ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.42.2015:39
sp. zn. 9 As 42/2015 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců Mgr. Michaely Bejčkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: M. K., zastoupeného
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 2/301, Praha, proti žalovanému: Krajský
úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 17. 12. 2013, č. j. MSK 167164/2013, sp. zn. DSH/37736/2013/Már, 067.1 V10, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2015, č. j. 18 A
6/2014 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žádný z účastníků n em á p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Řízení u správních orgánů a u krajského soudu
[1] Rozhodnutím ze dne 3. 10. 2013 uložil Magistrát města Frýdku-Místku žalobci sankci (pokutu
ve výši 5000 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu šesti měsíců) za přestupek podle
§125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Přestupku se dopustil tím, že dne
30. 6. 2013 v 16,33 hodin ve Frýdku-Místku na ulici Hlavní třída ve směru jízdy na Český Těšín pod
mimoúrovňovým křížením řídil motorové vozidlo a překročil nejvyšší dovolenou rychlost minimálně
o 42 km/h, čímž porušil povinnost stanovenou v §18 odst. 4 zákona o silničním provozu.
[2] Žalovaný zamítl žalobcovo odvolání dne 17. 12. 2013 a rozhodnutí vydané v prvním stupni
potvrdil. Podle něj není pochyb o totožnosti žalobce jako řidiče vozidla; fotodokumentace
jednoznačně zachycuje i detail registrační značky, místo měření a hodnotu změřené rychlosti (95 km/h,
s tolerancí ± 3 km/h pak 92 km/h); užité měřidlo bylo technicky způsobilé k měření rychlosti vozidel;
měřicí zařízení obsluhovala osoba k tomu odborně způsobilá.
[3] Krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 13. 1. 2015. Uvedl,
že rozhodujícím důkazem byl ve spojitosti se záznamem o přestupku snímek pořízený silničním
radarovým rychloměrem – listina obsahující jednak fotografii zadní části vozidla a detailu registrační
značky vozidla, jednak údaje o měřeném vozidle, o použitém měřicím zařízení a o naměřených údajích.
Ze záznamu o přestupku včetně dokumentace jednoznačně vyplývá, kde bylo měření provedeno;
spolehlivost silničního rychloměru RAMER10C pak byla ověřena ověřovacím listem Českého
metrologického institutu, který je založen ve správním spisu, stejně jako osvědčení policistů
k provádění měření tímto typem rychloměru. Nelze proto přihlížet k ničím nepodloženým
pochybnostem o správnosti měření, které prezentoval žalobce.
II. Kasační stížnost
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti namítl, že ani správní orgány ani krajský soud
nekonstatovaly, že rychlost vozidla byla měřena v souladu s návodem k obsluze; proto nemohl vznášet
konkrétní argumenty proti závěru, který nezazněl. Správnost postupu při měření nelze dovozovat
pouze ze skutečnosti, že je pořízena fotografie vozidla s čitelnou registrační značkou, a listinný důkaz
tedy nelze hodnotit jako „jednoznačný“ (jak to učinil krajský soud) jen proto, že obsahuje fotografii zadní
části vozidla a detailu registrační značky. Pokud s ohledem na chybějící údaje o místu měření nelze
určit, zda bylo měřeno v souladu s návodem k obsluze (který zakazuje například měřit v zatáčce), nelze
bez dalšího tvrdit, že se tak stalo. Správní orgán znemožnil stěžovateli poukázat na nesprávnost měření,
neboť neprovedl návod k obsluze jako důkaz, a zároveň opomenul, že na výstupu z rychloměru chybí
GPS údaje o poloze rychloměru, které jsou dle návodu k obsluze vždy vyplňovány automaticky.
Stěžovatel tak nemohl prokazovat nesprávnost měření, protože k tomu, aby předložil přesné výpočty
úhlu odklonu radarové hlavy, by musel znát přesné umístění rychloměru.
[5] Podle krajského soudu stěžovatel nepředložil takové důkazy, na základě kterých by bylo možno
dospět k závěru, že postup použitý při měření rychlosti vyškolenými policisty neprobíhal v souladu
s návodem k obsluze. Stěžovatel však nemohl předložit takové důkazy právě proto, že neznal konkrétní
umístění rychloměru. Není zřejmé, proč krajský soud považoval důkaz výstupem rychloměru
za bezchybný, pokud správnost měření nebyla prokázána. Nesprávně tedy posoudil právní otázku
správnosti pořízení důkazu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a současně svůj závěr dostatečně nezdůvodnil
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]; jeho rozsudek by proto měl být zrušen.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Podstata kasační stížnosti spočívá v námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Pokud
správní orgán neprovedl důkaz návodem k obsluze měřicího zařízení, nemohou být podle stěžovatele
informace získané z tohoto zařízení řádným podkladem pro rozhodnutí; k tomu se stěžovatel dovolává
i judikatury Nejvyššího správního soudu. Má za to, že pochybily nejenom správní orgány, ale i krajský
soud, který tuto vadu správního řízení neshledal.
[8] S tímto hodnocením Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Rozsudek krajského soudu v prvé řadě
není nepřezkoumatelný; krajský soud reagoval na všechny žalobní námitky, a samo o sobě není
na závadu, že tak učinil poměrně stručně. Příslušný žalobní bod, který stěžovatel později vtělil do své
kasační stížnosti (fotodokumentace vozidla, měření rychlosti a návod k obsluze rychloměru), zaujímá
zhruba 2,5 strany žaloby; převážnou jeho část však tvoří obecně formulovaná či nepodložená tvrzení
a citace závěrů z judikatury Nejvyššího správního soudu, která na projednávanou věc mnohdy ani
nedopadá, respektive která není s to potvrdit správnost stěžovatelových argumentů. Úkolem krajského
soudu není detailně reagovat na každé dílčí sdělení v žalobě, ale rozpoznat podstatu příslušné žalobní
námitky a s ní se vypořádat; to krajský soud v této věci udělal.
[9] Ani k samotnému hodnocení věci, jak je provedly správní orgány a krajský soud, nemá Nejvyšší
správní soud výhrad. Soudu je známa judikatura, která trvá na doložení toho, že měřicí zařízení bylo
v rozhodném okamžiku správně použito a obsluhovaly je osoby k tomu způsobilé (např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ve věcech sp. zn. 3 As 29/2011 a 6 As 187/2014); závěry plynoucí z této
judikatury je však třeba aplikovat nikoli paušálně, jak to dělá stěžovatel, ale vždy se zřetelem k dané věci
– ke konkrétnímu průběhu skutkového děje, k souhrnu shromážděných důkazních prostředků
a ke způsobu procesní obrany přestupce (tj. zda byl v řízení aktivní, zda nabízel oproti verzi „úřední“
svou vlastní verzi událostí, zda přinášel konkrétní a zdůvodněné námitky).
[10] V této věci není sporné, že stěžovatele, který v čase a místě uvedeném ve výroku rozhodnutí
řídil své vozidlo, zastavili policisté, kteří právě prováděli radarové měření a kteří mu sdělili podezření
z přestupku spočívajícího v nadměrně rychlé jízdě. V oznámení o přestupku se stěžovatel k tomuto
podezření nijak nevyjádřil; pouze připojil svůj podpis. Policie pak toto oznámení předložila správnímu
orgánu prvního stupně spolu s úředním záznamem zasahujícího policisty, záznamem o přestupku
(jehož součástí je zejména fotografie celého stěžovatelova vozidla a fotografie detailu registrační značky,
jak je zaznamenalo měřicí zařízení; údaje o rychlosti policejního i stěžovatelova vozidla a identifikační
údaje měřicího zařízení), ověřovacím listem autorizovaného metrologického střediska vydaným pro
použité měřicí zařízení, osvědčením obou na místě přítomných policistů opravňujícím je k ovládání
měřicího zařízení a evidenční kartou řidiče. V řízení na prvním stupni se stěžovatel k věci nijak
nevyjádřil. Proti rozhodnutí v prvním stupni podal blanketní odvolání, které ani přes výzvu nedoplnil.
Teprve v žalobě a poté v kasační stížnosti začal zpochybňovat různé okolnosti související zejména
s použitím měřicího zařízení; v kasační stížnosti se omezil na námitku, podle níž žádný z orgánů
výslovně nezkoumal, zda bylo měřicí zařízení použito v souladu s návodem.
[11] K takovému zkoumání však podle soudu nebyl důvod. Z judikatury citované stěžovatelem
plyne, že skutkový stav musí být zjištěn řádně – tedy pokud přestupce konkrétně zpochybňuje zjištění a
podklady správních orgánů a jeho verze událostí se jeví jako možná či logická, je správní orgán povinen
odstranit vzniklé pochybnosti typicky výslechem zasahujících policistů k okolnostem skutku a ke
způsobu použití měřicího zařízení, nebo si obstarat od výrobce či ověřovatele měřicího zařízení bližší
informace o způsobu, jakým zařízení funguje; přestupcovu verzi nelze stroze odmítnout jen proto, že
„správní orgán má na věc jiný názor“. Podnětem k tomu, aby správní orgán dále a důkladněji zjišťoval a
prověřoval, však právě musí být zpochybňující tvrzení přestupce; není možné, aby správní orgán
v řízení a při formulaci svých závěrů preventivně předjímal všechny myslitelné (ale nevyslovené)
námitky, naopak množství a povaha shromážděných důkazních prostředků (nad rámec nezbytného
minima) se odvíjí od pochybností, které přestupce správnímu orgánu sdělil.
[12] Zásadním podkladem pro rozhodnutí v této věci byla fotografie z měřicího zařízení,
jejíž vzhled, doplňující textové údaje ani vypovídací hodnota nevzbuzují žádné
pochybnosti (ani nepřipouštějí žádné subjektivní ovlivnění ze strany zasahujícího policisty).
Tyto pochybnosti zjevně nevznikly v průběhu celého správního řízení ani u stěžovatele, který se proti
takto zaznamenaným zjištěním až do okamžiku podání správní žaloby nijak neohradil.
[13] Je sice pravda, že účastník může v řízení před správním soudem uplatňovat i takové námitky,
které nevznesl ve správním řízení, a soud je povinen se jimi zabývat; otázka jiná však je, nakolik může
být účastník s takovými námitkami úspěšný, pokud míří do nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
V průběhu správního řízení na prvním stupni stěžovatel nijak nezpochybnil zjištěnou rychlost jízdy
a způsob měření rychlost; správní orgán prvního stupně proto správně založil své rozhodnutí
na záznamu o přestupku a na fotografii opatřené mj. údajem o rychlosti, jakož i na dalších výše
citovaných listinách. Ve svém blanketním odvolání stěžovatel opět nevznesl jakékoli právní nebo
skutkové námitky; žalovaný byl proto povinen přezkoumat jen soulad napadeného rozhodnutí a řízení
s právními předpisy (§89 odst. 2 správního řádu), což také učinil a dospěl k závěru, že spáchání
přestupku bylo spolehlivě zjištěno.
[14] Tomuto posouzení ze strany žalovaného není možno nic vytknout. Správní orgány
řádně hodnotily provedené důkazy a dospěly k jednoznačnému závěru, že stěžovatel přestupek spáchal.
Domníval-li se, že správní orgán prvního stupně pochybil při zjišťování skutkového stavu, nic mu
nebránilo namítnout to již v odvolacím řízení. Vzhledem k řádně provedenému dokazování
ve správním řízení a zjevné pasivitě stěžovatele v jeho celém průběhu nelze jeho námitku směřující
do nesprávného skutkového zjištění (nesprávnosti měření rychlosti) projednat v řízení před správními
soudy (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 – 43,
a ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39).
[15] Cílem správního soudnictví není nahrazovat řízení před správním orgánem, neboť soudní
přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako odvolací řízení v plné apelaci. V takovém případě by
byla totiž popřena samotná koncepce správního soudnictví založená na následném přezkumu
zákonnosti pravomocných správních rozhodnutí. Základním smyslem a účelem přezkumu správních
rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnout soudní ochranu osobám, jež tvrdí, že byly na svých
právech dotčeny, a nedomohly se svých práv před správním orgánem, ač se o to pokusily. V řízení před
správními soudy proto nelze posuzovat důvodnost námitky týkající se nesprávnosti skutkových zjištění,
která byla účelově uplatněna až v řízení před krajským soudem.
[16] Na tom nic nemění ani způsob, jakým stěžovatel svou námitku formuloval – totiž že nemohl
konkrétně zpochybňovat nesprávnost měření, neboť správní orgán neprovedl návod k obsluze jako
důkaz a nevzal v úvahu, že na výstupu z rychloměru chybí automaticky vyplňované GPS údaje o poloze
rychloměru. Soud má za to, že na chybějící údaje o poloze rychloměru mohl stěžovatel zcela konkrétně
upozornit již v řízení na prvním stupni, tím spíše pak v odvolání. To, že podle jeho názoru chybí
ve spisu návod k obsluze, mohl konstatovat nejpozději poté, co se prostřednictvím svého zmocněnce
seznámil se spisem před vydáním rozhodnutí o odvolání, a mohl též sdělit, proč je tato listina podle něj
pro řízení významná. Nic takového neudělal.
IV. Závěr
[17] Nejvyšší správní soud proto neshledal kasační stížnost důvodnou a zamítl ji podle §110
odst. 1 s. ř. s.
[18] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s., podle kterého
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože se svou kasační stížností neuspěl; úspěšnému žalovanému pak v tomto soudním
řízení nevznikly žádné náklady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu