ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.301.2016:28
sp. zn. 2 As 301/2016 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: M. K., proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, proti rozhodnutí ministryně práce a sociálních věcí ze dne 22. 6. 2016, č. j. MPSV-2016/63621-
923/51-3, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
4. 10. 2016, č. j. 20 Ad 49/2016 – 25,
takto:
I. Návrh žalobkyně na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti se zamítá .
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2016, č. j. 20 Ad 49/2016 – 25,
se ve výroku II. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Předmětem správního řízení byla důvodnost žádosti žalobkyně o obnovu řízení
ukončeného rozhodnutím žalovaného č. j. MPSV-UM/17896/12/9S-MSK, které nabylo právní
moci dne 31. 12. 2012 a jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky, Krajské
pobočky v Ostravě, o zamítnutí žádosti žalobkyně o dávku státní sociální podpory – příspěvek
na bydlení. Žalovaný žádost o obnovu řízení zamítl, načež ministryně práce a sociálních věcí
v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla i rozklad podaný
proti rozhodnutí žalovaného.
[2] Proti napadenému rozhodnutí brojila žalobkyně žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě
(dále jen „krajský soud“), kterou spojila se žádostí o osvobození od soudních poplatků
a návrhem na ustanovení zástupce. Krajský soud I. výrokem usnesení ze dne 4. 10. 2016,
č. j. 20 Ad 49/2016 – 25 (dále jen „napadené usnesení“), přiznal žalobkyni úplné osvobození
od soudních poplatků a II. výrokem téhož usnesení zamítl návrh žalobkyně na ustanovení
zástupce z řad advokátů. Krajský soud připomněl, že z §35 odst. 8 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), plynou dvě podmínky,
které musí být kumulativně splněny, má-li dojít k ustanovení zástupce účastníku řízení. Zaprvé
musí jít o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků,
a zadruhé musí být ustanovení zástupce nezbytně třeba k ochraně práv tohoto účastníka.
Žalobkyně přitom splňovala pouze první ze zákonných podmínek. Nezbytnost ustanovení
zástupce krajský soud neshledal, neboť z obsahu žaloby dovodil, že se žalobkyně bez problémů
orientuje v hmotněprávních i procesních předpisech, zná svá práva a je schopna samostatně
sepsat dostatečné a téměř odborné podání k soudu, které je vnitřně systematizované a obsahuje
veškeré podstatné formální i materiální náležitosti. Na dto krajský soud poznamenal, že nešlo
o mimořádně složitou věc, nýbrž o posouzení, zda byly splněny podmínky pro obnovu správního
řízení.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Proti II. výroku napadeného usnesení podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost, z jejíhož obsahu je zřejmé, že je přesvědčena o důvodnosti svého návrhu na ustanovení
zástupce. Namítá, že nemá právní vzdělání, což jí znesnadňuje orientaci v právních věcech,
a proto není vždy schopna reagovat na požadavky soudu. Tvrdí, že nadále splňuje podmínky
pro osvobození od soudních poplatků, což dokládá vyplněným formulářem Potvrzení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech. Prostřednictvím kasační stížnosti také žádá o ustanovení zástupce
pro toto řízení před Nejvyšším správním soudem.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[4] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti.
Konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.) a kasační stížnost byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.).
[5] Jelikož stěžovatelka požádala o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti,
posoudil Nejvyšší správní soud předně důvodnost tohoto návrhu. Podle §35 odst. 8 s. ř. s.
„[n]avrhovateli, u něhož jsou splněny předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně
třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usne sením zástupce, jímž může
být i advokát“. Obecně přitom platí, že zastoupení advokátem je podmínkou řízení o kasační
stížnosti (§105 odst. 2 s. ř. s.), a proto se při ustanovování zástupce pro toto řízení zvláště
nezkoumá, zda je toho nezbytně třeba k ochraně práv stěžovatele. V nyní souzené věci,
kdy je napadáno usnesení, jímž krajský soud neustanovil stěžovatelce zástupce, se ovšem
§105 odst. 2 s. ř. s. o povinném zastoupení advokátem neuplatní, a proto Nejvyšší správní
soud zastoupení nepožaduje (k tomu blíže usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu č. j. 1 As 196/2014 – 19, publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS, konkrétně jeho odst. 29).
Pokud však stěžovatelka o ustanovení zástupce sama požádala, musí být o její žádosti
rozhodnuto.
[6] Vzhledem k tomu, že krajský soud stěžovatelku osvobodil od placení soudních poplatků
a Nejvyšší správní soud neshledal, že by došlo ke změně předpokladů, které vedly k přiznání
tohoto beneficia, je naplněna první zákonná podmínka. Co se týče splnění druhé zákonné
podmínky, tj. existence nezbytné potřeby zastoupení stěžovatelky advokátem, ta v řízení
o kasační stížnosti splněna není. Kasační stížností je totiž brojeno proti procesnímu rozhodnutí
krajského soudu a předmětem řízení před Nejvyšším správním soudem je jednoduchá otázka
(zda krajský soud z obsahu stěžovatelčiny žaloby a charakteru jím souzené věci správně dovodil,
že je stěžovatelka schopna hájit své zájmy sama). K tomu, aby zdejší soud přezkoumal zákonnost
napadeného usnesení v rozsahu jeho II. výroku, postačuje, že stěžovatelka v kasační stížnosti
zpochybnila (třebaže obecně) úvahu krajského soudu o tom, že je schopna orientovat
se v právních věcech a reagovat na požadavky soudu. Kasační stížnost tedy obsahuje dostatečné
argumenty, a není nutné ustanovit stěžovatelce pro řízení před Nejvyšším správním soudem
zástupce (srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 3. 2016, č. j. 10 As 7/2016 – 17,
nebo usnesení ze dne 27. 8. 2015, č. j. 1 As 197/2015 – 15, kterými byly stěžovatelčiny
návrhy na ustanovení zástupce pro řízení o kasačních stížnost ech za obdobné procesní situace
taktéž zamítnuty). Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno v I. výroku tohoto rozsudku.
[7] V napadeném usnesení dospěl krajský soud k tomu, že stěžovatelce není pro řízení
o žalobě nezbytně třeba ustanovit zástupce z řad advokátů. Svůj názor přitom odůvodnil
primárně schopností stěžovatelky orientovat se v právních předpisech a dostatečně formulovat
žalobu. Podpůrně dodal, že se řízení o žalobě netýká mimořádně složité věci.
[8] Nejvyšší správní soud předně shrnuje, že správní orgány založily svá rozhodnutí ve věci
zamítnutí žádosti stěžovatelky o obnovu řízení na tom, že stěžovatelka 1) podala žádost
až po uplynutí zákonem stanovené objektivní tříleté lhůty (§100 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů), a 2) svou žádost nepodložila tím, že by vyšly
najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení
a které stěžovatelka nemohla v původním řízení uplatnit [jak předpokládá §100 odst. 1 písm. a)
správního řádu]. V řízení před krajským soudem tedy půjde o posouzení právní otázky,
zda byly dány předpoklady pro zahájení obnovy správního řízení, či nikoliv. Nejvyšší správní
soud přisvědčuje krajskému soudu v tom, že takto vymezená věc není právně ani skutkově složitá
či nepřehledná.
[9] Narozdíl od krajského soudu však má Nejvyšší správní soud za to, že stěžovatelka
v tomto konkrétním případě neprokázala, že je schopna v řízení o žalobě proti napadenému
rozhodnutí svá práva samostatně a kvalifikovaně bránit. Stěžovatelka sice podala ke krajskému
soudu poměrně obsáhlou žalobu, kterou sepsala srozumitelným jazykem a podpořila ji odkazy
na právní předpisy, avšak při úvahách o nezbytnosti zastoupení nelze pominout, že stěžovatelka
v žalobě neuvedla žádnou právní argumentaci vztahující se přímo k napadenému
rozhodnutí. Zatímco napadené rozhodnutí (a jemu předcházející rozhodnutí žalovaného) se týká
nesplněných předpokladů pro povolení obnovy řízení, stěžovatelka v žalobě argumentuje
tím, že jí měl být přiznán příspěvek na bydlení, neboť osvědčila, že splňuje po dmínky stanovené
zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. Z obsahu
stěžovatelčina podání je patrné, že žalobní tvrzení jsou namířena proti správním rozhodnutím
z roku 2012 ve věci zamítnutí žádosti stěžovatelky o přiznání příspěvku na bydlení, nikoli
proti správním rozhodnutím z roku 2016 ve věci zamítnutí žádosti stěžovatelky o obnovu
správního řízení proběhnuvšího v roce 2012.
[10] Stěžovatelka nadto žalobou brojí i proti jakémusi (nejasně specifikovanému) rozhodnutí
krajského soudu, což činí její žalobu poněkud zmatečnou a z čehož lze usuzovat, že stěžovatelka
použila pro účely řízení o žalobě zřejmě jako „vzor“ některou ze svých dříve podaných kasačních
stížností v jiné věci bez toho, aby její text v potřebné míře upravila. Pokud stěžovatelka
v žalobě (na č. l. 4 spisu krajského soudu) uvádí, že Nejvyšší správní soud v mezidobí rozsudkem
sp. zn. 3 Ads 37/2015 zrušil jedno z rozhodnutí krajského soudu, a to je novou skutečností,
která by měla být zohledněna, nelze tuto její argumentaci pokládat za žalobní bod zpochybňující
rozhodovací důvody správních orgánů. Nejvyššímu správnímu soudu je totiž z jeho rozhodovací
činnosti známo, že přesně takovou argumentaci stěžovatelka uplatnila přine jmenším v řízení
o kasační stížnosti sp. zn. 5 Ads 74/2016, v němž napadala rozsudek krajského soudu,
kterým byl zamítnut její návrh na obnovu soudního řízení. Rozebírané žalobní tvrzení se tak sice
na první pohled může jevit jako argumentace směřující pr oti napadenému rozhodnutí,
ve skutečnosti ale jde o stížní argumentaci uplatněnou v jiném soudním řízení za jiného
skutkového a právního stavu (která zřejmě nedopatřením zůsta la obsahem žaloby podané
v nyní posuzované věci). Že jde o výtky, jež přímo nesouvisí s důvody napadeného rozhodnutí,
lze dovodit i z toho, že je obsažena v té části žaloby, v níž stěžovatelka brojí proti onomu blíže
neurčenému rozhodnutí krajského soudu.
[11] V žalobě lze stěží nalézt jakýkoliv žalobní bod, jímž by stěžovatelka konkrétním
způsobem zpochybňovala závěr napadeného rozhodnutí, že žádost o obnovu řízení byla podána
po uplynutí tříleté lhůty a že nevyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy,
jež zde byly již v roce 2012, ale nemohly být uplatněny. Ve světle těchto zjištění tak nemůže
názor krajského soudu, podle něhož je žaloba dostatečným a téměř odborně napsaným
dokumentem, který obsahuje podstatné materiální náležitosti, vůbec obstát. Rovněž úsudek
krajského soudu, že se stěžovatelka bez problému orientuje v hmotněprávních i procesních
předpisech, nepovažuje pro tento případ Nejvyšší správní soud za přiléhavý, neboť z obsahu
žaloby je naopak seznatelné, že stěžovatelka směšuje procesní důvody, pro které byla její žád ost
o obnovu řízení zamítnuta, s těmi, pro které jí dříve nebyl přiznán příspěvek na bydlení.
Lze tak uzavřít, že způsob, jakým krajský soud odůvodnil výrok napadeného usnesení o zamítnutí
návrhu stěžovatelky na ustanovení zástupce, je výsledkem nesprávného právního posouzení
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[12] Nejvyšší správní soud zamítl žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů
s ohledem na to, že stěžovatelka nemusela být v tomto řízení o kasační stížnosti advokátem
povinně zastoupena a jeho ustanovení současně nebylo v řízení před zdejším soudem objektivně
třeba k ochraně jejích práv.
[13] Krajský soud však podle Nejvyššího správního soudu posoudil splnění podmínky
uvedené v §35 odst. 8 s. ř. s., tj. nezbytnost zastoupení stěžovatelky v řízení o žalobě, nesprávně.
Nejvyšší správní soud proto napadené usnesení v rozsahu jeho II. výroku zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). V něm bude krajský soud
vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.) a znovu posoudí
důvodnost stěžovatelčina návrhu na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě. V rozhodnutí o věci
samé rozhodne i o náhradě nákladů tohoto řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu