ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.27.2015:38
sp. zn. 7 As 27/2015 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobkyně: H. Č.,
zastoupená JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem Žitná 47, Praha 1, proti žalovanému:
Zeměměřický a katastrální inspektorát v Praze, se sídlem Pod Sídlištěm 1800/9, Praha 8,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2015,
č. j. 45 A 17/2013 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 1. 2015, č. j. 45 A 17/2013 – 34, odmítl
žalobu, kterou se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení rozhodnutí
Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze (dále jen „inspektorát“) ze dne 28. 11. 2012,
č. j. ZKI-O-154/1510/2012/Nov, jímž nebylo vyhověno jejímu odvolání a potvrzeno
rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Benešov (dále jen
„správní orgán I. stupně“) ze dne 9. 8. 2012, č. j. OR-290/2012-201-49, o zamítnutí námitek proti
geometrickému a polohovému určení společné hranice pozemků p.č. č. 776/1, 45/1 a p.č. č. 775
v obnoveném katastrálním operátu pro katastrální území Kobylí a proti výměře pozemku p.č.
i č. 776/1 a pozemků ve zjednodušené evidenci – parcel původ pozemkový katastr č. 709 a č. 776
v obnoveném katastrálním operátu pro katastrální území Kobylí. Krajský soud v odůvodnění
usnesení uvedl, že stěžovatelka podala žalobu dne 5. 2. 2013, přičemž podle doručenky založené
ve správním spisu bylo napadené rozhodnutí stěžovatelce doručeno nejpozději dne 3. 12. 2012.
Krajský soud vyšel z pozdějšího data uvedeného na otisku razítka České pošty, ačkoli
na doručence je u prohlášení stěžovatelky „potvrzuji p řevzetí této zásilky dne“ uvedeno datum
2. 12. 2012. Posledním dnem lhůty k podání žaloby bylo proto pondělí 4. 2. 2013. Jelikož byla
žaloba podána až dne 5. 2. 2013, a tedy opožděně, postupoval krajský soud podle ust. §46 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační
stížnost, ve které zopakovala některé žalobní námitky týkající se obnovy katastrálního operátu,
resp. uváděla informace týkající se příloh, které připojila k žalobě. V doplnění kasační stížnosti
uvedla, že ji podává z důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., přičemž je přesvědčena
o tom, že žalobu podala včas. Stěžovatelka vyslovila nesouhlas se závěrem krajského soudu, že ji
bylo napadené rozhodnutí doručeno dne 2. 12. 2012, protože se jednalo o neděli. Je totiž
vyloučeno, aby Česká pošta doručovala zásilky o víkendech a ve svátcích. Stěžovatelka dále
uvedla, že napadené rozhodnutí převzala až dne 5. 12. 2012, přičemž není důvod jejímu tvrzení
nevěřit, neboť má stejnou „právní ú činnost “ jako otisk razítka České pošty, u kterého je uvedeno
datum 3. 12. 2012. Stěžovatelka v tomto ohledu odkázala na zásadu in dubio mitius a in dubio
pro libertate. Jelikož podala žalobu dne 5. 2. 2013, činila tak v zákonem stanovené lhůtě a krajský
soud pochybil, pokud její žalobu odmítl pro opožděnost. Proto stěžovatelka navrhla, aby
Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V doplnění kasační stížnosti požádala o přiznání odkladného účinku žaloby.
Inspektorát ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka neuvedla žádné nové
důkazy ani skutečnosti, které by osvětlovaly důvody zmeškání lhůty pro podání žaloby. Dále
se zabýval argumentací stěžovatelky, která se týkala obnovy katastrálního operátu. Inspektorát
navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený usnesení v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal pochybení ve smyslu ust. §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přichází v úvahu z povahy
věci pouze stížní důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Pod tento důvod spadá také
případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného
rozhodnutí o odmítnutí návrhu a vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před
soudem.
Nejvyšší správní soud se proto zabýval pouze stížní námitkou stěžovatelky, podle které
byla žaloba podána v zákonné lhůtě, a krajský soud proto pochybil, pokud žalobu odmítl.
Podle ust. §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo
žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným
způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Podle odst. 4 citovaného ustanovení zmeškání
lhůty pro podání žaloby nelze prominout.
Podle obsahu správního spisu bylo napadené rozhodnutí stěžovatelce doručováno
prostřednictvím České pošty, s.p.. Jelikož stěžovatelka nebyla zastižena, byla zásilka připravena
k vyzvednutí na poště dne 30. 11. 2012 a stěžovatelce byla zanechána výzva, aby si ji vyzvedla.
Na doručence, která je připojena k napadenému rozhodnutí, je v kolonce „Potvrzuji p řevzetí této
zásilky dne“ uvedeno datum 2. 12. 2012 a podpis stěžovatelky. V levém dolním rohu doručenky
je otisk razítka České pošty , s.p. s uvedením data 3. 12. 2012.
Nejvyšší správní soudu se ztotožňuje s krajským soudem v tom, že je třeba vycházet
z data doručení napadeného rozhodnutí 3. 12. 2012, tj. z pozdějšího data uvedeného na otisku
razítka, a nikoliv z data 2. 12. 2012, které je uvedeno v kolonce „Potvrzuji p řevzetí této zásilky dne“.
I podle jeho názoru bylo napadené rozhodnutí stěžovatelce doručeno dne 3. 12. 2012. Doručenka
totiž obsahuje dva časové údaje. V prohlášení příjemce zásilky je uvedeno, že zásilku přebírá
stěžovatelka dne 2. 12. 2012, což stvrzuje vlastnoručním podpisem, zatímco z části, kterou
vyplňoval pracovník doručujícího orgánu, je zřejmé, že zásilka byla předána stěžovatelce
dne 3. 12. 2012 (pondělí). Je přitom značně nepravděpodobné, že by rozhodnutí bylo
stěžovatelce doručováno v neděli dne 2. 12. 2012. Ostatně, i kdyby bylo rozhodnutí stěžovatelce
doručeno dne 2. 12. 2012, neměnilo by to nic na opožděnosti žaloby. Lze tedy mít za to,
že napadené rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno v pondělí 3. 12. 2012.
Tvrdila-li stěžovatelka v kasační stížnosti, že zásilku převzala až dne 5. 12. 2012 s tím,
že její tvrzení má stejnou „právní ú činnost“ jako otisk razítka České pošty, s. p. Nejvyšší správní
soud zdůrazňuje, že stěžovatelka pro podporu tohoto svého tvrzení nenavrhla žádné důkazy.
Není-li stěžovatelka schopna svá tvrzení relevantním způsobem prokázat, dostává se do důkazní
nouze. Nebylo povinností krajského soudu tyto skutečnosti prokazovat, neboť bylo
na stěžovatelce, aby své tvrzení prokázala, jelikož její tvrzení samo o sobě nemá žádnou důkazní
hodnotu. Za takové situace je stěžovatelčino tvrzení vyvrácené právě otiskem razítka České
pošty, s. p. na doručence. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud na konstantní
judikaturu,. např. rozsudek ze dne 29. 4. 2009, č. j. 6 Ads 55/2009 - 41, v němž se Nejvyšší
správní soud zabýval případem stěžovatelky, která namítala spornost data v kolonce „Potvrzuji
p řevzetí této zásilky dne“ a dospěl k závěru, že „souhlasí se st ě žovatelkou v tom, že je na první pohled z řejmé,
že sporné datum na dodejku nevypisovala ona. To však samo o sob ě nemá vliv na to, že jí napadené rozhodnutí,
vzdor jejím námitkám, bylo oznámeno v m ěsíci červnu, a to práv ě dne 24. 6. 2008. Tento záv ěr činí Nejvyšší
správní soud práv ě s ohledem na další data uvedená na dodejce, zejména pak s ohledem na razítko pošty P říbram,
kde je datum 24. 6. 2008 zcela jednozna čn ě uvedeno. I kdyby stě žovatelka datum nevyplnila v ůbec, co ž je patrn ě
tento p řípad, a nebyl by ani vypln ěn pracovnicí pošty, dodejka obsahuje další údaje umo ž ňující zjistit, kdy byla
ulo žená zásilka skute čn ě vyzvednuta.“
S ohledem na správnost závěru krajského soudu, že napadené správní rozhodnutí bylo
stěžovatelce oznámeno dne 3. 12. 2012, byla posledním dnem dvouměsíční lhůty podle
ust. §72 odst. 1 ve spojení s §40 odst. 2 s. ř. s. neděle 3. 2. 2013. V souladu s ust. §40 odst. 3
s. ř. s. tak připadl poslední den lhůty k podání žaloby na pondělí 4. 2. 2013. Krajský soud proto
postupoval v souladu se zákonem, když žalobu stěžovatelky podanou osobně dne 5. 2. 2013 jako
opožděnou odmítl.
Podle Nejvyššího správního soudu není případný ani stěžovatelčin argument, že krajský
soud měl postupovat podle zásad in dubio mitius a in dubio pro libertate. Ust. §72 odst. 4 s. ř. s. totiž
zcela jednoznačně stanoví, že zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout. Odlišný
postup, kterého se stěžovatelka domáhala, pokud požadovala, aby za včasnou byla považována
i žaloba podána osobně dne 5. 2. 2013, by byl v rozporu se základním principem právního státu,
kterým je předvídatelnost rozhodování státních orgánů, včetně orgánů moci soudní, a s ním
související princip právní jistoty mající v konečném důsledku dopady i na princip rovnosti
účastníků soudního řízení. Princip předvídatelnosti rozhodování v podstatě znamená, že účastníci
právních vztahů mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně
srovnatelných případech rozhodovat, ve svém celkovém vyznění, stejně. Pouze takový postup
respektuje právní jistotu a nelze opomíjet, že jeho důsledné dodržování se významně pozitivně
projevuje i v celkovém nazírání společnosti na význam a roli práva. Naopak postoj státního
orgánu, který se vyznačuje zásadní odlišností přístupu k projednávaným věcem, svojí podstatou
identickým, tomuto základnímu principu právního státu odporuje (viz rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 7 As 29/2007 - 56, a ze dne 12. 8. 2004,
č. j. 2 Afs 47/2004 - 93, nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 470/97).
Takový postup krajského soudu, který by datum doručení napadeného rozhodnutí, i přes jeho
jednoznačnost vyplývající z otisku razítka České pošty, s. p. určoval na základě tvrzení účastníka
řízení, a tudíž v jeho prospěch, by vedl nejen k porušení principu rovnosti účastníků soudního
řízení, ale v konečném důsledku i k porušení principu předvídatelnosti.
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti bylo rozhodnuto bez jednání
postupem podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatelka v kasační stížnosti požádala o přiznání odkladného účinku „žalobě“,
pravděpodobně však měla na mysli přiznání odkladného účinku „kasační stížnosti“. Nejvyšší
správní soud o tomto návrhu nerozhodoval, neboť o mimořádném opravném prostředku
(kasační stížnosti) bylo rozhodnuto věcně, a to bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení
účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a inspektorátu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu