ECLI:CZ:NSS:2016:2.ADS.75.2016:27
sp. zn. 2 Ads 75/2016 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Z. P., zastoupeného
Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 30. 7. 2014, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 1. 2016, č. j. 60 Ad 5/2014 – 13,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce, jakožto stěžovatel, brojí včas podanou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále jen „krajský soud“) ze dne
29. 1. 2016, č. j. 60 Ad 5/2014 – 13 (dále jen „napadený rozsudek“), kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalované o námitkách (dále jen „rozhodnutí
o námitkách“).
Žalovaná zamítla námitky stěžovatele proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 6. 2014, č. j. X
(dále jen „rozhodnutí žalované“). Rozhodnutím žalované byla zamítnuta žádost stěžovatele o
starobní důchod dle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č.
344/2013 Sb., (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), neboť žalovaná naznala, že důvody
pro přiznání starobního důchodu stěžovateli (§28 zákona o důchodovém pojištění) nejsou
splněny, jelikož ke dni 26. 7. 2014 získal stěžovatel pouze 10 roků a 39 dnů doby důchodového
pojištění, čímž nesplnil zákonný požadavek doby pojištění 30 let. K tomu žalovaná v odůvodnění
tohoto rozhodnutí dodala, že pobírání sociálního důchodu stěžovatelem v období od
23. 11. 1978 do 21. 1. 1996 není dobou pojištění, vyloučenou dobou ani náhradní dobou pojištění
ve smyslu zákona o důchodovém pojištění, neboť tento zákon upravuje institut sociálního
důchodu toliko v ustanovení §91, dle kterého se sociální důchod přiznaný podle předpisů
platných před účinností tohoto zákona považuje od 1. 1. 1996 za plný invalidní důchod, jestliže
jeho poživatel nedosáhl ke dni 31. 12. 1995 věku alespoň 65 let.
V rozhodnutí o námitkách pak žalovaná k námitkám stěžovatele uvedla, že dle příslušné
přílohy zákona o důchodovém pojištění činí důchodový věk stěžovatele (narozen dne X) 62 let a
8 měsíců, a stěžovatel tak dosáhl důchodového věku dne 26. 7. 2014. Vzhledem k tomu činí doba
důchodového pojištění potřebná ke vzniku nároku na starobní důchod 30 let. Dle údajů evidence
žalované však stěžovatel získal pouze dobu pojištění v délce 10 let a 39 dnů. K námitce
stěžovatele pak žalovaná konstatovala, že stěžovatel byl sice dne 21. 8. 1979 uznán plně
invalidním podle ustanovení §25 odst. 3 písm. a) zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním
zabezpečení, ve znění zákona č. 96/1979 Sb. (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“), avšak
stanoveným dnem invalidity byl den 21. 8. 1979, a tedy se nejednalo v případě stěžovatele o
invaliditu z mládí, která by mu zakládala nárok na invalidní důchod. Stěžovatel byl toliko
v období od 23. 11. 1978 do 21. 1. 1996 poživatelem sociálního důchodu dle §45 zákona o
sociálním zabezpečení. Doba pobírání sociálního důchodu však není ve smyslu zákona o
důchodovém pojištění dobou pojištění, náhradní dobou pojištění ani dobou vyloučenou, a nelze
ji zohlednit při počítání doby důchodového pojištění stěžovatele pro účely posouzení vzniku
nároku na starobní důchod. Samotný zdravotní stav stěžovatele není při posuzování nároku na
starobní důchod relevantní a zkoumány jsou pouze podmínky dané ustanovením §28 zákona o
důchodovém pojištění, tj. dosažení stanoveného věku a získání potřebné doby pojištění, kterou
v tomto případě stěžovatel nezískal. Žalovaná proto námitky stěžovatele zamítla a potvrdila
předchozí rozhodnutí.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku, kterým zamítl stěžovatelovu žalobu
proti rozhodnutí o námitkách, předně uvedl, že neshledal důvodnou námitku
nepřezkoumatelnosti daného rozhodnutí, neboť žalovaná se s veškerými námitkami stěžovatele
dostatečně vypořádala. Dále pak konstatoval, že není důvodná stěžovatelova námitka, dle které
není rozhodné, zda stěžovateli byl v roce 1979 přiznán invalidní důchod, nýbrž zda byl stěžovatel
osobou, která pro plnou invaliditu vzniklou v mládí nemohla být zaměstnána. Krajský soud
přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2011,
č. j. 6 Ads 117/2011 – 48 (dostupný na www.nssoud.cz - pozn. NSS), a z odůvodnění tohoto
rozsudku obsáhle citoval, neboť naznal, že Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku
posuzoval totožnou právní otázku. Krajský soud se dále shodl s žalovanou v tom, že stěžovatel
nemohl pobírat invalidní důchod pro invaliditu z mládí, protože byl uznán invalidním v době,
kdy dosáhl věku 28 let, kdežto pro invaliditu z mládí by bylo třeba, aby plná invalidita vznikla
ještě před dovršením věku stěžovatele rozhodného pro skončení povinné školní docházky
(tj. 15 let). Pokud stěžovatel opíral své přesvědčení o započitatelnosti doby pobírání sociálního
důchodu do doby důchodového pojištění pro účely posouzení vzniku nároku na starobní důchod
o text ustanovení §6 zákona o sociálním zabezpečení, shodl se krajský soud se závěrem
obsaženým ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu, že předmětné ustanovení
pouze deklarovalo, komu bude poskytována pomoc, ale nemělo normativní význam
v tom směru, že by samo o sobě oprávněnému subjektu zakládalo právo na dávku či účast
na důchodovém zabezpečení. Sociální důchod byl v rámci důchodového zabezpečení
nesystémovou dávkou, která nijak nesouvisela se zabezpečením osob, jež v důsledku invalidity
přicházejí o příjem z výdělečné činnosti. Dobu pobírání sociálního důchodu proto nelze zahrnout
do doby důchodového pojištění.
Stěžovatel v kasační stížnosti obecně uvádí, že tuto podává jak z důvodu nezákonnosti
napadeného rozsudku, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem
v předcházejícím řízení, tak i z důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, jež spočívá
v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozsudku.
Konkrétně pak stěžovatel krajskému soudu vytýká, že tento opřel svůj zamítavý rozsudek
o odůvodnění či právní závěry, které neodpovídají žalobním důvodům. Naopak argumenty,
na kterých stěžovatel svou žalobu postavil, zůstaly krajským soudem opomenuty. Stěžovatel totiž
v žalobě tvrdil, že z charakteristiky jeho zdravotního stavu vyplývá, že se u něho jedná
o tzv. invaliditu z mládí, v důsledku čehož je na něho nutno pohlížet jako na osobu důchodově
pojištěnou i po dobu, kdy pobíral sociální důchod. Dále v žalobě namítal, že pro zjištění
doby pojištění není rozhodné, zda mu byl či nebyl přiznán invalidní důchod, ale pouze
to, zda byl osobou, která pro plnou invaliditu, vzniklou v mládí, nemohla být zaměstnána,
jak bylo tehdy upraveno v ustanovení §6 zákona o sociálním zabezpečení. Pokud by bylo
zjištěno, že stěžovatel byl a je osobou, která pro plnou invaliditu, vzniklou v mládí, nemohla
být zaměstnána, pak je taková skutečnost sama o sobě důvodem pro to, aby bylo zpětně
vyhodnoceno, že byl od mládí plně invalidní, a měl mu tak být přiznán invalidní důchod, jehož
doba pobírání by se pak započítávala do doby důchodového pojištění pro účely posouzení vzniku
nároku na starobní důchod. Dle stěžovatele však byla všechna tato žalobní tvrzení krajským
soudem opomenuta, čímž je dána nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek
důvodů.
Dále se stěžovatel v kasační stížnosti vymezuje vůči napadenému rozsudku
s tím, že tvrdil, že nebyl uznán invalidním v důsledku tzv. invalidity z mládí, a právě proto
se v řízení před žalovanou takového uznání marně domáhal. Skutečnost, že se žalovaná odmítla
touto problematikou zabývat, pak byla dle stěžovatele právě jedním z hlavních žalobních bodů.
Stěžovatel se přitom domnívá, že bylo povinností žalované, aby se zabývala otázkou,
zda u stěžovatele byla objektivně dána tzv. invalidita z mládí (ačkoli mu byla invalidita přiznána
později, tj. v době, kdy již nesplňoval potřebnou dobu zaměstnání), neboť pokud by taková
skutečnost byla zjištěna, mělo by to za následek, že by se na žalobce zpětně pohlíželo
tak, že splňoval dobu pojištění potřebnou pro přiznání starobního důchodu.
Žalovaná se nikterak nevyjádřila k výše předestřené kasační argumentaci. Sdělila však,
že stěžovatel uplatnil prostřednictvím Okresní správy sociálního zabezpečení Olomouc dne
5. 11. 2015 žádost o invalidní důchod z mládí, která byla rozhodnutím ze dne 5. 1. 2016
zamítnuta. Stěžovatel dle sdělení žalované podal vůči tomuto zamítavému rozhodnutí námitky,
o nichž nebylo ke dni 7. 4. 2016 rozhodnuto z důvodu vypracování posudku o invaliditě. Žádný
z uvedených údajů se ovšem k dané věci nevztahuje.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda je kasační stížnost přípustná. Ze zjištění,
že kasační stížnost směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním
soudnictví a že je podána osobou k tomu oprávněnou, přičemž tato osoba se jejím
prostřednictvím domáhá zrušení napadeného rozhodnutí z důvodů dle §103 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), učinil
Nejvyšší správní soud závěr, že kasační stížnost je přípustná, neboť současně nejsou dány důvody
nepřípustnosti kasační stížnosti dle §104 s. ř. s. Napadený rozsudek proto přezkoumal ve vazbě
na uplatněné kasační důvody v souladu s §109 odst. 4 s. ř. s., aniž shledal důvod k jeho zrušení
pro důvody, jejichž přítomnost je povinen zkoumat z úřední povinnosti (§109 odst. 4
za středníkem s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Předně Nejvyšší správní soud podotýká, že ačkoli stěžovatel v kasační stížnosti v obecné
rovině uvádí jako jeden ze dvou kasačních důvodů nesprávné posouzení právní otázky krajským
soudem v předchozím řízení, tedy důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nelze
v kasační stížnosti nalézt bližší stížní argumentaci, jíž by bylo možné pod tento kasační důvod
podřadit. Veškerá argumentace totiž toliko poukazuje na jednotlivé žalobní námitky stěžovatele,
jež měly být krajským soudem dle přesvědčení stěžovatele opomenuty, případně
dezinterpretovány. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu však „[r]ozhodnutí
krajského soudu spočívá na nesprávném posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] tehdy, pokud
krajský soud na zjištěný skutkový stav použije (aplikuje) jiný právní předpis, než který měl správně použít, resp.
jej neaplikuje, ačkoliv tak měl správně učinit,“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2009,
č. j. 7 Afs 1/2009 – 48). Takové pochybení krajského soudu však stěžovatel v kasační stížnosti
konkrétněji netvrdí.
K formulaci žalobních bodů se podrobně vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58 (publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS),
v němž mj. uvedl: „Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů,
úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí
či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat
o nezákonnosti.“ Tyto závěry rozšířeného senátu lze plně vztáhnout i na formulaci důvodů kasační
stížnosti s tím, že důvody musí směřovat proti rozhodnutí krajského soudu, neboť podstatou
řízení o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí (§102 s. ř. s.). Stěžovatelovo obecně
koncipované tvrzení stran nezákonnosti napadeného rozsudku, spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky krajským soudem v předchozím řízení, zjevně nedostává výše
uvedenému požadavku na konkretizaci stížní argumentace, pročež nelze posoudit jeho
důvodnost. Nejvyšší správní soud se proto mohl zabývat toliko posouzením důvodnosti
stěžovatelem konkretizované námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
jak pro nesrozumitelnost rozsudku, tak též pro nedostatek jeho důvodů. K výkladu těchto pojmů
se Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně vyjadřoval. V rozsudku ze dne 25. 4. 2013,
č. j. 6 Ads 17/2013 – 25, Nejvyšší správní soud k nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost
rozhodnutí krajského soudu uvedl, že „[r]ozsudek je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud z něj nelze jednoznačně dovodit, jakým právním názorem je správní orgán
po zrušení jeho rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení postupovat, nebo pokud z něj nevyplývá, podle kterých
ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost
napadeného správního rozhodnutí, nebo pokud je jeho odůvodnění vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných
právních hodnoceních téhož skutkového stavu či pokud jsou jeho výroky vnitřně rozporné nebo z nich nelze zjistit,
jak vlastně soud rozhodl, a v některých jiných speciálních případech.“ Stran nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů rozhodnutí lze citovat závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, dle nichž „[o]pomene-li krajský soud v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek, je jeho rozhodnutí, jímž žalobu
zamítl, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].“
S ohledem na výše uvedené nemůže Nejvyšší správní soud než konstatovat, že stěžovatel
neuvedl žádné konkrétní projevy jím tvrzené nepřezkoumatelnosti pramenící z nesrozumitelnosti
napadeného rozsudku. Veškerá stížní argumentace totiž svou povahou směřuje pouze k vytčení
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, jelikož stěžovatel tvrdí,
že se krajský soud s určitými žalobními body jeho žaloby nevypořádal. Případná
nepřezkoumatelnost rozhodnutí napadeného kasační stížností je však jednou z výjimek vázanosti
kasačního soudu kasačními důvody, tedy Nejvyšší správní soud je povinen k ní přihlédnout
i tehdy, nenamítne-li ji stěžovatel v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto hodnotil
přezkoumatelnost napadeného rozsudku stran jeho srozumitelnosti a dospěl k závěru,
že rozsudek je po této stránce přezkoumatelný. Z rozsudku totiž jednoznačně vyplývá, jaké
právní předpisy, případně jaká jejich ustanovení krajský soud při posuzování důvodnosti žaloby
aplikoval, výroky (ani závěry odůvodnění) napadeného rozsudku nelze shledat vnitřně
rozpornými, naopak jsou zcela jednoznačné. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je vnitřně
konzistentní a logicky uspořádané, přičemž skutková zjištění (činěná krajským soudem na základě
reflexe obsahu správního spisu) jsou krajským soudem hodnocena koherentně. Námitka
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro jeho nesrozumitelnost tedy nebyla stěžovatelem
dostatečně konkretizována, jak bylo uvedeno výše, nicméně Nejvyšší správní soud ani v rámci
postupu dle §109 odst. 4 s. ř. s. neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelně
nesrozumitelným.
Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek jeho
důvodů, neshledal tuto Nejvyšší správní soud důvodnou. Z obsahu žaloby stěžovatele vyplývá,
že tato spočívala opět pouze na tvrzení nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o námitkách. Dle žaloby
se žalovaná nevypořádala se stěžovatelovým tvrzením, že na základě nesprávného úředního
postupu byl stěžovateli přiznán toliko sociální důchod namísto důchodu invalidního. Rovněž
se nevypořádala s tvrzením, že tento nesprávný úřední postup lze zhojit v řízení před žalovanou,
a to zpětným posouzením naplnění podmínek na straně stěžovatele pro přiznání invalidního
důchodu jako invalidovi z mládí dle §32 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení. Krajský soud
však na tyto žalobní námitky dostatečně reagoval. Na straně 5 napadeného rozsudku totiž krajský
soud výslovně uvádí, že „žalobní bod je vyvrácen obsahem odůvodnění napadaného rozhodnutí, neboť
žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že ze spisové dokumentace nevyplývá, že by byl žalobce uznán
invalidním v důsledku tzv. invalidity z mládí dle §32 odst. 2 zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním
zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1979, a tedy že by byl v období od 23. 11. 1978 do 21. 1. 1996
poživatelem plného invalidního důchodu. Zdůraznila, že žalobce byl dle žalované uznán plně invalidním dle §25
odst. 3 písm. a) z. č. 121/1975 Sb., se stanovením data invalidity ke dni 21. 8. 1979, a v období
od 23. 11. 1978 do 21. 1. 1996 byl tudíž poživatelem toliko sociálního důchodu dle §45 zákona č. 121/1975 Sb., který není ZDP (zákon o důchodovém pojištění – pozn. NSS) považován za dobu pojištění,
náhradní dobu pojištění ani vyloučenou dobu. Dále k žalobcem předložené lékařské zprávě žalovaná uvedla,
že posouzení zdravotního stavu není pro hodnocení vzniku nároku na starobní důchod relevantní, neboť
rozhodující je pouze splnění podmínek §28 ZDP, tj. dosažení věku a získání potřebné doby
pojištění…Žalovaná sice explicitně neuvedla, že není oprávněna v řízení o přiznání starobního důchodu v roce
2014 zpětně posuzovat zdravotní stav žalobce v roce 1979, kdy bylo rozhodováno o jeho invaliditě,
a přehodnocovat závěry tehdejší posudkové komise, avšak tato skutečnost vyplývá z předposledního odstavce
napadeného rozhodnutí, v němž žalovaná zdůraznila, že při posuzování nároku na starobní důchod přihlíží
toliko ke splnění podmínek §28 ZDP, tj. dosažení věku a získání potřebné doby pojištění. Nelze tedy dospět
k závěru, že by napadené rozhodnutí nereflektovalo na odvolací námitku existence invalidity z mládí u žalobce,
že by v uvedeném směru postrádalo relevantní argumentaci a že by tak trpělo nedostatkem důvodů.“ (zvýraznění
doplněno NSS) Z uvedeného je zřejmé, že krajský soud žalobní argumentaci stěžovatele nikterak
nezkreslil, naopak se jí dostatečně podrobně zabýval, a nelze tudíž shledat, že ji opomenul.
To činí kasační námitku stran nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů
nenaplněnou.
Nejvyšší správní soud podotýká, že se krajský soud ve prospěch stěžovatele již nad rámec
formulace žaloby, která byla dle názoru Nejvyššího správního soudu postavena na námitce
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o námitkách, zabýval i věcnou správností závěrů žalované,
jež jsou zachyceny v rozhodnutí o námitkách. Takový postup však nemohl jít k tíži stěžovatele
a nemohl tak mít negativní dopad do jeho právního postavení. Nad rámec potřebného
odůvodnění tedy Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud při přezkumu zákonnosti
posouzení námitek stěžovatele žalovaným postupoval správně, převzal-li závěry zaujaté ve zcela
obdobné věci Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 20. 10. 2011,
č. j. 6 Ads 117/2011 – 48, kde se k meritu věci, tj. započitatelnosti doby pobírání sociálního
důchodu před jeho transformací na invalidní důchod dle ustanovení §91 odst. 1 písm. b) zákona
o důchodovém pojištění, Nejvyšší správní soud již vyčerpávajícím způsobem vyjádřil.
S ohledem na shledání nedůvodnosti stěžovatelem vznesených kasačních námitek
nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout
v souladu s ustanovením §110 odst. 1 in fine s. ř. s., a to bez nařízení jednání vzhledem
k ustanovení §109 odst. 2 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud (přiměřeně dle §120 s. ř. s.)
na základě ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., jenž reflektuje principiální kriterium náhrady nákladů
řízení spočívající v procesním úspěchu účastníků soudního řízení správního. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšný, nemá právo na náhradu nákladů
tohoto řízení. S ohledem na ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s. nemá právo na náhradu nákladů řízení
ani procesně úspěšná žalovaná, neboť se jedná o věc důchodového pojištění.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu