ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.262.2016:33
sp. zn. 2 As 262/2016 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: VS PETROL s. r. o.,
se sídlem Španielova 1701/52a, Praha 6, zastoupená Mgr. Jakubem Kratochvílem, advokátem
se sídlem Novomlýnská 3, Praha 1, proti žalované: Česká obchodní inspekce, Ústřední
inspektorát, se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, proti rozhodnutí ústředního ředitele
České obchodní inspekce ze dne 27. 8. 2013, č. j. ČOI 64599/13/O100/1000/13/Pe/Št, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2016,
č. j. 47 A 34/2013 – 111,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včasně podanou kasační stížností brojí žalobkyně, jakožto stěžovatelka, proti
shora označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“), kterým Krajský soud v Praze
(dále jen „krajský soud“) zamítl stěžovatelčinu žalobu ze dne 24. 10. 2013, směřující proti shora
označenému rozhodnutí ústředního ředitele České obchodní inspekce (dále jen „rozhodnutí
žalované“). Rozhodnutím žalované bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí
ředitele inspektorátu České obchodní inspekce pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu (inspektorát
České obchodní inspekce pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu je dále označován jen jako „správní
orgán prvního stupně“) ze dne 6. 5. 2013, č. j. 10/0195/13/11 (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“), které bylo zároveň žalovaným potvrzeno.
Správní orgán prvního stupně uložil stěžovatelce pokutu ve výši 100 000 Kč za správní
delikt dle ustanovení §9 odst. 1 písm. b) zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách
a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů
(zákon o pohonných hmotách), ve znění zákona č. 91/2011 Sb. (dále jen „zákon o pohonných
hmotách“), kterého se žalobkyně měla dopustit tím, že při kontrole provedené dne
5. 12. 2012 v provozovně prodala motorovou naftu pro mírné klima (DIESEL PLUS),
která nesplňovala požadavky na pohonné hmoty podle §3 odst. 1 zákona o pohonných hmotách,
a to požadavky na jakost stanovené v §3 odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva průmyslu
a obchodu č. 133/2010 Sb., o požadavcích na pohonné hmoty, o způsobu sledování
a monitorování složení a jakosti pohonných hmot a o jejich evidenci, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „vyhláška č. 133/2010 Sb.“), neboť motorová nafta neodpovídala
normě ČSN EN 590 v ukazateli „bod vzplanutí P. M.“, kdy zjištěná hodnota 44,5 °C
(resp. 47 °C při druhé analýze téhož vzorku) nedosahovala výše stanoveného minima 53,0 °C
(při zahrnutí nejistoty měření). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyni podle
§79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 167/2012 Sb.
(dále jen „správní řád“), rovněž uložena povinnost nahradit náklady správního řízení paušální
částkou 1000 Kč.
Krajský soud přistoupil k vydání napadeného rozsudku (zamítnutí žaloby) poté,
co Nejvyšší správní soud ke kasační stížnost i žalované, rozsudkem ze dne 1. 6. 2016,
č. j. 2 As 36/2016 – 49 (dále jen „zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu“), zrušil
předchozí zrušující rozsudek krajského soudu ze dne 29. 1. 2016, č. j. 47 A 34/2013 – 57, a vrátil
věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Ve svém zrušujícím rozsudku se Nejvyšší správní soud
neztotožnil se závěry krajského soudu o rovnocennosti důkazních prostředků nasvědčujících
spáchání správního deliktu stěžovatelkou na straně jedné a důkazních prostředků spáchání deliktu
vyvracejících na straně druhé. Dle Nejvyššího správního soudu se stěžovatelce nepodařilo
zpochybnit správním orgánem prvního stupně zjištěný skutkový stav prostřednictvím předložení
vlastního protokolu o výsledcích zkoušky na bod vzplanutí motorové nafty, neboť nebylo najisto
postaveno, že by předmětem zkoušky provedené na popud stěžovatelky byl skutečně vzorek
motorové nafty šarže shodné se vzorkem, jenž byl odebrán správním orgánem prvního stupně
a na jehož pokyn byl následně též testován. Jelikož z uvedeného důvodu měl Nejvyšší správní
soud za to, že skutkový stav, který vzal y správní orgán i žalovaná za prokázaný, obstojí, shledal
tehdejší kasační stížnost žalované důvodnou a jí napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
V nyní napadeném rozsudku tak byl krajský soud s ohledem na ustanovení §110 odst. 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád sp rávní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vázán
právním názorem dle zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Krajský soud v dalším řízení nařídil jednání, v jehož rámci
provedl důkaz rozhodnutími žalované, (č. j. ČOI 160129/12/O100/1000/12/13/Hy/Št
a č. j. ČOI 16145/13/2000/PR0023/PHM/Bö) a krajského inspektorátu (ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 311/09-10-08, ze dne 10. 6. 2010, č. j. 10/0807/10/11, a ze dne 17. 1. 2011,
č. j. 10/1673/10/11), na něž odkazovala stěžovatelka již ve spr ávním řízení. Dále krajský
soud provedl důkaz odborným stanoviskem vedoucího akreditované zkušební laboratoře
společnosti SGS Czech Republic, s. r. o. (dále jen „SGS“), Ing. V . T., CSc.
V odůvodnění napadeného rozsudku pak krajský soud k otázce důvodnosti žaloby
předeslal, že je vázán právním názorem zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu a není
tedy oprávněn k argumentaci stěžovatelky jeho závěry jakkoli přehodnocovat. Kritiku
stěžovatelky směřující vůči vypovídací hodnotě odborného stanoviska Ing. T. označil krajský
soud za přepjatou, neboť údaje ve stanovisku obsažené jsou založené na objektivních
skutečnostech, jež se odrážejí i v obsahu správního spisu či v technických normách,
nikoli tedy na subjektivních a neověřitelných tvrzeních. Klíčový bod žaloby, napadající správnost
skutkových zjištění učiněných žalovanou, dle krajského soudu již v podstatě rozřešil Nejvyšší
správní soud ve svém zrušujícím rozsudku, když konstatoval, že se stěžovatelce nepodařilo
zpochybnit skutkový stav, o nějž se napadené rozhodnutí žalované opírá. Za těchto okolností
krajský soud považoval za nadbytečné doplňovat dokazování svědeckou výpovědí vedoucího
SGS či vedoucího jiné zkušební laboratoře, stejně jako zprávou o výsledku testov ání vzorků
u SGS z roku 2015, případně ani výslechem osob přítomných předání a testování stěžovatelčina
vzorku motorové nafty. Žádný z uvedených důkazních návrhů nemůže z povahy věci poskytnout
informace o shodnosti vzorku motorové nafty testovaného na pokyn stěžovatelky se vzorky
testovanými pro žalovanou. Krajský soud rovněž konstatoval, že důkazní břemeno stran
v ohledu prokázání shodnosti stěžovatelčina vzorku motorové nafty pak dle zrušujícího rozsudku
(a též rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2015, č. j. 8 As 24/2014 – 65)
nese účastník správního řízení. Stěžovatelka však v tomto směru žádný důkazní návrh neuplatnila,
byť již v rozhodnutí krajského inspektorátu bylo zpochybňováno řádné skladování a předání
kontravzorku laboratoři stěžovatelky. Pokud jde o zbylé žalobní body, konstatoval krajský soud,
že neshledal důvod k odchýlení se od jejich řešení v předchozím rozsudku, neboť v tomto směru
nebyla jeho argumentace ze strany Nejvyššího správního soudu nijak zpochybněna, a sám kasační
soud neshledal původní rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným co do důvodů stanovení
výše pokuty. Krajský soud tak shrnul, že stěžovatelka nepřišla v průběhu správního řízení
o možnost vyjádřit se k obsahu správního spisu a k podkladům pro vydání napadeného
rozhodnutí, neboť se všemi podklady byla včas obeznámena. Kasační soud rovněž ve zrušujícím
rozsudku shledal, že mezi prvostupňovým rozhodnutím a rozhodnutím žalované nedošlo
k významnému argumentačnímu posunu, na který by stěžovatelka nemohla v průběhu řízení
reagovat.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dále uvedl, že žalovaná
nepochybila ani tím, že v dané věci došla k odlišným závěrům, než ke kterým dospěla
ve svých dřívějších rozhodnutích vydaných pod č. j. ČOI 160129/12/O100/1000/12/13/Hy/Št
a č. j. ČOI 16145/13/2000/PR0023/PHM/Bö. Důvody pro odlišné závěry vysvětlil ve svém
rozhodnutí již správní orgán prvního stupně, přičemž žalovaná se s těmito v rámci posouzení
důvodnosti odvolání ztotožnila. Nelze proto dle krajského soudu důvodně namítat, že v tomto
ohledu je rozhodnutí žalované nepřezkoumatelné. Krajský soud dále dospěl k závěru, že uložená
pokuta není ve zjevně nepřiměřené výši v její neprospěch, pročež nejsou splněny podmínky
pro uplatnění moderačního práva soudu. Odůvodnění její výše je sice dle názoru krajského soud u
na samé hranici přezkoumatelnosti, ale i přesto je z prvostupňového rozhodnutí, ve spojení
s rozhodnutím žalované, zřejmé, že pochybení stěžovatelky bylo správními orgány považováno
za závažné s ohledem na výši odchylky od požadovaného minima příslušného parametru
motorové nafty a s ohledem na šíři potenciálně dotčených zákazník ů čerpací stanice,
u které byla tato nevyhovující pohonná hmota stěžovatelkou dále distribuována. Přitěžující
okolností dále byla dle správních orgánů i recidiva stěžovatelky. Krajský soud pak dle vlastní
úvahy o přiměřenosti výše uložené pokuty konstatoval, že poku ta byla stěžovatelce uložena
ve výši 2 % sankčního rozpětí, přičemž se jednalo již o čtvrtou sankci za prodej nekvalitního
paliva. Předchozí sankce vůči stěžovatelce činily 30 000 Kč, 40 000 Kč a v bezprostředně
předcházejícím případě pak 80 000 Kč. Pokud stěžovatelka v žalobě namítala, že se žalovaná nyní
odchýlila od své konstantní rozhodovací praxe, reprezentované jejími rozhodnutími
č. j. ČOI 160129/12/O100/1000/12/13/Hy/Št a č. j. ČOI 16145/13/2000/PR0023/PHM/Bö,
uvedl k tomuto krajský soud, že tato jsou stěžovatelkou interpretována v rozporu s jejich
skutečným obsahem, neboť se týkala odlišných skutkových okolností. Zejména jimi nebyla
ukládána sankce za opakovaný správní delikt, případně se jednalo o zcela jiný druh pochybení,
přičemž sankce jimi ukládané byly stejně vysoké, ne -li mnohonásobně vyšší ve srovnání s nynější
sankcí. Krajský soud posléze dodal, že nyní uloženou sankci 1 00 000 Kč považuje s ohledem
na všechny okolnosti za poměrně nízkou, když dle jeho názoru byly za dané konstelace podmínky
pro uložení sankce v rozpětí 5 % až 10 % sankčního rozpětí. Krajský soud proto neshledal
důvody ke snížení prvostupňovým rozhodnutím uložené sankce.
Stěžovatelka ohledně důvodů podání kasační stížnosti výslovně odkázala na důvody
vyčtené v ustanoveních §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V obecné rovině tedy tvrdí,
že napadený rozsudek je nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem
v předcházejícím řízení, dále že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Konečně
pak stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek je nepřezkouma telný pro nesrozumitelnost
nebo nedostatek důvodů, popřípadě pro jinou vadu řízení před soudem, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatelka předně ohlašuje, že se v kasační stížnosti blíže vyjadřuje i k závěrům
uvedeným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť ty jsou součástí
napadeného rozsudku a jeho odůvodnění.
Dle stěžovatelky ve správních spisech absentuje podklad pro konstataci dle zrušujícího
rozsudku Nejvyššího správního soudu pravící, že námitka stěžovatelky ohledně systémové chyby
v laboratořích SGS se jeví jako účelová a nesubstancovaná. Za podstatné stěžovatelka považuje,
že v této věci nikdy takto účelové a nesmyslné tvrzení nevznesla. Stěžovatelka odkazuje
na blíže neurčené odborníky v oboru laboratorních postupů zjišťování vlastností paliv,
dle jejichž vyjádření nelze dosažení natolik odlišných výsledků u t otožného vzorku vysvětlit jinak
než chybou v laboratorním postupu při zkoušce aplikovaném. Proto ostatně ve správním řízení
navrhla vypracování znaleckého posudku.
Za nepřijatelný označuje stěžovatelka závěr Nejvyššího správního soudu, podle kterého
by systémová chyba v postupu zkušební laboratoře musela ze své povahy negativně ovlivnit
rovněž téhož dne prováděné testování jiných vzorků paliv (konkrétně vzorku 503, který však
byl zkušební laboratoří ve všech ohledech shledán vyhovujícím).
Dále se stěžovatelka vymezuje vůči závěru Nejvyššího správního soudu, dle kterého
nerozporovala tvrzení žalované, že bylo možné zaměnit identifikační štítky vzorkových nádob
(kanystrů) bez zanechání stop takový počin identifikujících. Stěžovatelka podotýká, že ve svém
vyjádření k předchozí kasační stížnosti žalované namítla, že „[n]elze přijmout nynější tezi žalované,
že žalobkyně úmyslně zaměnila vzorky 502/10/12 a 503/10/12, aniž by pro to měla žalovaná jakýkoli
důkaz!!!! Žalovaná opět hypotetizuje bez jakéhokoli důkazu proti žalob kyni.“
Stěžovatelka považuje za více než alarmující, že celým dosavadním postupem nebylo
jakkoli prokázáno, že by snad vzorek v jejím kanystru označeném č. 502/10/12 nebyl vzorkem
totožným s těmi, jež nechala testovat u SGS žalovaná. Krajský soud naopak konstatoval,
že stěžovatelka neprokázala totožnost daných vzorků, což bylo pro stěžovatelku překvapivé,
neboť po celé dosavadní řízení bylo nesporné, že stěžovatelčina vzorkovnice byla označena
jako č. 502/10/12 a pokud stěžovatelka navrhovala proved ení důkazů svědeckými
výpověďmi k prokázání takové totožnosti, krajský soud takové důkazní návrh y zamítl.
Stěžovatelka tak má za nesprávný názor krajského soudu, dle kterého jí navrhovaný výslech
nemůže vyloučit, že k záměně číslovaných nádob došlo již při prvotním odběru na čerpací stanici.
Krom výše uvedeného stěžovatelka uvádí, že v rámci odůvodnění odporu ze dne
10. 4. 2013 navrhla provedení důkazu znaleckým posudkem znalce z oboru paliv.
Přesto se správní orgány s tímto návrhem v rámci odůvodnění svých rozhodnutí
relevantně nevypořádaly, čímž porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces (k tomuto
stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního s oudu České republiky ze dne 12. 10. 2000,
sp. zn. III. ÚS 58/2000). Stěžovatelka navrhovala vypracování znaleckéh o posudku ve věci
odborné otázky, kterou správní orgán sám posoudit nemůže, neboť k tomu by bylo zapotřebí
odborných znalostí, jež úřední osoby nemají. Toto stěžovatelka namítala již v žalobě, ale krajský
soud se s její námitkou v napadeném rozsudku nikterak nevypořádal.
Konečně stěžovatelka namítá, že žalovaná telefonickou konzultací s Ing. P. prováděla
výslech svědka, a to bez jakékoli možnosti ingerence stěžovatelky. Došlo tím tedy k porušení
zásady kontradiktornosti správního řízení v neprospěch stěžovatelky. Tvrdí-li žalovaná, že šlo
pouze o kontakt s odborníkem, pak takové tvrzení by bylo lze přijmout toliko tehdy, pokud by
právě Ing. P. nebyla osobou, která provedla laboratorní zkoušku kontravzorku stěžovatelky.
Tvrzení žalované, že její rozhodnutí se o rozhovor s Ing. P. nijak neopírá, nelze dle stěžovatelky
nijak ověřit a je nutno považovat je za účelové. S tímto se však krajský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku nikterak nevypořádal.
Žalovaná dle svého vyjádření ke kasační stížnosti považuje tuto za nedůvodnou a navrhla,
aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Jelikož stěžovatelka je v řízení o kasační stížnosti zastoupena advokátem, zaplatila soudní
poplatek za řízení o kasační stížnosti a kasační stížnost je formálně i obsahově bezvadná, zab ýval
se Nejvyšší správní soud před posouzením důvodnosti vznesených kasačních námitek otázkou
přípustnosti kasační stížnosti.
Dle ustanovení §102 in fine s. ř. s. je kasační stížnost přípustná proti každému
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, není-li dále v soudním
řádu správním stanoveno jinak. Přípustnost kasační stížnosti je dále upravena ustanoveními
§104 s. ř. s. Z těchto pak pro danou věc připadá v úvahu důvod nepřípustnosti
dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
Kasační stížnost je (též) nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté,
kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu [§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud
přitom ve své rozhodovací činnosti dovodil, že uvedený důvod nepřípustnosti se může vztahovat
třeba jen na některé z uplatněných kasačních důvodů, resp. námitek (srov. rozsudek ze dne
8. 4. 2005, č. j. 7 Azs 338/2004 – 106).
Stěžovatelčina kasační stížnost, jak uvedeno výše, je v řadě již druhou kasační stížností
proti rozhodnutí krajského soudu ve věci stěžovatelčiny žaloby. Není přitom rozhodné, že první
kasační stížnost byla podána žalovanou. Jako nepřípustné je tudíž třeba označit takové kasační
námitky, které směřují proti závěrům krajského soudu, jež byly krajským soudem vysloveny
v rámci jeho vázanosti zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu.
Nepřípustná je kasační námitka, jíž se stěžovatelka vymezuje vůči závěru
o nepodloženosti a účelovosti její žalobní námitky poukazující na možnost systémového
pochybení ve zkušebních postupech laboratoře SGS. Krajský soud převzal te nto stěžovatelkou
nyní rozporovaný závěr ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu. Obdobně tedy
nelze připustit ani námitku, dle níž je nesprávný závěr, že by systémová chyba v postupu zkušební
laboratoře musela ze své povahy negativně ovlivnit rovněž téhož dne prováděné testování jiných
vzorků paliv.
Vůči závěrům dle zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka
vymezuje i v kasační námitce, kterou je poukazováno na údajnou nepravdivost tvrzení soudu,
že nerozporovala tvrzení žalované, že bylo možné zaměnit identifikačn í štítky vzorkových nádob
(kanystrů) bez zanechání stop takový počin identifikujících. Jedná se tudíž rovněž o námitku
nepřípustnou; krom toho je z její formulace zřejmé, že pramení buď z nepochopení,
nebo z účelového překroucení závěrů zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu. Kasační
soud pouze na okraj připomíná, že stěžovatelka skutečně nerozporovala faktickou možnost
(proveditelnost) záměny identifikačních štítků. Samotné její tvrzení, že identifikační štítky
nezaměnila, je nepodstatné vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku
konstatoval, že důkazní břemeno ohledně prokázání mj. i skutečnosti, že obsah kanystru
korespondoval s údaji identifikačního štítku, spočívalo na žalobkyni. Právě otázka těžiště
důkazního břemene stran prokázání shody označení a obsahu předmětného kanystru stěžovatelky
byla Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku zodpovězena. Namítá-li tedy nyní
stěžovatelka, že celým dosavadním postupem nebylo jakkoli proká záno, že by snad vzorek
v jejím kanystru označeném č. 502/10/12 nebyl vzorkem totožným s těmi, jež nechala testovat
u SGS žalovaná, je taková námitka nepřípustná. Nadto i k otázce možnosti unesení důkazního
břemene provedením svědeckých výpovědí zaměstnanců smluvní zkušební laboratoře
stěžovatelky se Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudk u vyjádřil (negativně),
přičemž neprovedení těchto důkazních návrhů stěžovatelky krajský soud odůvodnil
zcela konformně s hodnocením Nejvyššího správního soudu. I tato kasační námitka
je proto nepřípustná.
Ohledně ostatních námitek je kasační stížnost přípustná, ovšem nikoliv důvodná.
Stěžovatelka namítá, že se krajský soud nevypořádal s její žalobní námitkou,
dle níž v rámci odůvodnění odporu ze dne 10. 4. 2013 navrhla provedení důkazu znaleckým
posudkem znalce z oboru paliv, avšak správní orgány se s tímto návrhem v rámci odůvodnění
svých rozhodnutí relevantně nevypořádaly. Tuto námitku neshledal Nejvyšší správní
soud důvodnou, neboť shledal, že stěžovatelka takovouto žalobní námitku nevznesla. V žalobě
totiž stěžovatelka toliko uvádí, že „s ohledem na velký rozptyl naměřených hodnot u tří provedených
laboratorních přezkumů vzorků 502/10/12 navrhl žalobce mimo jiné vypracování znaleck ého posudku z oboru
‚paliva‘ za účelem zjištění příčiny takto rozdílných výsledků při měření téhož vzorku.“ Tato konstatace
byla stěžovatelkou situována do úvodní (kontextuálně zjevně narativní) části žaloby,
přičemž dále však v žalobě není nikterak namítáno, že by se žalovaná či správní orgán prvního
stupně s označeným návrhem relevantně nevypořádaly. Krajský soud proto neměl důvod pohlížet
na uvedené jako na žalobní námitku a výslovně se s touto vypořádávat.
Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že se krajský soud nevypořádal s její výtkou,
dle níž žalovaná telefonickou konzultací s Ing. P. prováděla výslech svědka, a to bez jakékoli
možnosti ingerence stěžovatelky. Z obsahu soudního spisu krajského soudu, zejména pak
z obsahu žaloby a z protokolu o jednání před krajským soudem konaném dne 1. 9. 2016, vyplývá,
že tato výtka k zákonnosti postupu žalované byla vznesena prvně až při uvedeném jednání. Nelze
však odhlédnout od skutečnosti, že dříve než právě během jednání se o naříkaném postupu
žalované stěžovatelka zjevně nemohla dozvědět. Proto bylo namístě, aby se krajský soud k této
výtce stěžovatelky v odůvodnění napadeného rozsudku byl vyjádřil, neboť směřovala ke
zpochybnění zákonnosti postupu žalované. Postup krajského soudu tedy lze kvalifikovat jako
pochybení, a proto je třeba vážit, zda ono pochybení mohlo mít vliv na zákonnost napadeného
rozsudku ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Již ve svém rozsudku ze dne 14. 10. 2005,
č. j. 6 Ads 57/2004 – 59, přitom Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „[o] vadu řízení, která by
mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], se nejedná, pokud lze
dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo.“ Nejvyšší správní
soud je toho názoru, že stěžovatelka vytýkala žalova né předmětné pochybení při provádění
dokazování nedůvodně, neboť z rozhodnutí žalované nelze nikterak vysledovat, že by
k jakémukoliv telefonnímu hovoru žalované s Ing. P. došlo, a zejména že by k jeho závěrům bylo
přihlédnuto při řešení otázek rozhodných pro posouzení důvodnosti stěžovatelčina odvolání.
Proto se Nejvyšší správní soud nemůže než ztotožnit s reakcí pověřeného pracovníka žalované
při předmětném jednání u krajského soudu, tedy že proběhnuvší telefonní hovor byl informativní
a nebyl provedením důkazu ve správním řízení a jeho výstupy nebyly podkladem rozhodnutí
žalované. V důsledku stěžovatelkou naříkaného postupu žalované tudíž nedošlo k porušení práv
stěžovatelky jakožto účastnice správního řízení. Měl-li by za této situace Nejvyšší správní so ud
pro výše shledanou vadu napadeného rozsudku přistoupit k jeho zrušení a sousledně též k
vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení, bylo by tak činěno toliko za účelem dodatečného
vypořádání stěžovatelčiny výše uvedené výtky, aniž by takový postup v důsledku mohl zavdat
důvod pro následné odlišné rozhodnutí krajského soudu ve věci samé.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost, v rozsahu v ní přípustně uplatněných
kasačních námitek, neshledal důvodnou. V souladu s ustanovením §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
proto kasační stížnost zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka neměla úspěch ve věci; nemá tedy právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovaná, byť procesně úspěšná, v řízení o kasační stížnosti nedoložila, že by v souvislosti
s řízením vznikly takové náklady, které by přesahovaly r ámec její běžné úřední činnosti.
Vynaložení takových nákladů žalovanou přitom nevyplývá ani ze soudního spisu,
pročež jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu