ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.40.2016:39
sp. zn. 4 As 40/2016 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: J. S., zast.
doc. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem, se sídlem Revoluční 1546/24, Praha 1, proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 51 A
1/2015 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 12. 2014, č. j. 050044/2014/KUSK-DOP/KRA
(dále též „přezkoumávané rozhodnutí“), bylo zamítnuto jako opožděné odvolání žalobce
proti rozhodnutí Městského úřadu Beroun, odboru dopravy, ze dne 9. 10. 2013,
č. j. MBE/58962/2013/DOPR-Bru (dále též „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“
nebo „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl žalobce uznán vinným z přestupků podle §125c
odst. 1 písm. a) body 2. a 3., §125c odst. 1 písm. d) a §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu). Uvedených přestupků se měl žalobce dopustit tím, že dne 7. 2. 2013 v 14.18 hod.
v obci H. T., před č. p. 102, byl kontrolován jako řidič vozidla tov. zn. AVIA 31.1, reg. zn. X,
přičemž touto kontrolou bylo zjištěno, že popsané vozidlo nemá zadní blatníky – podběhy, na
levé zadní straně vozidla má opotřebované pneumatiky pod stanovenou mez a registrační značka
je znečištěna způsobem znemožňujícím její čitelnost. Dále bylo zjištěno, že vozidlo nemá platnou
technickou kontrolu, resp. též měření emisí (platnost do 29. 5. 2007), má utrženou palivovou
nádrž (nebyla připevněna a volně visela z rámu vozidla), čímž bezprostředně ohrožuje
bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Žalobce současně v průběhu kontroly
nepředložil řidičský průkaz ani osvědčení o registraci vozidla a následně odmítl dechovou
zkoušku ke zjištění množství alkoholu v dechu, resp. též podrobit se odbornému lékařskému
vyšetření spojenému s odběrem biologického materiálu. Za toto jednání byla žalobci uložena
pokuta ve výši 25.000 Kč, zákaz činnosti spočívající v řízení motorových vozidel na dobu
šestnácti měsíců a povinnost nahradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši
1.000 Kč.
[2] Proti přezkoumávanému rozhodnutí podal žalobce dne 12. 1. 2015 žalobu, v níž namítal,
že jeho odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebylo opožděné. K tomu
blíže uvedl, že žalovaný považoval prvostupňové rozhodnutí za doručené fikcí na adrese H. T. –
H. 249, K., dne 21. 10. 2013, a to z důvodu, že vycházel nesprávně ze skutečnosti, že tuto adresu
označil žalobce jako doručovací při ústním jednání konaném před správním orgánem prvního
stupně dne 27. 5. 2013. Žalobce o doručování na tuto adresu nicméně správní orgán prvního
stupně nikdy nepožádal (nejedná se ani o adresu jeho trvalého pobytu). V této souvislosti
poukázal na to, že žádost o doručování na adresu zvolenou účastníkem správního řízení ve
smyslu §19 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), je podáním
podle §37 téhož zákona, které musí splňovat předepsané náležitosti a rovněž musí být učiněno
v předepsané formě. Údaje o žalobci uvedené na první straně protokolu o ústním jednání ze dne
27. 5. 2013 neobsahují projev vůle žalobce představující žádost o doručování na předmětnou
adresu; žalobce tak při ústním jednání neučinil jakékoliv podání podle §37 správního řádu. Dle
názoru žalobce nemůže obstát ani závěr žalovaného, že zvolení předmětné adresy jako
doručovací vyplývá ze skutečnosti, že žalobce si na této adrese přebíral písemnosti, neboť
převzetí písemnosti na určité adrese z ní bez dalšího nevytváří adresu pro doručování.
Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně proto nemohlo být žalobci doručeno fikcí dne
21. 10. 2013, ale až dne 26. 2. 2014, kdy se s ním seznámil při nahlédnutí do správního spisu.
Z tohoto důvodu nutno dle žalobcova přesvědčení považovat jeho odvolání podané dne
4. 3. 2014 za včasné. S ohledem na uvedené žalobce navrhl, aby krajský soud přezkoumávané
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud v Praze (dále též „krajský soud“) rozsudkem ze dne 10. 2. 2016,
č. j. 51 A 1/2015 – 26, žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť shledal, že adresa H. T. – H. 249,
K., byla v posuzovaném případě doručovací adresou žalobce. Správní orgán prvního stupně
nepochybil, když v souladu s §20 odst. 1 správního řádu doručoval zpočátku žalobci písemnosti
na předmětnou adresu, jelikož Policie České republiky v oznámení přestupku ze dne 17. 2. 2013,
č. j. KRPS-43487-10/PŘ-2013-010213, uvedla, že žalobce se na této adrese zdržuje. Do doby
konání ústního jednání dne 27. 5. 2013 se správní orgán prvního stupně o předmětné adrese
vyjadřoval jako o přechodném bydlišti žalobce. V úvodu protokolu o ústním jednání jsou však
tučným písmem uvedeny údaje o žalobci, a to včetně doručovací adresy – H. T. 249, K. Žalobce
následně protokol vlastnoručně podepsal, aniž by vznesl námitky vůči jeho obsahu. Protože
správní orgán prvního stupně doposud předmětnou adresu za doručovací nepovažoval, lze
dovodit, že od ústního jednání měl za to, že tuto adresu zvolil žalobce jako doručovací ústně do
protokolu ve smyslu §37 odst. 5 správního řádu (krajský soud měl patrně na mysli §37 odst. 4
správního řádu – pozn. zdejšího soudu). Jeho podání přitom mělo všechny předepsané
náležitosti, neboť žalobce byl při ústním jednání ztotožněn, čímž bylo zřejmé, kdo podání činí a
jaké věci se týká. Dle názoru krajského soudu z protokolu plyne i co žalobce navrhoval (tzn.
doručování na předmětnou adresu), jelikož je v něm uvedeno „doručovací adresa H. T. 249, K.“.
pokr a č ová n í
[4] Krajský soud dále konstatoval, že protokol podle §18 odst. 3 správního řádu sepisuje
úřední osoba, a je tak výlučně na ní, jak zachytí průběh ústního jednání a případná prohlášení
osob, které se jej zúčastnily. Jelikož tyto osoby podobu protokolu ovlivnit nemohou, zmíněné
ustanovení správního řádu jim umožňuje odmítnout protokol podepsat (resp. též s uvedením
důvodů tohoto odmítnutí), či dokonce podat námitky proti obsahu protokolu. Žalobce nicméně
žádný z prostředků vyjádření nesouhlasu s obsahem protokolu nevyužil a vlastnoručně
jej podepsal. Krajský soud proto uzavřel, že v posuzovaném případě byly splněny všechny
podmínky pro doručování písemností na předmětnou adresu – žalobce o to požádal, zákon ani
povaha věci doručování na tuto adresu nevylučovaly, přičemž z doručenek podepsaných
žalobcem bylo patrno, že žalobce se na dané adrese zdržuje, a doručování tak mohlo přispět
k rychlejšímu řízení. S ohledem na uvedené bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
doručeno žalobci fikcí doručení dne 21. 10. 2013, a žalobcovo odvolání proto žalovaný správně
shledal opožděným.
II.
Obsah kasační stížnosti, navazující vyjádření žalovaného a replika stěžovatele
[5] Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 51 A 1/2015 – 26
(dále též „napadený rozsudek“), podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne 23. 2. 2016 kasační
stížnost, v níž uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení, vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl
zrušit (přičemž za takovou vadu řízení lze považovat i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního
orgánu pro nesrozumitelnost), a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti napadeného
rozsudku.
[6] Stěžovatel předně uvádí, že nerozporuje některé skutkové závěry, které učinil krajský soud
v napadeném rozsudku – konkrétně, že stěžovatel v minulosti převzal určité písemnosti na adrese
H. T. 249, K.; nicméně tento závěr již neplatí ve vztahu k prvostupňovému rozhodnutí.
Stěžovatel totiž správní orgán prvního stupně o doručování na předmětnou adresu nikdy
nepožádal. Správní orgán prvního stupně sice sepsal dne 27. 5. 2013 protokol o ústním jednání,
v němž je na první straně uvedeno, že na předvolání se dostavil stěžovatel, který je dále
identifikován datem narození, místem trvalého pobytu a předmětnou doručovací adresou, avšak
z tohoto protokolu současně nevyplývá, že by stěžovatel o doručování na předmětnou adresu
požádal. Krajský soud dle názoru stěžovatele nesprávně vyložil úpravu správního řádu týkající
se náležitostí podání. Z protokolu totiž má být zřejmé, zda se jedná o protokol související
s úkonem účastníka řízení, nebo zda oprávněná osoba zaznamenává jiný obsah. Údaj
o doručovací adrese přitom zapsal do protokolu bez jakéhokoliv důvodu sám správní
orgán prvního stupně. Z této skutečnosti však nelze bez dalšího dovodit, že by stěžovatel
ve smyslu §19 odst. 3 správního řádu o doručování na předmětnou adresu opravdu požádal.
Nebyla-li předmětná adresa doručovací adresou stěžovatele, prvostupňové rozhodnutí
mu na ní nemohlo být účinně doručeno, a jeho odvolání je proto nutno považovat za včasné.
S ohledem na uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
a přezkoumávané rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 8. 3. 2016 setrval na správnosti
a zákonnosti svého rozhodnutí. Vyjádřil přesvědčení, že správní orgán prvního stupně
si předmětnou doručovací adresu nevymyslel, ale pouze do protokolu zapsal to, co stěžovatel
uvedl. Protokol přitom stěžovatel vlastnoručně podepsal. Žalovaný má za to, že kdyby
se předmětná adresa neshodovala s jeho přechodným bydlištěm, resp. s adresou pro doručování,
stěžovatel by tuto skutečnost v průběhu jednání namítl. Uvedení adresy pro doručování není
dle názoru žalovaného nikterak formalizováno, neboť se jedná o pouhou informaci správnímu
orgánu. Potvrdil-li stěžovatel obsah protokolu svým podpisem, pak správní orgány
byly oprávněny předpokládat, že údaje v něm zapsané jsou správné. Je tak pouze na účastníkovi
správního řízení, aby si ohlídal svá práva. Žalovaný v této souvislosti odkázal na §4 zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), dle něhož každá svéprávná
bytost má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a každý
to od ní může v právním styku důvodně očekávat. Žalovaný současně poukázal na skutečnost,
že předmětnou adresu uvedl jako doručovací adresu stěžovatele také svědek – zasahující policista
v protokolu o ústním jednání ze dne 17. 7. 2013. Rovněž v databázi živnostenského rejstříku
je od 10. 2. 1997 do 18. 5. 2013 předmětná adresa označena jako místo podnikání stěžovatele.
Je tak nesporné, že nejpozději v době zahájení správního řízení měl stěžovatel na této adrese
své sídlo. Jedná se tudíž o adresu, na níž stěžovatel vykonával svou činnost, a na níž by měl být
k dispozici svým zákazníkům, popřípadě si vyzvedávat podnikatelskou poštu. Žalovaný proto
navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
[8] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatel poznamenal, že podotýká-li žalovaný,
že správní orgán prvního stupně v průběhu ústního jednání konaného dne 27. 5. 2013
do protokolu zapsal pouze to, co stěžovatel uvedl, jedná se o nepodloženou spekulaci. Je spíše
pravděpodobné, že správní orgán prvního stupně si protokol o ústním jednání připravil předem
a zapsal do něj údaj, který převzal z oznámení Policie ČR o přestupku ze dne 17. 2. 2013,
č. j. KRPS-43487-10/PŘ-2013-010213, kde bylo uvedeno, že stěžovatel se zdržuje na předmětné
adrese. Odkaz žalovaného na §4 občanského zákoníku není dle názoru stěžovatele případný,
neboť jmenovaný zákon nebyl v době sepisování protokolu účinný. Stejně tak nejsou případné
ani odkazy žalovaného na protokol o výslechu svědka, resp. též na zápis v živnostenském
rejstříku. Výslech svědka bez účasti stěžovatele totiž nemohl mít žádný vliv na zvolení jeho
doručovací adresy. Pokud jde o stěžovatelovu živnost, přestupek nemá dle jeho názoru žádnou
souvislost s podnikáním.
III.
Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Stěžovatel podáním doručeným soudu dne 16. 3. 2016 požádal o přednostní projednání
a rozhodnutí jeho věci. Svou žádost odůvodnil tím, že v současné době je proti němu vedeno
trestní stíhání v souvislosti s podezřením ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního
rozhodnutí z důvodu, že dne 19. 2. 2014 řídil motorové vozidlo navzdory zákazu činnosti, který
mu byl uložen pravomocným rozhodnutím správního orgánu prvního stupně. Jelikož právní moc
prvostupňového rozhodnutí je v předmětném řízení o kasační stížnosti zpochybňována, vyřešení
této otázky je dle názoru stěžovatele významné i pro navazující trestní stíhání. Nejvyšší správní
soud přitom nenechal bez povšimnutí, že pokud by vyhověl stěžovatelovu návrhu na zrušení
napadeného rozsudku spolu s přezkoumávaným rozhodnutím, došlo by v projednávané věci
k zániku jeho odpovědnosti za přestupek (viz §20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění účinném do 30. 5. 2015). Tato skutečnost by tak mohla mít přímý dopad i na výsledek
trestního stíhání, které je proti stěžovateli vedeno. Zdejší soud proto shledal závažné důvody pro
přednostní projednání a rozhodnutí předmětné věci podle §56 odst. 1 části následující
za středníkem první věty s. ř. s.
pokr a č ová n í
[10] Při posuzování kasační stížnosti Nejvyšší správní soud v první řadě hodnotil, zda
jsou splněny podmínky řízení. V této souvislosti dospěl k závěru, že kasační stížnost
má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou (§103 a §106 s. ř. s.),
stěžovatel je řádně zastoupen (§105 odst. 2 s. ř. s.) a není namístě kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost (§104 s. ř. s.).
[11] Vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zdejší soud následně
napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná. Neshledal přitom ani vady, ke kterým by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 4 s. ř. s.).
[12] Jelikož stěžovatel namítá ve své kasační stížnosti nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku pro nesrozumitelnost, Nejvyšší správní soud se zabýval nejdříve tímto kasačním
důvodem. Dospěl-li by totiž k závěru, že napadený rozsudek je zatížen vadou
nepřezkoumatelnosti, nemohl by již posuzovat samotnou hmotně právní podstatu věci, neboť
k tomu by bylo možné přistoupit až poté, co by výsledkem řízení před krajským soudem bylo
jeho přezkoumatelné rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 11. 2007, č. j. 4 Ads 21/2007 – 77, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uvedená
v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[13] Na tomto místě je vhodné připomenout, že rozsudek krajského soudu lze považovat
za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, pokud z něj zejména nevyplývá, podle kterých
ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu správní žaloby posuzována
zákonnost napadeného správního rozhodnutí, dále pokud je jeho odůvodnění vystavěno
na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu, či pokud
je jeho výrok vnitřně rozporný nebo z něj nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl (viz např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 – 25).
[14] Po posouzení kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že v projednávané věci neshledal vadu napadeného rozsudku spočívající v jeho
nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost. Krajský soud ve svém rozsudku nejdříve shrnul
jednotlivé žalobní námitky, jakož i navazující vyjádření žalovaného (resp. též repliku stěžovatele).
Následně zrekapituloval pro posuzovaný případ rozhodný skutkový stav zjištěný ze správního
spisu, na což navázal vymezením relevantní právní úpravy. Jednotlivá ustanovení právní úpravy
poté aplikoval na skutkový stav projednávané věci. Nejvyšší správní soud přitom považuje
odůvodnění napadaného rozsudku za logické, přesvědčivé a vnitřně jednotné. Právní názory
a hodnocení krajského soudu jsou rovněž srozumitelné. Ostatně ani sám stěžovatel nikterak
nekonkretizuje, v čem tvrzenou nesrozumitelnost shledává. Se závěry krajského soudu navíc
věcně polemizuje, což v případě nesrozumitelného rozhodnutí zpravidla nepřichází v úvahu.
Nejvyšší správní soud nezjistil v řízení před krajským soudem ani jinou procesní vadu, která
by mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
[15] Zdejší soud proto přistoupil k věcnému posouzení kasační stížnosti. Stěžejní otázkou,
se kterou se bylo nutno v tomto řízení vypořádat, je otázka, zda lze považovat odvolání
stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně za včasné. Dílčí otázka, která
v souvislosti s posouzením včasnosti podaného odvolání vyvstává, je otázka, zda bylo stěžovateli
prvostupňové rozhodnutí řádně doručeno fikcí doručení dne 21. 10. 2013, a s tím související
otázka, zda adresa H. T. – H. 249, K., byla doručovací adresou stěžovatele.
[16] Podle §20 odst. 1 správního řádu „[f]yzické osobě se písemnost doručuje na adresu pro doručování
(§19 odst. 3), na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány
písemnosti, na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání, nebo při doručování
prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu; fyzické osobě lze však doručit, kdekoli bude
zastižena. Provádí-li doručení sám správní orgán, mohou osoby doručení provádějící doručit i mimo územní obvod
tohoto správního orgánu.“
[17] Citované ustanovení upravuje nejen způsoby doručování písemností fyzické osobě
v průběhu správního řízení, nýbrž i pořadí, v jakém se tyto způsoby uplatní. Požádá-li proto
fyzická osoba o doručování písemností na jí zvolenou adresu (a nemá-li zřízenu datovou
schránku, do niž se doručuje vždy přednostně – srov. §19 odst. 1 správního řádu),
za předpokladu splnění ostatních zákonných podmínek má správní orgán povinnost doručovat
této osobě písemnosti na adresu pro doručování.
[18] Podle §19 odst. 3 správního řádu „[n]evylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání
účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník
řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení; taková adresa může být sdělena i pro řízení, která
mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu.“
[19] Krajský soud ve svém rozsudku správně dovodil, že §19 odst. 3 správního řádu stanovuje
tři podmínky, jež musí být splněny, aby účastníkovi správního řízení bylo možno doručovat
písemnosti na jím zvolenou adresu pro doručování – (1) účastník o to musí požádat,
(2) nevylučuje to zákon nebo povaha věci a (3) tento způsob doručování (zejména) může
přispět k urychlení řízení (srov. též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 3. 2012, č. j. 7 As 131/2011 – 62). V nyní projednávané věci je mezi účastníky sporné splnění
podmínky (1), tzn. samotné žádosti stěžovatele o doručování na jím zvolenou adresu.
[20] Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že žádost o doručování na účastníkem řízení zvolenou
adresu, je podáním ve smyslu §37 správního řádu. Jak v této souvislosti vyslovil Nejvyšší správní
soud (viz rozsudek ze dne 30. 9. 2010, č. j. 5 As 44/2010 – 56), „[…] požadavek účastníka řízení vůči
správnímu orgánu, aby mu doručoval písemnosti na adresu pro doručování nebo na elektronickou adresu,
je podáním ve smyslu §37 správního řádu. Jde tedy nepochybně o úkon účastníka řízení směřující vůči určitému
správnímu orgánu, nikoli však vůči všem správním orgánům. Tato úprava de facto poskytuje ochranu správnímu
orgánu před možnými následnými námitkami účastníka řízení v tom smyslu, že správní orgán nikdy
o nic takového nežádal, resp. bude namítat, že mu nebylo doručováno do místa jeho pobytu, apod.“ Citovanému
závěru je ostatně nakloněna i doktrína (srov. VEDRAL, Josef. Správní řád. Komentář. 2. vyd. Praha:
BOVA POLYGON, 2006, s. 247). Z výše uvedeného nepochybně plyne i skutečnost, že žádost
o doručování na účastníkem zvolenou adresu musí být učiněna způsobem stanoveným v §37
odst. 4 správního řádu, dle jehož věty první „[p]odání je možno učinit písemně nebo ústně do protokolu
anebo v elektronické podobě podepsané uznávaným elektronickým podpisem [srov. v této souvislosti
též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 As 90/2010 – 95].“
[21] Nejvyšší správní soud nicméně již v minulosti odmítl kladení přehnaně striktních
formálních požadavků na náležitosti žádosti účastníka řízení o doručování na jím zvolenou
adresu, když dovodil (viz právní věta rozsudku ze dne 20. 7. 2010, č. j. 8 As 65/2009 – 111),
že „[…] volba [adresy pro doručování] vyplývá i implicitně z toho, že [účastník řízení] ve svých podáních
opakovaně uvádí totožnou adresu pobytu.“ V jiném svém rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 As 90/2010 – 95) pak zdejší soud poznamenal,
že „[j]e-li v protokolu o ústním jednání uvedeno, že adresa pro doručování je: JUDr. T. B., U. 684/6, 108 00
P. 10, současně s poučením o důsledcích nevyzvednutí písemnosti, a protokol je zástupcem stěžovatele podepsán,
nemůže obstát následné tvrzení stěžovatele, že údaj o adrese pro doručování do protokolu vepsal správní orgán
prvního stupně, aniž by o to stěžovatel či jeho zástupce požádali. Zástupce stěžovatele, jako osoba práva znalá,
měl překontrolovat obsah protokolu, a nesouhlasil-li s jeho obsahem, mohl požádat o jeho změnu, doplnění
pokr a č ová n í
či opravu, případně následně správní orgán informovat, že nebylo jeho úmyslem zvolit si adresu pro doručování
ve smyslu §19 odst. 3 správního řádu.“
[22] Právě posledně citovaný rozsudek je dle názoru Nejvyššího správního soudu případný
i v nyní projednávané věci. Namítá-li stěžovatel, že z obsahu protokolu o ústním jednání ze dne
27. 5. 2013, č. j. MBE/30079/2013/DOPR-Bru (založeno na č. l. 12 správního spisu), nelze
seznat jeho žádost o doručování na předmětnou adresu, nezbývá zdejšímu soudu
než konstatovat, že tento názor nesdílí. Ačkoliv v protokolu není zaznamenána výslovná
formulace stěžovatelovy žádosti o doručování na předmětnou adresu (vyjádřena např. slovy
„účastník řízení požádal, aby mu v řízení bylo nadále doručováno na adresu …“), nutno poukázat
na skutečnost, že stěžovatel je v protokolu identifikován kromě jiného i předmětnou doručovací
adresou. Na první straně protokolu je konkrétně uvedeno: „J. S., nar. X, trvale bytem U N. 821/21,
P. 5, doručovací adresa H. T. 249, K. […]“ Protokol je následně na druhé straně stěžovatelem
vlastnoručně podepsán. Jak vyplývá ze shora citovaných judikatorních závěrů (viz odst. [21]
tohoto rozsudku), navzdory tomu, že se jedná o podání ve smyslu §37 správního řádu, pro
nastoupení účinků žádosti o doručování na účastníkem zvolenou adresu postačí, pokud je
dovoditelná alespoň implicitně. Podstatnou podmínkou zůstává, aby o takové žádosti účastníka
řízení neexistovaly pochybnosti.
[23] I v případě, že by v projednávané věci stěžovatel skutečně správní orgán prvního stupně
o doručování na předmětnou adresu nepožádal, tato skutečnost nemůže ničeho změnit na tom,
že stěžovatel svým podpisem protokol potvrdil, a de facto tak souhlasil s jeho obsahem, jehož
součástí je i údaj o doručovací adrese. Dle názoru zdejšího soudu je tudíž žádost o doručování na
předmětnou adresu z obsahu protokolu implicitně dovoditelná. Navzdory tomu, že výše uvedený
případ vedený před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 1 As 90/2010 (viz odst. [21] tohoto
rozsudku) je částečně odlišný v tom, že účastník řízení byl ve správním řízení zastoupen osobou
s právnickým vzděláním a v protokolu se nachází též poučení o důsledcích nevyzvednutí
písemností na doručovací adrese, má zdejší soud za to, že citované závěry jsou plně aplikovatelné
i na posuzovaný případ. Lze totiž vycházet z premisy, že podepíše-li účastník řízení určitý
protokol, dává tím dostatečně zřetelně najevo, že s jeho obsahem souhlasí. Takový požadavek
přitom neklade na účastníky řízení přehnané nároky a z povahy věci ani nemusí být nutně vázán
na dosažené vzdělání účastníka, či na následné poučení o možnosti uplatnění náhradního
doručení (protože tyto okolnosti jsou na potvrzení správnosti údajů obsažených v protokolu
fakticky nezávislé).
[24] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné odkázat taktéž na svůj rozsudek ze dne
15. 4. 2015, č. j. 1 As 12/2015 – 30, v němž vyslovil právní názor, dle něhož „[j]elikož
je protokol veřejnou listinou, v souladu s presumpcí správnosti veřejných listin je třeba jeho obsah považovat
za pravdivý, není-li prokázán opak. Presumovaná pravdivost jeho obsahu se vztahuje pouze k zachycenému
průběhu procesního úkonu správního orgánu, tj. např. kdo byl jednání přítomen, jakého poučení se mu dostalo,
jaké mu byly kladeny otázky nebo jak na ně bylo odpovězeno. Neosvědčuje však pravdivost samotných tvrzení,
které při jednání zúčastněné osoby uvedou. Vyjádřeno zkráceně, osvědčuje, že -to- zaznělo, nikoliv však, že -to-
je pravda.“ Nutno proto konstatovat, že je-li stěžovatel v protokolu o ústním jednání
identifikován i prostřednictvím předmětné doručovací adresy, a protokol je stěžovatelem
následně podepsán, lze důvodně předpokládat, že sdělení o doručovací adrese v průběhu ústního
jednání skutečně zaznělo, resp. že stěžovatel byl před podpisem protokolu s ním srozuměn.
[25] S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační námitky
stěžovatele nejsou opodstatněné a krajskému soudu nelze v jeho právním hodnocení ničeho
vytknout. Jelikož adresu H. T. – H. 249, K., je možno v posuzovaném případě považovat za
doručovací adresu stěžovatele, nezbývá než uzavřít, že rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně bylo stěžovateli doručeno dne 21. 10. 2013 (viz §24 odst. 1 správního řádu a doručenka
připojená k prvostupňovému rozhodnutí na č. l. 24 správního spisu). Stěžovatelovo odvolání
podané dne 4. 3. 2014 tak bylo opožděné a žalovaný postupoval správně, pokud jej postupem
podle §92 odst. 1 věty první správního řádu zamítl.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[26] Ze všech výše popsaných důvodů považuje Nejvyšší správní soud kasační stížnost
za nedůvodnou, a v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. ji proto zamítl.
[27] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 téhož zákona. Jelikož stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch,
nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Ačkoli žalovaný požadoval přiznání náhrady
nákladů řízení, zdejší soud tak neučinil s ohledem na konstantní judikaturu, která zpravidla
neumožňuje přiznat náhradu nákladů řízení správním orgánům, nepřesahují-li jejich běžnou
úřední činnost (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 – 47).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu