ECLI:CZ:NSS:2016:1.ADS.42.2016:29
sp. zn. 1 Ads 42/2016 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: A. M.,
zastoupeného Mgr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem J. Palacha 121/8, Břeclav, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti
rozhodnutí žalované ze dne 29. 1. 2015, čj. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2016, čj. 33 Ad 5/2015 - 79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Vojtěchu Mihalíkovi, advokátovi se sídlem
J. Palacha 121/8, Břeclav, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 1.300 Kč,
která mu bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná rozhodnutím prvního stupně snížila ode dne 8. 12. 2014 výši žalobcova
invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně na invalidní důchod pro invaliditu druhého
stupně podle §56 odst. 1 písm. d) a §41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Podkladem tohoto rozhodnutí byl posudek o invaliditě
Okresní správy sociálního zabezpečení v Břeclavi ze dne 15. 9. 2014, podle kterého žalobce nebyl
již shledán invalidním pro invaliditu třetího stupně podle §39 odst. 2 písm. c) zákona
o důchodovém pojištění. Nicméně byl stále hodnocen pro invaliditu druhého stupně podle
§39 odst. 2 písm. b) téhož zákona, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
poklesla jeho pracovní schopnost o 60 %. Žalobce podal proti rozhodnutí námitky, které
žalovaná zamítla rozhodnutím ze dne 29. 1. 2015, čj. X.
[2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce včasnou žalobu, kterou krajský soud napadeným
rozsudkem zamítl jako nedůvodnou a zároveň rozhodl o nákladech řízení.
II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalované
[3] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. V ní uvádí
kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Nesprávné posouzení věci a nedostatek důvodů shledává zejména ve skutečnosti, že jeho
zdravotní stav byl a je dle lékařských zpráv předložených do řízení fakticky stejný jako v případě
předchozího posuzování jeho zdravotního stavu pro účely zjištění invalidity, přičemž nyní
se nachází pouze v remisi. V roce 2012 byl zdravotní stav stěžovatele posouzen jako způsobující
invaliditu III. stupně. Lékařské zprávy, které byly provedeny jako důkaz před správním orgánem,
jasně definovaly zdravotní stav stěžovatele tak, že se tento od doby posledního posuzování
nezměnil, přičemž k hlavnímu důvodu invalidity přibyly další zdravotní komplikace způsobené
mj. pobytem stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody. Nezměnil-li se zdravotní stav
stěžovatele a nedošlo-li ke změně právní úpravy, tak musí nutně být i posouzení zdravotního
stavu stěžovatele totožné jako v případě předchozího posuzování. Rozdílné právní posouzení
ze strany posudkového lékaře i krajského soudu je nepřijatelné.
[5] Zdravotní stav stěžovatele nebyl posudkovým lékařem ani v řízení před krajským soudem
zjišťován přímým kontaktem se stěžovatelem. Při posuzování tak důležité otázky jako je zjištění
zdravotního stavu pro účely určení invalidity by bylo vhodné, aby posuzující lékař stěžovatele
alespoň zahlédl před tím, než vysloví „verdikt“. Vycházet pouze z lékařských zpráv, které jsou
staršího data a nejsou činěny odborníky se specializací, nýbrž praktickými lékaři vykonávajícími
praxi ve věznicích, považuje za nedostatečné. Stěžovatel byl sice k posudkovému lékaři pozván,
avšak z objektivních důvodů (výkon trestu odnětí svobody) se nemohl dostavit. Požádal proto
o návštěvu posudkového lékaře přímo ve věznici, načež mu bylo odpovězeno, že si posudkový
lékař vystačí s uvedenými lékařskými zprávami. Stěžovatel dále navrhl vypracování znaleckého
posudku či předložení odborné zprávy lékařů, kteří jeho zdravotní stav v minulosti již posuzovali,
avšak soud tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl. Dále stěžovatel soudu doložil, že není jisté,
zda je či není infikován virem žloutenky a virem HIV. Soud tyto skutečnosti odmítl s tím, že není
postaveno najisto, zda byl stěžovatel skutečně některým z těchto virů nakažen. Dle názoru
stěžovatele však měl soud tyto skutečnosti vyvrátit či potvrdit zkoumáním lékaře. Žalovaná
i krajským soud tedy nepostupovaly dostatečně důsledně v otázce zjištění zdravotního stavu
stěžovatele. Proto navrhl, aby kasační soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení.
[6] Žalovaná kasačnímu soudu sdělila, že nehodlá využít možnosti vyjádřit se ke kasační
stížnosti, neboť nemá žádné výhrady k provedenému důkaznímu řízení ani k napadenému
rozsudku.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti
a je projednatelná.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku a až následně námitkami směřujícími do nesprávného posouzení právní otázky
krajským soudem a do vady řízení spočívající v porušení zákonných ustanovení o řízení
při zjišťování skutkového stavu věci.
[10] Z kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí s rozsudkem krajského soudu
z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v jeho nedostatečném odůvodnění a překvapivosti
jeho závěrů, stejně jako závěrů posudkové komise v jejím posudku a závěrů žalované
v napadeném rozhodnutí.
[11] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „[…]
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“ V daném
případě je stěžovatelem tvrzena nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů,
k níž se v obecné rovině Nejvyšší správní soud mnohokrát vyjádřil (viz např. rozsudky ze dne
4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005,
čj. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, čj. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008,
čj. 5 As 29/2007 - 64). Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, pokud například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při
naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého
důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné, proč nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci v žalobě, proč podřadil daný skutkový stav pod určitou právní normu.
O nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se jedná rovněž i v případě, kdy soud opomněl
vypořádat některou z uplatněných námitek, nebo pokud odůvodnění napadeného rozhodnutí
obsahuje pasáže citované z jiného rozhodnutí, které se však týkalo skutkově i právně odlišné věci,
aniž by soud rozvedl způsob aplikace závěrů vyslovených v takovém rozhodnutí na posuzovaný
případ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2012, čj. 8 Afs 60/2012 - 27).
Krajský soud v napadeném rozsudku v dostatečném rozsahu zdůvodnil, proč převzal závěry
z posudků posudkové komise. Rovněž se vypořádal se všemi žalobními námitkami, jednotlivě
je posoudil, přesvědčivě a v dostatečném rozsahu zdůvodnil své závěry, a jeho rozsudek je tedy
plně přezkoumatelný.
[12] V rozsudku ze dne 15. 5. 2013, čj. 6 Ads 11/2013 – 20, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že „[s]právní soud sám zdravotní stav žadatele o invalidní důchod nepřezkoumává. Nejsou-li
namítány jiné vady řízení, správní soud v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí orgánů sociálního zabezpečení
ve věci invalidity a změny jejího stupně, resp. v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu, ověřuje
pouze to, zda posudek příslušné posudkové komise, o nějž se opírá správní rozhodnutí, je úplný a přesvědčivý (test
úplnosti, přesvědčivosti a správnosti posudku), případně – namítal-li to žalobce – zda byla příslušná posudková
komise řádně obsazena (test řádného složení posudkové komise).“ Soud tedy nepřezkoumává zdravotní
stav stěžovatele, avšak zkoumá, zda zjištěný zdravotní stav odpovídá přiznanému stupni
invalidity, se kterým souvisí přiznání invalidního důchodu.
[13] Podle §39 zákona o důchodovém pojištění je pojištěnec invalidní tehdy „[…] jestliže
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %“.
Podle procentního vyjádření poklesu pracovní schopnosti rozlišuje odst. 2 uvedeného ustanovení
invaliditu prvního, druhého a třetího stupně s tím, že o invaliditu druhého stupně se jedná
v případě, jestliže poklesla pracovní schopnost pojištěnce nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %.
Podle odstavce 3 téhož paragrafu se pracovní schopností pojištěnce rozumí „[…] schopnost
pojištěnce vykonávat výdělečnou činnost odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem,
s přihlédnutím k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem a předchozím výdělečným činnostem. Poklesem
pracovní schopnosti se rozumí pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost v důsledku omezení tělesných,
smyslových a duševních schopností ve srovnání se stavem, který byl u pojištěnce před vznikem dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu.“
[14] Posouzení míry poklesu pracovní schopnosti a stanovení dne vzniku invalidity je otázkou
odbornou. Rozhodnutí soudu tak závisí především na odborném lékařském posouzení. Podle
§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, posuzuje
zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech
důchodového pojištění Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje
jako své orgány posudkové komise. Posudkové komise jsou oprávněny posoudit pokles pracovní
schopnosti a zaujmout posudkové závěry o invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku. Proto
je nutné klást důraz na správnost, přesvědčivost a úplnost posudku vydaného posudkovou
komisí, jež musí krajský soud pečlivě zkoumat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 9. 2003, čj. 4 Ads 13/2003 – 54).
[15] V daném případě měla žalovaná k dispozici posudek lékaře posudkové služby OSSZ
a posudek posudkového lékaře žalované, přičemž oba posudky dospěly k závěru, že u stěžovatele
je snížena jeho pracovní schopnost o 60 %, což odpovídá invaliditě druhého stupně. Krajský
soud si z vlastní iniciativy nechal zpracovat posudek posudkové komise ministerstva, dle kterého
je stěžovatel invalidní pro invaliditu druhého stupně se sníženou pracovní schopností 55 %,
přičemž příčinou snížené pracovní schopnosti je jeho bipolární afektivní porucha. Všechny
tři posudky odborných subjektů jsou tedy ve shodě v otázce příčin invalidity stěžovatele, stupně
jeho invalidity, a jsou řádně odůvodněné.
[16] K námitce, že byl nesprávně posouzen stěžovatelův zdravotní stav, resp. míra snížené
pracovní schopnosti, Nejvyšší správní soud konstatuje, že se jedná o stěžovatelův subjektivní
pocit, který je však v rozporu se třemi shodujícími se objektivními posouzeními odborných lékařů
a posudkové komise. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek ze dne 14. 3. 2007,
čj. 3 Ads 93/2006 - 88, ve kterém kasační soud konstatoval, že „[b]yl-li zdravotní stav žalobce
posouzen dvěma posudky posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, shodně uzavřenými
s tím, že pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobce činí 35 %, a nikoli - pro plnou invaliditu
potřebných - minimálně 66 % (§38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění), nemá subjektivní
přesvědčení žalobce, že je „stoprocentně invalidní“, oporu ve výsledcích dokazování.“ V tomto případě tedy
není možné přisvědčit stěžovateli, že splňuje zákonné podmínky pro přiznání invalidního
důchodu pro invaliditu třetího stupně, pokud tři odborná posouzení jsou opačného názoru.
[17] Dále stěžovatel namítl, že posudek posudkové komise ministerstva byl vypracován pouze
na základě zdravotní dokumentace poskytnuté od praktického lékaře z věznice, nikoli po přímém
kontaktu komise se stěžovatelem. K tomu kasační soud konstatuje, že tento posudek (ve znění
jeho doplnění) byl vypracován na základě širokého spektra podkladů, přičemž zdravotní
dokumentace poskytnutá MUDr. M. P., praktickým lékařem ve Věznici, nepředstavuje jediný
podklad daného posudku. Naopak podkladem pro posouzení byly nálezy od psychiatra,
neurologa, praktického lékaře a dalších specialistů, přičemž tyto nálezy představují podklady
aktuální (datum jejich zpracování spadá do druhé poloviny roku 2014 a první poloviny roku
2015). V této souvislosti Nejvyšší správní soud dále poukazuje na rozsudek ze dne 15. 9. 2004,
čj. 3 Ads 7/2004 - 70, ve kterém zdejší soud výslovně uvedl, že „[k] objektivnímu posouzení
zdravotního stavu není zapotřebí, aby posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí (§4 odst. 2 zákona
ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení) provedla sama zdravotní prohlídku,
pokud má k dispozici kompletní zdravotní dokumentaci posuzované osoby.“ Kasační soud tedy uzavírá, že
k posouzení zdravotního stavu stěžovatele nebyl nezbytný přímý osobní kontakt posudkové
komise se stěžovatelem, jelikož komise měla k dispozici kompletní a aktuální zdravotní
dokumentaci.
[18] K námitce, že se zdravotní stav stěžovatele nikterak nezměnil, a proto by mělo být
neměnné i posouzení zdravotního stavu, kasační soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 8. 2003, čj. 3 Ads 7/2003 - 42, dle kterého „[d]ůvodem zániku plné
invalidity nemusí být vždy jen zlepšení zdravotního stavu, ale i stabilizace zdravotního stavu, neboť sama
stabilizace dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu spojená s adaptací člověka na situaci vyvolanou například
zdravotním postižením může vést k obnovení pracovní schopnosti ve vymezeném rozsahu (§39 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění).“ Jak se shodují podkladové posudky, příčina invalidity
stěžovatele je již delší dobu v remisi, přičemž jeho zdravotní stav se stabilizoval. Bipolární
afektivní porucha nevede k poruše kognitivních funkcí a stěžovatel je schopen pracovat s určitým
omezením v oboru, pro který je vzdělán či pro něj má příslušnou praxi.
[19] Stěžovatel dále namítl, že krajský soud nevyhověl návrhu na doplnění dokazování
o vypracování znaleckého posudku či předložení odborné zprávy lékařů, kteří jeho zdravotní stav
již dříve posuzovali. K tomu Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že krajský soud nepochybil,
pokud návrhu nevyhověl. V daném případě měl soud k dispozici tři odborné posudky, které
se shodovaly ve svých závěrech, a nebylo tedy namístě provádět další dokazování. Situace by byla
odlišná, pokud by si odborné posudky odporovaly. V takovém případě by bylo zcela namístě
nechat zpracovat revizní znalecký posudek, jenž znovu komplexně zhodnotí zdravotní stav
stěžovatele a vyjádří se k rozporům mezi posudky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 5. 2013, čj. 6 Ads 12/2013 – 22). V posuzovaném případě však žádné rozpory
v posudcích nebyly, a proto byl postup krajského soudu správný.
[20] Námitku, že nebylo postaveno najisto, zda je či není stěžovatel infikován virem žloutenky
či virem HIV, shledal soud jako nepřípustnou. Žádný z posudků (vyjma doplňujícího posudku
ze dne 26. 11. 2015, který si nechal vypracovat krajský soud) neobsahuje zmínku o tom, že by byl
stěžovatel infikován virem HIV, přičemž proti této skutečnosti v rámci správního řízení
stěžovatel nikterak nebrojil. Stejně tak jeho žaloba neobsahuje žádnou takovouto námitku.
Infikaci virem hepatitidy typu C zmiňuje až posudek posudkové komise žalované ze dne
20. 1. 2015, přičemž dřívější posudek OSSZ ze dne 15. 9. 2015 neuvádí infikaci tímto virem.
Stěžovatel žádnou námitku do nedostatečného posouzení infikace ani tímto virem neuvedl
ve svých námitkách proti rozhodnutí prvního stupně, resp. nikterak nebrojil proti posouzení
infikace virem hepatitidy typu C v žalobě proti rozhodnutí o námitkách žalované. To učinil
až ve vyjádření k posudku posudkové komise ze dne 10. 9. 2015, tedy po uplynutí lhůty k podání
žaloby. S ohledem na znění §104 odst. 4 s. ř. s., ve spojení s §71 odst. 2 věty třetí s. ř. s. Nejvyšší
správní soud uzavírá, že se jedná o námitky nepřípustné, a proto se jimi soud věcně nezabýval
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2008, čj. 1 Afs 102/2008 - 39).
[21] Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že žalovaná správně posoudila zdravotní stav
stěžovatele, a to ke dni vydání svého rozhodnutí. Krajský soud se dostatečně vypořádal
s žalobními námitkami, řádně zdůvodnil své závěry a napadený rozsudek je plně přezkoumatelný.
Dále soud neshledal v postupu správních orgánů ani krajského soudu žádná pochybení, která
by měla za následek nezákonnost jejich meritorních rozhodnutí. Kasační stížnost tedy není
důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[22] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1
in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[23] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť ve věci neměl úspěch. Žalované, které by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti
nevznikly.
[24] Krajský soud ustanovil stěžovateli zástupce z řad advokátů, jehož zastupování trvá
i v řízení o kasační stížnosti; náklady řízení v tomto případě hradí stát (§35 odst. 8 s. ř. s.,
§120 s. ř. s.). Výše těchto nákladů spočívá v odměně advokáta za jeden úkon právní služby
(kasační stížnost) v částce 1.000 Kč [§9 odst. 2, §7 bod 3 a §11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu] a v náhradě hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkově
tedy bude ustanovenému advokátovi Mgr. Vojtěchu Mihalíkovi vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu částka 1.300 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu