ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.314.2015:42
sp. zn. 2 Azs 314/2015 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: B. M., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované:
Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2,
proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 9. 2015, č. j. CPR-11854-3/ČJ-2015-930310-V231, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015,
č. j. 1 A 65/2015 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora
nadepsaného rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalované ze dne 1. 9. 2015, č. j. CPR-11854-3/ČJ-2015-930310-V231, jímž žalovaná
zamítla stěžovatelovo odvolání a potvrdila rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie
hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále
jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 23. 3. 2015, č. j. KRPA-40530-37/ČJ-2015-000022.
Tímto rozhodnutím bylo stěžovateli podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní
vyhoštění a doba, po kterou stěžovateli nelze umožnit vstup na území, byla stanovena na jeden
rok. Počátek doby, po kterou nelze stěžovateli umožnit vstup na území členských států Evropské
unie, stanovil správní orgán prvního stupně podle §118 odst. 1 citovaného zákona od okamžiku,
kdy pozbude oprávnění k pobytu na území ČR. Současně byla stěžovateli stanovena doba
k vycestování podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, a to do 20 dnů po nabytí právní moci
rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně dále rozhodl podle §20a odst. 1 zákona o pobytu
cizinců, že se na stěžovatele nevztahují důvody znemožňující vycestování dle §179 stejného
zákona.
Městský soud shledal všechny stěžovatelovy námitky nedůvodnými a žalobu zamítl. Soud
prvně neshledal pochybení v postupu správních orgánů ohledně posouzení možného zásahu
do stěžovatelova rodinného a soukromého života, když dospěl k závěru, že se o nepřiměřený
zásah nejedná. Se správními orgány souhlasil rovněž v tom, že výslech stěžovatelovy
přítelkyně by nepřinesl nic nového, a byl tedy nadbytečný. Stejně tak neshledal pochybení
správních orgánů při hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění
dle §174a zákona o pobytu cizinců, ani při zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou
důvodné pochybnosti dle §3 a §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Nedůvodnou shledal také námitku ohledně
nevypořádání se s odvolací námitkou proti závaznému stanovisku OAMP ze dne 9. 3. 2015,
č. j. KRPA-40530/ČJ-2015-000022.
Stěžovatel napadá rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž namítá kasační
důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tzn. tvrdí nezákonnost napadeného rozsudku městského
soudu pro nesprávné posouzení právní otázky v předchozím řízení a jeho nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů.
Stěžovatel předně obecně namítá, že se městský soud kvalitativně relevantně nevypořádal
s žalobními námitkami, když prakticky toliko převzal argumentaci žalované a bez dalšího
její postup aproboval, čímž vyjádřil souhlas i s postupem správního orgánu prvního
stupně. Poněvadž stěžovatel nadále považuje rozhodnutí správních orgánů za nezákonná
a nepřezkoumatelná, má za to, že tímto svým postupem zatížil nezákonností
a nepřezkoumatelností svůj rozsudek také městský soud.
Stěžovatel konkrétně namítá, že se městský soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkou
proti nedostatečnému přezkumu prvoinstančního rozhodnutí odvolacím správním orgánem,
který dle stěžovatelova názoru nedostál zákonným požadavkům, jež jsou na činnost odvolacího
orgánu kladeny správním řádem.
Stěžovatel nesouhlasí ani s posouzením námitky ohledně přiměřenosti zásahu rozhodnutí
o správním vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života. Městský soud totiž bez dalšího
konstatoval, že správní orgány posoudily tyto skutečnosti dostatečně, přičemž stejně jako správní
orgány bagatelizuje vztah stěžovatele a jeho partnerky. Správní orgány však neposuzovaly dopady
správního vyhoštění do stěžovatelova rodinného a soukromého života dostatečně
individualizovaně a pouze paušálně uvedly, že tento zásah není nepřiměřený. Ačkoli městský
soud poukazuje na čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
a judikaturu k němu, tento článek je dle stěžovatele nutno vnímat toliko jako minimální standard
ochrany práva na rodinný a soukromý život.
Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, jak se soud vypořádal s námitkou směřující
vůči nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí správních orgánů stran přiměřenosti
prvoinstančního rozhodnutí. Má za to, že odůvodnění rozhodnutí nesplňují požadavky
§68 odst. 3 správního řádu.
S ohledem na uvedené navrhuje stěžovatel rozsudek městského soudu zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry městského soudu
a vyjádřila přesvědčení, že byl její postup zcela v souladu s právními předpisy. Navrhla
proto kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem
ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Ze spisu bylo zjištěno, že dne 30. 1. 2015 byl stěžovatel kontrolován hlídkou policie
České republiky, nebyl však schopen prokázat svoji totožnost. Byl proto hlídkou
dle §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, zajištěn. Následně
bylo zjištěno, že je stěžovatel občanem Kazachstánu, t. č. nelegálně pobývající na území
České republiky. Stěžovatel poprvé přicestoval na území České republiky dne 6. 1. 2012.
Do 20. 12. 2012 pobýval na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu.
Dne 20. 12. 2012 si podal žádost o prodloužení povolení, řízení však bylo zastaveno. Rozhodnutí,
kterým bylo odvolání stěžovatele zamítnuto, nabylo právní moci dne 31. 7. 2013. Tímto dnem
skončilo stěžovateli oprávnění pobývat na území ČR. Stěžovatel žije s přítelkyní, občankou
Uzbekistánu, která pobývá na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
studia (s platností do 30. 9. 2015). Zjištěno bylo také, že v Kazachstánu žije stěžovatelova sestra,
ke které se může vrátit, nicméně tuto možnost odmítá.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé
být předmětem hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 - 71; všechna zde citovaná
rozhodnutí NSS jsou dostupná rovněž na www.nssoud.cz). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS), nebo pokud zcela opomenul
vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek ze dne
27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Nejvyšší
správní soud také upozorňuje, že z jeho konstantní judikatury plyne že „[o] vadu řízení,
která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], se nejedná,
pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo.“
Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné,
musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc
zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních bodech), resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění
soudního rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit,
z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání
správního rozhodnutí (po věcné stránce) je správní soud, nestanoví-li zákon jinak
(srov. ust. §75 odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na ust. §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční
zásadou. Z rozsudku musí být patrné, jak se správní soud vypořádal se vznesenými žalobními
body a k nim se vztahující zásadní žalobní argumentací.
Těmto požadavkům rozsudek městského soudu vyhověl. Městský soud se řádně
vypořádal se všemi stěžovatelem uplatněnými žalobními body a pouhý nesouhlas stěžovatele
s jeho závěry ještě neznamená, že je rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů. Vycházel-li městský soud ze správních rozhodnutí, jejichž argumentaci
také převzal do svého odůvodnění, nelze mu rovněž ničeho vytknout. Nejvyšší
správní soud již v minulosti judikoval, například ve svém rozsudku ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, že „[p]okud se krajský soud ztotožní s názorem žalovaného, nelze takový krok
sám o sobě zapovědět, neboť je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval
právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné
nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným
závěrům, není praktické a ani časové úsporné zdlouhavě a týmiž slovy říkat totéž.“ V nyní projednávané věci
navíc městský soud takto nepostupoval. Městský soud sám přednesl ucelenou argumentační linii
a uvedl svá stanoviska k řešeným otázkám. Je však možno podotknout, že se argumenty soudu
s argumenty žalované z velké části shodují, neboť městský soud na postupu správních orgánů
neshledal žádná závažná pochybení.
Stěžejní otázkou celého řízení je, zda uložené správní vyhoštění představuje nepřiměřený
zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele. Nejvyšší správní soud na tomto místě
připomíná, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a bylo tak na stěžovateli, aby řádně vylíčil kasační námitky [viz rozsudek ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS, v němž bylo uvedeno, že „(ž)alobce
je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů
se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným,
a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.“ ]. Nejvyšší správní
soud však upozorňuje, že namítána pochybení správních orgánů, potažmo městského soudu,
jsou stěžovatelem nastíněna pouze v obecné rovině, aniž by bylo konkretizováno, jakým
způsobem bylo do stěžovatelovy právní sféry, tedy do jeho soukromého a rodinného života,
nepřiměřeně zasaženo. Nejvyšší správní soud se tedy může uplatněnými námitkami zabývat
rovněž toliko v obecné rovině.
Stěžovatel namítá, že se městský soud relevantně nevypořádal s jeho námitkou
nedostatečného odůvodnění žalovaného rozhodnutí, aniž by však uvedl, v čem mělo toto
pochybení žalované spočívat. Nejvyšší správní soud tak obecně uvádí, že městský soud
přezkoumal napadené rozhodnutí a neshledal jej ani nepřezkoumatelným, ani nezákonným,
jak bylo namítáno. Žalovaná řádně vypořádala všechny stěžovatelovy námitky a řádně
odůvodnila, proč považuje prvostupňové rozhodnutí za zákonné. Nejvyšší správní soud
pro přezkoumání tohoto rozhodnutí dospěl ke stejnému závěru jako městský soud.
Stěžovatel již v žalobě namítal, že se správní orgán prvního stupně, potažmo žalovaná,
nedostatečně zabývaly přiměřeností zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Tuto jeho
námitku městský soud vyvrátil, a to na stranách 3 a 4 napadeného rozsudku, když dospěl
k závěru, že oba správní orgány tento zásah posuzovaly a hodnotily, a stejně tak řádně zdůvodnily
závěr, proč se nejedná o zásah nepřiměřený. Navíc stěžovatel v žádné fázi správního,
resp. soudního, řízení konkrétně neuvedl, proč by se mělo jednat o nepřiměřený zásah.
Poukazoval pouze na to, že má v České republice přítelkyni a chce tady zůstat.
Ačkoli má stěžovatel za to, že městský soud bagatelizuje jeho vztah s partnerkou, není tomu
tak. Tuto skutečnost vzaly do úvahy jak správní orgány, tak městský soud. Městský soud navíc
stěžovatele upozornil na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která koresponduje
také s judikaturou soudu zdejšího, že „[p]okud cizinec založil svůj rodinný život v České republice
s vědomím, že jeho pobyt na území ČR je od počátku neoprávněný, bude rozhodnutí o jeho správním vyhoštění
představovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu §119a odst. 2 a §174a
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod pouze výjimečně, což však nevylučuje, že takové mimořádné okolnosti mohou v konkrétní věci
nastat.“ (srov. rozsudek ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013-31). Nejvyšší správní soud
upozorňuje, že ani správní orgány, ani městský soud nezpochybňovaly existenci vztahu
stěžovatele s jeho partnerkou, která měla v České republice povolení k pobytu po dobu studia.
Tento vztah však začal až v únoru roku 2014, tedy v době, kdy stěžovatel pobýval na území
České republiky neoprávněně a byl si této skutečnosti vědom. Nejvyšší správní soud tak zcela
aprobuje závěry městského soudu, že byla přiměřenost zásahu do rodinného a soukromého
života stěžovatele správními orgány vyhodnocena správně a odůvodněna dostatečně. Správní
orgány vážily na jedné straně zájem státu na ochraně veřejného pořádku a na straně druhé zásah
do soukromého a rodinného života stěžovatele, přičemž dospěly k závěru, že vyhoštění
stěžovatele na dobu jednoho roku nepředstavuje nepřiměřený zásah do jeho práv.
K poslední stěžovatelově námitce stran nedostatečného odůvodnění správních
rozhodnutí ohledně přiměřenosti prvostupňového rozhodnutí a tím porušení §68 odst. 3
správního řádu, Nejvyšší správní soud opět konstatuje, že se tato námitka vede pouze
v obecné rovině, a proto jí lze také vypořádat toliko obecně. Již městský soud na straně 4
napadeného rozsudku citoval judikaturu zdejšího soudu (rozsudek ze dne 26. 2. 2014,
č. j. 8 As 109/2013 - 34), dle které platí, že není třeba, aby se správní orgán výslovně vyjadřoval
ke všem jedenácti kritériím podle §174a zákona o pobytu cizinců, nicméně nelze předjímat
případný dopad některých kritérií na dopad rozhodnutí. Správní orgány se dle Nejvyššího
správního soudu přiměřeností dle uvedeného ustanovení zabývaly dostatečně. Posuzovaly nejen
vztah stěžovatele s jeho partnerkou, nýbrž zohlednily také jeho zdravotní stav, věk, dobu
legálního a nelegálního pobytu na území České republiky, jeho vazby v České republice
i v Kazachstánu, kde žije jeho sestra, se kterou stěžovatel udržuje vztah, zabývaly se také integrací
stěžovatele do České společnosti i jeho možnostmi si zde legálně vydělat na živobytí. Nejvyšší
správní soud má za to, ostatně stejně jako městský soud, že se správní orgány přiměřeností
rozhodnutí o správním vyhoštění zabývaly zcela dostatečným způsobem. Ani tuto námitku
tak zdejší soud neshledal důvodnou.
Pokud jde obecně o porušení §68 odst. 3 správního řádu, tedy nedostatečné
odůvodnění rozhodnutí, lze uvést, že správní orgány uvedly, jaký skutkový stav vzaly
za rozhodný a jak uvážily o pro věc zásadních skutečnostech. Nejvyšší správní soud
tak má za to, že jak správní orgán prvního stupně, tak žalovaná, dostatečně odůvodnily
své závěry, proč a na jakou dobu má být stěžovatel vyhoštěn a řádně odůvodnily rovněž to, proč
neprovedly důkaz výslechem jeho partnerky. Žalovaná a správní orgán prvního stupně proto
podle Nejvyššího správního soudu přihlížely ke všem konkrétním okolnostem tohoto případu.
To, že je vyhodnotily v neprospěch stěžovatele, ještě neznamená, že tím porušily základní zásady
správního řízení (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2015,
č. j. 1 Azs 174/2014 – 41). Městský soud proto v tomto ohledu nijak nepochybil.
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedeného shledal kasační stížnost nedůvodnou,
proto ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno,
že by jí v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jejím případě rozhodl tak, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu