ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.41.2015:23
sp. zn. 7 As 41/2015 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: R. N., zastoupený
Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem Náchodská 67, Praha 9, proti žalovanému: Krajský
úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2015, č. j. 62 A 95/2013 – 73,
takto:
Rozsudek Krajského osudu v Brně ze dne 5. 2. 2015, č. j. 62 A 95/2013 – 73,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce R. N. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2015,
č. j. 62 A 95/2013 – 73, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne 5. 2. 2015,
č. j. 62 A 95/2013 – 73, zamítl žalobu R. N. (dále též „žalobce“), kterou se domáhal přezkoumání
a zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu kraje Vysočina (dále též „žalovaný“) ze dne 25.
10. 2013, č. j. KUJI 73175/2013, sp. zn. ODSH 1348/2013/Pe, jímž bylo zamítnuto žalobcovo
odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Velké Meziříčí, odboru dopravy a silničního
hospodářství (dále též „Městský úřad“ nebo správní orgán prvého stupně“) ze dne 5. 9. 2013, č. j.
DOP/24397/2012/4410/2012-bdin, kterým podle §123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“) rozhodl tak, že se
námitky zamítají a záznam počtu dosažených bodů se potvrzuje.
Krajský soud na jedné straně odmítl argumentaci žalovaného, postavil-li část svého
rozhodnutí na úvaze, že pokud žalobce nepředložil lékařské potvrzení v průběhu silniční kontroly
dne 8. 8. 2012, je třeba na něj hledět tak, že lékařské potvrzen nemá. Opřel se při tom
o judikáty kasačního soudu ze dnů 21. 3. 2012, sp. zn. 5 As 118/2011 a ze dne 24. 10. 2013,
sp. zn. 4 As 102/2013, v nichž tento soud vyslovil názor, že pokud byl řidič již v době silniční
kontroly osobou, která byla držitelem příslušného oprávnění o zdravotní indispozici, nemohl
se dopustit protiprávního jednání spočívajícího v nepřipoutání se bezpečnostním pásem,
resp. nelze jej postihnout za takové jednání. Je tomu tak proto, neboť není naplněna materiální
stránka přestupku. Jinak vyjádřeno bez ohledu na to, zda měl žalobce lékařské potvrzení u sebe,
byl objektivně osobou, která nemůže užít bezpečnostní pás ze zdravotních důvodů.
Na druhou stranu podle krajského soudu sporný pokutový blok č. M 4968530 ze dne
8. 8. 2012 nezavdává pochybnosti o tom, co bylo podstatou přestupkového jednání žalobce
(nepřipoutání se bezpečnostním pásem), ani o tom, jak bylo toto jednání kvalifikováno (porušení
§6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Ve shodě s žalovaným má za to, že na věc
nebylo třeba aplikovat rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2012,
sp. zn. 5 As 118/2011, kde výslovně žalobce argumentoval, že vlastní příslušné lékařské potvrzení
a nemá jej jen shodou okolností u sebe. V projednávané věci je nerozhodné, že v pokutovém
bloku bylo uvedeno, že jde o přestupek podle §6 odst. 1 zákona o silničním provozu a žalobce
s tímto souhlasil. Podle krajského soudu údaje na pokutovém bloku nevyvolávají žádnou
nejasnost o tom, jakého přestupku se dopustil a za který mu také byla v blokovém řízení uložena
sankce – pokuta, jak nyní předestírá a zpochybňuje žalobce.
Pakliže chtěl žalobce argumentovat lékařským potvrzením o tom, že nemusí být za jízdy
připoután bezpečnostním pásem, měl tak učinit v řízení o přestupku a nikoliv až v řízení
o námitkách proti záznamu bodů za tento přestupek. V tomto řízení se toliko zkoumá
způsobilost podkladu a správnost záznamu (množství bodů). Dále pak, zda sporný pokutový
blok, jehož vydáním bylo skončeno řízení o přestupku, je takovým způsobilým podkladem.
Vzhledem k popsané skutkové odlišnosti s poukazovanou věcí sp. zn. 5 As 118/2011, pak není
ani přiléhavá argumentace stanoviskem veřejného ochránce práv. Krajský soud proto podanou
žalobu z uvedených důvodů zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále též
„stěžovatel“) kasační stížnost, kterou výslovně opřel o důvody uvedený v ust. §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle stěžovatele krajský soud především nesprávně vyhodnotil provedené důkazy –
pokutové bloky, resp. jejich obsah. Bez rozumného a objektivního důvodu odmítá tvrzení
žalobce, jako „předestírané pochybnosti“. Pokud by tomu tak ale skutečně bylo, měl vyložit,
z čeho tak usuzuje. To ale neučinil.
Žalobce brojí proti záznamu bodů za přestupek ze dne 8. 8. 2012 s tím, že souhlasil
s projednáním přestupku na místě samém. Domníval se totiž, že jej policisté trestají za to,
že nemá u sebe příslušné lékařské potvrzení ze dne 6. 2. 2012. V replice pak důrazně upozorňoval
na podklady založené ve spise, ze kterých je zřejmé, že z pokutového bloku M4968560 ze dne
8. 8. 2012, je vedle odkazu na porušení právní povinnosti řidiče dle §6 odst. 1 písm. a) zákona
o silničním provozu, uveden i rozšiřující text: „Lék. potvrzení nepředložil“. Z tohoto je jednoznačně
zřejmé, že žalobce neměl, resp. nepředložil lékařské potvrzení policistům. Je pak věcí prosté
logické úvahy, že policisté by jistě na tento pokutový blok samoúčelně neuváděli tuto okolnost.
Naopak je evidentní, že tím chtěli vyjádřit to, že žalobce při silniční kontrole neměl,
resp. nepředložil lékařské potvrzení. Jde o zcela zjevnou reakci policistů na tvrzení žalobce o tom,
že lékařské potvrzení nemá při sobě. Krajský soud měl přinejmenším zkoumat, proč byl
na pokutovém bloku rozšiřující a upřesňující text uveden a na jiných blocích nikoliv. Poukazuje
proto na předložené jiné pokutové bloky z téhož regionu z let 2009, 2010, 2011, z nichž je patrné
že zde policisté rozšiřující text nepřipojili. Zde stěžovatel bez jakýchkoliv výhrad s přestupkem
souhlasil a policistům netvrdil, že je držitelem příslušného lékařského potvrzení. S těmito
tvrzeními a důkazy se ale krajský soud nevypořádal. Soud rovněž vadně nezjišťoval, jaká
je vlastně praxe při vyplňování pokutových bloků policisty, a z jakého důvodu byl právě
na pokutový blok z 8. 8. 2012 připojen onen rozšiřující text („Lék. potvrzení nepředložil“), ačkoliv
to tak jinak policisté v tomto regionu nečiní.
Výklad zákona krajským soudem - je přepjatě formalistický, odhlíží od smyslu a účelu
bodového hodnocení řidiče. Pokud však byl stěžovatel - de fakto i de jure - zproštěn povinnosti
být při řízení vozidla připoután bezpečnostním pásem, nemohl se dopustit přestupku, se kterým
je spojeno odejmutí (ztráta) bodů. Bez ohledu na existenci pokutového bloku ze dne 8. 8. 2012
nelze spravedlivě dospět k závěru, že se žalobce dne 8. 8. 2012 opakovaně dopustil porušení
právní povinnosti řidiče podle §6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu a že mu je třeba
za to vyznačit příslušný počet bodů v bodovém hodnocení řidičů. Stěžovatel tuto povinnost
ve skutečnosti neměl. Toto pak osvědčuje lékařské potvrzení o nemožnost i připoutat
se bezpečnostním pásem, které ve vztahu k pokutovému bloku krajský soud i nesprávně právně
vyhodnotil.
Krajský soud ve svém rozhodnutí nevyložil dostatečně své úvahy, které jej vedly
k presentovanému závěru, a neaplikoval je na písemné důkazy - pokutové bloky ze dne 8. 8. 2012,
30. 10. 2009, 12. 10. 2010, 1. 8. 2011 a 12. 10. 2010, na potvrzení od lékaře o nemožnosti
připoutat se bezpečnostním pásem a nevyložil, proč vnímá jednotlivé pokutové bloky jako
způsobilé podklady pro osvědčení záznamu bodů. Z rozsudku také není zřejmé, proč krajský
soud nevzal lékařské potvrzení jako způsobilý důkaz o tom, že se žalobce svým jednáním nemohl
dopustit jednání, se kterým je záznam bodů spojen. Krajský soud též nevyložil, v čem konkrétně
a proč vnímá žalobcem nastolené pochybnosti jako předstírané, zejména v kontextu jednotlivých
pokutových bloků a existence lékařského potvrzení o nemožnosti připoutat se pásem.
Z napadeného rozsudku ani není zřejmé, jak vůbec vyhodnotil samotný pokutový blok a jak jej
vyhodnotil v kontextu ostatních pokutových bloků.
Uzavřel tedy, že rozsudek krajského soudu je tedy dílem nepřezkoumatelný, dílem
nezákonný pro nesprávné právní posouzení věci a dílen nezákonný pro vady při zjišťování
skutkového stavu věci.
Žalovaný Krajský úřad kraje Vysočina se k podané kasační stížnosti žalobce nevyjádřil,
ač s ní byl řádně obeznámen.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je třeba zrušit, a věc vrátit
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Jde-li o vytýkanou nepřezkoumatelnost nebo případně o jinou vadu v řízení
před krajským soudem s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.], Nejvyšší správní soud konstatuje, že jde o vlastnost rozhodnutí správního soudu,
ke které je povinen přihlížet z úřední povinnosti. K posouzení těchto vad řízení musel Nejvyšší
správní soud přistoupit přednostně před právním posouzením věci samé. Je tomu tak proto,
že by bylo přinejmenším předčasné, aby se nejdříve zabýval právním posouzením věci samé, byl-li
by současně napadený rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný nebo byl-li by založen
na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Rozhodující správní soud není
při posouzení této otázky limitován dispoziční zásadou (srov. §75 odst. 2, či §109 odst. 3
a 4 s. ř. s.)
Stěžovatel dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku proto, že krajský soud
neuvádí, proč odmítá stěžovatelovy pochybnosti o obsahu sporného pokutového bloku
z 8. 8. 2012 ve vztahu k ostatním pokutovým blokům z 30. 10. 2009, 12. 10. 2010, 1. 8. 2011
a z 12. 10. 2010, a to zejména s ohledem na jeho rozšiřující text. Dále pak proto, že se soud blíže
vůbec nezabýval důvodem uvedení rozšiřujícího textu pokutového bloku, ani proč se bez
jakéhokoliv odůvodnění odklonil od stávající soudní judikatury, podle které platí, že pokud byl
stěžovatel držitelem lékařského potvrzení, nemohl se dopustit přestupku dle §6 zákona
o silničním provozu. Z rozsudku také není zřejmé, proč krajský soud nevzal lékařské potvrzení
za způsobilý důkaz o tom, že se žalobce svým jednáním nemohl dopustit jednání, se kterým
je záznam bodů spojen.
Rozsudek krajského soudu není přezkoumatelný.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85
ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů,
které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s.).
Z odůvodnění rozhodnutí proto musí především vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž konstatoval,
že: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou
účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud
tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval
ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. V rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, pak vyslovil Nejvyšší správní
soud názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též judikoval v rozsudku
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. V rozsudku ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, dostupném
na www.nssoud.cz, pak Nejvyšší správní soud judikoval, že: „Rozhodnutí krajského soudu
je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, pokud z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle
jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního
rozhodnutí“.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že má-li být rozhodnutí krajského soudu
přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jak hodnotil
shromážděné důkazy a jak uvážil o pro věc zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních
bodech doplněných důkazy a argumenty), resp. jakým způsobem postupoval při posuzování
těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění přezkoumávaného
rozsudku krajského soudu. Jen prostřednictvím odůvodnění tohoto rozhodnutí lze totiž dovodit,
z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Těmto požadavkům kladeným
na soudní rozhodnutí rozsudek krajského soudu zcela bezezbytku nevyhoví.
Krajský soud, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku na str. 4, si byl dostatečně vědom toho,
že předmětem řízení před žalovaným nebylo rozhodování o zákonnosti rozhodnutí o přestupku
žalobce spáchaného dne 8. 8. 2012, ale řízení sekundární, tj. o námitkách žalobce
proti rozhodnutí s provedeným záznamem bodů v registru řidičů podle §123f odst. 1 a 3 zákona
o silničním provozu. Stejně tak si byl vědom, že v tomto řízení správnímu orgánu nepřísluší řešit
skutkové okolnosti týkající se přestupku, která je předmětem samostatného řízení - zde řízení
blokového - tj. zda ten který přestupek spáchal, či nikoliv. Otázka, kdy, kým a zda byl přestupek
spáchán, jakož i jaká za něj byla přestupci uložena sankce, je totiž pro rozhodování žalovaného
podle §123f zákona o silničním provozu předběžnou otázkou. Krajský soud proto správně
zdůraznil, že pokud jde o charakter řízení v projednávané věci, tak toto je odlišné od řízení
o přestupku. V řízení podle §123f zákona správní orgán toliko zkoumá, zda existuje způsobilý
podklad pro záznam. To znamená, zda zde je pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu dle
§123b odst. 1, 2 zákona o silničním provozu, zda záznam v registru byl proveden zcela v souladu
s tímto způsobilým podkladem, a zda počet zaznamenaných bodů odpovídá zákonu. Správní
orgán v tomto řízení nepřezkoumává správnost a zákonnost aktů orgánů veřejné moci, na jejichž
podkladě byl záznam proveden. Jsou totiž nadány presumpcí správnosti (je jimi vázán).
Vyslovenému závěru krajského soudu nelze obecně ničeho vytknout. Ve správním řízení
musí ovšem být vždy na jisto postaveno, jakého přestupku se jeho pachatel dopustil, resp. jakým
jednáním se tohoto přestupku dopustil (přestupek musí být spolehlivě zjištěn). Teprve po té lze
přistoupit k záznamu bodů do registru řidičů.
Tak tomu bude zpravidla vždy po projednání přestupků ve správním řízení, kterému
předchází řádné dokazování a projednání přestupku, včetně jednoznačné kvalifikace jednání
pachatele přestupku.
Může, ale také nemusí tomu tak být i v případě rozhodnutí vydaném v blokovém řízení.
Zde totiž faktickým průkazem o charakteru (podstatě přestupku) bude samotný pokutový blok
(jeho obsah) a v něm obsažený popis skutku/závadného jednání, učiněný ať již slovem
nebo označením paragrafového znění, které takové jednání charakterizuje, což je vše činěno
za plného dopravního provozu. Nemusí tomu tak být např. tehdy, pokud by pokutový blok
neobsahoval např. popis sankcionovaného jednání, resp. jednoznačnou specifikaci toho kterého
přestupku, za nějž byla jeho pachateli udělena ta která sankce, nebo by zavdával důvodné
pochybnosti o tom, za jaké jednání (přestupek) byla vlastně ve skutečnosti bloková pokuta
pachateli uložena. Dopadal-li by popisem skutku na vícero skutkových podstat různých
přestupků, musel by si rozhodující orgán o této otázce učinit vlastní úsudek. Nelze totiž
akceptovat, aby byl proveden záznam bodů na základě nejednoznačného nebo víceznačného
pokutového bloku. Uvedené platí tím spíše, pokud by za tyto 2 rozdílné skutky bylo možno
zaznamenat rozdílné bodové hodnoty, nebo by s nimi nebyl spojen záznam žádného bodu,
tak jak dovozuje stěžovatel v této věci. Za tohoto skutkového stavu věci je pak správní orgán
povinen řádně ztotožnit sankcionované jednání (přestupek) a teprve až po té rozhodnout
o vyznačení příslušného počtu bodů do bodového hodnocení řidičů.
Právě předestřeným směrem se ubíraly námitky stěžovatele ve správním řízení a následně
i navazující správní žalobě. Stěžovatel totiž dovozoval, že pokutový blok není zcela jednoznačný
a předestřel k tomu důkazy a argumenty z nichž to dovozuje (text sporného pokutového bloku,
text jiných pokutových bloků, navrhoval jejich srovnání a argumentoval logickým výkladem
sporného textu pokutového bloku, předložil lékařské potvrzení vyvracející možnost naplnění
materiální stránky přestupku, za který mu správní orgán prvého stupně vyznačil 3 body
do bodového registru řidičů, předložil stanovisko veřejného ochránce práv, poukázal
na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu etc.).
Jak tento soud uvedl již dříve (srov. rozsudek ze dne 21. 3. 2012, č. j. 5 As118/2011 - 107)
správní orgány, které provádějí záznam bodů, nemohou v řízení o námitkách pokutu zrušit.
Nejsou však ani současně povinny provést záznam bodů na základě jakéhokoliv podkladu, zvláště
pak ne takového, který by zavdával rozumné pochybnosti o tom, za jaký přestupek byla vlastně
udělena bloková pokuta.
Právě o takový případ jde v nyní projednávané věci.
Stěžovatel v řízení o námitkách zásadně trval na tom, že mu bloková pokuta nebyla
udělena za to, že nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem, ale proto, že u sebe neměl
doklad - lékařské potvrzení o „nemožnosti připoutat se bezpečnostními pásy na sedadle
motorového vozidla ze zdravotních důvodů“ ze dne 6. 2. 2012 (dále jen „potvrzení“). Současně
stěžovatel toto potvrzení předložil správnímu orgánu a tvrdil, že se ani ve světle judikatury
Nejvyššího správního soudu nemohl dopustit správním orgánem dovozovaného porušení §6
odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Zásadně poukazoval na popis skutku, za který byl
sankcionován dne 8. 8. 2012 blokovou pokutou - na závěr popisu (a při nedostatku místa
na pokutovém bloku) uvedené slovní spojení cit.: „(lék. potvr. nemá)“. Popis sankcionovaného
skutku tak minimálně zavdával důvodné pochybnosti o tom, za jaký skutek byla stěžovateli
ve skutečnosti udělena bloková pokuta. Zda tomu bylo, jak dovozovaly správní orgány, výhradně
za jednání spočívající v tom, že nebyl připoután bezpečnostním pásem. Nebo jak dovozoval
stěžovatel ve svých námitkách proti záznamu bodů a ve správní žalobě - za jednání spočívající
v tom, že nebyl připoután bezpečnostním pásem (první předpoklad) a současně, že neměl u sebe
potvrzení (druhý předpoklad), čímž naplnil skutkovou podstatu jiného přestupku - přestupku dle
§23 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích.
Jelikož však žalovaný na stěžovatelem předestřené argumenty nevzal zřetel, domáhal
se přezkoumání zákonnosti rozhodnutí žalovaného u krajského soudu. V žalobě pak poukazoval
na doložené potvrzení, které vylučuje naplnění materiální stránky přestupku ze dne 8. 8. 2012,
za který mu nyní žalovaný zaznamenal 3 body a na nejednoznačnost obsahu pokutového bloku.
Dále pak poukazoval pro srovnání na obsahovou odlišnost dřívějších pokutových bloků od bloku
ze dne 8. 8. 2012 s tím, že z nich je oproti bloku ze dne 8. 8. 2012 zřejmé, že byly bez dalšího
vystaveny výlučně za přestupek spočívající v tom, že stěžovatel nebyl připoután bezpečnostním
pásem. Domáhal se v této souvislosti i porovnání správní praxe dopravních policistů, a právního
posouzení rozšiřujícího textu v pokutovém bloku z 8. 8. 2012 v kontextu ostatních pokutových
bloků stěžovatele z dřívějšího období.
Krajský soud na vznesené žalobní námitky nereagoval a nevyhodnotil je.
Na jedné straně krajský soud - ve světle judikatury kasačního soudu - odmítl jako
nesprávný názor žalovaného, že pokud stěžovatel nepředložil dne 8. 8. 2012 při silniční kontrole
potvrzení, je na něj třeba hledět tak, že žádné nemá. Tedy jinak vyjádřeno akcentoval závěr
stěžovatele, že u něj nutně absentovalo naplnění materiální stránky přestupku - tedy že se dne
8. 8. 2012 nemohl dopustit přestupku dle §6 odst. 1a zákona o silničním provozu (nepřipoutání
bezpečnostním pásem).
Na druhou stranu přes shora konstatovanou absenci materiální stránky deliktu
u stěžovatele a bez jakéhokoliv zhodnocení dovětku v popisu skutku v pokutovém bloku ze dne
8. 8. 2012 (lék. potvr. nemá), bez výkladu textu pokutového bloku z 8. 8. 2012 (samostatně
a ve i ve srovnání s jinými), či jeho „srovnání s obsahem popisu skutku obsaženém v oznámení
o uložení pokuty ze dne 9. 8. 2012“ vyslovil, že sporný pokutový blok je spolehlivým podkladem,
který svědčí tomu, že pokuta uložená tímto pokutovým blokem byla zcela jednoznačně vystavena
za přestupek spočívající v tom, že stěžovatel nebyl dne 8. 8. 2012 při jízdě připoután
bezpečnostním pásem. Současně bez dalšího a bližšího vypořádání argumentů a důkazů
poukazovaných stěžovatelem v žalobě, krajský soud pouze a prostě konstatoval, že pochybnosti
stěžovatele jsou pochybnostmi předstíranými a že z pokutového bloku nevyplývá, že byl
pokutován za přestupek dle §23 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích.
Vyslovený právní názor je dílem nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a dílem
pro nedostatek důvodů.
Stěžovatel se v podané žalobě domáhal, aby soud posoudil a vyložil obsah pokutového
bloku ze dne 8. 8. 2012, zejména ve vztahu k obsahu jiných pokutových bloků obsažených
ve správním spise, jimiž byla stěžovateli již dříve uložena bloková pokuta za skutek - jízdu bez
připoutání bezpečnostním pásem a potvrzení. Domáhal se tedy přezkoumání hodnocení důkazů
správního řízení a posouzení otázky, zda je po obsahové stránce (oproti právě jiným pokutovým
blokům) zcela jednoznačný nebo zda nikoliv. Tato úvaha je a byla zcela zásadní pro posouzení
otázky, zda je pokutový blok „jednoznačným a zcela určitým podkladem“ pro posouzení toho,
za jaké jednání mu byla pokuta dne 8. 8. 2012 uložena. Zda za nepřipoutání pásem (což mimo
jiné vylučuje judikatura) nebo za to, že u sebe při kontrole neměl potvrzení o tom, že nebyl
připoután pásem (což není sporné). Podle stěžovatele na tuto otázku nedávalo odpověď
ani oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení ze dne 9. 8. 2012, podle kterého je okolnost,
že „nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem“ jen 50% skutkového základu spáchaného
přestupku. S předestřenými argumenty a důkazy stěžovatele se však krajský soud nevypořádal
přezkoumatelným způsobem. Krajský soud se při svém rozhodování nezabýval
ani poukazovanými důkazy - jinými pokutovými bloky, ani obsahovou stránkou sporného
pokutového bloku, ani požadavkem stěžovatele o vyložení rozšiřujícího textu obsaženého
ve sporném pokutovém bloku. A to přestože otázka jednoznačnosti obsahu pokutového bloku
byla elementární k posouzení otázky, za jaké jednání byla stěžovateli ve skutečnosti de iure
bloková pokuta udělena. Již z tohoto důvodu (nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů) bylo
třeba napadený rozsudek krajského soudu zrušit.
Krajský soud si současně i protiřečí. Na jedné straně deklaruje nesprávná východiska
žalovaného v posouzení doloženého důkazu ve správním řízení (potvrzení) a na druhé straně
přejímá závěry, které z tohoto nesprávného právního závěru resp. hodnocení důkazu vycházejí.
Nesrozumitelná je pak i proklamace krajského soudu, který bez dalšího a bližšího hodnocení
označuje žalobní tvrzení stěžovatele opírající se o jednotlivé důkazy za „předstíraná“. Sám však
oproti stěžovateli účastníkům řízení vůbec nepředestřel, které závěry má za předstírané, z čeho
(jakých důkazů a úvah) tak dovozuje, ani co si lze pod tímto termínem představit. Zatížil tak svůj
rozsudek i nesrozumitelností.
Jelikož Nejvyšší správní soud shledal napadený rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelným, nezabýval se již otázkou vytýkaného nesprávného posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, tedy otázkou, zda sporný pokutový blok ze dne 8. 8. 2012
deklaruje uložení pokuty za jednání stěžovatele postižitelné podle ust. §6 odst. 1a zákona
o silničním provozu nebo jednání postižitelného podle §23 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích.
Je tomu tak proto, že by nepřípustně předjímal právní závěr, který v prvé řadě přísluší vyslovit
krajskému soudu
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů proto zrušil kasační stížností napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2015, č. j. 62 A 95/2013 – 73, a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.).
V dalším řízení bude na krajském soudu, aby v mezích vysloveného právního názoru
kasačního soudu a v mezích včas uplatněných žalobních bodů posoudil zákonnost rozhodnutí
žalovaného. Bude se při tom výslovně zabývat obsahem sporného pokutového bloku a to jak
samostatně, tak ve vzájemných souvislostech s dřívějšími pokutovými bloky stěžovatele, jak bylo
požadováno stěžovatelem. Nebude-li přes to jednoznačně zřejmý význam rozšiřujícího textu
obsaženého na pokutovém bloku ze dne 8. 8. 2012, objasní jej v kontextu popisu skutku
obsaženého v oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení ze dne 9. 8. 2012 a předchozích.
Bude-li to třeba, doslechne krajský soud k doplňujícímu textu v pokutovém bloku ze dne
8. 8. 2012, jakož i oznámení ze dne 9. 8. 2012 a správní praxi zasahujících policistů služby
dopravní policie dne 8. 8. 2012 zasahujícího policistu nstržm. V. L., a až následně uváží, zda
pokutový blok deklaruje spáchání přestupku podle §6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním
provozu nebo podle §23 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. Teprve po té vydá rozhodnutí,
které bude odpovídat zákonu.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud vážil i nezbytnost rozhodnutí o návrhu stěžovatele na vydání
předběžného opatření podle ustanovení §38 odst. 1 s. ř. s. Při t éto úvaze dospěl k závěru,
že o něm není třeba rozhodovat tam, kde Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhoduje
neprodleně. Po rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku je totiž rozhodnutí
o předběžném opatření již nadbytečné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 - 44, dostupný na www.nssoud.cz). K rozhodnutí o mimořádném
opravném prostředku však Nejvyšší správní soud přistoupil bezprostředně.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. března 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Jaroslavem Hubáčkem v právní
věci žalobce: R. N., zastoupený Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem Náchodská 67,
Praha 9, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava,
o opravě chyby v psaní a počtech a jiné zjevné nesprávnosti,
takto:
Ve výroku zkráceného písemného vyhotovení rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. března 2015, č. j. 7 As 41/2015 – 21, který byl bez odůvodnění vyvěšen na úřední
desce soudu, a ve výroku písemného vyhotovení rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. března 2015, č. j. 7 As 41/2015 – 23, se o p r a v u je slovo „osudu“ na slovo
„soudu“.
Odůvodnění:
Nejvyšší správní soud podle zkráceného písemného vyhotovení rozsudku ze dne
19. března 2015, č. j. 7 As 41/2015 – 21, který byl bez odůvodnění vyvěšen na úřední desce
soudu, rozhodl tak, že: „Rozsudek Krajského osudu v Brně ze dne 5. 2. 2015, č. j. 62 A 95/2013 - 73,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení“.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. března 2015 s takto formulovaným
výrokem a s vypracovaným odůvodněním byl posléze pod č. j. 7 As 41/2015 - 23 zaslán
i účastníkům řízení a nabyl právní moci dne 20. 4. 2015.
Podle ust. §54 odst. 4 s. ř. s. předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby
v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné
usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné usnesení nenabude
právní moci.
V tomto případě bylo při tvorbě zkráceného písemného vyhotovení rozsudku a úplného
písemného vyhotovení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu v důsledku
„chyby v psaní a počtech a jiné zjevné nesprávnosti“ uvedeno ve výrocích rozsudku nesprávné
slovo „osudu“ namísto správného slova „soudu“.
V této věci jde o posouzení právní otázky, zda pod pojem „chyby v psaní a počtech a jiné
zjevné nesprávnosti“ lze podřadit tento případ, kdy Nejvyšší správní soud uvedl ve výrocích
obou písemných vyhotovení rozsudků stran zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně nesprávné
slovo „osudu“ a zda toto slovo lze opravit tímto usnesením na správné slovo „soudu“.
Pro výklad pojmu „chyby v psaní a počtech a jiné zjevné nesprávnosti“ v ust. §54
odst. 4 s. ř. s. se lze obrátit k judikatuře vztahující se k ust. §164 o. s. ř., podle které předseda
senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné
nesprávnosti.
Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo uveřejněno pod R 37/1969, opravit
rozsudek podle §164 o. s. ř. je možné jen v případech, kde jde o chyby v psaní a počtech a dále
o takové chyby, které jsou jako zřejmé nesprávnosti podobného původu jako chyby v psaní
a počtech, tj. k nimž došlo jen zjevným a okamžitým selháním v duševní či mechanické činnosti
osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a které jsou každému zřejmé;
zřejmost takové nesprávnosti vyplývá zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho
odůvodněním, případně i z jiných souvislostí.
Nejvyšší správní soud, resp. předseda senátu tohoto soudu má za to, že podle
ust. §54 odst. 4 s. ř. s. a ve světle judikátu R 37/1969, který je použitelný i v soudním řízení
správním, je možno provést uvedenou opravu ve výroku již citovaného rozsudku Nejvyššího
správního soudu.
Při tvorbě zkráceného písemného vyhotovení rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. března 2015, č. j. 7 As 41/2015 – 21, došlo k chybě v psaní a ke zjevné nesprávnosti
v jeho výroku, neboť je v něm uvedeno, že se zrušuje tam označený rozsudek Krajského „osudu“
v Brně ze dne 5. 2. 2015, č. j. 62 A 95/2013 - 73, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení,
ačkoliv je ze spisu zřejmé, že se ruší rozsudek Krajského soudu v Brně. Uvedení chybného
slovního výrazu „osudu“ namísto správného slova „soudu“ je proto chybou v psaní i jinou
zjevnou nesprávností, která má původ v zjevném selhání v mechanické činnosti osoby, za jejíž
účasti došlo k vyhotovení zkráceného písemného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Při tvorbě úplného písemného vyhotovení rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. března 2015, č. j. 7 As 41/2015 – 23, rovněž došlo ke zjevnému selhání v mechanické
činnosti osoby, která vyhotovovala tento výrok rozsudku. Je tomu tak proto, že v důsledku
přetažení již citované chyby ze zkráceného písemného vyhotovení rozsudku Nejvyššího
správního soudu uvedenou osobou, spočívající v nesprávném slovním výrazu „osudu“ namísto
správného slova „soudu“, se tak dostala popsaná nesprávnost i do úplného vyhotovení
citovaného rozsudku, který byl posléze doručen účastníkům řízení. Zřejmost takové nesprávnosti
vyplývá z obsahu spisového materiálu.
Z těchto důvodů bylo proto rozhodnuto způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení
a obě zjevné nesprávnosti tak byly opraveny.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. května 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu