ECLI:CZ:NSS:2016:10.AS.163.2015:53
sp. zn. 10 As 163/2015 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely
Zemanové a soudců Pavla Molka a Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Bc. V. V., zast. JUDr.
Františkem Grznárem, advokátem se sídlem nám. Republiky 108, Horšovský Týn, proti žalované:
Plzeňské městské dopravní podniky, a. s., se sídlem Denisovo nábřeží 920/12, Plzeň,
zastoupené Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem Šafaříkovy sady 5, Plzeň, proti
rozhodnutí žalované ze dne 2. 4. 2014, čj. 297/ÚGŘ/ŠNE/14, v řízení o kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2015, čj. 30 A 43/2014 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobci jako náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 4114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
žalobcova zástupce, JUDr. Františka Grznára, advokáta.
Odůvodnění:
I. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
[1] Žalobce dne 25. 1. 2014 podal žalované (dále jen „stěžovatelka“) elektronickou žádost
o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím
(dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), v níž se dožadoval sdělení výše odměn
členů stěžovatelčiny dozorčí rady a představenstva. Stěžovatelka 4. 2. 2014 vyzvala žalobce
k doplnění žádosti o zaručený elektronický podpis. Žalobce podal 11. 2. 2014 na postup
při vyřizování žádosti stížnost podle §16a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu
k informacím, v níž tvrdil, že zákonná lhůta pro poskytnutí informací již uplynula.
[2] Stěžovatelka na stížnost odpověděla písemností ze dne 28. 2. 2014, čj. 196/ÚGŘ/GŘ/14,
v níž stížnost zamítla s odůvodněním, že žádost neobsahovala požadovaný elektronický
podpis a nebyla doručena na elektronickou adresu stěžovatelčiny podatelny. Žalobce vyčkal,
zda stěžovatelka jeho žádost z důvodu absence elektronického podpisu odloží podle §14
odst. 5 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím, a když se tak nestalo
v zákonné lhůtě 30 dnů, podal 11. 3. 2014 novou stížnost na nečinnost při vyřizování žádosti
o informace, kterou stěžovatelčino představenstvo odmítlo rozhodnutím ze dne 2. 4. 2014,
čj. 297/ÚGŘ/ŠNE/14.
II. Řízení před krajským soudem
[3] Proti rozhodnutí o odmítnutí stížnosti podal žalobce ke krajskému soudu žalobu
podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), v níž tvrdil,
že se materiálně jedná o rozhodnutí o odložení žádosti o informace, kterým mu stěžovatelka
nezákonně odepřela požadované informace, ačkoliv žádost obsahovala veškeré náležitosti
vyžadované zákonem o svobodném přístupu k informacím a byla prokazatelně doručena
na stěžovatelčinu elektronickou adresu pmdp@pmdp.cz.
[4] Krajský soud označil žalobou napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost. Z výroku daného rozhodnutí lze zjistit pouze to, že předmětem
rozhodování byla žalobcova stížnost ze dne 11. 3. 2014, ačkoliv stěžovatelka o stížnosti
podle §16a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím již rozhodovala,
a to rozhodnutím ze dne 28. 2. 2014, kterým zamítla žalobcovu první stížnost ze dne 11. 2. 2014.
Výrok napadeného rozhodnutí dále neobsahuje ustanovení, podle kterého bylo rozhodnuto,
což znemožňuje posoudit, zda mělo stěžovatelčino představenstvo postupovat podle speciálních
ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím, nebo podle zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, v rozsahu uvedeném v §20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím.
Stěžovatelka nadto stížnost odmítla, ačkoliv měla o stížnosti rozhodnout některým ze způsobů
uvedených v §16a odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[5] Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností z důvodů dle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ve které uvedla, že zákon o svobodném přístupu k informacím
neumožňuje podat v jedné věci dvě stížnosti podle §16a odst. 1 písm. b). Odpověď žalovaného
ze dne 2. 4. 2014 tudíž nebyla rozhodnutím o stížnosti vydaným v režimu zákona o informacích,
ale pouze sdělením označeným jako rozhodnutí a žalobce se měl žalobou bránit proti
předchozímu rozhodnutí ze dne 28. 2. 2014.
[6] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se proti písemnosti ze dne
28. 2. 2014, kterou stěžovatelka označuje nesprávně jako rozhodnutí, nemohl bránit
žalobou, neboť se jednalo o vyřízení stížnosti proti nečinnosti, které není konečným
rozhodnutím ve věci a žaloba proti němu není přípustná. Zákon o svobodném přístupu
k informacím přitom nebrání v podání vícero stížností, byla-li stěžovatelka nečinná,
resp. pokud první stížnost vyřídila zmatečně a následně nevydala ve věci konečné rozhodnutí.
Rozhodnutí ze dne 2. 4. 2014 je podle obsahu skutečně rozhodnutím, a nikoliv neformálním
přípisem, jak tvrdí stěžovatelka.
[7] Stěžovatelka v replice setrvala na názoru, že zákon o svobodném přístupu k informacím
neumožňuje opakované podání stížnosti.
IV. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[8] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Na základě ustanovení
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu rozhodnutí krajských soudů vázán
rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení před soudem zmatečné, bylo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li rozhodnutí
správního orgánu nicotné. K výše uvedeným vadám Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední
povinnosti. Soud přezkoumal napadený rozsudek, přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelkou
a žádné z výše uvedených pochybení v řízení před krajským soudem neshledal.
[9] Nejvyšší správní soud považuje za nutné poukázat na to, že se podrobně zabýval
otázkami řešenými v nyní projednávané kasační stížnosti již ve svém rozsudku ze dne
30. 3. 2016, čj. 6 As 21/2016 – 42, jenž se týkal jiné žalobcovy žádosti o informace
směřující na stěžovatelku, která byla podána ve stejný den jako žádost o informace v nyní
projednávané věci, přičemž stěžovatelka v obou věcech činila identické procesní úkony,
a to paralelně ve stejné dny a se stejným obsahem. Krajský soud v obou věcech rozhodl obdobně
(vyslovil nepřezkoumatelnost rozhodnutí) a stěžovatelka rovněž uplatnila stejné kasační námitky.
V projednávaném případě se tedy jedná o obdobnou věc, u níž Nejvyšší správní soud neshledává
důvod rozhodnout odlišně, níže proto ve stručnosti rekapituluje nosné důvody citovaného
rozsudku a v podrobnostech odkazuje na jeho odůvodnění.
[10] Nejvyšší správní soud předně uvedl, že elektronický podpis není nezbytnou
náležitostí žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2013, čj. 8 Ans 15/2012 – 34; Furek, A., Rothanzl, L.;
Jirovec, T. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 651–652).
Jestliže byla žádost skutečně doručena na elektronickou adresu podatelny stěžovatelky, byla výzva
k doplnění žádosti o elektronický podpis nezákonná. I nezákonná výzva však podle odborné
literatury přerušuje lhůtu pro vyřízení žádosti o informace, a proto byla žalobcova první stížnost
podána předčasně. Přípis ze dne 28. 2. 2014 proto navzdory stěžovatelčinu tvrzení nebyl
rozhodnutím, ale pouze neformálním sdělením ke stížnosti, jež nesplňovala podmínky podle
§16a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím a kterou ani nepředával
nadřízenému orgánu. Rovněž v nyní projednávaném případě proto Nejvyšší správní soud
koriguje právní názor krajského soudu, jenž první stěžovatelčinu písemnost ze dne 28. 2. 2014
nesprávně považoval za rozhodnutí. To nicméně nemá vliv na výsledné posouzení věci.
[11] Po marném uplynutí lhůty stanovené stěžovatelkou pro doplnění žádosti o elektronický
podpis zůstala stěžovatelka nečinná a o podané žádosti nijak nerozhodla. Žalobce se tedy bránil
druhou stížností podle §16a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím ze dne
11. 3. 2014. Stěžovatelčina argumentace, podle které zákon o svobodném přístupu k informacím
nepřipouští podání druhé stížnosti, v tomto případě není přiléhavá, neboť první žalobcovu
stížnost ze dne 11. 2. 2014 stěžovatelka za stížnost nepovažovala a ani s ní jako se stížností
nenakládala. Stížnost z 11. 3. 2014 byla následně představenstvem stěžovatelky odmítnuta
žalobou napadeným rozhodnutím, o němž stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdí, že rozhodnutím
ve skutečnosti není.
[12] Nejvyšší správní soud se stěžovatelkou nesouhlasí a žalobou napadené rozhodnutí
za rozhodnutí považuje, a to z několika důvodů. Je jako rozhodnutí formálně označeno
a obsahuje výrok, který zní, že se stížnost z 11. 3. 2014 odmítá. Z hlediska obsahového
stěžovatelčino rozhodnutí popírá dosavadní procesní úkony, jež považovaly žalobcovu žádost
za řádně doručenou, avšak obsahující domnělou vadu spočívající v chybějícím elektronickém
podpisu. Stěžovatelka zde totiž nově zaujala stanovisko, podle kterého žalobce k podání
žádosti nevyužil elektronickou adresu podatelny, a proto stěžovatelka neměla ani povinnost
na žádost reagovat a nehodlá se jí dále zabývat. Tento úkon je tak nepochybně
konečným vyřízením žalobcovy žádosti ze strany stěžovatelčina nejvyššího orgánu, a je tudíž
rozhodnutím podle 65 a násl. s. ř. s., proti němuž je přípustné bránit se žalobou. Závěr krajského
soudu o nepřezkoumatelnosti svého rozhodnutí stěžovatelka v kasační stížnosti nenapadá,
a proto Nejvyšší správní soud k věcnému přezkumu rozsudku krajského soudu nepřistoupil.
V. Závěr a náklady řízení
[13] Kasační námitky tedy nebyly Nejvyšším správním soudem shledány důvodnými
a ani z přezkumu dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., který Nejvyšší správní soud provádí
z úřední povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení napadeného rozsudku krajského soudu.
Kasační stížnost proto byla v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. větou poslední
zamítnuta.
[14] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Procesně úspěšný žalobce byl ve věci zastoupen
advokátem, jenž v řízení o kasační stížnosti učinil jeden úkon právní služby, a to písemné
podání (vyjádření ke kasační stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Odměna tedy sestává z částky 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5
advokátního tarifu], ke které je připočtena paušální částka hotových výdajů 300 Kč podle §13
odst. 3 advokátního tarifu. Žalobcův zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, částka 3400 Kč
se proto zvyšuje o 21 % sazby daně z přidané hodnoty, tj. o 714 Kč. Celkové náklady řízení
tak činí 4114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. září 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu