ECLI:CZ:NSS:2016:10.AZS.280.2016:13
sp. zn. 10 Azs 280/2016 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: G. O., zast. Mgr.
Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9.
2015, čj. OAM-333/ZA-ZA05-K03-2015, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2016, čj. 32 Az 40/2015-46,
takto:
I. Kasační stížnost se odm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 7. 9. 2015 žalovaný neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu
dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
Žalovaný nepovažoval za dostatečné pro udělení mezinárodní ochrany tvrzení žalobkyně,
že má v zemi původu problémy s otcem a hrozí jí nucený sňatek se starým mužem.
[2] V rámci pohovoru konaného dne 1. 4. 2015 žalobkyně uvedla, že v Nigérii žila se svými
rodiči ve městě Benin City, kde pracovala jako kadeřnice. V lednu 2009 jí otec oznámil,
že jako dítě byla velmi nemocná, vyléčil ji léčitel (vúdú šaman), kterému byla za odměnu
přislíbena za ženu. Jméno toho muže nezná, říkalo se mu Papa, byl vysoký, tlustý a bylo mu asi
mezi 70 a 80 lety. V březnu 2009 si pro ni léčitel přišel i se svými muži, když s nimi nechtěla
dobrovolně odejít, omámili ji a odvezli k němu domů, kde ji zamykali a bili. Přibližně po třech
dnech se žalobkyni podařilo utéct a vrátit se k rodičům. Pokoušela se otce přesvědčit,
aby ji muži nevydával, ale byl neoblomný. Přibližně po čtyřech týdnech si pro ni léčitel opět
přišel; v průběhu tří měsíců se tato situace opakovala několikrát, stěžovatelce se vždy podařilo
utéct a vrátit k rodičům. Naposledy se k muži vrátila dobrovolně, aby mu vysvětlila,
že se jeho ženou stát nechce. Po celou dobu byla v kontaktu se svojí kamarádkou v Lagosu,
za kterou nakonec utekla, protože v Benin City by ji stále hledal. Na policii se neobracela,
protože léčitel byl mocný a vlivný muž, který s policií dobře vycházel. U kamarádky v Lagosu
pobývala přibližně 5 měsíců, pracovala jako kadeřnice. Poté jí kamarádka sdělila, že hodlá odjet
za svým přítelem do Řecka. Přestože se žalobkyni odcestovat nechtělo, odjela do Řecka se svojí
kamarádkou, protože v Lagosu neměla kde bydlet. Následujících přibližně 5 let pobývala v Řecku,
kde se seznámila s Čechem, se kterým přijela do České republiky. Do Nigérie se žalobkyně
nechce vrátit z bezpečnostních důvodů, léčitel na ni stále čeká a určitě by ji zabil. Je velice vlivný,
otec by ji neochránil.
[3] Žalovaný skutková tvrzení žalobkyně nepovažoval za azylově relevantní ani v nich
nespatřoval důvody pro udělení doplňkové ochrany. Konstatoval, že žalobkyně neopouštěla svou
vlast bezprostředně po nucení ke sňatku či v ohrožení života, ale odjížděla z bezpečného místa
(Lagos), kde pracovala a bydlela u své kamarádky. Opustit zemi původu dle svého tvrzení
dokonce nechtěla. Na základě toho měl žalovaný za prokázané, že žalobkyně může své případné
problémy či obavy z nuceného manželství řešit vnitřním přesídlením v rámci Nigérie,
např. do města Lagos, jak již ostatně učinila. Strach žalobkyně, že by po svém návratu mohla být
hledána lidmi místního léčitele, pokládal žalovaný za nepodložený a poukázal na to,
že několik měsíců žila v Lagosu, aniž ji obávaný muž našel či jí hrozilo jakékoli nebezpečí.
Žalovaný se dále zabýval bezpečnostní situací v zemi původu, a to zejména s přihlédnutím
k působení teroristické skupiny Boko Haram. Dospěl k závěru, že žalobkyně není působením
této skupiny ohrožena, neboť pobývala ve městě Lagos na jihu Nigérie, tedy zcela mimo oblasti
ovládané skupinou Boko Haram. Ostatně žalobkyně žádné konkrétní obavy z ohrožení touto
skupinou neuváděla.
[4] Krajský soud názoru žalovaného přisvědčil a žalobu proti jeho rozhodnutí rozsudkem
napadeným kasační stížností zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] V kasační stížnosti žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) krajskému soudu vytkla
nezákonnost a nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Žalovaný nepřihlédl ke specifickým
okolnostem případu a nešetřil oprávněné zájmy stěžovatelky; soud postup žalovaného podpořil,
přestože zjištěné skutečnosti zcela jednoznačně podporují odlišný závěr.
[6] Obava stěžovatelky z návratu do vlasti je založena na skutečnosti, že měla být v zemi
původu provdána za výrazně staršího muže. Je obecně známo, jak je se ženami v zemi původu
nakládáno, zejména pokud se vzepřou vůli rodiny. Domluvené sňatky uzavírané i přes odpor
nevěst státní aparát toleruje, nelze tedy přijmout odkaz žalovaného a soudu na pomoc státních
orgánů. Hrozba nelidského nebo ponižujícího zacházení či jiné vážné újmy je pro stěžovatelku
více než reálná.
[7] Stěžovatelce bylo vytýkáno, že jsou její tvrzení nedostatečná. Přestože je žadatel o azyl
povinen uvést relevantní skutečnosti týkající se jeho žádosti a přesvědčivě je doložit,
není tím žalovaný zbaven svých povinností zjistit skutečný stav věci. Odkázala v této souvislosti
na Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydanou Úřadem
vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v části týkající se prokazování tvrzení žadatelů.
[8] Závěrem stěžovatelka namítla, že krajský soud řádně nevypořádal její námitky uplatněné
v žalobě, zjevně tedy bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
[9] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval některé argumenty uvedené
ve svém rozhodnutí, ztotožnil se se závěry krajského soudu a navrhl kasační stížnost
pro nepřijatelnost odmítnout. Poukázal na řadu nevládních organizací, které se soustředí na ženy
ohrožené obřízkou, domácím násilím či nuceným sňatkem. Ženskými otázkami se v Nigérii
zabývá rovněž Federální ministerstvo pro ženské záležitosti a sociální rozvoj, stěžovatelka
by se tedy v případě obtíží po návratu do země mohla na tyto instituce obrátit.
III. Hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud po posouzení přípustnosti
kasační stížnosti v souladu s ustanovením §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost
odmítne jako nepřijatelnou.
[12] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících
typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec
či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká
právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
[13] Stěžovatelka přijatelnost kasační stížnosti opírá o nedostatečně zjištěný skutkový stav věci
ve správním řízení a nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu.
[14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, jejíž důvodnost by sama o sobě zakládala přijatelnost kasační stížnosti
a postačovala by k jeho zrušení. Nejvyšší správní soud i s přihlédnutím ke své dřívější judikatuře
konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový
stav vzal správní soud za rozhodný a jakým způsobem posoudil rozhodné skutečnosti
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75,
č. 133/2004 Sb. NSS). Absenci těchto požadavků Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí
krajského soudu neshledal. Krajský soud přehledně popsal rozhodný skutkový stav a s žalobními
námitkami se řádně a srozumitelně vypořádal. Stěžovatelka ostatně nepoukázala na žádnou
konkrétní námitku, kterou měl krajský soud opomenout vypořádat, a nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu namítala pouze v obecné rovině.
[15] Stěžovatelka je přesvědčena, že hrozba nuceného sňatku představuje důvod,
pro který jí měl být udělen azyl dle §12 písm. b) zákona o azylu, případně doplňková ochrana
dle §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu.
[16] V daném případě se jedná o hrozbu ze strany soukromé osoby; touto otázkou se Nejvyšší
správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 16. 9. 2008, čj. 3 Azs 48/2008-57,
ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008-70, ze dne 31. 10. 2008, čj. 5 Azs 50/2008-62, nebo ze dne
18. 12. 2008, čj. 1 Azs 86/2008-101.
[17] Žalovaný, stejně jako krajský soud, názoru stěžovatelky nepřisvědčil s odkazem na to,
že může v zemi původu využít možnosti vnitřního přesídlení. Poukázal na to,
že stěžovatelka téměř půl roku bez obtíží pobývala v Lagosu u své kamarádky, měl tedy důvodně
za to, že přestěhování v rámci země původu představuje pro stěžovatelku účinnou ochranu
před mužem, z něhož má obavy. Nejvyšší správní soud k této otázce např. v usnesení ze dne
17. 5. 2012, čj. 7 Azs 19/2012-22, konstatoval, že „lokální problémy jsou také řešitelné vnitřním
přesídlením. Koncept vnitřní ochrany je jen vyjádřením zásady subsidiarity mezinárodní ochrany. K tomu lze
dodat, že posuzování možnosti vnitřní ochrany lze plně vztáhnout nejenom k azylu, ale též k tzv. doplňkové
ochraně ve smyslu §14a odst. 1 zákona o azylu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2012,
čj. 2 Azs 29/2011-70, dostupné na www.nssoud.cz).“
[18] V daném případě existence možnosti vnitřní ochrany (někdy též označovaná
jako „možnost vnitřního útěku“ či „možnost vnitřního přesídlení“) možnost udělení mezinárodní
ochrany stěžovatelce v postatě vylučuje. Institut „možnosti vnitřního přesídlení“ má oporu
rovněž v judikatuře Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 24. 1. 2008,
čj. 4 Azs 99/2007-93, nebo ze dne 28. 7. 2009, čj. 5 Azs 40/2009-74).
[19] Skutečnost, že se stěžovatelka neobrátila v zemi původu na policii či jiné státní orgány,
žalovaný stěžovatelce nevytýkal. Krajský soud, obdobně jako žalovaný ve vyjádření k žalobě,
pouze poukázal na možnost využít pomoci nevládních organizací, které se zabývají případy žen,
které se dostaly do obdobné situace, jakou popisuje stěžovatelka. Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že žalovaný postavil důvody, pro které stěžovatelce neudělil žádnou z forem
mezinárodní ochrany, na zjištění, že stěžovatelka může účinně využít možnosti vnitřního
přesídlení v rámci země původu. Stěžovatelka tuto možnost v soudním řízení žádným způsobem
nezpochybnila.
[20] Stěžovatelka dále namítala, že žalovaný řádně nedostál své povinnosti zjistit v rámci
pohovoru skutečný stav věci. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí,
že povinnost správního orgánu „vést pohovor tím směrem, aby jeho výsledek byl dostatečně konkrétní
pro potřeby udělení azylu“, se vztahuje na případy, „[v]yskytne-li se při pohovoru určitá okolnost,
která nasvědčuje tomu, že žadatel mohl být pronásledován pro uplatňování politického práva a svobody
nebo má odůvodněný strach z pronásledování státní mocí z důvodů stanovených v §12 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“ (srov. rozsudek ze dne 24. 2. 2004, čj. 6 Azs 50/2003-89).
Obsah výpovědi žadatele tedy musí některému z azylově relevantních důvodů nasvědčovat.
Stále totiž platí, že primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany
je samotný žadatel o udělení mezinárodní ochrany, z obsahu jeho žádosti se pak v následujících
fázích řízení o udělení mezinárodní ochrany vychází. V daném případě však pro namítaný postup
žalovaného žádná tvrzení stěžovatelky nenasvědčovala.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Pro shora uvedené Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání, neboť kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně,
přičemž nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu. Nejvyšší správní soud
neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené
a jasné soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu hmotného
nebo procesního práva. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl
pro nepřijatelnost.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3,
větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2017
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu