ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.86.2016:44
sp. zn. 2 As 86/2016 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: Dům klidného
stáří Glossus s. r. o., se sídlem Radim 89, Luže, zastoupené JUDr. Blankou Šimkovou,
advokátkou, se sídlem Masarykovo náměstí 1484, Pardubice, proti žalovanému: Ministerstvo
práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, proti rozhodnutí Úřadu
práce, Krajské pobočky v Pardubicích, ze dne 14. 10. 2014, č. j. MPSV-UP/36738/14/PA,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích ze dne 15. 3. 2016, č. j. 52 A 109/2014 - 111,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5000 Kč,
který jí bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám její zástupkyně
do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Roku 2014 byla provedena inspekce kvality poskytování sociálních služeb v domově
pro seniory, provozovaném žalobkyní, podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách,
a zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád). Výstupem této inspekce byl Protokol
o inspekci ze dne 24. 7. 2014, č. j. UP/26461/14/PA, proti němuž žalobkyně podala námitky.
V záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) ji Úřad práce, Krajská
pobočka v Pardubicích, vyrozuměl o vyřízení jejích námitek.
[2] Proti napadenému rozhodnutí brojila žalobkyně žalobou, kterou Krajský soud v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) usnesením ze dne 6. 1. 2015,
č. j. 52 A 109/2014 – 25, odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je podle
§70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), ze soudního přezkumu vyloučeno.
[3] Ke kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2015,
č. j. 2 As 11/2015 – 23, usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
jelikož krajský soud nepřihlédl k tomu, že působnost krajských poboček Úřadu práce přešla
s účinností od 1. 1. 2015 na žalovaného, a řízení o žalobě chybně dokončil s Úřadem práce,
Krajskou pobočkou v Pardubicích, u něhož nebyla dána pasivní žalobní legitimace, a napadené
rozhodnutí tak bylo zmatečné podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Nadto Nejvyšší správní soud
konstatoval, že některá rozhodnutí o námitkách proti kontrolnímu protokolu podléhají soudnímu
přezkumu. Vzhledem k tomu, že protokolem o inspekci byla žalobkyni uložena celá řada opatření
k nápravě, k jejich splnění stanovena lhůta a uložena povinnost podat o jejich plnění písemnou
zprávu, Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud k tomu, aby se povahou uložených opatření
zabýval a posoudil, zda napadeným protokolem o inspekci, resp. napadeným rozhodnutím nebylo
zasaženo do subjektivních práv žalobkyně. (V podrobnostech zdejší soud odkazuje na úplné
znění citovaného rozsudku, dostupné stejně jako ostatní zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu na www.nssoud.cz.)
[4] Krajský soud poté v intencích zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu jednal
s žalovaným jako s účastníkem řízení. V záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený
rozsudek“) zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, neboť shledal,
že je napadené rozhodnutí v otázkách naplňování poslání domova pro seniory, podávání
a vyřizování stížností, platnosti smlouvy o poskytování sociálních služeb uzavřené s paní K. a
zpracovávání osobních údajů uživatelů domova pro seniory nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů, a tedy trpí vadou řízení podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Převážnou část žalobních
námitek nicméně krajský soud neshledal důvodnou; ohledně některých z nich přitom dospěl
k závěru, že jimi bylo brojeno proti takovým kontrolním zjištěním, kterými žalobkyně nemohla
být zkrácena na svých subjektivních právech.
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností,
kterou opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., a uvádí, že by se sice na první
pohled mohlo zdát, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto v její prospěch, neboť napadené
rozhodnutí bylo krajským soudem zrušeno, ve skutečnosti však krajský soud vyhověl pouze
čtyřem žalobním námitkám z celkových dvaceti tří. S právními názory krajského soudu,
jimiž je žalovaný v dalším řízení vázán, stěžovatelka nesouhlasí, a proto navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a současně zrušil i napadené rozhodnutí. Krajskému
soudu v prvé řadě vytýká, že o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, ačkoliv stěžovatelka
výslovně požádala, aby bylo ve věci jednáno za její přítomnosti. Některá tvrzení krajského soudu
a žalovaného má za nepodložená, založená na spekulativních domněnkách, a tedy nesprávná.
Mnohé závěry žalovaného jsou navíc nedostatečně vyargumentované a některé z požadavků,
jež jsou na stěžovatelku kladeny, nemají oporu v právních předpisech. Stěžovatelka
poukazuje také na to, že inspekce v domově pro seniory byla vykonána v širším rozsahu,
než jaký byl uveden v pověření ze dne 19. 5. 2014, a tudíž byly určité informace zjištěny
nezákonným způsobem a nemělo k nim být přihlíženo. Stěžovatelkou tvrzeným porušením
kontrolního řádu se krajský soud vůbec nezabýval.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na své vyjádření ke stěžovatelčině
žalobě. Závěry krajského soudu pokládá za logicky a přesvědčivě zdůvodněné.
[7] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost podal účastník, který byl v předcházejícím řízení
před krajským soudem procesně úspěšný, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve otázkou
přípustnosti kasační stížnosti.
[8] Podle §104 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení
nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná.
[9] V judikatuře Nejvyššího správního soudu převažoval od počátku takový výklad
citovaného ustanovení, podle něhož „[k]asační stížností směřující jen proti důvodům rozhodnutí je třeba
rozumět stížnost, která směřuje toliko proti odůvodnění rozhodnutí soudu a nenapadá výrok tohoto rozhodnutí”.
Kasační stížnost, která směřuje jen proti odůvodnění rozhodnutí soudu, je v souladu
s tímto výkladem nepřípustná a soud ji podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. usnesením odmítne
(srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2003, č. j. 2 Ads 57/2003 – 48,
ze dne 30. 6. 2003, č. j. 4 Ads 23/2003 – 124, publ. pod č. 34/2003 Sb. NSS, nebo ze dne
6. 6. 2013, č. j. 9 Afs 18/2013 – 39).
[10] Vyskytla se však i rozhodnutí jiná, která považovala kasační stížnost podanou úspěšným
účastníkem řízení před krajským soudem, jenž brojil proti (dle jeho názoru nesprávnému)
právnímu názoru krajského soudu, za přípustnou. Nejvyšší správní soud taktéž v některých
případech pokládal za přípustnou takovou kasační stížnost, kterou bylo namítáno,
že soudní rozhodnutí trpělo vadami, k nimž je Nejvyšší správní soud povinen přihlížet
podle §109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti, třebaže byla podána úspěšným účastníkem řízení
(např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 5 Afs 42/2004 – 61, ze dne 30. 7. 2012,
č. j. 5 Afs 48/2011 – 66, nebo ze dne 9. 1. 2014, č. j. 3 Ads 20/2013 – 19).
[11] Rozkolísanou judikaturu sjednotil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu svým
usnesením ze dne 1. 7. 2015, č. j. 5 Afs 91/2012 – 41, publ. pod č. 3321/2016 Sb. NSS,
jímž na základě většinového stanoviska svých členů přijal zobecňující závěr: „Kasační stížnost
podaná účastníkem, který byl v řízení před krajským soudem procesně úspěšný a který nenamítá, že krajský soud
měl výrokem ve věci rozhodnout jinak, je podle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná“.
[12] V posuzované věci se stěžovatelka kasační stížností domáhá, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadený rozsudek. Krajský soud jím přitom zrušil napadené rozhodnutí,
věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, a umožnil tak, aby byla žalovaným znovu
projednána. Stěžovatelka tedy byla v řízení před krajským soudem procesně úspěšná a v kasační
stížnosti nenamítá, že měl krajský soud svým výrokem rozhodnout jinak. Nejvyššímu
správnímu soudu tudíž s ohledem na vázanost právním názorem rozšířeného senátu nezbylo
než kasační stížnost stěžovatelky odmítnout podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s.,
neboť je dle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná.
[13] Pro úplnost Nejvyšší správní soud poznamenává, že pokud krajský soud vyslovil
v napadeném rozsudku právní názor, kterým je žalovaný vázán, a neshledal některé žalobní
námitky důvodnými, znamená to, že žalovaný nemůže v navazujícím řízení posouzení této otázky
změnit, vyjma případů, kdy dojde ke změně skutkového či právního stavu. Neznamená
to však, že by stěžovatelka nemohla takové posouzení znovu napadnout v žalobě směřující
proti novému správnímu rozhodnutí a následně i v kasační stížnosti proti novému rozhodnutí
krajského soudu. Není tak vyloučena možnost v kasačním řízení přezkoumat právní názor
krajského soudu vyslovený v neprospěch stěžovatelky. Stěžovatelce tedy nebude znemožněno
uplatnit její základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod
(viz usnesení rozšířeného senátu č. j. 5 Afs 91/2012 – 41, konkrétně jeho odst. [47]). Takový
postup sice stěžovatelku nutí, aby si „obešla celé kolečko“ znovu a čekala, až rozhodne správní
orgán, a poté opětovně podala žalobu ke krajskému soudu a teprve následně se dočkala verdiktu
Nejvyššího správního soudu, „[n]a druhou stranu ovšem nelze vycházet z toho, že každá kauza musí
být alespoň jednou rozhodnuta nejvyšším soudem v dané justiční soustavě, ani z apriorní nedůvěry v krajské soudy,
jejichž názor musí pokaždé aprobovat Nejvyšší správní soud pro to, aby na něj bylo možno nahlížet
jako na správný“ (viz odst. [52] a [53] předmětného usnesení rozšířeného senátu). Třebaže se může
jevit odepření přezkumu právního názoru krajského soudu v nyní souzené věci nepřiměřeným
formalismem, je třeba vzít v úvahu, že jiný postup Nejvyššího správního soudu by musel
mít nějaký rozumný základ ve znění zákona a být v souladu s jeho účelem; tak tomu ovšem
dle rozšířeného senátu není (zejména odst. [51] a [59]).
[14] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[15] O vrácení zaplaceného soudního poplatku za kasační stížnost rozhodl Nejvyšší správní
soud podle §10 odst. 3 věty poslední zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů, podle něhož soud vrátí z účtu zaplacený soudní poplatek, byl-li návrh
na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu