ECLI:CZ:NSS:2016:10.AZS.131.2016:36
sp. zn. 10 Azs 131/2016 - 36
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: A. H., zast.
JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., i. s. Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se
sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou
936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2014, čj. OAM-265/LE-BE03-K01-
2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
13. 5. 2016, čj. 49 Az 30/2014-39,
takto:
I. Kasační stížnost se o d m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 15. 12. 2014, čj. OAM-265/LE-BE03-K01-2014, žalovaný neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu. Žalobcovo tvrzení, dle něhož opustil zemi původu vzhledem k telefonickým výhrůžkám
smrtí ze strany jeho věřitelů a pro snahu vydělat peníze a zajistit lepší život pro sebe a svou
rodinu, shledal žalovaný pro udělení mezinárodní ochrany nedostatečnými. Žalovaný vycházel
mimo jiné ze skutečnosti, že žalobce se ani nepokusil domoci se ochrany v zemi původu.
[2] Krajský soud v Praze závěrům žalovaného přisvědčil a žalobu proti jeho rozhodnutí
rozsudkem napadeným kasační stížností zamítl.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku,
resp. jejím doplnění, uvedl, že krajský soud „pominul část žalobních námitek žalobce a rovněž
se nevyrovnal s jím navrhovanými důkazy, resp. přistoupil k hodnocení důkazů selektivně v neprospěch stěžovatele,
přičemž v souhrnu došlo k zásadnímu pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně -právního postavení
stěžovatele“. Krajský soud se dle názoru stěžovatele údajně nevypořádal s žalobní námitkou,
dle které žalovaný rozhodl příliš rychle ( tzv. „justice rushed“), což vzbuzuje obavy, zda nezanedbal
své povinnosti. Stěžovatel dále polemizoval s názorem krajského soudu ve vztahu k námitce
nedostatečně zjištěného skutkového stavu a relevanci informačních zdrojů, z nichž žalovaný
vycházel. Stěžovatel uvedl, že v zemi původu by mu ze strany státních orgánů nebyla poskytnuta
efektivní ochrana před jeho věřiteli, kteří mu vyhrožovali smrtí, neboť mají dostatek prostředků,
aby ovlivnili vyšetřování. Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 12. 2003, čj. 4 Azs 38/2003- 36, je v této souvislosti nepřípadný. Relevantním není
ani odkaz žalovaného na část zprávy Evropské komise o pokroku, podle které je policie
v Kosovu vnímána jako nejspolehlivější instituce či že se Policie snaží o spolupráci s misí
EURLEX a byly přijaty předpisy vedoucí k ochraně svědků. Krajský soud dále nesprávně zamítl
důkazní návrhy stěžovatele dalšími zprávami o zemi jeho původu.
[4] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí, odkázal na obsah
svého rozhodnutí a ztotožnil se závěry krajského soudu.
[6] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud po posouzení
přípustnosti kasační stížnosti v souladu s ustanovením §104a s. ř. s., zabývá otázkou,
zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele.
Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.
[7] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší
správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39,
č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost
se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdíln ě; (3) kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
[8] Stěžovatel uvedl, že přijatelnost jím podané kasační stížnosti spařuje v tom, že „v uvedené
věci nebyla naplněna základní funkce správního soudnictví a to sice ochrana subjektivních práv jednotlivce,
která byla porušena správním rozhodnutím. Soud stěžovateli dostatečně nezdůvodnil, proč v žalobě uplatněné
námitky nejsou důvodné, resp. se vypořádal s důkazy selektivně, a to v neprospěch stěžovatele bez patřičného
odůvodnění.“
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, jejíž důvodnost by sama o sobě zakládala přijatelnost kasační stížnosti
a současně i postačovala by k zrušení rozsudku kasační stížností napadeného; tuto námitku
shledal nedůvodnou. Nejvyšší správní soud i s přihlédnutím ke své dřívější judikatuře konstatuje,
že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal
správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem
rozhodné skutečnosti posoudil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS). Absenci takto vytýčených požadavků
však Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí krajského soudu neshledal.
[10] K námitce údajně příliš rychlého rozhodnutí žalovaného krajský soud uvedl,
že ji považuje „za zcela absurdní, neboť rychlé rozhodování je cílem správního orgánu, který je zakotven
i v základních zásadách správního řízení, v §6 odst. 1 větě první správního řádu. Soud proto konstatuje,
že rychlost vyřízení žádosti je naopak kladným prvkem řízení, je ku prospěchu jeho účastníků a nemůže být
vadou řízení. Námitka žalobce proto není důvodná. “ Na tomto hodnocení Nejvyšší správní soud
nejenže neshledal nic nepřezkoumatelného, ale nadto se s ním zcela ztotožňuje. Nelze také
přehlédnout, že stěžovatel v souvislosti s uvedenou námitkou ani neuvedl, jakého konkrétního
porušení povinností se měl žalovaný dopustit.
[11] Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že v posuzované věci nevyvstala žádná právní
otázka, která by doposud nebyla jeho judikaturou řešena. K otázce nedostatečně zjištěného
skutkového stavu se pak Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudcích ze dne 24. 2. 2004,
čj. 6 Azs 50/2003-89, ze dne 21. 12. 2005, čj. 6 Azs 235/2004- 57, ze dne 16. 11. 2005,
čj. 6 Azs 139/2005-90, ze dne 26. 2. 2008, čj. 2 Azs 100/2007- 64, a ze dne 4. 2. 2009,
čj. 1 Azs 105/2008-81, ve kterých zdůraznil, že v řízení o udělení azylu musí správní orgán
často rozhodovat v důkazní nouzi, přičemž za této situace je nutné při hodnocení důkazů vzít
v úvahu také způsob výkonu státní moci v zemi původu, možnost uplatňování politických práv
a další okolnosti, které mohou mít vliv na naplnění důvodů pro udělení mezinárodní ochrany.
Rovněž Nejvyšší správní soud poukázal na to, že není povinností žadatele, aby p ronásledování
své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí a naopak
je na žalovaném, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost
výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují. Informace o zemi původu použité ve věci
mezinárodní ochrany přitom musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné
a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné.
[12] Nejvyšší správní soud na rozdíl od stěžovatele nemá za to, že by se žalovaný, resp. krajský
soud v této souvislosti dopustili jakéhokoli pochybení. Žalovaný dostatečně – tedy na základě
informací splňující kritéria kladená na ně shora citovanou judikaturou – zjistil skutkový stav,
na jehož základě přehledným, srozumitelným a podrobným způsobem vyložil, proč stěžovatel
podmínky pro udělení mezinárodní ochrany nesplňuje. Krajský soud se pak dostatečně zabýval
též zprávami o situaci v Kosovu předloženými stěžovatelem, přičemž neshledal, že by tyto
informace jakkoli zpochybňovaly skutková zjištění žalovaného.
[13] Problematikou pronásledování ze strany soukromých osob se Nejvyšší správní soud
zabýval např. v rozsudcích ze dne 27. 8. 2003, čj. 4 Azs 5/2003- 51, ze dne 18. 12. 2003,
čj. 4 Azs 38/2003-36 a čj. 6 Azs 45/2003-49, ze dne 16. 9. 2008, čj. 3 Azs 48/2008- 57,
a ze dne 11. 2. 2009, čj. 5 Azs 55/2009- 132. Z uvedené judikatury vyplývá, že nebezpečí
ze strany soukromých osob může být z pohledu mezinárodní ochrany relevantní pouze tehdy,
pokud by orgány domovského státu cizince, u nichž by se skutečně domáhal poskytnutí ochrany,
nebyly schopny ochranu před takovým jednáním poskytnout. Od požadavku, aby se žadatel
o mezinárodní ochranu o ochranu vnitrostátní alespoň pokusil, lze opustit pouze tehdy,
pokud skutečnost, že orgány v zemi původu nejsou schopny nebo ochotny ochranu poskytnout,
je zjevná již předem. O takovou situaci se však v nyní projednávané věci nejedná.
[14] Pro shora uvedené Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání, neboť kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně,
přičemž nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu. Nejvyšší správní soud
neshledal ani zásadní pochybení městského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené
a jasné soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního
práva. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3 větu
první, ve spojení s §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. září 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu