ECLI:CZ:NSS:2015:KOMP.2.2015:45
sp. zn. Komp 2/2015 – 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra, JUDr. Filipa Dienstbiera, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Jana
Passera, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: JUDr. J. H.,
zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti
žalovaným: 1) Západočeská univerzita v Plzni, se sídlem Univerzitní 2732/8, Plzeň, 2)
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/7, Praha 1, v řízení
o kompetenční žalobě dle §97 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve věci
zrušení vysokoškolského diplomu (záporný kompetenční spor),
takto:
I. Návrh žalobce na přerušení řízení se zamítá .
II. Žaloba se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobou doručenou Nejvyššímu správnímu soudu dne 22. 2. 2015 se žalobce domáhal
určení, že k rozhodnutí o jeho odvolání ze dne 22. 8. 2011 proti usnesení Západočeské univerzity
v Plzni [dále „žalovaný 1)“] ze dne 12. 5. 2011, čj. R-585-10, jímž žalovaná zrušila žalobcův
vysokoškolský diplom včetně dodatku k diplomu, který osvědčoval žalobcovo řádné ukončení
studia magisterského studijního programu M6805 „Právo a právní věda“ na Fakultě právnické
Západočeské univerzity v Plzni a získání akademického titulu „magistr“ (dále „usnesení o zrušení
diplomu“), je příslušné Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy [dále „žalovaný 2)“]. Žalobce
se dále domáhal určení, že usnesení žalovaného 2) ze dne 10. 1. 2012, čj. MSMT-1620/2012-30,
jímž bylo odloženo žalobcovo odvolání (dále „usnesení o odložení věci“), a rozhodnutí ministra
školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 29. 5. 2012, čj. MSMT-15228/2012-37, o rozkladu žalobce
proti usnesení o odložení věci (dále „rozhodnutí o rozkladu“), jsou nicotná.
[2] Podle žalobce je řízení o zrušení vysokoškolského diplomu standardním správním
řízením o zrušení dokladu vydaného vysokou školou v rámci výkonu vrchnostenské správy
v přenesené působnosti, přičemž správní řád výslovně připouští možnost řádného opravného
prostředku proti rozhodnutí o zrušení takového dokladu.
[3] Podle žalobce vznikl v posuzované věci negativní kompetenční konflikt,
ve kterém proti sobě stojí žalovaný 2) jako ústřední správní úřad, který odmítá rozhodnout
o řádném opravném prostředku, a žalovaný 1) jakožto orgán zájmové samosprávy, který vydal
rozhodnutí v rámci výkonu vrchnostenské veřejné správy v přenesené působnosti,
přičemž oba odmítají rozhodnout o odvolání s ohledem na svou věcnou nepříslušnost.
II.
[4] Podle žalovaného 2) se v posuzované věci nejedná o kompetenční spor podle §97 s. ř. s.,
neboť žalovaného 1) nelze považovat za orgán územní, zájmové či profesní samosprávy. Veřejné
vysoké školy patří k tzv. akademické samosprávě, která nenáleží mezi zájmovou či profesní
samosprávu, ale mezi tzv. ostatní samosprávu. Pravomoc Nejvyššího správního soudu
rozhodovat o případném kompetenčním sporu mezi ministerstvem a veřejnou vysokou školou
proto není dána.
[5] Žalovaný 2) shrnul průběh předcházejících správních řízení a souvisejících soudních
řízení. Terminologii zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších
zákonů (dále „zákon o vysokých školách“) označil ve vztahu k diplomům za nejednotnou.
Diplom má charakter osvědčení podle §154 správního řádu, neboť se jeho vydáním osvědčuje
řádné ukončení studia a získání příslušného akademického titulu. Postup pro rušení osvědčení
(§156 odst. 2 správního řádu) lze proto použít i na vysokoškolský diplom.
[6] Vysokoškolské diplomy vydává vysoká škola (srov. §57 odst. 7 zákona o vysokých
školách). Kompetence je rušit vyplývá z §156 odst. 2 správního řádu. Činí tak správní orgán,
který jej vydal, tedy vysoká škola. Žalovaný 2) se proto ohrazuje proti žalobcem tvrzené
příslušnosti ministerstva rozhodovat o odvoláních proti rozhodnutí o zrušení vysokoškolského
diplomu. Vzhledem k systematice začlenění §87 do části deváté zákona o vysokých školách
lze dovodit působnost ministerstva pouze u těch správních řízení, která veřejná vysoká škola vede
v prvním stupni v rámci výkonu státní správy, nikoli u těch, která vysoká škola realizuje v rámci
své samostatné působnosti podle §6 zákona o vysokých školách. Podle §6 odst. 1 písm. c)
zákona o vysokých školách patří do samostatné působnosti i uskutečňování studijních programů,
tedy i vydávání a rušení vysokoškolských diplomů.
[7] Žalovaný 2) uzavřel, že žádný správní orgán není věcně příslušný rozhodnout o odvolání
proti usnesení rektora veřejné vysoké školy o zrušení diplomu. Jedinou ochranou je správní
žaloba podle §65 s. ř. s. Žalovaný 2) v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 11. 2011, čj. 7 As 66/2010 - 119.
[8] Žalovaný 2) navrhl žalobu odmítnout jako nepřípustnou podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
s tím, že problematiku rušení vysokoškolských diplomů lze v odůvodnění rozhodnutí zmínit jako
obiter dictum. Pokud by Nejvyšší správní soud přistoupil k rozhodnutí o věci samé, žalovaný 2)
navrhl, aby soud určil, že žalovaný 2) není nadřízeným orgánem vysokých škol v řízení o rušení
vysokoškolských diplomů.
[9] Žalovaný 1) se k žalobě nevyjádřil.
III.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti podané žaloby.
Kompetenční spor vzniká na základě tří předpokladů. Za prvé zde musí být vedeno řízení
o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob. Za druhé, dva správní orgány
si buď osobují pravomoc o věci rozhodnout (kladný kompetenční spor) nebo naopak popírají
svou pravomoc vydat rozhodnutí ve věci (záporný kompetenční spor). Za třetí, těmito správními
orgány musí být subjekty podle §97 odst. 1 s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 3. 3013, čj. Komp 3/2012 – 3).
[11] Podle §98 odst. 1 písm. c) s. ř. s. je žalobu oprávněn podat ten, o jehož právech
nebo povinnostech mělo být rozhodnuto v řízení před správním orgánem, což byl žalobcův
případ. Negativní kompetenční konflikt spočíval dle žalobce v tom, že oba žalovaní popírají svou
pravomoc rozhodnout o jeho odvolání proti usnesení o zrušení diplomu.
[12] Podle §99 písm. c) s. ř. s. je kompetenční žaloba nepřípustná, lze-li na návrh žalobce
odstranit kompetenční spor, a to i jako předběžnou otázku, v jiném řízení podle tohoto
nebo zvláštního zákona, s výjimkou ústavní stížnosti. Uvedené ustanovení vychází z principu
subsidiarity, neboť disponuje-li žalobce jinými právními prostředky ochrany, nemůže se svých
práv úspěšně domáhat kompetenční žalobou, byť by pro něj byla výhodnější. Podání
kompetenční žaloby proto přichází do úvahy až jako ultima ratio, nelze-li kompetenční spor řešit
jinak.
[13] Skutkově i právně obdobnou věcí se Nejvyšší správní soud zabýval v usnesení ze dne
16. 10. 2015, čj. Komp 1/2015 - 55, kde dospěl k závěru, že v dispozici žalobce jsou jednak
prostředky ochrany proti nečinnosti podle §80 správního řádu, jakož i podle §79 a násl. s. ř. s.
Žalobce se dále může domáhat svých práv žalobou proti shora specifikovaným rozhodnutím,
která v jeho věci oba žalovaní vydali.
[14] Mezi stranami je přitom nesporné, že žalobce podal proti usnesení o zrušení diplomu
žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Krajský soud zrušil napadené usnesení rozsudkem ze dne
29. 5. 2015, čj. 30 A 33/2011 – 194.
[15] Žalobce v této souvislosti požádal Nejvyšší správní soud o přerušení řízení
o kompetenční žalobě s tím, že pokud nebude uvedený rozsudek krajského soudu napaden
kasační stížností, vezme žalobu zpět. Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo,
že žalovaný 1) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, vedenou u Nejvyššího
správního soudu pod sp. zn. 1 As 154/2015. Podle §48 odst. 3 písm. c) s. ř. s. může předseda
senátu usnesením řízení přerušit, pokud zjistí, že probíhá takové řízení, jehož výsledek může
mít vliv na rozhodování soudu o věci samé, nebo takové řízení sám vyvolá. Uvedená situace
v projednávané věci nenastala. Nejvyšší správní soud odmítl kompetenční žalobu
pro nepřípustnost. Výsledek řízení o kasační stížnosti vedené pod sp. zn. 1 As 154/2015
tedy nemůže mít vliv na rozhodnutí soudu v nyní projednávané věci. Soud proto zamítl žádost
o přerušení řízení.
[16] Z vyjádření žalovaného 2) ke kompetenční žalobě dále vyplývá, že žalobce využil i další
prostředky ochrany, neboť podal k Městskému soudu v Praze žalobu na ochranu proti nečinnosti
žalovaného 2), o které městský soud rozhodl rozsudkem ze dne 30. 12. 2014, čj. 6 A 43/2012 – 58;
kasační stížnost proti tomuto rozsudku vzal žalobce zpět (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 1. 2015, čj. 2 As 9/2015 – 22). Dále žalobce podal u Městského soudu
v Praze žalobu proti usnesení o odložení věci, která je u městského soudu vedena
pod sp. zn. 6 A 42/2012, a žalobu proti rozhodnutí o rozkladu, která je u městského soudu
vedena pod sp. zn. 3 A 86/2012.
[17] Ze shora uvedeného je nepochybné, že žalobce měl k dispozici jiné právní prostředky
ochrany, které využil. Kompetenční žaloba je tedy nepřípustná podle §99 písm. c) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud proto blíže nezkoumal ostatní podmínky její přípustnosti a nezabýval
se ani návrhem na vyslovení nicotnosti usnesení o odložení věci a rozhodnutí o rozkladu.
Vyslovit nicotnost rozhodnutí totiž lze výhradně za předpokladu, že kompetenční žaloba není
odmítnuta (srov. §100 odst. 2 s. ř. s.).
[18] Nejvyšší správní soud tedy odmítl žalobu jako nepřípustnou podle §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. ve spojení s §99 písm. c) s. ř. s.
[19] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §101 s. ř. s.,
podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kompetenční žalobě.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. října 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu