ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.172.2015:59
sp. zn. 1 As 172/2015 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci navrhovatele: Ing. J. R., CSc.,
zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Lamačova 824/9, Praha 5, proti
odpůrci: Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, o návrhu na zrušení
opatření obecné povahy - úpravy územního plánu hl. m. Prahy č. U 0915/2010, změněné dne
10. 2. 2014, v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 15. 6. 2015, č. j. 5 A 70/2015 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odpůrci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Navrhovatel podal dne 27. 4. 2015 návrh na zrušení Úpravy směrné části Územního
plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, schváleného usnesením Zastupitelstva hl. m. Prahy dne
9. 9. 1999, č. 10/05, ve znění změny Z 1000/00, vydané opatřením obecné povahy č. 6/2009
s účinností od 12. 11. 2009, číslo U 0915/2010 (dále jen „Úprava č. U 0915/2010“) Tato úprava
byla podle navrhovatele změněna dne 10. 2. 2014. Namítal, že rozsáhlou změnu dokumentace
nelze považovat za modifikaci úpravy územního plánu, představuje rozdílný záměr, než na který
byla vydána úprava územního plánu. Změna tak úpravu územního plánu fakticky ruší. Jak úprava
územního plánu, kterou byl změněn kód míry využití z B na C, tak i její změna byly provedeny
v rozporu se zákonem; změnu směrné části i její modifikaci schválil odbor stavební a územního
plánu odpůrce, přičemž ke schválení má pravomoc pouze zastupitelstvo hl. m. Prahy
(tj. opatřením obecné povahy); jedná se tak o nicotné právní akty.
II. Právní názor městského soudu
[2] Městský soud návrh odmítl. Navrhovatel v textu návrhu napadl změnu úpravy územního
plánu ze dne 10. 2. 2014, v petitu navrhoval zrušení Úpravy č. U 0915/2010. Žádná změna,
úprava nebo modifikace této úpravy nebyla projednávána, natož přijata. Ve spise je založeno
toliko vyjádření Magistrátu hl. m. Prahy, odboru stavebního a územního plánu, ze dne 10. 2. 2014
k záměru přístavby rodinného domu a pergolového zastřešení parkovacího stání na pozemcích
parc. č. 2349/71 a 2349/116 v k. ú. Kunratice, jež představuje pouhý podklad k územnímu, resp.
stavebnímu řízení. Jelikož se nelze domáhat zrušení neexistující změny úpravy územního plánu,
měl soud za to, že navrhovatel brojí proti úpravě územního plánu jako celku. Vzhledem k tomu,
že úprava územního plánu nabyla platnosti dne 18. 10. 2010, návrh byl podán opožděně.
Neztotožnil se s navrhovatelem, podle něhož je novou tříletou lhůtu pro podání návrhu třeba
počítat od 2. 4. 2015, tj. ode dne, kdy Magistrát hl. m. Prahy, odbor stavební a územního plánu,
zrušil společné územní rozhodnutí a stavební povolení vydané k žádosti JUDr. J. V.,
a v odůvodnění konstatoval, že záměr je v souladu s územním plánem a splňuje kód míry využití
území C. Předmětem tohoto rozhodnutí totiž není úprava či změna úpravy územního plánu.
III. Obsah kasační stížnosti
[3] Proti rozsudku krajského soudu brojí navrhovatel (dále též „stěžovatel“) kasační stížností.
Opírá ji o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), a navrhuje zrušení usnesení městského soudu.
[4] Stěžovatel namítá, že soud nesprávně posoudil právní otázku, což považuje za nezákonné.
V návrhu namítal nezákonnost správního rozhodnutí, a to nejen původní úpravy územního plánu
U 0915/2010, ale i další faktické úpravy zásadní změnou projektu. Vydaná úprava územního
plánu je jednoznačně navázána na konkrétní projekt a s jeho změnou pozbývá platnosti,
a to podle Metodického pokynu k Územnímu plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy
schváleného dne 9. 9. 1999 usnesením zastupitelstva hlavního města Prahy č. 10/05 (dále
jen „Metodický pokyn“). Změnu projektu stavebník skutečně provedl a příslušný odbor
Magistrátu ji i přes námitky žalobce výslovně potvrdil v průběhu společného územního
a stavebního řízení v rozporu s vydanou úpravou územního plánu i zmíněným Metodickým
pokynem.
[5] Rozhodnutí o odmítnutí návrhu pro opožděnost považuje za nezákonné. Návrh mohl být
podán až po změně původního projektu a jeho potvrzení odvolacím správním orgánem,
tj. odborem stavebním a územního plánu Magistrátu hl. města Prahy, což se stalo až dne
2. 4. 2015 v rámci společného územního stavebního řízení. Pro úplnost dodává, že zmíněný
odbor je příslušným správním orgánem jak pro územní a stavební řízení, tak pro agendu úprav
územního plánu. Změnou projektu došlo podle Metodického pokynu fakticky k pozbytí platnosti
úpravy územního plánu č. U 0915/2010. Jelikož byla zmíněná úprava i nadále používána
ve společném územním a stavebním řízení, stěžovatel se logicky domáhá jejího zrušení.
Z napadeného usnesení městského soudu plyne, že po uplynutí lhůt je možno měnit jakékoli
správní rozhodnutí dle libosti a bez jakékoli možnost obrany.
IV. Vyjádření odpůrce ke kasační stížnosti a replika stěžovatele
[6] Odpůrce ve vyjádření uvádí, že stěžovatel jak v kasační stížnosti, tak již v návrhu, směšuje
dva rozdílné akty – úpravu územního plánu a vyjádření odboru územního plánu (dříve územního
rozvoje). Na rozdíl od úpravy ve formě opatření obecné povahy je vyjádření pouze deklaratorním
aktem, který potvrzuje skutečnosti individuálního charakteru a slouží jako podklad
k navazujícímu územnímu a stavebnímu řízení. Navíc se v případě změny projektové
dokumentace nejedná o zásadní změnu projektu, jak tvrdí stěžovatel, ale pouze o dílčí úpravy,
jejichž zhodnocení je zcela v intencích příslušného stavebního úřadu. Stěžovatel navrhuje zrušení
neexistující úpravy územního plánu. Konstrukce, že vyjádření ze dne 10. 2. 2014 je natolik
rozsáhlou změnou vydané úpravy č. U 912/2010, že je de facto novým okamžikem vyhlášení
úpravy a od tohoto data plyne lhůta pro možné napadení soudní cestou, je lichá a postrádá oporu
v právu.
[7] Stěžovatel v replice uvádí, že změnou projektu se zásadně mění poměry v dané lokalitě,
neboť dochází k výraznému zvýšení zastavěné plochy novými přístavbami (cca 140 m
2
),
což je více než 2,5 násobek plochy přístavby přístřešku pro parkování povoleného původními
úpravami územního plánu. Tím by byl vysoce překročen i limit zastavěné plochy v kódu
C dalšími stavbami, které nebyly předmětem úpravy územního plánu a jsou nyní v rozporu
s Metodickým pokynem (blíže viz žaloba u Městského soudu v Praze, sp. zn. 5 A 70/2015).
Nesouhlasí s bagatelizací rozsahu přístaveb odpůrcem, neboť se nejedná o nevýznamnou
stavbičku pergolového typu, ale o rozsáhlou betonovou přístavbu se železobetonovými zdmi
o tloušťce až 35 cm a betonovými stropy o tloušťce 25 cm. Jelikož se úprava územního plánu
vztahuje pouze ke konkrétnímu projektu, nelze tuto úpravu měnit, přesto se o to odpůrce pokusil
v rámci územního a stavebního řízení. Stěžovatel proto tvrdí, že záměr není v souladu s územním
plánem. Dále stěžovatel nesouhlasí s tvrzením odpůrce, že nedošlo k žádné změně či modifikaci
projektu, resp. úpravy územního plánu. Z této mystifikace se odpůrce sám usvědčuje
předložením kopie přípisu ze dne 23. 7. 2012, vyjadřujícího souhlas se zásadní změnou projektu.
Podle stěžovatele dnem odsouhlasení změny projektu pozbývá úprava územního plánu jako celek
platnost.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Na úvod Nejvyšší správní soud upozorňuje, že kasační stížnost proti usnesení krajského
soudu, jímž byla žaloba odmítnuta, lze podat výlučně z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
V takové kasační stížnosti je stěžovatel povinen především vylíčit důvody, pro něž se domnívá,
že rozhodnutí soudu o odmítnutí žaloby je nezákonné, případně zmatečné či nepřezkoumatelné
pro vadu řízení před soudem, která měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného
rozhodnutí.
[11] V řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu
pak přezkoumává Nejvyšší správní soud pouze to, zda krajský soud správně posoudil podmínky
pro odmítnutí návrhu, nemůže se však již zabývat námitkami týkajícími se věci samé
[§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.; srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publ. pod č. 625/05 Sb. NSS, ze dne 5. 1. 2006,
č. j. 2 As 45/2005 - 65, či ze dne 12. 3. 2009, č. j. 3 As 44/2008 - 80].
[12] Otázkou, kterou je třeba v rámci posouzení zákonnosti napadeného usnesení vyřešit,
je, zda bylo namístě odmítnout návrh na zrušení opatření obecné povahy pro opožděnost.
[13] Navrhovatel se návrhem domáhal zrušení Úpravy č. U 0915/2010. Jejím předmětem byla
změna míry využití území v lokalitě k. ú. Kunratice. Původní stav (kód B) byl upraven na kód C
pro plochu OB na pozemcích parc. č. 2349/71 a 2349/116, a to s platností ode dne 18. 10. 2010.
[14] Podle tvrzení stěžovatele byla tato úprava dále změněna dne 10. 2. 2014. Po přijetí této
úpravy však k žádné další změně nedošlo, přičemž za změnu územního plánu nelze považovat
vyjádření Magistrátu hl. m. Prahy, odbor stavební a územního plánu, ze dne 10. 2. 2014, které
bylo podkladem pro další řízení, ani rozhodnutí téhož správního orgánu ze dne 2. 4. 2015,
č. j. MHMP 535598/2015, jímž bylo na základě odvolání stěžovatele zrušeno společné územní
rozhodnutí a stavební povolení.
[15] Zrušení žádného z těchto navazujících aktů se stěžovatel svou žalobou nedomáhal.
To jednoznačně vyplývá z jejího označení, obsahu, ale zejména žalobního návrhu, který zněl:
„Úprava územního plánu č. U 0915/201 se ruší.“ Vyjádření orgánu územního plánování k záměru,
posuzovanému stavebním úřadem v územním řízení, je navíc pouhým podkladovým
stanoviskem, které není samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví (srov. rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 - 113, publ.
pod č. 2434/2011). Ochrany svých práv se stěžovatel může případně domáhat ve vztahu
k příslušnému územnímu rozhodnutí.
[16] Soudní řád správní ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 303/2011 Sb., která
nabyla účinnosti dne 1. 1. 2012, lhůtu pro podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy
neobsahoval. Je třeba vyjít z obsahu přechodných ustanovení novely (konkrétně čl. II bod 8),
který je obsahově shodný se současným zněním §101b odst. 1 s. ř. s., jenž zní: Návrh lze podat
do 3 let ode dne, kdy návrhem napadené opatření obecné povahy nabylo účinnosti. Zmeškání lhůty pro podání
návrhu nelze prominout.).
[17] Napadená Úprava č. 0915/2010 nabyla platnosti dne 18. 10. 2010, posledním dnem pro
podání návrhu na zrušení obecné povahy podle §101a s. ř. s. byl pátek 18. 10. 2013. Návrh, který
stěžovatel osobně doručil městskému soudu dne 27. 4. 2015, byl proto podán opožděně.
[18] Závěrem Nejvyšší správní soud v souvislosti se změnami kódu míry využití území
poukazuje na závěry rozšířeného senátu vyjádřené v usnesení ze dne 17. 9. 2013,
č. j. 1 Aos 2/2013 - 116, publ. pod č. 2943/2014 Sb. NSS. Zde vyslovil ve vztahu k indexu
podlažní plochy, že je „obecným regulativem prostorového uspořádání území, tj. limitem jeho využití, jehož
vymezení je závazné; na tom nic nemění ani to, že tento index byl nesprávně zařazen do směrné části územního
plánu (§29 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.). (…) Má-li být v platném územním plánu nově zaveden limit
využití území mj. indexem podlažní plochy či změněny hodnoty již existující regulace, je nutno postupovat
dle §188 odst. 3, věta prvá zákona č. 183/2006 Sb., tedy přijmout takovou změnu formou opatření obecné
povahy; věta druhá a třetí citovaného ustanovení se pro tyto případy neuplatní. (…) Obsahuje-li územní plán obce
či jeho změny nesprávně obecný regulativ prostorového uspořádání území stanovený indexem podlažní plochy ve své
směrné části, lze je napadnout návrhem na zrušení opatření obecné povahy podle §101a a násl. s. ř. s.“
[19] Změna kódu míry využití území, která byla v dané věci provedena ve směrné části
územního plánu hl. m. Prahy, má přitom podle Nejvyššího správního soudu stejné důsledky
jako změna indexu podlažní plochy. V případě územního plánu hl. m. Prahy totiž maximální míru
využití území stanoví mimo jiné regulativy označené jako kódy míry využití území,
které jsou definovány koeficientem podlažních ploch a koeficientem zeleně a jsou rozděleny
do skupin A až K. Čím vyšší je kód využití území, tím vyšší stavby lze v území umisťovat, resp.
tím větší část pozemku je možno zastavět.
[20] Ač tedy v nyní posuzované věci byla změna kódy míry využití území provedena
nesprávným postupem a stanovena ve směrné části, tato nezákonnost nic nemění na správnosti
závěru městského soudu o opožděnosti návrhu na zrušení opatření obecné povahy.
VI. Závěr a náklady řízení
[21] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1
in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[22] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť ve věci neměl úspěch; odpůrci, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu