ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.282.2014:138
sp. zn. 9 As 282/2014 - 138
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce:
Základní organizace Českého zahrádkářského svazu Lhota Jarov , se sídlem Lhota Jarov
544, Dolní Břežany, zast. Mgr. Evou Jechovou, advokátkou se sídlem V Rovinách 336/103,
Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha
5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2009, č. j. 081983/2009/KUSK, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: Povodí Vltavy, státní podnik, se sídlem Holečkova 8, Praha 5, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2014,
č. j. 8 Ca 201/2009 – 57,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků ani osoba zúčastěná na řízení nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce, Mgr. Evě Jechové, advokátce se sídlem V Rovinách
336/103, Praha 4, se p ř i z n áv á odměna za zastupování ve výši 6 800 Kč. Tato
částka jí bude uhrazena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“), domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako
nedůvodná podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti r ozhodnutí žalovaného
specifikovanému v záhlaví, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí
Obecního úřadu Dolní Břežany (dále jen „stavební úřad“) ze dne 6. 3. 2009, č. j. 1157/09. Tímto
rozhodnutím byla zamítnuta žádost o kolaudaci stavby, osadní klubovny zahrádkářů na J. č. p. x ,
a dále jím bylo zrušeno kolaudační rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 14. 3. 2005, č. j. 330/1-
2189/04/R/Ja.
[2] V posuzované věci jde o kolaudaci stavby osadní klubovny, respektive obnovu této stavby
zničené povodní v srpnu 2002. Obnovení stavby klubovny bylo realizováno na základě sdělení
stavebního úřadu ze dne 28. 4. 2003 ve smyslu ustanovení §137a odst. 1 zákon a č. 50/1976 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném v posuzované době,
(dále jen „stavební zákon“). Dle citovaného ustanovení měla být stavba obnovena v souladu
s původními povoleními, tj. kolaudačním rozhodnutím, ze dne 25. 11. 1998 a oznámením drobné
stavby ze dne 2. 8. 1999. Obnovená stavba byla zkolaudována rozhodnutím ze dne 14. 3. 2005 –
zrušeným v nyní přezkoumávaném řízení. Dne 9. 11. 2005 podal pan J . J., jako údajný vlastník
dotčeného pozemku, návrh na obnovu řízení ve věci neoprávněné stavby osadní klubovny.
Obnova byla povolena a na základě zjištěných skutečností bylo kolaudační rozhodnutí ze dne 14.
3. 2005 zrušeno a žádost o kolaudaci stavby byla zamítnuta (viz rozhodnutí stavebního úřadu
uvedené v odstavci [1] tohoto rozsudku). Žalovaný rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil, proto
stěžovatel napadl jeho rozhodnutí žalobou.
[3] Městský soud se s žalobními námitkami neztotožnil. Žalovaný se dle jeho názoru
vypořádal se všemi námitkami, které byly v odvolacím řízení uplatněny. S námitkou místní
nepříslušnosti se žalovaný vypořádal odkazem na §132 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), podle nějž byl stavební úřad oprávněn
dokončit započaté správní řízení, byť v jeho průběhu vyšlo najevo, že pozemky dotčené
posuzovanou stavbou patří do obvodu působnosti jiného stavebního úřadu. Soud shledal tento
závěr v souladu se zákonem.
[4] Soud nevyhověl ani námitce, že stavební úřad nezjistil, na jakých pozemkových parcelách
a v kterém katastrálním území je stavba umístěna, a že u některých parcel došlo ke vzniku
duplicity, popř. triplicity, přičemž bez odstranění takto zjištěného stavu nelze postavit najisto
vlastnické vztahy k nemovitostem na nich umístěných. Pro rozhodnutí o kolaudaci posuzované
stavby nebyly totiž tyto skutečnosti nijak relevantní. Podstatná byla naopak skutečnost, že stavba
byla provedena v rozporu s §137a stavebního zákona.
[5] Stěžovatel byl oprávněn obnovit stavbu původní osadní klubovny v původní podobě, aniž
by k tomu potřeboval stavební povolení (stačilo ohlášení stavebnímu úřadu). Na místě původní
osadní klubovny však byla vybudována stavba podstatně jiná, a to jak umístěním, tak i použitými
stavebními materiály, způsobem konstrukce a též rozměry. Nadto byla užívána k jinému účelu,
než k jakému byla zkolaudována. Tyto skutečnosti stavební úřad konstatoval v napadeném
rozhodnutí a stěžovatel proti těmto zjištěním a závěrům nic nenamítal.
[6] Jestliže tedy důvodem pro zamítnutí návrhu na vydání kolaudačního rozhodnutí bylo
porušení §137a stavebního zákona, pak byla záležitost vlastnických vztahů k pozemkům zcela
bezvýznamná. I kdyby totiž bylo mimo jakoukoliv pochybnost zjištěno, na jakých pozemcích
ve kterém katastrálním území stavba stojí a kdo jsou vlastníci těchto pozemků, ani pak by nebylo
možno stavbu zkolaudovat, neboť byla pořízena v rozporu se stavebním zákonem.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Stěžovatel brojí proti rozsudku městského soudu kasační stížností, kterou doplnil
prostřednictvím ustanovené zástupkyně. Kasační stížností napadá výrok I. rozsudku,
a to z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., jelikož má z a to, že správní rozhodnutí
žalovaného je nezákonné a nesprávné.
[8] Předně se domnívá, že napadené správní rozhodnutí bylo vydáno místně nepříslušným
správním orgánem a toto podstatné porušení předpisů o správním řízení mělo vliv
na nezákonnost správního rozhodnutí i napadeného rozsudku. Námitku místní nepříslušnosti
vznášel již v řízení před žalovaným i městským soudem, její podstatou však nebyla skutečnost,
že se hranice katastrálního území změnily v průběhu správního řízení, ale skutečnost, že stavba
osadní klubovny od počátku spadá do správního obvodu Městské části Praha 16 a tento správní
orgán měl tedy rozhodovat o kolaudaci stavby. Nejedná se tak o případ předpokládaný v §132
správního řádu. Stavební úřad tedy nebyl od počátku místně příslušný, což znamená podstatné
porušení ustanovení o řízení před správním orgánem (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 6. 2009, č. j. 9 As 72/2008 – 69).
[9] Druhá námitka se dotýká rozpornosti v rozhodovací praxi stavebního úřadu. Není
možné, aby za stejných skutkových podmínek v jednom případě stavbu zkolaudoval (viz
kolaudační rozhodnutí ze dne 14. 3. 2005) a později dospě l k závěru, že stavba nemůže být
zkolaudována. Vzhledem k nejasnosti v rozhodovací praxi stavebního úřadu má stěžovatel
pochybnosti o správnosti a kompetentnosti jeho rozhodování, a má tak za to, že porušení
pravidel o místní příslušnosti má vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
[10] V poslední námitce zpochybňuje právo pana J. J. k podání návrhu na obnovu řízení. Pan
J. s manželkou byli přítomni při prohlídce stavby osadní klubovny obnovené po povodních za
účelem její kolaudace. Tedy pan J. o probíhajícím kolaudačním řízení věděl a ani při prohlídce
stavby neměl žádné připomínky. Za těchto okolností má stěžovatel za to, že podání návrhu na
obnovu řízení dne 9. 11. 2005 bylo opožděné, neboť uplynula subjektivní 3 měsíční lhůta
k podání návrhu.
[11] S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
městského soudu, jakož i rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí stavebního úřadu. Navíc požaduje
i zrušení rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 6. 2. 2006, č. j. SÚ -5682/05/Va/R/Ja,
tj. rozhodnutí, kterým byla povolena obnova řízení.
[12] Žalovaný se zcela ztotožnil s napadeným rozsudkem, k námitce zpochybňující dodržení
lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení uvedl, že směřuje do jiného správního řízení. Osoba
zúčastněná na řízení souhlasila s vyjádřením žalovaného.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, jsou -li splněny podmínky, za nichž může
kasační stížnost meritorně projednat (podmínky řízení). Jednou z podmínek řízení je i přípustnost
návrhu - zde kasační stížnosti.
[14] Podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. platí, že kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen (…)
o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit
mohl.
[15] První kasační námitka napadá příslušnost stavebního úřadu, který ve věci rozhodoval.
Stěžovatel uvedl, že tuto námitku vznášel již ve správním řízení i v řízení před městským soudem.
Nejvyšší správní soud však z textu žaloby ověřil, že tomu tak nebylo. V žalobě se problematiky
místní příslušnosti vzdáleně dotýká věta: Nesplnění této povinnosti žalovaného (pozn. NSS: porušení
ustanovení §89 odst. 2 správního řádu) spatřuje žalobce zejména v tom, že není zřejmé, na jakých
pozemkových parcelách a v kterém katastrálním území je předmětná stavba umístěna, protože shora uvedený
geometrický plán je pouze podle katastrálních předpisů návrhem o jehož zápisu proběhne řízení u příslušného
katastrálního úřadu jehož charakter je dán povahou věci. Z takto formulovaného textu nelze seznat
námitku, že ve věci rozhodoval nepříslušný úřad, a zejména nelze seznat, že by námitka byla
vedena tak, jak je tomu v kasační stížnosti, tj. že hranice katastrálního území se nezměnily
až v průběhu správního řízení, ale že stavba klubovny spadá od počátku do správního obvodu
Městské části Praha 16 a tento správní orgán měl rozhodovat o kolau daci. Takto formulovanou
námitku nelze z žaloby vyčíst a neobjevila se ani později v průběhu řízení před městským
soudem.
[16] Městský soud se sice k příslušnosti stavebního úřadu vyjadřoval, to však pouze při
přezkumu přezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, tedy při zkoumání zda žalovaný zohlednil
všechny odvolací námitky. Vyjádření, že závěr žalovaného o této otázce shledává soud správným,
je sice nadbytečné, avšak tato nadbytečnost nemá jakýkoliv vliv na zákonnost napadeného
rozsudku.
[17] O dalších dvou kasačních námitkách, tj. námitce rozporu v rozhodovací praxi stavebního
úřadu a s tím souvisejících pochybnostech stěžovatele o správnosti a kompetentnosti
rozhodování stavebního úřadu; a námitce pozdního uplatnění návrhu na obnovu řízení, není
žádných pochyb, že byly poprvé uplatněny až v kasační stížnosti.
[18] Námitky tedy nebyly uplatněny v řízení před městským soudem, a to ani v žalobě, ani
poté, v průběhu lhůty pro její podání. Řízení o žalobě (stejně jako řízení o kasační stížnosti)
je ovládáno zásadou dispoziční [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., §75 odst. 2, věta první, s. ř. s.]
a městský soud tak zákonnost napadeného rozhodnutí posuzoval zcela správně výlučně
v intencích žalobních námitek. Dlužno poznamenat, že nad rámec žalobní argumentace smí
správní soud vykročit pouze ve zcela výjimečných případech, a to za situace, kdy to předpokládá
přímo zákon (nicotnost rozhodnutí, jeho nepřezkoumatelnost, případně procesní vada, která
ji založila) či ustálená soudní judikatura (např. prekluze práva správce daně vyměřit či doměřit
daň, prekluze práva správního orgánu rozhodnout o sankci za správní delikt). O žádný z těchto
případů se ovšem v tomto případě nejedná.
[19] Jde naopak o argumentaci, kterou stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož
rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Nejvyšší správní soud k tomu například ve
svém rozsudku ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 – 155 (publ. pod č. 1743/2009) uvedl,
že: „[u]stanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní
ochraně, nýbrž zachování kasačního charakteru řízení o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících
předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat, aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody
nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní,
že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky
s tím spojené. Korektiv takto zavedené koncentrace řízení, vyjádřený slovy ´ač tak učinit mohl´, je naplněn
nejen tehdy, když žalobce určitou námitku objektivně v žalobním řízení uplatnit nemohl, ale též tehdy,
kdy by její (objektivně možné) uplatnění nebylo, s ohledem na kontext věci, racionální. O takový případ
jde za situace, kdy v době podání žaloby existuje k určité otázce ustálená a jednotná soudní judikatura,
avšak v mezidobí dojde k jejímu zásadnímu a překvapivému obratu, který žalobce nemohl, ani při vynaložení
veškeré bdělosti a odborné péče, předvídat. Odkazuje -li nově uplatněná kasační námitka na tento případ, nelze
ji odmítnout jako nepřípustnou dle §104 odst. 4 s. ř. s.“.“ (obdobně též například v rozsudku ze dne
22. 9. 2004 č. j. 1 Azs 34/2004 – 49, publ. pod č. 419/2004 Sb. NSS). V souzeném případě
stěžovatel neuvádí žádné okolnosti, které mu zabránily uplatnit jím tvrzený důvod nezákonnosti
již v řízení před městským soudem, a nenamítá ani existenci zásadního a překvapivého obratu
ustálené soudní judikatury.
[20] Proto nezbývá než uzavřít, že pro uplatnění výše specifikovaných námitek v řízení před
žalovaným a městským soudem neexistovala na straně stěžovatele žádná překážka a jejich
uplatnění až v řízení o kasační stížnosti je nepřípustné.
[21] Jelikož kasační stížnost neobsahuje žádný jiný stížnostní důvod, je pod le §104 odst. 4
s. ř. s. nepřípustná jako celek. Za této situace tedy Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než
kasační stížnost jako nepřípustnou odmítnout, a to postupem dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. (viz právní větu usnesení ze dne 30. 6. 2003, č. j. 4 Ads 23/2003 – 124
(publ. pod č. 34/2003): „Kasační stížnost, která směřuje jen proti odůvodnění rozhodnutí soudu a která
obsahuje důvody, jež nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem, je podle §104 od st. 2 a 4 s. ř. s.
nepřípustná a soud ji podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. usnesením odmítne.“ )
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. kasační stížnost odmítl.
[23] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 3, věty první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., tak, že žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení nepřiznává,
jelikož kasační stížnost byla odmítnuta. Výrok o náhradě nákladů řízení v případě osoby
zúčastněné na řízení se opírá o §60 odst. 5, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle
kterého osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly
v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Protože soud v dané věci osobě
zúčastněné na řízení žádné povinnosti neuložil, rozhodl tak, že tato osoba nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
[24] Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu byl
soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Ustanovená zástupkyně stěžovatele, Mgr. Eva Jechová, advokátka, provedla ve věci v řízení před
Nejvyšším správním soudem dva úkony právní služby, a to první poradu s klientem včetně
převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven
soudem [§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“)] a písemné podání ve věci samé, tj. doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1
písm. d) advokátního tarifu]. Za jeden úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3
100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300
Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy za dva
úkony právní služby náleží 6 800 Kč. Mgr. Eva Jechová soudu nedoložila, že by byla
plátcem DPH. K nákladům řízení se tedy DPH nepřičítá. Náhrada nákladů řízení tak činí 6 800
Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu