ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.211.2015:69
sp. zn. 2 As 211/2015 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobců: a) E. B.,
b) Ing. M. Š., c) Ing. Z. Č., d) I. Č., e) J. Ř., všichni zastoupeni JUDr. Danielem Honzíkem,
advokátem, se sídlem Praha 2, Londýnská 674/55, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad,
se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupený JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se
sídlem Praha 2, Václavská 316/12, za účasti: Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 22. 10. 2014, zn. SPÚ 471606/2014, ve znění opravného rozhodnutí
žalovaného ze dne 10. 11. 2014, zn. SPÚ 471606/2014-opr., v řízení o kasační stížnosti žalobců
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015, č. j. 3 A 152/2014 – 99,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015, č. j. 3 A 152/2014 – 99
a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne ze dne 22. 10. 2014,
zn. SPÚ 471606/2014, ve znění opravného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu
ze dne 10. 11. 2014, zn. SPÚ 471606/2014-opr., se zrušují a věc se vrací
žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům k rukám JUDr. Daniela Honzíka,
advokáta, náklady řízení o žalobě ve výši 45 734 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům k rukám JUDr. Daniela Honzíka,
advokáta, náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 35 734 Kč do třiceti dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
IV. Osoba zúčastněná na řízení Úřad pro zastupování státu ve věcech pozemkových
nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí městského soudu
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 6. 2015, č. j. 3 A 152/2014 – 99, zamítl žalobu
žalobců, kteří se domáhali zrušení rozhodnutí Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město
Prahu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. PÚ 910-2/2014 a rozhodnutí o zamítnutí odvolání Státního
pozemkového úřadu, odboru řízení restitucí ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 471606/2014,
kterými bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že bylo z moci úřední obnoveno řízení,
v němž Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Praha vydal dne 15. 12. 2011 dílčí
rozhodnutí č. j. PÚ 910/11. Tímto dílčím rozhodnutím bylo podle ustanovení §9 odstavec 4
zákona č. 229/1990 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), vysloveno, že stěžovatelé jsou vlastníky
v posledně uvedeném správním rozhodnutí popsaných nemovitostí a dále že stěžovatelé nejsou
vlastníky jiných, opět v rozhodnutí popsaných nemovitostí. V restituční věci se rozhodovalo
mimo jiné o nároku žalobkyně E. B., odvozeného od původního vlastníka nemovitostí JUDr. J.
B., jehož je žalobkyně závětní dědičkou.
Městský soud v Praze vyšel z toho, že žalobci brojili proti rozhodnutí o povolení obnovy
řízení tím, že a) nevyšly najevo dříve neznámé skutečnosti, které by odůvodňovaly obnovu řízení
a b) rozhodnutí o obnově řízení nebylo vydáno v subjektivní tříměsíční lhůtě podle ustanovení
§100 odstavec 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“). Městský soud uvedl, že rozhodnutí nařizující obnovu řízení
je odůvodněno tím, že správní orgán se v předchozím řízení mylně domníval, že žalobkyně E. B.
je pozůstalou neteří původního vlastníka. Tento závěr je zpochybněn nově doloženými listinami
– potvrzením OÚNZ Praha 2 – nemocnice Na Slupi ze dne 17. 4. 1990 a dále usnesením
Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 286/2008 – 175 o dodatečném projednání dědictví.
K námitce žaloby o tom, že přípustnou novotou nemůže být to, co měl správní orgán
sám zjistit, městský soud uvedl, že je v daném případě třeba akcentovat skutečnost, že se jednalo
o správní řízení o žádosti, kde se do značné míry projevuje zásada dispoziční, která oslabuje
zásadu oficiality i zásadu vyhledávací a do jisté míry snižuje odpovědnost správního orgánu
za výsledek řízení, když ji částečně přenáší na žadatele. Proto městský soud dovodil, že nelze
kategoricky tvrdit, že v daném případě musel správní orgán rozhodnou okolnost, že žalobkyně
je neteří původního vlastníka, zjistit sám již v původním řízení. Z mnoha listin dříve do správního
spisu založených je patrno, že žalobkyně E. B. bydlela s JUDr. B. v témže domě, a tudíž
skutečnost, že byla jeho sousedkou, nemůže být novou skutečností odůvodňující nařízení obnovy
řízení z moci úřední. Městský soud uvedl, že nejde o to, že nový důkaz potvrzuje skutečnost, že
E. B. byla sousedkou JUDr. B., ale že zpochybňuje skutečnost, že byla jeho neteří. Z tohoto
pohledu pak potvrzení OÚNZ Praha 2 v poměru k původnímu závěru o tom, že žalobkyně je
neteří původního majitele nemovitostí, lze považovat za nový, dříve neznámý, ale v době
původního řízení existující důkaz, jenž může odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem
rozhodování.
Ohledně druhé listiny – usnesení Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 286/2008 – 175
- městský soud uzavřel, že o relevantní novotu jít nemůže. Pokud jde o otázku zachování
subjektivní tříměsíční prekluzívní lhůty, vyslovil městský soud právní názor, podle kterého
se tříměsíční subjektivní prekluzívní lhůta podle ustanovení §100 odstavec 2 správního řádu
na řízení o povolení nebo nařízení obnovy řízení nevztahuje.
II. Skutkový stav
Žalobkyně E. B., pan Š. F. (právní předchůdce žalobkyně Ing. M. Š.) a pan F . Č. (právní
předchůdce žalobců Ing. Z. Č., I. Č. a J. Ř.) požádali Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad
Praha o vydání nemovitého majetku, tzv. B. velkostatku, podle restitučních právních předpisů.
Jedním z vydaných rozhodnutí ve věci B. velkostatku bylo i původní rozhodnutí Ministerstva
zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 15. 12. 2011, č. j. 910/11, kterým byly restituční
nároky žadatelů shledány oprávněnými a nárokované pozemky v katastrálním území Strašnice jim
byly vydány.
Hlavní město Praha podalo dne 27. 12. 2012 u nadřízeného správního orgánu podnět
k zahájení přezkumného řízení s tím, že předložilo nové důkazy nasvědčující závěru, že E. B. není
oprávněnou osobou k restituci získaného majetku ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě.
Těmito novými důkazy byly dvě listiny - potvrzení OÚNZ Praha 2 – nemocnice Na Slupi ze dne
17. 4. 1990 a dále usnesení Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 286/2008 – 175 o dodatečném
projednání dědictví.
Vzhledem k tomu, že pro účely rozhodnutí o restitučním nároku je zásadní otázkou,
kdo byl původním vlastníkem nemovitosti, a v případě, že se původní vlastník možnosti restituce
majetku nedožil, stanovil zákon o půdě v ustanovení §4 odstavec 2 taxativní okruh osob a přesně
stanovené pořadí nástupnictví, bylo nezbytné zkoumat, zda žadatel o restituci je ve vztahu
k původnímu vlastníku nemovitosti právě osobou uvedenou v posledně jmenovaném ustanovení.
Takzvaný B. velkostatek byl původně ve vlastnictví J. B. Ten měl tři potomky – J. M. B.,
JUDr. J. B. a A. K ., rozenou B. Tito tři potomci zdědili majetek B. velkostatku každý přibližně
jednou třetinou a v době nesvobody jim byl majetek po otci postupně odnímán. Sourozenci B.
mohli jako původní oprávněné osoby v roce 1991 žádat restituci majetku, avšak ani jeden z nich
se účinnosti zákona o půdě nedožil. Nejprve zemřel J. B., jeho dědici se stali jeho sourozenci A.
a J. Ani ti však nemohli restituční nárok uplatnit. Dědicem A. B. – K. ze závěti byli Š. F. a F. Č .
Dědičkou JUDr. J. B. ze závěti byla E. B.
Správní orgán rozhodnutím o nařízení obnovy původní řízení obnovil, protože dospěl
k závěru, že původním rozhodnutím rozhodoval ve skutkovém omylu o tom, že žadatelé E. B., Š.
F. a F. Č. jsou pokrevními příbuznými B., konkrétně synovci a neteří původního vlastníka J. B.
Posléze však vyšlo najevo, že žadatelé o restituci byli sousedy JUDr. J. B. a A. K. bez
příbuzenského vztahu k rodině B. Žádný z nich tak nebyl oprávněn k restituci majetku, který
přešel na stát nebo na jiné právnické osoby z majetku J. B., a právě o majetku J. B.
bylo rozhodováno původním rozhodnutím ze dne 15. 12. 2011.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
Žalobci jako stěžovatelé napadli rozsudek Městského soudu v Praze včasnou kasační
stížností, v níž namítali nezákonnost rozsudku, neboť soud nesprávně posoudil právní otázku
nových skutečností a důkazů jako právně přípustného důvodu obnovy řízení i právní otázku
aplikovatelnosti subjektivní lhůty pro řízení o nařízení obnovy z moci úřední. Právní závěr
městského soudu neodpovídá dikci §100 odstavec 1 písm. a) správního řádu. Stěžovatelé
nemohou nést procesní odpovědnost za to, co nemohli ovlivnit, a k jejich tíži nelze přičítat
nesprávná skutková zjištění, k nimž správní orgány dospěly z důvodů ležících výhradně na straně
správních orgánů. Důkazní prostředek o omylu na straně správního orgánu, který vyvěrá nikoli
z toho, co správní orgán zjišťovat měl, ale z toho, co již zjistil, nemůže být „novotou“ zakládající
právo státu obnovit správní řízení z moci úřední. Stěžovatelé tak odpovídají za chyby a omyly
správního orgánu, aniž by takový závěr vyplýval z jakéhokoliv ustanovení pozitivního práva.
Pokud byla stěžovatelka E. B. označena jako neteř původního vlastníka nemovitostí, neměla
k dispozici žádný opravný prostředek, kterým by se proti tomuto závěru mohla bránit, když
odvolání pouze proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Stěžovatelka a) je závětní dědičkou
původního vlastníka nemovitostí a žádný účastník původního správního řízení vztah strýc – neteř
v řízení netvrdil. Soud nezkoumal podmínku, podle které musí jít o důkazy, které účastník, jemuž
jsou ku prospěchu, v původním řízení nemohl uplatnit. Pokud soud vycházel z toho, že pro
obnovu neplatí žádná subjektivní lhůta, pak jeho výklad zakládá nerovnost a nerovnou vyšší míru
nejistoty účastníka správního řízení. Není - li správní orgán vázán žádnou subjektivní lhůtou,
znamená to, že po dobu dlouhých tří let může správní orgán změnit své rozhodnutí a zasáhnout
tím nejen do sféry účastníků řízení, ale i třetích osob.
Stěžovatelé dále v podané kasační stížnosti namítli nepřezkoumatelnost rozsudku
městského soudu pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Soud podle názoru stěžovatelů
nereflektoval, že v některých správních rozhodnutích je žalobkyně E. B. označována za závětní
dědičku J. B., a nikoli za neteř jeho bratra J. Přitom nikdy nikdo netvrdil, že stěžovatelka E. B. je
neteří JUDr. J. B., naopak restituční žádost byla již v roce 1994 doložena rodným a oddacím
listem, které ve spojení s rozhodnutími vydanými v dědickém řízení po zemřelém JUDr. J. B.
postavily najisto závětní vztah stěžovatelky E. B. k JUDr. J. B.
Soud se dále nevypořádal s žalobci citovanou judikaturou prvorepublikových
správních soudů, která nerozlišuje mezi řízeními zahajovanými na návrh účastníka řízení
a řízením zahajovaným z moci úřední. Městský soud se nevypořádal ani s ustanovením
§100 odstavec 5 správního řádu, když nepoměřoval zájem na nápravě rozhodnutí se zájmem
na ochraně práv nabytých v dobré víře. Dále podle názoru stěžovatelů městský soud neřešil
otázku, zda některá z povinných osob nemohla důkaz uplatnit již v původním řízení,
a při hodnocení existence veřejného zájmu na obnově řízení nepoměřoval zájem na obnově
se zájmem na stabilitě právních vztahů či zájmem na ochraně dobré víry účastníků řízení.
Konečně v posledním bodě kasační stížnosti stěžovatelé namítali, že městský soud
nevypořádal argument kolize obnovy řízení a přezkumného řízení. V této souvislosti stěžovatelé
uvedli, že v jejich věci byla u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 10 As 4/2015 řešena
kasační stížnost proti jinému rozsudku Městského soudu v Praze, v němž jde meritorně
o identickou věc s naprosto stejným skutkovým základem a hmotněprávním rámcem,
která je však s posvěcením městského soudu jednou řešena přezkumným řízením, a podruhé
obnovou řízení. V jedné věci tak městský soud označil za zákonný postup správních orgánů
vůči stěžovatelům v jejich restituční věci, kde správní orgány cestou přezkumného řízení zrušily
svá původní rozhodnutí, a podruhé – v nyní posuzované věci – učinil totéž cestou obnovy
řízení. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 4/2015 – 135,
rozsudek městského soudu zrušil a vyslovil jednoznačný právní názor, že i ve zkráceném
přezkumném řízení má své místo subjektivní dvouměsíční lhůta. Obnova řízení z moci úřední
by tak byla jediným mimořádným opravným prostředkem, který by bylo možno využít
bez ohledu na běh času (tj. v rámci objektivní lhůty), a musí platit základní teze, podle které,
jde-li o mimořádné prostředky, které narušují právní stabilitu účastníků správního řízení,
jejich použití musí být bez zbytečného odkladu.
Stěžovatelé doplnili kasační stížnost o listinný důkaz v podobě záznamu sepsaného
u Pozemkového úřadu Praha dne 14. 12. 2001, v němž je výslovně uvedeno, že J. B. zemřel jako
svobodný a bezdětný, že jeho dědici byli sourozenci A. K. a JUDr. J. B. a že přítomná E. B. není
v příbuzenském poměru k JUDr. J. B. a je jeho závětní dědičkou, což doložila předložením
dědického rozhodnutí. Stěžovatelé z uvedené písemnosti dovozují, že ve světle tohoto nově
objeveného důkazu nemůže být potvrzení OÚNZ Praha 2 ze dne 17. 4. 1990, o které žalovaný
opírá rozhodnutí o obnově, žádnou novou skutečností, když záznam jednoznačně prokazuje, že
o příbuzenských poměrech byl správní orgán informován již dne 14. 12. 2001.
Žalovaný ve vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl, že v prvé řadě je nutno zdůraznit,
že stěžovatelka E. B. nebyla „jen“ závětní dědičkou původního vlastníka nemovitostí J. B., ale
jeho bratra JUDr. J. B. Nemohla tak být oprávněna k restituci majetku jako univerzální dědička
původního vlastníka ve smyslu ustanovení §4 odstavce 2 písm. a) zákona o půdě. Dále bylo
prokázáno, že nebyla k rodině B. v žádném příbuzenském poměru, konkrétně nebyla ani
domnělou neteří J. B. Nemohla tak být oprávněnou osobou ani podle ustanovení §4 odstavec 2
písm. e) zákona o půdě. Nově prokázaná neexistence příbuzenského vztahu tak odůvodňovala
jiné řešení věci, neboť E. B. nebyla oprávněna k restituci majetku podle původního rozhodnutí.
Pro nařízení obnovy není rozhodné, zda žalobci tvrdili, či netvrdili příbuzenský vztah. E.
B. musela vědět, že není neteří J. B., a práva z původního rozhodnutí tak nemohla nabýt v dobré
víře. Z podkladů ve spise vyplývalo, že E. B. byla univerzální závětní dědičkou JUDr. J. B., což
ovšem nevylučuje, aby byla také jeho příbuznou. Z informace o způsobu dědění (závětního
oproti zákonnému) ani z případného dědického usnesení nemohl správní orgán dovodit, že E. B.
nebyla příbuznou rodiny B. Původní rozhodnutí vydal správní orgán ve skutkovém omylu,
který nebyl v původním řízení vyvrácen. Není pravdou, že by stěžovatelé nemohli svoji
procesní aktivitou uvedený omyl vyvrátit, když označení restituentů jako dědiců
oprávněných osob (synovci a neteře) bylo uvedeno nejen v odůvodnění, ale i ve výroku
původního rozhodnutí, jednak mohli využít právních institutů návrhu na opravu chyby, odvolání
(byť nepřípustného – bylo by posuzováno podle ustanovení §60 tehdy platného zákona
č. 70/1967 Sb., správního řádu) nebo podnětu či návrhu na využití mimořádných opravných
prostředků.
K námitce stěžovatelů ohledně aplikovatelnosti subjektivní lhůty v řízení o obnově
nařizované z moci úřední žalovaný správní orgán poukázal na to, že zákonodárce zcela
srozumitelně a jednoznačně stanovil rozdílné podmínky pro obnovu řízení prováděnou k žádosti
účastníka řízení a prováděnou z moci úřední. Konstrukce podmínek návrhové obnovy řízení
chrání práva jen bdělých účastníků řízení ve prospěch právní jistoty ostatních adresátů správního
aktu. Podmínky obnovy řízení nařizované z moci úřední jsou významně odlišné. Správní orgán
musí v objektivní tříleté lhůtě stihnout vydat rozhodnutí, není ale vázán žádnou lhůtou
subjektivní. Oproti žádajícímu účastníku řízení je správní orgán „omezen“ podmínkou,
že na obnově řízení musí být veřejný zájem. V průběhu tří let je správní orgán omezen
jen nutností zkoumat přítomnost veřejného zájmu na obnovu. Teprve není-li veřejný zájem
na obnově nebo uplynou-li od rozhodnutí tři roky, pak zájem na právní jistotě účastníků řízení
převáží nad veřejným zájmem na správnosti a zákonnosti rozhodnutí jakož i zájmem na nápravě
újmy vzniklé vydáním rozhodnutí ostatním účastníkům řízení a třetím osobám.
K namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu žalovaný uvedl,
že z odůvodnění rozsudku jasně vyplývá, že pro nařízení obnovy řízení bylo podstatné, že jeden
z nových důkazů (potvrzení nemocnice) zpochybnil skutečnost, že E. B. byla neteří J. B., a proto
je zcela nadbytečné zabývat se tím, že v předchozích správních rozhodnutích byla paní B.
označována za závětní dědičku JUDr. J. B., protože to nemůže zvrátit pochybnosti o jejich
příbuzenském vztahu. Pokud jde o judikaturu prvorepublikových správních soudů, městský soud
vysvětlil, proč nelze tyto závěry aplikovat v řízení o restituční žádosti, které bylo ovládáno
zásadou dispoziční, obecně snižující odpovědnost správního orgánu za výsledek. Námitku o tom,
že městský soud opomenul vypořádat se s podmínkami ustanovení §100 odstavce 5 správního
řádu, podle názoru žalovaného žalobci v podané žalobě vůbec neuplatnili a správní soud proto
neměl důvod se jí zabývat nad rámec žalobních bodů. Podle názoru žalovaného je tato námitka
nepřípustná podle ustanovení §104 odstavec 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.). Přesto žalovaný zastává názor, že
aplikace ustanovení §100 odstavec 5 správního řádu neměla v prvé fázi řízení, kdy se rozhoduje
o nařízení obnovy, své místo, protože v tomto stadiu řízení správní orgán nemůže dospět
k závěru o nezákonnosti původního rozhodnutí ani nemůže měnit původní rozhodnutí či
rozhodovat o jeho účincích. Nadto je zřejmé, že E. B. nemohla nabýt práva z původního
rozhodnutí v dobré víře, a z návrhu ve věci dodatečného projednání dědictví je patrné, že jak
právní zástupce, tak i účastníci řízení si byli vědomi, že nejsou oprávněnými osobami ve smyslu
restitučních zákonů ve vztahu k majetku po původním vlastníkovi J. B.
Závěry o nepřípustnosti kasační stížnosti platí podle názoru žalovaného i ohledně
námitky, ve které stěžovatelé namítali, že městský soud nezkoumal uplatnitelnost nových důkazů
povinnými osobami v původním řízení. Žalovaný je přesvědčen o tom, že v případě nařizování
obnovy z moci úřední se ustanovení §100 odstavec 1 písm. a) správního řádu, část věty
„a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit“, neaplikuje. Odvolací orgán
přesto vymezil na straně 3 rozhodnutí o odvolání, kterým účastníkům řízení jsou nové důkazy
ku prospěchu, vyvrací-li oprávněnost nároku oprávněných osob, a proč tito účastníci nemohli
tyto důkazy předložit (nebyli adresáty neveřejných listin a neměli je k dispozici).
K otázce hodnocení veřejného zájmu na obnově řízení se městský soud vyjádřil tvrzením,
že veřejný zájem na obnově řízení byl ve správním rozhodnutí vyjádřen poměrně pregnantně,
a přisvědčil vyjádření žalovaného. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek
ze dne 30. 4. 2013, č. j. 4 As 40/2012 - 26, www.nssoud.cz) je dostačující, pokud správní orgány
nařídí obnovu řízení s odkazem na obecný účel zákona.
Pokud jde o argument stěžovatelů, že správní soud vůbec nevypořádal námitku
nezákonnosti kolize obnovy řízení a přezkumného řízení, má žalovaný za to, že městský soud
jasně, srozumitelně a jednoznačně uzavřel, že v daném případě původního rozhodnutí
postupovaly správní orgány správně, pokud pro nápravu skutkových nesprávností užily institutu
obnovy řízení. Tím bylo jasně vymezeno, kterého dozorčího nápravného prostředku
mělo být v daném případě užito, aniž by bylo třeba vymezovat zároveň, jakých nápravných
prostředků mělo být užito v jiných případech.
Osoba zúčastněná na řízení – Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových - se k podané kasační stížnosti na výzvu ze dne 24. 8. 2015 ve lhůtě určené
Nejvyšším správním soudem nevyjádřila.
IV. Právní posouzení Nejvyšším správním soudem
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a následujících s. ř. s. přípustná a podle jejího
obsahu jsou v ní namítány důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.,
tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Na základě §109 odstavec 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu rozhodnutí
krajského soudu (zde městského) vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže
by bylo řízení před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, nebo je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné. K výše
uvedeným vadám tedy Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední povinnosti. Zdejší soud
přezkoumal napadený rozsudek z těchto důvodů, přičemž přihlédl k námitce
nepřezkoumatelnosti uplatněné stěžovatelkou, a vyvodil následující závěry.
Stěžovatelé napadli žalobou rozhodnutí žalovaného správního orgánu, jímž bylo
zamítnuto jejich odvolání proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, kterými Státní
pozemkový úřad rozhodl o obnově řízení z moci úřední ve věci, v níž bylo vydáno pravomocné
rozhodnutí ze dne 15. 12. 2011, č. j. PÚ 910/11. Správními orgány nebylo rozhodováno
o soukromoprávní otázce, tedy o tom, zda stěžovatelé mají nárok na vydání předmětných
nemovitostí, který jim byl rozhodnutím PÚ 910/11 přiznán, či nikoli. Napadena byla rozhodnutí
procesní povahy, která jsou, jak správně uvedl městský soud, v souladu s usnesením zvláštního
senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů,
ze dne 21. 9. 2011, č. j. Konf 65/2010 – 21, přezkoumatelná ve správním soudnictví.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku, neboť pouze v případě přezkoumatelného rozhodnutí krajského soudu je zpravidla
možné se zabývat dalšími kasačními námitkami (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 – 105, dostupný na www.nssoud.cz, stejně jako veškerá
dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
K požadavku přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů Nejvyšší správní soud ve své
judikatuře konstantně uvádí, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže
není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů
či utváření závěru o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou
právní argumentaci uplatněnou v žalobě; proč považuje žalobní námitky za liché, mylné
či vyvrácené; proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Nepřezkoumatelné
je také rozhodnutí, v němž se soud opomněl vypořádat s některou z včasně uplatněných námitek
(srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011, č. j. 5 As 72/2010 – 60,
ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, ze dne 30. 11. 2007, č. j. 4 Ads 21/2007 – 77,
nebo ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73).
Ve věci právě posuzované jde o situaci, kdy žalovaný napadeným rozhodnutím prolamuje
účinky svého předchozího rozhodnutí ve věci restitučního nároku stěžovatelů, kterým bylo podle
ustanovení §9 odstavec 4 zákona o půdě vysloveno, že stěžovatelé jsou vlastníky v posledně
uvedeném správním rozhodnutí popsaných nemovitostí a dále že stěžovatelé nejsou vlastníky
jiných, opět v rozhodnutí popsaných nemovitostí.
Podle ustanovení §100 odst. 3 správního řádu platí, že ve tříleté lhůtě od právní moci
rozhodnutí může o obnově řízení z moci úřední rozhodnout též správní orgán, který ve věci
rozhodl v posledním stupni, jestliže je dán některý z důvodů uvedených v odstavci 1 a jestliže
je na novém řízení veřejný zájem; do konce uvedené lhůty musí být rozhodnutí o obnově řízení
vydáno.
Podle ustanovení §100 odst. 1 téhož zákona řízení před správním orgánem ukončené
pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže
a) vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době
původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit,
anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, nebo
b) bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného
v řízení, které má být obnoveno,
a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení
otázky, jež byla předmětem rozhodování.
Řízení o obnově řízení (řízení o nařízení obnovy řízení) z moci úřední podle ustanovení
§100 odst. 3 správního řádu je samostatným správním řízením, které z logiky věci není součástí
původního správního řízení, neboť to již bylo pravomocně ukončeno (což je právě důvodem
k tomu, že je následně vedeno řízení o tom, zda se původně ukončené řízení obnoví).
Z ustanovení §100 odst. 3 správního řádu ani ze žádného jiného ustanovení tohoto právního
předpisu neplyne, že by pro takové řízení platila jakákoli obecná odchylka od jiných správních
řízení, a tedy toto řízení probíhá jako jiné „obvyklé“ řízení s dodržením všech procesních práv
jeho účastníků. Řízení o obnově řízení je tedy zapotřebí řádně zahájit, a sice oznámením podle
ustanovení §46 správního řádu, v něm shromáždit podklady pro vydání rozhodnutí o obnově
podle pravidel podávaných z ustanovení §50 a následujících správního řádu a nakonec
v něm rozhodnout – a to buď tak, že řízení, původně ukončené, se obnovuje (v případě řízení
zahájeného z moci úřední podle ustanovení §100 odst. 3 správního řádu), anebo že toto řízení
se zastavuje, neboť odpadl jeho důvod (v případě řízení zahájeného z moci úřední podle
ustanovení §66 odst. 2 správního řádu), typicky proto, že pro obnovu řízení nejsou splněny
podmínky.
Podstatné je pro další úvahy zdejšího soudu tedy to, že správní řád v případě řízení
o obnově řízení (o nařízení obnovy řízení) neumožňuje jakýkoli „odklon“ od řádného procesního
postupu, jakékoli zjednodušení procesních postupů, jak umožňuje například u zkráceného
přezkumného řízení podle ustanovení §98 správního řádu. Řízení o obnově řízení je tedy
samostatným řízením, v němž správní orgán shromažďuje podklady, které nakonec hodnotí
ve světle podmínek pro obnovu řízení, v daném případě podávaných z ustanovení
§100 odst. 3 správního řádu; správní orgán tedy v tomto řízení zkoumá, zda podmínky
pro obnovu původně ukončeného řízení jsou splněny, či nikoli – a výsledek tohoto posouzení
se pak materializuje v rozhodnutí, jímž se případně původní řízení podle ustanovení
§100 odst. 3 správního řádu obnovuje.
Obnova řízení je traktována coby mimořádný opravný prostředek, který umožňuje
za splnění podmínek v případě obou taxativně uvedených důvodů prolomit právní moc
rozhodnutí, jež bylo ve věci již vydáno, a překonat překážku rei iudicatae – a znovu ve věci
rozhodnout. Důvody podle ustanovení §100 odst. 1 správního řádu, které se společně
s podmínkou, že je na novém řízení veřejný zájem, pro rozhodnutí podle ustanovení
§100 odst. 3 správního řádu použijí, vyjadřují zásadu, že správní orgán musí ve věci rozhodnout
na základě všech pro věc rozhodujících skutkových okolností. Pokud ty nebyly uspokojivě
zjištěny, je důvod řízení obnovit. Citované ustanovení slouží k odstranění nedostatků ve zjištění
skutkového stavu, které byly způsobeny tím, že nebyly známy všechny skutečnosti a důkazy
nutné pro náležité posouzení věci (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 5. 2010, č. j. 6 As 39/2009 – 74, publikovaný pod č. 2144/2010 Sb. NSS).
Správní řád vedl ve věci právě posuzované žalovaného k tomu, aby po podaných
podnětech zahájil řízení o obnově a v něm posoudil, zda tu jsou dány podmínky podle
§100 odst. 1, 3 správního řádu. To znamená, že žalovaný musel v řízení o obnově řízení předtím,
než vydal rozhodnutí o obnově, posoudit konkrétně to, o co následně rozhodnutí o obnově
řízení opřel, tj. zda se důkazy provedené v původním ukončeném řízení ukázaly nepravdivými
a zda tyto důkazy mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování
v původně ukončeném řízení.
V nyní posuzované věci z obsahu rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového
úřadu Praha ze dne 15. 12. 2011, ohledně něhož byla nařízena obnova řízení, vyplývá (mimo jiné)
závěr o tom, že žalobkyně E. B. je vlastnicí v rozhodnutí uvedených nemovitostí, a to jakožto
neteř původního majitele z titulu oprávněné osoby podle ustanovení §4 odst. 2 písm. e) zákona
o půdě.
Podle ustanovení §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě, zemřela-li osoba, jejíž nemovitost
přešla v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby
v případech uvedených v §6, před uplynutím lhůty uvedené v §13, nebo byla-li před uplynutím
této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České
a Slovenské Federativní Republiky, fyzické osoby v tomto pořadí (…) e) sourozenci osoby
uvedené v odstavci 1, a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti a jeho
manžel.
Rozhodnutí nařizující obnovu řízení je opřeno o to, že správní orgán se v předchozím
řízení mylně domníval, že žalobkyně E. B. je pozůstalou neteří původního vlastníka; tento závěr
je zpochybněn nově doloženými listinami, a to 1) potvrzením OÚNZ Praha 2, nemocnice
Na Slupi ze dne 17. 4. 1990 a 2) usnesením Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 286/2008 - 175.
Nejvyšší správní soud shledal důvodnou námitku, v níž stěžovatelé namítali nezákonnost
rozsudku městského soudu proto, že soud nesprávně posoudil právní otázku nových skutečností
a důkazů jako právně přípustného důvodu obnovy řízení. Právní závěr městského soudu
nevychází ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, o němž by nebyly důvodné pochybnosti.
Jak již bylo výše uvedeno, důvodem nařízení obnovy řízení z moci úřední podle ustanovení
§100 odstavec 1 písm. a) správního řádu byla především zpochybněná okolnost, že správní orgán
se v předchozím řízení mylně domníval, že žalobkyně E. B. je pozůstalou neteří původního
vlastníka; tento závěr je zpochybněn nově doloženými listinami, a to především potvrzením
OÚNZ Praha 2, nemocnice Na Slupi ze dne 17. 4. 1990.
K uvedené námitce, v níž stěžovatelé především namítali, že nemohou nést procesní
odpovědnost za to, co nemohli ovlivnit, a že k jejich tíži nelze přičítat nesprávná skutková
zjištění, k nimž správní orgány dospěly z důvodů ležících výhradně na straně správních orgánů,
stěžovatelé v rámci řízení o kasační stížnosti předložili listinný důkaz v podobě záznamu
sepsaného u Pozemkového úřadu Praha dne 14. 12. 2001, v němž je výslovně uvedeno, že J. B.
zemřel jako svobodný a bezdětný, že jeho dědici byli sourozenci A. K. a JUDr. J. B. a že
přítomná E. B. není v příbuzenském poměru k JUDr. J. B. a je jeho závětní dědičkou, což
doložila předložením dědického rozhodnutí. Stěžovatelé z uvedené písemnosti dovozují, že ve
světle tohoto nově objeveného důkazu nemůže být potvrzení OÚNZ Praha 2 ze dne 17. 4. 1990,
o které žalovaný opírá rozhodnutí o obnově, žádnou novou skutečností, když záznam
jednoznačně prokazuje, že o příbuzenských poměrech byl správní orgán informován již dne
14. 12. 2001.
Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti takové listiny jako
důkazu v řízení před soudem. Je zřejmé, že stěžovatelé předložili uvedenou listinu po uplynutí
lhůty pro podání kasační stížnosti podle ustanovení §106 odstavec 2 s. ř. s. i po uplynutí lhůty
pro případné doplnění kasační stížnosti podle ustanovení §106 odstavec 3 s. ř. s.
Podle ustanovení §109 odstavec 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné nebo bylo zatíženo vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné, jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Podle ustanovení §109 odstavec 5 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v případě záznamu
sepsaného u Pozemkového úřadu Praha dne 14. 12. 2001 nejde o skutečnost, kterou stěžovatelé
uplatnili až po vydání rozsudku městského soudu. Z obsahu spisu městského soudu naopak
plyne, že stěžovatelé od samotného počátku řízení ve věci obnovy nařízené z moci úřední tvrdí,
že žádné skutečnosti, které by odůvodnily takový postup správního orgánu, neexistují.
V této souvislosti je třeba uzavřít, že byl-li důvodem pro nařízení obnovy z moci úřední „nový“
důkaz o tom, že žalobkyně E. B. není pozůstalou neteří původního vlastníka J. B., pak záznam
pozemkového úřadu ze dne 14. 12. 2001, z něhož je patrno, že stěžovatelka E. B. není
v příbuzenském poměru k JUDr. J. B. a je jeho závětní dědičkou, osvědčuje stěžovateli již v řízení
tvrzenou skutkovou okolnost a je způsobilý zpochybnit závěr správního orgánu i městského
soudu o tom, že byly zjištěny řádně skutkové okolnosti tak, že o nich nejsou důvodné
pochybnosti (ustanovení §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu).
Je třeba zdůraznit, že správní úřad v rozhodnutí, jímž z moci úřední nařídí obnovu řízení,
musí zcela konkrétním způsobem uvést, jakým způsobem a v jaké fázi řízení o žádosti o vydání
nemovitostí podle zákona o půdě byla stěžovatelka E. B. označena za neteř původního vlastníka
nemovitostí tvořících součást tzv. B. velkostatku a jaké úvahy, zjištěné skutečnosti či rozhodné
okolnosti k tomuto označení správní orgán vedly. Teprve poté lze znovu posoudit potvrzení
OÚNZ Praha 2, nemocnice Na Slupi ze dne 17. 4. 1990 z pohledu „novosti“ tohoto důkazu jako
důvodu pro nařízení obnovy řízení podle ustanovení §100 odstavec 1 písm. a) správního řádu.
Zároveň je na správním orgánu, aby se náležitě vypořádal také s listinou předloženou stěžovateli
v řízení o kasační stížnosti, což se podle názoru Nejvyššího správního soudu nebude moci obejít
bez rozsáhlého doplnění dokazování o zjištění, kdy a za jakých okolností tento doklad stěžovatelé
získali, proč není součástí správního spisu a v jaké fázi se nachází řízení o rekonstrukci spisu PÚ
2525/92 – B. velkostatek, které bylo prováděno na základě příkazu ředitelky žalovaného.
V nynějším stadiu řízení totiž nelze ze spisového materiálu správního orgánu ani zjistit, jaké
konkrétní okolnosti stěžovatelé a jejich právní předchůdci uvedli v původní žádosti o vydání
nemovitostí; ani tato listina není ve spisovém materiálu založena. Nelze tak objektivně posoudit
důvodnost námitky kasační stížnosti, podle níž městský soud nereflektoval, že v některých
správních rozhodnutích je žalobkyně E. B. označována za závětní dědičku J. B., a nikoli za neteř
jeho bratra J., a nelze zjistit, v jakém okamžiku správního řízení a z čího popudu
bylo v původním rozhodnutí tvrzeno, že stěžovatelka E. B. je neteří JUDr. J. B. Ze stejných
důvodů nelze učinit závěr o důvodnosti a pravdivosti tvrzení stěžovatelů o tom, že naopak
restituční žádost byla již v roce 1994 doložena rodným a oddacím listem, které ve spojení
s rozhodnutími vydanými v dědickém řízení po zemřelém JUDr. J. B. údajně měly postavit najisto
závětní vztah stěžovatelky E. B. k JUDr. J. B. Nejasné je rovněž, z čeho správní orgán usoudil, že
údajné nové důkazy, vztahující se k E. B, jsou důvodem zahájení řízení o obnově i ve vztahu
k dalším účastníkům respektive jejich právním nástupcům.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že řízení před soudem bylo zatíženo vadou
spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu v řízení před správními orgány,
což je důvod pro zrušení rozsudku městského soudu podle ustanovení §110 odstavec 1 s. ř. s.
Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud námitku kasační stížnosti ohledně
aplikovatelnosti subjektivní lhůty v řízení o obnově nařizované z moci úřední. Podle ustanovení
§100 odstavec 3 správního řádu může ve tříleté lhůtě od právní moci rozhodnutí o obnově řízení
z moci úřední rozhodnout též správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni, jestliže
je dán některý z důvodů uvedených v odstavci 1 a jestliže je na novém řízení veřejný zájem.
Žalovaný i Městský soud v Praze důvodně poukázali na skutečnost, že zákonodárce zcela
srozumitelně a jednoznačně stanovil rozdílné podmínky pro obnovu řízení prováděnou k žádosti
účastníka řízení a prováděnou z moci úřední. Konstrukce podmínek návrhové obnovy řízení
chrání práva jen bdělých účastníků řízení ve prospěch právní jistoty ostatních adresátů správního
aktu. Podmínky obnovy řízení nařizované z moci úřední jsou významně odlišné. Z moci úřední
může o nařízení obnovy rozhodnout správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni,
a to ze stejných důvodů (zřejmě včetně důvodů zvláštních), které má k obnově řízení k dispozici
účastník řízení, avšak s tím, že je – podobně jako v předchozí úpravě – „na novém řízení veřejný
zájem“. Lhůta k zahájení řízení je stanovena pouze objektivně, tj. tři roky od právní moci
rozhodnutí, přičemž do konce této lhůty musí být vydáno rozhodnutí o nařízení obnovy řízení.
Správní orgán tak musí v objektivní tříleté lhůtě stihnout vydat rozhodnutí, není ale vázán žádnou
lhůtou subjektivní a užití analogie není případné.
Stěžovatelé dále v podané kasační stížnosti namítli nepřezkoumatelnost rozsudku
městského soudu pro nedostatek důvodů rozhodnutí, pokud se městský soud nevypořádal
s žalobci citovanou judikaturou prvorepublikových správních soudů, která nerozlišuje
mezi řízeními zahajovanými na návrh účastníka řízení a řízením zahajovaným z moci úřední.
Uvedená námitka není důvodná. Byť to nebylo městským soudem v odůvodnění
rozsudku výslovně uvedeno, soud se s námitkou o tom, že za novou skutkovou
okolnost odůvodňující obnovu řízení nelze pokládat skutečnost, kterou úřad, jenž vydává
rozhodnutí, mohl a z úřední povinnosti měl zjistit (podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
Boh. A 4122/24, 7231/28 a 9596/32), vypořádal. Uvedl, že se v dané věci jedná o řízení
o restitučním nároku, tedy o správní řízení o žádosti, což znamená, že se zde do značné míry
projeví zásada dispoziční, která oslabuje jak zásadu oficiality, tak zásadu vyhledávací,
jimiž stěžovatelé argumentují. Tato okolnost podle městského soudu do jisté míry snižuje
odpovědnost správního orgánu za výsledek řízení a v tomto rozsahu ji přenáší na žadatele.
Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil se závěrem městského soudu, že v nyní posuzované věci
nelze zcela kategoricky uzavřít, že rozhodnou okolnost, tj. zda stěžovatelka E. B. nebyla „jen“
závětní dědičkou původního vlastníka nemovitostí J. B., ale jeho bratra JUDr. J. B., a nemohla tak
být oprávněna k restituci majetku jako univerzální dědička původního vlastníka ve smyslu
ustanovení §4 odstavce 2 písm. a) zákona o půdě, musel správní orgán zjistit už v původním
řízení.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu není důvodné ani tvrzení stěžovatelů
o tom, že se městský soud nevypořádal s ustanovením §100 odstavce 5 správního řádu,
když nepoměřoval zájem na nápravě rozhodnutí se zájmem na ochraně práv nabytých v dobré
víře. Na straně 5 odůvodnění napadeného rozsudku městský soud uvedl, že přisvědčil tvrzení
žalovaného správního orgánu uvedenému ve vyjádření (ale jedná se zjevně o tvrzení uvedené
na straně 4 odůvodnění napadeného rozhodnutí – poznámka Nejvyššího správního soudu).
Nelze tak přehlédnout, že městský soud se ztotožnil s odůvodněním žalobou napadeného
rozhodnutí správního orgánu, a nikoli s vyjádřením žalovaného jako účastníka řízení.
Byť své úvahy soud dále nerozvedl, lze mít za to, že otázku ochrany práv nabytých stěžovateli
v dobré víře posuzoval právě ve světle cílů a účelu zákona o půdě, kterým bylo zmírnění následků
některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku
v období let 1948 – 1989. Za otázku veřejného zájmu tak nepochybně lze označit činnost
správního orgánu vedoucí k nápravě nezákonného stavu způsobeného případným vydáním
předmětného majetku osobám, u nichž je sporné, zda jsou oprávněnými osobami ve vztahu
k majetku původního vlastníka. Není proto pravdivé tvrzení stěžovatelů o tom, že soud
při hodnocení existence veřejného zájmu na obnově řízení nepoměřoval zájem na obnově
se zájmem na stabilitě právních vztahů či zájmem na ochraně dobré víry účastníků řízení.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani poslednímu bodu kasační stížnosti, ve kterém
stěžovatelé namítali, že městský soud nevypořádal argument kolize obnovy řízení a přezkumného
řízení. I v případě této námitky ovšem platí, že se městský soud měl odůvodnění, proč námitku
neshledal důvodnou, věnovat podrobněji. Městský soud v Praze se omezil na konstatování,
že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2010, č. j. 6 As 39/2009 – 74,
je institut obnovy řízení určen k nápravě skutkových nesprávností, zatímco institut nezkumného
řízení podle ustanovení §94 a následujících správního řádu je určen k nápravě vad právních.
K této argumentaci lze dodat, že pokud v této souvislosti stěžovatelé uvedli, že v jejich věci
byla u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 10 As 4/2015 řešena kasační stížnost proti jinému
rozsudku Městského soudu v Praze, v němž jde meritorně o identickou věc s naprosto stejným
skutkovým základem a hmotněprávním rámcem, která je však s posvěcením městského soudu
jednou řešena přezkumným řízením a podruhé obnovou řízení, nejde o skutečnost, která by sama
o sobě způsobovala nezákonnost napadeného rozhodnutí o nařízení obnovy řízení z moci úřední.
Není tomu tak ani v případě, pokud v jedné věci městský soud označil za zákonný postup
správních orgánů vůči stěžovatelům v jejich restituční věci, kde správní orgány cestou
přezkumného řízení zrušily svá původní rozhodnutí, a podruhé – v nyní posuzované věci – učinil
totéž cestou obnovy řízení. Je třeba vzít v úvahu okolnost, že v nyní posuzované věci se jednalo
o otázku výhradně skutkovou, proto byla volba institutu obnovy řízení z moci úřední provedena
správním orgánem zcela oprávněně a bez ohledu na to, že v jiném sporu mohl soud ve správním
soudnictví dospět k závěru o splnění zákonem stanovených podmínek pro provedení
přezkumného řízení.
V. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil (ustanovení §110 odst. 1 věta první s. ř. s.).
Protože již v řízení před městským soudem byly dány důvody pro zrušení napadeného
rozhodnutí, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že za použití ustanovení §110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s. současně zrušil i je a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (ustanovení §78 odst. 3 a 4
s. ř. s.). Zruší-li Nejvyšší správní soud i rozhodnutí správního orgánu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento správní orgán vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí [ustanovení §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ustanovením
§78 odst. 5 s. ř. s.]. Tento názor lze shrnout tak, že ve správním řízení nebyl zjištěn stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a nebylo dostatečně podloženo a srozumitelně
odůvodněno, že stěžovatelé naplnili zákonem požadované podmínky pro vydání nemovitostí
podle restitučních předpisů. V dalším řízení bude na žalovaném, aby znovu posoudil,
zda jsou v dané věci splněny zákonem stanovené podmínky a objektivní důvody pro vydání
rozhodnutí o povolení obnovy řízení ve vztahu ke stěžovatelce E. B. a zda tyto důvody dopadají i
na ostatní stěžovatele. Z dosavadního průběhu řízení je patrno, že správní orgány ve vydaných
rozhodnutích neuvedly, z jakých skutkových či právních okolností dovozují, že důvod nařízení
obnovy řízení z moci úřední, jenž se týká vztahu stěžovatelky E. B. a JUDr. J. B., je důvodem pro
nařízení obnovy i ve vztahu k dalším stěžovatelům, když ze spisového materiálu vyplývá, že
restituční nárok stěžovatelky Ing. M. Š. se odvíjí od vztahu Š. F. a A. K. – B. a restituční nárok
stěžovatelů Ing. Z. Č., I. Č. a J. Ř. se odvíjí od vztahu F. Č. a A. K. – B.
Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, a proto musí určit
náhradu nákladů celého soudního řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se žalobou domáhali
zrušení napadeného rozhodnutí, je nutno považovat je za úspěšné účastníky řízení. Podle
ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. má úspěšný stěžovatel právo
na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V nyní
posuzované věci byly provedeny dva úkony právní služby podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a),
d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Mezi tyto úkony spadá převzetí
a příprava zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb podle ustanovení
§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu a podání žaloby ze dne 2. 12. 2014, jež učinil
zástupce stěžovatelů v řízení před městským soudem. V obou případech jde o společné úkony
téhož zástupce při společném zastupování pěti účastníků řízení podle ustanovení
§12 odstavec 4 advokátního tarifu. Za jeden úkon přísluší částka 12 400 Kč [ustanovení
§7 ve spojení s ustanovením §9 odstavec 4 písm. d) a ustanovením §12 odstavec 4 advokátního
tarifu] a náhrada hotových výdajů činí podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč
za jeden úkon. Celkem tak náklady řízení před městským soudem tvoří součet částky 15 000 Kč
za soudní poplatky a 25 400 Kč za právní služby. Protože zástupce stěžovatelů je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku 5334 Kč, kterou je povinen z odměny
za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů. Celková částka náhrady nákladů řízení stěžovatelů před Městským soudem
v Praze tak činí 45 734 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit stěžovatelům v přiměřené
třicetidenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zvoleného zástupce.
V rámci řízení o kasační stížnosti přiznal Nejvyšší správní soud stěžovatelům náhradu
nákladů řízení za dva úkony právního zastoupení ve věci samé – kasační stížnost ze dne
19. 8. 2015 včetně doplnění ze dne 2. 11. 2015 podle ustanovení §11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu. Za jeden úkon přísluší částka 12 400 Kč [ustanovení §7 ve spojení
s ustanovením §9 odstavec 4 písm. d) a ustanovením §12 odstavec 4 advokátního tarifu]
a náhrada hotových výdajů činí podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč za jeden
úkon. Celkem tak náklady řízení tvoří součet částky 5000 Kč za soudní poplatek a částky
25 400 Kč za právní služby. I zde je součástí odměny zástupce stěžovatelů 21% daň z přidané
hodnoty, proto se jeho odměna zvyšuje o částku 5334 Kč, kterou je povinen z odměny
za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů. Celková částka náhrady nákladů řízení stěžovatelů v řízení o kasační
stížnosti před Nejvyšším správním soudem tak činí 35 734 Kč, kterou je žalovaný povinen
zaplatit stěžovatelům v přiměřené třicetidenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jejich zvoleného zástupce.
Osoba zúčastněná na řízení má podle ustanovení §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu
pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem.
Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších
nákladů řízení. V projednávané věci Nejvyšší správní soud neuložil osobě zúčastněné na řízení
žádnou povinnost a osoba zúčastněná na řízení – Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových - také žádnou náhradu nákladů řízení nepožadovala.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobců: a) E. B.,
b) Ing. M. Š., c) Ing. Z. Č., d) I. Č., e) J. Ř., všichni zastoupeni JUDr. Danielem Honzíkem,
advokátem, se sídlem Praha 2, Londýnská 674/55, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad,
se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupený JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se
sídlem Praha 2, Václavská 316/12, za účasti: Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 22. 10. 2014, zn. SPÚ 471606/2014, ve znění opravného rozhodnutí
žalovaného ze dne 10. 11. 2014, zn. SPÚ 471606/2014-opr., v řízení o kasační stížnosti žalobců
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015, č. j. 3 A 152/2014 – 99, o návrhu na
přiznání dalších nákladů řízení
takto:
Výrok rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2016, č. j. 2 As 211/2015 - 69,
se d o p l ň u j e
takto:
Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě dalších nákladů řízení částku
20 000 Kč k rukám JUDr. Daniela Honzíka, advokáta, do třiceti dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
[1] Na základě kasační stížnosti žalobců (dále „stěžovatelé“) zkoumal Nejvyšší správní
soud zákonnost rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 4. 6. 2015,
č. j. 3 A 152/2014 – 99, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že bylo z moci úřední
obnoveno řízení, v němž Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Praha vydal dne
15. 12. 2011 dílčí rozhodnutí č. j. PÚ 910/11. Tímto dílčím rozhodnutím bylo podle ustanovení
§9 odstavec 4 zákona č. 229/1990 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), vysloveno,
že stěžovatelé jsou vlastníky v posledně uvedeném správním rozhodnutí popsaných nemovitostí
a dále že stěžovatelé nejsou vlastníky jiných, opět v rozhodnutí popsaných nemovitostí.
V restituční věci se rozhodovalo mimo jiné o nároku stěžovatelky E. B., odvozeného od
původního vlastníka nemovitostí JUDr. J. B., jehož je stěžovatelka závětní dědičkou.
[2] Rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 2 As 211/2015 - 69, Nejvyšší správní soud zrušil
jak přezkoumávaný rozsudek městského soudu, tak i obě rozhodnutí žalovaného. Na náhradě
nákladů řízení uložil žalovanému zaplatit stěžovatelům částku 45 734 Kč jako náhradu nákladů
řízení o žalobě před městským soudem a částku 35 734 Kč jako náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti před Nejvyšším správním soudem.
[3] Podáním doručeným tomuto soudu dne 21. 4. 2016 poukázali stěžovatelé na skutečnost,
že v řízení před Nejvyšším správním soudem byli na základě výzvy ze dne 24. 8. 2015 vyzváni
k doplacení soudního poplatku za podanou kasační stížnost v částce 20 000 Kč nad rámec
již zaplacené částky 5000 Kč. Právní zástupce stěžovatelů bankovním převodem ze dne
25. 8. 2015 uhradil dodatečně vyměřený soudní poplatek v částce 20 000 Kč a celkově
tak byla stěžovateli na soudním poplatku uhrazena částka 25 000 Kč. Stěžovatelé dále poukázali
na to, že na předposlední straně odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud započítal
do vyčíslené náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti soudní poplatek pouze za jednoho
z účastníků řízení ve výši 5000 Kč a nikoliv ve skutečně zaplacené výši 25 000 Kč.
[4] Nejvyšší správní soud s ohledem na vydaný rozsudek vážil, zda je možné o účtovaných
nákladech řízení ve prospěch stěžovatelů ještě rozhodnout. Dospěl k závěru, že tak lze učinit
pouze zčásti. Nelze rozhodnout o nákladech, o nichž bylo rozhodnuto uvedeným rozsudkem.
Pokud jde o náklady, o nichž nerozhodl, lze postupovat podle §166 odst. 1, 2 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, za použití §64 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.). Podání
stěžovatelů soud akceptoval jako návrh na takový postup.
[5] Nejvyšší správní soud shledal návrh stěžovatelů důvodný, když z obsahu soudního spisu
vyplývají okolnosti zaplacení, doměření a doplacení soudního poplatku z podané kasační stížnosti
tak, jak stěžovatelé ve svém návrhu uvedli. Doplněním rozsudku tedy Nejvyšší správní soud
uznal za další účelně vynaložené náklady částku 20 000 Kč odpovídající dodatečně doměřenému
a dne 25. 8. 2015 uhrazenému doplatku na soudním poplatku z podané kasační stížnosti.
[6] Procesně neúspěšnému žalovanému proto Nejvyšší správní soud uložil povinnost zaplatit
úspěšným stěžovatelům další částku na náhradu nákladů řízení, a to ve výši 20 000 Kč;
tuto částku je povinen uhradit do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
stěžovatelů JUDr. Daniela Honzíka, advokáta (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu