ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.15.2016:25
sp. zn. 4 As 15/2016 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: A. M., zast.
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2016, č. j. 30 A 177/2015 - 18,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2016, č. j. 30 A 177/2015 - 18,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 13. 10. 2015, č. j. DSH/7188/15, (dále jen „napadené rozhodnutí“),
žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Přeštice ze dne
11. 5. 2015, č. j. PR-SD-SLL/12457/2015, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 5.000 Kč
za správní delikt podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších
předpisů, jehož se dopustil tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 téhož zákona
nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Žalovaný
v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně popsal průběh správního řízení a uvedl,
že správní řízení nebylo zatíženo žádnou procesní vadou, jak namítal žalobce. Ve věci podle jeho
názoru správní orgán prvního stupně neprovedl ústní jednání v souladu se zákonem, neboť
to nebylo nutné, zvláště když žalobce byl tímto orgánem o svých procesních právech náležitě
poučen. Žalobce měl možnost účastnit se dokazování, avšak tu podle žalovaného nevyužil.
Žalovaný měl za to, že řízení bylo vedeno plně v souladu se zákonem vůči žalobci, neboť nebylo
zjištěno, kdo vůz žalobce v inkriminované době řídil, ačkoli správní orgán prvního stupně vyvinul
v tomto směru adekvátní úsilí.
[2] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou ze dne 11. 12. 2015,
v níž namítal, že správní orgán neprovedl dostatečné šetření za účelem zjištění totožnosti řidiče
vozidla. Závěr správního orgánu, že jím uvedený řidič (pachatel přestupku) pan J. M. nemohl
z důvodu nemoci řídit motorová vozidla, není ničím podložený, je tudíž nepřezkoumatelný.
Pokud správní orgány považovaly sdělení žalobce za nevěrohodné, měly jej za tím účelem
předvolat k podání vysvětlení, což však neučinily. Žalobce rovněž setrval na stanovisku, že
správní orgány porušily jeho procesní práva, když ve věci rozhodly, aniž by nařídily ústní jednání,
na kterém by se mohl řádně hájit. Namítal, že na daném úseku dálnice ve skutečnosti nesvítilo
dopravní omezení regulující rychlost jedoucích vozidel, což znamená, že správní orgán
neprokázal porušení zákona, spočívající v překročení nejvyšší povolené rychlosti (80 km/hod.)
nejméně o 58 km/hod. V neposlední řadě vyslovil přesvědčení, že správní delikt provozovatele
vozidla je již promlčen, protože delikt musí vykazovat znaky přestupku, které však již po uplynutí
jednoleté lhůty mít nemůže. V tomto směru zdůraznil, že správní orgán zahájil řízení později než
po roce od jeho spáchání. Žalobce proto navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. 12. 2015, č. j. 30 A 177/2015 – 15, vyzval
žalobce, aby ve lhůtě 1 týdne od doručení výzvy zaplatil soudní poplatek ve výši 3.000 Kč.
Usnesení bylo zástupci žalobce dle doručenky doručeno dne 28. 12. 2015, jak o tom svědčí
záznam na doručence (potvrzení o dodání a doručení do datové schránky).
[4] Usnesením ze dne 6. 1. 2016, č. j. 30 A 177/2015 – 18, Krajský soud v Plzni řízení
pro nezaplacení soudního poplatku zastavil. Toto usnesení bylo zástupci žalobce dle doručenky
(potvrzení o dodání a doručení do datové schránky) doručeno dne 7. 1. 2016.
[5] Podáním ze dne 6. 1. 2016, které bylo krajskému soudu doručeno prostřednictvím e-mailu
dne 7. 1. 2016 ve 23 : 35 hodin bez uznávaného elektronického podpisu, se žalobce omlouval,
že v současné době nedisponuje dostatečnými finančními prostředky k zaplacení soudního
poplatku. Žádal proto o upuštění od placení soudního poplatku z důvodu svého nízkého
měsíčního příjmu, resp. o odložení jeho splatnosti do 15. 2. 2016.
[6] Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2016, č. j. 30 A 177/2015 – 18,
podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost doručenou Nejvyššímu správnímu soudu
dne 21. 1. 2016. V doplnění kasační stížnosti doručeném Nejvyššímu správnímu soudu dne
29. 2. 2016 uvedl, že ji podává z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel
namítal, že sice soudní poplatek neuhradil ve lhůtě stanovené ve výzvě krajského soudu, ale podal
žádost o osvobození od úhrady soudního poplatku, která má podle judikatury stejné důsledky
jako zaplacení soudního poplatku. Krajský soud proto měl o této žádosti nejprve rozhodnout,
a teprve poté řízení zastavit. Na tom nic nemění, že žádost byla zaslána prostým e-mailem
bez uznávaného elektronického podpisu, neboť byla následně písemně potvrzena. Stěžovatel
rovněž namítal, že jeho faktické možnosti k zaplacení soudního poplatku byly omezené
s ohledem na to, že podání soudu je možné učinit elektronicky, což vylučuje použití kolkových
známek. Týdenní lhůtu k zaplacení soudního poplatku přitom považoval za nedostatečnou.
Stěžovatel proto navrhoval, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[8] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené usnesení Krajského soudu v Plzni vzešlo (ustanovení §102 s. ř. s.), kasační
stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody
podle ustanovení §104 s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační
stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s.
[10] V případě, že je kasační stížností napadeno usnesení o zastavení řízení, z povahy věci
přichází v úvahu uplatnění kasačního důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., podle
kterého lze podat kasační stížnost z důvodu „nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo
o zastavení řízení“. Nejvyšší správní soud je za dané procesní situace v řízení o kasační stížnosti
oprávněn zkoumat pouze to, zda rozhodnutí krajského soudu a důvody, o které se toto
rozhodnutí o zastavení řízení opírá, jsou v souladu se zákonem; jeho úkolem není věcně
přezkoumávat, zda správní orgány v dané věci pochybily či nikoli. Nejvyšší správní soud tedy
zdůrazňuje, že rozsah přezkumu rozhodnutí soudu v řízení o kasační stížnosti je vymezen
povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí. Jestliže krajský soud řízení zastavil a věc
samu neposuzoval, může Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti pouze přezkoumat,
zda krajský soud správně posoudil podmínky pro zastavení řízení, nemůže se však již zabývat
námitkami týkajícími se „merita věci“, tedy toho, zda žaloba je důvodná (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 24/2004 – 49; ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 – 98; či ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 – 65).
[11] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[12] Podle §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), „usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku
zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo
právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Nabude-li usnesení
o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost.“
[13] Jelikož rozhodnutí soudů ve věcech správního soudnictví nabývají právní moci uplynutím
posledního okamžiku dne, kdy byla účastníkům řízení doručena, splní účastník svou poplatkovou
povinnost i tehdy, uhradí-li soudní poplatek v den, kdy usnesení o zastavení řízení nabylo právní
moci (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1 /2007 – 172).
[14] Nejvyšší správní soud přitom již v minulosti vyslovil právní názor, že podle výše
citovaného ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích postupují správní soudy
(tzn. zruší usnesení o zastavení řízení) i v případě, pokud účastník řízení doručí soudu ve stejný
den, kdy mu bylo doručeno usnesení o zastavení řízení, také žádost o osvobození od soudních
poplatků (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2011, č. j. 1 As 74/2011 – 251).
[15] V nyní projednávané věci bylo usnesení o zastavení řízení doručeno stěžovateli dne
7. 1. 2016, přičemž stejného dne stěžovatel řádně podal žádost o osvobození od soudních
poplatků (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2016,
č. j. 8 As 78/2015 - 22). V takovém případě měl krajský soud usnesení o zastavení řízení zrušit
dle ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích a rozhodnout o žádosti stěžovatele
o osvobození od soudních poplatků. Protože tak nepostupoval, musel Nejvyšší správní soud
kasační stížností napadené usnesení zrušit sám a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[16] S ohledem na to, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou již v té části
argumentace, podle níž krajský soud měl napadené usnesení zrušit podle ustanovení §9 odst. 7
zákona o soudních poplatcích, protože stěžovatel řádně podal žádost o osvobození od soudních
poplatků, nezabýval se zbylými námitkami stěžovatele, neboť to by nemělo pro posouzení věci
žádný význam.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[17] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného usnesení krajského soudu k závěru, že byl naplněn tvrzený důvod pro podání kasační
stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., aniž by bylo třeba aplikovat ustanovení
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost je proto důvodná a Nejvyšší správní soud podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[18] Podle ustanovení §110 odst. 4 s. ř. s. „zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem ve zrušovacím rozhodnutí.“ Nejvyšší správní soud totiž dospěl s ohledem na výše uvedené
k závěru, že stěžovatel řádně a včas podal žádost o osvobození od placení soudních poplatků,
o níž mělo být krajský soudem rozhodnuto poté, co by napadené usnesení o zastavení řízení
zrušil.
[19] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne v souladu s ustanovením §110 odst. 3 věty
první s. ř. s. také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2016
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu