ECLI:CZ:NSS:2016:1.AZS.261.2015:27
sp. zn. 1 Azs 261/2015 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: N. V. V.,
zastoupený JUDr. Janem Jasou, advokátem se sídlem Jaltská 7, Karlovy Vary, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 7. 2015, č. j. CPR-15095-2/ČJ-2015-930310-V242,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2015,
č. j. 17 A 45/2015 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila
rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, odboru cizinecké
policie, oddělení pobytových agend (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 10. 4. 2015,
č. j. KRPK-8763-49/ČJ-2015-190026-KV. Správní orgán prvního stupně rozhodl o správním
vyhoštění žalobce podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území ČR a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobci podle
tohoto rozhodnutí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie po dobu
jednoho roku.
[2] Žalobce disponoval povolením k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání ode dne
22. 7. 2012 do 21. 7. 2014. Dne 10. 7. 2014 podal žádost o jeho prodloužení. Řízení o této žádosti
však bylo zastaveno usnesením Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky v Plzni,
ze dne 31. 10. 2014, č. j. OAM-30262-23/DP-2014, protože ji žalobce nepodal v zákonem
stanovené lhůtě. Proti rozhodnutí o zastavení řízení žalobce podal opožděné odvolání spolu
s žádostí o prominutí zmeškání lhůty, které nebylo vyhověno. Proti rozhodnutí o neprominutí
zmeškání lhůty žalobce opět brojil odvoláním, o němž v době rozhodování žalované ještě nebylo
rozhodnuto. Podle žalované však nešlo o předběžnou otázku ve smyslu §57 odst. 2 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Poté, co rozhodnutí o zastavení řízení
nabylo právní moci, správní orgán prvního stupně vydal žalobci výjezdní příkaz s platností
do 13. 1. 2015. Žalobce však z území České republiky nevycestoval. Správní orgán
prvního stupně mu proto vydal další výjezdní příkaz s platností do 27. 1. 2015. Ani v tomto
případě žalobce nevycestoval. Tím naplnil podmínky pro uložení správního vyhoštění
podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, protože pobýval na území České
republiky bez platného oprávnění k pobytu.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalované u Krajského soudu v Plzni. Namítal, že řízení o jeho
správním vyhoštění mělo být přerušeno do doby, než bude s konečnou platností vyřešena otázka
jeho povolení k pobytu v České republice. Rozhodnutí žalované proto bylo předčasné. Mohlo
by stále dojít k tomu, že mu bude prodlouženo pobytové oprávnění a současně bude muset
vycestovat na základě uloženého správního vyhoštění. Uvedl, že žije ve společné domácnosti
se svojí družkou, která má čtyři nezletilé děti, na jejichž výchově a výživě se aktivně podílí.
[4] Krajský soud žalobu zamítl. Námitka předčasnosti rozhodnutí žalované není důvodná.
Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, prvotním je rozhodnutí o správním
vyhoštění (viz rozsudek ze dne 3. 8. 2012, č. j. 6 Ans 7/2012 - 35). Obecně platí, že pokud cizinec
uspěje se svou žádostí o prodloužení pobytového oprávnění a následně je mu uloženo správní
vyhoštění, pak musí po splnění všech zákonných požadavků opustit území České republiky
(§62 odst. 1 ve spojení s §46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Jestliže tedy paralelně probíhá
řízení o vyhoštění cizince podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců,
jehož výsledkem může být správní vyhoštění cizince, je namístě, aby správní orgán rozhodující
o udělení povolení k dlouhodobému pobytu vyčkal na výsledek řízení o správním vyhoštění.
Ani další námitka žalobce týkající se soužití s jeho družkou není důvodná. Správní vyhoštění
nepředstavuje nepřiměřený zásah do žalobcova rodinného života. Ani neuvedl jména dětí jeho
družky, jejich skutečný počet a nepřiblížil, jakým způsobem se podílí na jejich výchově. Údajně
společně žili v K. V. v bydlišti žalobce, přestože jeho družka má trvalý pobyt ve F. L. – H. L. a
žádnou trvalou změnu svého pobytu nenahlásila. Na podporu svých tvrzení ani nepředložil žádný
důkaz. Podle soudu proto nejde o dlouhodobé a intenzivní soužití. Žalobce nemůže očekávat, že
jeho protiprávní jednání bude tolerováno s ohledem na jeho údajnou současnou rodinu. Jde
k jeho tíži, že nepodnikl potřebné kroky k legalizaci svého pobytu v České republice.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností,
ve které se opírá se o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu spolu s vrácením věci
k dalšímu řízení.
[6] Správní orgány i krajský soud nevzaly v úvahu jeho tvrzení o podaném odvolání proti
usnesení o nevyhovění žádosti o prominutí zmeškání lhůty. Žalobce v rámci podané žaloby
požadoval, aby řízení bylo přerušeno do doby, než bude s konečnou platností rozhodnuto ve věci
jeho žádosti o prodloužení povolení k pobytu. V tomto řízení byla posuzována předběžná otázka
důležitá pro probíhající soudní řízení.
pokr a č ová n í 1 Azs 261/2015 - 28
[7] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud opomenul některé skutečnosti týkající se jeho
zapojení do občanské společnosti a rodinného života s jeho družkou a jejími dětmi. Na jejich
výchově a výživě se aktivně podílí. Soud pouze uvedl, že mají každý odlišnou adresu bydliště
a rodinným životem stěžovatele se blíže nezabýval. Stěžovatel dále krajskému soudu vytýká,
že vycházel ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
[8] Žalovaná pouze odkázala na své vyjádření k žalobě a vyjádřila souhlas s napadeným
rozsudkem krajského soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Kasační stížnost je přípustná. Její důvodnost Nejvyšší správní soud posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Stěžovatel namítá, že řízení o jeho žalobě mělo být přerušeno do konečného rozhodnutí
ve věci jeho žádosti o prodloužení povolení k pobytu. Krajský soud ve svém odůvodnění odkázal
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který ke vztahu řízení o správním vyhoštění a řízení
o povolení k dlouhodobému pobytu uvedl, že „řízení o vyhoštění představuje řízení o předběžné otázce
ve smyslu ustanovení §57 správního řádu. Cílem správního řízení, jehož předmětem je žádost cizince o získání
povolení k dlouhodobému pobytu, je podle názoru Nejvyššího správního získat právní titul, na základě
něhož bude cizinci umožněno legálně pobývat na území České republiky, přičemž správní orgán z tohoto důvodu
zkoumá naplnění všech zákonných podmínek podle právního řádu České republiky. Cílem řízení o správním
vyhoštění je rovněž rozhodnout o oprávnění cizince pobývat na území České republiky s tím, že výsledkem tohoto
řízení je oprávnění, na základě něhož orgány veřejné moci mohou donutit cizince opustit území České republiky.
Jestliže probíhá paralelně správní řízení o vyhoštění cizince podle ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
o pobytu cizinců, jehož výsledkem může být rozhodnutí o správním vyhoštění, je na místě, aby žalovaný
rozhodující o udělení povolení k dlouhodobému pobytu vyčkal na výsledek řízení o správním vyhoštění.
Obě správní řízení se totiž vyjadřují fakticky k téže právní otázce, a to, zda může cizinec na území
České republiky legálně pobývat či nikoli. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2012,
č. j. 6 Ans 7/2012 - 35).
[11] První senát Nejvyššího správního soudu má značné pochybnosti o správnosti
tohoto „paušálního“ řešení vztahu obou správních řízení. Není logické, aby jediným
důsledkem cizincovy snahy o legalizaci pobytu v České republice bylo nutně správní vyhoštění,
a to bez toho, aby nejprve byla posouzena jeho žádost o povolení k pobytu. V posuzované věci
je ale podstatné, že řízení o prodloužení povolení k pobytu (zastavené usnesením ze dne
31. 10. 2014) bylo v době rozhodnutí žalované (7. 7. 2015) dávno pravomocně skončeno.
Odvolání stěžovatele na tuto skutečnost nemělo vliv. Nemělo totiž odkladný účinek, protože
jej stěžovatel nepodal včas (§85 odst. 1 správního řádu). Podle Nejvyššího správního soudu
proto nebylo nutné řízení o správním vyhoštění (a o žalobě proti rozhodnutí žalované)
přerušovat, jak požadoval stěžovatel. Jeho námitka, že došlo k porušení procesních povinností
správních orgánů a krajského soudu, pokud řízení nepřerušily, je proto nedůvodná.
[12] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud opomenul některé skutečnosti týkající se jeho
zapojení do občanské společnosti a rodinného života s jeho družkou a jejími dětmi. Pouze
uvedl, že mají každý odlišnou adresu bydliště a rodinným životem stěžovatele se blíže
nezabýval. Podle Nejvyššího správního soudu tím stěžovatel ovšem značně zjednodušuje,
jak se ve skutečnosti krajský soud s příslušnými žalobními body vypořádal. Přiměřeností
správního vyhoštění vůči rodinnému životu se zabýval. Je pravdou, že mohl zřetelněji pracovat
s kritérii přiměřenosti vyplývajícími z §174a zákona o pobytu cizinců či z judikatury Evropského
soudu pro lidská práva a Nejvyššího správního soudu (viz zejména rozsudek velkého senátu
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 10. 2006 ve věci Üner proti Nizozemsku,
č. 46410/99, §57-58; z judikatury Nejvyššího správního soudu srov. např. rozsudek ze dne
22. 1. 2015, č. j. 1 Azs 140/2014 - 42; či ze dne 18. 3. 2015, č. j. 1 Azs 174/2014 - 41). Stěžovatel
ovšem také nebyl dostatečně konkrétní, jestliže některé základní informace (např. jména dětí,
na jejichž výchově se podílí, a způsob jeho podílení se) netvrdil a ani neprokázal.
Z jím uvedených obecných tvrzení skutečně neplyne, že by jeho rodinný život byl na takové
úrovni, že by jeho ochrana musela převážit nad veřejným zájmem na jeho jednoletém vyhoštění.
Jak ostatně zdůraznil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu: „míra precizace žalobních bodů
do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující
- obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej.“ (viz rozsudek ze dne
24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78). Způsob vypořádání příslušných žalobních bodů krajským
soudem tato východiska naplňuje. Daná kasační námitka proto taktéž není důvodná.
[13] Poslední námitkou stěžovatele je, že krajský soud vycházel ze skutkového stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. K tomu ho ovšem zavazuje
§75 odst. 1 s. ř. s., podle kterého platí, že „[p]ři přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.“ V posuzované věci krajský soud
nemusel v důsledku případného zhoršení situace, ke kterému by v dané zemi došlo až po vydání
rozhodnutí správního orgánu, prolamovat pravidlo plynoucí z §75 odst. 1 s. ř. s. s ohledem
na zásadu non-refoulement, tj. povinnost státu nevyhostit jednotlivce do země, kde by mu
hrozilo ohrožení života či mučení nebo nelidské a ponižující zacházení (viz v rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2014, č. j. 4 Azs 119/2014 - 43; ze dne 4. 2. 2013,
č. j. 8 Azs 27/2012 - 65; ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 – 13; či ze dne 28. 1. 2015,
č. j. 1 Azs 200/2014 - 27 aj.). K uvedenému zhoršení situace totiž v zemi původu stěžovatele
nedošlo a sám stěžovatel ani podobné skutečnosti netvrdil. Tato kasační námitka není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji za podmínek
vyplývajících z §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s. rozsudkem zamítl.
[15] O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodl ve smyslu §60 odst. 1, věty první s. ř. s.
(ve spojení s §120 s. ř. s.), podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení
o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno,
že by jí v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jejím případě rozhodl tak, že se jí právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2016
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu