ECLI:CZ:NSS:2015:8.AZS.92.2014:49
sp. zn. 8 Azs 92/2014 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: T. B., zastoupeného JUDr.
Annou Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Veleslavínova 55/12, Plzeň, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, P. O. Box 21/OAM, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2013, čj. OAM-149/LE-PA03-ZA04-R2-2009, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2014, čj. 1 Az
17/2013 – 89,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2014, čj. 1 Az 17/2013 – 89,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky,
ze dne 26. 9. 2013, čj. OAM-149/LE-PA03-ZA04-R2-2009, se zrušuje a věc
se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 13 600 Kč
k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Anny Doležalové, MBA, do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 26. 9. 2013, čj. OAM-149/LE-PA03-ZA04-R2-2009 (dále
též „napadené rozhodnutí“), žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13,
§14, §14a a §14 b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky (dále též „zákon o azylu“). Napadené rozhodnutí se týkalo v pořadí druhé
žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. První žádost byla zamítnuta, řízení o druhé žádosti bylo
nejprve zastaveno, neboť žádost byla shledána nepřípustnou, avšak Krajský soud v Brně zrušil
rozhodnutí o zastavení řízení.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze. Městský
soud žalobu zamítl. Ztotožnil se s názorem žalovaného, že žalobci nebylo možné udělit azyl
podle §12 písm. a) zákona o azylu, neboť žalobce nevyvíjel ve své vlasti činnost, kterou by bylo
možno chápat jako uplatňování politických práv a svobod.
[3] Podle městského soudu lze žalobcovo zapojení do rusko-čečenského konfliktu spíše
vnímat jako zastávání určitého politického názoru podle §12 písm. b) zákona o azylu.
Podle tohoto ustanovení je možno udělit mezinárodní ochranu tehdy, má-li cizinec „odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou
bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.“ Bylo tedy třeba posoudit, zda žalobce měl
odůvodněný strach z pronásledování v jeho domovském státě pro zastávání určitého politického
názoru. Žalobce zdůvodňoval své obavy z pronásledování tím, že o něj mají zájem gruzínské
státní orgány a kadyrovci, protože pomáhal čečenským bojovníkům a podporoval protirusky
píšícího novináře A. R. V obou případech jde o důvody, které žalobce neuvedl v průběhu
prvního azylového řízení. Žalovaný přesto oba důvody posoudil, ale nedospěl k závěru, že by
žalobci hrozilo v Gruzii pronásledování. Novinář R. byl zavražděn již v roce 2000, ale žalobce
opustil Gruzii až v roce 2007, tedy po poměrně dlouhé době. Ač byl žalobce v roce 2000 zadržen
policií, byl takto zadržen pouze jeden den a poté již neměl žádné problémy s policií. Žalovanému
proto nelze vytýkat, že žalobcovu obavu z pronásledování vyhodnotil jako nedůvodnou.
[4] Městský soud nepřisvědčil námitce, že se žalobce obával vyzrazení sdělených informací
tlumočnicí ve správním řízení, a proto neuvedl shora uvedené důvody obav z pronásledování
již v prvním azylovém řízení. Pro obavu z vyzrazení nebyl důvod, neboť tlumočníci jsou vázáni
povinností mlčenlivosti. Žalovaný však zamítl žalobcovu žádost o azyl nikoli proto, že by nově
vznesené důvody nehodnotil pro žalobcovu nedůvěryhodnost, ale proto, tyto nové důvody
nebyly azylově relevantní.
[5] Žalobci nehrozilo pronásledování ani z důvodu, že pomáhal v rusko-čečenském
konfliktu. Žalobce sám uvedl, že v konfliktu přímo nebojoval. Soud neseznal, že by v Gruzii
docházelo ve vztahu k účastníkům rusko-čečenského konfliktu k systematickému selhání státní
ochrany, jež by vedla k pronásledování těchto osob. Žalobce mohl být dočasně zasažen
zhoršenou bezpečnostní situací v údolí Pankisi, ale tato skutečnost se týkala veškerého tamního
obyvatelstva. Žalobce neprokázal, že by jiná osoba v obdobné životní situaci byla v Gruzii
pronásledována. Nebyla prokázána ani hrozba pronásledování ze strany soukromých osob
(kadyrovců) nezákonně pronikajících na gruzínské území. Podle organizace Memorial takové
osoby nezákonně pronikají do Ingušska či Dagestánu, ale tato území jsou součástí Ruské federace
a nacházejí se na opačné straně Kavkazu. Žalovaný správně vyhodnotil jako spekulaci žalobcovu
obavu z neoficiální extradice z Gruzie do Ruska, neboť žádný z podkladů se o neoficiálních
extradicích nezmiňuje. Oficiálních extradic bylo pouze šest a všechny proběhly do roku 2003.
U žalobce tedy nebyla prokázána přiměřeně pravděpodobná hrozba pronásledování.
[6] Žalovaný správně vyhodnotil, že žalobce je v Gruzii považován za bezúhonného občana,
kterému nic nebrání přestěhovat se z Pankiského údolí do jiné gruzínské oblasti vzdálenější
od čečenské hranice. Žalobce se může přestěhovat například do hlavního města Gruzie,
kde má příbuzné.
[7] Podle názoru městského soudu prakticky veškeré podklady ve spise hovoří o tom,
že se bezpečnostní situace v Gruzii od roku 2004 postupně zlepšuje. Není pravda, že by žalovaný
vycházel pouze z vlastních podkladů. Ve správním spise jsou založeny i zprávy Ministerstva
zahraničí USA o dodržování lidských práv v Gruzii v letech 2009 a 2012, zpráva neziskové
nevládní organizace Freedom House „Svoboda ve světě 2013 – Gruzie“, výroční zpráva Human
Rights Watch 2013 či vyjádření Ministerstva zahraničních věcí k situaci v Gruzii. Zprávy Amnesty
International či organizace Memorial, které předložil žalobce, se týkají pouze situace v severním
Kavkazu, kam Gruzie nespadá.
[8] Žalovaný dostatečně vysvětlil, proč nepřikládal zvýšenou důkazní hodnotu prohlášením
A. D. a A. M. A. D. sice potvrdila pravost fotografie z roku 1997, na které je žalobce zachycen po
boku tehdejšího prezidenta Čečenské republiky Ičkérie Aslana Maschadova, ale ohledně
nebezpečí, které žalobci mělo hrozit, se vyjádřila jen obecně. Žalobci nehrozí v Gruzii
pronásledování pro tuto fotografii, neboť i další osoby blízké Aslanu Maschadovi považují Gruzii
za bezpečnou zemi. A. D. v Gruzii bydlí. Spolubojovník Aslana Maschadova E. S. se snažil
zabránit hrozícímu vyhoštění ze Švédska do Ruska výslovnou žádostí o vyhoštění do Gruzie.
[9] Soud přisvědčil i názoru žalovaného, že žalobce rovněž nesplnil podmínky pro udělení
azylu za účelem sloučení rodiny podle §13 zákona o azylu. Žalovaný nepřekročil meze správního
uvážení tím, že žalobci neudělil azyl z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu.
[10] U žalobce rovněž nebyla splněna podmínka pro udělení mezinárodní ochrany
podle §14a zákona o azylu, neboť žalobci nehrozí v případě návratu do Gruzie žádná závažná
újma. Tou se rozumí vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení
nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti
z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního národního konfliktu,
nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
III.
[11] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Rozsudek městského soudu považuje za nepřezkoumatelný, protože se soud nezabýval dalšími
žalobními námitkami ohledně neudělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Soud
se nevypořádal s tvrzenou vnitřní rozporností napadeného rozhodnutí, a tím, že je u stěžovatele
vyloučeno vnitřní přesídlení. V důsledku medializace stěžovatelova případu došlo ke zhoršení
jeho postavení. Skutkový stav rovněž nebyl dostatečně zjištěn, pokud jde o možnost obrátit
se s žádostí o pomoc na gruzínské státní orgány.
[12] Městský soud měl napadené rozhodnutí zrušit už proto, že žalovaný vyhodnotil
provedené důkazy zcela nesprávně. V důsledku tohoto pochybení neodpovídal zjištěný skutkový
stav obsahu správního spisu.
[13] Stěžovatel není nevěrohodný pro dílčí rozpory ve výpovědích. Dostatečně vysvětlil,
proč neuvedl v předchozím azylovém řízení všechny relevantní skutečnosti. V azylovém řízení
jsou často sdělovány citlivé informace, potenciálně zajímavé pro státní orgány zemí původu
žadatelů o azyl. Bez bezpečnostní prověrky tlumočníků nelze vyloučit jejich únik. Tlumočníci
v azylovém řízení nebývají zapsáni v seznamu tlumočníků, a proto je za únik informací nelze
postihnout vyškrtnutím z tohoto seznamu. Žalovaný pouze konstatoval, že obavy stěžovatele
z tlumočnice nemohly být důvodné, ačkoli byl podle rozsudku Krajského soudu v Brně povinen
se těmito obavami blíže zabývat a své stanovisko řádně odůvodnit.
[14] Stěžovatel je přesvědčen, že žalovanému objasnil i další tvrzené rozpory ve výpovědích,
zejména časové nejasnosti a svou roli v čečenském konfliktu. Pobýval v místě svého bydliště
až do roku 2004, neboť do té doby oblast nebyla pod kontrolou gruzínských státních orgánů.
Žalobce se začal skrývat až poté, co se oblast dostala pod kontrolu gruzínských bezpečnostních
složek. Ačkoli stěžovatel v konfliktu přímo nebojoval, spojují jej gruzínské státní orgány
s čečenskými bojovníky a vnímají jej jako teroristu.
[15] Správnímu spisu neodpovídá ani názor žalovaného, že v Gruzii nedochází k selhání státní
ochrany. Žalovaný vycházel pouze z vlastní informace o situaci v zemi původu. Stěžovatelova
tvrzení o pronásledování a šikaně čečenských bojovníků a jejich spolupracovníků přímo
korespondují s informacemi, které si obstaral žalovaný. V jeho případě je tedy hrozba
pronásledování přiměřeně pravděpodobná. Stěžovatel předložil důkazy o zmizení svého
bratrance a přítele, což je nepochybně obdobný případ, žalovaný se však s těmito důkazy
nevypořádal.
[16] Žalovaný rovněž nevyvrátil tvrzení, že kadyrovci pronikají do údolí Pankisi a gruzínské
úřady toto chování vědomě tolerují. Žalovaný nevyvrátil ani tvrzení, že mezi Ruskem a Gruzií
probíhají neoficiální extradice. Neoficiální extradice je velmi obtížné prokázat pro jejich utajenost,
ale stěžovatelova důkazní nouze nemohla vést žalovaného k závěru, že k nim nedochází.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 6 Azs 235/2004 – 57 je povinností správního
orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které vyvracejí
či zpochybňují věrohodnost výpovědí žadatelů o azyl.
[17] Stěžovatel byl během posledního kontaktu s gruzínskými orgány také obviněn z podpory
terorismu spočívající v ukrývání zbraní. Není tedy pravda, že je v Gruzii považován
za bezúhonného občana. Souběh všech skutečností, k nimž došlo (tj. jeho zadržení a následné
skrývání, snaha o zjištění jeho pobytů, mizení a vraždy jeho příbuzných a známých), lze označit
za pronásledování na kumulativním základě.
[18] Stěžovatel nesouhlasil ani s důvody, pro které mu nebyl udělen humanitární azyl. Jeho
tvrzení o špatném zdravotním stavu nevychází z jeho subjektivního vnímání. Ve správním spisu
je několik lékařských zpráv, podle kterých lékaři stěžovateli diagnostikovali posttraumatickou
stresovou poruchu s nutností pravidelné medikace. Stěžovatel téměř rok pravidelně docházel
na psychiatrickou léčbu, kterou ukončil pro absenci zdravotního pojištění, nikoli proto,
že by se jeho stav zlepšil. O rok později zkolaboval. Soud se vůbec nevyjádřil k těmto
okolnostem.
[19] Městský soud nepřiznal ustanovené zástupkyni stěžovatele odměnu za podání repliky
k vyjádření žalovaného. Není pravda, že by v této replice nebyly uvedeny žádné skutečnosti,
které mohla zástupkyně uvést již v žalobě, resp. v jejím doplnění. Replika byla reakcí na zásadní
námitku žalovaného obsaženou ve vyjádření k žalobě, která se týkala opodstatněnosti obav
z pronásledování. V replice byly obsaženy i návrhy na doplnění dokazování (lékařské zprávy),
které zástupkyně získala od stěžovatele až po doplnění žaloby, a nemohla je tedy předložit soudu
dříve.
IV.
[20] Žalovaný zdůraznil, že vycházel při posuzování žádosti o azyl především ze stěžovatelovy
výpovědi, jím předložených materiálů a rovněž z informací, které shromáždil v průběhu
správního řízení o stavu dodržování lidských práv a politické a bezpečnostní situaci v Gruzii.
Vycházel i ze správního spisu, který se týkal stěžovatelovy předchozí žádosti o azyl ze dne
23. 4. 2007. Stěžovatel dostal možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, navrhnout jejich
doplnění či proti nim vznést námitky. Nic z toho neučinil. Stěžovatel navíc v průběhu řízení
výslovně uvedl, že se nezajímá o politické dění v Gruzii.
[21] Žalovaný zopakoval své výhrady vůči hodnověrnosti stěžovatele a vůči tomu,
že v druhém azylovém řízení uvedl skutečnosti, které v předchozím azylovém řízení vůbec
nezmínil, zejména pak kontakt s novinářem R. Tento novinář byl zavražděn již v roce 2000 a
stěžovatel mohl své kontakty s ním uvést již v prvním azylovém řízení. V nynějším azylovém
řízení stěžovatel popřel informace o své účasti v čečenských bojových jednotkách a bojích
v Abcházii, o které opíral svou první žádost o azyl z roku 2007. Stěžovatel ani nebyl terčem
cíleného zájmu gruzínských státních orgánů, neboť výslovně uvedl, že se nedopustil ve své vlasti
ničeho protizákonného, nebyl oficiálně trestně stíhán, není proti němu vedeno extradiční řízení
ani na něj nebyl vydán mezinárodní či evropský zatýkací rozkaz. Nebylo tedy prokázáno, že byl
vystaven důvodné hrozbě pronásledování.
V.
[22] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[23] Stěžovatel podal kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud
se proto nejprve zabýval tím, zda kasační stížnost podstatně přesahuje svým významem vlastní
zájmy stěžovatele podle §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, odmítl by ji pro nepřijatelnost.
[24] Pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti,
byl do soudního řádu správního zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005.
Výklad zákonného pojmu byl proveden např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným ve Sb. NSS pod č. 933/2006, přístupným
na www.nssoud.cz.
[25] Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud krajský soud nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; nebo pokud krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil
při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší správní soud shledal v projednávané věci
pochybení takové intenzity, že posoudil kasační stížnost jako přijatelnou.
[26] Stěžovatel namítl, že žalovaný postupoval v rozporu s §3 správního řádu, neboť nezjistil
skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Žalovaný totiž nesprávně vyhodnotil
stěžovatele jako nevěrohodného na základě dílčích rozporů v jeho výpovědích, ačkoli stěžovatel
tyto rozpory dostatečně vysvětlil. Tato námitka je důvodná.
[27] Posouzení věrohodnosti žadatele o azyl a jeho příběhu má nepochybně zásadní vliv
na výsledek azylového řízení. Žalovaný je při tomto posouzení povinen postupovat v souladu
se zásadou materiální pravdy a zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti
(srov. §3 správního řádu v souvislosti s §9 zákona o azylu). Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 12. 2005, čj. 6 Azs 235/2004 – 57, přitom „není povinností žadatele o
azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí.
Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy,
které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují.“ V rozsudku ze dne 27. 3. 2008,
čj. 4 Azs 103/2007 – 63, potom Nejvyšší správní soud dále upřesnil, že „zásada tzv. materiální
pravdy má v řízení o udělení azylu svá specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazující
věrohodnost žadatelových tvrzení. Je však na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových
tvrzení, a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova tvrzení,
anebo alespoň s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku
správního orgánu.“
[28] Pro azylové řízení je totiž typické, že k jednoznačnému prokázání žadatelem tvrzených
skutečností jsou k dispozici značně omezené důkazní prostředky. Ani maximální úsilí žadatele
a žalovaného správního orgánu mnohdy nemusí být vždy úspěšné a řadu tvrzení žadatele nebude
možné doložit ani vyvrátit. Pro takové případy se obecně aplikuje důkazní standard přiměřené
pravděpodobnosti, podle kterého „pokud je byť jen přiměřeně pravděpodobné, že tvrzení žadatele
je pravdivé či že se určitá skutečnost udála tak, jak uvádí žadatel, žalovaný nesmí toto tvrzení prohlásit
za nevěrohodné a vyloučit jej z dalšího posuzování; naopak, musí toto tvrzení vzít v potaz při celkovém posouzení
odůvodněnosti žádosti a přiřadit mu patřičnou váhu“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008 - 70, publikovaný pod č. 1749/2009 Sb. NSS.).
[29] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný neposoudil věrohodnost stěžovatele
v souladu se shora citovanou judikaturou a nedostál své zákonné povinnosti řádně zjistit
skutkový stav věci. Žalovaný bez adekvátního vysvětlení akcentoval pouze některé z provedených
důkazů. Skutkové závěry žalovaného o věrohodnosti stěžovatele a o azylové relevanci jeho
příběhu nejsou v důsledku tohoto postupu přesvědčivé. Proto měl městský soud napadené
rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
[30] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu
poprvé 23. 4. 2007 jako M. B. Rozhodnutím ze dne 24. 5. 2007,
čj. OAM-10-172/LE-PA04-PA04-2007, žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu. Žalobu
proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 1. 2008,
čj. 56 Az 111/2007 – 37. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Nejvyšší správní soud
pro opožděnost usnesením ze dne 31. 7. 2008, čj. 7 Azs 32/2008 – 62. Dne 21. 5. 2009 podal
stěžovatel další žádost o azyl. Rozhodnutím ze dne 24. 6. 2009, čj. OAM-149/LE-PA03-PA03-2009,
žalovaný označil stěžovatelovu žádost za nepřípustnou podle §10a písm. e) zákona o azylu
a zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany. Podle žalovaného stěžovatel neuvedl žádná fakta,
která nemohl bez své viny uvést již v prvním řízení. Toto rozhodnutí žalovaného zrušil Krajský
soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 3. 2010, čj. 56 Az 70/2009 – 75. Vytkl žalovanému, že se blíže
nezabýval obavami stěžovatele o vlastní bezpečnost. Stěžovatel zmínil především obavu
z prozrazení gruzínskou tlumočnicí, a dále nedůvěru vůči cizinecké policii a dalším lidem,
přičemž uvedl, proč jim nedůvěřoval. Žalovaný pouze uvedl, že tyto obavy nemohly být důvodné,
aniž by své stanovisko blíže objasnil. Pokud žalovaný jednoznačně nevyvrátil stěžovatelovy
obavy, nemohl mu klást k tíži, že neuvedl v předchozím řízení některé závažné skutečnosti.
Krajský soud uložil žalovanému, aby opětovně vyhodnotil skutkový stav věci na základě
správního spisu, vzal v úvahu důkazy navrhované stěžovatelem, případně opatřil další podklady.
Závěrem upozornil žalovaného na povinnost jednat v souladu se zásadou non refoulement,
a tedy zvážit, zda stěžovatel není v postavení uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z r. 1951, publikované pod č. 208/1993 Sb.
[31] Žalovaný v následném řízení uzavřel, že stěžovatel nemohl ve vlasti pociťovat
odůvodněnou obavu z pronásledování podle §12 písm. b) zákona o azylu a neudělil stěžovateli
mezinárodní ochranu. Zároveň setrval na svých výhradách „k hodnověrnosti stěžovatele
a k hodnověrnosti jím uváděných skutečností.“ Městský soud následně dospěl v nyní napadeném
rozsudku k závěru, že „žalobcova žádost nebyla primárně zamítnuta pro skutečnost, že by žalovaný nově
vznesené důvody neposuzoval pro žalobcovu nedůvěryhodnost, ale z důvodu, že je žalovaný s ohledem na další
okolnosti nevyhodnotil jako azylově relevantní.“
[32] Tento závěr městského soudu nemá dostatečnou oporu v napadeném správním
rozhodnutí. Žalovaný sice shledal v napadeném rozhodnutí stěžovatelovu žádost přípustnou
a věcně ji posoudil, při tomto posouzení však opětovně vyšel z původního předpokladu,
že stěžovatel je nevěrohodný. Tuto nevěrohodnost dovodil (stejně jako v původním zrušeném
rozhodnutí) jednak z toho, že stěžovatel v druhém řízení „zásadně popřel svou účast v bojových
jednotkách v čečenském konfliktu a v Abcházii,“ a dále z toho, že až v druhém řízení uvedl
podrobnosti svého příběhu. Žalovaný opět označil za neopodstatněné stěžovatelovy obavy
z gruzínské tlumočnice a z jednání českých pracovníků v prvním azylovém řízení,
aniž by toto své přesvědčení zdůvodnil.
[33] Městský soud rovněž dospěl k závěru, že stěžovatelovy obavy z vyzrazení tlumočnicí
nemohly být důvodné, neboť tlumočníci jsou vázáni slibem mlčenlivosti. S tímto závěrem
lze v obecné rovině souhlasit. Při azylovém pohovoru může zaznít řada citlivých skutečností.
To však samo o sobě nemůže být důvodem k apriorní nedůvěře žadatelů o azyl vůči
tlumočníkům, neboť ti jsou vázáni povinností mlčenlivosti, jejíž porušení může mít
až trestněprávní rozměr (srov. skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného nakládání
s osobními údaji podle §180 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku). Na druhou
stranu lze vnímat, že v některých specifických případech mohou být okolnosti azylového příběhu
natolik závažné a důvěrné, že nelze žadateli klást k tíži, pokud je není ochoten sdělit hned
při prvním kontaktu s žalovaným.
[34] Již v prvním azylovém řízení stěžovatel uvedl (byť pod nikoli vlastní identitou,
ale identitou svého bratrance, na jehož pas přicestoval), že se obává o život, neboť se aktivně
účastnil čečenských konfliktů. Svůj příběh zařadil místně i časově, uvedl jméno svého padlého
polního velitele R. G., po jehož smrti byl nucen se skrývat, protože jej hledala ruská i gruzínská
tajná služba. Řada jeho přátel zmizela beze stopy. Této základní linie se držel i v druhém
azylovém řízení, v němž uvedl řadu podrobností o svém původu, státním občanství a životě
v Čečensku i v údolí Pankisi. Blíže specifikoval svou roli v čečenských válkách (působil zejména
jako informační spojka mezi Čečenskem a Gruzií a jako průvodce na cestě přes horskou hranici),
zmínil detaily válečných hrůz, konkrétní osudy lidí, s nimiž spolupracoval a kteří poté zmizeli
beze stopy nebo byli zavražděni. Jeho samotného hledaly jak gruzínské, tak ruské ozbrojené
složky (včetně milic čečenského prezidenta Kadyrova – kadyrovců), které opakovaně
kontaktovaly jeho příbuzné v Gruzii i v Čečensku. Vysvětlil, proč v prvním řízení vystupoval
pod falešnou identitou a nesděloval podrobnosti – vážně se obával deportace do Ruska či Gruzie.
Jmenoval další politicky angažované osoby, s nimiž spolupracoval, přičemž tuto spolupráci
doložil společnou fotografií s Aslanem Maschadovem z roku 1997. Uvedl, že v roce 1999 předal
italskému novináři A. R. informace o používání zakázaných zbraní v Čečensku. Tento novinář byl
na podzim roku 2000 zavražděn gruzínskými nebo ruskými speciálními jednotkami a byl mu
vykraden byt. Po této události navštívila stěžovatele gruzínská speciální jednotka a vyslýchala jej
ohledně novinářova pobytu. Tvrzení stěžovatele potvrdil osobním dopisem A. M., syn Aslana
Maschadova nyní žijící v politickém azylu v Norsku, či A. D., bývalá čečenská politická
představitelka a nynější reportérka gruzínské televize.
[35] A. M. uvedl v dopise, který byl přílohou přípisu Amnesty International ze dne 12. 1. 2010:
„chci potvrdit, že T. B., který požádal o azyl v roce 2007 v České republice, se nachází v opravdu těžké situaci.
Především bych chtěl potvrdit, že T. B. byl v kontaktu s mým otcem Aslanem Maschadovem. Poprvé se s ním
setkal v roce 1997, kdy jsme byli na oficiální návštěvě Gruzie na pozvání prezidenta Gruzie Eduarda
Ševarnadze. Byl jsem v čečenské delegaci a jasně si pamatuji ty dny, a také T. B. Po hlavní fázi brutální války
v Čečenské republice Ičkerija opustil svou rodinu a svůj dům po návštěvách tajných služeb Gruzie a neznámých
lidí, kteří žádali jeho a jeho příbuzné o informace o tom, kde jsou zbraně R. G., o činnosti T. B. a jeho
kontaktech.“
[36] A. D., členka předsednictva vlády Čečenské republiky Ičkerija, v další příloze téhož
přípisu od Amnesty International uvádí: „Chci vás ujistit, že údaje poskytnuté T. B. jsou pravdivé, je to
opravdu on zachycen na fotografii vedle prezidenta Aslana Maschadova, a tato fotografie není falešná ani
fotomontáží. T. B., jeho životu a zdraví, opravdu hrozí reálné nebezpečí, a on potřebuje azyl.“
[37] Žalovaný označil tato prohlášení za „obecná“ a uvedl, že jim nepřikládá „žádnou
důkazní hodnotu.“ Vnímal je dokonce jako protikladná ve vztahu k výpovědím stěžovatele,
z nichž podle žalovaného nevyplývá, že by měl být vystaven pronásledování ze strany
gruzínských orgánů z důvodu svých „údajných“ kontaktů na představitele Čečenské republiky
Ičkérie. Nejvyšší správní soud se s touto argumentací neztotožnil.
[38] V pohovoru dne 5. 9. 2012 stěžovatel uvedl na dotaz žalovaného, jaké měl potíže v zemi
původu, že „problémy byly, že jsem v době války pomáhal Čečencům. Gruzínští policisté tvrdili, že držím
ilegálně zbraň, a také mi chtěli dělat problémy kvůli tomu, že u mě pobýval ten italský novinář (…). Mého
příbuzného, který žije ve vesnici Asinovskaja v Čečensku, navštívili kadyrovci. Ukázali mu moji fotku a (…)
sdělili mu, že vědí, kdo je na té fotce, kde se nachází, a není problém si to s ním vyřídit.“ Také výslovně uvedl,
že důvodem jeho žádosti o mezinárodní ochranu „jsou důvody spojené s čečenskou válkou. Důvodem
je to, že jsem pomáhal bojovníkům v čečenské válce, byl jsem u Maschadova a dalších lidí.“ V témže pohovoru
uvedl, že „osobně jsem žádné problémy v Gruzii nedělal. Problém spočíval v tom, že jsem měl kontakty s lidmi,
s nimiž měla Gruzie problém. A kvůli těmto kontaktům bych byl v Gruzii uvězněn nebo zavražděn.
A kdybych nebyl zavražděn Gruzínci, zabili by mě ti lidé z Čečenska. Minulý rok byl tady v Praze syn
Maschadova A. M. a udělal tiskovou konferenci, na které řekl, že se nemůžu vrátit do Gruzie a vůbec do
kavkazského regionu.“
[39] Přesvědčení žalovaného, že z výpovědí stěžovatele nevyplývá jeho obava
z pronásledování gruzínskými státními orgány a kadyrovci, je ve zřejmém rozporu s výpovědí
stěžovatele a s dopisem A. M. V této souvislosti nelze opomenout, že podle lékařských zpráv ve
správním spise stěžovatel trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Takový zdravotní stav
může nepřímo nasvědčovat, že stěžovatel je skutečně poznamenán stresujícími válečnými a
poválečnými zážitky a zůstává kvůli intenzivní obavě z pronásledování v permanentním napětí.
Žalovaný přitom neuvedl žádný jiný přesvědčivý důvod, proč nepřikládal písemným
dobrozdáním A. M. a A. D. náležitý význam.
[40] Pokud žalovaný hodlal tato prohlášení, jakož i další prohlášení učiněná ve prospěch
stěžovatele, označit za nepodstatná či nevěrohodná, byl povinen je podrobně analyzovat a jejich
obsah vyhodnotit v kontextu toho, kdo je jejich autorem a jaká jsou v nich obsažena tvrzení.
Pokud se žalovanému jevila tato prohlášení jako příliš stručná či obecná, měl k jejich doplnění
provést další dokazování nebo se o to alespoň pokusit.
[41] Žalovaný relativizoval obsah dobrozdání A. D. rovněž poukazem na to, že pisatelka
v Gruzii bydlí. Podle názoru žalovaného to znamená, že A. D. považuje Gruzii za bezpečnou
zemi. Tato argumentace je však do značné míry spekulativní. Z toho, že A. D. má v Gruzii
bydliště, nelze bez dalšího tvrdit, že tato osoba považuje Gruzii za bezpečnou zemi. Aby žalovaný
mohl přesvědčivě učinit takový závěr, musel by se blíže zabývat tím, proč tato bývalá čečenská
představitelka v Gruzii bydlí. Obdobně nelze bez znalosti bližších souvislostí poukazovat na
případ E. S., který v obavě z vyhoštění do Ruska požádal o vyhoštění do Gruzie, a tvrdit, že země
původu je bezpečná i pro stěžovatele.
[42] Nejvyšší správní soud uzavřel, že příběh stěžovatele i listinné důkazy obsažené
ve správním spise bezpečně nesvědčí závěru žalovaného a městského soudu, že „v Gruzii nedochází
k pronásledování účastníků rusko-čečenského konfliktu“ a že „nebyla prokázána hrozba pronásledování
ze strany kadyrovců nezákonně pronikajících na gruzínské území,“ popřípadě že „stěžovatel mohl být dočasně
zasažen zhoršenou bezpečnostní situací v údolí Pankisi, ta však dopadla na veškeré tamní obyvatelstvo.“ Názor,
že stěžovatel není v Gruzii vystaven hrozbě pronásledování, není za těchto okolností postaven
na bezpečně zjištěném skutkovém stavu.
[43] Tyto okolnosti a zejména předložené důkazní prostředky podstatným způsobem ovlivňují
věrohodnost stěžovatele a lze pochopit, že byl ochoten je vyjádřit nikoli ihned, ale teprve
s časovým odstupem poté, co se částečně adaptoval v českém prostředí, překonal jazykovou
bariéru a začal důvěřovat českým orgánům. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2014, čj. 4 Azs 4/2014 – 68, ve kterém vyslovil,
že „žádost stěžovatele nelze bez dalšího hodnotit jako nedůvodnou ani proto, že stěžovatel žalovanému sděloval
další relevantní skutečnosti a předkládal prohlášení osob svědčících v jeho prospěch až v průběhu správního řízení.“
[44] Nelze se rovněž bezezbytku ztotožnit s názorem žalovaného, že vedení prvního
pohovoru v gruzínštině nemohlo mít vliv na stěžovatelovu výpověď. Žalovaný při volbě
tlumočníka v řízení o první žádosti o azyl nevzal v úvahu, že stěžovatel (etnický Čečenec a státní
občan Gruzie) pochází z národnostně a jazykově komplikované oblasti a má pouze základní
vzdělání, které vzhledem ke svému věku musel absolvovat v průběhu čečenské války. Bylo
proto vhodné při volbě tlumočníka zohlednit jazyky uváděné stěžovatelem v žádosti o azyl,
tedy čečenštinu a ruštinu. Pokud tedy stěžovatel v prvním řízení gruzínsky uvedl, že „bojoval“
ve válce, a v druhém řízení uvedl, že nebojoval „se zbraní v ruce,“ ale pouze plnil (bojové) úkoly
spočívající v přepravě materiálu a osob přes hranice nebo v činnosti informační spojky, nejsou
tato tvrzení nutně rozporná a nelze je jen proto označit za nevěrohodná.
[45] Nejvyšší správní soud neshledal jiný vážný důvod k pochybnostem o stěžovatelově
věrohodnosti, neboť žádný z podkladů ve spise jeho příběh nezpochybňuje ani nevyvrací.
Informace OAMP „Čečenští uprchlíci a bojovníci v Gruzii; Gruzínští Kisté“ (dále jen „Informace
OAMP“), z níž žalovaný obsáhle cituje na straně 13 a 14 napadeného rozhodnutí, spíše nepřímo
potvrzuje stěžovatelův příběh a koresponduje s ním časově, místně i věcně. Popisuje totiž mimo
jiné i příchod čečenských uprchlíků do Pankisi, zásahy gruzínských bezpečnostních složek
proti čečenským bojovníkům v údolí Pankisi v první dekádě 21. století, jakož i šikanu, kontroly
a zadržování mladých mužů. Zmiňuje rovněž neúspěšné pokusy gruzínské státní moci získat
kontrolu nad údolím Pankisi i kritiku tohoto postupu ze strany nevládních organizací. Žalovaný
sice shledává stěžovatele nevěrohodným, ale činí tak pouze na základě drobných rozdílů mezi
jeho výpovědí a Informací OAMP, které lze spíše interpretovat jako dvojí popis téhož,
než jako dvě vzájemně se striktně vylučující verze událostí.
[46] Další okruh kasačních námitek směřoval proti názoru žalovaného a městského soudu,
že stěžovatel není v zemi původu vystaven hrozbě pronásledování.
[47] Nejvyšší správní soud připomíná, že v azylových věcech je třeba v případě zkoumání
odůvodněnosti strachu z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu aplikovat test
přiměřené pravděpodobnosti nežádoucího důsledku návratu do země původu. Ta je dána tehdy,
„bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Neznamená to,
že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane
(tzn. že test „přiměřené pravděpodobnosti“ představuje nižší důkazní standard než v civilních věcech) [tím méně
to znamená, že v případě návratu do země původu musí být nastání nežádoucího důsledku prakticky jisté
(tzn. že test „přiměřené pravděpodobnosti“ představuje a fortiori i nižší důkazní standard než standard „nade vší
pochybnost“ v trestních věcech)], nýbrž to, že k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele
dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem,
a nikoli jako s jevem toliko výjimečným.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006 - 82).
[48] Žalovaný nepostupoval v souladu s těmito pravidly. Na případ stěžovatele aplikoval
výrazně vyšší důkazní standard než pravidlo přiměřené pravděpodobnosti. Zjednodušeně řečeno
požadoval důkazy spíše o tom, že stěžovatel bude v zemi původu pronásledován, než o tom,
že takové pronásledování stěžovateli hrozí.
[49] Po žadateli o azyl nelze rozumně požadovat, aby jednoznačně prokázal, že po návratu
do země původu bude perzekuován, mučen či zavražděn, popřípadě že se tak stane konkrétním
způsobem a v konkrétním čase. Žadatelé o azyl logicky zakládají svou obavu z pronásledování
prvotně na svých domněnkách, které vyplývají z jejich životního příběhu a dosavadních
zkušeností se zemí původu.
[50] Žalovaný vycházel především ze souhrnných zpráv o situaci čečenských uprchlíků
v Gruzii. Nezohlednil však, že příběh stěžovatele vykazoval řadu jedinečných a závažných
okolností, které jej odlišovaly od příběhu „řadového“ čečenského uprchlíka. Je třeba poukázat
zejména na stěžovatelovy blízké vazby na představitele bývalé Čečenské republiky Ičkérie
v kontextu jeho tvrzení, že řada jeho spolupracovníků zmizela beze stopy nebo byla zavražděna.
Právě tyto okolnosti měl žalovaný uvážit při posouzení, zda je stěžovatel v případě návratu
do Gruzie vystaven přiměřeně pravděpodobné hrozbě pronásledování.
[51] Nelze přehlédnout, že stěžovatel poskytl žalovanému relativně větší množství důkazního
materiálu. Vedle jeho osobního svědectví se jednalo o řadu listinných důkazů o nestabilní situaci
a porušování lidských práv (včetně zastrašování, únosů, vražd a mimosoudních poprav) v ruských
severokavkazských republikách (Čečensko, Ingušsko, Dagestán), ale i o likvidaci Čečenců
v Gruzii. Lze poukázat například na zprávu Slovenské humanitní rady z 11. 3. 2011 založenou
ve správním spise, podle které „veľké množstvo utečencov z Čečenska má vážne obavy o ich bezpečnosť
a odvolávajú se na operácie priaznivcov Ramzana Kadyrova, takzvaných „Kadyrovtsy“ v Európe. Množstvo
politických oponentov Ramzana Kadyrova bolo zabitých mimo Čečenska – v Dubaji, Istanbule a Moskve.
V roku 2009, J. F. predložili počet čečenských utečencov, ktorí utiekli počas druhého vojenského ťaženia a boli
zavraždení v zámorí v „desiatkach“, väčšina vrážd sa koná v Azerbajdžane, Turecku a Gruzínsku.“
[52] Žalovaný kladl důraz na to, že stěžovatel „je státním občanem Gruzie, proto správní orgán
hodnotil jím uváděné tvrzení právě ve vztahu k zemi jeho státní příslušnosti, nikoliv k ostatním státům,
např. Ruské federaci.“ Taková argumentace však dostatečně nebere v potaz specifickou situaci
v regionu. Údolí Pankisi se sice nachází na jižní straně Kavkazu a na gruzínském území, leží
však velmi blízko hranic se severokavkazskými republikami Ruské federace. Stěžovatel sám uvedl
při pohovoru dne 14. 9. 2012 na dotaz žalovaného, proč předkládá materiály o situaci v jiných
státech, že vzdálenost mezi údolím Pankisi a hlavním městem Čečenska Grozným je asi 60 km
a pro kadyrovce není problém kdykoli přijet a zase odjet. V tomto směru jeho zmocněnkyně
poukázala i na internetové dokumenty o tom, že Gruzie zrušila pro obyvatele severokavkazských
republik vízovou povinnost. Jak již bylo zmíněno, i žalovaný připouští v napadeném rozhodnutí
zhoršenou bezpečnostní situaci v údolí a mnohdy neúspěšnou snahu gruzínských státních orgánů
ukončit tento stav včetně újmy na zdraví a majetku civilních osob. Znovu je třeba zdůraznit,
že samotná bezpečnostní situace v regionu by sama o sobě neodůvodňovala existenci azylově
relevantních důvodů. Avšak ve spojení s jedinečnými okolnostmi konkrétního příběhu žadatele
o mezinárodní ochranu tomu tak může být.
[53] Region, ze kterého stěžovatel uprchl, se nachází ve vysokohorském terénu. Pro jeho
nepřehlednost nelze s určitostí tvrdit, že případy únosů, vražd a mimosoudních poprav
v severokavkazských republikách, o nichž se zmiňují zprávy Amnesty International a organizace
Memorial, které stěžovatel předložil, se odehrávají výhradně za gruzínskými hranicemi a nemají
žádný dopad na gruzínské obyvatelstvo. Shora citovaná zpráva Slovenské humanitní rady ostatně
nasvědčuje tomu, že situace Čečenců v gruzínských kavkazských regionech může být velmi
podobná situaci na severní straně Kavkazu. Za těchto okolností nelze bez dalšího přejít ani obavu
stěžovatele z „neoficiální extradice“, byť žádný z materiálů tento pojem nezmiňuje a „oficiálních
extradic“ z Gruzie do Ruska proběhlo pouze několik.
[54] Stěžovatel dále namítl nesprávné posouzení důvodů pro udělení humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu. Namítl, že jeho psychické potíže nejsou pouze subjektivní,
ale jsou doloženy lékařskými zprávami, a že léčbu nepodstupuje pouze z důvodu chybějícího
zdravotního pojištění. Nejvyšší správní soud se s touto námitkou neztotožnil. Ze správního spisu
vyplývá, že stěžovateli byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha. Je však třeba
přisvědčit žalovanému, že léčba této poruchy nutně nevyžaduje pobyt stěžovatele v České
republice, a proto sama o sobě není důvodem k udělení humanitárního azylu.
[55] Nejvyšší správní soud na základě shora uvedeného shledal, že skutková podstata,
z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, byla v rozporu se spisy, a pro tuto vadu
měl městský soud napadené rozhodnutí zrušit [srov. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Nejvyšší
správní soud proto zrušil rozsudek městského soudu. Zároveň shledal, že již v řízení
před městským soudem byl dán důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, a to pro shora
uvedený rozpor zjištěné skutkové podstaty s obsahem správního spisu. Nejvyšší správní
soud proto zrušil i napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení
podle §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 4 s. ř. s.
[56] V dalším řízení žalovaný opětovně vyhodnotí provedené důkazy tak, aby zjištěný
skutkový stav po všech stránkách odpovídal obsahu správního spisu, případně opatří a provede
i další důkazy potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu, přičemž bude mít na zřeteli nutnost
posuzovat relevanci jednotlivých důkazů ve vztahu k životnímu příběhu stěžovatele a bude
důsledně aplikovat důkazní standard přiměřené pravděpodobnosti jak ve vztahu k věrohodnosti
stěžovatelových tvrzení, tak ve vztahu k odůvodněnosti jeho strachu z pronásledování
podle §12 zákona o azylu.
[57] Neshledá-li žalovaný ani po opětovném posouzení, že jsou u stěžovatele dány důvody
pro udělení azylu, posoudí, zda u něj nejsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu, neboť dosavadní úvahy žalovaného v napadeném rozhodnutí
ohledně udělení doplňkové ochrany nelze vzhledem k dosavadnímu hodnocení důkazů
považovat za dostačující.
[58] V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné upozornit na judikaturu,
podle které je třeba interpretovat podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona
o azylu v souladu se směrnicí Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách,
které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli
žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu,
a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“) a mezinárodními dokumenty.
Lze poukázat zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009,
čj. 5 Azs 40/2009 – 74.
[59] Nejvyšší správní soud připomíná, že §14a odst. 2 zákona o azylu ani jemu odpovídající
čl. 15 kvalifikační směrnice nestanoví pořadí, v jakém je nutné jednotlivé typy vážné újmy
zkoumat; klíčové je posoudit všechny typy vážné újmy. Projednávaný případ je přitom specifický
v tom, že potenciálně připadají v úvahu všechny čtyři typy vážné újmy uvedené v tomto odstavci.
[60] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 2. 2009, čj. 1 Azs 107/2008 - 78, dospěl
při výkladu tohoto ustanovení k následujícímu závěru: „Podle §14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu
se za závažnou újmu považuje uložení nebo vykonání trestu smrti. Podle dřívějšího §91 zakládalo překážku
vycestování, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin,
za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti. Již na první pohled je zřejmé, že nová právní úprava se oprostila
od spíše formálních požadavků kladených na aplikaci předchozí překážky vycestování. Doplňková ochrana
tak již není vázána na extradiční žádost státu, ani na to, že trest smrti musí být formálně zakotven
v zákonodárství žádajícího státu. Pro naplnění závažné újmy postačuje „jen“ reálná hrozba trestu smrti
nebo jeho výkonu. Rovněž je však třeba přihlédnout ke znění čl. 15 písm. a) kvalifikační směrnice: zatímco české
znění tohoto ustanovení hovoří o uložení nebo vykonání trestu smrti, je z jiných jazykových verzí patrné,
že závažnou újmou je trest smrti nebo poprava (death penalty or execution, la peine de mort ou l´exécution).
Lze tedy hovořit o nepřesné transpozici směrnice, neboť poprava je nepochybně širší pojem než výkon trestu smrti:
k popravě může dojít bez toho, aby byl s cizincem veden jakýkoliv soudní proces a bez jakéhokoliv formálního
uložení trestu smrti [srov. též čl. 6 písm. c) kvalifikační směrnice hovořící o nestátních původcích vážné újmy].
S ohledem na výše artikulovaný požadavek eurokonformního výkladu doplňkové ochrany je proto nutné
§14a odst. 2 písm. a) vykládat tak, že za závažnou újmu se považuje trest smrti nebo poprava.“
[61] Nejvyšší správní soud rozvedl tuto argumentaci ve shora uvedeném rozsudku
čj. 5 Azs 40/2009 – 74. Zdůraznil, že uložit (a následně vykonat) trest smrti mohou pouze
státní či kvazistátní orgány, popravu však mohou realizovat i nestátní původci
[viz čl. 6 písm. c) kvalifikační směrnice hovořící o nestátních původcích pronásledování a vážné
újmy, který se podle judikatury Nejvyššího správního soudu vztahuje na doplňkovou ochranu
i bez výslovné transpozice do zákona o azylu; srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 9. 2008, čj. 3 Azs 48/2008 - 57, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008 - 70, publikovaný pod č. 1749/2009 Sb. NSS].
[62] Žalovaný proto zaměří pozornost i na to, zda stěžovateli v zemi původu nehrozí
mimosoudní poprava, nikoli pouze na to, zda je ohrožen uložením nebo vykonáním trestu smrti.
Důsledně vyhodnotí i další důvody pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
[63] Žalovaný bude v novém rozhodnutí věnovat pozornost i tomu, zda je pro stěžovatele
reálné řešit své potíže vnitřním přesídlením v rámci Gruzie. V rozsudku ze dne 24. 1. 2008,
čj. 4 Azs 99/2007 - 93, publikovaném pod č. 1551/2008 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že vodítko pro postup při hodnocení otázky, zda jsou splněny podmínky vnitřní
ochrany (vnitřního přesídlení) či nikoliv, poskytuje čl. 8 kvalifikační směrnice. Nejvyšší správní
soud v tomto rozsudku dospěl k tomu, že při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nezbytné
zhodnotit především reálnost (faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto
řešení. Je třeba se zabývat zejména její dostupností, celkovými poměry panujícími v zemi původu,
osobními poměry žadatele (např. pohlaví, etnická příslušnost, rodinné vazby, zdravotní stav,
věk a ekonomická situace), účinností vnitřní ochrany a postavením žadatele po jeho přesunu
z hlediska respektování a zajištění základních lidských práv v místě vnitřní ochrany. Rovněž
je třeba zvážit bezpečnost žadatele, a to jak při přesunu do cílové části země, tak po jeho
přesídlení.
[64] Žalovaný sice dospěl na str. 20 napadeného rozhodnutí k závěru, že je stěžovatel v Gruzii
považován za bezúhonného občana a může se přestěhovat například do Tbilisi (kde žijí jeho
příbuzní), ohledně reálnosti takového řešení však nevedl odpovídající dokazování,
pouze se jej dotázal při pohovoru 5. 9. 2012, proč neodešel na jiné místo Gruzie. Odpověď
stěžovatele „jak bych tam mohl být, když jsem se skrýval. Jak bych tam tedy mohl žít v jakékoli jiné oblasti
Gruzie“ nelze považovat za dostatečnou k reálnosti vnitřní ochrany podle shora uvedené
judikatury. Jako dostatečný důkaz o reálnosti vnitřní ochrany nelze bez dalšího hodnotit
ani stručné vyjádření zastupitelského úřadu v Tbilisi, podle kterého zastupitelský úřad „nemá
k dispozici reálně uchopitelné a ověřené informace, které by potvrzovaly represe státních orgánů vůči neúspěšným
žadatelům o azyl, kteří byli vráceni do své domovské země.“
[65] Žalobce měl ve věci úspěch, náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených nákladů
řízení proti žalovanému, který úspěch neměl (srov. §60 odst. 1 s. ř. s.). Mezi náklady řízení
(srov. §57 odst. 1 s. ř. s.) patří odměna zástupce a náhrada jeho hotových výdajů stanovená
podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif). Odměna zástupce byla stanovena za tři úkony právní služby
v řízení před krajským soudem spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, sepisu žaloby
a repliky ve výši 3 x 3100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu
ve znění účinném od 1. 1. 2013] a 3 x 3 00 Kč jako paušální náhrada výdajů s těmito úkony
spojenými (srov. §13 odst. 3 advokátního tarifu); v celkové výši 10 200 Kč. Za řízení
před Nejvyšším správním soudem činí odměna zástupce 3100 Kč za jeden úkon právní služby
spočívající v sepisu kasační stížnosti [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2013], zvýšená o náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem tedy 3400 Kč. Celkem tedy žalobci náleží náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 13 600 Kč. Nejvyšší správní soud nepřiznal zástupkyni
žalobce odměnu za úkony spočívající v dalších dvou poradách s žalobcem dne 20. 6. 2014 a dne
23. 6. 2014. Na poradě dne 20. 6. 2014 byl stěžovateli tlumočen obsah kasační stížnosti
a vysvětlen další průběh řízení, porada dne 23. 6. 2014 se týkala zpracování žádosti o vízum
a konzultace žalobcovy pobytové situace. Žádné z uvedených jednání však nereagovalo
na nastalou situaci v řízení o kasační stížnosti a rovněž se tato jednání nepromítla do řízení
o kasační stížnosti v podobě zásadních vyjádření žalobcovy zástupkyně. Žalovaný je povinen
uhradit žalobci uvedenou částku ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám
jeho zástupkyně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. března 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu