ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.284.2015:105
sp. zn. 4 As 284/2015 - 105
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: J. V., zast. JUDr.
Marcelou Neuwirthovou, advokátkou, se sídlem Dělnická 434/1a, Havířov, proti žalovanému:
Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2015, č. j. 22 A
97/2015 – 40,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2015, č. j. 22 A 97/2015 – 40,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Soud z p r o š ť u je ustanovenou zástupkyni JUDr. Marcelu Neuwirthovou,
advokátku, se sídlem se sídlem Dělnická 434/1a, Havířov, povinnosti zastupovat žalobce
s účinností od právní moci tohoto rozsudku.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů zástupkyni žalobce JUDr. Marcele Neuwirthové,
advokátce, se sídlem Dělnická 434/1a, Havířov, se s t a n o v í ve výši 8.228 Kč
a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 7. 2015, č. j. MSK 85272/2015,
sp. zn. ÚPS/19194/2015/Poli, zamítl odvolání žalobce ze dne 22. 6. 2015 proti rozhodnutí
ze dne 11. 3. 2015, č. j. MMFM 28913/2015, jímž Magistrát města Frýdku-Místku
(dále též „správní orgán prvního stupně“): 1) podle §24 odst. 3 písm. a) bodu 3 zákona
č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon
o vyvlastnění), odňal žalobci vlastnické právo k jeho rodinnému domu a pozemkům ve prospěch
vyvlastnitele - České republiky – Ředitelství silnic a dálnic ČR, 2) podle §24 odst. 3 písm. c)
téhož zákona určil, že vyvlastnitel je povinen zahájit uskutečňování účelu vyvlastnění nejpozději
do dvou let ode dne nabytí právní moci vydaného rozhodnutí, 3) podle §24 odst. 4 písm. a)
téhož zákona stanovil výši náhrady za uvedené odnětí vlastnického práva ve výši 1.278.260 Kč
pro vyvlastňovaného, kterou mu uhradí vyvlastnitel ve lhůtě do 60 dnů ode dne nabytí právní
moci tohoto rozhodnutí. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že proti výše
uvedenému rozhodnutí o vyvlastnění podal žalobce odvolání již dne 14. 4. 2015. Toto odvolání
žalovaný zamítl jako opožděné rozhodnutím ze dne 18. 6. 2015, č. j. MSK 52281/2015, které
nabylo právní moci dne 2. 7. 2015. Žalovaný proto odvolání žalobce v posuzované věci zamítl
podle §92 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jako nepřípustné, neboť o odvolání žalobce proti
rozhodnutí o vyvlastnění již bylo pravomocně rozhodnuto na základě jeho předchozího odvolání
ze dne 14. 4. 2015 a odvolací řízení již bylo ukončeno.
[2] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 11. 2015, č. j. 22 A 97/2015 – 40, pro opožděnost
odmítl podle §46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud totiž
shledal, že se na věc vztahují speciální ustanovení zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby
dopravní, vodní a energetické infrastruktury (dále též „zákon o urychlení výstavby“), který v §2
odst. 5 stanoví, že lhůty pro podání žalob k soudům k přezkoumání nebo nahrazení správních
rozhodnutí vydaných v řízeních podle §1 se zkracují na polovinu. Tato skutečnost vyšla v řízení
najevo, žalobce s ní byl seznámen již v textu žádosti o vyvlastnění a následně v průběhu řízení.
Rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 6. 8. 2015, lhůta k podání žaloby tak uplynula
dne 7. 9. 2015. Žaloba byla podána dne 29. 9. 2015, tj. opožděně. S ohledem na opožděnost
žaloby již krajský soud nerozhodoval o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků
ani návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě.
[3] Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel včas kasační stížnost, kterou
doplnil podáním ze dne 22. 12. 2015 a v níž uvedl, že protiprávní chování státu ho finančně
zruinovalo. Namítal, že lhůta pro podání žaloby (ať už jednoměsíční či dvouměsíční), dosud
neuplynula. Aplikace zákona o urychlení výstavby byla podle stěžovatele v jeho věci vyloučena.
Stěžovatel označil usnesení krajského soudu za nezákonné. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud
přiznal kasační stížnosti odkladný účinek nebo vydal předběžné opatření, jímž by účastníkům
a orgánům státní správy uložil zdržet se výkonu rozhodnutí žalovaného i Magistrátu města
Frýdku - Místku. Stěžovatel rovněž požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení
advokáta pro řízení o kasační stížnosti.
[4] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 27. 1. 2016, č. j. 4 As 284/2015 – 42, zamítl
návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[5] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 23. 2. 2016, č. j. 4 As 284/2015 - 68, žalobce
zcela osvobodil od soudních poplatků a ustanovil mu zástupkyni JUDr. Marcelu Neuwirthovou,
advokátku, která kasační stížnost stěžovatele doplnila podáním ze dne 24. 3. 2016, v němž uvedla,
že stěžovatel kasační stížnost podává z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b), d) a e) s. ř. s.
Stěžovatel uvedl, že rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2015, č. j. MSK 52281/2015, nenabylo
právní moci dne 2. 7. 2015 a ani doposud. Ačkoli žalovaný o opožděném odvolání rozhodl, podle
názoru stěžovatele rozhodoval nezákonně, jelikož rozhodoval ve věci, v níž nebyl oprávněn
rozhodovat, jelikož správní orgán prvního stupně nenaplnil zákonnou povinnost plynoucí z §88
odst. 1 správního řádu dodat důvody rozhodné pro posouzení opožděnosti uvedeného odvolání.
Žalovaný navíc rozhodoval, aniž by přihlédl k důkazům svědčícím o včasnosti podaného
odvolání a ke skutečnosti, že je vázán §40 odst. 2 správního řádu, dle kterého se lhůta
v pochybnostech považuje za zachovalou, pokud se neprokáže opak. Stěžovatel popřel závěry
krajského soudu, že na správní řízení se vztahovala speciální ustanovení zákona o urychlení
výstavby, tato skutečnost vyšla v řízení najevo a žalobce s ní byl seznámen již v textu žádosti
o vyvlastnění a následně v průběhu řízení, neboť ze správního spisu není dostatečně doložena
vědomost stěžovatele o uplatňování tohoto zákona na vyvlastňovací řízení týkající se nemovitých
věcí v jeho vlastnictví a ani s aplikací uvedeného zákona nebyl řádně v průběhu řízení seznámen.
Pokud však uplatnění zákona o urychlení výstavby nevyjde v řízení závazně najevo z řádně
oznámených úkonů vyvlastňovacího úřadu, nejpozději však při vydání rozhodnutí o vyvlastnění,
nejsou orgány veřejné moci oprávněny následně uplatňovat účinky tohoto zákona proti
vyvlastňovaným. V rozhodnutí správního orgánu prvního stupně však zcela absentuje jakákoli
zmínka o využití zákona o urychlení výstavby na předmětné řízení. S ohledem na výše uvedené
má stěžovatel za to, že nebyla namístě aplikace ustanovení o zkrácení lhůty pro podání žaloby
podle §2 odst. 5 zákona o urychlení výstavby a měla se použít dvouměsíční lhůta pro podání
žaloby podle §72 odst. 1 s. ř. s. Tato lhůta podle stěžovatele neuplynula také proto, že nenastaly
účinky doručení rozhodnutí žalovaného a toto rozhodnutí tak nenabylo právní moci. Krajský
soud měl tuto skutečnost vzít v potaz.
[6] Další skutečnost, která mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, spatřuje stěžovatel
v tom, že správní orgán prvního stupně ve výroku č. I označuje vlastníka jako „J. V.“, přičemž
rozhodnutí této paní nebylo dle žádného dokladu ve spise doručeno. Závěrem stěžovatel uvedl,
že nesdílí názor žalovaného, že násobná podání učiněná žalobcem dne 22. 6. 2015 je nutné
považovat za jedno a totéž podání, neboť předmětná podání jsou rozdílná jak obsahem,
tak právními důsledky a stěžovatelem byla tato podání obsahově rozlišena do dvou podání.
Přesvědčení o tom, že mu rozhodnutí žalovaného sp. zn. MSK 52281/2015 a MSK 85272/2015
nebyla doručena v souladu se zákonem, vyjádřil stěžovatel rovněž v dalším doplnění kasační
stížnosti ze dne 24. 3. 2016. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností
napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátkou. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti podřadil své námitky zákonným kasačním důvodům
uvedeným v §103 odst. 1 písm. b), d) a e). Z obsahu kasační stížnosti i samotné povahy
napadeného soudního rozhodnutí je nicméně zřejmé, že stěžovatelem může být tvrzen pouze
kasační důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který jako jediný dopadá právě
na tvrzenou nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Jak vyplývá z konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu, pod tímto důvodem kasační stížnosti se fakticky skrývají i další
důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. Z povahy věci je vyloučen jen důvod podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103
odst. 1 s. ř. s. je věcí právního hodnocení věci kasačním soudem, a nezakládá proto nedostatek
návrhu. K tomu srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, č. 161/2004 Sb. NSS (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz).
[10] Kasační stížnost je důvodná.
[11] Podle §1 odst. 1 zákona o urychlení výstavby, ve znění účinném ke dni vydání
rozhodnutí žalovaného, tento zákon upravuje postup v souvislosti s urychlením výstavby dopravní, vodní
a energetické infrastruktury.
[12] Podle §2 odst. 5 téhož zákona, lhůty pro podání žalob k soudům k přezkoumání nebo nahrazení
správních rozhodnutí vydaných v řízeních podle §1 se zkracují na polovinu. O žalobách rozhodne soud ve lhůtě
90 dnů. Ustanovení předchozí věty obdobně platí i pro řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutí soudu
o žalobě.
[13] Podle §72 odst. 1 s. ř. s. žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci
oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní
zákon lhůtu jinou.
[14] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná zejména o posouzení,
zda krajský soud postupoval správně, když žalobu stěžovatele odmítl pro opožděnost.
[15] Pro posouzení této otázky je rozhodující povaha žalobou napadeného rozhodnutí
žalovaného, neboť na polovinu zkrácená dvouměsíční lhůta k podání žaloby, z které krajský soud
vycházel při odmítnutí žaloby, se týká pouze žalob směřujícím proti rozhodnutím vydaným
v postupech (řízeních) v souvislosti s urychlením výstavby dopravní, vodní a energetické
infrastruktury (§1, §2 odst. 5 zákona o urychlení výstavby, §72 odst. 1 s. ř. s.).
[16] Žalovaný v posuzované věci zamítl odvolání žalobce podle §92 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, jako nepřípustné, neboť o odvolání žalobce proti rozhodnutí o vyvlastnění již bylo
pravomocně rozhodnuto na základě jeho předchozího odvolání ze dne 14. 4. 2015.
V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že správní řád neumožňuje účastníkům řízení
podávat opakovaně odvolání. Právo na odvolání lze využít toliko jednou a rozhodnutím
o něm je pak toto právo konzumováno. Po právní moci prvního odvolacího rozhodnutí
je pak nutno na každé další odvolání pohlížet jako na odvolání nepřípustné (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2014, č. j. 10 As 61/2014 – 34).
[17] Z výše uvedeného tak je zřejmé, že rozhodnutí žalovaného řeší pouze otázku
přípustnosti odvolání stěžovatele a nezabývá se tak zákonností vyvlastnění nemovitostí
ve vlastnictví stěžovatele, ani žádnými jinými otázkami souvisejícími s výstavbou dopravní,
vodní, či energetické infrastruktury podle zákona o urychlení výstavby. Nejvyšší správní
soud v této souvislosti poukazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 6. 2015,
č. j. 6 As 94/2015 – 20, v němž judikoval, že „za postup v souvislosti s urychlením výstavby“ (§1 odst. 1
zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury) je nutno dosadit
nejen územní a stavební řízení, která výstavbě bezprostředně předcházejí, ale i ta řízení (ty postupy), které
jsou součástí širší přípravy realizace staveb, což je i řízení o vyvlastnění nezbytných práv k potřebným pozemkům.
Řízení, v němž bylo rozhodnutí žalovaného vydáno, proto není postupem v souvislosti
s urychlením výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury ve smyslu §1 odst. 1 zákona
o urychlení výstavby. Na rozhodnutí žalovaného se proto nevztahuje zákon o urychlení výstavby
a lze proti němu podat žalobu ve „standardní“ dvouměsíční lhůtě stanovené v §72 odst. 1 s. ř. s.
Námitce stěžovatele, v níž brojil proti závěru krajského soudu, že na správní řízení se vztahovala
speciální ustanovení zákona o urychlení výstavby, je tudíž třeba přisvědčit, byť z jiného,
než stěžovatelem uváděného důvodu.
[18] Podle §9 správního řádu správní řízení je postup správního orgánu, jehož účelem je vydání
rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo
jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá. V dané věci je nutné
rozlišovat mezi samotným vyvlastňovacím řízením, které nepochybně představovalo postup
podle §1 odst. 1 zákona o urychlení výstavby a které bylo zakončeno pravomocným
rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 11. 3. 2015, na straně jedné a samostatné
řízení o zamítnutí odvolání podaného stěžovatelem pro jeho nepřípustnost podle §92
správního řádu na straně druhé. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2015 nebylo vydáno
v (již pravomocně skončeném) vyvlastňovacím řízení a právní moc rozhodnutí o vyvlastnění
ze dne 11. 3. 2015 jím nebyla nijak dotčena. V řízení nebyly předmětem posouzení práva
a povinnosti účastníků řízení související s vyvlastněním, nebyl v něm aplikován zákon
o vyvlastnění ani jakékoli jiné předpisy související s výstavbou infrastruktury, jednalo
se o posouzení výlučně procesní otázky přípustnosti podaného odvolání, proto se nejednalo
o postup v souvislosti s urychlením výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury ve smyslu §1 odst. 1
zákona o urychlení výstavby. Posouzení odvolání stěžovatele by se stalo součástí vyvlastňovacího
řízení, které by „obživlo“, jedině v případě, že by odvolací orgán dospěl k závěru o včasnosti
a přípustnosti odvolání a věc by postupem podle §92 odst. 2 vrátil správnímu orgánu prvního
stupně. Pouze v takovém případě by následné (meritorní) rozhodnutí o podaném odvolání podle
§90 správního řádu bylo vydáno v rámci postupu v souvislosti s urychlením výstavby dopravní, vodní
a energetické infrastruktury a vztahoval by se na něj režim zákona o urychlení výstavby.
[19] Tento závěr je rovněž v souladu s obecnou výkladovou metodou restriktivního
výkladu výjimek (obecnou úpravu představuje dvouměsíční lhůta pro podání žaloby dle §72,
výjimku jednoměsíční lhůta dle §2 odst. 5 zákona o urychlení výstavby), zejména pokud
se jedná o omezení základního práva na spravedlivý proces, resp. na přístup k soudu
(srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, a ze dne 3. 9. 2009,
sp. zn. II. ÚS 349/09, rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 12. 2014, č. j. 2 As 74/2013 – 45, publ. pod č. 3166/2015 Sb. NSS, apod).
[20] Nejvyšší správní soud proto přisvědčil rovněž námitce stěžovatele, že nebyla namístě
aplikace ustanovení o zkrácení lhůty pro podání žaloby podle §2 odst. 5 zákona o urychlení
výstavby, a měla se použít dvouměsíční lhůta pro podání žaloby podle §72 odst. 1 s. ř. s.
Dle vyznačené doložky nabylo rozhodnutí žalovaného právní moci dne 6. 8. 2015, dvouměsíční
lhůta k podání žaloby tak uplynula dne 6. 10. 2015. Žaloba byla podána dne 29. 9. 2015, tj. včas.
S ohledem na výše uvedené tak je zřejmé, že krajský soud pochybil, pokud vycházel
z předpokladu, že lhůta k podání žaloby činila jeden měsíc a v důsledku tohoto nesprávného
právního závěru žalobu podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl pro opožděnost.
[21] Námitkami stěžovatele proti předchozímu rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2015,
č. j. MSK 52281/2015, se Nejvyšší správní soud nezabýval. Tyto námitky totiž míří zcela mimo
předmět řízení, neboť žaloba v posuzované věci nesměřovala proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 18. 6. 2015, ale proti následujícímu rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2015,
č. j. MSK 85272/2015, sp. zn. ÚPS/19194/2015/Poli. Nejvyšší správní soud se rovněž nezabýval
námitkami směřujícími proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a to ze stejných
důvodů. Stěžovatel podal žalobu, která byla odmítnuta napadeným usnesením krajského soudu,
proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání podaného stěžovatelem pro jeho nepřípustnost podle §92
správního řádu. V řízení o takové žalobě není místa pro posuzování zákonnosti
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, nýbrž správní soudy se zabývají právě pouze
přezkoumáním závěru správního orgánu o nepřípustnosti, resp. opožděnosti podaného odvolání
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2013, č. j. 5 As 17/2013 - 25).
[22] Tvrzení stěžovatele, že nenastaly účinky doručení rozhodnutí žalovaného, a toto
rozhodnutí tak nenabylo právní moci, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, neboť jej stěžovatel
nepodložil žádnými konkrétními skutečnostmi, které by zpochybnily údaje vyznačené na doložce
právní moci. Navíc je zřejmé, že stěžovatel se s rozhodnutím žalovaného nepochybně seznámil,
jelikož proti němu podal žalobu.
[23] K námitce stěžovatele, v níž uvedl, že nesdílí názor žalovaného, že násobná podání
učiněná žalobcem přijatá dne 22. 6. 2015 představují jedno odvolání, Nejvyšší správní soud uvádí,
že v nynějším řízení se vyjadřuje pouze k otázce zákonnosti usnesení o odmítnutí žaloby
pro opožděnost, zatímco otázka posouzení jeho podání z 20. 6. 2015 označených jako odvolání,
doručených správnímu orgánu prvního stupně dne 22. 6. 2015, bude teprve předmětem
rozhodování o důvodnosti žaloby ze strany krajského soudu.
[24] Dne 6. 4. 2016 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno podání JUDr. Marcely
Neuwirthové, advokátky, v němž požádala zproštění ustanovení z důvodu narušení nezbytné
důvěry mezi klientem a advokátem ve smyslu §20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
Nejvyšší správní soud tomuto návrhu zástupkyně stěžovatele vyhověl, neboť narušení nezbytné
důvěry mezi klientem a advokátem představuje důvod pro zproštění uvedené advokátky
od povinnosti zastupovat žalobce. Nového zástupce Nejvyšší správní soud již stěžovateli
neustanovoval, neboť tímto rozsudkem se řízení o kasační stížnosti končí.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[25] S přihlédnutím k výše uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené
usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil, neboť je zjevné, že stěžovatel se úspěšně dovolal
důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnosti usnesení krajského soudu
o odmítnutí žaloby. Nejvyšší správní soud proto věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 věta prvá s. ř. s.).
[26] Podle §110 odst. 4 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude, aby se dále
zabýval žalobou.
[27] Stěžovateli byla k jeho žádosti ustanovena zástupkyně z řad advokátů usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2016, č. j. 4 As 284/2015 - 68, přičemž náklady
zastupování stěžovatele nese stát. Odměna zástupkyni stěžovatele JUDr. Marcele Neuwirthové
byla stanovena za dva úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení (pod tento úkon
podle Nejvyššího správního spadá rovněž nahlížení do spisu substitutem zástupkyně žalobce
dne 2. 3. 2016 a 22. 3. 2016) a písemné podání soudu ve věci samé (doplnění kasační stížnosti
ze dne 24. 3. 2016) podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Za tyto úkony náleží zástupkyni stěžovatele odměna
ve výši 2 x 3.100 Kč podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) a dvokátního tarifu. Dále zástupkyni
stěžovatele náleží náhrada hotových výdajů (2 x režijní paušál ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3
advokátního tarifu). Celkem tedy zástupkyni stěžovatele náleží odměna a náhrada hotových
výdajů ve výši 6.800 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatele je plátkyní daně z přidané
hodnoty (Nejvyšší správní soud tuto skutečnost zjistil z administrativního registru ekonomických
subjektů vedeného Ministerstvem financí), zvyšuje se odměna za zastupování o tuto daň ve výši
21 %, tedy o 1.428 Kč. Zástupkyni žalobce tak bude vyplacena částka ve výši 8.228 Kč,
a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu