ECLI:CZ:NSS:2016:3.AZS.41.2016:26
sp. zn. 3 Azs 41/2016 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického, Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Č. L., zastoupen
JUDr. Stanislavem Mouralem, MBA, advokátem se sídlem 28. října 150, Ostrava,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 24. 10. 2012, č. j. OAM-100/LE-BE02-K01-212, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2016, č. j. 64 Az 10/2012 – 90,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Stanislavu Mouralovi, MBA se p ř i z n á v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč. Tato částka bude
jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do třiceti dnů od právní
moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení žalobce v řízení o kasační stížnosti nese stát.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále „krajský soud“) rozhodl
o žalobě stěžovatele tak, že výrokem I. zamítl žalobu v části, jíž se žalobce (dále „stěžovatel“)
domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ve výroku o neudělení mezinárodní ochrany podle §12,
§13, §14 a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále „zákon o azylu“), výrokem II. zrušil
rozhodnutí žalovaného ve výroku o neudělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu,
výrokem III. žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, výrokem IV. si vyhradil
právo rozhodnout o odměně ustanoveného zástupce stěžovatele a výrokem V. rozhodl,
že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel kasační stížnost výslovně zúžil pouze na výrok I. napadeného rozsudku
a zdůvodnil ji tak, že podle jeho názoru jsou v projednávané věci dány důvody k udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Důvody, pro které by mu měl být humanitární
azyl udělen, stěžovatel v kasační stížnosti rozvedl; jednalo se o naléhavou potřebu jeho péče
o vážně nemocnou manželku a též o společnou nezletilou dceru. Zároveň stěžovatel uvedl,
že krajský soud měl ustanovení §14 zákona o azylu na posuzovanou věc aplikovat z úřední
povinnosti a to i přes fakt, že stěžovatel v žalobě takový žalobní bod nevymezil.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na to, že stěžovatel uplatnil v žalobě
pouze argumentaci směřující proti zamítnutí jeho žádosti o udělení doplňkově ochrany podle
ustanovení §14a zákona o azylu. Též dodal, že udělení humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu dle jeho názoru důvody uváděné stěžovatelem nepodporují.
Nejvyšší správní soud zjistil ze spisu krajského soudu, že v žalobě ze dne 21. 11. 2012
stěžovatel jako důvody žaloby namítl obecně porušení §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád (dále „správní řád“) s tím, že dostatečně nezjistil skutkový stav, a porušení §2 odst. 1
správního řádu s tím, že žalovaný nepostupoval v souladu se zákony a ostatními právními
předpisy. Porušení citovaných ustanovení správního řádu stěžovatel v žalobě namítal „v souvislosti
s §14a zákona o azylu, neboť žalovaný dostatečně nezvážil jeho aplikaci a důvody pro udělení doplňkové
ochrany jsou dány“. Podáním ze dne 11. 1. 2013 ustanovený zástupce jednak reagoval na vyjádření
žalovaného k žalobě stěžovatele a jednak také rozvedl důvody pro udělení doplňkové ochrany,
jež podle jeho názoru byly v posuzované věci dány.
Stěžovatel tedy v žalobě vymezil žalobní body tak, že brojil pouze proti neudělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. V kasační stížnosti však stěžovatel nově uplatňuje
argumentaci, podle níž existují v posuzované věci též důvody pro udělení humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud připomíná, že podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost
přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak
učinit mohl. Podle ustálené judikatury tohoto soudu platí, že „důvody kasační stížnosti lze opřít
jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před krajským soudem přípustně uplatněny,
a tedy alespoň v základních rysech formulovány v žalobních bodech [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] obsažených
v žalobě či jejím včasném rozšíření, a případně dále (i po uplynutí lhůty k podání či rozšíření žaloby) upřesněny
či podrobněji rozvedeny, aniž by tím byly rozšiřovány. To platí jen za předpokladu, že uvedené právní či skutkové
důvody mohl stěžovatel v žalobě či jejím včasném rozšíření uplatnit.“(srovnej rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 – 43, publikovaný pod č. 685/2005 Sb.
NSS; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz).
Stěžovatel v kasační stížnosti ovšem uvedl zcela nové důvody, oproti žalobním bodům
uplatněným v žalobě před krajským soudem. Není přitom pochyb, že nové důvody uplatněné
až v kasační stížnosti mohl stěžovatel bez jakýchkoliv obtíží uplatnit řádně v žalobě jako žalobní
body. Stěžovatel však žalobní body omezil pouze na argumentaci směřující proti neudělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Kasační stížnost je tedy nepřípustná,
neboť se opírá pouze o nové důvody neuplatněné v žalobě, které stěžovatel v žalobě uplatnit
mohl.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.) jako návrh nepřípustný.
Nad rámec nutného zdůvodnění považuje Nejvyšší správní soud za vhodné poznamenat,
že krajský soud nebyl oprávněn překročit půdorys soudního přezkumu, určený žalobními body,
a přezkoumat z úřední povinnosti rozhodnutí žalovaného též ve vztahu k neudělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, neboť by tím porušil dispoziční zásadu,
jíž je řízení před správními soudy ovládáno (srovnej §75 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
si je vědom, že v případě žalob ve věcech mezinárodní ochrany i taková možnost přichází
v úvahu, podle ustálené judikatury se však tento postup uplatní pouze v případech, kdy by byly
dány důvody k ochraně žalobce před hrozící vážnou újmou v zemi původu, které žalovaný
nezohlednil a již nepřichází v úvahu žádné další řízení, v němž by mohla být ochrana poskytnuta.
Podle ustálené judikatury se v takových případech aplikuje zásada non-refoulement, takže krajský
soud je k existenci hrozící újmy v zemi původu oprávněn přihlédnout i mimo rámec žalobních
bodů (srovnej usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011,
č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, publ. pod č. 2288/2011 Sb. NSS). Taková situace však v posuzované
věci nenastala, neboť krajský soud zčásti rozhodnutí žalovaného zrušil a žalovaný tak bude
znova rozhodovat o udělení doplňkové ochrany stěžovateli. Navíc v řízení před krajským
soudem vyplynulo, že stěžovatel již nemá v současnosti uloženo správní vyhoštění, neboť
novým rozhodnutím Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 20. 2. 2013,
č. j. CPR-14831-4/ČJ-2012-930310-V214, byla zrušena platnost rozhodnutí o správním vyhoštění
ze dne 24. 11. 2010. Proto z okolností zjištěných krajským soudem ani nevyplývá,
že by stěžovatel byl aktuálně nucen vycestovat.
Nejvyšší správní soud pro úplnost rovněž dodává, že považuje za procesně přípustné
i zrušení rozhodnutí žalovaného krajským soudem pouze v části (tj. v posuzované věci pouze
ve výroku týkajícím se neudělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu). Takový postup
krajského soudu je i v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srovnej rozsudek
ze dne 22. 11. 2011, č. j. 9 Azs 14/2011 – 300).
Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 3
s. ř. s. (v kontextu s §120 s. ř. s.), podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li žaloba (v tomto případě kasační stížnost) odmítnuta.
Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 30. 11. 2012, č. j. 64 Az 10/2012 – 22
ustanoven zástupcem JUDr. Stanislav Moural, MBA, advokát. Ustanovený zástupce stěžovatele
předložil podáním ze dne 10. 3. 2016 zdejšímu soudu vyčíslení své odměny za zastupování
v řízení o kasační stížnosti. Požadoval odměnu za dva úkony právní služby, a to zpracování
kasační stížnosti a vyjádření k informaci o probíhajícím řízení ze dne 10. 3. 2016. Nejvyšší správní
soud však výrokem III. tohoto usnesení přiznal ustanovenému zástupci odměnu pouze za sepis
a podání kasační stížnosti, což je úkon dle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif. Vyjádření k informaci o probíhajícím řízení ze dne 10. 3. 2016 nelze považovat
za úkon právní služby podle citovaného ustanovení advokátního tarifu, neboť nejde o podání
ve věci samé. Za jeden úkon právní služby tedy zdejší soud přiznal odměnu ve výši 3.100 Kč
(srovnej §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradu hotových výdajů ve výši
300 Kč (srovnej §13 odst. 3 advokátního tarifu). Ustanovený zástupce soudu doložil,
že je plátcem DPH, proto soud zvýšil odměnu o DPH. Celkově tak náleží ustanovenému
zástupci stěžovatele za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměna 4.114 Kč. Podle §35
odst. 8 věta prvá za středníkem s. ř. s. hradí v tomto případě hotové výdaje zástupce a odměnu
za zastupování stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu