nebyly oprávněny přezkoumávat výše uvedené
rozhodnutí ministerstva, jímž byla stěžovatelka zařazena do specializačního vzdělávání.
Stěžovatelka také namítala porušení zákona v řízení před správním orgánem. Ministerstvo
nerozhodovalo podle obsahu žádosti, ale podle žádosti, kterou o své vůli upravilo podle textu
zákona a místo vydání osvědčení podle ust. §96 odst. 1 zákona o nelékařských zdravotnických
povoláních vydalo rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání osvědčení podle ust. §67 odst. 2
citovaného zákona. Ministerstvo mělo posoudit stěžovatelčinu žádost podle obsahu, poučit ji
a vyzvat ji k odstranění vad podání. Městský soud navíc neprávem označil část její argumentace
obsažené v doplnění žaloby ze dne 18. 5. 2014 za opožděnou, jelikož ta byla již implicitně
uvedena v původní žalobě a v doplnění žaloby byla pouze rozvedena. S ohledem na výše uvedené
stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil, stejně jako obě správní
rozhodnutí.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že nezpochybňovalo absolvované
specializační vzdělávání. Stěžovatelce není odnímána zpětně možnost vykonávat jí zvolené
povolání, neboť jeho výkon bez odborného dohledu je možný pouze na základě osvědčení
k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu. Stěžovatelka se snaží navodit dojem,
že absolvováním specializační průpravy se z ní stal nejen jiný odborný pracovník, ale současně
zdravotnický pracovník s odbornou a specializovanou způsobilostí. Podle ministerstva nebyly
dány důvody ani k odstraňování vad žádosti. Žádost byla srozumitelná, určitá a nevyvolávající
pochybnost o jejím obsahu. Ministerstvo proto navrhlo, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu stěžovatelka vystudovala gymnázium Dr. Karla Polesného
ve Znojmě, kde maturovala dne 29. 5. 1996, a následně absolvovala magisterské studium
ve studijním programu Tělesná výchova a sport ve studijním oboru Rekreologie na Univerzitě
Palackého v Olomouci, kde složila poslední část státní zkoušky dne 6. 9. 2004. Podle pracovní
smlouvy ze dne 19. 9. 2005, včetně jejich dodatků, pracovala od roku 2005 v laboratoři klinické
mikrobiologie jako (pomocná) laborantka. Ke dni 28. 12. 2005 byla stěžovatelka ministerstvem
zařazena do specializačního vzdělávání v oboru Vyšetřovací metody v lékařské mikrobiologii,
které v roce 2009 ukončila úspěšným absolvováním atestační zkoušky (diplom
ze dne 30. 11. 2009). Dne 1. 3. 2010 stěžovatelka požádala správní orgán I. stupně o vydání
osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu v oboru odborný
pracovník v laboratorních metodách a v přípravě léčivých přípravků podle ust. 67 odst. 2
ve spojení s ust. §26 zákona o nelékařských zdravotnických povoláních. Správní orgán I. stupně
žádost zamítl rozhodnutím ze dne 9 . 8. 2010, č. j. 17850/2010/VZV s odůvodněním,
že stěžovatelka neprokázala absolvování speciální průpravy pro výkon práce ve zdravotnictví
formou pomaturitního studia podle ust. §45 odst. 1 ve spojení s přílohou č. 5 písm. B vyhlášky
o pracovnících ve zdravotnictví. Protože stěžovatelka nebyla před nabytím účinnosti zákona
o nelékařských zdravotnických povoláních jiným odborným pracovníkem ve smyslu citované
vyhlášky, nelze aplikovat ust. §96 odst. 4 zákona o nelékařských zdravotnických povoláních
i přesto, že byla dříve zařazena do specializačního vzdělávání. Na stěžovatelku nelze nahlížet jako
na jiného odborného pracovníka ani podle zákona o nelékařských zdravotnických povoláních,
protože absolvováním magisterského studia ve studijním programu Tělesná výchova a sport
ve studijním oboru Rekreologie není splněna podmínka ust. §43 odst. 2 citovaného zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad, který ministerstvo rozhodnutím
ze dne 29. 4. 2011, č. j. 65658/2010-13/PRO zamítlo. V odůvodnění rozhodnutí uvedlo,
že stěžovatelkou absolvované studium není studiem vedoucím k získání odborné způsobilosti
zdravotnického pracovníka ani k získání odborné způsobilosti jiného odborného pracovníka
podle ust. §43 odst. 2 zákona o nelékařských zdravotnických povoláních, neboť neodpovídá
v tomto ustanovení uvedeným typům studia. Skutečnost, že stěžovatelka absolvovala
specializační vzdělání, nezhojuje primární nedostatek, jímž je absence odborné způsobilosti
k výkonu zdravotnického povolání. Stěžovatelka se mylně domnívá, že získala odbornou
způsobilost specializačním vzděláváním. Ministerstvo se tak ztotožnilo s názorem, že stěžovatelka
nesplňuje podmínky pro vydání osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného
dohledu v oboru odborný pracovník v laboratorních metodách a v přípravě léčivých přípravků.
V dané věci je stěžejní otázkou, kterou právní úpravu měly správní orgány při posuzování
stěžovatelčiny žádosti aplikovat. Zda zákon o nelékařských zdravotnických povoláních, nebo
za použití přechodných ustanovení tohoto zákona právní úpravu obsaženou ve vyhlášce
o pracovnících ve zdravotnictví.
Smyslem a účelem přechodných ustanovení je odstranění nebo zmírnění negativních
důsledků střetu staré a nové právní úpravy, a tím i ochrana nabytých práv, jako projevu a součásti
principu právní jistoty (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2008,
čj. 3 As 63/2007 - 66, nebo 27. 6 2012, čj. 6 Ads 43/2012 - 2; všechna rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). V daném případě jsou relevantní dvě
přechodná ustanovení, a sice ust. §96 odst. 2 a odst. 4 věta prvá zákona o nelékařských
zdravotnických povoláních. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se pomaturitní specializační
studium a speciální průprava, které zdravotničtí pracovníci nebo jiní odborní pracovníci
absolvovali podle dosavadních právních předpisů, považují za specializační vzdělávání. Přitom
do 2 let od nabytí účinnosti zákona o nelékařských zdravotnických povoláních probíhá
specializační vzdělávání podle dosavadních právních předpisů a osoby zařazené
do specializačního pomaturitního studia nebo speciální průpravy podle dosavadních právních
předpisů ji podle těchto předpisů také dokončí. Podle odst. 4 věta prvá citovaného ustanovení jiní
odborní pracovníci, kteří složili specializační zkoušku (atestaci) do konce roku 2009 podle
dosavadních právních předpisů, jsou považováni za zdravotnické pracovníky se specializovanou
způsobilostí k výkonu povolání bez odborného dohledu v příslušném oboru činnosti.
Citovaná přechodná ustanovení jednak zakládají právní fikci, podle níž je na dříve
absolvované pomaturitní specializační studium a speciální průpravu nahlíženo jako
na specializační vzdělávání ve smyslu zákona o nelékařských zdravotnických povoláních, a dále
upravují přechodné podmínky pro průběh tohoto specializačního vzdělávání do doby, než je
bude možné realizovat podle podmínek stanovených v ust. §55 a násl. zákona o nelékařských
zdravotnických povoláních. Podle dosavadních předpisů tak probíhalo každé specializační
vzdělávání zahájené do dvou let od účinnosti zákona o nelékařských zdravotnických povoláních.
Přitom osoby, které podle dosavadních pravidel v tomto čase specializační studium zahájily, jej
také podle nich dokončily. V ust. §96 odst. 4 zákona o nelékařských zdravotnických povoláních
je pak konstruována fikce, podle níž se všichni jiní odborní pracovníci, kteří uvedené specializační
vzdělávání probíhající podle dosavadních pravidel absolvovali úspěšným složením atestační
zkoušky nejpozději do konce roku 2009, považují za zdravotnické pracovníky se specializovanou
způsobilostí k výkonu povolání bez odborného dohledu. Obě tyto podmínky musely být splněny
kumulativně.
Citovaná přechodná ustanovení tedy upravují jednak podmínky pro specializační
vzdělávání vybraných osob v období po účinnosti zákona o nelékařských zdravotnických
pracovnících a jednak důsledky jeho absolvování. Nestanoví však žádná pravidla, za jakých
podmínek mohou být osoby do specializačního vzdělávání zařazeny. Je proto třeba postupovat
podle ustanovení zákona o nelékařských zdravotnických pracovnících, které upravují tuto otázku.
Je-li v případě stěžovatelky sporné, zda byla jiným odborným pracovníkem, a tedy zda v jejím
případě lze aplikovat ust. §96 odst. 4 zákona o nelékařských zdravotnických povoláních, je nutno
posoudit splnění této podmínky podle ust. §43 odst. 2 citovaného zákona, který obsahuje
taxativní výčet studijních oborů potřebných pro dosažení odborné způsobilosti k výkonu
povolání jiného odborného pracovníka. Jak správně uvedly správní orgány i městský soud,
stěžovatelka neabsolvovala žádný z taxativně uvedených vysokoškolských či středoškolských
studijních oborů nebo akreditovaných kurzů potřebných k tomu, aby se mohla stát jiným
odborným pracovníkem.
Jako nedůvodnou vyhodnotil Nejvyšší správní soud také stěžovatelčinu námitku, že její
odborná způsobilost, resp. splnění podmínek pro to, aby mohla být považována za jiného
odborného pracovníka, měla být posouzena nikoliv podle ust. §43 odst. 2 zákona o nelékařských
zdravotnických povoláních, ale podle ust §16 vyhlášky o pracovnících ve zdravotnictví. Nejvyšší
správní soud je ve shodě s městským soudem názoru, že citovaná vyhláška nebyla v době, kdy
stěžovatelka začala vykonávat povolání pomocné laborantky, resp. v době, kdy byla zařazena
do specializačního vzdělávání, účinná. Výše citovaná přechodná ustanovení nestanovují
povinnost posoudit, zda dotyčná osoba splnila podmínky pro to, aby se stala jiným odborným
pracovníkem podle dosavadní právní úpravy, ale stanoví pouze o určitý časový úsek, v němž
probíhá podle dosavadních předpisů specializační vzdělávání jiných odborných pracovníků.
Účinností zákona o nelékařských zdravotnických povoláních, tj. ode dne 1. 4. 2004, začaly platit
nové, přísnější podmínky pro výkon povolání jiného odborného pracovníka (§43 odst. 2
citovaného zákona). Stěžovatelka přitom ukončila magisterské studium ve studijním oboru
Rekreologie na Univerzitě Palackého v Olomouci až dne 6. 9. 2004 a jako pomocná laborantka
začala pracovat až v roce 2005. V době, kdy začala vykonávat povolání jiného odborného
pracovníka, měla již splňovat podmínky podle ust. §43 odst. 2 zákona o nelékařských
zdravotnických povoláních.
Pokud stěžovatelka nesplnila podmínku odborné způsobilosti podle
ust. §43 odst. 2 zákona o nelékařských zdravotnických povoláních, neměla být správně ani
zařazena do specializačního vzdělávání. Skutečnost, že do něj přesto byla ke dni 28. 12. 2005
zařazena, a ani skutečnost, že jej ve lhůtě podle ust. §96 odst. 4 zákona o nelékařských
zdravotnických povoláních úspěšně ukončila, nemění nic na tom, že ji stále schází splnění jedné
ze dvou základních podmínek – dosažení odborné způsobilosti. Pouze splňuje-li osoba zákonné
předpoklady odborné způsobilosti jiného odborného pracovníka, lze v jejím případě
po absolvování specializačního vzdělávání aplikovat ust. §96 odst. 4 zákona o nelékařských
zdravotnických povoláních a v kontextu fikce v něm obsažené ji také na žádost vydat osvědčení
k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu. Tyto předpoklady však
ve stěžovatelčině případě splněny nebyly. V jejím případě nepřichází v úvahu ani výklad
ve prospěch ochrany nabytých práv ve smyslu obecného účelu přechodných ustanovení. Tento
výklad by byl možný pouze, pokud by stěžovatelka vykonávala povolání jiného odborného
pracovníka již před účinností zákona o nelékařských zdravotnických povoláních, a tento zákon
by pak zasáhl do jejího legitimního očekávání. K řešení dané situace neslouží přitom ani žádost
o vydání osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu, nýbrž speciální
institut odstranění tvrdosti podle ust. §91b zákona o nelékařských zdravotnických povoláních.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že smyslem předmětné právní úpravy je stanovit
podmínky pro výkon vybraných zdravotnických povolání, resp. zabránit tomu, aby tato povolání,
která mohou mít významné důsledky vůči fyzickým osobám, byla vykonávána osobami
bez patřičného vzdělání. Stěžovatelka požadovala vydání osvědčení pro výkon zdravotnického
povolání bez odborného dohledu v oboru odborný pracovník v laboratorních metodách
a v přípravě léčivých přípravků, tedy pro výkon práce, u které zákonodárce, s ohledem
na důsledky činnosti těchto pracovníků, stanovil velice přísné podmínky, mimo jiné i ohledně
dosaženého odborného vzdělání. Stěžovatelka přitom vystudovala obecně zaměřené gymnázium
a následně magisterské studium ve studijním programu Tělesná výchova a sport, obor
Rekreologie, a nezískala tak vzdělání zdravotnického směru. Základní právní otázka tak byla
správními orgány a městským soudem posouzena správně.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval dalšími stížními námitkami týkajícími se vad řízení
před správními orgány a městským soudem. Nejvyšší správní soud neshledal v řízení
před správními orgány nedostatky, které by měl za následek nesprávné zjištění skutkové podstaty,
pro něž by bylo nutno rozhodnutí správních orgánů zrušit. Naopak, jak plyne z výše uvedeného,
se zjištěními správních orgánů a jejich závěry se ztotožnil. Městskému soudu sice lze vytknout,
že v odůvodnění napadeného rozsudku poměrně kuse reagoval na některé žalobní body
(např. týkající se nemožnosti aplikace přechodných ustanovení či odmítnutí části argumentace
pro opožděnost), ale nejedná se o nedostatky takové intenzity, které by zakládaly důvod pro jeho
zrušení z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti. Lze konstatovat, že po zrušení předchozího
rozsudku vydaného ve věci je odůvodnění již obsáhlejší a reaguje na všechny stěžejní žalobní
námitky v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky rozsudek
ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 - 73 nebo
ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44) i Ústavního soudu (např. nález ze dne 17. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1534/08). Z napadeného rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu městský
soud vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně
posoudil. Je z něj rovněž patrné, z jakých důvodů má právní závěry vyslovené správním orgánem
za správné a naopak, z jakých důvodů má žalobní námitky stěžovatele za nedůvodné. Nejvyšší
správní soud neshledal ani žádnou z vad, která by měla vést ke zrušení rozsudku městského
soudu ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. in fine. Jakkoli si lze jistě představit podrobnější
odůvodnění, podle názoru Nejvyššího správního soudu splňuje odůvodnění napadeného
rozsudku zákonné požadavky. Nepřezkoumatelnost rozsudku v daném případě nezpůsobuje
ani to, že městský soud převzal závěry správních orgánů.
Stěžovatelka dále brojila proti závěru městského soudu, že některé její námitky uvedené
v doplnění žaloby ze dne 18. 5. 2014, byly podány opožděně. Podle ust. §71 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových
a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.
Podle odst. 2 poslední věta citovaného ustanovení lze žalobu rozšířit na dosud nenapadené
výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby, tedy
ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. Podle rozsudku rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 08. 2010, čj. 4 As 3/2008 - 78, publ.
pod 2162/2011 Sb. NSS (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 - 58, publ. pod. č. 835/2006 Sb. NSS nebo rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, čj. 4 Azs 149/2004 - 52, publ.
pod č. 488/2005Sb. NSS) žalobní bod představuje vymezení skutkových i právních důvodů
tvrzené nezákonnosti nebo procesních vad správního rozhodnutí tak, aby bylo zřejmé, v jaké
části a z jakých hledisek se má soud věcí zabývat. Žalobním bodem je nutno rozumět množinu
skutkových i právních tvrzení podpírajících konkrétní žalobcem spatřovaný důvod, pro nějž
považuje napadené rozhodnutí za nezákonné. A contrario z toho plyne, že ne každé žalobcovo
tvrzení je nutno brát jako samostatný žalobní bod a je na soudu, aby zkoumal, zda konkrétní
tvrzení představuje vymezení samostatných důvodů namítané nezákonnosti. Pokud žalobce
po uplynutí lhůty pro podání žaloby uplatní zcela nová tvrzení k důvodům nezákonnosti
napadeného správního rozhodnutí, která nebyla v žalobě obsažena, a to ani v obecné rovině, není
soud oprávněn se těmito tvrzeními zabývat (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
ze dne 30. 10. 2013, čj. 8 Afs 75/2012 - 46). Jsou-li však v průběhu řízení o žalobě sdělena
tvrzení, jimiž jsou v žalobě obsažené obecně pojaté námitky konkretizovány, nelze je považovat
za nova, jež je bez dalšího možno odmítnout jako opožděná. Tento právní názor byl Nejvyšším
správním soudem vyjádřen např. v rozsudku dne 18. 11. 2011, čj. 2 As 119/2011 - 67.
Konkretizací dosavadních žalobních bodů může být také doplnění obecných tvrzení o konkrétní
zákonná ustanovení, jejichž porušení stěžovatel spatřuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 6. 2005, čj. 4 Azs 536/2004 - 64). Stěžovatelka v podané žalobě namítala,
že ministerstvo nesprávně posoudilo podmínky, které zákon o nelékařských zdravotnických
povoláních stanovuje pro výkon povolání odborného pracovníka v laboratorních metodách
a v přípravě léčivých přípravků bez odborného dohledu, a že nijak nezohlednilo její doposud
získané kvalifikace a následné praxe v oboru. Dále uvedla, že ministerstvo nezohlednilo získaný
diplom o specializované způsobilosti a odbornou praxi a vycházelo tak z nesprávně zjištěného
skutkového stavu. Pokud v doplnění žaloby uvedla, že její odborná způsobilost již neměla být
předmětem zkoumání, neboť o ní bylo v minulosti závazně rozhodnuto, a že opětovným
posouzením byla porušena relevantní ustanovení zákona o nelékařských zdravotnických
povoláních a správního řádu, je Nejvyšší správní soud toho názoru, že se jedná již o samostatný
soubor tvrzení naplňující nový žalobní bod dosud neuplatněný. Městský soud tedy nepochybil
ani v tomto ohledu.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani se stěžovatelčinou námitkou, že jí ministerstvo
mělo poučit a vyzvat k odstranění vad její původní žádosti, jelikož jejím záměrem bylo nepodávat
ji podle ust. §67 odst. 2 zákona o nelékařských zdravotnických povoláních, ale podle
ust. §96 odst. 1 citovaného zákona. V této souvislosti lze odkázat na konstantní judikaturu
Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 13. 10. 2010, čj. 1 As 51/2010 - 214, publ.
pod č. 2235/2011 Sb. NSS, v němž byl vyjádřen právní názor, že z podstaty správního řádu
vyplývá, že správní orgán je povinen poučit účastníky o právech a povinnostech vyplývajících
z právních předpisů upravujících řízení před správními orgány, zejména o procesních právech.
Tato poučovací povinnost se však nevztahuje na poučování o otázkách hmotného práva, tedy
zda a jak mají účastníci řízení hájit v řízení svá práva a jaké důsledky pro ně plynou z toho, že tak
neučiní. Obdobný názor v minulosti vyjádřil také Ústavní soud, např. v nálezu ze dne 25. 6. 1997,
sp. zn. I. ÚS 63/96 (dostupný na http://nalus.usoud.cz). Ze stěžovatelčiny žádosti jednoznačně
vyplývalo, že ji podává podle ust. §67 odst. 2 zákona o nelékařských zdravotnických povoláních,
což podtrhuje také to, že byla podána na formuláři pro žádosti podle tohoto ustanovení
určenému. Žádost tak byla srozumitelná a správní orgány proto neměly vzhledem k jejímu
obsahu relevantní důvod k pochybnostem o jejím skutečném účelu. Podle názoru Nejvyššího
správního soudu správní orgány postupovaly správně i v tom ohledu, že v řízení o vydání
osvědčení o způsobilosti stěžovatelky k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu
zkoumaly splnění podmínek pro vydání tohoto osvědčení včetně splnění zákonných předpokladů
odborné způsobilosti jiného odborného pracovníka. Opačný postup by odporoval zásadě
materiální pravdy.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že se městský soud v napadeném rozsudku
nedopustil pochybení, která by byla důvodem pro jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud podle
ust. §110 odst. 1 věta poslední s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a ministerstvu žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu