ECLI:CZ:NSS:2015:8.ADS.69.2014:31
sp. zn. 8 Ads 69/2014 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: K. O., zastoupeného
JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou se sídlem nám. Míru 143, Domažlice, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2010, čj. 2010/55629 - 424, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2014, čj. 16 Ad 3/2013 – 63,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2014, čj. 16 Ad 3/2013 – 63,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 11. 6. 2010, čj. KTB-807/201/E09, Úřad práce v Klatovech
(dále jen „úřad práce“) nepřiznal žalobci podporu v nezaměstnanosti ode dne 10. 3. 2010.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání.
[2] Rozhodnutím ze dne 11. 8. 2010, čj. 2010/55629 (dále též „napadené rozhodnutí“),
žalovaný zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí úřadu práce. Žalovaný požádal o podporu
v nezaměstnanosti dne 10. 3. 2010. K žádosti předložil dokument „Okamžité zrušení pracovního
poměru podle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“ ze dne 3. 3. 2010, vydaný žalobcovým
zaměstnavatelem, podle kterého zaměstnavatel ukončil žalobcův pracovní poměr okamžitým
zrušením pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů zvlášť hrubým způsobem.
Žalobce následně předložil úřadu práce sdělení právní zástupkyně ze dne 16. 4. 2010 o tom,
že žalobcův zaměstnavatel uznal absolutní neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru
a uznal, že ze strany žalobce nedošlo k porušení právních povinností. Strany se proto dohodly
na ukončení pracovního poměru dohodou s účinky k 4. 3. 2010. Žalovaný zdůraznil,
že pouze soud je podle §72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“)
příslušný k rozhodnutí, zda je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné. Uzavření dohody
o skončení pracovního poměru a dohody o narovnání nezakládá neplatnost okamžitého zrušení
pracovního poměru.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze,
který ji následně postoupil Krajskému soudu v Plzni z důvodu změny místní příslušnosti. Krajský
soud následně zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Důvodem
zrušení byla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v nesrozumitelnosti, a dále
to, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, neměl oporu
ve spisech.
[4] Soud se neztotožnil s názorem žalovaného, že uzavření dohody o narovnání a o skončení
pracovního poměru ze dne 5. 5. 2010 nemohlo anulovat účinky okamžitého zrušení pracovního
poměru ze dne 3. 3. 2010. Názor žalovaného podle soudu neodpovídá aktuální judikatuře
Nejvyššího správního soudu ani nyní platnému zákoníku práce. Přijetí tohoto názoru by mělo
za následek, že by dohoda o narovnání pozbyla svého významu, a žalobce by neměl se svým
zaměstnavatelem důvod takovou dohodu vůbec uzavírat. Dohodou o narovnání přitom
zaměstnanec a zaměstnavatel ukončili pracovněprávní vztah k oboustranné spokojenosti,
což je nepochybně i jeden z cílů právní úpravy. Dohoda stran má vždy přednost
před rozhodnutím soudu. Nelze přehlédnout, že podmínkou uzavření dohody o narovnání není
též probíhající soudní řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru.
[5] Na dohodu mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem uzavřenou během řízení o posouzení
žalobcova nároku na podporu v nezaměstnanosti je proto třeba nahlížet jako na dohodu zcela
nahrazující rozhodnutí soudu ve věci neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru.
Podle této dohody účastníci dospěli k závěru, že žalobce neporušil své pracovní povinnosti.
Podpisem dohody bylo anulováno oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru. Pracovní
poměr byl ukončen dohodou ke dni 4. 3. 2010. Zaměstnavatel se zároveň zavázal zrušit původní
potvrzení o zaměstnání a vydat zaměstnanci nové s aktualizovanými údaji. Nebyla tak dána
překážka nároku na podporu v nezaměstnanosti.
III.
[6] Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Nesouhlasil
s názorem soudu, že jeho postup byl v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího správního
soudu. Považoval žalobcův pracovní poměr za ukončený právě okamžitým zrušením ze strany
zaměstnavatele. Nepostupoval v rozporu s rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 12. 2012, čj. 6 Ads 112/2012 – 50 a čj. 6 Ads 115/2012 – 32, a ze dne 8. 10. 2010,
čj. 4 Ads 104/2010 – 76, neboť tyto rozsudky dopadají na jiný skutkový stav.
[7] V rozsudku čj. 6 Ads 112/2012 – 50 Nejvyšší správní soud uvedl že „je nutné
odlišovat okamžité zrušení pracovního poměru a výpověď, která byla zaměstnanci dána z důvodu
podle §52 písm. g) zákoníku práce. Na projednávaný případ tak nelze vztahovat závěry rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1155/96 ze dne 29. 10. 1997, uveřejněném ve sbírce Soudní
judikatura č. 14/97, jenž se zabýval pozbytím účinků okamžitého zrušení pracovního poměru
a na nějž stěžovatel odkazoval v kasační stížnosti.“ Z toho lze podle stěžovatele dovodit,
že závěry rozsudků čj. 6 Ads 54/2007 – 63 a sp. zn. 2 Cdon 1155/96, které se vztahují
k okamžitému zrušení pracovního poměru, jsou aplikovatelné i po nabytí účinnosti nového
zákoníku práce. Pokud jde o okamžité zrušení pracovního poměru, nedošlo oproti zákonu
č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, k žádným zásadním změnám.
[8] Stěžovatel také zdůraznil, že rozsudek čj. 6 Ads 112/2012 – 50 odkazoval
na §11 odst. 2 věty šesté zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění ve znění
do 20. 12. 2012 (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Podle tohoto ustanovení se za dobu
pojištění považovala též doba, po kterou nadále trval právní vztah zakládající účast na pojištění,
který byl podle pravomocného rozhodnutí soudu nebo mimosoudní dohody uzavřené po podání
návrhu na určení neplatnosti skončení právního vztahu ukončen neplatně, a pokud by jinak byla
splněna podmínka podle §8 téhož zákona; podmínka zaplacení pojistného se přitom považovala
za splněnou. Uvedené ustanovení tedy přímo počítalo s existencí mimosoudních dohod
ve vztahu k ukončení pracovněprávního vztahu, avšak až po podání návrhu na určení neplatnosti
skončení tohoto vztahu. Žalobce však vůbec nepodal žalobu na určení neplatnosti okamžitého
zrušení pracovního poměru. Proto nelze uvedené ustanovení interpretovat v jeho prospěch.
IV.
[9] Žalobce uvedl ve vyjádření ke kasační stížnosti, že se nejednalo o odvolání okamžitého
zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem, tedy o jednostranný právní úkon. Zaměstnavatel
a žalobce společně projednali a vyjasnili svá rozdílná stanoviska ke způsobu a důvodům ukončení
pracovního poměru. Jednoznačně dospěli k tomu, že žalobce neporušil své pracovní povinnosti.
Proto uzavřeli dne 5. 5. 2010 dohodu o narovnání mezi nimi sporného nároku, která je plně
v souladu s platnou právní úpravou (§326 zákoníku práce a §585 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, v rozhodném znění).
[10] Zákoník práce účinný od 14. 4. 2008 výslovně nezakazuje uzavření takové dohody
o narovnání, ani z povahy jeho ustanovení neplyne, že není možné se od něj odchýlit. Uzavřená
dohoda o narovnání žádným způsobem nepoškozuje žalobce, neboť nijak nezasahuje
do jeho práv a zájmů chráněných zákoníkem práce. Strany uzavřely dohodu o narovnání
ze svobodné vůle s cílem zamezit nepříznivým účinkům a důsledkům nedůvodného okamžitého
zrušení pracovního poměru. Soudní řešení věci podle §72 zákoníku práce je právem stran,
nikoli jejich povinností. Stěžovatelem zastávaný výklad, že o neplatnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru může rozhodovat pouze soud, je neústavní.
[11] Žalobce uzavřel, že v jeho případě nedošlo ke skončení pracovního poměru z důvodu
hrubého porušení pracovních povinností podle §39 odst. 2 písm. a) zákona o zaměstnanosti.
To jednoznačně vyplývá z dohody o narovnání. Není podstatná forma ukončení
pracovněprávního vztahu, ale jen a výhradně důvod tohoto ukončení.
V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud se neztotožnil s názorem krajského soudu, že žalobou napadené
rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Je z něj bezpečně zřejmé, že žalovaný považuje za jediný
přípustný způsob následné revokace okamžitého zrušení pracovního poměru pouze soudní
rozhodnutí o určovací žalobě nebo schválení soudního smíru o tom, že pracovní poměr nezanikl
a trvá i nadále. Žalovaný rovněž zdůraznil, že okamžité zrušení pracovního poměru je na rozdíl
od výpovědi dané zaměstnavatelem neodvolatelné a na jeho platnost nemá vliv ani následná
dohoda o skončení pracovního poměru a dohoda o narovnání. Skutkový stav, ze kterého správní
orgány vycházely, rovněž nebyl v rozporu s obsahem správního spisu.
[15] Podle stěžovatele nelze vycházet z judikatury Nejvyššího správního soudu, která připouští
následné dohody mezi účastníky pracovněprávního vztahu o tom, že předchozí rozvázání
pracovního poměru výpovědí považují obě strany za neplatné. Setrvává v přesvědčení o zvláštní
povaze pracovního poměru, která se projevuje rovněž v možnosti ukončit jej pouze ze zákonem
předpokládaných důvodů a zákonem předpokládaným způsobem. Posoudit platnost ukončení
pracovního poměru není podle žalovaného ponecháno na vůli jeho účastníků a neplatnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru se lze domoci především soudním rozhodnutím.
Proti tomu staví žalobce (a rovněž krajský soud) koncepci založenou na soukromoprávní povaze
právního vztahu, na smluvní volnosti a na odlišnosti zákoníku práce účinného od 1. 7. 2007
oproti předchozí, v zásadě kogentní, právní úpravě.
[16] Krajský soud preferoval mimosoudní řešení věci k „oboustranné spokojenosti“ účastníků
pracovněprávního vztahu, které považoval za účinnější oproti úpravě rozhodnutím soudu.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s tímto názorem. Přestože má úprava pracovněprávních
vztahů svůj základ v právu soukromém, nepochybně významný je rovněž její „veřejnoprávní přesah“.
Tak je tomu i při úpravě podmínek, za nichž nemá uchazeč o zaměstnání nárok na podporu
v nezaměstnanosti. Ačkoli jsou podmínky pro existenci tohoto nároku založeny pohnutkami
a následným jednáním soukromých osob, splnění těchto podmínek již částečně leží vně dispozice
těchto subjektů. Pokud tedy krajský soud preferuje řešení směřující k plné spokojenosti
resp. k uspořádání v zájmu zaměstnance a zaměstnavatele, pak jinou otázkou je, zda takové řešení
může vždy účinně měnit splnění podmínek k výplatě dávky veřejnoprávní povahy – podpory
v nezaměstnanosti.
[17] Nelze považovat za zcela překonaný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený
v rozsudku ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1155/96. Jednoznačně z něj vyplývá nezbytnost
podání žaloby o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Není pochyb,
že tento předpoklad nebyl v souzené věci splněn. Dosavadní judikatura Nejvyššího správního
soudu (sp. zn. 4 Ads 62/2005, 3 Ads 104/2005, 6 Ads 54/2007), respektovala rozhodnutí
Nejvyššího soudu, byť za účinnosti zákoníku práce z roku 1965. Nejvyšší správní soud upozornil
již v rozsudku ze dne 18. 8. 2006, čj. 4 Ads 62/2005 - 68, v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího
soudu sp. zn. 2 Cdon 1155/96, že jde o rozhodnutí významné a postup podle něj „by zamezil
kolizi předpisů soukromého práva (zákoník práce) a předpisů práva veřejného (např. zákon o zaměstnanosti,
zákon č. 589/1992 Sb. o pojistném apod.“. S výhradou, že naposledy citované rozhodnutí vycházelo
ze zákoníku práce z roku 1965, i nyní platí, že právní úprava a judikatura týkající se rozvázání
pracovního poměru podstatně ovlivňuje veřejnoprávní předpisy o sociálním zabezpečení.
[18] V průběhu řízení o nyní projednávané kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
v skutkově obdobné věci. Stalo se tak rozsudkem ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 Ads 88/2014 - 37,
(rozsudek je k dispozici v plném znění na www.nssoud.cz). Soud se ztotožnil s důvody,
o které se označené rozhodnutí opírá, od kterých neshledal důvod se odchýlit. Zatímco nyní
zrušil zaměstnavatel se žalobcem pracovní poměr okamžitě, v uvedené věci byla zaměstnanci
dána výpověď, avšak (obdobně) pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních
předpisů dle §52 písm. g) zákoníku práce. V obou případech nebyl shledán nárok na podporu
v nezaměstnanosti s odkazem na §39 odst. 2 písm. a) zákona o zaměstnanosti, který předpokládá
skončení pracovněprávního vztahu v důsledku porušení povinností vyplývajících z právních
předpisů zvlášť hrubým způsobem, tedy jak výpovědí podle §52 písm. g), tak okamžitým
zrušením pracovního poměru podle §55 zákoníku práce. I nyní je podstatné, jakou roli hraje
při rozvázání pracovního poměru §72 zákoníku práce, který předpokládá podání žaloby o určení
neplatnosti rozvázání pracovního poměru ve dvouměsíční lhůtě.
[19] Ve shodě s rozsudkem sp. zn. 3 Ads 88/2014 a též s názorem krajského soudu
lze připomenout, že přípustnost narovnání sporných vztahů plynoucích ze skončení pracovního
poměru výpovědí dovodil Nejvyšší správní soud zejména v rozsudku ze dne 12. 12. 2012,
čj. 6 Ads 112/2012 - 50. Ačkoli se zabýval výkladem ustanovení §11 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění, z rozsudku vyplývá, že právním účinkem dohody o narovnání
mezi zaměstnancem a jeho bývalým zaměstnavatelem uzavřené po podání žaloby na neplatnost
výpovědi je, že rozvázání pracovního poměru výpovědí zaniklo a bylo nahrazeno ujednáními,
která vyplývají z narovnání.
[20] Oproti stavu ve věci sp. zn. 6 Ads 112/2012, byl v nyní projednávané věci i ve věci
sp. zn. 3 Ads 88/2014 skutkový stav odlišný v tom, že žalobce vůbec nepodal žalobu k soudu
podle §72 zákoníku práce. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení (dostupná na www.psp.cz)
jen stručně uvádí, že vychází z úpravy dosavadní – tedy z §64 zákona č. 65/1965 Sb. Přiměřeně
je proto aplikovatelná i judikatura vztahující se k předchozí právní úpravě. Z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, vyplývá, že „[c]hce-li zaměstnanec
nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí
ve lhůtě dvou měsíců (§64 zák. práce) podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon o rozvázání pracovního
poměru je neplatný; nebyla-li taková žaloba podána, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního
úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže
otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou; to platí i v řízení o žalobě
na určení, že pracovní poměr trvá.“ Kontinuita uvedeného názoru je potvrzena například v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2206/2012, kde se Nejvyšší soud na výše
citovaný názor odvolává již v souvislosti s ustanovením §72 zákoníku práce. Rovněž zákoník
práce z roku 2006 tedy vychází z předpokladu, že právní účinky vyplývající z rozvázání
pracovního poměru lze zvrátit jen podáním žaloby. Tím totiž dochází k jasnému signálu,
že je platnost rozvázání pracovního poměru zpochybněna a není jistota, zda pracovní poměr
skutečně skončil.
[21] Nejvyšší správní soud podrobně vyložil ve věci sp. zn. 3 Ads 88/2014, proč je podání
žaloby podle §72 zákoníku práce nezastupitelné. Pokud považoval za nesprávný právní názor
krajského soudu poukazující na rozsudek 2 Cdon 1155/96, činil tak ve věci, ve které došlo
k rozvázání pracovního poměru výpovědí a nikoli jeho okamžitým zrušením, v kolizi
s judikaturou Nejvyššího správního soudu týkající se výpovědi z pracovního poměru
(sp. zn. 6 Ads 112/2012). Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že podání žaloby
podle §72 zákoníku práce je stejně nezastupitelné i v případě rozvázání pracovního poměru jeho
okamžitým zrušením. I tehdy je tím dán ve stanovené lhůtě jasný signál, že rozvázání pracovního
poměru je mezi stranami sporné.
[22] Pokud je žaloba podána, je možné činit úkony, které by byly za standardní situace možné
jen před uplynutím výpovědní doby. V tomto režimu lze například výpověď se souhlasem
druhého účastníka odvolat (blíže k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999,
sp. zn. 21 Cdo 2625/98). U okamžitého zrušení pracovního poměru taková možnost z povahy
věci dána není. Tím spíše je však třeba, aby ona spornost o platnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru nebyla ponechána, i pro účely zákona o zaměstnanosti, pouze na vůli
účastníků pracovního vztahu. Je objektivní skutečností, že zaměstnavatel se žalobcem okamžitě
zrušil pracovní poměr. Žalobce tuto skutečnost prokazatelně sdělil úřadu práce. Tato skutečnost
je, vedle soukromoprávních účinků (další trvání pracovního poměru), též jednou z hypotéz,
za kterých nelze přiznat podporu v zaměstnanosti. Pokud je ve správním řízení zjištěno,
že byl pracovní poměr rozvázán tímto způsobem, není v rozporu s principem autonomie vůle,
pokud správní orgán vyžaduje splnění judikaturou stanovených předpokladů k případné změně
této objektivní skutečnosti. Takovým předpokladem je i podání žaloby podle §72 zákoníku
práce.
[23] Okamžité zrušení pracovního poměru je účinné doručením druhé straně, odvolat
jej lze pouze před jeho doručením. Jeho účinky nastupují okamžitě. Žalobce podal s odstupem
pouze několika dnů žádost o přiznání podpory v nezaměstnanosti. Skutečná motivace
k narovnání právního jednání může být různá, tím spíše, pokud účinky takového postupu
nesměrují pouze navzájem, ale i vně účastníků pracovněprávního vztahu k subjektům veřejného
práva. Případná neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru je neplatností relativní,
je třeba se jí dovolat. Nadále je třeba vycházet z toho, že pokud nebyla platnost takového
rozvázání pracovního poměru zpochybněna žalobou podle §72 zákoníku práce, je třeba
na pracovní poměr hledět jako na platně rozvázaný, právo domáhat se jeho neplatnosti zanikne
a je třeba takový úkon považovat za platný. Soud nemůže v jiném řízení posuzovat platnost
rozvázání pracovního poměru ani jako předběžnou otázku (srov. např. rozsudku ze dne
27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 660/2009). Tím spíše tak nemůže bez dalšího činit správní orgán
při úvaze o splnění podmínek pro přiznání nároku na podporu v nezaměstnanosti. Podáním
žaloby totiž dává účastník těchto řízení najevo, že pracovní poměr nemusel skončit. Na tuto
situaci mají správní orgány možnost adekvátním způsobem procesně reagovat přerušením řízení
a vyčkáním na výsledek soudního řízení, po kterém budou právní poměry účastníka vyjasněny.
Podle §54 odst. 1 zákona o zaměstnanosti zjistí-li se dodatečně, že podpora v nezaměstnanosti
nebo podpora při rekvalifikaci byla uchazeči o zaměstnání neprávem odepřena nebo přiznána
anebo poskytována v nižší částce, než v jaké náležela, anebo přiznána od pozdějšího dne,
než od kterého náležela, dodatečně se přizná nebo zvýší a doplatí. Obdobně se postupuje, bylo-li
příslušným orgánem rozhodnuto, že skončení pracovněprávního nebo jiného pracovního vztahu
v případě uvedeném v §39 odst. 2 písm. a) je neplatné.
[24] Lze podpůrně poukázat na §11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění,
v němž jsou mimosoudní dohody o neplatnosti skončení pracovněprávního vztahu explicitně
připuštěny, s podmínkou jejich uzavření po podání návrhu na určení neplatnosti skončení tohoto
právního vztahu. Jestliže jsou mimosmluvní dohody výslovným ustanovením právního předpisu
připuštěny při hodnocení doby účasti na pojištění, avšak za zcela konkrétně definovaných
podmínek, není žádného důvodu nevyžadovat jejich splnění tehdy, pokud správní orgán posuzuje
splnění podmínek pro přiznání nároku na podporu v nezaměstnanosti. Je tomu tak s ohledem
na princip jednoty a bezrozpornosti právního řádu.
[25] S poukazem na shora uvedené důvody shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
důvodnou, a proto zrušil napadený rozsudek a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.). V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 3 věta prvá in fine s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. května 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu