ECLI:CZ:NSS:2016:1.AZS.100.2016:32
sp. zn. 1 Azs 100/2016 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: G. B.,
zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Jugoslávských
partyzánů 1603/23, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2015,
č. j. OAM-340/ZA-ZA14-ZA02-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016, č. j. 1 Az 35/2015 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] V záhlaví specifikovaným rozhodnutím žalovaný neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala žalobu u Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“). Namítala, že české úřady naprosto nesprávně vyhodnocují události probíhající
na Ukrajině a zejména pak v Zakarpatské oblasti, kde je vážnost situace bagatelizována
s odůvodněním, že se jedná o excesy kriminálních živlů. Žalobkyně měla za to, že její návrat
do vlasti by ji ohrozil na životě.
[3] Městský soud žalobu zamítl. Žalobkyně neuváděla žádné skutečnosti, pro které
by jí žalovaný mohl udělit azyl podle §12 písm. a) či b) zákona o azylu. Městský soud se ztotožnil
s názorem žalovaného, že informace poskytnuté žalobkyní během správního řízení, působí
nevěrohodně. Žalobkyně nebyla schopna konkretizovat, s jakými osobami měla vlastně potíže,
co po ní tyto osoby požadovaly a z čeho pramení její obavy. Městský soud odkázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu týkající se pronásledování soukromými subjekty, podle níž nelze
problémy se soukromými osobami v domovském státě bez dalšího považovat za důvody
pro udělení azylu. Městský soud se ztotožnil též se závěry žalovaného ohledně možných
problémů z důvodu náboženského vyznání. Z informačních zdrojů, které jsou obsahem
správního spisu, neplyne, že by na západě Ukrajiny docházelo k náboženským konfliktům.
[4] Městský soud neshledal ani důvody pro poskytnutí azylu podle §13 (sloučení rodiny)
ani podle §14 (humanitární azyl) zákona o azylu. Co se týče doplňkové ochrany podle
§14a zákona o azylu, žalobkyni dle soudu vážná újma na Ukrajině nehrozí, a proto nesplňuje
důvody pro její poskytnutí.
[5] V zemi původu žalobkyně neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo
možno pokládat ve vztahu k žalobkyni za vážnou újmu podle §14a odst. 2 písm. c) zákona
o azylu. Zhoršená bezpečnostní situace je místně omezena na části Luhanské a Doněcké oblasti,
které se nacházejí na východě země při hranicích s Ruskou federací. Žalobkyně pochází
ze západní části země z Lvovské oblasti, ve které se bezpečnostní situace nezměnila.
[6] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadá rozsudek městského soudu kasační stížností.
Namítá, že městský soud nesprávně a nepřezkoumatelně posoudil skutečnost, že stěžovatelka
byla pronásledována z důvodu náboženského přesvědčení a že je v přímém ohrožení života
ze strany bývalých příslušníků jednotek Berkut. Materiály, které používají orgány veřejné správy
k situaci na Ukrajině, jsou neaktuální a nereflektují pravdivý obraz situace na území Ukrajiny.
K otázce nebezpečí při návratu stěžovatelka uvedla, že jí hrozí nebezpečí od přátel nevlastního
syna, který byl příslušníkem speciálních jednotek policie Berkut. Situace v oblasti vnitřní
bezpečnosti na Ukrajině se postupem času vůbec nezlepšuje, naopak dochází k jejímu
podstatnému zhoršování. Žalovaný dle stěžovatelky nebral v potaz skutečnou situaci na Ukrajině.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti (doručeném soudu po uplynutí soudem
stanovené lhůty) navrhl její odmítnutí pro nepřijatelnost, případně zamítnutí.
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto
se podle §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatelky. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost
odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[9] Stěžovatelka výslovně neuvádí, v čem okolnosti jejího případu naplňují tato kritéria
přijatelnosti. Nejvyšší správní soud podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatelky ve výše
uvedeném smyslu nezjistil, kasační stížnost je proto nepřijatelná.
[10] Svou žádost o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelka zdůvodňuje v zásadě tím,
že byla pronásledována v místě svého bydliště „kriminálníky“ z důvodu náboženského
přesvědčení, či kvůli členství jejího nevlastního syna ve speciálních jednotkách Berkut, tedy
z důvodů, na které pamatuje §12 písm. b) zákona o azylu. V průběhu řízení však nevyplynulo
najevo nic, co by mohlo svědčit o jejím odůvodněném strachu z pronásledování podle tohoto
ustanovení. Z materiálů obsažených ve správním spisu vyplývá, že v oblasti, kde se stěžovatelka
před svým odchodem zdržovala, nedochází k žádným náboženským konfliktům, ani k útokům
na jednotlivé věřící. Stěžovatelka v kasační stížnosti předestírá obecné geopolitické teze,
které ovšem nemají jakoukoli azylově relevantní souvislost pro případ stěžovatelky. Nejvyšší
správní soud se v tomto ohledu shoduje s městským soudem, že v případě stěžovatelky nebyly
dány důvody pro udělení azylu na základě §12 písm. b) zákona o azylu.
[11] Městský soud se též řádně zabýval hodnocením skutkové situace stěžovatelky a jejím
posouzením z hlediska dalších jednotlivých typů mezinárodní ochrany. Stěžovatelka v žádné fázi
řízení neuvedla žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr, že ve své vlasti
vyvíjela činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod a že by byla proto v zemi
původu pronásledována ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu. Rovněž neuvedla nic,
co by mohlo být důvodem pro udělení humanitárního azylu podle §14 tohoto zákona. Soud
pečlivě vyhodnotil i to, zda nejsou v případě stěžovatele důvody pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a a §14b zákona o azylu. Nejvyšší správní soud proto neshledal zásadní pochybení,
které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. Rovněž otázkou povahy
konfliktu na Ukrajině a jeho možnými dopady na situaci žadatelů o mezinárodní ochranu
se Nejvyšší správní soud vyjádřil opakovaně ve své judikatuře (např. v usnesení ze dne
15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17) a na těchto závěrech soud setrvává i dnes, kdy se stav
ozbrojeného konfliktu na Ukrajině spíše uklidňuje, než že by docházelo k jeho eskalaci.
Nadto je nutno zdůraznit, že stěžovatelka před svým odchodem žila na západě Ukrajiny, tedy
v oblasti vzdálené několik stovek kilometrů od Luhanské a Doněcké oblasti, ve které dochází
k ozbrojenému konfliktu.
[12] Ke stěžovatelkou vytýkané nedostatečnosti a neaktuálnosti podkladů, ze kterých žalovaný
vycházel, soud poznamenává, že požadavky na informace o zemi původu vyjádřené v judikatuře
Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 – 81,
publ. pod č. 1825/2009 Sb. NSS) žalovaný respektoval. Stěžovatelka měla možnost předložit
v úplnosti důvody své žádosti v rámci své výpovědi. Žalovaný pracoval s informacemi o zemi
původu, které byly relevantní, důvěryhodné a vyvážené, aktuální ve vztahu ke stěžovatelkou
uvedeným skutečnostem a ověřené z různých zdrojů. Svůj závěr o neexistenci důvodů
pro udělení mezinárodní ochrany díky tomu odpovídajícím způsobem odůvodnil.
[13] Rozsudek městského soudu také odpovídá požadavkům judikatury Nejvyššího
správního soudu na jeho přezkoumatelnost (srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75). Z rozsudku je zjevné, jak ve věci rozhodl, a své rozhodnutí opřel
o dostatečně zjištěný skutkový základ. Vycházel ze správního spisu a informací v něm
shromážděných, přičemž ani žalovanému nelze v tomto směru vytknout, že by skutkový základ
věci zjistil nedostatečně.
[14] Pro shora uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a není tak důvod pro její přijetí k věcnému
projednání. Soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá
o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu