ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.9.2015:34
sp. zn. 3 As 9/2015 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce V. P.,
zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 736/17, proti
žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, za účasti
J. Č., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11.
2014, č. j. 8 A 146/2010 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce n emá p rá v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy (dále též jen „žalovaný“) ze dne
31. 3. 2010, sp. zn. S-MHMP 100585/2010/OST/Če/Ja, bylo změněno rozhodnutí
Úřadu městské části Praha 6, odboru výstavby (dále jen „stavební úřad“) ze dne 25. 11. 2009,
č. j. MCP6 073051/2009, jímž bylo žalobci nařízeno odstranit rozestavěnou stavbu rodinného
domu na pozemku parc. č. 694/2 v katastrálním území Nebušice. Změna rozhodnutí stavebního
úřadu spočívala v upřesnění výroku v části popisující odstraňovanou stavbu a vypuštění
podmínky č. 5 pro odstranění stavby týkající se likvidace odpadů; v ostatním zůstalo toto
rozhodnutí beze změny. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou; rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 21. 11. 2014, č. j. 8 A 146/2010 - 43, byla žaloba zamítnuta.
V napadeném rozsudku městský soud nejprve konstatoval, že žaloba sice napadá
rozhodnutí žalovaného vydané v řízení o odstranění stavby, primárně však směřuje proti
rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 18. 12. 2006, č. j. MCP6 070756/2006/02 a rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 3. 2007, č. j. S-MHMP 56353/2007/OST/No, kterými žalobci nebyla
povolena výjimka z odstupových vzdáleností, jež nebylo možno samostatně napadnout žalobou
ve správním soudnictví.
Poté co městský soud odmítl argumentaci žalobce o tvrzeném konfliktu mezi úpravou
odstupových vzdáleností dle vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání
území, a vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu
v hl. m. Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy“),
zabýval se tvrzenými vadami procesu rozhodování o povolení výjimky. Uvedl, že k povolení
výjimky nestačí, že stavbou nedojde k ohrožení bezpečnosti, ochrany zdraví a života osob,
sousedních pozemků nebo staveb (jde o podmínku nutnou, nikoliv postačující).
Hlavním kritériem k povolení výjimky je totiž existence výjimečných důvodů pro takový postup.
Správní orgány obou stupňů konstatovaly, že v případě žalobce tyto výjimečné důvody dány
nejsou. Ke zmenšení odstupové vzdálenosti stavby žalobce od společné hranice s pozemkem
ve vlastnictví paní O. Č. a pana J. Č., došlo tím, že žalobce svou stavbu založil v rozporu
s rozhodnutím o umístění stavby a stavebním povolením vydaným stavebním úřadem dne
16. 12. 2004, č. j. 2926/202/P694/2/Neb/04-SL (jde o č. j. 2926/102/P 694/2 Neb/
04-SL – pozn. Nejvyššího správního soudu), šlo tedy výlučně o svévoli žalobce, nikoli
o objektivní a mimořádné okolnosti. Pokud by existovaly důvody pro výjimečné snížení
odstupové vzdálenosti, žalobce měl a mohl žádat o povolení výjimky již v souvislosti s územním,
respektive stavebním řízením (šlo o sloučené územní a stavební řízení – pozn. Nejvyššího
správního soudu), žalobce však požádal o povolení výjimky až poté, kdy stavební úřad shledal,
že stavba je umístěna v rozporu s předpisy i vydaným rozhodnutím a žalobci nařídil zastavení
stavebních prací (žádost o povolení výjimky byla podána po zahájení řízení o odstranění stavby,
které bylo v důsledku uvedené žádosti přerušeno – pozn. Nejvyššího správního soudu).
Městský soud se zcela ztotožnil s hodnocením žalovaného, který v souladu se zjištěným stavem
konstatoval, že žalobce nebyl v dobré víře, neboť věděl, že stavbu buduje v rozporu
s předmětným rozhodnutím. Ztotožnil se rovněž se závěrem žalovaného, že institut výjimky
z vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy byl zaveden pro ty případy, kdy řešení podle uvedených
obecných technických požadavků není možné; v posuzovaném případě nicméně předmětný
pozemek svou výměrou i tvarem umožňuje realizovat stavbu v souladu s čl. 8 odst. 4 citované
vyhlášky. Žalobce ve své žádosti o povolení výjimky neuvedl žádné výjimečné skutečnosti,
které by povolení výjimky odůvodnily; opakovaně argumentoval pouze špatným zaměřením
stavby, špatně kótovanou projektovou dokumentací a z toho plynoucími problémy s vjezdem
do garáže, což však jde plně k jeho tíži. Bylo na žalobci, respektive na osobách, které pověřil
vypracováním projektové dokumentace, aby velikost a tvar stavby odpovídaly velikosti a tvaru
pozemku a aby takto vyprojektovaná stavba byla funkční i po stránce dopravní obslužnosti.
Městský soud tedy uzavřel, žalobce v řízení neprokázal, že stavba je v souladu s veřejným
zájmem, jenž je v dané věci reprezentován předpisy o obecných technických požadavcích
na výstavbu, kterým stavba nevyhovuje; výjimka z těchto předpisů nebyla žalobci povolena
pro absenci relevantních výjimečných důvodů. Stavební úřad proto nepochybil, rozhodl-li
o odstranění stavby nevyhovující předpisům o obecných technických požadavcích na výstavbu.
Nepochybil tak ani žalovaný, když žalobcovu odvolání nevyhověl a výrok o povinnosti stavbu
odstranit nezrušil.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, odvolávající
se na důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé, že je namítán pouze
stěžovatelem uváděný §103 odst. 1 písm. a) a dále explicitně neoznačený kasační důvod dle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., spočívající ve vadě řízení před soudem, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena
ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. je nicméně záležitostí právního hodnocení věci kasačním
soudem a nejde tak o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50,
publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z http://www.nssoud.cz).
Stěžovatel především nesouhlasí se závěrem městského soudu, že neuvedl žádné
relevantní a výjimečné důvody pro udělení výjimky. Pozemek, na němž je předmětná stavba
umístěna, se nachází ve svahu a je tvarově atypický. Mezi předmětným pozemkem stěžovatele
a sousedními pozemky nad ním ve svahu jsou umístěny opěrné zdi. S komunikací pozemek
spojuje 4 m široká cca 25 m dlouhá příjezdová cesta. Uvedené výrazně omezuje zorientování
stavby k příjezdové komunikaci. Na sousedním pozemku paní Č., ihned za oplocením (cca 50 cm
od plotu), se nachází otevřená nekrytá toaleta, tudíž umístění stavby o půl metru k hranici
pozemku žádným způsobem neohrožuje bezpečnost, zdraví a život či sousední pozemky nebo
stavby. Všechny tyto skutečnosti odůvodňující udělení výjimky stěžovatel uvedl a doložil
do správního i soudního spisu, avšak městský soud se jimi nezabýval.
Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že by jednal svévolně a nebyl
v dobré víře, když věděl, že předmětnou stavbu buduje zcela v rozporu se stavebním povolením.
Uvádí, že autorizovaný projektant vyhotovil projektovou dokumentaci ke stavbě domu k červnu
roku 2000 se vzdáleností 2,5 m od dotčené hranice pozemku. Dle právních předpisů platných
v tomto období dostačoval odstup od hranice pozemku ve vzdálenosti 2 m. Vzhledem ke svým
finančním možnostem požádal stěžovatel dle zhotovené projektové dokumentace o stavební
povolení až 26. 4. 2004 a současně předal tuto dokumentaci stavebním firmám.
Při ústním jednání před vydáním rozhodnutí o umístění stavby (cca po půl roce od žádosti)
pracovnice stavebního úřadu stěžovatele informovala, že stavební povolení neobdrží,
pokud odstup od dotčeného pozemku nebude alespoň 3 m; stěžovatel proto na místě s touto
úpravou souhlasil a pracovnice stavebního úřadu v textu rozhodnutí přepsala odstupovou
vzdálenost z 2,5 m na 3 m, a to bez jakéhokoli posouzení. Takové posunutí, bez zhodnocení
autorizovaného projektanta, by ovšem způsobilo, že by se stavba stala nefunkční.
Změna vyhlášky měla nutně vyvolat i přepracování stavební dokumentace a změnu celého
projektu. Z uvedeného tedy dle stěžovatele vyplývá zřejmá nepravdivost tvrzení správního
orgánu, že předmětný pozemek výměrou i tvarem umožňoval realizovat zamýšlenou stavbu
v souladu s obecně závaznými předpisy. Po nabytí právní moci rozhodnutí o umístění stavby
v červnu 2005 stavební firmy započaly se stavbou, avšak dle projektové dokumentace
s původním odstupem 2,5 m. Stalo se tak opomenutím stěžovatele, způsobeným jak vleklostí
stavebního řízení, tak samotnou změnou stavebních předpisů v době od zpracování projektové
dokumentace do vydání stavebního povolení. Stěžovatel zdůrazňuje, že nepostupoval
se záměrem své jednání legalizovat prostřednictvím výjimky.
Dle názoru stěžovatele existuje rovněž hrubý nepoměr mezi neúmyslným porušením
právního předpisu a sankcí, která za porušení následuje ve formě odstranění stavby.
Nadto se jedná o porušení stanoveného odstupu stavby cca o 50 cm, kterým nebyla způsobena
žádná újma. Ze strany správních orgánů došlo k nepřiměřeně tvrdé aplikaci zákona, která mohla
být s ohledem na okolnosti případu odstraněna použitím výjimky; tu však správní orgány odmítly
stěžovateli udělit, ačkoli splňoval všechny zákonné podklady.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti znovu podrobně zopakoval svůj názor,
že institut výjimky z obecných technických požadavků na výstavbu byl do stavebního
zákona zaveden pouze pro ty případy, kdy by řešení podle obecných technických požadavků
na výstavbu nebylo vůbec možné. V posuzovaném případě pozemek svou výměrou
i tvarem umožňoval realizovat stavbu v souladu s čl. 8 odst. 4 vyhlášky č. 26/1999 Sb.
hl. m. Prahy, nicméně stěžovatel stavbu provedl v rozporu s pravomocným územním
rozhodnutím a stavebním povolením, když nedodržel předepsanou odstupovou vzdálenost
od sousedního pozemku. V daném případě tedy nebyl splněn základní předpoklad
pro povolení výjimky z odstupové vzdálenosti, tj. objektivní nemožnost postupovat dle vyhlášky
č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy. Tento závěr nemohl vyvrátit ani žádný z důvodů, který uváděl
stěžovatel v odvolání (stavba nepřevyšuje zeleň v zahradách, nezastiňuje sousední stavby
ani neznehodnocuje sousední zahradu, splňuje požárně bezpečnostní hlediska). V této souvislosti
žalovaný upozornil, že ze správního spisu zcela jednoznačně vyplývá, že si stěžovatel byl vědom
toho, že stavbu provádí v rozporu s pravomocným územním rozhodnutím a stavebním povolení.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že projektová dokumentace byla zpracována v době,
kdy na území hlavního města Prahy neplatily aplikované požadavky na odstupové vzdálenosti
stavby k hranicím pozemků, to se nezakládá na pravdě. Projektová dokumentace z června roku
2000 (ověřená ve stavebním řízení) byla totiž zpracována již za účinnosti vyhlášky č. 26/1999 Sb.
hl. m. Prahy (od 1. 1. 2000), o čemž svědčí i ověřený výkres projektové dokumentace – situace
(07/2000), ve kterém vzdálenost mezi navrhovanou stavbou a sousedním pozemkem
činí vyhláškou požadované 3 m.
Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornila, že vzniklá situace
jde na vrub naprostého ignorování stanovených stavebních podmínek stěžovatelem.
Ten byl od samého počátku upozorňován na nedostatečnou odstupovou vzdálenost své stavby;
v její realizaci pokračoval i poté, co stavební úřad rozhodl o zastavení stavebních prací.
O povolení výjimky stěžovatel požádal až poté, co byla dokončena hrubá stavba.
Nedodržením odstupové vzdálenosti se zvýšilo odpolední zastínění zahrady osoby zúčastněné
na řízení; rovněž sesuvy sněhu ze střechy domu stěžovatele dopadají na plot sestavený
z cihlových plotovek, v důsledku čehož se po čase rozpadne. Závěrem osoba zúčastněná
na řízení uvedla, že dalším účastníkem řízení je paní O. Č., bytem P. 6, K Č. v. 678/1, která se k
uvedenému vyjádření připojuje, stvrzuje jej svým podpisem, a žádá o zasílání dalších potřebných
sdělení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Před vlastním projednáním kasační stížnosti je nutné vyjádřit se k požadavku O. Č. na
přiznání postavení účastníka tohoto řízení. Podle ustanovení §105 odst. 1 s. ř. s. jsou účastníky
řízení o kasační stížnosti stěžovatel a všichni, kdo byli účastníky původního řízení. Paní O. Č.
není ve věci stěžovatelem a nebyla ani účastníkem původního řízení. Ačkoliv byla v řízení před
městským soudem v souladu s §34 s. ř. s. přípisem ze dne 11. 11. 2010, č. j. 8 A 146/2010 – 31,
vyrozuměna a poučena o tom, že v uvedené věci může uplatňovat práva osoby zúčastněné na
řízení, jestliže tento úmysl soudu ve stanovené lhůtě výslovně oznámí, na uvedenou výzvu z její
strany nebylo nijak reagováno. Marným uplynutím stanovené lhůty tedy O. Č. pozbyla i možnost
vystupovat v postavení osoby zúčastněné na řízení, a nemůže proto v tomto procesním postavení
vystupovat ani v řízení o kasační stížnosti.
Pokud jde o vypořádání jednotlivých námitek stěžovatele, Nejvyšší správní soud
se nejprve zabýval (byť explicitně neoznačenou) námitkou vady řízení před krajským soudem,
jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]
Stěžovatel tuto vadu spatřuje v tom, že se městský soud věcně nezabýval skutečnostmi
odůvodňujícími udělení výjimky, ačkoliv je stěžovatel uvedl a doložil do správního i soudního
spisu. Toto tvrzení stěžovatele lze vyvrátit odkazem na stranu 5 odůvodnění napadeného
rozsudku, kde se m ěstský soud s uvedenou argumentací stěžovatele zabýval, avšak jím tvrzené
důvody (špatné zaměření stavby, špatně kótovaná projektová dokumentace a z toho plynoucí
problémy s vjezdem do garáže) neshledal dostatečnými pro povolení výjimky z čl. 8 odst. 4
vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy. Skutečnosti uváděné stěžovatelem městský soud přičetl
k jeho tíži, poněvadž bylo na něm, respektive na osobách, které pověřil vypracováním projektové
dokumentace, aby velikost a tvar stavby odpovídaly velikosti a tvaru pozemku, a aby takto
vyprojektovaná stavba byla funkční i po stránce dopravní obslužnosti. Tento závěr městský soud
vyslovil v kontextu (pro věc zásadního) závěru, že předmětnou stavbu bylo možné na pozemku
stěžovatele realizovat i při dodržení vyhláškou požadovaných odstupových vzdáleností,
přičemž jejich nedodržení je jen výsledkem subjektivních okolností, a to stavební nekázně
stěžovatele.
Nad rámec této argumentace považuje Nejvyšší správní soud za vhodné stěžovatele
upozornit na širší právní kontext závěru městského soudu, s nímž se jinak plně ztotožňuje.
Ustanovení §138a zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „stavební zákon z roku 1976“ (v jehož režimu bylo rozhodováno
nejen o odstranění stavby, ale i o žádosti o povolení výjimky) zakotvuje pojem „obecných technických
požadavků na výstavbu“, podle kterých jsou právnické osoby, fyzické osoby a správní orgány
při navrhování, umísťování, projektování, povolování, realizaci, kolaudaci, užívání a odstraňování
staveb povinny postupovat. Z odstavce 2 citovaného ustanovení vyplývá, že výjimku z obecných
požadavků na výstavbu (kam spadá i výjimka z odstupových vzdáleností staveb dle čl. 8
odst. 4 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy) lze udělit při splnění následujících podmínek:
1) předpis povolení výjimky výslovně umožňuje, 2) neohrozí se tím bezpečnost, ochrana zdraví
a života osob a sousední pozemky nebo stavby a 3) bude dosaženo účelu sledovaného obecnými
technickými požadavky na výstavbu. V tomto ustanovení stavebního zákona jsou tedy
jednoznačně uvedeny podmínky, s jejichž splněním je stavební úřad povinen se vypořádat,
nežli výjimku povolí, přičemž ze způsobu jejich výčtu je zřejmé, že musí být splněny zároveň
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 69/2011 – 176).
V nyní posuzované věci není sporné splnění podmínek uvedených pod body 1) a 2);
správní orgány i městský soud mají ale za to, že není splněna podmínka poslední,
neboť posuzovanou stavbu stěžovatele je možné realizovat v souladu s obecnými technickými
požadavky stanovenými vyhláškou č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy. To znamená i při splnění
podmínky, že stavba stěžovatele neohrozí ve stávajícím umístění bezpečnost, ochranu zdraví
a život osob a sousední pozemky nebo stavby (čímž stěžovatel neustále argumentuje),
bylo možné ji účelně realizovat v souladu s čl. 8 odst. 4 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy,
na základě odpovídající projektové dokumentace, tedy při dodržení vyžadovaných odstupových
vzdáleností. V důsledku nesplnění podmínky uvedené výše pod bodem 3) proto nelze výjimku
z odstupových vzdáleností povolit.
Nejvyšší správní soud uvedený závěr sdílí a dodává, že každé udělení výjimky
ze zákonného pravidla lze označit za výsledek správního uvážení, na základě kterého správní
orgán rozhodne, zda jsou splněny podmínky pro zákonem připuštěný odklon od standardního
řešení. Právě z důvodu, že se jedná o průlom do úpravy platné pro většinu příslušných právních
vztahů, stanoví se pro tento výjimečný postup na základě příslušných ustanovení zákona
jednoznačné podmínky, za nichž lze výjimku povolit; tyto podmínky stanoví meze správního
uvážení. Správní orgán by měl při udělování výjimek dbát obecných zásad pro takové správní
uvážení. Pokud by při udělování výjimky z čl. 8 odst. 4 vyhlášky hl. m. Prahy (snížení odstupové
vzdálenosti rodinného domu od společné hranice pozemků pod třímetrové minimum) nemusel
respektovat podmínky dané v §138a odst. 2 stavebního zákona z roku 1976 (ohled na rozměry
stavebního pozemku a účelné dispoziční řešení stavby rodinného domu), pak by toto ustanovení
postrádalo smysl a k udělování výjimky by mohlo docházet zcela na základě libovůle,
bez respektování základních zásad stavebního řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. srpna 2005, č. j. 6 As 34/2004 – 51). Výjimka povolená stavebním úřadem nesmí
popřít samotnou podstatu a smysl ustanovení, z něhož byla udělena (k tomu srov. rozsudek
zdejšího soudu ze dne 27. 1. 2011, č. j. 1 As 96/2010 – 141).
V dalším stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že předmětnou stavbu
budoval v rozporu se stavebním povolením vědomě a svévolně. K realizaci stavby na základě
původní projektové dokumentace (dle které činila odstupová vzdálenost od hranice pozemku
pouze 2,5 m), došlo dle tvrzení stěžovatele z důvodu opomenutí, které bylo způsobeno
jak vleklostí sloučeného územního a stavebního řízení, tak změnou stavebních předpisů
v průběhu řízení (dle právních předpisů platných a účinných v době zpracování projektové
dokumentace měl postačoval odstup od hranice pozemku pouze 2 m).
I tuto argumentaci nepovažuje Nejvyšší správní soud za relevantní. Je třeba připomenout,
že sporným bodem žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby a stavebního povolení bylo
ve spojeném územním a stavebním řízení právě (ne)dodržení odstupové vzdálenosti od hranice
pozemku, která dle vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy vyžaduje minimálně 3 m.
Jelikož stěžovatel stavebnímu úřadu předložil záměr, dle kterého činila odstupová vzdálenost
zamýšlené stavby (rodinného domu) pouze 2,5 m, byl na tento problematický aspekt oprávněnou
úřední osobou prokazatelně upozorněn, a to těsně před vydáním rozhodnutí o umístění stavby
a stavebního povolení (což sám stěžovatel v kasační stížnosti uvádí). Ze strany stěžovatele
se tedy nelze rozumně dovolávat opomenutí z důvodu vleklosti řízení, jestliže byl v jeho
samotném závěru srozuměn s nutností zachovat požadovanou (tj. jinou) odstupovou vzdálenost.
Mimoto byl stěžovatel na uvedenou skutečnost rovněž opětovně upozorněn orgánem státního
stavebního dohledu, prostřednictvím výzvy k okamžitému zastavení stavebních prací
probíhajících nad rámec stavebního povolení, popřípadě v rozporu s ním ze dne 8. 8. 2005,
č. j. 3664/P 694/2 Neb/05-Se. Při zachování elementární obezřetnosti, kterou lze od stavebníka
v tomto směru vyžadovat, tedy nutně muselo být stěžovateli zcela zřejmé, že předmětnou stavbu
realizuje v rozporu s vydaným povolením. V případě, že stavebník tuto elementární obezřetnost
nezachová, jdou důsledky spojené se vznikem stavby odporující vydanému povolení plně k jeho
tíži. Je povinností stavebníka zajistit realizaci stavby na základě dokumentace ověřené stavebním
úřadem, jinak by vyhotovování ověřených projektových dokumentací stavebním úřadem ztrácelo
svůj smysl. Nadto, v souladu s §100 odst. 2 stavebního zákona z roku 1976, rovněž musela být
při realizaci předmětné stavby takto ověřená dokumentace na stavbě, popřípadě na staveništi
k dispozici.
Uvedenou argumentaci stěžovatele, jíž ospravedlňuje své jednání odporující územnímu
rozhodnutí a stavebnímu povolení, tedy považuje Nejvyšší správní soud za účelovou a plně
se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že si stěžovatel musel být vědom toho,
že předmětnou stavbu realizuje v rozporu s příslušným rozhodnutím. O účelovosti tvrzení
stěžovatele svědčí rovněž argumentace vztahující se k právním předpisům platným a účinným
v době zpracování projektové dokumentace (červen 2000), dle kterých měl údajně postačovat
odstup stavby od hranice pozemku pouze 2 m. V době zpracování podkladů k realizaci
příslušného záměru však bylo nutno postupovat již dle vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy,
která nabyla účinnosti k 1. 1. 2000, přičemž je zřejmé, že stěžovatel si musel být této skutečnosti
vědom, neboť nikterak nerozporoval požadavek stavebního úřadu na zvětšení odstupu
zamýšlené stavby od hranice sousedního pozemku a (alespoň formálně) se mu podřídil.
Stěžovatel v kasační stížnosti konečně namítá existenci hrubého nepoměru mezi
neúmyslným porušením právního předpisu, spočívajícím v nedodržení minimální odstupové
vzdálenosti od společných hranic pozemků o pouhých přibližně 50 cm, kterým nebyla způsobena
žádná újma, na straně jedné, a na straně druhé sankcí v podobě nařízení odstranění příslušné
stavby. Tato nepřiměřeně tvrdá aplikace zákona měla být dle tvrzení stěžovatele odstraněna
povolením výjimky z odstupových vzdáleností, pro jejíž udělení splňoval všechny zákonné
podmínky.
Již z výše uvedených závěrů je zřejmé, že tato argumentace je zcela lichá. Nelze především
přehlédnout, že stěžovatelem tvrzená dobrá víra a neúmyslnost porušení podmínek vydaného
povolení při realizaci předmětné stavby byla vyvrácena. Jestliže stěžovatel opětovně poukazuje
na absenci újmy spojené s porušením stavební kázně, lze jen opět připomenout, že nezpůsobení
újmy, respektive neohrožení zákonem vymezených chráněných zájmů není jedinou podmínkou
pro povolení výjimky z odstupových vzdáleností, neboť je rovněž zapotřebí (mimo existence
předpisu výslovně umožňujícího povolení výjimky) dovodit též objektivní nemožnost dodržet
odstupové vzdálenosti stanovené vyhláškou č. 26/1999 Sb. (například v situaci, kdy rozměry
stavebního pozemku neumožňují účelné dispoziční řešení stavby rodinného domu),
o čemž v nyní posuzované věci nelze hovořit. Stěžovatelem uváděné skutečnosti jsou tedy dílem
v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, dílem irelevantní.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou,
nezbylo mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl zdejší soud podle §60 odst. 1 a 5 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
nenáleží (§60 odst. 1 s. ř. s.). Pokud jde o procesně úspěšného účastníka - žalovaného,
v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly.
Nejvyšší správní soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladů
řízení nepřiznává. Co se týče osoby zúčastněné na řízení, ta má právo na náhradu jen těch
nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil (viz §60 odst. 5
s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že tato uvedená zákonná podmínka splněna nebyla, zúčastněné osobě
právo na náhradu nákladů nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 18. května 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu