ECLI:CZ:NSS:2016:3.AFS.177.2015:26
sp. zn. 3 Afs 177/2015 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobkyně:
ReaRea Globe s. r. o., se sídlem Planá, Severní 661, zastoupené Mgr. Renatou Václavikovou
Tunklovou, advokátkou se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 26. 2. 2014, č. j. 5290/14/5000-14203-700681, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2015, č. j. 57 Af 17/2014 – 91,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Žalobkyně je výrobcem elektřiny ze slunečního záření. Vyrobenou elektřinu dodává
do distribuční sítě společnosti ČEZ Prodej, s. r. o (dále „plátce daně“). Předmětem sporu jsou
platby plátce daně žalobkyni za elektřinu dodanou do distribuční sítě v období leden, duben,
květen, červen a červenec 2013. Plátce daně totiž vyplatil žalobkyni fakturovanou cenu
za dodanou elektřinu sníženou o částku ve výši odvodu z elektřiny ze slunečního záření
(dále jen „solární odvod“) podle §14 a násl. zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích
energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o podpoře obnovitelných zdrojů energie“).
Žalobkyně s takovým postupem nesouhlasila a požádala plátce daně o vysvětlení podle
§237 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“). Plátce daně uvedl,
že byl povinen solární odvod srazit a odvést podle §20 zákona o podpoře obnovitelných zdrojů
energie.
Rozhodnutími č. j. 413159/13/4000-17104-505133, č. j. 413163/13/4000-17104-505133,
a č. j. 413164/13/4000-17104-505133, ze dne 3. 9. 2013, a rozhodnutími č. j. 468000/13/4000-
17104-50259 a č. j. 468019/13/4000-17104-50259, ze dne 29. 10. 2013, (dále též „rozhodnutí
správce daně“) Specializovaný finanční úřad (dále jen „správce daně“) podle §237 odst. 4
daňového řádu zamítl stížnosti žalobkyně podané dle §237 odst. 3 daňového řádu na postup
plátce daně.
Rozhodnutím o odvolání ze dne 26. 2. 2014, č. j. 5290/14/5000-14203-700681, žalovaný
zamítl odvolání žalobkyně proti shora uvedeným rozhodnutím správce daně a tato rozhodnutí
potvrdil.
Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni
Krajský soud v Plzni (dále „krajský soud“) žalobu, podanou proti rozhodnutí žalovaného,
podle §78 odst. 7 soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“) zamítl. Žalobkyně namítala, že jí
správní orgány znemožnily prokázat rdousící efekt solárního odvodu ve smyslu judikatury
Ústavního soudu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11,
všechna zmiňovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). Krajský
soud zdůvodnil své rozhodnutí také v souladu s argumentací usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 76/2013 – 57, ze dne 17. 12. 2013
(publikováno pod č. 3000/2014 Sb. NSS, všechna zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), podle něhož nelze konkrétní dopady solárního odvodu
na výrobce elektrické energie zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně
podle §237 daňového řádu, ani v navazujícím soudním řízení. Zároveň zdůraznil argumentaci
rozšířeného senátu, že likvidační účinky solárního odvodu mohou být za stávající právní úpravy
posuzovány výhradně prostřednictvím institutu prominutí daně podle §259 a násl. daňového
řádu a rovněž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015 ve věci sp. zn. II. ÚS
2216/14, v němž také Ústavní soud vyslovil, že tzv. rdousící efekt při solárním odvodu nemůže
být zkoumán v řízení o stížnosti na postup plátce daně dle §237 odst. 3 daňového řádu.
II. Kasační stížnost
Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítla, že krajský soud nesprávně posoudil právní
otázku, zda byla zkrácena na svých právech tím, že správní orgány neprovedly dokazování
likvidačních účinků dopadu solárního odvodu. Dále podotkla, že správní orgány měly posoudit
její podání učiněná v průběhu správního řízení podle jejich obsahu, a nikoli podle označení,
tj. jako žádost o prominutí daně, nikoliv jako stížnost na postup plátce daně přesto, že tak byla
podání označena. V opačném případě by se jednalo o přepjatý formalismus.
III. Vyjádření ke kasační stížnosti
Ve vyjádření ke kasační stížnosti se žalovaný ztotožnil s právním názorem krajského
soudu. Označil kasační stížnost v části, kde stěžovatelka uplatnila námitku nesprávného
posouzení podání ze strany správce daně, za nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť tuto
námitku mohla uplatnit již v řízení před krajským soudem. Dále žalovaný uvedl, že z textu podání
stěžovatelky nijak nevyplývalo, že by se mohlo jednat o žádost o prominutí daně podle §259
odst. 1 daňového řádu. Nadto žalovaný konstatoval, že nemá pravomoc promíjet daň a pokud by
posoudil podání stěžovatelky jako žádosti o prominutí daně, musel by zastavit řízení o těchto
žádostech podle §106 odst. 1 písm. b) daňového řádu, neboť by šlo o zjevně právně nepřípustná
podání z důvodu chybějící právní úpravy pro jejich vyřízení. Ani v tomto případě by se tedy
nemohl dopadem solárního odvodu na stěžovatelku věcně zabývat.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení o kasační
stížnosti. Ověřil, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.).
V kasační stížnosti, kterou podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a v řízení o kasační stížnosti je zastoupena advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy věcně projednatelná. Poté tento soud ověřil,
že napadené rozhodnutí netrpí vadami, ke kterým by ve smyslu §109 odst. 3, 4 s. ř. s. musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se zabýval kasační námitkou, že krajský soud nesprávně posoudil
okolnosti související s uplatněním a prokázáním tzv. rdousícího efektu solárního odvodu. K této
námitce Nejvyšší správní soud poukazuje na, již krajským soudem zmíněné, usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57
(publikováno pod č. 3000/2014 Sb. NSS), podle něhož: „[k]onkrétní dopady solárního odvodu
na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení,
které na ně navazuje.“ Tyto závěry Nejvyššího správního soudu korespondují s rozhodnutím
Ústavního soudu, konkrétně například s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015 ve věci
sp. zn. II. ÚS 2216/14: „V řízení o stížnosti na postup plátce daně podle ustanovení §237 zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu může správce daně přezkoumat postup plátce daně pouze z hlediska dodržení
zákonných ustanovení. (…) V tomto řízení proto není dán procesní prostor pro zvážení toho, zda tento odvod
vůči plátci daně nevyvolává tzv. rdousící efekt.“ Rozšířený senát se v citovaném usnesení zabýval rovněž
otázkou, jak by konkrétní dopady solárního odvodu mohly být zohledňovány, a dospěl k závěru,
že „[p]okyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech
je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle §260 daňového řádu
v návaznosti na §259 daňového řádu.“
Krajský soud srozumitelně vycházel z toho, že nesouhlas s výší plateb za dodanou
elektřinu stěžovatelka vyjádřila postupem podle §237 odst. 3 daňového řádu, tedy stížností
na postup plátce daně. Nic jiného v řízení před krajským soudem ostatně v této souvislosti ani
sama neuváděla. V souladu se shora citovanou judikaturou proto krajský soud správně uzavřel,
že problematiku údajného rdousícího efektu solárního odvodu není možné posuzovat v rámci
řízení o stížnosti na postup správce daně (případně v rámci navazujícího soudního řízení).
Námitka nesprávného posouzení údajného rdousícího efektu solárního odvodu tedy obstát
nemohla.
Stěžovatelka dále uplatnila jako kasační námitku i nesprávné posouzení svých podání
proti výši plateb za dodanou elektřinu správními orgány. Podle jejího názoru měl plátce daně
i žalovaný uvedená podání učiněná v daňovém řízení posoudit jako žádost o prominutí daně
podle §259 odst. 1 daňového řádu.
Uvedená námitka je ovšem nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť stěžovatelka
touto argumentací uplatňuje jiné důvody, než které uvedla v řízení před krajským soudem
(k tomu srovnej například argumentaci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2012,
č. j. 6 Ads 150/2011 – 65). Stěžovatelka přitom mohla nepochybně uvedenou námitku uplatnit již
v řízení před krajským soudem. Nejvyšší správní soud se k této problematice vyjádřil například
ve svém rozsudku ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 – 155 (publ. pod č. 1743/2009), v němž
uvedl, že: „[u]stanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup
k soudní ochraně, nýbrž zachování kasačního charakteru řízení o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných
účastnících předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat, aby na principu vigilantibus iura uplatnili
veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní,
je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky
s tím spojené.“
S poukazem na shora uvedené důvody, a konstantní judikaturu Ústavního soudu
a Nejvyššího správního soudu, zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
IV. Náklady řízení
Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s., za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu