ECLI:CZ:NSS:2015:8.ADS.42.2015:34
sp. zn. 8 Ads 42/2015 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: P. V., zastoupené
Mgr. Norbertem Hemelíkem, advokátem se sídlem Lipanská 331/7, Říčany, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2014, čj. MPSV-UM/17043/14/4S-HMP, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2015, čj. 4 Ad 35/2014
– 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Úřad práce České republiky, krajská pobočka pro hlavní město Prahu,
rozhodnutím ze dne 19. 8. 2014, čj. 1342928/14/AB, zamítl žádost žalobkyně o dávku sociální
podpory – rodičovský příspěvek podle §30 odst. 1 zákona č. 177/1995 Sb., o státní sociální
podpoře, ve znění pozdějších předpisů.
2. Žalovaný zamítl odvolání žalobkyně rozhodnutím ze dne 22. 9. 2014,
čj. MPSV-UM/17043/14/4S-HMP.
II.
3. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 12. 2. 2015, čj. 4 Ad 35/2014 – 32, zamítl. Rozsudek městského
soudu je, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních soudů, dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.
4. Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti rozsudku městského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
5. Stěžovatelka namítla, že správní orgány vyložily §30 zákona o státní sociální podpoře
v rozporu s obsahem spisu a nesprávně uzavřely, že nejmladším dítětem stěžovatelky je dcera N.
Stěžovatelka je matkou dvojčat (N. a M.). S ohledem na skutečnost, že podle všech právních
předpisů se věk osoby počítá na dny, měsíce a roky, jsou obě děti „nejmladší“. Žalovaný ani
městský soud se nijak nevypořádali s námitkou, že u dětí stěžovatelky nelze jednoznačně určit,
které z nich je mladší.
6. Městský soud odůvodnil napadený rozsudek pouze svými domněnkami, které nemají
oporu v zákoně, a vyložil rozhodný právní předpis v rozporu s jazykovým výkladem. Stěžovatelka
připustila, že §30 zákona o státní sociální podpoře ve znění účinném do 31. 12. 2007
neumožňoval žádosti o více příspěvků, pokud se narodila dvojčata nebo jiná vícerčata. Byla však
přesvědčena, že po tomto datu zákonodárce žádost o více příspěvků umožnil právě s ohledem
na nové znění, které použilo pojem „nejmladší“. Zákonodárce tak zcela vědomě otevřel prostor
v rámci právního řádu pro případy vícečetných porodů. I městský soud označil použití slova
„nejmladší“ za nešťastnou formulaci, čímž v podstatě připustil oprávněnost žádosti stěžovatelky.
7. Dále stěžovatelka nesouhlasila se závěrem městského soudu, že rodičovský příspěvek není
příspěvkem pro dítě, ale pro rodiče, kterému má kompenzovat ztrátu příjmu z důvodu péče
o dítě. Pokud určité dávky sociální podpory kompenzují ztrátu příjmu (např. podpora
v nezaměstnanosti, peněžitá pomoc v mateřství), jsou vypočítávány procentuální částkou
z předcházejícího příjmu oprávněné osoby. Oproti tomu rodičovský příspěvek je omezen
maximální celkovou částkou a rodič je oprávněn si zvolit jeho měsíční výši. Omezení měsíční
výše podle příjmu rodiče je zavedeno pouze z důvodu zamezení zneužití příspěvku. Stěžovatelka
byla přesvědčena, že rodičovský příspěvek je příspěvkem na výchovu a výživu nového občana
státu. Uvedenou argumentaci podporuje také skutečnost, že rodič pobírající rodičovský příspěvek
může být výdělečně činný. Napadený rozsudek byl podle stěžovatelky nesrozumitelný a nebyl
dostatečně odůvodněn.
8. Závěrem stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že je namístě požádat Ústavní soud
o přezkum §30 zákona o státní sociální podpoře. Pokud má být rodičovský příspěvek poskytnut
pouze na jedno dítě i v případě vícečetného porodu, je takové ustanovení diskriminační
a rozporné se základními lidskými právy.
IV.
9. Podle žalovaného je podstatou sporu výklad §30 zákona o státní sociální podpoře,
proto neobstojí námitka, že bylo rozhodnuto v rozporu se skutkovým stavem. Městský soud
jednoznačně vyjádřil svůj právní názor a podpořil jej dostatečnými důvody.
10. Rodičovský příspěvek náleží rodiči v témže čase pouze jednou. Tomuto závěru svědčí
jazykový výklad, neboť §30 zákona o státní sociální podpoře hovoří o nejmladším dítěti
v jednotném čísle. Dále jej potvrzuje důvodová zpráva k zákonu č. 261/2007 Sb., jímž byl
změněn §30 zákona o státní sociální podpoře, i ustálená praxe žalovaného a Úřadu práce ČR.
Od počátku účinnosti zákona o státní sociální podpoře byl rodičovský příspěvek koncipován tak,
že náležel pouze jednou. Uvedený zákon neupravuje situace, kdy se narodí vícerčata, ale upravuje
jiné druhy kolizí, z nichž je patrný účel zákona, podle kterého se příspěvek poskytne jen jednou.
11. Ze znění „Rodič, … má nárok na rodičovský příspěvek“ je zřejmé, že rodičovský příspěvek
náleží rodiči, nikoliv dítěti. Je určen pro potřeby rodiče, kterému částečně kompenzuje ztrátu
na výdělku. Žádná právní norma nestanoví, jak mají být určeny a vypočteny dávky, jejichž účelem
je kompenzovat ztrátu na výdělku. Odvození z příjmu je cestou obvyklou, třebaže ne jedinou
možnou. Dávky stanovené procentuální částkou z předchozího příjmu jsou obvykle dávkami
některého pojistného systému (zdravotní, sociální, v nezaměstnanosti), nikoliv dávkami státní
sociální podpory. V systémech pojištění je odvození dávky od předchozího příjmu namístě,
protože solidarita je v těchto systémech omezená. Naopak u dávek státní sociální podpory
se s dávkou odvozenou procentuálně z příjmu nesetkáme.
12. Žalovaný souhlasil se stěžovatelkou, že pokud právní řád pracuje s věkem, určuje
jej na dny. Fakticky je ale jedno dítě vždy starší. V případě první žádosti úřad práce vyhodnotil
stáří dětí podle žádosti stěžovatelky, při podání druhé žádosti jej určil podle záznamů matriky.
Otázka, které z dvojčat je starší, ovšem není rozhodná pro posouzení nároku na druhý
rodičovský příspěvek, pokud již stěžovatelka pobírala rodičovský příspěvek na jedno z dvojčat.
Dávka totiž náleží pouze jednou.
13. Závěrem žalovaný dodal, že úpravu rodičovského příspěvku nepovažuje za diskriminační.
Naopak by bylo nesystémové, pokud by byl rodičovský příspěvek poskytnut dvakrát rodiči,
jehož dvojčata se narodila ve stejný den, ale jen jednou rodiči, jehož dvojčata se narodila
v různé dny.
V.
14. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
15. Kasační stížnost není důvodná.
16. Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že rodičovský příspěvek je nárokem
pečujícího rodiče, nikoliv nárokem dítěte, o něž rodič pečuje. Účelem této dávky státní sociální
podpory je alespoň částečně nahradit pečujícímu rodiči ztrátu příjmů či jejich podstatné snížení,
a tím zvýšit sociální úroveň rodiny (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 5. 2015, čj. 9 Ads 278/2014 – 73, nebo ze dne 19. 2. 2009, čj. 3 Ads 93/2008 – 55). Shodně
vyjadřuje úmysl zákonodárce důvodová zpráva k zákonu o státní sociální podpoře: „Rodičovský
příspěvek je dávkou, která má umožnit rodiči věnovat se osobně péči o dítě.“ (sněmovní tisk č. 1444,
1. volební období, www.psp.cz).
17. Rodičovský příspěvek se poskytuje rodiči pouze jednou, bez ohledu na to, o kolik dětí
pečuje. Tento závěr vyplývá již ze samotného znění §30 zákona o státní sociální podpoře,
který přiznává nárok na rodičovský příspěvek pouze ve vztahu k nejmladšímu dítěti v rodině
(„Rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině,
má nárok na rodičovský příspěvek […]“). Vylučuje tedy souběžné pobírání více rodičovských
příspěvků v případech, kdy se v rodině nachází více dětí, o které se rodič současně stará.
Také Nejvyšší správní soud potvrdil, že rodičovský příspěvek se může vztahovat vždy pouze
k jednomu konkrétnímu dítěti (viz rozsudek čj. 3 Ads 93/2008 – 55).
18. Domněnka stěžovatelky, že zákonodárce zamýšlel otevřít novelou zákona o státní sociální
podpoře provedenou zákonem č. 261/2007 Sb. prostor pro přiznání rodičovského příspěvku
i na více než jedno dítě v rodině, je mylná. Tomuto závěru neodpovídá text zákona, který hovoří
o nejmladším dítěti v jednotném čísle, jak správně poukázal žalovaný. Zároveň důvodová zpráva
k zákonu č. 261/2007 Sb. jednoznačně potvrzuje, že „[d]o rodiny se poskytuje jen jeden rodičovský
příspěvek (jen jednomu z rodičů), i když v ní rodiče pečují o více dětí příslušného věku“ (sněmovní tisk
č. 222/0, 5. volební období, www.psp.cz).
19. Pobírala-li tedy stěžovatelka rodičovský příspěvek ve vztahu k dceři N., nemohl jí být
přiznán druhý rodičovský příspěvek ve vztahu k synu M. Otázka, které z dvojčat je starší, je pro
posouzení podstaty sporu zcela podružná, neboť je nepochybné, že stěžovatelce mohl
být přiznán pouze jeden rodičovský příspěvek.
20. K námitce stěžovatelky týkající se tvrzené diskriminace a požadující předložení věci
Ústavnímu soudu Nejvyšší správní soud připomíná, že žalobní či kasační bod je způsobilý
projednání v té míře obecnosti, ve které byl formulován (viz rozsudek rozšířeného senátu
ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58, č. 835/2006 Sb. NSS). V soudním řízení správním
to je žalobce, resp. stěžovatel, který vymezuje hranice soudního přezkumu. Soud není povinen
ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným
rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta. V nyní posuzované kasační stížnosti stěžovatelka
nepodpořila své tvrzení o diskriminační právní úpravě žádnými argumenty. Soud se proto zabýval
otázkami tvrzené protiústavnosti a diskriminace pouze v nezbytně nutném rozsahu, rozpor
s ústavním pořádkem však neshledal.
21. Právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, ze zásady
rovnosti však neplyne závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo. Jinými slovy,
ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze hodnotit jako porušení principu rovnosti,
tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání s jinými subjekty. Meze
přípustného odlišného zacházení sahají v závislosti na předmětu regulace a rozlišovacím kritériu
od pouhého zákazu libovůle až k přísnému posouzení testem proporcionality. V oblasti
hospodářských a sociálních práv má zákonodárce zpravidla široký prostor k uplatnění
své představy o přípustných mezích odlišného zacházení (blíže viz zejm. nález ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a judikatura citovaná v bodě 74 tohoto nálezu, nebo rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 6. 2013, čj. 8 Afs 31/2012 – 53, odst. 38 a násl.).
22. Zdrženlivost při přezkumu ústavnosti sociálních práv a konkrétně právě rodičovského
příspěvku Ústavní soud potvrdil také v nálezu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/09, č. 42/2013 Sb.,
v němž posuzoval zejména přechodná ustanovení zákona č. 261/2007 Sb.: „Ústavní soud se ve svých
nálezech většinou vyjadřuje zdrženlivě k realizaci sociálních práv zakotvených v hlavě čtvrté Listiny,
neboť si je vědom toho, že rozsah sociálních práv (mezi něž patří též poskytování rodičovského příspěvku)
je limitován možnostmi státního rozpočtu, podloženými výsledky hospodaření státu. Teprve v rámci těchto možností
se uplatní limity, dané příslušnými články Listiny, upravujícími sociální práva. Posouzení otázky účelnosti
a vhodnosti zákonné úpravy v této oblasti Ústavní soud ponechává v pravomoci zákonodárce, do jehož činnosti
Ústavní soud kromě případů zjištěné neústavnosti zasahovat nemůže. Jde totiž o otázky svou podstatou politické.
Pojmovým znakem sociálních práv je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat
pouze v mezích platných zákonů (čl. 41 Listiny). Tato absence přímé vymahatelnosti se projevuje v nutnosti jejich
zákonného vymezení, které je pak současně i podmínkou konkrétní realizace jednotlivých sociálních práv.“
23. S ohledem na výše uvedená východiska Nejvyšší správní soud neshledal,
že by zákonodárce překročil přípustnou míru uvážení, pokud se rozhodl poskytnout rodičovský
příspěvek rodiči v určité době vždy pouze jednou, a to bez ohledu na to, o kolik dětí rodič
současně pečuje. Pro opačný závěr stěžovatelka nenabídla žádné argumenty. Práva na přiměřené
hmotné zabezpečení se lze domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů (čl. 30 ve spojení
s čl. 41 Listiny základních práva svobod) a žalovaný postupoval v souladu s §30 zákona o státní
sociální podpoře. Soud proto uzavřel, že žalovaný se nedopustil nepřípustné diskriminace vůči
stěžovatelce.
24. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek městského soudu nezákonným
ani nepřezkoumatelným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
25. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu podle obsahu
spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. října 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu