ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.169.2015:42
sp. zn. 1 As 169/2015 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: ZOD Haná, družstvo
se sídlem ve Švábenicích, se sídlem Švábenice 348, Vyškov, zastoupeného Mgr. Robertem
Holmanem, advokátem se sídlem Slezská 13, Praha 2, proti žalovanému: Státní pozemkový
úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
13. 3. 2013, č. j. SPU 055790/2013, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Město Ivanovice
na Hané, se sídlem: Palackého náměstí 796/11, Ivanovice na Hané, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2015, č. j. 30 A 64/2013 – 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) domáhal
zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Vyškov
ze dne 2. 2. 2011, č. j. 950/2007/130763/P1/33-RI, o schválení návrhu komplexních
pozemkových úprav pro katastrální území Chvalkovice na Hané (dále také jen „pozemkové
úpravy“).
[2] V žalobě namítal zejména porušení §2 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách
a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“). Navrhované
úpravy snižují obhospodařovatelnost jeho pozemků a zvyšují riziko povodní. Zpochybnil rovněž
své zastoupení ve sboru zástupců panem P. a namítal porušení §3 odst. 4 zákona
o pozemkových úpravách, neboť mu byly nabízeny pozemky s prokazatelně sníženým
hospodářským využitím, aniž by k tomu dal výslovný souhlas.
II. Právní názor krajského soudu
[3] Krajský soud žalobu zamítl. Zdůraznil, že nesouhlas účastníka řízení s věcným
uspořádáním nemovitostí ve schváleném návrhu pozemkové úpravy nemůže vést k závěru
o nezákonnosti rozhodnutí o jeho schválení (§11 odst. 4 zákona), neopírá-li se o tvrzení
o porušení zákonných požadavků. V posuzovaném případě žalobce netvrdil, že by nebyly splněny
podmínky přiměřenosti zásahu do jeho vlastnického práva, tj. nesplnění kritérií podle
§10 zákona o pozemkových úpravách. Rovněž žalobce nenamítal, že by pozemková úprava
nebyla schválena váženými hlasy tří čtvrtin vlastníků pozemků.
[4] Ve vztahu ke společným zařízením soud uvedl, že jejich plán byl projednán sborem
zástupců dne 6. 8. 2009 a schválen zastupitelstvem města Ivanovice dne 24. 9. 2009. Zástupcem
žalobce ve sboru vlastníků byl pan P., který byl i zvolen předsedou sboru zástupců. Žalobce jej
jako zástupce ve sboru v průběhu řízení o pozemkových úpravách nezpochybnil. Ani v žalobě
konkrétně netvrdí důvody, pro něž by jej ve sboru zástupců nezastupoval.
[5] K námitce, že žalobci nabízené pozemky jsou neúnosně zatíženy společnými zařízeními,
která je rozdělují, čímž prakticky způsobují jejich neobdělavatelnost, soud uvedl, že podle
žalovaného vymezení nově navržených pozemků nepřekročilo zákonem stanovená kritéria
(výměra, cena, vzdálenost). Žalobce ani nenamítal nesplnění těchto kritérií. Podle žalovaného
žalobce vstupoval do pozemkových úprav s velkým počtem pozemků nepravidelných tvarů,
nevhodných k obhospodařování. Pozemkovými úpravami byla většina těchto tvarů eliminována
a byl vytvořen návrh, kdy toliko dva pozemky zůstaly ve tvaru úzkého trojúhelníku, v podstatě
nevhodného k hospodaření. V plánu společných zařízení jsou pak navrženy plodiny vhodné
k pěstování na takto exponovaných plochách. Podle soudu žalobce svá tvrzení konkrétně
nespecifikoval ani nedoložil, neuvedl celkovou výměru pozemků, které jsou podle jeho názoru
prakticky neobdělavatelné či jejichž obdělavatelnost je snížena. Neuvedl ani umístění
(resp. obhospodařovatelnost) svých pozemků před vstupem do procesu pozemkové úpravy
a v jaké části pozemků (výměře) došlo ke snížení jejich obhospodařovatelnosti.
[6] Závěrem soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2006,
č. j. 1 Azs 244/2004 – 49, a zdůraznil, že i v posuzované věci byly námitky žalobce vzneseny
spíše v obecné rovině bez upřesnění či konkretizace velikosti pozemků, jichž se týká snížená
obhospodařovatelnost. Rovněž absentovalo i konkrétní srovnání a vymezení toho, u jaké části
pozemku došlo ke zhoršení obdělávatelnosti oproti stavu před pozemkovou úpravou. Námitky
nesměřovaly ani proti tomu, že ve vztahu k žalobci nebyla splněna kritéria §10 zákona
o pozemkových úpravách. Žalobce ani konkrétními argumenty nebrojil proti tomu, že by
s návrhem pozemkových úprav nesouhlasili vlastníci alespoň 3 vým ěry pozemků řešených
v pozemkových úpravách.
III. Obsah kasační stížnosti
[7] Proti rozhodnutí krajského soudu brojí žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností.
Opírá ji o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b), a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu.
[8] Rozhodnutí krajského soudu považuje přinejmenším částečně za nepřezkoumatelné,
protože v jistých částech jsou důvody rozhodnutí podány neúplně.
[9] Namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda byla v posuzované věci naplněna
kritéria §10 zákona o pozemkových úpravách, respektive nesprávně zhodnotil, zda se naplněním
kritérií vůbec bude zabývat. Soud odmítl splnění kritérií zkoumat s tím, že stěžovatel nenamítal
nesplnění podmínek přiměřenosti zásahu do vlastnického práva. Toto hodnocení považuje
stěžovatel za nesprávné - je toho názoru, že nepřiměřenost namítal. Byť lze připustit,
že stěžovatel, který nebyl v řízení o žalobě zastoupen, patrně nesubsumoval svá tvrzení přímo
pod §10 zákona o pozemkových úpravách, respektive toto ustanovení výslovně nezmínil, to však
nic nemění na skutečnosti, že nepřiměřenost pozemkových úprav v podobě výrazných
negativních dopadů do jeho vlastnické i jiné sféry jednoznačně namítal. Ostatně ve spojení
se samotným návrhem pozemkových úprav, resp. rozhodnutím o jejich schválení,
je nepřiměřenost zásahu zcela zřejmá (nový tvar a polohová určení pozemků, nová obslužná
zařízení jdoucí napříč obdělávanými pozemky atd.) Uvedené námitky měly soud i správní orgány
posuzovat materiálně a v souladu se základními zásadami správního, respektive soudního řízení,
nikoli podle jejich formálního označení.
[10] Stěžovatel dále namítá porušení §2 zákona o pozemkových úpravách. Krajský soud
se rozsáhle věnoval charakteru a účelu pozemkových úprav a uzavřel, že k nezákonnosti
rozhodnutí o pozemkových úpravách může dojít jen v případě porušení na ně kladených
zákonných požadavků. Podle stěžovatele mezi požadavky patří rovněž požadavek na splnění
účelu pozemkových úprav vyjádřený v §2 zákona o pozemkových úpravách, neboť pouze
ty úpravy, které naplňují tam uvedené znaky, jsou ve veřejném zájmu. Navržené pozemkové
úpravy jsou však s tímto ustanovením v rozporu, neboť nevytváří podmínky pro racionální
hospodaření vlastníků půdy. Dotčené pozemky jsou v mnohých případech nelogicky rozděleny,
čímž se stávají neobdělávatelnými, nebo nejsou zohledněny uživatelské potřeby pro efektivní
hospodaření. Současně nejsou zajištěny podmínky pro ochranu a zúrodnění půdního fondu
ani pro zlepšení životního prostředí či ekologické stability krajiny, neboť tyto úpravy mimo
jiné zvyšují riziko povodní a erozi půdy ve svahu. Uvedené stěžovatel demonstruje
na konkrétních příkladech. Pozemky parc. č. 3987 a 3995 jsou nelogicky rozděleny pozemkem
parc. č. 3991. Do pozemků parc. č. 4070 a 4061 jsou vklíněny další pozemky a je tak ztíženo
jejich hospodářské využití. Dále uvádí pozemky, jež jsou okrajové, nepravidelné či trojúhelníkové,
což ztěžuje jejich budoucí obdělávání.
[11] Dále stěžovatel namítá rozpor navržených pozemkových úprav s §3 odst. 4 zákona
o pozemkových úpravách, neboť mu jsou na základě schválených pozemkových úprav přiděleny
pozemky s prokazatelně sníženým zemědělským využitím, s čímž však stěžovatel nevyslovil
souhlas, který byl podle znění zákona o pozemkových úpravách, jež bylo účinné do 31. 12. 2012,
vyžadován. Mezi pozemky s prokazatelně sníženým zemědělským využitím, pro které zákon
stanoví zvláštní režim, patří krom výše zmíněných také pozemky v lokalitě „Armův kopec“
a „Armův vrch“. Nachází se ve svahu, jsou několikrát rozděleny navrhovanými společnými
zařízeními, a to zatravněnou údolnicí a cestami, z nichž jedna je zpevněná. Ta má z logiky věci
nulovou vsakovací schopnost a umocní odtok přívalových srážek a půdy do vesnice.
[12] V té souvislosti polemizuje s aplikovatelností krajským soudem citovaného rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2006, č. j. 1 Azs 244/2004 – 49, neboť se nedomáhal
obecného přezkumu „každého jednotlivého kroku správního orgánu“, ale jasně specifikoval
své námitky. Tvrdil, že jej obecně a ve výsledku navržené úpravy poškozují, tato tvrzení
však dokládal konkrétními příklady (lokalita „Armův kopec“, riziko povodní či záplav atd.)
Podle stěžovatele nelze tyto námitky paušálně odmítnout jako příliš obecné a nezabývat se jimi,
neboť by to znamenalo porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu.
[13] Závěrem stěžovatel namítá nenaplnění požadavku veřejného zájmu na provedení
pozemkové úpravy. Zejména nelze automaticky a paušálně shrnout, že souhlas vlastníků
tří čtvrtin plochy je veřejným zájmem. I v takovém případě je však podle stěžovatele nutné
zohlednit, že v době schvalování pozemkových úprav byl vlastníkem 21,85 % výměry dotčených
pozemků, nedlouho poté se stal již vlastníkem více než 25 % a ke dni podání kasační stížnosti je
vlastníkem cca jedné třetiny celkové výměry pozemků v předmětném katastrálním území.
Není tedy nyní, v době rozhodování o věci, dán veřejný zájem na provedení pozemkové úpravy,
respektive nemůže takový veřejný zájem převážit nad soukromým zájmem stěžovatele.
[14] Návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
vyhověl.
[15] Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu pro nedostatek důvodů, protože byla-li by tato vada shledána, mohla
by představovat překážku posouzení důvodnosti ostatních kasačních námitek.
Nepřezkoumatelnost je ostatně vadou tak závažnou, že se jí Nejvyšší správní soud musí
podle §109 odst. 4 s. ř. s. zabývat i z úřední povinnosti, tedy i tehdy, pokud by to stěžovatel
sám nenamítal. Má-li rozhodnutí krajského soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba,
aby se ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné a opřené
o dostatek důvodů. Tyto jednotlivé atributy přezkoumatelnosti nejsou soudním řádem
správním stanoveny, je však možno vycházet z četné judikatury Nejvyššího správního soudu.
Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, kterou vznesl stěžovatel,
lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, č. 787/2006 Sb. NSS nebo ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44,
č. 689/2005 Sb. NSS. Podle těchto rozhodnutí je nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
pro nedostatek důvodů dána tehdy, opomene-li krajský soud vypořádat některou ze žalobních
námitek, nebo není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky
účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené.
[19] Stěžovatel svou námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu blíže
nespecifikoval a Nejvyšší správní soud žádnou takovou vadu sám neshledal, neboť krajský soud
v napadeném rozsudku uvedl důvody, které jej vedly k závěru o nedůvodnosti žaloby,
a to v zásadě ve vztahu ke všem žalobním bodům.
[20] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku naplnění kritérií
pro výměnu pozemků podle §10 zákona o pozemkových úpravách, resp. že se touto otázkou
odmítl zabývat.
[21] Ustanovení §10 zákona o pozemkových úpravách:
„(1) Vlastníkům pozemků navrhne pozemkový úřad nové pozemky tak, aby odpovídaly jejich původním
pozemkům přiměřeně cenou, výměrou, vzdáleností a podle možností i druhem pozemku. Porovnání ceny, výměry
a vzdálenosti navrhovaných pozemků s původními pozemky se provádí celkem za všechny pozemky vlastníka
řešené v pozemkových úpravách (§2).
(2) Cena je přiměřená, pokud není ve srovnání s původní cenou vyšší nebo nižší o více než 4 %. Překročení
kritéria ve prospěch vlastníka lze jen za předpokladu, že vlastník souhlasí s uhrazením rozdílu ceny přesahující
toto kritérium; k přijetí částky, stanovení její výše a lhůty k zaplacení je příslušný pozemkový úřad. V případě,
že do pozemkových úprav vstupuje vlastník pouze s jedním pozemkem, který nelze z technických důvodů umístit
tak, aby nebylo překročeno toto kritérium ve prospěch vlastníka, může pozemkový úřad se souhlasem sboru,
je-li zvolen, od požadavku na uhrazení rozdílu ceny ustoupit.
(3) Nově navrhované pozemky jsou v přiměřené výměře, pokud rozdíl výměry původních a navrhovaných
pozemků nepřesahuje 10 % výměry původních pozemků.
(4) Nově navrhované pozemky jsou v přiměřené vzdálenosti, pokud rozdíl ve vzdálenosti původních
a navrhovaných pozemků není vyšší nebo nižší než 20 %. Vzdálenost se stanoví jako vážený aritmetický průměr
vzdáleností jednotlivých pozemků měřených vzdušnou čarou od původní zemědělské usedlosti. Neexistuje-li tato
usedlost, dohodne se pro tyto případy se sborem, je-li zvolen, nebo s vlastníky, není-li sbor zvolen, místo, od kterého
se vzdálenost bude měřit (například střed obce, hranice souvisle zastavěné části obce).
(5) Snížení nebo zvýšení ceny, výměry a vzdálenosti nově navrhovaných pozemků oproti původním
pozemkům nad rámec stanovených kritérií přiměřenosti lze provést jen se souhlasem vlastníka.“
[22] Jak Nejvyšší správní soud zjistil ze spisu krajského soudu, žalobce skutečně porušení kritérií
podle §10, tedy nepřiměřenost výměry, ceny, vzdálenosti, případně druhu navržených nových
pozemků, výslovně nenamítal. Takovou námitku nelze ani dovodit z jeho „ostatních“ žalobních
námitek. Krajský soud pouze opakovaně konstatoval absenci této námitky, a to v souvislosti
s posouzením obecné námitky nepřiměřenosti zásahu do žalobcových práv a žalobní námitky
porušení §3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách.
[23] Krajský soud proto nepochybil, jestliže nad rámec žalobních námitek neposuzoval
naplnění kritérií podle §10 zákona o pozemkových úpravách. Podle Nejvyššího správního soudu
se touto námitkou velmi zevrubně zabýval ve svém napadeném rozhodnutí žalovaný,
a to (což je podstatné) v porovnání se stavem před zahájením pozemkových úprav.
[24] Nejvyšší správní soud následně přistoupil k posouzení námitky porušení §2 zákona
o pozemkových úpravách. Podle stěžovatele jsou navržené pozemkové úpravy v rozporu s tímto
ustanovením, neboť nevytváří podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy.
[25] Podle §2 zákona o pozemkových úpravách se pozemkovými úpravami „ve veřejném zájmu
prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a využití
pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy.
V těchto souvislostech původní pozemky zanikají a zároveň se vytvářejí pozemky nové, k nimž se uspořádávají
vlastnická práva a s nimi související věcná břemena v rozsahu rozhodnutí podle §11 odst. 8. Současně se jimi
zajišťují podmínky pro zlepšení kvality života ve venkovských oblastech včetně napomáhání diverzifikace
hospodářské činnosti a zlepšování konkurenceschopnosti zemědělství, zlepšení životního prostředí, ochranu
a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství zejména v oblasti snižování nepříznivých účinků povodní a řešení
odtokových poměrů v krajině a zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových úprav slouží
pro obnovu katastrálního operátu a jako neopomenutelný podklad pro územní plánování.“
[26] K námitce stěžovatele, že pozemkové úpravy jsou s výše citovaným ustanovením
v rozporu, protože nevytváří podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy,
Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 21. 3. 2007, č. j. 5 A 27/2002 - 86,
v němž se mj. zabýval smyslem a účelem řízení o pozemkových úpravách a dospěl k závěru,
že „Podmínky k racionálnímu hospodaření je třeba posuzovat nejen z hlediska jednotlivých vlastníků,
ale též k celku a ke všem vlastníkům. Nelze je posuzovat zcela jednotlivě a individuálně; racionálnější
hospodaření, i s ohledem na zmíněný veřejný zájem, musí být většinové.“ Podobně v rozsudku ze dne
15. 12. 2009, č. j. 6 As 185/2002 - 86, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „Posouzení, zda bylo
skutečně dosaženo cílů a účelu pozemkových úprav, přitom nespadá jen do sféry jednotlivých účastníků, nýbrž celé
společnosti, což se projevuje i existencí veřejného zájmu na provádění pozemkových úprav.“
[27] Ustanovení §2 zákona o pozemkových úpravách proto nelze aplikovat izolovaně ve vztahu
k jednomu z účastníků pozemkových úprav, jak namítá stěžovatel, ale je nutné otázku naplnění
podmínky racionálního hospodaření posuzovat vždy ve vztahu k většině vlastníků pozemků
dotčených pozemkovými úpravami a k celkovému výsledku pozemkové úpravy.
[28] Naplnění požadavků §2 zákona o pozemkových úpravách je v procesu pozemkových
úprav zajištěno podmínkou souhlasu vlastníků alespoň 75 % výměry dotčených pozemků a dále
požadavkem opatření a zohlednění stanovisek příslušných dotčených orgánů. Pokud v daném
případě s předloženým návrhem souhlasili vlastníci 76,94% z celkové výměry 706 ha řešených
pozemků k okamžiku rozhodnutí o pozemkové úpravě, což stěžovatel nezpochybňuje,
a současně stěžovatel nenamítá, že by nebyla respektována stanoviska dotčených orgánů, nelze
stěžovatelovu námitku porušení §2 zákona o pozemkových úpravách hodnotit jinak, než jako
nedůvodnou.
[29] Podle stěžovatele je dále rozhodnutí o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav
v rozporu s §3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách, podle kterého „Pozemky s prokazatelně
sníženým zemědělským využitím, například zvýšenou balvanitostí, zvýšeným výskytem stožárů elektrického
zařízení, potřebou odvodnění, lze v pozemkových úpravách směňovat jen se souhlasem dotčených vlastníků.“
[30] Stěžovatel má za to, že mu byly přiděleny pozemky s prokazatelně sníženým zemědělským
využitím, aniž by s tím vyslovil souhlas. Prokazatelné snížení zemědělského využití podle něj tkví
v zatížení společnými zařízeními ve smyslu §9 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách.
[31] Zákon o pozemkových úpravách pozemky s prokazatelně sníženým zemědělským využitím
nedefinuje, uvádí pouze demonstrativní výčet okolností, za nichž se o takové pozemky jedná.
Jde přitom o takové okolnosti, které se týkají samotných těchto pozemků, a buď zcela vylučují,
nebo významně komplikují jejich jakékoliv zemědělské využití. Takovou okolností by bylo
i zatížení společnými úpravami.
[32] Stěžovatel však v žádném z uváděných příkladů ani netvrdí, že by společným zařízením
byl zatížen některý z jeho nově navržených pozemků. Jak si Nejvyšší správní soud ověřil
ve správním spise, jedná se ve všech stěžovatelem uváděných případech o situaci, kdy je společné
zařízení umístěno na samostatném pozemku v sousedství pozemku stěžovatele. Jakkoliv
je tak někdy zasaženo do celistvosti stěžovatelových pozemků, nelze tyto případy považovat
za prokazatelné snížení zemědělského využití ve smyslu §3 odst. 4 zákona o pozemkových
úpravách, jejichž směna je možná jen se souhlasem vlastníků, v posuzovaném případě
stěžovatele. Obdobně pokud jde o několik pozemků trojúhelníkovitého tvaru (tzv. špice).
[33] Nejvyšší správní soud se v tomto ohledu zcela ztotožňuje se závěry žalovaného,
podle nichž stěžovatel zaměňuje případy pozemků s prokazatelně sníženým zemědělským
využitím, pro jejichž směnu je vyžadován souhlas vlastníka, s otázkou celkové přiměřenosti
návrhu nových pozemků, posuzované podle zákonem stanovených kritérií (k dodržení kritérií
podle §10 zákona o pozemkových úpravách ve stěžovatelově případě viz výše).
[34] Z uvedených důvodů je nepodstatná stěžovatelova námitka, týkající se otázky jeho
zastoupení ve sboru vlastníků, který schválil plán společných opatření. Nejvyšší správní soud
k tomu doplňuje, že i v případě její relevance by byla nedůvodná. Jak je zřejmé ze správního
spisu, zástupce stěžovatele byl přítomen volbě sboru zástupců a pokud by nesouhlasil s jeho
složením, mohl uplatnit své právo vlastníka více než 10 % pozemků na členství v tomto sboru.
Ze spisu nevyplývá, že by tak učinil, a ani stěžovatel to v žádném ze svých podání netvrdí.
[35] Nakonec se soud zabýval namítanou absencí veřejného zájmu. Stěžovatel namítá, že nelze
automaticky shrnout, že veřejným zájmem je souhlas vlastníků tří čtvrtin výměry řešených
pozemků, resp. že ke dni podání kasační stížnosti je vlastníkem zhruba jedné třetiny řešených
pozemků.
[36] Především, podle §75 odst. 1 s. ř. s. vychází soud při přezkoumání rozhodnutí správního
orgánu ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Není tedy vůbec podstatné, jaký podíl řešených pozemků je ve vlastnictví stěžovatele nyní, jestliže
sám připouští, že ke dni schvalování pozemkových úprav byl vlastníkem 21,85 % výměry
dotčených pozemků.
[37] Veřejný zájem na provádění pozemkových úprav a na jejich určitém výsledku není dán
pouze zákonem stanovenou většinovou vůlí vlastníků řešených pozemků. Ani krajský soud
však nic takového netvrdí. Veřejný zájem na provádění pozemkových úprav je v zákoně
o pozemkových úpravách zcela srozumitelně vymezen v §2, a to jednak jako vytváření podmínek
pro racionální hospodaření vlastníků půdy, jednak jako zajištění „podmínky pro zlepšení kvality života
ve venkovských oblastech včetně napomáhání diverzifikace hospodářské činnosti a zlepšování konkurenceschopnosti
zemědělství, zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství zejména v oblasti
snižování nepříznivých účinků povodní a řešení odtokových poměrů v krajině a zvýšení ekologické stability
krajiny“.
[38] K otázce samotného naplnění těchto požadavků v projednávané věci se soud vyslovil výše.
Požadavek souhlasu vlastníků kvalifikované většiny výměry řešených pozemků je toliko jedním
z prostředků k zajištění naplnění vymezených veřejných zájmů na prováděných pozemkových
úpravách. Dalšími takovými prostředky jsou: projednání návrhu se všemi vlastníky řešených
pozemků, účast dotčených orgánů státní správy, součinnost s orgány územního plánování
a v neposlední řadě účast zastupitelstva předmětné obce na procesu a rozhodování ve věci
pozemkových úprav. Ani tato kasační námitka proto není důvodná.
V. Závěr a náklady řízení
[39] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[40] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení nemá podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo
na náhradu nákladů řízení, neboť jí soud v tomto řízení neuložil žádnou povinnost a nejsou dány
ani důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání náhrady. Žalovanému v tomto řízení žádné
náklady převyšující náklady běžné administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2016
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu