ECLI:CZ:NSS:2016:2.ADS.104.2016:49
sp. zn. 2 Ads 104/2016 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. V., zast. Mgr. Jakubem
Hájem, advokátem se sídlem Palackého nám. 354, Vizovice, proti žalovanému: Ministerstvo
práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 7. 2014, č. j. MPSV-UM/5859/14/4S-ZLK, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2016, č. j. 41 A 107/2014 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jakubu Hájovi se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 3211 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Kasační stížností ze dne 25. 4. 2016 brojí žalobce, jakožto stěžovatel, proti
shora označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Brně
(dále jen „krajský soud“). Výrokem I. napadeného rozsudku krajský soud zamítl stěžovatelovu
žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2014,
č. j. MPSV-UM/5859/14/4S-ZLK, sp. zn. SZ/774/2014/4S-ZLK (dále jen „rozhodnutí
žalovaného“). Výrokem II. pak krajský soud rozhodl o nákladech řízení.
Žalovaný svým rozhodnutím zamítl podle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), odvolání stěžovatele proti rozhodnutí
Úřadu práce České republiky – krajské pobočky ve Zlíně (dále jen „správní orgán“) ze dne
29. 5. 2014, č. j. 28194/2014/ZLI (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí
potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán nepřiznal stěžovateli příspěvek na živobytí.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku k důvodnosti stěžovatelovy žaloby
zejména uvedl, že má za prokázané, že stěžovatel nedal pracovníkům správního orgánu, jakožto
orgánu pomoci v hmotné nouzi dle §6 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné
nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), souhlas
ke vstupu do svého bytu za účelem provedení sociálního šetření. To vyplývá z obsahu správního
spisu, konkrétně z tiskopisu nazvaného „Udělení souhlasu s provedením sociálního šetření“,
v němž je uvedeno: „Podle §63 zákona č. 111/2006 Sb. nesouhlasím se sociálním šetřením se vstupem
do bytu dne 30. 4. 2014.“ Tato listina je opatřena stěžovatelovým podpisem, přičemž stěžovatel
skutečnost neudělení souhlasu se vstupem do obydlí v řízení o žalobě nijak nerozporoval. Souhlas
je přitom k provedení sociálního šetření nezbytný (§63 odst. 1 věta první zákona o pomoci
v hmotné nouzi). Neudělením souhlasu se vstupem do obydlí tedy stěžovatel znemožnil
provedení sociálního šetření k ověření skutečností rozhodných pro nárok na dávku
pomoci v hmotné nouzi dle §4 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi (příspěvek
na živobytí), a správní orgán postupoval souladně s ustanovením §63 odst. 2 téhož zákona,
zamítl-li z tohoto důvodu stěžovatelovu žádost. Krajský soud rovněž odkázal na právní názor
Nejvyššího správního soudu v obdobné věci vyjádřený v rozsudku ze dne 23. 2. 2011,
č. j. 6 Ads 127/2010 – 57, dle kterého „zákonodárce jednoznačně stanovil možnost orgánů pomoci v hmotné
nouzi v souvislosti s plněním úkolů podle zákona o pomoci v hmotné nouzi vstupovat do obydlí, v němž žijí
žadatelé o dávku, s cílem provádět sociální šetření. V případě, že posuzované osoby nedají souhlas se vstupem
do obydlí, může jim být žádost o dávku zamítnuta.“
Stěžovatel v kasační stížnosti ztotožňuje důvody jejího podání s důvody uvedenými
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Konkrétně stěžovatel namítá, že správní orgán neměl jeho žádost o příspěvek na živobytí
zamítnout pro neposkytnutí souhlasu se vstupem do obydlí dle §63 odst. 2 zákona o pomoci
v hmotné nouzi, a to z toho důvodu, že správnímu orgánu byly již z odlišných řízení
o stěžovatelových žádostech, stejně jako z jím doložených podkladů známy rozhodné skutečnosti
pro posouzení jeho žádosti o předmětnou dávku pomoci v hmotné nouzi.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti odkazuje, obdobně jako krajský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku, na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2011,
č. j. 6 Ads 127/2010 – 57, avšak pouze v té části, kde tento soud uvedl, že „[p]okud je správnímu
úřadu i žadateli o dávku dle zákona o hmotné nouzi z předchozího řízení ve věci příspěvku na živobytí nesporné,
že žadatel splňuje podmínky pro získání dávky, bylo by pak nadbytečné opakovaně naplnění těchto podmínek
zkoumat. Naopak je na příslušném správním úřadu, aby v rozsahu dle svého uvážení a v souladu se zákonem
provedl řízení o tom, zda se naplnily podmínky pro poskytnutí dávky.“
Dle stěžovatele je tedy prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť z něho
nevyplývá, proč bylo nezbytné stěžovatelovu žádost zamítnout, když provedení sociálního šetření
v obydlí stěžovatele (byť k němu nebyl stěžovatelem dán souhlas) nebylo nutné.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil tak, že se ztotožnil se závěry krajského soudu.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti kasační stížnosti.
Vzhledem k tomu, že stížnost směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve věci
správního soudnictví, stěžovatel se jejím prostřednictvím domáhá zrušení napadeného
rozhodnutí z důvodů podřaditelných pod ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. a stížnost jako celek
není nepřípustná z důvodů dle §104 téhož zákona, shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
přípustnou. Dále je vhodné uvést, že kasační stížnost byla podána včas, řízení je osvobozeno
od soudních poplatků [§11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., ve spojení s §11 odst. 3
písm. f) téhož zákona] a stěžovatel je v souladu §105 odst. 2 s. ř. s. v řízení o kasační stížnosti
zastoupen advokátem (ustanoveným usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2016,
č. j. 2 Ads 104/2016 – 24). Poněvadž kasační stížnost je přípustná a podmínky řízení jsou
splněny, přistoupil Nejvyšší správní soud k posouzení důvodnosti kasační stížnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti mj. uvedl, že tuto podává i z důvodu dle ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku,
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozsudku, popřípadě jiné vadě řízení
před krajským soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Toto tvrzení však stěžovatel blíže nekonkretizuje. Samo o sobě by proto nebylo možné
se jím blíže zabývat, avšak Nejvyšší správní soud je k takovým vadám přezkoumávaného
rozhodnutí povinen přihlédnout, v důsledku ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., i bez návrhu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že neshledal v řízení před krajským soudem žádné
pochybení, které by bylo vadou, jež by mohla mít za následek nezákonnost napadeného
rozsudku. Ohledně přezkoumatelnosti napadeného rozsudku lze uvést, že jeho (věcný) výrok
je srozumitelný a určitý, přičemž odůvodnění rozsudku je vystavěno na racionální logické
konstrukci, nepostrádající vypořádání jakékoli stěžovatelovy žalobní argumentace. Krajský soud
důsledně popsal důvody, které jej k zamítnutí žaloby vedly, vycházeje z obsahu správních spisů.
Napadený rozsudek tedy není nepřezkoumatelný, pročež stěžovatelova námitka není důvodná.
Dále stěžovatel namítal, že správní orgán již na základě své dřívější úřední činnosti
disponoval dostatkem informací stran skutečností relevantních pro přiznání příspěvku
na živobytí, pročež sociální šetření v bytě stěžovatele bylo redundantní, a proto stěžovatelovo
odepření souhlasu se vstupem pracovníků správního orgánu do jeho obydlí nebylo dostatečným
důvodem pro zamítnutí stěžovatelovy žádosti. Nejvyšší správní soud však z obsahu soudního
spisu krajského soudu zjistil, že stěžovatel obdobný žalobní důvod neuplatnil v řízení
před krajským soudem. Soudu přitom není známa žádná skutečnost, která by stěžovateli
v uplatnění obdobné žalobní argumentace v řízení před krajským soudem bránila, a stěžovatel
sám takovou skutečnost netvrdí. Již v rozsudku ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 – 49
(dostupný z www.nssoud.cz) Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[u]stanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné.“
Na tomto názoru setrvává kasační soud i nadále; uvedenou kasační námitku proto Nejvyšší
správní soud vyhodnotil jako nepřípustnou.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti označil jako jeden z důvodů jejího podání důvod
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy tvrzenou nezákonnost napadeného rozsudku,
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, nezbývá
Nejvyššímu správnímu soudu než konstatovat, že v k tomuto kasačnímu důvodu neobsahuje
kasační stížnost žádnou bližší argumentaci. Stěžovatel se omezil na vylíčení jím spatřovaného
pochybení správního orgánu a žalovaného, aniž přímo rozporoval jakýkoli konkrétní
právní názor krajského soudu. Nejvyšší správní soud přitom v rozsudku ze dne 24. 11. 2004,
č. j. 1 Afs 47/2004 – 74, judikoval, že „[n]ení důvodem kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s.,
cituje-li stěžovatel toliko zákonný text tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž by jej v konkrétní věci specifikoval,
a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se soud podle stěžovatele dopustil.“ Samotná
skutečnost, že stěžovatel v kasační stížnosti odkázal na důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy nezakládá kasační důvod, jehož důvodnost by Nejvyšší správní soud mohl
posoudit.
Dále již nad rámec posouzení důvodnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
podotýká, že si je vědom podání stěžovatele ze dne 25. 5. 2016, jímž vyjádřil pochybnost
o schopnosti soudem ustanoveného zástupce řádně jej zastupovat v řízení o kasační stížnosti,
vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce se nespecializuje na oblast práva sociálního
zabezpečení. Stěžovatelova pochybnost však postrádala jakékoli procesní vyústění, tj. stěžovatel
ve výsledku nežádal o zproštění zastoupení ustanoveného zástupce. Nejvyšší správní soud
považuje za vhodné uvést, že sám ustanovený zástupce stěžovateli i zdejšímu soudu sdělil,
že je přesvědčen o své schopnosti problematiku právní úpravy dávek pomoci v hmotné nouzi
řádně nastudovat, přičemž nevyužil práva požádat o zrušení ustanovení zástupcem stěžovatele
z důvodu narušení nezbytné důvěry mezi ním a stěžovatelem (§20 odst. 2 věta první zákona
č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). Při ustanovení zástupce je soud vázán
toliko požadavky dle §35 odst. 8 s. ř. s. V řízení o kasační stížnosti je však dán advokátní přímus,
tedy v případě ustanovení zástupce stěžovateli je zde třeba ustanovit zástupce z řad advokátů
(§105 odst. 2, §120 a §35 odst. 8 s. ř. s.). Soudní řád správní ani zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nestanoví soudu povinnost brát při ustanovování
zástupce z řad advokátů v úvahu jeho specializaci, ač se jistě může jednat o jedno z kriterií,
kterým se soud může při výběru ustanovovaného zástupce řídit. Stěžovatel však v samotném
návrhu na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti takový požadavek ani nevznesl.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, přičemž
neshledal přítomnost vad, ke kterým je povinen přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 4 s. ř. s.),
a proto nezbylo, než ji zamítnout v souladu s ustanovením §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud (přiměřeně
dle §120 s. ř. s.) na základě ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., jenž reflektuje principiální kriterium
náhrady nákladů řízení spočívající v procesním úspěchu účastníků soudního řízení správního.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšný, nemá právo
na náhradu nákladů tohoto řízení. S ohledem na ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s. nemá právo
na náhradu nákladů řízení ani procesně úspěšný žalovaný, neboť meritem řízení o kasační
stížnosti byla otázka nároku na dávku pomoci v hmotné nouzi (příspěvek na živobytí).
Jak již bylo uvedeno výše, stěžovateli byl usnesením zdejšího soudu ze dne 19. 5. 2016,
č. j. 2 Ads 104/2016 - 24, ustanoven zástupce z řad advokátů – Mgr. Jakub Háj. Hotové výdaje
a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přiznal zástupci stěžovatele odměnu za dva úkony právní služby spočívající
v převzetí a přípravě zastoupení po ustanovení zástupce soudem a doplnění kasační stížnosti
[§11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] v celkové výši
2000 Kč [§9 odst. 2 a §7 bod 3. téže vyhlášky], k čemuž náleží paušální náhrada hotových výdajů
ve výši 600 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky).
Dále soud přiznal ustanovenému zástupci na základě §13 odst. 1 advokátního tarifu jako
náhradu za cestovní výdaje vynaložené dne 7. 6. 2016, v souvislosti nahlížením do spisu
u zdejšího soudu, na jízdu z Vizovic do Brna a zpět osobním automobilem tov. zn. HONDA,
reg. zn. X, celková vzdálenost 222 km, při spotřebě 5,9 l/100 km, palivo BA 95 při ceně 29,70
Kč/l, sazba základní náhrady za použití vozidla ve výši 3,80 Kč/km, ve výši jedné třetiny, neboť
zástupce stěžovatele nahlížel rovněž do spisů Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 10 Ads 107/2016 a 2 Ads 105/2016, tedy celkem 411 Kč. Dále dle §14 odst. 1
advokátního tarifu náleží ustanovenému zástupci v souvislosti s nahlížením do spisu náhrada
za promeškaný čas v počtu šesti půlhodin po 100 Kč (§14 odst. 3 advokátního tarifu), opět
ve výši jedné třetiny, tj. 200 Kč.
Zástupce stěžovatele uvedl, že není plátcem daně z přidané hodnoty. Celkem tedy
Nejvyšší správní soud přiznal zástupci stěžovatele částku 3211 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu
na účet, jenž zástupce stěžovatele specifikoval v podání ze dne 4. 7. 2016.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu