ECLI:CZ:NSS:2015:8.AS.39.2014:56
sp. zn. 8 As 39/2014 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: RNDr. M. V.,
zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Burešova 6, Brno,
proti žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem Nádražní
2, Plzeň, o námitkách žalobce proti rozpuštění s hromáždění konaného ode dne 25. 7. 2011 do
dne 12. 8. 2011 v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava, v řízení o kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2013, čj. 57 A 66/2011 – 357,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2013, čj. 57 A 66/2011 – 357,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce se dne 14. 7. 2011 dozvěděl, že v oblasti Ptačího potoka, lokalitě Na Ztraceném
v Národním parku Šumava (dále jen „oblast těžby“) dochází ke kácení stromů, o němž měl za to,
že je nelegální. Aktivisté i za účasti žalobce proti tomu vytvořili blokádu. Jejím cílem bylo zabránit
poškozování chráněné přírodní lokality, poukázat na porušování zákona a vzbudit pozornost
médií. Policie ČR (žalovaná) proti blokádě zasáhla, poprvé dne 25. 7. 2011, a to tím, že vyváděla
její účastníky z prostoru těžby. Zásahy trvaly do 12. 8. 2011.
II.
[2] Žalobce zásah žalované považoval za nezákonný. Podal proto 12. 8. 2011 žalobu
ke Krajskému soudu v Plzni s námitkami proti rozpuštění shromáždění a požádal o vydání
předběžného opatření. Kácení považoval nadále za nezákonné, protože orgány ochrany přírody
neudělily pro tuto činnost výjimku, nevyslovily s ní souhlas, ani nevydaly stanovisko podle zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“)
a zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen
„lesní zákon“). Žalobce podle svého tvrzení uplatňoval účastí na blokádě základní politické právo
shromažďovat se, právo na svobodu projevu a právo na odpor a občanskou neposlušnost.
Projevoval svůj nesouhlas s nezákonným kácením stromů a snažil se zabránit nevratné újmě
na přírodních hodnotách. Žalovaná vyváděla účastníky blokády z prostoru těžby,
čímž shromáždění rozpustila. Nebyly přitom splněny zákonné podmínky k takovému postupu.
[3] Krajský soud rozhodl ve věci (prvním) rozsudkem ze dne 5. 10. 2011,
čj. 57 A 66/2011 - 102, tak, že shromáždění nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem.
Ke kasační stížnosti žalované Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil (11. 6. 2013,
čj. 8 As 101/2011 – 186) a věc vrátil k dalšímu řízení. Přitom - vedle obecných úvah o způsobech
výkonu shromažďovacího práva - zejména vytkl krajskému soudu, že téměř rez ignoval na zjištění
skutkového stavu a na vyhodnocení provedených důkazních prostředků tak, aby byl zjištěn
skutkový stav, který nevzbuzuje pochybnosti.
[4] Krajský soud rozhodl ve věci znov u (druhým) rozsudkem ze dne 11. 12. 2013,
čj. 57 A 66/2011 – 357, opětovně tak, že shromáždění nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem.
Věnoval se teoretickému rozboru pojmu „shromáždění“ a poté konstatoval, že blokáda v létě
2011 byla shromážděním. Nejprve se zabýval tím, zda byla těžba dřeva v lokalitě Ptačího potoka
legální. Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava (dále jen „Správa“)
vystupovala při těžbě dřeva jako subjekt soukromého práva; při kácení byla povinna postupovat
v souladu s §22 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, podle kterého lze použít ustanovení
o zásazích proti škůdcům a o případech mimořádných okolností a nepředvídaných škod
jen se souhlasem a v rozsahu stanoveném orgánem ochrany přírody. Podle §43 zákona
o ochraně přírody a krajiny byla Správa dále povinna obstarat si výjimku z §16 odst. 1
téhož zákona a dále provést hodnocení záměru Správy podle §45h téhož zákona, neboť oblast
těžby je součástí území Natura 2000. Správa byla rovněž povinna o bstarat si výjimku z §50
odst. 2 téhož zákona podle §56 téhož zákona, podle kterého je zakázáno škodlivě zasahovat
do vývoje a životního prostředí zvláště chráněných živočichů. Za porušení povinností
stanovených zákonem o ochraně přírody a krajiny uložila Česká inspekce životního prostředí
Správě pokutu, kterou potvrdilo i Ministerstvo životního prostředí. Správa přistoupila k těžbě
dřeva, aniž by disponovala jakýmkoli souhlasem, výjimkou či povolením podle zákona o ochraně
přírody a krajiny. Těžba byla proto nezákonná.
[5] Krajský soud následně dovodil z výpovědí svědků, že cílem blokády bylo zabránit nebo
alespoň ztížit provádění nezákonné těžby dřeva, a zároveň vyjádřit názor na zákonnost těžby,
vyvolat zájem médií a veřejnou debatu. Žalovaná měla podle krajského soudu k dispozici
dostatek indicií k přijetí jednoznačného závěru o nezákonnosti těžby. Žalovaná předložila soudu
jako důvod své přítomnosti v oblasti těžby jednak žádost Správy „o zajištění pořádku a ochrany života
a zdraví v důsledku pohybu a pobytu osob bránících lesnickým zásahům proti kalamitním škůdcům“ , a dále
usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. 7. 2011, čj. 15 Nc 53/2011 – 46, kterým soud
uložil občanskému sdružení Hnutí Duha, aby se zdrželo „organizace pohybu, pobytu a jiné činnosti
fyzických osob v lesích Národního parku Šumava, které by zabraňovaly provádění zásahu proti kalamitním
škůdcům“. V obou listinách bylo uvedeno, že těžba probíhá z důvodu postupu „proti kalamitním
škůdcům“. Žalovaná mohla zjistit pouhým nahlédnutím do textu zákona o ochraně přírody
a krajiny, že deklarovaná těžba je nezákonná, neboť k ní chyběl předchozí souhlas orgánu
ochrany přírody podle §22 odst. 1 uvedeného zákona.
[6] Soud i ve druhém rozsudku setrval na názoru, že nesouhlas s těžbou dřeva v národním
parku je vyjádřením politického názoru, a tedy realizací ústavního práva na svobodu projevu.
K vyjádření politického názoru může dojít i zabráním místa důležitého pro shromáždění,
což potvrdila i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Soud také zdůraznil, že podle
čl. 35 Listiny má každý právo na příznivé životní prostředí a na včasné a úplné informace o stavu
životního prostředí a přírodních zdrojů. Ochrana životního prostředí je věcí veřejnou. Veřejná
povaha je zdůrazněna tím, že jde o vyjádření postoje k těžbě dřeva v národním parku,
neboť národní parky jsou jedinečná a zákonem zvláště chráněná území. Cíl blokády byl tedy
stanoven v souladu s §1 odst. 2 zákona o právu shromažďovacím.
[7] Soud dále citoval výpovědi svědků – účastníků blokády J. P., K. H. a J. S., a dále
vedoucího informační a strážní služby Národního parku Šumava P. Š. Také popsal obsah
videozáznamů předložených žalovanou, pořízených dne 25. 7. 2011 a 28. 7. 2011, a uvedl, že
podle map předložených žalovanou těžba probíhala na 9 těžebních lokalitách o různé velikosti,
které se nacházely v oblasti o rozloze cca 3,37 km
2
. Podle krajského soudu nebylo možné na
základě těchto důkazů osvědčit pravdivost skutkové verze předložené žalovanou v kasační
stížnosti, podle níž se „v lokalitě asi 4 km
2
pohybovalo asi 10 až 30 osob, vzdálených od sebe desítky až
stovky metrů.“ Z provedených důkazů naopak plyne, že skupiny měly vždy alespoň 2 členy a že
aktivisté se soustředili především na oblasti, v nichž měla probíhat těžba, nikoli na celou oblast.
Vlastní prostor těžby vymezený páskou činil podle svědka P . Š. zpravidla cca 50 × 50 metrů.
Skutečnost, že aktivisté na blokádě nevystupovali jako jednotlivci, ale šlo o jednání více osob ve
shodě, potvrdili i svědkové z řad policistů. Žalovaná sama ve vyjádření k žalobě uvedla, že
blokáda představovala profesionálně organizovanou činnost zúčastněných aktivistů.
[8] Soud také setrval po provedeném dokazování na názoru, že v oblasti těžby se konalo
jedno kontinuální shromáždění, a to ode dne 25. 7. 2011 do dne 12. 8. 2011. Blokáda měla
jednotný cíl, tj. zabránit společnou osobní přítomností nezákonné těžbě dřeva, vyjádřit
na ni názor a vyvolat zájem médií a veřejnou debatu. Aktivisté průběžně vyhodnocovali
dosahování cíle na společných poradách. Účastníci blokády postupovali v jednotlivých dnech
obdobně. Blokáda měla organizační strukturu včetně hlavního organizátora, jeho asistenta,
tiskového mluvčího, vedoucích a členů jednotlivých skupinek, hlídek, řidiče, zásobovatele
i kuchaře. Účastníci blokády byli podrobně informováni o konkrétních postupech při blokádě
a jejich aktivity měly blízkou osobní, časovou i místní souvislost.
[9] Každý den se blokády účastnilo minimálně 30 osob s jednotným cílem, tj. byl splněn
požadavek minimálního počtu dvou osob. Po celou dobu podporovalo blokádu na místě jádro
5 až 8 lidí v čele s hlavním organizátorem J. P. Pro posouzení, zda se jednalo o shromáždění,
nebylo podstatné, co aktivisté říkali policistům (tj. že zde jsou každý sám za sebe), ale to, co se
dělo na místě ve skutečnosti.
[10] Časová souvislost je dána průběhem akce od počátku těžby až do jejího skončení.
Aktivisté zajištění policií se vraceli na místo blokády mnohdy ještě týž den. Po skončení těžby
probíhaly ještě doprovodné aktivity – vyhodnocení dne a příprava na další den blokády. I pokud
by bylo pravdivé tvrzení žalované, že blok áda neprobíhala ve dnech 30. 7., 31. 7. a 7. 8. 2011
(což nebylo žádnou svědeckou výpovědí prokázáno), nic to nemění na blízké časové souvislosti
aktivit účastníků blokády.
[11] Místně byly aktivity cíleny do cca devíti těžebních loka lit a v rámci těchto lokalit
do vlastního prostoru těžby o výměře cca 50 × 50 metrů. Další aktivity probíhaly v místě
nocování účastníků postupně na třech místech národního parku.
[12] Vzhledem k výše uvedenému krajský soud uzavřel, že na blokádu je nutno nahlížet jako
na jedno kontinuální shromáždění. Umělé dělení blokády na jednotlivá shromáždění v rámci
jednotlivých dnů či dokonce jednotlivých časů, míst a osob by neodráželo skutečnou podstatu
konaného shromáždění a vedlo by k absurdním důsledkům, neboť by bylo nutno považovat
za samostatné shromáždění každou z nespočtu blokujících skupinek. Jednotlivé skupinky
by se pak musely proti rozpuštění „svého“ shromáždění bránit samostatnými námitkami, což
by znamenalo několik desítek až stovek jednotlivých soudních ř ízení. Stejně tak by bylo
umělé dělit těžbu dřeva na samostatné a vzájemně nezávislé těžby, či zásah policie na samostatné
a nezávislé jednotlivé zásahy. Policejní zásah ostatně žalovaná sama vyhodnotila jako „jedno
bezpečnostní opatření“, což plyne ze Závěrečné zprávy o p řijatých policejních opatřeních
v souvislosti s bezpečnostním opatřením „Modrava“ v NP a CHKO Šumava ze dne 18. 8. 2011.
Z téže zprávy plyne, že již na samém počátku blokády bylo stanoveno, jakým způsobem budou
policisté proti aktivistům zasahovat, a tento postup se po celou dobu blokády zásadně nezměnil.
[13] Blokáda probíhala formou „sit-in“, tj. obsazením určitého strategického místa aktivisty.
Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva se jedná o standardní prostředek realizace
svobody projevu v rámci práva pokojně se shromažďovat. Cílem blokády bylo vyjádřit názor
na zákonnost těžby a vyvolat veřejnou debatu, což je zcela v souladu se zákonem o právu
shromažďovacím. K dosažení tohoto cíle bylo nezbytné obsadit prostor těžby. Aktivisté
proto museli vyhledávat místa s aktuálně probíhající těžbou, a teprve po jejich nalezení tato místa
obsadit. Jinak nebylo možné cíle blokády dosáhnout. Formu shromáždění proto lze nejlépe
popsat jako „dynamický sit-in“. K obsazení prostoru těžby přitom stačila malá skupina osob.
Nebylo proto nutné, aby se všichni aktivisté vyskytovali zároveň pouze v jednom těžebním
prostoru, ale mohli zároveň obsadit více lokalit.
[14] Jednotlivé skupiny podléhaly jednotné koordinaci a měly jasně danou organizační
strukturu (hlavní organizátor, asistenti, vedoucí skupinek), jednotné zásobování i logistiku.
Vzájemně spolu komunikovaly prostřednictvím mobilních telefonů. Zákon č. 84/1990 Sb.,
o právu shromažďovacím (dále jen „zákon o právu shromažďovacím“ nebo „zákon“) výslovně
počítá s tím, že shromáždění musí mít jednotnou organizační strukturu – svolavatele a dostatečný
počet pořadatelů, kteří zajistí řádný průběh shromáždění. Tuto strukturu lze analogicky vztáhnout
i na neoznámené shromáždění. Svědek J. P. v pozici svolavatele a vedoucí skupinek v pozici
pořadatelů zajistili řádný průběh shromáždění, které se po c elou dobu trvání neodchýlilo
od svého účelu. Blokádu navíc doprovázel trvající zásah žalované. Je proto logické, že tiskový
mluvčí ani koordinátoři nevstupovali do prostoru těžby, aby nebyli zajištěni policií a mohli plnit
svou funkci. Shromáždění rovněž bylo pokojné. Z ničeho neplyne, že by se aktivisté chovali
při přesunech mezi místy těžby násilnicky, fyzicky útočili na těžaře, policisty či jiné osoby.
[15] Zásah žalované byl aktem rozpouštění shromáždění. Žalovaná vůbec nepostupovala
podle zákona o právu shromažďovacím, neboť blokádu nepovažovala za shromáždění.
Před zákrokem nezjišťovala skutkový stav, a tedy si neově řila, zda se skutečně nejedná
o shromáždění. Žalované bylo přitom známo již ze žádosti Správy o zajištění pořádku a ochrany
života a zdraví v oblasti těžby, že se jednalo o akci více lidí na konkrétních místech. Žalovaná
neposuzovala ani v průběhu blokády, zda se jedná o shromáždění, ač tak činit měla
a ač se policisté během dne setkávali se skupinami aktivistů, jejichž činnost vykazovala všechny
znaky shromáždění.
[16] K rozpuštění shromáždění však nedošlo, protože žalovaná nesplnila podmínky
pro zákonné rozpuštění shromáždění podle §12 odst. 1 zákona o právu shromažďovacím.
Její zásah však bezprostředně směřoval k rozpuštění shromáždění, a lze na něj proto nahlížet
jako na „kontinuální zákrok směřující k rozpuštění shromáždění.“ Tomu však nepředcházelo sdělení
o rozpuštění shromáždění ze strany zástupce úřadu, popř. v jeho nepřítomnosti ze strany
příslušníka Policie ČR podle §12 odst. 1 a 2 zákona o právu shr omažďovacím. Jednalo se tudíž
o nezákonný zákrok. Shromáždění přitom nebylo možné konat jinde než právě v prostoru a čase
těžby. Konání shromáždění v jiný čas a na jiném místě by postrádalo smysl. Tím, že policie
vyvedla aktivisty z konkrétního těžebního místa, znemožnila konání shromáždění na tomto
konkrétním místě a v konkrétním čase. Zásah směřoval vůči všem osobám, které se nacházely
v těžebním prostoru.
[17] Zákrok žalované nekončil prostým vyvedením osob z těžebního prostoru. Žalovaná totiž
zajišťovala vyvedené osoby z důvodu podezření ze spáchání přestupku podle §53 odst. 1 písm. i)
lesního zákona (tj. vstup do porostů, kde se provádí těžba, man ipulace nebo doprava dříví),
a to ve snaze maximálně jim znesnadnit opětovný návrat do těžební lokality. Uvedeného
přestupku se přitom účastníci blokády nemohli vůbec dopustit. Pokud setrváním v prostoru těžby
využívali své ústavní právo pokojně se shromažďovat, nemohl být jejich pobyt v těžebním
prostoru současně v rozporu se zákony.
[18] Výsledek soudního řízení by nemohl být jiný, ani kdyby soud nepohlížel na blokádu jako
na shromáždění, ale jako na „sofistikovaně realizovanou svobodu projevu“. Podle čl. 10 Evropské
úmluvy o lidských právech má každý právo na svobodu projevu. Před zásahem do tohoto práva
bylo proto nezbytné pečlivě zvážit, zda v daném případě převažuje zájem na realizaci svobody
projevu, nebo naopak zájem na těžbě dřeva. Žalovaná proto měla vyhodnotit (vzhledem
k námitkám a trestnímu oznámení aktivistů v průběhu zásahu), zda byla těžba dřeva zákonná.
Teprve v případě, kdy by dospěla k jednoznačnému závěru, že je těžba zákonná, mohla
eventuálně přistoupit k zásahu vůči aktivistům. Žalovaná však k takovému závěru nedospěla,
a proto nebyla oprávněna proti aktivistům jakkoli zasahovat.
[19] Podle soudu nebyl ve věci dán ani důvod pro rozpuštění shromáždění podle §10 odst. 2
písm. a) zákona o právu shromažďovacím, tedy zákaz shromáždění na mís tě, kde účastníkům
hrozí závažné nebezpečí pro jejich zdraví. Je nezbytné pečlivě vážit, zda je nutné zajistit nerušený
průběh shromáždění a za tím účelem zastavit rušivou činnost, která je způsobilá ohrozit zdraví
účastníků, nebo naopak rozpustit shromáždění a zajistit tím nerušený průběh rušivé činnosti.
Podle soudu je nezbytné vyřešit otázku, zda je rušivá činnost legální. Nelze připustit,
aby do ústavního práva pokojně se shromažďovat mohla zasahovat nelegální rušivá činnost,
lze-li takové činnosti zabránit.
[20] Žalovaná se nemohla dovolávat ani usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne
22. 7. 2011, čj. 15 Nc 53/2011 – 46, a žádosti Správy o zajištění pořádku a ochrany života
a zdraví, neboť není povolána k výkonu soudních rozhodnutí. Existence uvedeného usnesení
a žádosti Správy neskýtá žádnou zákonnou oporu pro zásah žalované vůči aktivistům. Okresní
soud v usnesení nijak nedeklaroval, že je těžba dřeva zákonná, tj. že k ní nejsou potřeba příslušná
veřejnoprávní povolení.
III.
[21] Žalovaná (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
[22] Stěžovatelka nesouhlasila s vymezením pojmu shromáždění. Případy projednávané
před Evropským soudem pro lidská práva se týkaly demonstrací v tradičním slova smyslu,
tedy shluku osob na veřejných prostranstvích s cílem upozornit na nějaký problém. Po celou
dobu kácení stromů se nekonalo žádné takové tradiční shromáždění. Podle stěžovatelky není
dáno právo zvolit si pro konání shromáždění libovolné místo. Je sice vhodné, aby zvolené místo
odpovídalo účelu shromáždění, ale to neznamená, že lze libovolně porušovat jiné právní
předpisy, např. vstupovat na cizí pozemky. Konkrétně z rozsudku ve věci Appleby proti Spojenému
království lze dovodit, že při konání shromáždění na pozemku cizího vlastníka bez jeho souhlasu
je nutné zvážit, zda nelze vyjádřit názor efektivně a přitom bez narušení vlastnického práva.
Svolavatel mohl shromáždění svolat i mimo prostor těžby. Pokud jde o „sit-ins“, nejde o nyní
posuzovanou situaci. V uzavřené budově lze přítomné osoby považovat za jedno shromáždění,
nelze tak však posuzovat osoby ve volné přírodě. Lokalita Ptačího potoka nemá žádné konkrétní
hranice. Pokud jde o „dynamický sit-in“, názor krajského soudu by umožňoval, aby za totéž
shromáždění byly považovány i případy, kdy by se těžaři přesunuli např. o 100 km jinam
v národním parku. To považuje stěžovatelka za absurdní.
[23] Stěžovatelka je přesvědčena, že složitou problematiku zákonnosti těžby nelze
bagatelizovat s tím, že právní názor si lze učinit pouze nahlé dnutím do zákona. Příslušné orgány
rozhodovaly o zákonnosti těžby déle než dva roky a věc dosud není finálně rozhodnuta,
neboť Správa podala proti rozhodnutí ministerstva žalobu k Městskému soudu v Praze. Česká
inspekce životního prostředí uvedla v protokolu ze dne 21. 7. 2011, že po provedení místního
šetření nezahájí řízení o zákazu činnosti v oblasti Ptačího potoka, a že dle jejího názoru nebyla
v té době ani čase nutná výjimka podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Stěžovatelka
také připomněla usnesení Okresního soudu v Klatovech o nařízení předběžného opatření.
Bylo by absurdní předpokládat, že soud svým rozhodnutím poskytne ochranu nelegální činnosti.
Česká inspekce životního prostředí uložila Správě pokutu, na kterou poukazuje krajský soud,
avšak za zásah do biotopu tetřeva (vytváření ploch bez stromového patra). Jediným relevantním
dokumentem, který určuje správu území, je Plán péče o NP Šumava, jehož účinnost byla
prodloužena na období 2011 – 2013 Protokolem o schválení plánu péče ze dne 10. 8. 2011.
Provedené asanační zásahy jsou s tímto dokumentem zcela v souladu.
[24] Stěžovatelka také zdůraznila, že kácení stromů nap adených kůrovcem probíhalo
tzv. nahodilou těžbou [§2 písm. n) lesního zákona] za účelem zpracování stromů suchých,
vyvrácených, nemocných nebo poškozených. Podle §4 odst. 3 věty druhé zákona o ochraně
přírody a krajiny není k nahodilé těžbě nutný souhlas orgánu ochrany přírody podle §56
téhož zákona. Nahodilá těžba není „záměrem“ ani „činností“ podle zákona č. 100/2001 Sb.,
o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů
(dále jen „zákon o posuzování vlivů“). Podle §45b odst. 1 téhož zákona se řádné hospodaření
prováděné v souladu s právními předpisy, tedy i nahodilá těžba, nepovažuje za poškozování
evropsky významné lokality zařazené v soustavě NATURA 2000. Nahodilou těžbou tedy
nemohlo dojít k zásahu do biotopu tetřeva, kvůli jehož ochraně byla předmětná lokalita zařazena
do soustavy NATURA 2000.
[25] Národní park Šumava je podle nařízení vlády č. 163/1991 Sb., kterým se zřizuje Národní
park Šumava (dále jen „nařízení“), rozdělen do tří zón. Oblast těžby spadá do 2. zóny „řízená
přírodní“, neboť ji tvoří z 80 % nepůvodní kulturní les vysázený člověkem. Podle §9 odst. 4
nařízení se v lesích 2. a 3. zóny připouští použití běžných těžebních technologií s vyloučením
těžkých těžebních strojů, což Správa respektovala. Kácení bylo v souladu s hospodářským
plánem pro LHC Šumava a s Plánem péče o Národní park Šumava. Správa postupovala
i v souladu s §32 odst. 1 lesního zákona, podle kterého je vlastník povinen provádět taková
opatření, aby zabránil vlivu škodlivých činitelů na les, a podle §32 odst. 2 téhož zákona,
podle něhož je vlastník lesa povinen činit bezodkladná opatření k odstranění mimořádných
okolností a nepředvídaných škod v lese (vč. větrných kalamit a přemnožení škůdců) a zmírnění
jejich následků. Podle §32 odst. 6 lesního zákona musí vlastník lesa hospodařit s lesem tak,
aby nebyly ohroženy sousední lesy, a podle §33 odst. 1 lesního zákona je povinen přednostně
provádět nahodilou těžbu tak, aby nedocházelo k vývinu, šíření a přemnožení škodlivých
organismů.
[26] Účelem zákonného shromáždění nemůže podle stěžovatelky být „ přímá akce“,
tj. svémocné fyzické bránění jinému v určité činnosti. Listina chrání projevy názorů slovem,
písmem, tiskem či jiným obdobným způsobem, nikoli přímou akci. Ostatně ani sami účastníci
neoznačují akci jako shromáždění, nýbrž jako blokádu. Názor nelze projevovat fyzickou silou,
za kterou je potřeba považovat i pasivní odpor, k jehož překonání je třeba síly. Soud v rozporu
s výpověďmi svědků dovodil, že účelem akce byl projev názoru, ačkoli sami účastníci vypověděli,
že na blokádu přijeli s účelem zabránit dělníkům v práci. To, že se aktivisté starali o „PR“,
ještě nedělá z blokády shromáždění.
[27] Soud účelově zdůraznil, že se aktivisté pohybovali minimálně po dvou, aby mohl dovodit
existenci shromáždění, ačkoli účelem pohybu po skupinkách nebylo vyjádření názoru,
ale efektivnější fyzická blokáda práce dělníků. Účelová argumentace , že se aktivisté pohybovali
po skupinkách, není v rozporu s tvrzením, že se aktivisté pohybovali po značně rozlehlém území
a byli od sebe vzdáleni desítky až stovky metrů. Ani to, že aktivisté měli společný cíl a byli
organizováni, samo o sobě neznamená, že se jednalo o shromáždění.
[28] Pokud shromáždění nebylo včas oznámeno, nemohla si policie na místě ověřit,
že se skutečně jedná o shromáždění. V projednávaném případě navíc nešlo o standardní situaci
(např. shluk osob s transparenty na náměstí) a nebylo tak na prv ní pohled zřejmé, že se jedná
o shromáždění. Zároveň není pravdivé tvrzení soudu, že stěžovatelka situaci nevyhodnocovala.
Vyhodnocení situace probíhalo po celou dobu a na jeho základě stěžovatelka dospěla k závěru,
že blokáda nebyla shromážděním, mimo jiné také proto, že akce postrádala místní a časovou
jednotu.
[29] Soud vyhodnotil shromáždění jako kontinuální také proto, že účastníci blokády společně
nocovali mimo oblast těžby a domlouvali se na dalším postupu, a dále, že po c elou dobu měla
blokáda jednotné velení v počtu 5 až 8 lidí. Stěžovatelka namítla, že jí nebyly tyto skutečnosti
známy v době blokády. Nebylo po ní možné požadovat, aby takové skutečnosti hodnotila,
zvlášť když účastníci blokády tvrdili policistům na místě, že se blokády účastní jako jednotlivci.
[30] Stěžovatelka zasahovala na místě samém pouze proti osobám, které se dopouštěly
protiprávního jednání. Je nepochybné, že pokud by bylo cílem policie rozpustit shromáždění,
měla dostatek prostředků a sil k tomu, aby takového cíle dosáhla a zamezila i pokračování
shromáždění. Policie však nepřistoupila k takovým krokům a nečinila žádné zásahy vůči občanům
shromážděným mimo těžební prostor. V zákoně o právu shromažďovacím nemá oporu
extenzivní výklad soudu, že jakýkoli zákrok vůči přestupcům je úkon či zákrok směřující
k rozpouštění shromáždění, tento zákon naopak počítá se zákrokem proti osobám dopouštějícím
se přestupků v rámci shromáždění. Výklad přijatý soudem je absurdní, neboť by znamenal,
že jakákoli osoba účastnící se shromáždění má neomezené právo páchat přestupky,
vůči nimž policie nemůže zasáhnout.
IV.
[31] Žalobce zdůraznil ve vyjádření ke kasační stížnosti, že judikatura Evropského so udu
pro lidská práva dovodila princip neformálnosti shromáždění. Na nezákonnost těžby
upozorňoval žalobce stěžovatelku již dne 19. 7. 2011, jak plyne z úředního záznamu z téhož dne.
Žalobce výslovně uvedl, které zákonné výjimky chyběly Správě k zahájení těžby. Stěžovatelka
však zcela ignorovala toto oznámení, ačkoli disponovala řadou pracovníků s právním vzděláním,
kteří mohli prostudovat zákon a ověřit, že výjimky skute čně chybí. Také mohla požádat
o stanovisko příslušné orgány, např. Českou inspekci životního prostředí. Nic však neučinila.
Nemohla proto tvrdit, že situaci a dekvátně zhodnotila a že měla zásah proti aktivistům
dostatečně podložen.
[32] Zákon o ochraně přírody a krajiny je lex specialis vůči lesnímu zákonu. Jeho úprava
má proto přednost a nelze ji obcházet poukazem na ustanovení lesního zákona. Rovněž nelze
argumentovat Plánem péče, neboť byl v době počátku těžby zastaralý a nelze jím nahrazovat
udělení výjimek dle zákona. Z Plánu péče (s. 76) navíc plyne, že „zásahy do lesních porostů je nutno
provádět se zvýšeným ohledem na zachování vhodného biotopu pro tetře vy“. V současné době navíc existuje
pravomocné rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 2. 10. 2013, čj. 1208/510/2012,
87710/ENV/12, o nezákonnosti těžby, tudíž polemiky o její zákonnosti jsou bezpředmětné.
[33] Podle žalobce je v pořádku a běžné, že cílem shromáždění může být i fyzicky bránit
jinému v určité činnosti (např. cyklojízdy s cílem blokovat dopravu). Blokáda navíc probíhala
v krajní nouzi, neboť byl přímo ohrožen zákonem chráněný zájem a žalovaná sama
proti nezákonnému kácení nic nečinila. Formální rozpuštění shromáždění však i tak mělo
předcházet samotnému zákroku či výzvě k opuštění místa.
[34] Kontinuálnímu charakteru shromáždění nebránily přestávky mezi jednotlivými dny
blokády, neboť je běžné, že i v rámci jednodenního shromáždění udělají účastníci přestávku
(např. na oběd). Policisté si nutně museli všimnout, že účastníci b lokády byli organizovaní,
neboť to bylo zřejmé.
V.
[35] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[36] Kasační stížnost je důvodná.
[37] Při úvaze o důvodnosti kasační stížnosti soud postupně nevypořádal všechny kasační
námitky, neboť to nebylo účelné. Platí to zejména o úvahách, zda těžební činnost naplňovala
znaky tzv. nahodilé těžby a zda kácení stromů napadenýc h kůrovcem bylo hospodařením
za použití intenzivních technologií podle §16 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny.
Soud musel zjistit, zda byl žalobce nezákonně zkrácen na právu shromažďovat se. Kasační
námitky obsahují dílčí argumenty, pro které se stěžovatelka domnívá, že předmětná akce nebyla
shromážděním a nemůže jí být poskytnuta ochrana. Není nedostatk em, pokud soud bezezbytku
nevypořádá všechny argumenty, jestliže přehledně vyloží, o které důvody své rozhodnutí opírá.
Podle rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 1412/11, není porušením
práva na spravedlivý proces, pokud obecné soudy „nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře
(a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní uce lený argumentační systém,
který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dost atečná “
(shodně také rozhodnutí ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).
V.1a Pojem a znaky shromáždění (obecná východiska)
[38] Nejvyšší správní soud uložil krajskému soudu v předchozím rozsudku doplnit dokazování
o skutkových okolnostech věci tak, aby bylo možné bezpečně zjistit, co se v červenci a srpnu
2011 dělo v oblasti těžby a zda žalovaná nepřípustně zasáhla do ústavního práva žalobce pokojně
se shromažďovat. Krajský soud doplnil dokazování v potřebném rozsahu.
[39] Krajský soud měl nadto k dispozici obecnější úvahy Nejvyššího správního soudu,
jaké okolnosti je třeba hodnotit při úvaze, zda konkrétní událost byla výkonem shromažďovacího
práva a zda je třeba jí poskytnout ochranu.
[40] Právo shromažďovat se je zaručeno (čl. 19 odst. 1 Listiny zák ladních práv a svobod).
Nositel tohoto práva není povinen se jej jakkoli aktivně domáhat, tím méně pak cestou
povolovacího řízení. Toto právo lze omezit pouze za podmínek stanovených v čl. 19 odst. 2.
[41] Výkon shromažďovacího práva slouží občanům k využívání svobody projevu a dalších
ústavních práv a svobod, k výměně informací a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných
společných záležitostí vyjádřením postojů a stanovisek (§1 odst. 2 zákona o právu
shromažďovacím).
[42] Nejvyšší správní soud již v předchozím rozsudku vysvětlil, kterými znaky je třeba
se zabývat při úvaze, zda činnost, ke které došlo v oblasti těžby, byla či nebyla výkonem
shromažďovacího práva. Je nezbytné, aby toto právo vykonávalo současně více osob, pojmově
je vyloučeno shromáždění za účasti jedné osoby (1).
[43] Je rovněž třeba fyzické přítomnosti účastníků na konkrétním místě (2).
[44] Stejně nezbytné je, aby shromáždění probíhalo v konkrétním čase. Jen tak je možné určit
počátek a konec posuzovaného shromáždění (3). Požadavek na jednotu místa a času slouží
především k tomu, aby existovala vzájemná interakce mezi oso bami. Tyto osoby musí vědět,
že svobodu projevu vykonávají spolu s ostatními a právě proto, že ji současně vykonává více
osob na společném místě a ve stejném čase , získává – jinak individualizovaná svoboda projevu
jednotlivých účastníků shromáždění – novou kvalitu, která již je chráněna ustanoveními zákona
o právu shromažďovacím.
[45] Nezastupitelné místo hraje rovněž účel shromáždění (4). Nikoli každý shluk osob požívá
ochrany. Je třeba, aby se osoby shromáždily za určitým účelem. I při potřebě maximálně široce
interpretovaného účelu shromáždění je třeba, aby výkon shromažďovacího práva sloužil
k výměně informací a názorů a vyjadřoval postoj shromážděných k řešení veřejných a jiných
společných záležitostí. Pokud tento účel splněn není, nelze hovořit o shromáždění (§2 písm. c)
zákona o právu shromažďovacím). Z hlediska motivace k účasti musí takto vymezený účel
představovat alespoň rovnocenný důvod vedle jiných důvodů, pro které se osoby na místo
dostavily. Nemůže být pouze „vedlejším produktem“ hlavního záměru akce.
[46] U všech výše uvedených kritérií je třeba navíc zkoumat splnění předpokladu ,
který lze označit u zúčastněných osob jako existenci navenek projevené „subjektivní stránky“
- vlastního přesvědčení o výkonu shromažďovacího práva (5). Shromážděné osoby nejen že musí
objektivně naplňovat shora uvedené požadavky, ale musí si být rovněž vědomy toho,
že vykonávají především shromažďovací právo. Rovněž však musí tento svůj zájem kvalifikovaně
projevit. Jinými slovy, v konkrétní situaci musí být objektivně zjistitelné, že vůbec k výkonu
shromažďovacího práva dochází. Intenzita tohoto navenek projeveného vědomí o výkonu
shromažďovacího práva bude rozdílná v závislosti na podobě té které akce. V případě
konvenčních shromáždění patrně nebude sporu o splnění tohoto předpokladu již samotnou
účastí na akci, tím spíše, pokud takové osoby drží transparenty s odpovídajícími hesly.
U atypických akcí bude naplnění tohoto požadavku obtížnější, tím spíše, pokud výkonu
shromažďovacího práva konkuruje zřetelný a silný jiný účel.
[47] S poukazem na ústavně zaručený výkon shromažďovacího práva je třeba posuzovat
splnění výše uvedených kritérií maximálně široce. Ta však současně neznamená, že lze na jejich
naplnění rezignovat a s poukazem na ústavně zaručenou svobodu shromažďování nepřihlížet
v souvislosti s touto svobodou k žádným kritériím či je konstruovat až následně. Shora uvedená
kritéria vyplývají především ze zákona o právu shromažďovacím a je třeba, aby byla naplněna
současně. Jen tehdy je posuzovaná akce uchopitelná k posouzení, zda se vůbec jednalo o výkon
shromažďovacího práva a zda byly splněny formální požadavky na restrikci výkonu takového
práva (podmínky pro rozpuštění shromáždění).
[48] Výkon shromažďovacího práva se nezřídka dostává do střetu s výkonem jiných ústavně
zaručených práv, zejména s právem vlastnit a užívat majetek. Soudy rozhodující o tom,
zda je třeba poskytnout ochranu výkonu shromažďovacího práva, musí vážit zájem na ochraně
toho kterého práva při úvaze, kterému z nich dát v konkrétní situaci přednost. Na jedné straně
může stát postoj, názor, stanovisko, jež je shromážděním prezentováno a na druhé straně zájem
nakládat svobodně s předmětem svého vlastnictví, čemuž může výkon shromažďovacího práva
bránit. Podstatným faktorem poměřování obou zájmů je též faktor času. V probíhajícím čase
se může zájem na ochraně vlastnického práva dotčeného výkonem práva shromažďovacího
proměňovat, může nabýt na intenzitě. Naopak postoje a názory vyjadřované prostřednictvím
shromáždění mohou ztrácet na intenzitě tím, že jsou proje vovány po určitou dobu a účelu cíle
shromáždění (účasti na řešení veřejných a jiných záležitostí vyjádřením vlastních postojů
a stanovisek) již bylo bezpochyby dosaženo. V určitém okamžiku v čase tak zájem na ochraně
vlastnického práva převáží nad zájmem c hránit výkon shromažďovacího práva a naposledy
uvedenému právu přestane být z tohoto důvodu poskytována ochrana.
[49] Vždy však záleží na okolnostech posuzovaného případu. Nepochybně může docházet
i k tomu, že faktor času naopak povede k „zintenzivnění poselství“ vyjadřovaného posuzovaným
shromážděním. Například tím, že se shromáždění koná opakovaně, že se o něm opakovaně
informuje a tím se dostane do povědomí veřejnosti, nebo tím, že ani v mezidobí nedojde
k požadovanému řešení záležitosti, kvůli které se shromáždění koná. Zájem na ochraně
shromažďovacího práva tak může v čase naopak nabýt na intenzitě a je třeba mu přiznat ochranu
i v konkurenci s jinými ústavně zaručenými právy.
[50] Poměřování, kterému z konkurujících si práv poskytnout ochranu, však vyžaduje,
aby byla obě vzájemně si konkurující práva skutečně vykonávána. Nepochybně nebude sporu,
že se ochrany vlastnického práva nemůže dovolávat nevlastník, neboť žádné vlastnické právo
nemá. Obdobně se však nemůže ochrany výkonu shromažďovacího práva domáhat ten,
kdo shromažďovací právo nevykonává, byť by mohl být subjektivně přesvědčen o opaku.
Aby tedy bylo vůbec pojmově možné uvažovat o proporcionalitě při hodnocení dvou
konkurujících si práv, je třeba, aby o výkon obou práv skutečně reálně šlo.
[51] Rozhodujícím naproti tomu zpravidla není názor o „správnosti“ názorů, za účelem
jejichž vyjádření se shromáždění konalo. Lze jistě vyjadřovat též postoje a stanoviska,
která nejsou většinovou společností pozitivně přijímána. Není neobvyklé, že právě pro o nu
kontroverzi je takovým stanoviskům dodáváno na vážnosti právě jejich sdílením účastí
na shromáždění. Právní ochranu shromáždění nelze přiznat jen proto, že shromážděním
prezentovaný postoj je souladný s právními předpisy a naopak ji automaticky odepřít,
pokud tomu tak není. Hranice, kdy je třeba přiznat shromáždění ochranu a kdy nikoli, nevede
skrze přesvědčení o právní přijatelnosti důvodu jeho konání, ale vyhodnocením všech aspektů
konkrétní akce a posouzením vzájemné konkurence práv, k jejichž kolizi může při výkonu
shromažďovacího práva docházet.
[52] Soudy rozhodující o námitkách proti rozpuštění shromáždění musí rovněž postupovat
maximálně zdrženlivě k prezentaci vlastního postoje k důvodům, pro které se shromáždění
konalo a omezit se na zjištění, zda byly dány zákonné podmínky k rozpuštění shromáždění
či nikoli. Právě proto, že se jedná výlučně o výkon politického práva shromažďovat se,
nikoli o to, zda pohnutka k výkonu tohoto práva sama o sobě obstojí či nikoli.
[53] Pokud se subjekt dovolává ochrany shromažďovacího práva u správního soudu,
musí v žalobě uvést, že bylo vykonáváno shromažďovací právo, jak bylo toto právo vykonáváno
a jak bylo případně nezákonně omezováno [§71 odst. 1 písm. b), resp. §84 odst. 3 písm. b)
s. ř. s.]. Zejména u atypických forem výkonu shromažďovacího práva je třeba úplných
skutkových tvrzení o okolnostech a způsobu výkonu tohoto práva, neboť jen tehdy lze usoudit,
co vlastně žalobce za výkon tohoto práva považuje a zda, pokud se o shromáždění skutečně
jedná, poskytnout shromažďovacímu právu ochranu.
V.1b Znaky shromáždění v konkrétním případě
[54] Krajský soud se v druhém rozsudku neřídil závazným právním názorem nadřízeného
soudu a postupoval v rozporu s §110 odst. 4 s. ř. s. Kasační soud uložil již v předchozím
zrušujícím rozsudku krajskému soudu povinnost zabývat se tím, zda lze usuzovat na trvající
shromáždění, na jakém místě se mělo shromáždění konat, zda byla zjištěna vzájemná interakce
mezi účastníky. Takto krajský soud neuvažoval a setrval na původní prem ise, že v celém průběhu
blokády šlo o výkon shromažďovacího práva a žalovaná do výkonu tohoto práva nezákonně
zasáhla. Krajský soud vnímá blokádu jako kontinuální akci vícedenního rozsahu, rovněž její místo
nahlíží velmi široce, za součást blokády považova l (patrně) i způsob její organizace, koordinaci
i mediální prezentaci.
[55] Krajský soud vytvořil zcela výjimečnou konstrukci tzv. dynamického sit in shromáždění,
probíhajícího navíc kontinuálně, definoval činnost žalovaného jako permanentní rozpouštění
takového shromáždění a současně žalovanému vytkl, že situaci v terénu nevyhodnotil obdobně.
[56] Nejvyšší správní soud kategoricky nesouhlasí s názorem krajského soudu, že „dělení akce
podle času konání, místa konání či osob by bylo umělým dělením vedoucím k absurdním důsledkům“ (str. 48
rozsudku). K absurdním důsledkům by však nedošlo proto, že by se krajský soud řídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu, ale proto, že by skutková zjištění poměřovaná
kritérii určenými nadřízeným soudem ústila v závěr o neexistenci výkonu shromažďovacího
práva. Takový výsledek však není absurdní, jak se krajský soud domnívá, ale pouze vede k jinému
posouzení, než které si krajský soud předsevzal.
[57] Není sporu, že byl splněn požadavek (1) o nezbytné přítomnosti více shromážděných
osob. Nikdo netvrdí, že by blokáda byla záležitostí jedné osoby a že by již z tohoto důvodu
nebylo možné uvažovat o výkonu shromažďovacího práva.
[58] Podstatně problematičtější je splnění požadavku na jednotu místa (2). Z dokazování
bezpečně vyplynulo, že blokáda probíhala v závislosti na prováděné těžbě, kdy se dvojice
popř. malé skupinky osob přesouvaly v oblasti těžby podle toho, kde právě těžba probíhala.
Pokud probíhala na více místech současně, byli též účastníci blokády rozm ístěni na relativně velké
ploše, bez bezprostřední okamžité součinnosti. Nešlo o setrvalý shluk osob na konkrétním místě.
Místo těžby se v průběhu doby měnilo. I místo výkonu shromažďovacího práva se může v čase
měnit. Nebylo zjištěno, že by činnost aktivistů spočívala v permanentním obsazení určitého
místa. To by nebylo praktické a účelné. Nebylo třeba setrvávat v místech, kde již byla těžba
provedena.
[59] Účastníci opouštěli po ukončení těžby těžební prostor a dalšího dne se do něj vraceli
nebo se přesouvali do jiného. Svědek P. podrobně hovořil o tom, že každý večer probíhaly
porady zkušených osob, které byli na blokádě již delší dobu. Tyto porady se nekonaly v místě
těžby, konaly se v místě, kde byli účastníci ubytováni. Již proto nemohly být pokračován ím
blokády konané předtím v prostoru těžby, konaným pouze na jiném místě. Měly zajistit správnou
přípravu a koordinaci akce, aby byla blokáda maximálně účelná. Tuto aktivitu však nelze označit
za výkon shromažďovacího práva a nelze hovořit o místě shromáždění. Byť by sloužila k výměně
informací a názorů, šlo o výměnu zaměřenou dovnitř mezi účastníky porady a nikoli k vyjádření
postoje a stanoviska „vně shromáždění“.
[60] Rozptýlenost účastníků na velké ploše činí problematickou představu o rozpouštění
takové akce v režimu zákona o právu shromažďovacím. Pokud by však bylo takto
problematickým pouze kritérium místa, pravděpodobně by nebylo možné jen z toho důvodu
uzavřít, že se o výkon shromažďovacího práva nemohlo jednat. To proto, že rozptýlení účastníci
byli mezi sebou v takřka permanentním spojení a konzultovali spolu operativně postup. Rovněž
policisté věděli o tom, že jsou účastníci blokády rozptýleni a lze si představit i zásah spočívající
v rozpuštění shromáždění tvořeného relativně izolovanými skupinka mi na ploše několika
fotbalových hřišť (např. za použití megafonu).
[61] Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nebyl splněn znak shromáždění
spočívající v jeho časové kontinuitě (3). Krajský soud dospěl na 48 straně rozsudku
k přesvědčení, že veškerou protestní aktivitu v oblasti těžby od 25. 7. 2011 do 12. 8. 2011 je třeba
považovat za jedno kontinuální shromáždění s odkazem na jednotu cíle, jednotu záměru, jednotu
postupu (stejnorodost činnosti), obdobnost organizace a úzkou personální souvislost. Tyto
okolnosti neumožňují kvalifikovat celou vícedenní akci jako jedno kontinuální shromáždění.
Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku uzavřel, že byť je mnohdy obtížné určit počátek
vzniku a ukončení shromáždění, neznamená to, že „lze na kontinuální shromáždění usuzovat jen z toho,
že se cíle shromáždění podařilo dosáhnout až po určité době. Bude proto třeba zjistit, zda a po jakou dobu bylo
možné o shluku osob na konkrétním místě hovořit.“ Dále krajskému soudu uložil povinnost zjistit,
zda někteří z aktivistů zůstávali na místě i po dobu, po kterou těžba neprobíhala. To krajský soud
neučinil. Úsudek o tom, že se jednalo o jednu organizovano u akci, ještě neznamená,
že lze takovou akci vnímat jako jedno kontinuální shromáždění a vyslovit o zákonnosti
„kontinuálního rozpouštění“ takového shromáždění. Dokazováním bylo bezpečně zjištěno,
že byť by měla blokáda charakter kontinuální organizované akce ve zmiňovaném období,
nelze na ni nahlížet jako na kontinuální shromáždění. Účastníci blokády opouštěli každ ého dne
po ukončení těžby těžební prostor a navraceli se do něj následujícího dne, pokud tam těžba
pokračovala. V mezidobí nelze o probíhajícím shromáždění ani uvažovat, protože v prostoru
těžby prostě nikdo nebyl. Ani případná přítomnost hlídek na tom nic nemění, neboť tyto hlídky
přirozeně nevykonávaly shromažďovací právo, účel jejich přítomnosti byl bezpochyby jiný.
Pokud by Nejvyšší správní soud přistoupil na tezi o kontinuálním výkonu shromažďovacího
práva, bylo by jistě možné takové shromáždění kdykoli v jeho průběhu rozpustit a tedy i v době,
kdy se v prostoru nikdo nenacházel. To je bezpochyby nesmyslné.
[62] Z hlediska obecného nazírání podstatně formovaného mediálními výstupy nepochybně
lze na celou akci nahlížet zejména z časového hlediska jako na akci jednolitou. Ona jednolitost
je dána především výsledným účelem (cílem), kterým bylo zabránit těžbě kůrovcem napadených
stromů, ke které přistoupila Správa podle přesvědčení aktivistů v rozporu s právními předpisy.
To však z celé akce nečiní kontinuální shromáždění. S výhradou nevyhnutelného zkreslení,
daného zcela specifickými okolnostmi situace, by jistě nebylo lze nahlížet např. na jednotlivé
demonstrace opakovaně konané v průběhu revolučních změn politického zřízení jako na jedno
permanentní shromáždění, byť by změna rovněž mohla být z historického hlediska vnímána jako
jedna dějinná událost.
[63] Nebylo splněno ani kritérium cíle shromáždění (4). Policisté nejednou zasahovali
proti dvojici osob či malé skupince, která byla vzdálena od ostatních pr ávě proto, aby svou
přítomností zabránila poražení konkrétního stromu. Takové osoby si na místě samém
bezpochyby nevyměňovaly informace a názory; proto se na daném místě nesešly. Účelem jejich
přítomnosti bylo nikoli komunikovat mezi sebou a rozvíjet tím s vé názory, či prezentovat jejich
sdílení účastí na stejném místě ve větším množství, ale ovlivnit tě žaře, aby ustoupili od mýcení
a policisty, aby proti nim nezakročili. To opakovaně policistům sdělovali s tím, že jejich protest
by se minul účinkem, pokud by názor na zákonnost těžby projevovali mimo prostor těžby
vymezený páskami. Prvotním účelem blokády bylo mimořádným způsobem fakticky zabránit
těžbě, nikoli projevit názor či postoj účastí na shromáždění. Vyvádění osob z prostoru těžby
nebylo kontinuálním rozpouštěním shromáždění. Tímto opatřením žalovaná zasahovala proti
hlavnímu účelu celé akci, tj. snaze zabránit fyzickou přítomností provést kácení stromů
zasažených kůrovcem. Že nešlo o akt mířící proti shromažďov acímu právu, plyne i z toho,
že mimo páskami vyznačený prostor policisté proti přítomným osobám nezasahovali.
[64] Podle krajského soudu aktivisté vykonávali shromažďovací právo a současně probíhala
rušivá činnost - kácení, která mohla ohrozit jejich zdraví či život. Rušivou činnost shledal krajský
soud nelegální a žalovaná měla rušivou činnost zastavit. Z hlediska cíle shromáždění je však
podstatné i to, jaká byla souslednost tvrzeného výkonu shromažďovacího práva a rušivé činnosti.
Krajský soud zdůraznil, že ke splnění cíle blokády bylo třeba „aktivně vyhledávat místa s aktuální
probíhající těžbou teprve po jejich nalezení takové místo obsadit. Po převedení těžby do jiného místa opět přistoupit
k vyhledání tohoto místa za účelem jeho obsazení“. To je velmi podstatné při úvaze o cíli (účelu) blok ády
a o tom, jaké místo při realizaci toho účelu hrála shromažďovací svoboda. Je bezpochyby něco
jiného, pokud je pokojné shromáždění ve svém průběhu rušeno činností, která případně nastala
sice dříve, ale na shromáždění nezávisle, nebo nastala teprve v reakci na probíhající shromáždění.
Nyní je však situace jiná. Nejprve započne činnost nebo alespoň její přípravy a teprve
v návaznosti na to konají aktivisté. Lokalizace odporu aktivistů v návaznosti na provádění těžby
rovněž svědčí tomu, že hlavním účelem nebylo vyjádřit postoj či stanovisko k těžbě, ale vlastní
fyzickou přítomností těžbě zabránit.
[65] Nebylo naplněno ani kritérium navenek projeveného vlastního přesvědčení o výkonu
shromažďovacího práva (5). Shromáždění nebylo oznámeno. Účastníci blokády v průběhu těžby
netvrdili, že vykonávají shromažďovací právo. Individuální charakter protestu byl někdy
umocněn výslovným prohlášením účastníka, že není nijak organizován a jedná sám za sebe
(viz záznam na DVD ze dne 25. 7. 2011, čas 25:00 min.). To může sou viset s předběžným
opatřením Okresního soudu v Klatovech, které se týkalo organizace pohybu, pobytu a jiné
činnosti, které by bránily provádění zásahu proti kalamitním škůdcům. Pak však nelze postup
žalovaného proti takovému účastníku poměřovat kritérii zákona o právu shromažďovacím
a vytýkat mu, že nepostupoval při zásahu podle tohoto zákona. Neobstojí názor krajského soudu,
že není podstatné, co aktivisté policistům tvrdili, ale to, co se ve skutečnosti na místě dělo.
Alespoň potud nikoli, že policisté ani nemohli nahlížet na činnost takových osob jako na výkon
shromažďovacího práva. Musí existovat proporce mezi požadavky kladenými na organizátory
shromáždění a na výkon shromažďovacího práva na straně jedné a požadavky na ukončení
shromáždění orgány státní moci na straně druhé. Jestliže organizátoři zvolí takový způsob
protestu, ze kterého nemusí v jeho průběhu vyplývat, že se vůbec jedná o výkon
shromažďovacího práva, pak nemohou oprávněně očekávat ukončení takového protestu
obdobně, jako by tomu bylo u běžných shromáždění.
[66] S výjimkou požadavku na množství osob (1) a s výhradou ke kritériu místa (2) nebyly tedy
v případě blokády konané v létě roku 2011 v oblasti těžby v Národním parku Šumava naplněny
znaky požadované pro klasifikaci předmětné činnosti jako výkonu shromažďovacího práva.
O výkon shromažďovacího práva tedy nešlo a žalobce se nemohl s úspěchem domáhat určení,
že bylo shromáždění rozpuštěno v rozporu se zákonem.
V.2 K aktivní legitimaci žalobce
[67] S vymezením, co žalobce rozuměl výkonem shromažďovacího práva, úzce souvisí jeho
aktivní legitimace. Netřeba podrobněji připomínat, že rozhodování o žalobách ve správním
soudnictví stojí na předpokladu dotčení na veřejných subjektivních právech (§65 odst. 1 s. ř. s.)
vydáním nezákonného rozhodnutí, resp. na přímém zkrácení na právech nezákonným zásahem
(§82 s. ř. s.). Případy, kdy žaloba ve správním soudnictví neslouží k ochraně subjektivních práv
žalobce, ale obecnějšímu požadavku na ochranu veřejného zájmu, jsou vyhrazeny zvláštnímu
žalobnímu typu, o který v této věci nešlo (§66 s. ř. s.).
[68] Žalobce uvedl, že se 14. 7. 2011 dozvěděl o provádění nezákonného kácení a o den
později dorazil do předmětné lokality. Dále pouze zmiňuje, že účastí na blokádě využil svého
základního politického práva. Vzhledem k téměř chybějícímu vymezení jakýchkoli konkrét
je z žaloby obtížné hodnotit, že je to právě žalobce, kdo je aktivně procesně legitimován žalobu
podat. Tento deficit je patrný i z obsáhlého odůvodnění rozsudku krajského soudu.
Přestože žalobu podal RNDr. V., krajský soud nezkoumal, jak byla tvrzeným nezákonným
rozpuštěním shromáždění dotčena právě jeho práva. Podle §13 zákona o právu
shromažďovacím může podat námitky proti rozpuštění shromáždění svolavatel nebo účastník
shromáždění. Není sporu, že v této věci nešlo o tzv. svolané shromáždění, není zde osoba
svolatele (§3), která ve stanovené lhůtě oznámila konání shromáždění a splnila povinnosti
uvedené v §5. Mohlo se tedy nanejvýš jednat o shromáždění, které nebylo svoláno. Žalobci tedy
mohla svědčit aktivní legitimace z titulu účastníka shromáždění. Žalobce v žalobě - zcela obecně -
hovoří o tom, že využil účastí na blokádě svého základního politického práva. Protože z žaloby
není zřejmé, co přesně žalobce za blokádu považuje, je stejně neurčit á a problematická jeho
osobní účast a tedy jeho aktivní procesní legitimace. Krajský soud zmiňuje žalobce v celém
rozsudku pouze dvakrát. Na straně 39 reprodukuje výpověď svědka P ., který uvedl, že „jádro (scil.
účastníků blokády) tam bylo po celou dobu, pan V., který tam byl zpočátku jako tiskový mluvčí, byl pak
nahrazen V. V., takže každý tam byl přibližně polovinu, pan V. první polovinu, pan V. druhou polovinu.“
Na straně 41 reprodukuje výpověď svědkyně H. o tom, že „ty lidi (od hnutí Duha) tenkrát vůbec
neznala, maximálně jsem znala M. V., ale organizátory jsem neznala.“ Na straně 51 hovoří krajský soud
o svědku P. v pozici analogické svolateli shromáždění a o vedoucích jednotlivých skupinek, které
analogicky považuje za pořadatele. Tento závěr krajskéh o soudu ale neobsahuje žádnou úvahu, že
je to právě žalobce, kdo je osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby (a jak právě on
vykonával shromažďovací právo). Patrně to souvisí s velmi širokým pohledem krajského soudu
na to, co je ještě třeba považovat za shromáždění. Proto za účastníky považuje i organizátory či
mluvčí, byť by se na místě samém nevyskytovali, neboť museli zamezit svému zadržení.
Konkrétně žalobce však v této souvislosti nezmiňuje.
[69] Krajský soud rozhodoval o tvrzeném zásahu do ústavně zaručeného práva konkrétního
žalobce. Bylo tedy na žalobci, aby vylíčil rozhodné skutečnost i, ve kterých shledává zásah
do tohoto svého práva. Žalobce není osobou, které by svědčilo právo podat žalobu na ochranu
veřejného zájmu (actio popularis). Je oprávněn hájit pouze svá vlastní veřejná subjektivní oprávnění,
byť by z jejich eventuálního porušení plynuly důsledky i pro ostatní osoby v obdobné situaci.
Přestože má výsledek soudního řízení podstatný význam jak pro účastníky blokády,
tak pro zasahující Policii, je třeba vycházet z toho, že stále jde o konkrétní spor mezi konkrétními
účastníky soudního řízení, o jejichž právech je rozhodováno. Prvotním účelem soudního řízení
není vyslovit obecně platné stanovisko k obdobným typům občanské neposlušnosti, ale rozsoudit
konkrétní a skutečný spor o právo. Jinak řečeno, úkolem soudu bylo autoritativně rozhodnout,
zda bylo či nebylo porušeno žalobcovo právo shromažďovat se; tzv. judikatorní přesah
a zobecnění právního názoru soudu ve věci samé má místo jen tam, kde spor sám poskytuje
k tomu nezbytný skutkový i právní podklad.
[70] Ze spisů nevyplývá, že by se žalobce přímo fyzicky účastnil jednotlivých vstupů
do páskami značených prostor, zda se případně uvazoval ke stromům či byl účasten jiných dějů,
proti nimž žalovaná zasahovala, nebo zda jeho role byla skutečně „pouze“ organizační
a koordinační a na místě samém (v jednotlivých lokalitách ozn ačených páskami) se fyzicky
ani nenacházel. Krajský soud shledává na straně 57 rozsudku ža lobce aktivně legitimovaným,
ne však proto, že by žalovaná zasáhla do jeho veřejných subjektivních práv, ale proto, že jednání
žalovaného bylo mnohem závažnější, než „jaké je na první pohled pod ochranou shromažďovacího
zákona“ a nemůže vést ke ztrátě aktivní legitimace svolatele n ebo účastníka shromáždění.
Tato úvaha je ale mimoběžná: nevysvětluje, že to byl právě žalobce, jehož veřejné subjektivní
právo bylo dotčeno rozpuštěním shromáždění.
V.3 K procesnímu způsobu obrany žalobce
[71] Je zřetelná disproporce mezi rozsahem žalobních tvrzen í a odůvodněním druhého
rozsudku krajského soudu. Ta dílem vyplývá z potřeby vyhodnotit množství provedených
důkazních prostředků a dílem ze zvláštní povahy řízení, jehož předmětem je tvrzený výkon
shromažďovacího práva. Žalobce se v žalobě omezil na stručné konstatování, že kácení
v předmětné lokalitě bylo nezákonné, že se na území nachází ř ada zvlášť chráněných druhů,
že využil základního politického práva pokojně se shromažďovat a že toto právo může
být omezeno pouze za přesně vymezených podmínek, což stěžovatelka nerespektovala.
Proto se domáhal výroku, že shromáždění konané od 25. 7. 2011 v Národním parku Šumava
nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem.
[72] Žalobce v podané žalobě prakticky vůbec nevysvětluje, jakým způsobem mělo docházet
v konkrétní situaci k výkonu shromažďovacího práva. V žalobě je opakovaně uváděn pojem
„blokáda“ resp. „spontánní blokáda“, hovoří se o tom, kterého dne blokáda vznikla, že pokračovala,
co bylo jejím smyslem. Jaký význam žalobce sám tomuto pojmu podkládá, však není z ža loby
zřejmé; v tomto kontextu o pojem právem vymezený nejde. Že nelze klást rovnítko mezi
neprávní pojem „blokáda“ a právní pojem „shromáždění“, je zřejmé; tyto pojmy nelze použít
promiscue, jak se (snad) žalobce domníval. Třebaže obecně nelze klást na žalobce požadavek,
aby po právní stránce každý zmiňovaný skutkový děj také kva lifikoval, je nezbytné,
aby sám předmět sporu učinil právně uchopitelný.
[73] Specifikem projednávané věci je též volba způsobu, kterým se žalobce domáhal ochrany.
Podle §13 zákon a o právu shromažďovacím může svolavatel nebo účastník shromáždění podat
do 15 dnů námitky proti rozpuštění shromáždění u soudu a soud následně rozhodne,
zda shromáždění bylo či nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem. Pro řízení o námitkách
se přiměřeně použijí ustanovení soudního řádu správního o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu podle §65 a násl. s. ř. s.
[74] Stěžovatel podal žalobu, kterou v záhlaví označil jako správní žalobu proti nezákonnému
zásahu policie, ale rovněž jako námitky proti rozp uštění shromáždění. Domáhal se, aby soud
vyslovil, že shromáždění konané ode dne 25. 7. 2001, kterého se účastnil, nebylo rozpuštěno
v souladu se zákonem. Takový výrok odpovídá rozhodnutí o námitkách proti rozpuštění
shromáždění podle §13 zákona a také o tomto petitu krajský soud rozhodl.
[75] Stěžovatel se však současně domáhal vyslovení zákazu žalovanému pokračovat
v porušování jeho práva pokojně se shromažďovat. V době podání žaloby trval zásah policie
proti účastníkům blokády, a proto se patrně stěžov atel domáhal i vyslovení tohoto zákazu. Tato
část žalobního petitu naopak svědčí zásahové žalobě, se zákazem porušovat žalobcova práva
zákon počítá za splnění podmínek §87 odst. 2 s. ř. s. Žaloba ostatně zdůrazňuje, že „ každým
dalším dnem dochází k nezákonnému zásahu, který trvá a u kterého hrozí opakování.“ Krajský soud
však preferuje postup podle §13 zákona o právu shromažďovacím s tím, že jiný výrok,
než že shromáždění bylo rozpuštěno v rozporu se zákonem, není přípustný.
[76] Nejvyšší správní soud ale nemá za to, že jediným způsobem, jak se domoci výroku
o nezákonnosti při výkonu shromažďovacího práva, jsou námitky proti rozpuštění shromáždění
podle §13 zákona o právu shromažďovacím. Žaloba byla podána před účinností novely
soudního řádu správního provedené zákonem č. 303/2011 Sb., která přiznává oprávnění
domáhat se zásahovou žalobou rovněž určení, že zásah je nezákonný.
[77] Námitky podle §13 podá svolavatel nebo účastník shromáždění zpravidla proti důvodům,
které jsou uvedeny ve sdělení o rozpuštění shromáždění. Spor bude veden o to, zda tyto důvody
skutečně nastaly a zda bylo rozpuštění shromáždění v důsledku toho důvodné. Námitky
proti rozpuštění shromáždění lze tedy očekávat u „tradičních“ shromáždění, kde není pochyb,
že se o shromáždění jedná a o tom, že bylo rozpuštěno. Předmětem posouzení tak bude existence
hmotněprávních důvodů, pro které je třeba shromažďovací právo omezit (§10 zákona).
[78] Zásahovou žalobu lze podat proti faktickému konání správního orgánu,
který dle žalobního tvrzení provedl zásah. Jde o případy, kdy policejní útvar vede zákrok
směřující k rozpuštění shromáždění v režimu §12 odst. 7 zákona. Tehdy je základní účel zákroku
zřejmý, vyplývá z povahy věci. Je zasahováno, neboť se účastníci pokojně nerozešli. Zásahovou
žalobu lze podat i tehdy, pokud zasahující orgán jedná z jiných důvodů a tvrzení o zásahu
do politického práva je teprve argumentem, pro který subjekt, proti kterému je zasahováno,
považuje takový zásah za nezákonný. Nezákonnost faktického postupu je spatřována právě
v tom, že zasahující nezohlednil výkon ústavně zaručeného práva.
[79] Krajský soud si byl vědom, že rozhodnutí v režimu §13 zákona (deklaratorní výrok
o tom, zda shromáždění bylo nebo nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem) neumožňuje
zjednat nápravu způsobem, který je vyhrazen zásahovým žalobám, totiž vyslovit zákaz
pokračovat v nezákonném zásahu a (po novele) též určit, že zása h byl nezákonný. Uzavírá,
že by výsledek soudního řízení nemohl být jiný, i pokud by žalobci nebylo možné přiznat
ochranu v řízení o námitkách, neboť by se nejednalo o shro máždění ve smyslu zákona,
ale o sofistikovanou svobodu projevu. To není přesné. Souhlasit lze s tím, že výrok určovací
zásahové žaloby, že zásah - nezákonné vyvádění osob z prostoru těžby – může
být co do výsledku obdobný výroku, že rozpuštění shromáždění nebylo provedeno v souladu
se zákonem. Oba uvažované procesní prostředky obrany však předpokládají podstatně odlišná
žalobní tvrzení, která však v této věci chybí. Pokud žalobce brojí proti nezákonně rozpuštěnému
shromáždění, bude klást důraz na výkon shromažďovacího práva a na neexistenci důvodů,
s nimiž zákon spojuje oprávnění shromáždění rozpustit. U zásahové žaloby budou žalobní
tvrzení zaměřena nikoli na nezákonné omezení shromažďovacího práva, ale na konkrétní postup
zasahujících policistů, kteří (zde) vyváděli osoby z prostoru těžby, na argument, že policisté nebyli
vůbec oprávněni k takovému zásahu a proč. Rovněž lze předpokládat tvrzení o případných
excesech při provádění zásahu, který žalobce považ uje za nezákonný.
[80] Soudní řízení je řízením kontradiktorním, ve kte rém se strany sporu tvrzeními
o skutkovém a právním stavu snaží soud přesvědčit o důvodnosti či nedůvodnosti podané
žaloby. Byl to žalobce, kdo omezil svá žalobní tvrzení na strohé kon statování, že vykonával
základní politické právo, v čemž mu žalovaná nezákonně bránila a velmi stručně uvedl,
proč se domnívá, že těžba stromů napadených kůrovcem v národním parku byla těžbou
nezákonnou. S žalobními tvrzeními žalobce jsou však ve značném nepoměru požadavky,
které krajský soud kladl na stěžovatelku.
[81] Žalobce tvrdil, že podmínkou k povolení kácení bylo udělení výjimek orgánem ochrany
přírody a krajiny. Rozsudek krajského soudu vychází z přesvědčení, že pro postup
proti kalamitním škůdcům byl nezbytný předchozí souhlas orgánu přírody a krajiny, což bylo
podle krajského soudu „bez dalšího zjistitelné prostým nahlédnutím do zákona o ochraně přírody a krajiny“ .
Takový názor není správný. Stěžovatel v kasační stížnosti argumentoval, že Česká inspekce
životního prostředí při kontrole dne 21. 7. 2011 deklarovala, že nebude zahajovat řízení
o omezení nebo zákazu činnosti v oblasti těžby a že v této lokalitě není třeba výjimky
podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Rovněž tvrdil, že v oblasti těž by byla prováděna
tzv. nahodilá těžba podle §2 písm. n) lesního zákona, u které se nevyžaduje stanovisko orgánu
ochrany přírody a krajiny. Poukazoval rovněž na existenci předběžného opatření vydaného
Okresním soudem v Klatovech.
[82] Problematika nejúčinnějšího způsobu zásahu proti kalamitním škůdcům v národním
parku je značně komplikovaná. O tom ostatně svědčí i souběžně vedené řízení završené
rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 2. 10. 2013, čj. 1208/510/2012,
87710/ENV/12, jimž byla Správě Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava uložena
pokuta za nedovolený zásah do přirozeného vývoje zvláště chráněného druhu živočicha.
Proti rozhodnutí byla podána správní žaloba k Městskému soudu v Praze (věc vedena
pod sp. zn. 5 A 187/2013), o které dosud nebylo rozhodnuto. Dne 22. 7. 2011 vydal Okresní
soud v Klatovech předběžné opatření, kterým nařídil občanskému sdružení Hnutí Duha -Přátelé
země, aby se zdrželo organizování pohybu, pobytu a jiné činnosti osob v lesích na území
Národního parku Šumava, které by zabraňovaly provádění zásahu proti kalamitním škůdcům.
Téhož dne adresovala Správa národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava žádost
žalovanému o zajištění pořádku a ochrany života a zdraví v důsledku pohybu osob bránících
uskutečňování lesnických zásahů. Nejvyšší správní soud proto nesouhlasí s názorem,
že si žalovaná mohla učinit jednoznačný úsudek o řádnosti či protiprávnosti opatření na ochranu
proti škůdcům prostým nahlédnutím do právního předpisu.
[83] Jen na okraj lze k žalobcovu názoru o specialitě zákona o ochraně přírody a krajiny
k lesnímu zákonu připomenout, že po účinnosti novely zákona o ochraně přírody a krajiny
provedené zákonem č. 349/2009 Sb. (tj. od 1. 12. 2009) již není so učástí tohoto zákona §90
odst. 4 jednoznačně vyslovující o specialitě zákona o ochraně přírody a krajiny vůči lesnímu
zákonu. Jaký byl účel zmíněné novely a zda platí dosavadní v ztah obou předpisů i nadále
a v plném rozsahu, již přesahuje předmět tohoto řízení. Názorně však ilustruje komplikova nost
právní problematiky při úvaze, zda mohl stěžovatel situaci vyhodnotit v průběhu blokády
prostým nahlédnutím do textu zákona a nic nemění na závěru o tom, že v souzené věci nešlo
o výkon shromažďovacího práva.
[84] S poukazem na shora uvedené důvody dospěl Nejvyšší správní soud k závěru
o nesprávnosti rozsudku krajského soudu a o tom, že byl naplněn stížnostní důvod dle §103
písm. a) s. ř. s. Proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110
odst. 1 s. ř. s.). V něm bude krajský soud vázán shora uved enými právními názory s tím,
že žalobci nelze na podkladě žalobních tvrzení poskytnout ochranu výkonu shromažďovacího
práva a žalobě vyhovět. V dalším řízení rovněž rozhodne o nákladech řízení před Nejvyšším
správním soudem a nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. listopadu 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu