ECLI:CZ:NSS:2015:7.AZS.285.2014:39
sp. zn. 7 Azs 285/2014 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: N. M. S.,
zastoupen Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců,
se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014, č. j. 9 A 259/2011 – 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce N. M. S. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
15. 10. 2014, č. j. 9 A 259/2011 – 58, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, případně,
jímž by byla zrušena i napadená rozhodnutí správních orgánů a věc vrácena žalovanému
k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu,
kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2011, č.j. MV-5015-
5/SO-2011, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Policie České
republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha, Inspektorátu cizinecké policie
Praha, ze dne 13. 5. 2010, č. j. CPPH-106418/CI-2009-60, o neudělení povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem společného soužití rodiny na základě ust. §46 odst. 3 v návaznosti na ust. §56
odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Správní
orgány shledaly, že žalobce s ohledem na předchozí odsouzení pro trestný čin nesplňuje
podmínku trestní zachovalosti, přičemž veřejný zájem zde převážil nad zájmem na ochranu
rodinných vztahů žalobce.
Městský soud neshledal ze strany správních orgánů porušení základních zásad správního
řízení ani tvrzenou nicotnost jejich rozhodnutí. Odůvodnění prvostupňového rozhodnutí
je jednoznačné, určité a srozumitelné. Je lichá i námitka nepřezkoumatelnosti pro nerozvedení
úvahy, proč převážil zájem státu nad zájmem na ochranu rodinných vztahů. Spáchání trestného
činu cizincem na území České republiky představuje skutečné, aktuální a dostatečné ohrožení
zájmů společnosti. Není ve veřejném zájmu, aby se na území České republiky zdržovali cizinci,
kteří se dopouštějí porušování platných právních norem. Listina základních práv a svobod
nezakládá právo cizince na pobyt na území České republiky. Napadeným rozhodnutím nedošlo
ani k omezení práv nezletilých dětí žalobce stýkat se s ním, neboť za ním mohou jezdit bez
omezení na území země jeho původu. Stav, ve kterém se žalobce ocitl, si přivodil vlastním
jednáním. Měl neblahé důsledky svého jednání předvídat a předejít mu. Žalovaný se zabýval
mezinárodním smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a v souladu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.; dále jen
„Úmluva“) uvážil, že je dán důvod zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného
života žalobce. Městský soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního
soudu proto uzavřel, že veřejný zájem převážil nad právem žalobce na ochranu jeho rodinného
života. Není důvodná ani námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Žalobce navrhoval
důkazy, které měly prokázat existenci rodinného vztahu a rodinných vazeb žalobce na území
České republiky. Správní orgány však existenci rodinných vazeb žalobce nepopíraly. Za situace,
kdy žalobce nebyl trestně zachovalý a nebylo tak možné jeho žádosti vyhovět, postupovaly
v souladu s ust. §51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), pokud zamítly provedení dalšího dokazování. Žalovaný se sice dopustil
procesní vady, neboť konkrétním způsobem neuvedl, proč nepovažuje postup prvostupňového
správního orgánu při dokazování za nezákonný. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je ale zřejmé,
že plně přisvědčil postupu, skutkovým zjištěním i právnímu posouzení prvostupňového
správního orgánu. Současně se nejedná o vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí
ve věci samé. Městský soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ust. §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že pro posouzení celé záležitosti byla rozhodující otázka přiměřenosti
rozhodnutí, přičemž správní soud se s touto otázkou vypořádal nedostatečně. Nelze souhlasit
s posouzením důsledků jednání stěžovatele a poměřením dotčených zájmů. Stěžovatel
si po vydání odsuzujícího rozsudku odpykal svůj trest a soud rozhodl na základě jeho chování
o jeho podmínečném propuštění. Od propuštění se stěžovatel nedopustil žádného protiprávního
jednání, plní uložená opatření a snaží se napravit své předchozí pochybení. Jeho jednání, mimo
excesu, za který byl odsouzen, nevykazuje žádné znaky, které by svědčily o nebezpečí pro veřejný
pořádek. Důsledky neprodloužení pobytu budou pro stěžovatele zcela fatální. Ztratí možnost
obživy a bude nadobro odloučen od své rodiny, manželky a nezletilých dětí. Nelze reflektovat
na soudem navrhované možnosti realizace rodinného života za pomoci návštěv na území
domovského státu. Soud neprovádí prakticky žádné posouzení, které by se k otázce přiměřenosti
vztahovalo. Nezabývá se ani rodinnými vazbami. Nezájem o takové posouzení je patrný i z toho,
že odmítá jako nedůvodné stížnosti proti neprovedení důkazů k prokázání existence rodinných
vazeb. Těmi se stěžovatel snažil prokázat nepřiměřenost správního rozhodnutí. Pokud nemá
možnost prokázat nepřiměřenost správního rozhodnutí, nemůže se ztotožnit s tím, že se jedná
o nevýznamnou procesní vadu. Stěžovatel nepopírá své pochybení, které jej dovedlo do této
situace, ale byl již potrestán dostatečně svým pobytem ve vězení. Svým jednáním neporušuje
zájmy státu uvedené v čl. 8 Úmluvy, a tedy je na místě zohlednit zájem na ochraně soukromého
a rodinného života, oproti jeho jednotlivému excesu. Stěžovatel, který má na území republiky
veškeré své rodinné zázemí, by neměl být nucen k jejímu opuštění. Je zde hmotně zabezpečen,
má plnou podporu rodiny, o níž se stará a která je zároveň schopna postarat se o něj. Jeho
potomci přijdou o svého otce, který se bude muset vrátit do domovské vlasti a pravděpodobně
mu nebude na velice dlouhou dobu umožněn návrat. Soudem nebyly náležitě vyhodnoceny
ani námitky ve vztahu k posouzení skutečného stavu věci, k hodnocení provedených důkazů
a k možnosti naplnění podmínek pro uložení správního vyhoštění. Ze strany stěžovatele
se nemohlo jednat o výkon práce, neboť nebyly naplněny znaky závislé práce. Soud nedostatečně
zdůvodnil své rozhodnutí, jelikož vycházel z nedostatečně zjištěných skutečností, nedostatečně
vypořádal námitky uplatněné v žalobě a nezabýval se náležitě ani skutečným stavem věci, pročež
tento postup měl vliv na zákonnost rozhodnutí soudu ve věci samé. Stěžovatel odkázal
na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu týkající se požadavků
na odůvodnění soudního rozhodnutí a uzavřel, že napadený rozsudek tyto požadavky nesplňuje.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na žalobou napadené
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, kterou stěžovatel spatřuje v absenci posouzení proporcionality důsledků žalobou
napadeného rozhodnutí v porovnání se zásahem do práva stěžovatele na soukromý a rodinný
život. Tato námitka není důvodná.
Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních
a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných
skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů
považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz, nebo
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004
Sb.NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62,
a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 75, všechny dostupné na www.nssoud.cz).
Výše uvedeným požadavkům napadený rozsudek plně dostál.
Městský soud řádně posoudil všechny žalobní námitky, včetně námitky nepřiměřenosti
žalobou napadeného rozhodnutí. Provedl posouzení proporcionality a dospěl k závěru,
že neudělení povolení k dlouhodobému pobytu stěžovateli bylo plně na místě s ohledem
na závažnost jeho protiprávního jednání. Městský soud se tedy závažností jednání stěžovatele
zabýval, přičemž existenci jeho rodinných vazeb zjevně, stejně jako správní orgány, považoval
za skutečnost nespornou. Není proto pravdou, že by městský soud rozhodoval na základě
nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Městský soud ani správní orgány nezpochybňovaly,
že stěžovatel na území České republiky žije společně se svou manželkou a dětmi a že neudělení
dlouhodobého pobytu zasáhne do jeho práva na soukromý a rodinný život. Domáhal-li
se stěžovatel provedení důkazů (provedení místního šetření či vyžádání vyjádření orgánu péče
o dítě) pouze za účelem prokázání existence rodinných vazeb, resp. prokázání zásahu
do rodinného života stěžovatele a jeho dětí, nebylo nutné k této otázce vést dokazování, neboť
tyto skutečnosti nebyly vůbec rozporovány.
Městský soud se tedy proporcionalitou zásahu do soukromého a rodinného života
stěžovatele řádně zabýval a vycházel z dostatečných podkladů. Jeho rozsudek je proto v tomto
ohledu plně přezkoumatelný. Ostatně stěžovatel také svými námitkami spíše brojí proti
správnosti závěrů, které městský soud učinil na základě posouzení proporcionality zásahu do jeho
práva na soukromý a rodinný život. I to svědčí o skutečnosti, že stěžovatel závěrům i úvahám
městského soudu porozuměl (a ty jsou tudíž přezkoumatelné) a pouze s nimi nesouhlasí.
Nelze přisvědčit ani dalším zcela obecným námitkám nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Stěžovatel například tvrdí, že soud nedostatečně zdůvodnil své rozhodnutí, jelikož
vycházel z nedostatečně zjištěných skutečností, nedostatečně vypořádal námitky uplatněné
v žalobě a nezabýval se náležitě ani skutečným stavem věci, pročež tento postup měl vliv
na zákonnost rozhodnutí soudu ve věci. Nejvyšší správní soud může na takto nekonkrétní tvrzení
reagovat pouze taktéž v obecné rovině tak, že žádné z uvedených pochybení neshledal. Není
zřejmé, jaká konkrétní námitka neměla být městským soudem vypořádána a v čem se městský
soud nezabýval náležitě skutečným stavem věci. Pokud měl stěžovatel opět na mysli nedostatečné
posouzení proporcionality zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele a jeho
rodinných příslušníků, v tomto směru nebyl rozsudek shledán nepřezkoumatelným (viz výše).
Stěžovatel dále věcně brojí proti závěrům, ke kterým městský soud dospěl při posouzení
proporcionality zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele (popř. jeho rodinných
příslušníků).
Podle ust. §46 odst. 3 zákona o pobytu cizinců pro povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem společného soužití rodiny nebo za účelem vědeckého výzkumu platí obdobně
§55 odst. 1, §56 odst. 1 písm. a) až c), e), g) a h), §56 odst. 2 písm. a) a §62 odst. 1.
Podle ust. §56 odst. 2 zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum, s výjimkou víza
k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle §33 odst. 3,
ministerstvo cizinci neudělí, jestliže a) nesplňuje podmínku trestní zachovalosti (§174), nebo b)
v uplynulých 5 letech porušil povinnost stanovenou tímto zákonem, za podmínky, že důsledky
neudělení dlouhodobého víza budou přiměřené důvodu pro neudělení dlouhodobého víza.
Při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům tohoto neudělení
do soukromého a rodinného života cizince.
Podle ust. §174 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců za trestně zachovalého
se pro účely tohoto zákona považuje cizinec, který nemá ve výpisu z evidence Rejstříku trestů
záznam, že byl pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu.
Mezi účastníky řízení prakticky není sporu o tom, že stěžovatele nelze považovat
za trestně zachovalého, neboť má ve výpisu z evidence Rejstříku trestů záznam, že byl
pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu [ust. §174 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu
cizinců a contrario]. Spornou je toliko skutečnost, zda jsou důsledky neudělení povolení
k dlouhodobému pobytu z tohoto důvodu přiměřené důvodům, zejména s ohledem na dopad
do soukromého a rodinného života cizince, jak požaduje ust. §56 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců. Tento požadavek ostatně plyne také ze směrnice Rady 2003/86/ES o právu na sloučení
rodiny [viz zejména bod 2 preambule, čl. 5 odst. 5 a čl. 17 této směrnice a dále rozsudek
Soudního dvora (Evropské unie) ve věci C-540/03 Evropský parlament proti Radě Evropské unie,
Sb.rozh. 2006, s. I-5769, dostupný na http://curia.europa.eu] a přímo z čl. 8 odst. 1 Úmluvy.
Čl. 8 odst. 1 Úmluvy stanoví, že „každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného
života, obydlí a korespondence.“ Podle odst. 2 pak „státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat
kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní
bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany
zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“
Čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob
ohledně země jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi.
Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti konkrétního
případu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 2. 1996, ve věci Gül proti
Švýcarsku, stížnost č. 23218/94, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int) a vzít v úvahu i to,
do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný a soukromý život v jeho zemi původu.
Při posuzování přiměřenosti dopadu správního rozhodnutí do soukromého a rodinného života
cizince je proto nutno hodnotit závažnost jeho jednání (význam porušené normy, forma zavinění
apod.) na straně jedné a intenzitu zásahu do rodinného a soukromého života cizince na straně
druhé.
V nyní posuzované věci je proto potřeba identifikovat intenzitu zásahu do soukromého
a rodinného života stěžovatele v důsledku žalobou napadeného rozhodnutí a intenzitu porušení
zákona, které vedlo k vydání žalobou napadeného rozhodnutí.
Žalobou napadené rozhodnutí znamená neudělení pobytového titulu stěžovateli,
v důsledku čehož bude muset pravděpodobně opustit území České republiky, nesplní-li
stěžovatel podmínky pro udělení jiného pobytového titulu. Jelikož stěžovatel na území České
republiky pobýval výrazně menší část svého života, neexistuje v obecné rovině žádná vážnější
překážka pro to, aby se opět integroval v prostředí svého domovského státu. Za intenzivní zásah
do jeho práva na soukromý a rodinný život však lze považovat skutečnost, že již nebude moci
pokračovat na území České republiky v soužití s manželkou a dvěma dětmi (v době vydání
prvostupňového rozhodnutí ve věku 12 a 14 let). Jako hlavní alternativa se tak jeví návrat
stěžovatele do Vietnamské socialistické republiky s tím, že rodinní příslušníci budou stát před
volbou pouhých návštěv se stěžovatelem či trvalejšího přemístění za stěžovatelem. S ohledem na
délku pobytu dětí stěžovatele na území České republiky (v době vydání prvostupňového
rozhodnutí zde pobývaly již zhruba 7 let) lze přitom očekávat, že zde již vytvořily trvalejší sociální
vazby. Jak varianta praktického odloučení stěžovatele od jeho rodiny, tak varianta přesídlení
stěžovatelovy rodiny do Vietnamské socialistické republiky proto představují velmi intenzivní
zásah do rodinného života stěžovatele. Na druhou stranu tímto nejsou stěžovatel a jeho rodinní
příslušníci zcela zbaveni možnosti realizovat společný rodinný život. Zbývá tak posoudit,
zda jsou takto závažné následky adekvátní důvodům, které správní orgány vedly k rozhodnutí
o neudělení povolení k dlouhodobému pobytu stěžovateli.
Jediným důvodem pro neudělení povolení k dlouhodobému pobytu stěžovateli byl
nedostatek jeho trestní zachovalosti, konkrétně skutečnost, že stěžovatel spáchal závažný trestný
čin. Stěžovatel byl pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě
ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 37 T 3/2005, za spáchání trestného činu dle ust. §9 odst. 2 ve spojení
s ust. §187 odst. 1, 2a, 3a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů,
k trestu odnětí svobody nepodmíněně ve výměře 8 let a 6 měsíců se zařazením do věznice
se zvýšenou ostrahou a dále k trestu propadnutí věci. Stěžovatel se tedy spolu s dalšími osobami
dopustil jednání, jímž naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu (ve druhém a třetím odstavci)
trestného činu, jehož objektem je zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení,
které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami,
přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku a prekursory. Již obecnou a typovou
společenskou nebezpečnost (škodlivost) takovéhoto kvalifikovaného trestného činu je nutno
hodnotit jako velmi vysokou, jednak pro význam společenského zájmu chráněného uvedeným
ustanovením, jednak s ohledem na výši zákonné trestní sazby v případě tohoto trestného činu –
osm až dvanáct let odnětí svobody. Výše trestu uloženého stěžovateli (osm a půl roku odnětí
svobody a propadnutí věci) a jeho zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou pak svědčí
i o vysoké konkrétní společenské nebezpečnosti (škodlivosti) jednání stěžovatele s přihlédnutím
ke všem okolnostem daného případu, které trestní soud při svém rozhodování zohlednil.
Nejvyšší správní soud má za to, že stěžovatel se dopustil natolik závažného protiprávního
jednání, že nelze ani výše popsaný významný zásah do jeho soukromého a rodinného života
považovat za nepřiměřený. I když správní orgán rozhodoval s odstupem řady let od spáchání
trestného činu, nesnížila se společenská škodlivost jednání stěžovatele natolik, že by bylo možné
považovat neudělení dlouhodobého pobytu za neadekvátní. Popsaný časový odstup nebyl dán
liknavostí správního orgánu, nýbrž povahou věci, neboť správní orgán mohl rozhodovat
až o konkrétní žádosti stěžovatele o vydání povolení k dlouhodobému pobytu. Na uvedeném nic
nemění ani skutečnost, že stěžovatel byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn a podmínky
podmíněného propuštění plní. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody
nepředstavuje zahlazení odsouzení. Na stěžovatele se nehledí, jako by nebyl odsouzen. Pro něj
negativní důsledky jeho jednání tak nadále přetrvávají (byť v menší míře), přičemž
se nevyčerpávají použitím trestněprávních nástrojů. Stěžovatel si musel být při páchání natolik
závažného úmyslného trestného činu vědom možných důsledků také v rovině zákona o pobytu
cizinců (srov. také např. městským soudem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1999,
sp. zn. IV.ÚS 108/97, dostupný na http://nalus.usoud.cz) .
Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s hodnocením správních orgánů a městského
soudu, že rozhodnutí o neudělení povolení k dlouhodobému pobytu stěžovateli nezasahuje
nepřiměřeně do jeho práva na soukromý a rodinný život. Ani v této části proto není kasační
stížnost důvodná.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud k tvrzení stěžovatele, že se z jeho strany nemohlo
jednat o výkon práce (neboť nejsou naplněny znaky závislé práce), poznamenává, že v dané věci
žádná taková otázka nebyla posuzována (a nebyla důvodem pro vydání správních rozhodnutí).
Ani v souvislosti s tímto zcela nesouvisejícím tvrzením tedy nebylo shledáno žádné pochybení
městského soudu.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení. Úspěšnému žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti
před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu