ECLI:CZ:NSS:2016:3.AZS.282.2015:61
sp. zn. 3 Azs 282/2015 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce A. H. R.,
zastoupeného Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Praha 1, Dušní 907/10, proti
žalované Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem
Plzeň, Nádražní 2, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 7. 11. 2015, č. j. KRPP-132064-
/ČJ-2015-030022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 8. 12. 2015, č. j. 17 A 90/2015 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Žalovaná dne 14. 8. 2015 pod č. j. KRPP-136353-10/ČJ-2015-030022, rozhodla podle
§124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o zajištění žalobce
(dále jen „stěžovatel“) na dobu 30 dnů za účelem správního vyhoštění.
Rozhodnutím z 31. 8. 2015, č. j. KRPP-136353-31/ČJ-2015-030022 uložila žalovaná
stěžovateli správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců a stanovila
dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie,
v délce jednoho roku. Následným rozhodnutím ze dne 11. 9. 2015, č. j. KRPP-132064-46/
ČJ-2015-030022, prodloužila žalovaná dobu zajištění stěžovatele na celkem 90 dní,
neboť usoudila, že v době stanovené v původním rozhodnutí se nepodaří správní vyhoštění
realizovat.
Dne 7. 11. 2015 pak žalovaná vydala rozhodnutí č. j. KRPP-132064-51/ČJ-2015-030022,
kterým podle §125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců prodloužila dobu zajištění stěžovatele
za účelem správního vyhoštění o dalších 90 dnů, tedy na celkem 180 dnů. Žalovaná uvedla,
že i nadále probíhalo ověřování totožnosti stěžovatele prostřednictvím zastupitelského úřadu
Iráku, přičemž bez jím vydaného náhradního cestovního dokladu nelze výkon správního
vyhoštění realizovat. To byla přitom jediná překážka realizace stěžovatelova vyhoštění, jinak bylo
jeho vyhoštění podle názoru žalované realizovatelné.
Krajský soud v Plzni žalobu proti posledně uvedenému rozhodnutí zamítl rozsudkem
ze dne 8. 12. 2015, č. j. 17 A 90/2015 – 42. Neshledal důvodnou námitku, že není dán reálný
předpoklad dosažení účelu zajištění, neboť žalovaná již možnost této překážky zvážila
a posoudila ji podle stanoviska Ministerstva vnitra, jak požaduje judikatura Nejvyššího správního
soudu. Krajský soud se neztotožnil se stěžovatelovým tvrzením, že je Irák zemí, do níž vůbec
nelze vycestovat; ostatně takzvaný Islámský stát, jehož útoků se stěžovatel podle žaloby obával,
okupuje pouze část iráckého území. Odmítl také předjímat, zda se podaří zajistit stěžovateli
vydání náhradního cestovního dokladu a zda v budoucnu bude vyhošťování osob do Iráku stejně
neúspěšné jako v prvních devíti měsících roku 2015, jak vyplývalo z tabulky přiložené k žalobě.
Za nedůvodné označil krajský soud i stěžovatelovo tvrzení, že žalovaná neučinila žádné úkony,
na základě kterých by mohla být odstraněna hlavní překážka realizace správního vyhoštění,
tedy neověření stěžovatelovy totožnosti. Žalovaná správně posoudila i důvody nedostatečnosti
uložení zvláštního opatření podle §123b odst. 1 písm. a) či b) zákona o pobytu cizinců a krajský
soud se s jejím posouzením ztotožnil, vzhledem k tomu, jakým způsobem stěžovatel na území
České republiky přicestoval, i k tomu, že tu nemá adresu možného pobytu, dostatečné finanční
prostředky a nechce se vrátit do domovského státu. Co se týče údajné přílišné délky doby
zajištění, krajský soud připomněl, že nynější právní úprava již poskytuje dostatečné záruky
pravidelného soudního přezkumu trvání podmínek zajištění formou žádosti o propuštění.
II. Kasační stížnost
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel je názoru, že v době vydání napadeného rozhodnutí nebyly dány reálné
předpoklady dosažení účelu zajištění, neboť Irák jen obtížně vykonává základní úkoly státu.
Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že pouhé ztotožnění občanů Iráku a vydání jejich
náhradních dokladů trvá přibližně 6 měsíců. Ani po uplynutí poloviny maximální doby,
po niž je stěžovatele možno omezit na svobodě, nevyvinul zastupitelský úřad Iráku prakticky
žádnou aktivitu týkající se opatření stěžovatelova cestovního dokladu, takže bylo namístě dospět
k závěru, že je realizace stěžovatelova vyhoštění do Iráku vysoce nepravděpodobná, a stěžovatele
je třeba ze zajištění propustit. Přestože za prvních devět měsíců roku 2015 nedošlo k realizaci
žádného vyhoštění z ČR do Iráku, krajský soud se spokojil s pouhou existencí závazného
stanoviska Ministerstva vnitra, aniž by je podrobil jakémukoli kritickému zkoumání.
Toto stanovisko se ostatně nijak nevěnovalo situaci v Iráku a nebezpečí hrozícímu v místě,
kam by se stěžovatel měl vrátit, nýbrž pouze subjektivním důvodům, pro které stěžovatel nepodal
žádost o mezinárodní ochranu. Podle stěžovatele je ovšem třeba zvážit nejen samotné závazné
stanovisko Ministerstva vnitra, nýbrž i další faktory, jako je skutečnost, že již uplynula polovina
z doby, po niž je stěžovatele možno omezovat na svobodě, a žalovaná přesto nadále pouze
tvrdila, že kroky k ověřování totožnosti stěžovatele stále probíhaly. Přitom kroky,
které v rozsudku uváděl krajský soud, byly podniknuty již před vydáním rozhodnutí
o prodloužení zajištění ze dne 11. 9. 2015, takže mohou stěží ospravedlnit další prodloužení
provedené napadeným rozhodnutí o dva měsíce později. Samotný spisový materiál přitom
neobsahuje dostatek podkladů pro konstatování toho, že žalovaná postupovala při realizaci
správního vyhoštění dostatečně aktivně.
Stěžovatel dále brojí proti tomu, že se žalovaná při rozhodování o prodloužení zajištění
nedostatečně vypořádala s trváním podmínek zajištění. Krajský soud se podle něj spokojil s tím,
že při zkoumání možnosti využití alternativních opatření pro realizaci účelu zajištění postačovalo
konstatovat, že se stěžovatelova situace nijak nezměnila. K tomu ovšem stěžovatel připomíná,
že od něj nelze očekávat, že bude sám iniciovat změnu postoje žalované, když pochází z jiného
kulturního prostředí, neovládá češtinu, nedohovoří se ani arabsky a rozumí pouze irácké variantě
kurdštiny. Přitom mnohdy se změní i situace zajištěného cizince, neboť u iráckých uprchlíků
není vůbec výjimečné to, že si dokáží opatřit i v době svého zajištění značné finance.
I těmito eventuálními změnami se tedy měla žalovaná zabývat.
Svou další kasační námitkou stěžovatel kritizuje, že se krajský soud nedostatečně
vypořádal s nezákonností doby zajištění. Stěžovatel totiž v žalobě namítal excesivnost doby,
o niž bylo jeho zajištění prodlouženo, přičemž z pomalého postupu iráckého velvyslanectví bylo
zřejmé, že pokud by například měsíc před uplynutím 180 denní doby zajištění nebyla ověřena
jeho totožnost, pak by již nemohlo dojít k vydání cestovního dokladu a k realizaci správního
vyhoštění a stěžovatel by byl poslední týdny zákonné doby zajištěn zcela bezúčelně. Krajský soud
podle stěžovatele vůbec nevypořádal podstatu tohoto žalobního bodu, když zareagoval
poukazem na to, že stěžovatel může využít institutu žádosti o propuštění podle §129a zákona
o pobytu cizinců a žalovaná jej může kdykoli v průběhu zajištění propustit. Navíc stěžovatel
zdůrazňuje důvodnost tohoto žalobního bodu, neboť žalovaná se nemůže spolehnout
na to, že přezkum zákonnosti samotného zajištění bude realizován v rámci řízení o propuštění
ze zajištění podle ustanovení §129a zákona o pobytu cizinců nebo že se uskuteční
z úřední povinnosti, nýbrž musí vždy důkladně zvažovat, jaká doba zajištění je přijatelná.
Proto by žalovaná měla zejména u iráckých či afghánských občanů bez dokladů totožnosti,
u nichž nemá žádnou odpověď příslušného zastupitelského úřadu, přistupovat ke kratším dobám
prodloužení zajištění, jež může v případě pozitivního posunu ve spolupráci příslušného
zastupitelského úřadu případně prodlužovat. Ačkoliv pak soudy přezkoumávají zákonnost
rozhodnutí k okamžiku jeho vydání, upozorňuje stěžovatel, že právě tato nezákonná situace
v jeho případě nastala, neboť bude ze zajištění propuštěn až dne 8. 2. 2016, tedy po uplynutí
180 denní zákonné doby zajištění, bez toho, aby v realizaci jeho vyhoštění došlo k jakémukoliv
pokroku a k uskutečnění jakéhokoliv úkonu nad rámec prostého pokusu o zjištění totožnosti.
Přinejmenším poslední měsíc stěžovatelova zajištění tak byl zcela zbytečným zásahem do jeho
základního práva na osobní svobodu, kterému žalovaná mohla předejít, kdyby napadeným
rozhodnutím rozhodla o kratší době prodloužení zajištění.
Konečně také namítá, že jeho vydání do Iráku je zcela nepřijatelné, jelikož mu tam hrozí
nebezpečí vážné újmy. Přitom stanovisko Ministerstva vnitra, které stěžovatel nemohl dříve
zkritizovat, když nestihl včas napadnout samotné rozhodnutí o správním vyhoštění, se nijak
nevěnovalo situaci v Iráku, konkrétně v místě, kam by se měl vrátit. Polemizuje s názorem
krajského soudu, že pokud se v Iráku obával tzv. Islámského státu, mohl využít vnitřního
přesídlení. K tomu stěžovatel připomíná komplikace spojené s vnitřním přesídlením v Iráku,
plynoucí z etnického složení země a z kmenového systému, a zdůrazňuje, že je zcela
pochopitelné, že namísto překračování frontové linie mezi kurdskými bojovníky a Islámským
státem přešel raději do Turecka.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkázala na vyjádření, které učinila
ke stěžovatelově žalobě. Nadto pouze informovala zdejší soud, že stěžovatel byl dne 8. 2. 2016
propuštěn ze Zařízení pro zajištění cizinců, Vyšní Lhoty. Uplynula totiž lhůta pro zajištění
cizince, takže stěžovateli byl toliko vydán výjezdní příkaz s dobou platnosti od 8. 2. 2016
do 10. 3. 2016.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Stěžovatel svou stěžejní kasační námitkou brojí proti tomu, jak krajský soud a předtím
žalovaná posoudily přípustnost pokračování jeho zajištění. Namítá, že v době vydání napadeného
rozhodnutí ze dne 7. 11. 2015 nebyly dány reálné předpoklady dosažení účelu zajištění a žalovaná
postupovala v jeho realizaci nedostatečně aktivně.
K tomu je třeba nejprve připomenout, že i na prodlužování doby zajištění se vztahují
nároky, které dopadají na rozhodování o samotném zajištění cizince, jak zdejší soud konstatoval
v rozsudku ze dne 2. 11. 2011, č. j. 1 As 119/2011 - 39 (všechna rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná z www.nssoud.cz): „Správní orgány jsou
povinny při rozhodování o prodloužení doby zajištění cizince podle §124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, důkladně a svědomitě posuzovat skutečnosti, které by prodloužení
zajištění odůvodňovaly. Uvedené skutečnosti musí být přesvědčivým a nezpochybnitelným způsobem doloženy
ve spisovém materiálu. Nejsou-li tyto podmínky respektovány, nemá skutková podstata, z níž správní orgán
v řízení vychází, oporu v předloženém spisovém materiálu.“
Co se týče podmínky realizovatelnosti správního vyhoštění, jako podmínky přípustnosti
pokračování zajištění cizince, shoduje se Nejvyšší správní soud se stěžovatelem v základním
východisku, kterým je právní názor vyjádřený v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS,
podle nějž „[o] zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude
pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit
na svobodu.“ K možným důvodům takové nemožnosti naplnění zákonného důvodu omezení
osobní svobody cizince zde rozšířený senát dodal: „Správní orgán má povinnost zabývat se v řízení
o zajištění cizince podle §124, §124b nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle
mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení
vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit
a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné.“
V nyní posuzovaném případě se nicméně zdejší soud ztotožňuje s krajským soudem
i s žalovanou, že v době vydání napadeného rozhodnutí žalované ze dne 7. 11. 2015 nebyly dány
důvody se domnívat, že nebude možno vyhoštění stěžovatele realizovat. Stěžovatel systematicky
poukazoval na malé množství vyhoštění do Iráku, která se podařilo českým státním orgánům
realizovat v průběhu roku 2015. Nejvyšší správní soud ovšem odmítá akceptovat stěžovatelovu
úvahu, která by fakticky vedla k tomu, že pokud je vyhošťování cizinců do určité země původu
často neúspěšné, pak by měly české státní orgány na toto vyhošťování zcela rezignovat ve vztahu
k dalším cizincům pocházejícím z této země, respektive by měly rezignovat právě na ty kroky,
které mají realizaci vyhoštění cizince umožnit a mezi něž patří i zajištění těch cizinců,
u nichž je důvodný předpoklad, že by mohli mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění. Nelze přitom tvrdit, a ani stěžovatel tak nečiní, že je vyhošťování z ČR do Iráku
neúspěšné vždy a že je tedy jeho úspěšnost zcela vyloučena.
V nyní posuzovaném případě je ze správního spisu zjevné, že žalovaná činila v otázce
realizace stěžovatelova správního vyhoštění ty kroky, které činit mohla, a podle zdejšího soudu
nelze konstatovat, že by byla pasivní. Podle stěžovatele sice spisový materiál neobsahuje dostatek
podkladů pro závěr, že žalovaná postupovala při realizaci správního vyhoštění dostatečně aktivně,
ovšem stěžovatel nijak neupřesňuje, jaké konkrétní postupy žalovaná opomněla,
když ve skutečnosti musela čekat na kroky ze strany iráckých zastupitelských orgánů.
Zdržení realizace stěžovatelova správního vyhoštění totiž nepadalo na vrub pasivitě
žalované, ale dvěma souběžně působícím skutečnostem. Především stěžovatel cestoval přes české
státní území nemaje cestovní doklady a zastupitelské orgány jeho země původu byly pomalé
při ztotožňování stěžovatele a vyhotovování náhradních cestovních dokladů. To je ovšem
zdržení, které žalovaná neměla jak ovlivnit za situace, kdy ona sama učinila, co bylo potřeba.
Zároveň nebylo nijak vyloučeno, že stěžovatel obdrží od zastupitelských orgánů své země
původu náhradní cestovní doklady kdykoli, třeba i za velmi krátkou dobu poté, co bylo jeho
zajištění prodlouženo napadeným rozhodnutím. Za této situace skutečnost, že v době
prodloužení již uplynula polovina z doby, po niž je stěžovatele možno omezovat na svobodě,
nevylučovala, že bude možno realizovat jeho vyhoštění, neboť pokud by obdržel náhradní
cestovní doklady, není důvod se domnívat, že by realizace těch kroků, které byly v dispozici
žalované, trvala tak dlouho, že by doba, o niž bylo zajištění prodlouženo, nedostačovala.
Naopak je třeba ocenit, že žalovaná byla při svém postupu vedena snahou o minimální
zásah do stěžovatelovy osobní svobody, když prodlužovala dobu zajištění pouze postupně
(celkem 3x, a to nejprve na 30 dní) s tím, jak se prodlužovalo čekání na nezbytnou aktivitu
ze strany iráckých zastupitelských orgánů. Lze tedy shrnout, že sama žalovaná nebyla při realizaci
stěžovatelova správního vyhoštění pasivní a že zdržení při jeho realizaci bylo způsobeno výlučně
pasivitou orgánů jeho země původu v kombinaci s tím, že sám stěžovatel cestoval bez cestovních
dokladů. Tyto dvě skutečnosti ovšem nelze klást k tíži žalované a v dané situaci nezakládaly
nezákonnost jejího rozhodnutí o prodloužení doby zajištění.
Stěžovatel také vytýká krajskému soudu, že se spokojil s existencí závazného stanoviska
Ministerstva vnitra ze dne 14. 8. 2015 a nepodrobil je žádnému přezkumu. K tomu je třeba uvést,
že stěžovatel ve správním řízení neuvedl žádné skutečnosti, kterými by vyvrátil možnost realizace
svého vyhoštění do Iráku. V protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 14. 8. 2015
toliko obecně uvedl, že je v Iráku špatná bezpečnostní situace, je tam válka a špatné životní
podmínky, že je ve Finsku dost práce, o uprchlíky se postarají a dají jim tam pobyt.
S touto výpovědí je zcela v souladu závěr obsažený v závazném stanovisku Ministerstva vnitra,
že stěžovateli ve vlasti nehrozí uložení či vykonání trestu smrti či že by právě jemu v případě
návratu do vlasti hrozilo nelidské či ponižující zacházení nebo trest či svévolné násilí.
Stěžovatel teprve v žalobě a nyní v závěru kasační stížnosti uvádí, že se obává
též takzvaného Islámského státu. Přitom si je zjevně sám vědom, že polemiku s obsahem
závazného stanoviska Ministerstva vnitra měl vést nikoli v rámci soudního přezkumu rozhodnutí
o prodloužení svého zajištění, nýbrž v rámci napadení samotného rozhodnutí o správním
vyhoštění, neboť právě pro toto rozhodnutí je podle §120a zákona o pobytu cizinců uvedené
stanovisko Ministerstva vnitra podkladem.
Na zákonnost rozhodnutí o prodloužení stěžovatelova zajištění, které bylo předmětem
přezkumu krajského soudu, má toto stanovisko vliv pouze zprostředkovaně, přes rozhodnutí
o správním vyhoštění, které ovšem stěžovatel opravnými prostředky nenapadl. V takové procesní
situaci je míru, v jaké krajský soud konfrontoval obsah tohoto stanoviska s novými informacemi,
které stěžovatel uvedl teprve v žalobě a nyní je opakuje v kasační stížnosti, nutno označit za zcela
dostatečnou a přiměřenou tomu, že nepřezkoumával samotné rozhodnutí o správním vyhoštění,
nýbrž pouze rozhodnutí o prodloužení zajištění, jehož předpokladem je uskutečnitelnost
správního vyhoštění, o němž bylo závazně rozhodnuto v rozhodnutí stěžovatelem
nenapadnutém. Tím méně je pak prostor v rámci kasačního přezkumu tohoto rozsudku
krajského soudu pro to, aby Nejvyšší správní soud polemizoval se stěžovatelovými novými
faktickými údaji o otázce, přes kterou hranici se mohl či nemohl vydat ze své rodné vesnice
při hledání bezpečí.
Lze tak posouzení této námitky uzavřít, že v době vydání napadeného rozhodnutí
žalované ze dne 7. 11. 2015 nebyly dány důvody se domnívat, že nebude možno vyhoštění
stěžovatele realizovat. Nic na tom nemění fakt, že nakonec se vyhoštění nepodařilo v době trvání
zajištění cizince realizovat a byl ze zajištění propuštěn, jak plyne z vyjádření žalované ke kasační
stížnosti. Zákonnost napadeného rozhodnutí totiž nemůže být účinně zpochybněna událostmi,
které nastaly až skoro tři měsíce po vydání napadeného správního rozhodnutí. Naopak postup
žalované, která stěžovatele propustila ze zajištění ještě před uplynutím lhůty, o kterou bylo
zajištění prodlouženo, jakmile zjistila, že vyhoštění již nestihne realizovat, svědčí o tom,
že postupovala v souladu s požadavky plynoucími z výše rekapitulované judikatury zdejšího
soudu k požadavku možnosti realizace vyhoštění při jeho zajištění.
Co se týče druhé stěžovatelovy námitky týkající se údajně nedostatečného posouzení
možnosti využití alternativních opatření pro realizaci účelu zajištění, Nejvyšší správní soud
připomíná, že se krajský soud s touto námitkou obsáhle vypořádal ve svém rozsudku.
Zde obsaženou argumentaci pak stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje pouze zcela
hypotetickými výtkami. Takto konstruované výtky je ovšem třeba odmítnout. Pokud stěžovatel
tvrdí, že od něj nebylo možno čekat, že by na možnou změnu své situace sám aktivně upozornil,
protože nemluví česky ani arabsky a dorozumí se pouze iráckou variantou kurdštiny, je taková
výtka zcela nedůvěryhodná za situace, kdy ji uvádí teprve v kasační stížnosti a po celé správní
řízení komunikoval s žalovanou právě v arabštině, a za pomoci tlumočníka z arabštiny dokázal
popsat svůj komplikovaný příběh, jak je vidno z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení
ze dne 14. 8. 2015. Není pak vůbec zjevné, jaký dopad měla mít na rozhodnutí v jeho věci
skutečnost, že některým jiným cizincům pocházejícím z Iráku se během trvání zajištění podařilo
obstarat si finanční prostředky, jak uvádí v kasační stížnosti, když nikdy netvrdil a ani v kasační
stížnosti netvrdí, že by to byl i jeho případ, a tedy že se v tomto ohledu změnila jeho situace
a bylo možno u něj namísto zajištění využít zvláštní opatření za účelem vycestování cizince
z území v podobě složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši
předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním podle §123b odst. 1 písm. b)
zákona o pobytu cizinců. Pokud tak stěžovatel ani nyní v kasační stížnosti netvrdí,
že u něj před vydáním rozhodnutí ze dne 7. 11. 2015 došlo ke změně, díky které by byly splněny
podmínky pro využití některého ze zvláštních opatření za účelem vycestování cizince z území,
nelze označit za pochybení na straně žalované, že takovou eventuální změnu, k níž nedošlo,
v tomto svém rozhodnutí nezohlednila.
Postup žalované tak byl zcela v souladu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2014, č. j. 7 Azs 8/2014 - 20, podle nějž správní orgán
nemůže „zcela rezignovat na zvažování uložení zvláštních opatření namísto rozhodnutí o prodloužení doby
trvání zajištění. Žalovaný pouze nemusí opakovat zcela shodné úvahy, které již uvedl v rozhodnutí o zajištění
cizince, pokud shledá, že nedošlo k žádné změně skutkových okolností z hlediska možnosti uložení zvláštních
opatření. Postačuje, že z rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění vyplývá, že nemožnost uložení zvláštních
opatření již byla vyslovena v předchozím rozhodnutí a že nedošlo v tomto směru ke změně skutkových okolností.
Stěžovatel, který je detailně seznámen s obsahem správního spisu i s rozhodnutím o jeho zajištění, na které nové
rozhodnutí navazuje, nemůže být tímto postupem nijak zkrácen na svých právech.“
Nedůvodná je konečně i námitka nepřezkoumatelnosti toho, jak se krajský soud
vypořádal s žalobní námitkou nezákonnosti doby zajištění. Žalobce v žalobě i nyní v kasační
stížnosti dovozoval excesivnost doby zajištění z dalšího vývoje, který mohl nastat po vydání
rozhodnutí žalované, tedy z toho, kdyby irácké zastupitelské úřady zůstaly nadále pasivní,
takže již v určitém předstihu před uplynutím doby, o niž bylo jeho zajištění prodlouženo,
by bylo jasné, že ve zbývajícím čase se nepodaří jeho vyhoštění realizovat.
Krajský soud konkrétně uvedl, že bylo i v dispozici stěžovatele tuto dobu zkrátit,
když v pravidelných intervalech mohl iniciovat řízení o propuštění ze zajištění podle §129a
zákona o pobytu cizinců, popř. že policie po dobu zajištění pravidelně zkoumá, zda podmínky
zajištění stále trvají. V takovém odůvodnění neshledal Nejvyšší správní soud nedostatečné
vypořádání s žalobní námitkou. Nicméně když už sám stěžovatel v žalobě dovozoval
nezákonnost napadeného rozhodnutí z možného skutkového stavu, který by mohl nastat
po době rozhodování správního orgánu, Nejvyšší správní soud k těmto úvahám doplňuje
následující: z kasační stížnosti i z následného postupu žalované je zjevné, že ve skutečnosti
se stěžovatel a žalovaná shodují v názoru, že je potřeba zajištění ukončit již v okamžiku,
kdy je zjevné, že zbývající čas zajištění je již nedostatečný pro realizaci správního vyhoštění.
Podle stěžovatele je tato doba alespoň měsíc. Vzhledem k tomu, že vyhoštění realizuje
právě žalovaná, tedy ona má kontrolu nad kroky, které by případně následovaly po vydání
náhradních cestovních dokladů, přičemž stěžovatel nijak neodůvodnil, proč by podle něj byl
k realizaci vyhoštění potřebný alespoň měsíc, nemá Nejvyšší správní soud důvod akceptovat
stěžovatelovo tvrzení, že poslední měsíc už bylo jeho zajištění zjevně zbytečné.
Lze ostatně přitakat krajskému soudu, že pokud stěžovatel považoval své zajištění měsíc
před skončením doby zajištění za zbytečné, neměl tento svůj názor promítnout v době,
kdy byl ještě pouhou spekulací, do žaloby proti rozhodnutí o prodloužení této doby, nýbrž
do žádosti o propuštění ze zařízení podle §129a zákona o pobytu cizinců. To, zda se žalovaná
rozhodne pro opakované prodlužování doby zajištění o kratší intervaly, nebo naopak
pro prodloužení o delší dobu, je pak primárně otázkou procesní efektivnosti v daném konkrétním
případě, pokud přitom dodrží zákonné časové limity obsažené v §125 zákona o pobytu cizinců
a zohlední hlediska vyjádřená v §124 zákona o pobytu cizinců a vyložená v judikatuře zdejšího
soudu. V nyní posuzovaném případě tak ostatně postupovala, když nejprve rozhodla o zajištění
stěžovatele na 30 dnů, následně teprve přistoupila k prodloužení zajištění o 60 dnů a konečně
napadeným rozhodnutím k prodloužení o dalších 90 dnů. Takový postup je možno označit
za přiměřený a reagující na postupně se vyjasňující předpokládanou složitost přípravy výkonu
správního vyhoštění ve smyslu §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců v daném konkrétním
případě.
Ze všech shora vyložených důvodů Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
IV. Náklady řízení
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
a §120 s. ř. s. Jelikož v řízení úspěšné žalované žádné náklady nad rámec její běžné úřední
činnosti nevznikly a stěžovatel nebyl účastníkem úspěšným, bylo o nákladech řízení rozhodnuto
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 6. dubna 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu