ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.97.2014:19
sp. zn. 5 As 97/2014 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: M. B.,
zastoupená JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem Krameriova 139, Klatovy, proti
žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Plzni, se sídlem Radobyčická 12, Plzeň,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2014,
č. j. 57 A 63/2012 - 79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy (dále jen „katastrální
úřad“), vydal na základě návrhu žalobkyně ze dne 4. 8. 2011 oznámení ze dne 3. 3. 2012
[pozn. NSS – v oznámení nesprávně uvedeno datum 3. 8. 2012], sp. zn. OR-54/2012-404, o neprovedení
opravy chyby v katastru nemovitostí, a to s odůvodněním, že katastrální operát nevykazuje chybu
ve smyslu §8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon),
v tehdejším znění (dále jen „katastrální zákon“).
Podáním ze dne 2. 4. 2012 žalobkyně vyjádřila s tímto oznámením nesouhlas,
na jehož základě katastrální úřad zahájil řízení o opravě chyby v katastrálním operátu podle
§8 katastrálního zákona, v jehož rámci opětovně přezkoumal daný případ a vydal rozhodnutí
ze dne 4. 6. 2012, sp. zn. OR-54/2012-404, kterým nevyhověl nesouhlasu žalobkyně
s oznámením o neprovedení opravy chyby, a dále rozhodl tak, že v katastrálním operátu
pro katastrální území Plánice zůstávají v katastru nemovitostí nadále evidovány mj. pozemky
parc. č. 1342/2 o výměře 3645 m
2
, 1342/3 o výměře 4120 m
2
, 1342/4 o výměře 2050 m
2
,
1342/5 o výměře 1702 m
2
, st. č. 346 o výměře 115 m
2
a dále zbytek původních parcel
pozemkového katastru č. 1342/2 a 1342/3 označený jako skupina parcel pozemkového katastru
č. 1342/2 o výměře 483 m
2
.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí katastrálního úřadu odvolání, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 13. 7. 2012, sp. zn. ZKI-O-25/156/2012, zamítl a rozhodnutí katastrálního
úřadu potvrdil.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Plzni,
v níž nesouhlasila se současným zakreslením parcel v katastru nemovitostí a s vytvořením dílčích
parcel č. 1342/2, 1342/4 a 1342/5, včetně komunikace parc. č. 2424/5 a stavební parcely č. 346,
namísto původních parcel pozemkového katastru č. 1342/2 a 1342/3, k čemuž došlo bez jejího
vědomí a souhlasu. Namítala, že zejména po rozdělení původního pozemku parc. č. 1342/2
na předmětné dílčí parcely došlo k zásahu do jejích vlastnických práv, neboť byla připravena
o vlastnictví části svých pozemků (v případě komunikace nadto ve prospěch „nikoho“),
kdy současná výměra pozemků je o 598 m
2
menší než výměra původních parcel pozemkového
katastru č. 1342/2 a č. 1342/3. Žalobkyně se proto postupem dle §8 katastrálního zákona
domáhala, aby správní orgány opravily zákres v katastrální mapě dle stavu, který zde byl
v roce 1991.
Krajský soud shledal zmíněnou žalobu nedůvodnou a rozsudkem ze dne 16. 4. 2014,
č. j. 57 A 63/2012 - 79, ji zamítl. V odůvodnění předmětného rozsudku krajský soud nejprve
shrnul historii evidence právních vztahů k nemovitostem a následně podotkl, že žalobkyně
je na základě knihovní vložky č. 431 pozemkové knihy zapsána v katastru nemovitostí
jako vlastník pozemků, které byly před provedením digitalizace souboru popisných informací
(SPI) evidovány jako parcely bývalého pozemkového katastru č. 1342/2 o výměře 7155 m
2
a č. 1342/3 o výměře 4960 m
2
. Hranice těchto parcel byly zobrazeny pouze v mapě bývalého
pozemkového katastru, která však nebyla a není od 50. let minulého století nijak aktualizována.
Aktualizovanou mapou, tedy mapou udržovanou v souladu se skutečným stavem, byla pouze
mapa evidence nemovitostí, resp. s účinností od 1. 1. 1993 katastrální mapa. Proto snímek, který
byl vyhotoven tehdejším Střediskem geodézie Klatovy dne 28. 11. 1991, na který žalobkyně
poukazuje jako na platnou katastrální mapu, byl ve skutečnosti snímkem mapy bývalého
pozemkového katastru, který neprokazoval platný stav v evidenci nemovitostí. Na uvedeném
snímku proto nemohla být mezi pozemky č. 1342/2 a 1342/3 zakreslena žádná veřejná
komunikace a nemohly být v této mapě obsaženy ani zákresy ostatních nově vytvořených parcel,
neboť v době platnosti pozemkového katastru tyto parcely ještě v terénu neexistovaly. Uvedené
závěry jsou pak patrné také z výpisu z evidence nemovitostí z téhož dne, na němž jsou parcely
č. 1342/2 a 1342/3 zapsány v části D listu vlastnictví žalobkyně č. 488 jako „Ostatní pozemky
v užívání socialistické organizace“, což odpovídalo zjednodušenému způsobu zápisu vyplývajícímu
z §7 odst. 3 vyhlášky č. 23/1964 Sb., kterou se provádí zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci
nemovitostí, k němuž došlo v roce 1971 (viz položka výkazu změn č. 883 z roku 1971)
při komplexním zakládání evidence nemovitostí.
Krajský soud dále uvedl, že z předloženého spisového materiálu a především z listin,
které byly při ústním jednání provedeny k důkazu, je patrné, že ke všem změnám, které byly
zakresleny do mapové evidence, došlo již před rokem 1991 (nikoli tedy po tomto datu,
jak se mylně domnívá žalobkyně), a to jednak v době existence jednotné evidence půdy a jednak
v době existence evidence nemovitostí (viz výše), tj. v době, kdy pozemky byly v užívání
JZD Plánice. Změny proto nebyly provedeny svévolně ze strany katastrálních orgánů po roce
1991, a to ani na žádost někoho, kdo by chtěl na některé z parcel žalobkyně v budoucnu stavět
nebo si tímto způsobem zajistit přes parcely žalobkyně přístup.
Veřejná komunikace byla poprvé zakreslena do mapy jednotné evidence půdy jako parcela
č. 2424/5 na podkladě polního náčrtu č. 31 ze dne 29. 8. 1961. V této souvislosti pak spisový
materiál obsahuje také položku výkazu změn č. 120 z roku 1969, v níž je uvedeno, že se užívání
zmíněné komunikace převádí z Čs. stát. komunikací na JZD Plánice. Předmětná komunikace
tak nebyla na pozemcích žalobkyně vybudována katastrálními orgány, ale těmi uživateli pozemků,
kteří na nich v 60. a 70. letech minulého století hospodařili.
Na podkladě téhož polního náčrtu pak byla do mapy jednotné evidence půdy zakreslena
také současná parcela katastru nemovitostí č. 1342/4 a dále stavební parcela č. 346. Zápis stavby
drůbežárny na stavební parcele katastru nemovitostí č. 346 je doložen také žádostí této organizace
ze dne 20. 9. 1971 (viz položka výkazu změn č. 43 z roku 1971). Samotná stavba drůbežárny byla
zapsána do vlastnictví zemědělského družstva na list vlastnictví č. 1207 s tím, že se jednalo
o budovu postavenou na cizím pozemku. Pokud žalobkyně v této souvislosti namítala, že stavba
drůbežárny byla koncem 80. let minulého století již odstraněna, konstatoval krajský soud,
že zápisy v katastrálním operátu byly a jsou prováděny pouze na podkladě doložených listin.
Z §5 odst. 4 katastrálního zákona dále v této souvislosti vyplývalo, že vznik, změna nebo zánik
právního vztahu na základě právní skutečnosti nebo jednostranného právního úkonu, které
nebylo možné doložit a byly-li nesporné, mohly být do katastru zapsány pouze na základě
osvědčení ve formě notářského zápisu nebo na základě soudního smíru. Vzhledem k tomu,
že katastrálním orgánům dosud nebyla doručena žádná listina, která by prokazovala, že tato
stavba již neexistuje (příp. notářské osvědčení této skutečnosti), je z tohoto důvodu stavební
parc. st. č. 346 nadále v katastru nemovitostí evidována a zakreslena v katastrální mapě.
Taktéž budova drůbežárny (jako zemědělská stavba) je nadále zapsána na listu vlastnictví č. 1207
jako vlastnictví Zemědělského družstva Úslava se sídlem v Plánici, ovšem jako budova na cizím
pozemku.
Rovněž současná parcela katastru nemovitostí č. 1342/5 byla do mapy zakreslena
na podkladě polního náčrtu č. 27 a zapsána do soupisu popisných informací skutečným
uživatelům položkou výkazu změn č. 93 z roku 1969. Ke změnám v zákresu samotných parcel
č. 1342/2 a 1342/3, které byly do mapy evidence půdy převzaty z mapy bývalého pozemkového
katastru, pak došlo na podkladě polních náčrtů č. 56 a č. 33. Veškeré takto provedené změny
se však týkaly pouze užívacích vztahů. Vlastnické právo žalobkyně zůstalo nadále zachováno
a žalobkyně nebyla uvedenými zákresy změn připravena o své pozemky, ani o jejich části,
neboť vlastnické vztahy byly nadále vedeny ve vztahu k mapě bývalého pozemkového katastru.
Krajský soud dále podotkl, že vlastnické hranice zemědělských pozemků byly zobrazovány
v mapách a evidovány podle parcelních čísel jen u těch pozemků, které nebyly v užívání
socialistické organizace. V případě užívání zemědělských pozemků socialistickou organizací byly
vlastnické hranice pozemků zobrazeny pouze v mapě pozemkového katastru a na listu vlastnictví
byla obsažena poznámka „Pozemky v užívání organizace“, což byl i případ žalobkyně, jak vyplývá
např. z výpisu z evidence nemovitostí z listu vlastnictví žalobkyně č. 488 vyhotoveného dne
28. 11. 1991, kde v části D – Poznámka jsou mimo jiné zmíněny pozemky bývalého
pozemkového katastru č. 1342/2 o výměře 7155 m
2
(louka) a č. 1342/3 o výměře 4960 m
2
(role)
pouze jako „Ostatní pozemky v užívání socialistické organizace“. Tento zjednodušený způsob zápisu
vyplývající z §7 odst. 3 prováděcí vyhlášky č. 23/1964 Sb. byl pak dle §29 katastrálního zákona
po roce 1993 převzat také katastrem nemovitostí. Původ veškerých shora uvedených pozemků
je tedy ve spisovém materiálu doložen příslušnými listinami, zejména polními nákresy z 60. let
minulého století, které jako součást sbírky listin tehdejší jednotné evidence půdy, ve spojení
s dalšími výše uvedenými listinami, dokládají vznik a původ nových parcel. I při vědomí,
že se jednalo toliko o nákresy v terénu, jsou tyto listiny v současné době součástí katastru
nemovitostí a jejich obsah nelze pomíjet ani bagatelizovat (k tomu shodně srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 3 As 17/2011 - 371, dostupný
na www.nssoud.cz).
Krajský soud dále uvedl, že během digitalizace souboru popisných informací (SPI),
která byla na celém území České republiky prováděna v 90. letech minulého století (zahájena
byla na základě usnesení vlády č. 312 ze dne 16. 6. 1993 a č. 492 ze dne 8. 9. 1993), pak bylo dle
tehdy platných postupů porovnáním mapy bývalého pozemkového katastru a mapy katastru
nemovitostí zjištěno, že stavební parcela č. 346 a pozemkové parcely č. 1342/2, 1342/3, 1342/4,
1342/5, zobrazené v platné katastrální mapě a dosud nezapsané na listu vlastnictví (o čemž svědčí
i výpis z údajů katastru nemovitostí vyhotovený před provedenou digitalizací dne 29. 5. 1996,
který žalobkyně dokládala již k podanému odvolání), jsou celé obsaženy právě v parcelách
bývalého pozemkového katastru č. 1342/2 a 1342/3 uvedených v části D - listu vlastnictví č. 488
žalobkyně. Pokud obrazu parcely bývalého pozemkového katastru odpovídaly celé parcely
katastru nemovitostí, byly tyto zapsány namísto parcel bývalého pozemkového katastru do části B
listu vlastnictví jako parcely katastru nemovitostí a jejich výměra se odečetla od výměr původních
parcel bývalého pozemkového katastru. Nebyla-li celá parcela bývalého pozemkového katastru
vyčerpána, zůstala její část nadále zapsána v části D - listu vlastnictví téhož vlastníka. Z tohoto
důvodu proto byly výše uvedené parcely, tzn. stavební parcela č. 346 o výměře 115 m
2
a pozemkové parcely č. 1342/2 o výměře 3645 m
2
, 1342/3 o výměře 4120 m
2
, 1342/4 o výměře
2050 m
2
a 1342/5 o výměře 1702 m
2
zapsány na list vlastnictví č. 488 žalobkyně. Zároveň s tím
byl upraven zápis parcel ve zjednodušené evidenci a zbytek původních parcel č. 1342/2 a 1342/3,
který nebyl s výše uvedenými parcelami ztotožněn, byl ponechán ve zjednodušené evidenci
s označením jako skupinová parcela č. 1342/2 o zbytkové výměře 483 m
2
, určené odpočtem
z výměr původních parcel č. 1342/2 a 1342/3, tj. 7155 + 4960 - 115 - 3645 - 4120 - 2050 - 1702
= 483 m
2
. Tato skupinová parcela přitom zasahuje do několika pozemkových parcel katastru
nemovitostí dosud nezapsaných na listu vlastnictví, a to konkrétně parcel č. 2425/1, 1319/3,
1318/1 a též 2424/5. Uvedené je taktéž přehledně zobrazeno ve srovnávacím sestavení parcel
ze dne 7. 5. 2012 a je patrné také z barevně provedeného soutisku mapy bývalého pozemkového
katastru a současné katastrální mapy obsaženého ve spisovém materiálu žalovaného
(viz č. 19a a č. 22 spisu ZKI) i v odůvodnění rozhodnutí žalovaného, z něhož je patrné,
že po digitalizaci SPI byl zachován tvar i vzájemná poloha předmětných pozemků.
Při digitalizaci souboru popisných informací proběhlé v roce 1998 tak byla k parcelám
katastru nemovitostí, které byly celé obsaženy v parcelách bývalého pozemkového katastru,
přirazena čísla listů vlastnictví stejného vlastníka, jaký byl do digitalizace evidován u parcel
bývalého pozemkového katastru. Všechny tyto parcely byly proto zapsány na list vlastnictví
č. 488 (část B) žalobkyně, čímž se také vlastnictví žalobkyně částečně zobrazilo v katastrální
mapě. Části parcel bývalého pozemkového katastru, které nezasahovaly do celých parcel katastru
nemovitostí, pak zůstaly v souladu s §29 odst. 3 katastrálního zákona a příslušnými ustanoveními
prováděcích vyhlášek nadále evidovány zjednodušeným způsobem a jsou uvedeny v části
D - listu vlastnictví žalobkyně. V daném případě se konkrétně jedná o parcelu č. 1342/2
zjednodušené evidence, původ - pozemkový katastr, o zbytkové výměře 483 m
2
. Krajský soud
tedy uzavřel, že zápisy parcel na LV č. 488 žalobkyně nebyly katastrálním úřadem prováděny
omylem, nýbrž zcela záměrně, přičemž výše uvedené listiny dokládají, proč byly tyto konkrétní
parcely zapsány na LV č. 488 žalobkyně.
K námitce žalobkyně, že parcela zakreslená uvnitř jejího pozemku jako veřejná cesta
(p. č. 2424/5) byla z jejího pozemku „vykradena“, krajský soud s odkazem na výše uvedené
podotkl, že přestože tato parcela není v katastru nemovitostí evidována na listu vlastnictví,
je nadále ve vlastnictví žalobkyně, neboť je stále evidována ve zjednodušené evidenci jako
součást skupinové parcely č. 1342/2. Jako taková tedy ani nemůže přejít do vlastnictví státu.
Žalobkyně má dnes v katastru nemovitostí (v kombinaci se zjednodušenou evidencí,
z níž je taktéž třeba vycházet) zapsáno vlastnické právo k pozemkům ve stejných hranicích
a ve stejné výměře jako v roce 1991 a jak je nabyla do vlastnictví zápisem v pozemkové knize
(viz knihovní vložka č. 431, k. ú. Plánice). Žalobkyně tedy nebyla připravena ani o výměru ve výši
téměř 600 m
2
, což dokládá i níže uvedená srovnávací tabulka obsahující přehled výměr veškerých
parcel, které jsou v současnosti ve vlastnictví žalobkyně. I po provedené digitalizaci souboru
SPI tak má žalobkyně ve svém vlastnictví pozemky o celkové výměře 12 115 m
2
:
Výpis z LV č. 488 ze dne 28. 11. 1991
Parcely bývalého pozemkového
katastru:
Výpis z LV č. 488 ze dne 25. 6. 2012
Parcely katastru nemovitostí:
p. č. 1342/2 7155 m
2
p. č. 1342/2 3645 m
2
p. č. 1342/3 4960 m
2
p. č. 1342/3 4120 m
2
p. č. 1342/4 2050 m
2
p. č. 1342/5 1702 m
2
st. p. č. 346 115 m
2
skup. p.1342/2 ZE - původ
PK
483 m
2
Součet výměr 12 115 m
2
12 115 m
2
Pouze v důsledku vývoje katastru nemovitostí v oblasti postupného převádění informací
do digitální podoby jsou pozemky žalobkyně v návaznosti na v minulosti provedené změny
označeny jiným způsobem a jinými parcelními čísly. Vlastnické právo žalobkyně se však nijak
nezměnilo, v terénu je žalobkyně vlastníkem stále stejných pozemků, resp. stejné části zemského
povrchu, jako v roce 1991. Nedošlo tedy k porušení ústavně garantovaných práv žalobkyně,
zejména práva vlastnického garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
K námitce žalobkyně, že nebyla v rozporu s příslušnými ustanoveními katastrálního
zákona a prováděcí vyhlášky náležitě vyrozuměna o probíhající digitalizaci souboru popisných
informací, k níž došlo na sklonku 90. let minulého století, a že tato digitalizace byla provedena
bez jejího vědomí a souhlasu, krajský soud uvedl, že touto skutečností se již nemohl zabývat,
neboť se nevztahuje k předmětu tohoto řízení, kterým je oprava chyby v katastru nemovitostí.
Krajský soud tedy nebyl oprávněn v tomto řízení posuzovat, zda žalobkyně byla či nebyla
v 90. letech minulého století náležitě informována o probíhající digitalizaci SPI a o jejích
výsledcích.
II. Kasační stížnost
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost opírající
se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatelka předně namítala,
že krajský soud z provedených listinných důkazů nedovodil správné závěry. Poukázala přitom
zejména na „katastrální mapu“ z roku 1991, která dle jejího přesvědčení odráží skutečný stav
a příslušná čísla pozemků. Dle stěžovatelky nebylo v řízení prokázáno, že by se tento stav z roku
1991 změnil a již vůbec ne, na základě jakých skutečností se tak mělo stát.
Stěžovatelka v kasační stížnosti zejména namítala, že v jejím vlastnictví byly původně
pozemky p. č. 1342/2 (louka o výměře 7 155 m
2
) a p. č. 1342/3 (role o výměře 4 960 m
2
),
a žádala, aby v katastru nemovitostí byly tyto pozemkové parcely zakresleny tak, jak tomu bylo
původně. Dle stěžovatelky katastrální úřad postupoval bezdůvodně a nezákonně tím, že vytvořil
další pozemkové a stavební parcely, a žalovaný tyto skutečnosti následně zcela ignoroval.
Žalovaný především přehlédl, že pozemky vzniklé rozdělením těchto parcel a uvedením fiktivní
výměry cesty připadající údajně do vlastnictví stěžovatelky, nejsou ve skutečnosti jejím
vlastnictvím, ale stávají se veřejným prostranstvím bez uvedení vlastníka. Stěžovatelka tak byla
připravena o část svého majetku o výměře cca 600 m
2
, což dle stěžovatelky vyplývá
mj. z geometrického plánu ze dne 18. 2. 2011.
Stěžovatelka dále vyjádřila domněnku, že některý ze správních orgánů prvního anebo
druhého stupně s těmito pozemky úmyslně manipuluje za tím účelem, aby mohly být dané
pozemky později „vydrženy jako veřejné cesty“. Krajský soud tedy dle stěžovatelky pochybil tím,
že nedokázal uvedený problém dostatečně rozkrýt, zhodnotit a již vůbec ne spravedlivě o něm
rozhodnout.
Stěžovatelka dále zpochybňovala, že by probíhala digitalizace jejích pozemků,
což dle jejího přesvědčení vyplývá z přípisu katastrálního úřadu ze dne 26. 7. 2011, jakož i z toho,
že na „mapě katastru“ zachycující rozdělení pozemků stěžovatelky dle současného stavu, kterou
dle stěžovatelky vypracoval katastrální úřad a kterou měl krajský soud k dispozici, je výslovně
uvedeno, že se jedná o mapu neplatnou. Rovněž z výpisu z evidence nemovitostí ze dne
28. 11. 1991 podle stěžovatelky vyplývá, že s pozemky parc. č. 1342/2 a 1342/3 nebylo
v té době ještě manipulováno. Dále stěžovatelka uvedla, že v době, kdy měla probíhat digitalizace,
nebylo možné s pozemky vnesenými do JZD dle zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském
družstevnictví, volně nakládat, a nebylo tedy možné tyto pozemky rozdělovat ani scelovat.
V roce 1999 byly pozemky vnesené původně do JZD stěžovatelce vráceny a od té doby
stěžovatelka platí finančnímu úřadu stejné částky za oba výše uvedené pozemky v nezměněné
výši, což potvrdil i katastrální úřad. Ani s touto skutečností se krajský soud nevypořádal
a nevyvodil z toho žádné závěry.
Stěžovatelka dále namítala, že krajský soud nevzal do úvahy, že v případě, že by skutečně
byla provedena digitalizace, nebyla stěžovatelka přizvána k tomu, aby byla přítomna vyměřování
svých pozemků, a dále, že katastrální úřad nedisponoval geometrickým plánem, který
byl vyhotoven až po roce 2011 po rozdělení parcel bez souhlasu stěžovatelky.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podstatou řízení je skutečnost,
že pozemky stěžovatelky evidované zjednodušeným způsobem podle údajů bývalého
pozemkového katastru byly v rámci digitalizace souboru popisných informací ztotožněny
s některými pozemky katastru nemovitostí, které dosud nebyly evidovány na listu vlastnictví
(vznikly zaměřením skutečného stavu v terénu), a v souladu s tímto faktem byl upraven způsob
zápisu pozemků ve vlastnictví stěžovatelky.
Tato změna zápisu byla provedena zcela v souladu s předpisy. Bývalý pozemkový katastr
byl velmi přesnou a spolehlivou evidencí především do r. 1938. Později již jeho údržba nebyla
dostatečná, zejména po r. 1945 (poválečné konfiskace a přídělové řízení) se začal hrubě rozcházet
se skutečností, a po roce 1956 se přestal udržovat vůbec. Následné pozemkové evidence
(jednotná evidence půdy, evidence nemovitostí) byly opět průběžně aktualizovány, stav v evidenci
nemovitostí k 31. 12. 1992 byl převzat od 1. 1. 1993 do nově vzniklého katastru nemovitostí.
Do roku 1993 nebyly předmětem evidence vlastnictví občanů pozemky sloučené do větších
půdních celků, jež byly v užívání socialistických organizací. Na těchto pozemcích mohlo dojít
ke změnám (např. výstavba komunikace), které byly následně provedeny v pozemkové evidenci
i bez toho, že by bylo řešeno majetkoprávní vypořádání. Provedené změny byly zaměřeny,
označeny jako samostatné pozemky parcelními čísly a zapsány do pozemkové evidence,
aniž by bylo řešeno vlastnictví k nim. Výsledkem byl stav, kdy byly nově vzniklé pozemky
evidovány bez listu vlastnictví. Teprve při digitalizaci souboru popisných informací došlo
částečně k nápravě tohoto stavu. V případech, kdy bylo možné porovnáním mapových podkladů
ztotožnit zobrazení pozemků sloučených do větších půdních celků (tzn. parcely evidované
ve zjednodušené evidenci) a zobrazení pozemků katastru nemovitostí evidovaných bez listu
vlastnictví, byl k odpovídajícím pozemkům katastru nemovitostí list vlastnictví doplněn. K úplné
nápravě a tedy ke zrušení zjednodušené evidence parcel pak dochází při digitalizaci souboru
geodetických informací, při tvorbě digitálních katastrálních map.
Dle žalovaného je zřejmé, že zápisem vlastnictví k pozemkům katastru nemovitostí
namísto zápisu vlastnictví k pozemkům evidovaným zjednodušeným způsobem není v žádném
případě vlastníkům odebíráno vlastnictví, jak se stěžovatelka domnívá. Stěžovatelka je vlastnicí
stále stejné části zemského povrchu a také výměra této části je evidována beze změny. Žalovaný
dále považoval za evidentní, že je-li v katastru evidován pozemek, není možné jej vymazat jen
proto, že vlastník odpovídajících původních pozemků (sloučených do půdních celků a po roce
1993 evidovaných zjednodušeným způsobem) si jej nepřeje evidovat a chce obnovit stav,
který byl aktuální v některých případech před více než 50 lety. Pozemek katastru nemovitostí
byl do operátu pozemkové evidence zanesen v souladu s platnými postupy v rámci průběžné
aktualizace údajů a odráží skutečný stav v době, kdy byl do evidence zapsán.
Ohledně konkrétních údajů žalovaný odkázal především na žalobou napadené rozhodnutí
a na své vyjádření k žalobě ze dne 20. 11. 2012 a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné podotknout, že podstata nynějšího sporu
spočívá v interpretaci a aplikaci §8 katastrálního zákona upravujícího v rozhodné době institut
oprav chyb v katastrálním operátu.
Podle §8 odst. 1 katastrálního zákona na písemný návrh vlastníka nebo jiného
oprávněného nebo i bez návrhu opravil katastrální úřad chybné údaje katastru, které vznikly
buď zřejmým omylem při vedení a obnově katastru, nebo nepřesností při podrobném měření,
zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel, pokud byly
překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím předpisem. Podle odst. 2 téhož ustanovení
katastrální úřad opravil chybné údaje katastru, které vznikly nesprávnostmi v listinách, podle
nichž byly zapsány, na základě opravy listiny provedené tím, kdo listinu vyhotovil nebo
kdo je oprávněn opravu listiny provést. Podrobnější podmínky a postup pak upravovala
v rozhodném období prováděcí vyhláška č. 26/2007 Sb. ve svém šestém oddílu nazvaném
činnosti při vedení katastru, který vedle problematiky zápisu jiných údajů do katastru (§49),
revize katastru (§50) a lhůt pro vyznačování změn údajů katastru v katastrálním operátu (§51)
zahrnoval rovněž problematiku opravy chyb v katastrálním operátu (§52 a §53).
S ohledem na uvedenou pozitivní právní úpravu, účinnou v době vydání žalobou
napadených rozhodnutí, lze, jak již konstatoval krajský soud, rozdělit chyby v katastrálním
operátu dle způsobu jejich vzniku na:
- chyby vzniklé zřejmým omylem při vedení a obnově katastru,
- chyby vzniklé na základě nesprávnosti v listině, podle které byl chybný údaj zapsán
do katastru, a
- chyby vzniklé nesprávným geometrickým a polohovým určením – nepřesností při
podrobném měření, zobrazení předmětu v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel,
pokud došlo k překročení mezních odchylek stanovených prováděcí vyhláškou.
Jiné nesprávnosti obsažené v údajích katastru nemovitostí, na které nelze vztáhnout
uvedené, nelze považovat za chyby podle katastrálního zákona (viz např. rozsudky zdejšího
soudu ze dne 7. 5. 2008, č. j. 9 As 78/2007 – 118, a ze dne 27. 11. 2012, č. j. 2 As 144/2011 – 47,
oba dostupné na www.nssoud.cz). Prvotní otázkou je proto vždy posouzení samotné existence
chyby, tj. zda se v konkrétním případě při zjištěných či tvrzených nesrovnalostech jedná skutečně
o chybu, a teprve poté následuje určení, o kterou z výše uvedených chyb se jedná, a podle toho
pak výběr z možných způsobů nápravy chyby jak po stránce věcné, tak i po stránce procesní
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 5 As 141/2012 - 113,
www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud však v dané věci po podrobném prostudování správního spisu
a rozhodnutí žalovaného chybu ve smyslu §8 katastrálního zákona neshledal, a ztotožnil
se tak se závěry krajského soudu.
Jak již konstatovaly správní orgány obou stupňů, pozemky parc. č. 1342/2 o výměře
3645 m
2
, 1342/3 o výměře 4120 m
2
, 1342/4 o výměře 2050 m
2
, 1342/5 o výměře 1702 m
2
,
st. č. 346 o výměře 115 m
2
a dále skupina parcel pozemkového katastru č. 1342/2 o výměře
483 m
2
byly na list vlastnictví stěžovatelky doplněny v rámci procesu digitalizace souboru
popisných informací v roce 1998.
Podle §84 odst. 2 tehdy účinné prováděcí vyhlášky č. 190/1996 Sb. katastrální úřad
doplňoval pozemky evidované zjednodušeným způsobem do souboru geodetických informací
na základě využití podkladů dřívějších pozemkových evidencí. Při tomto doplnění stanovil
parcelní číslo podle katastru a určil další údaje o parcele.
Správní orgány přitom doložily, že doplňované údaje měly podklad v dřívějším operátu
evidence nemovitostí, který se podle §29 odst. 1 katastrálního zákona považoval od účinnosti
tohoto zákona za katastrální operát. Zápis předmětných pozemků tedy odpovídal podkladům,
které byly součástí operátu evidence nemovitostí, jež se od 1. 1. 1993 staly součástí katastrálního
operátu.
Nejvyšší správní soud tedy shledal, že katastrální úřad nepochybil, když v rámci
uvedeného postupu provedl zápis vlastnictví stěžovatelky k pozemkům v katastru nemovitostí
namísto dosavadního zápisu vlastnictví k pozemkům evidovaným zjednodušeným způsobem,
a to na základě využití podkladů dřívějších pozemkových evidencí. Správní orgány následně
stěžovatelce rovněž důkladně vysvětlily důvod těchto zápisů a doložily, že zmíněné zápisy nebyly
zaneseny do katastrálního operátu v důsledku chyby, jež by bylo možno opravit v řízení dle
§8 katastrálního zákona. Důvodnost těchto zápisů následně podrobně přezkoumal rovněž
krajský soud, který ověřil, kdy a na základě jakých podkladů došlo ke změnám v evidenci
pozemků ve vlastnictví stěžovatelky. Nejvyšší správní soud se s těmito závěry ztotožňuje
a nepovažuje za nutné zde znovu podrobně rekapitulovat zjištěné skutečnosti, neboť jsou
účastníkům řízení důvěrně známy z předchozího správního řízení i řízení před krajským soudem,
a stěžovatelka uvedené skutečnosti v rámci kasační stížnosti ani přímo nezpochybňovala.
Stěžovatelka naopak nadále vznášela tytéž námitky, které již byly jak správními orgány,
tak krajským soudem důkladně vyvráceny. Stěžovatelka především vycházela z přesvědčení,
že ke změnám na jejích pozemcích došlo až v průběhu 90. let. Stěžovatelka tak nezpochybňovala
správnost listin, na základě kterých byly předmětné údaje do tehdejší evidence nemovitostí
(resp. jednotné evidence půdy) v průběhu 60. let zaneseny, a namísto toho se dovolávala zejména
„snímku katastrální mapy“ ze dne 28. 11. 1991, z něhož dovozovala, že správní orgány změnily
obsah katastrální mapy bez jejího vědomí až po roce 1991.
Nejvyšší správní soud připomíná, že správní orgány i krajský soud stěžovatelku
opakovaně upozorňovaly na to, že předmětný „snímek katastrální mapy“ je ve skutečnosti kopií
mapy pozemkového katastru, jenž přestal být udržován v roce 1956, a datum 28. 11. 1991
označuje den, kdy byla kopie mapy pozemkového katastru pořízena. Správní orgány i krajský
soud rovněž poukazovaly na to, že v období bývalého režimu se vlivem změněné politické situace
a kolektivizace zemědělství přestaly u zemědělských a lesních pozemků evidovat vlastnické vztahy
a nadále se převážně evidovaly pouze vztahy užívací. To mělo za následek, že se tak mapové
podklady rozdělily do dvou částí a evidence se nadále vedla ve dvou druzích map – v jednom
druhu mapových podkladů se u jednotlivých parcel evidovaly užívací vztahy (tzv. mapa evidence
nemovitostí, později katastrální mapa), ve druhém druhu pak vztahy vlastnické (mapa bývalého
pozemkového katastru). Vlastnické hranice pozemků tak byly zobrazeny pouze v mapě bývalého
pozemkového katastru, v mapě evidence nemovitostí zobrazovány nebyly a tato skutečnost
se na listu vlastnictví promítla tak, že na něm byly tyto pozemky uvedeny pouze poznámkou
„Pozemky v užívání organizace“. Tento zjednodušený způsob zápisu vyplývající již z §7 odst. 3
vyhlášky č. 23/1964 Sb. byl po roce 1993 převzat také katastrem nemovitostí dle §29 odst. 3
katastrálního zákona. Správní orgány i krajský soud stěžovatelce dále podrobně osvětlily,
že v 90. letech minulého století probíhala v České republice na všech katastrálních úřadech
tzv. digitalizace souboru popisných informací, v jejímž rámci se údaje o parcelách zjednodušené
evidence, tj. parcelách vyznačených do té doby v části D-LV pouze souhrnnou poznámkou
„Pozemky v užívání organizace“, uložily na paměťové médium počítače a bylo provedeno porovnání
obou částí mapových podkladů (tj. mapy bývalého pozemkového katastru a mapy katastru
nemovitostí) s tím, že pokud obrazu parcely pozemkového katastru odpovídaly celé parcely
katastru nemovitostí, zapsaly se tyto parcely namísto parcel pozemkového katastru do části B-LV
jako parcely katastru nemovitostí a jejich výměra se odečetla od výměr původních parcel
pozemkového katastru. Nebyla-li celá parcela pozemkového katastru vyčerpána, zůstala její část
nadále evidována v části D-LV téhož vlastníka.
Stěžovatelka na toto vysvětlení správních orgánů a krajského soudu nijak nereagovala
a nadále setrvala na svém přesvědčení, že pracovníci správních orgánů úmyslně manipulují
s jejími pozemky za účelem jejich možného zcizení.
Nejvyšší správní soud má za to, že se správní orgány i krajský soud přesvědčivě
vypořádaly s námitkami stěžovatelky a rovněž doložily, že předmětné změny byly činěny
způsobem předvídaným na základě zákona, a nejednalo se tedy o chyby ve smyslu §8
katastrálního zákona. Argumentace stěžovatelky naopak zjevně vychází z nepochopení
problematiky evidence nemovitostí a jejího historického vývoje. Stěžovatelka předně zcela
přehlíží existenci zjednodušené evidence nemovitostí a argumentaci správních orgánů i krajského
soudu, dle níž k uvedeným změnám na jejích pozemcích došlo již v průběhu 60. let na základě
podkladů, jež jsou součástí sbírky listin. Stěžovatelka přitom nezpochybňovala, že by listiny,
na základě kterých byly příslušné změny zaneseny do evidence nemovitostí (jednotné evidence
půdy), nesplňovaly požadavky zákona, ani netvrdila existenci konkrétní chyby, jež by bylo možno
opravit dle §8 katastrálního zákona, domáhala se však obnovení způsobu evidence jejích
pozemků, který bude odpovídat tomu, jak byly zachyceny v pozemkovém katastru.
Nejvyšší správní soud k uvedenému připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž
z rozporu mezi zápisem v pozemkové knize a zápisem v katastru nemovitostí nelze bez dalšího
dovozovat zřejmý omyl při obnově a vedení katastru nemovitostí ve smyslu §8 odst. 1 písm. a)
katastrálního zákona (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 1 As 40/2007 - 103, publikovaný pod č. 2098/2010 Sb. NSS). Tento závěr je třeba aplikovat i
v posuzovaném případě, kdy správní orgány doložily, na základě jakých podkladů byly příslušné
změny zaznamenány, a nelze mít tedy za to, že uvedený rozpor je výsledkem zřejmého omylu.
Pokud jde o argumentaci stěžovatelky, dle níž někdo úmyslně manipuluje s jejími
pozemky, aby mohly být následně „vydrženy jako veřejné cesty“, je Nejvyšší správní soud nucen
konstatovat, že uvedená tvrzení představují ničím nepodložené spekulace vyplývající ze zjevného
nepochopení způsobu evidence nemovitostí a podstaty digitalizace souboru popisných informací.
Totéž platí i o námitkách stěžovatelky, jimiž popírala, že by proběhla uvedená digitalizace,
resp. alternativně namítala, že pokud tato digitalizace skutečně proběhla, nebyla přizvána
k vyměřování pozemků v terénu či že nebyl zpracován geometrický plán. I tato argumentace
stěžovatelky ovšem zjevně pramení z neporozumění předmětné problematice. Stěžovatelka
zde zřejmě zaměňuje digitalizaci popisných informací, která probíhala v 90. letech, s následnou
digitalizací geodetických informací, která doposud nebyla ve všech katastrálních územích
skončena. Z rozhodnutí správních orgánů přitom vyplývá, že příslušné změny byly na list
vlastnictví stěžovatelky doplněny právě v rámci digitalizace popisných informací. Rovněž přípis
katastrálního úřadu stěžovatelce ze dne 26. 7. 2011, na nějž se stěžovatelka odvolává,
jednoznačně uvádí, že v 90. letech katastrální úřad prováděl tzv. digitalizaci souboru popisných
informací a že právě s tímto procesem byly spojeny změny, které stěžovatelka napadá.
Naopak z předmětného přípisu, ve shodě s tím, co již bylo řečeno, vyplývá, že digitalizace
katastrálních map v k. ú. Plánice, kde se nacházejí pozemky stěžovatelky, k datu vyhotovení
tohoto přípisu dosud neproběhla.
Správní orgány ani správní soudy nepolemizují se stěžovatelkou ani v tom, že jí byly
v devadesátých letech zemědělským družstvem „vráceny“ tytéž pozemky, které stěžovatelka
původně k užívání jednotnému zemědělskému družstvu přenechala; to ovšem nic nemění na tom,
že na těchto pozemcích došlo během minulého režimu v souvislosti s jejich užíváním jednotným
zemědělským družstvem k výše popsaným změnám, které byly zaznamenány v tehdejších
pozemkových evidencích a staly se posléze rovněž součástí katastru nemovitostí, přičemž otázka,
zda tehdejší právní předpisy vyžadovaly souhlas stěžovatelky s uskutečněním těchto změn
a zda byl případně takový souhlas dán, není pro samotnou evidenci těchto změn rozhodná.
Pokud stěžovatelka dále uvádí, že z dřívější zjednodušené evidence pozemků v jejím
vlastnictví dosud vycházela pro účely placení daně z nemovitostí, pak je to tvrzení ve vztahu
k posuzované otázce irelevantní, a krajský soud tak neměl povinnost tento dílčí argument
ve svém rozhodnutí samostatně vypořádávat, ostatně v žalobě ani nezazněl.
Z rozhodnutí správních orgánů je taktéž zcela zřejmé, že v dané věci nedošlo ani k zásahu
do vlastnických práv stěžovatelky, a ačkoli stěžovatelka tento závěr odmítla akceptovat, předmět
vlastnictví stěžovatelky zůstal stejný, jako tomu bylo před příslušnou digitalizací souboru
popisných informací katastru nemovitostí. Tomu odpovídá i §5 odst. 7 katastrálního zákona,
dle něhož platilo, že právní vztahy nemohly být dotčeny revizí údajů katastru, opravou chyb
v katastrálním operátu ani obnovou katastrálního operátu, pokud jejich změna nebyla doložena
listinou. Provedenými změnami tak nejsou dotčeny právní vztahy k pozemkům, a není proto
ani dotčeno vlastnické právo stěžovatelky (viz např. zmiňované rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 1. 2009, č. j. 8 As 40/2008 - 170, a ze dne 7. 5. 2008, č. j. 9 As 78/2007 – 118,
či usnesení zvláštního senátu zřízeného zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů, ze dne 15. 6. 2005, č. j. Konf 90/2004 – 12, publikované
pod č. 695/2005 Sb. NSS). Uvedené konstatování se týká rovněž předmětné komunikace,
jejíž právní režim (zejména, zda se jedná o veřejnou účelovou komunikaci, či nikoliv) není závislý
na tom, zda a jakým způsobem je tato komunikace evidována v katastru nemovitostí.
Nejvyšší správní soud tedy závěrem shrnuje, že stěžovatelkou zpochybňované parcely byly
součástí katastrálního operátu již před digitalizací souboru popisných informací, pouze
se nepromítaly do příslušného listu vlastnictví, kde byly uvedeny původní pozemky vedené
formou zjednodušené evidence. V rámci digitalizace souboru popisných informací tak došlo
pouze ke změně způsobu evidence vlastnictví stěžovatelky k jejím pozemkům.
V. Závěr a náklady řízení
Ze všech uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu spisu však plyne,
že mu žádné náklady nad rámec běžné činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 12. května 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu