ECLI:CZ:NSS:2016:5.AZS.200.2015:32
sp. zn. 5 Azs 200/2015 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobců: a) V. M., b) I.
M., c) A. M., d) N. M., zast. Mgr. Anetou Bendovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové,
U Soudu 388, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Nad Štolou 3, 170 34, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31.
8. 2015, č. j. 32 Az 47/2014 - 80,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2015, č. j. 32 Az 47/2014 - 80,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhají zrušení rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byly zamítnuty jejich žaloby, kterými
se domáhali přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2014, č. j. OAM-554/ZA-ZA14-
K01-2014 a ze dne 4. 12. 2014, č. j. OAM-550/ZA-ZA14-K01-2014, kterými jim nebyla udělena
mezinárodní ochrana dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V kasační stížnosti stěžovatelé uvádějí, že rozhodující příčinou problémů stěžovatele a)
[dále jen „stěžovatel“] v zemi původu byla skutečnost, že se obával o svůj život, ke svým
tvrzením nemohl předložit důkazy o situaci v zemi původu (a to i v Kyjevské oblasti, kde žil
se svou rodinou), které si měl dle jeho názoru opatřit správní orgán. A to např. zprávu UNHCR,
kterou provedl až krajský soud v rámci toho, že na ni stěžovatel a) nejen poukázal, ale také
ji předložil (nicméně soud vůbec nehodnotil, že tato zpráva je v rozporu se zprávami žalovaného
orgánu o stavu v zemi původu stěžovatelů). I dle zprávy MV Červeného kříže ze dne 25. 7. 2014
a vyjádření komisařky pro lidská práva při OSN, výroční zprávy Amnesty International 2014/15,
dochází při bojích na Ukrajině k porušování mezinárodního humanitárního práva.
Ke konstatování soudu, že rozhodný je stav v době rozhodování správního orgánu,
stěžovatelé uvádějí, že si jsou toho vědomi a důkazy jimi předložené neměly být dokladem
nových či rozšiřujících důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, nýbrž měly prokázat jejich
důvodnou obavu. Ve vztahu k §14 a §14a zákona o azylu dokládali, že je dáno nebezpečí vážné
újmy a nemohou využít ochrany státu, jehož jsou občany. V době podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany v České republice stěžovatel o nových skutečnostech nemohl vědět, když
o svém povolání k vojenské službě a výslechu ve věci jeho údajné trestné činnosti se dozvěděl
pouze díky příbuzným, kteří mu listiny toto osvědčující zaslali. Tím více je ale podpořena jeho
důvodná obava z ohrožení na životě a zdraví. Odkazy soudu na judikaturu Nejvyššího správního
soudu a Vrchního soudu v Praze nejsou přiléhavé. Zejména citované rozhodnutí Vrchního soudu
v Praze, č. j. 6 A 502/94 - 39, je dle stěžovatelů nutno chápat tak, že povolání vlastních občanů
k výkonu vojenské služby, byť i v rozporu se zákonodárstvím státu, není pronásledováním,
absentují-li další skutečnosti. V případě stěžovatele však takové skutečnosti neabsentují,
stěžovatel bez jakéhokoliv vojenského výcviku je v současné době povolán k vojenské službě
do oblasti východu Ukrajiny. Je tomu tak v rozporu se zákony země, které soud odmítl k důkazu
provést s odkazem na nadbytečnost. Stěžovatel by tak byl donucen bojovat, ač se zbraněmi
obecně neumí zacházet, nikdy výcvikem jako osoba nepodléhající odvodní povinnosti neprošel.
To vše za situace, kdy proti němu bylo zahájeno trestní řízení, což rovněž doložil důkazem a lze
tedy důvodně předpokládat, že by byl nasazen do bojů v první linii bez dalšího. K těmto dalším
skutečnostem dle stěžovatelů soud vůbec nepřihlédl a nehodnotil je.
Soud rovněž konstatuje, že stěžovatel a) nevyslovil před správním orgánem obavu
v souvislosti se svou pomocí D. L. Stěžovatel ji ovšem ani vyslovit nemohl, když nevěděl, že je
podezřelý z podpory teroristy. To se také dozvěděl později. Soud v této souvislosti neprovedl
důkaz rozhodnutím o statutu p. L. v České republice s odkazem na nutnou ochranu osobních
údajů. V tomto směru je z vyjádření p. L. zřejmé, že tento by ničeho nenamítal proti takovému
důkazu; pokud soud měl případně pochybnosti, měl na něj učinit dotaz, zda souhlasí se čtením
rozhodnutí žalovaného orgánu v jeho věci. Zde stěžovatel zdůrazňuje, že byť má být každá
žádost posuzována individuálně, obecně platí rovnost všech, a to i ve smyslu rozhodování. Pokud
pak byl p. L. přiznán statut uprchlíka, není důvodu ho také nepřiznat stěžovateli. Pokud pak
v případě p. L. byl dán důvod pro udělení doplňkové ochrany či humanitárního azylu, je
v takovém případě dán i u stěžovatele. A to tím spíše, že právě kvůli osobě p. L. je proti
stěžovateli na Ukrajině zahájeno trestní stíhání ve smyslu §256 trestního zákoníku Ukrajiny.
Stěžovatel je ohrožen značnou trestní sazbou. Přitom sám správní orgán učinil nesporným závěr,
že stěžovatel nebyl nijak politicky aktivní a nesporoval stěžovatelovo tvrzení, že pouze p. L.
poskytl týden zázemí u sebe doma. Za této situace je tím více zřejmé, že při absenci jakékoliv
aktivity stěžovatele, je ze strany státních orgánů stíhán, což je zcela zřejmě v rozporu s obecnými
principy ochrany lidských práv a nezákonně dochází k represím vůči bezúhonným osobám. Tím
spíše se stěžovatel obává o svůj život, nezákonné uvěznění či vyslání do přímých střetů
s prorusky orientovanými separatisty.
Tyto skutečnosti je dle stěžovatelů nutno hodnotit jako závažné porušování lidských práv
a původcem tohoto pronásledování jsou státní orgány Ukrajiny.
Stěžovatelé se dále ohrazují proti závěru soudu, že by se snažili svůj příběh vygradovat.
Pouze uvedli v rámci podané žaloby skutečnosti, o nichž se dozvěděli až po podání žádosti
o mezinárodní ochranu a které dle nich popisují širší souvislosti v rámci jimi tvrzeného azylového
důvodu, tj. rozšíření se ozbrojeného konfliktu na území celé Ukrajiny, včetně Kyjevské oblasti.
Pokud jde o stěžovatelku b) a stěžovatele c) a d) tito si jsou od počátku řízení
vědomi toho, že v jejich případě jsou dány podmínky pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny
(dle §13 zákona o azylu) ve vztahu k osobě stěžovatele, event. v případě neudělení azylu dle §12
písm. b) zákona o azylu, při udělení doplňkové ochrany stěžovateli pak doplňkové ochrany
za účelem sloučení rodiny dle §14b cit. zákona.
O udělení humanitárního azylu rozhoduje správní orgán na základě správního uvážení,
čehož si jsou stěžovatelé vědomi. Nicméně i zde míra volnosti při správním uvážení je omezena
zákazem libovůle vyplývajícím z ústavně zakotveného principu právního státu. To tedy znamená,
že správní orgán může hodnotit jednotlivé skutečnosti v rámci správního uvážení, musí však
přitom přihlédnout ke všem skutečnostem svědčícím ve prospěch i neprospěch stěžovatelů
a rovněž v komparaci s žádostmi jiných žadatelů (zde např. konkrétně p. L.). V tomto směru
v případě stěžovatele žalovaný správní orgán pochybil, stejně tak i soud, který nepřihlédl k situaci
stěžovatele, kterou podpořil i důkazy, které dříve nemohl předložit. V tomto směru stěžovatelé
uvádějí, že si jsou vědomi toho, k jakému okamžiku je žádost o mezinárodní ochranu
posuzována. Nicméně pokud v řízení vyjdou najevo skutečnosti tvrzené žadateli a tvoří překážku
vycestování, je soud povinen k tomuto bez dalšího přihlédnout. Z logiky věci a ani hospodárnosti
řízení není na místě takový postup, že by snad stěžovatelé měli rezignovat na ochranu svého
tvrzeného práva na mezinárodní ochranu, a podat novou žádost, v níž by tvrdili jiné důvody
azylově relevantní a dokládali je již v tomto řízení předloženými důkazy, na základě nichž
je přitom již v tomto řízení možné rozhodnout o udělení ochrany před státními orgány země,
kde jsou v mnoha ohledech porušována mezinárodním právem zaručená lidská práva. Stejně jako
žalovaný správní orgán, tak i soud zcela nesprávným způsobem posoudil nebezpečí vzniku vážné
újmy stěžovatele a) s ohledem na probíhající ozbrojený konflikt na Ukrajině v případě návratu
stěžovatele a) do vlasti a ve vztahu k jím uváděným důvodům odchodu z vlasti.
K posouzení příčiny pronásledování mělo soudem dojít ve vztahu k aktuálním zprávám.
Je pravdou, že soud konstatoval některé zprávy zaslané do soudního spisu stěžovatelem, ovšem
k těmto nikterak nepřihlédl a vůbec nehodnotil rozpor se zprávou předloženou stěžovateli.
Přitom informace o zemi původu použité ve věci mezinárodní ochrany musí být v maximální
míře relevantní, důvěryhodné a vyvážené, aktuální a ověřené z různých zdrojů, a transparentní
a dohledatelné, k čemuž v dané věci nedošlo; alespoň to nevyplývá v rovině hodnocení důkazů
v řízení provedených. Stěžovatelé jsou tedy přesvědčení, že napadené rozhodnutí vykazuje
vytčené vady, zejména nedostatky ve skutkových zjištěních a následně nesprávném právním
posouzení věci. Vycestováním do vlasti by byl stěžovatel vystaven nebezpečí vážné újmy, když
v současné době je velmi pravděpodobné přímé ohrožení jeho života z důvodu svévolného násilí
v situaci vnitřního ozbrojeného konfliktu a nezákonného pronásledování jeho osoby ze strany
státních orgánů.
Na základě výše uvedeného stěžovatelé žádají, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno
a věc vrácena k novému rozhodnutí žalovanému.
Žalovaný popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho
rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu, byly
vydány v souladu s právními předpisy. Námitky stěžovatelů neprokazují, že by žalovaný porušil
některé ustanovení správního řádu či zákona o azylu; je nadále přesvědčen, že rozhodnutí ve věci
stěžovatelů byla vydána v souladu se zákonem o azylu a správním řádem. Žalovaný trvá
na správnosti vydaného rozhodnutí, neboť podle jeho názoru zjistil skutečný stav věci, případ
posuzoval ve všech souvislostech, zabýval se všemi skutečnostmi, které v průběhu správního
řízení stěžovatelé uvedli, a opatřil si potřebné podklady a objektivní informace pro rozhodnutí.
Žalovaný uvádí, že se přiklání k rozhodnutí soudu, neshledává v něm žádná pochybení, neboť
v případě stěžovatele ad a) podmínky stanovené §12 písm. b) zákona o azylu nebyly naplněny.
Stěžovatel nesplňuje ani zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2
písm. b), c) zákona o azylu. Z tohoto důvodu nepřichází v úvahu ani udělení azylu za účelem
sloučení rodiny (§13 zákona o azylu) či doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny (§14b
zákona o azylu) ostatním stěžovatelům.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé ve své kasační stížnosti, co se týče důvodů, v čem
spatřují nesprávnost a nezákonnost napadených rozhodnutí žalovaného, přicházejí s úplně
shodnými argumenty jako ve svých žalobách, které podali ke Krajskému soudu v Hradci Králové,
žalovaný zcela odkazuje na svá podrobná vyjádření k uvedeným žalobám. Žalovaný zdůrazňuje,
že jediným a opakovaně tvrzeným důvodem podání žádostí o mezinárodní ochranu stěžovatelů,
jak naznal i krajský soud, byly obavy vyplývající z obecné zhoršené bezpečnostní situace v zemi
a její rozšíření do místa jejich bydliště, a z toho vyplývající obavy o život všech členů rodiny.
Až teprve v žalobě uvádí stěžovatel a) zcela nové skutečnosti, jimiž i nově odůvodňuje svou
obavu z hrozící vážné újmy (povolání k výkonu vojenské služby), ač v průběhu správního řízení
tuto obavu vůbec nevyslovil. Ze skutečnosti, kterou sice stěžovatel a) v průběhu správního řízení
sdělil, a to že poskytl pomoc a ubytování po dobu jednoho týdne svému zraněnému kamarádovi
v rámci událostí na „Majdanu“, pak stěžovatel znovu až v žalobě nově vyvozuje své obavy
z pronásledování, přestože v průběhu správního řízení žádné takové obavy stěžovatel neuváděl
a ani nezmínil. Uvádí-li stěžovatel a) nyní v kasační stížnosti, že v době podání žádosti
o mezinárodní ochranu v České republice o svém povolání k vojenské službě a ani k předvolání
k výslechu ve věci jeho údajné trestné činnosti nemohl vědět, a tudíž tyto skutečnosti ani nemohl
tvrdit před správním orgánem, tím méně tyto skutečnosti mohl v napadených rozhodnutích
předjímat správní orgán. Žalovaný připomíná, že uvedený povolávací rozkaz ze dne 15. 2. 2015
byl matce stěžovatele a) předán až dne 18. 2. 2015. Tato skutečnost proto ani nemohla být
předmětem posouzení v pravomocně ukončeném správním řízení o žádosti o mezinárodní
ochranu jmenovaného (napadené rozhodnutí správního orgánu ze dne 4. 12. 2014 nabylo právní
moci dne 10. 12. 2014). Stejně tak nemohla být předmětem posouzení jiná nová
skutečnost tvrzená stěžovatelem a) až znovu teprve v žalobě, přesněji až v jejím doplnění,
a to že je pronásledován kvůli své pomoci svému zraněnému známému účastníku „Majdanu“,
pokud stěžovatel tuto skutečnost neuplatnil již v řízení před správním orgánem. V průběhu
správního řízení vůbec nehovořil o jakýchkoliv svých obavách v souvislosti se svou pomocí
svému známému, po celou dobu řízení, jak je patrné z jeho žádosti o mezinárodní ochranu
i protokolu o pohovoru, jakožto důvod podání své žádosti opakovaně uváděl pouze své obavy
vyplývající z obecné bezpečnostní situace v zemi. Žalovaný tento bod kasační stížnosti uzavírá,
že pokud stěžovatel a) před správním orgánem tyto až v žalobě uváděné nové dvě skutečnosti ani
nenaznačil, pak nelze správnímu orgánu v žalobě (a nyní i v kasační stížnosti), poté, co správní
řízení bylo pravomocně ukončeno, vyčítat že se k těmto skutečnostem ve svém rozhodnutí
nevyjádřil či že k takovým v té době neexistujícím tvrzením neprováděl důkazní prostředky.
Tvrzení stěžovatelů, že provedené správní řízení vykazuje vady, neboť skutková podstata, z níž
žalovaný v žalobami napadených rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, uplatňované jakožto jeden ze dvou důvodů podání jejich kasační stížnosti, se jeví
vzhledem k výše uvedenému zcela nepatřičným.
Mezinárodní ochrana formou humanitárního azylu se uděluje jen v ojedinělých a velmi
závažných případech, kdy je např. žadatel v situaci bezprostředního ohrožení života
či v případech nemožnosti po návratu do vlasti dosáhnout na nutnou adekvátní péči. Například
Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku sp. zn. 5 A 720/2000, ze dne 28. 5. 2002 uvádí,
že zákonodárce „zákon o azylu, tedy možnost humanitárního azylu, koncipoval výslovně jako dobrodiní státu,
nikoli jako právo na přiznání azylu. Ve správním řízení se lze domáhat pouze ochrany práv, nikoli něčeho,
co právem není, byť by zákon umožňoval správnímu orgánu rozhodnutí o tom vydat.“ Podobně o možnosti
udělení humanitárního azylu hovoří i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, který navíc upozorňuje, že „správní orgán o humanitárním azylu rozhoduje v
mezích svého uvážení, které je soudem přezkoumatelné pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického uvažování a zda premisy takového úsudku byly
zjištěny správným procesním postupem.“ Žalovaný v případě stěžovatelů zvláštního zřetele hodné
důvody pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu neshledal. I vztahu k možnosti
udělení humanitárnímu azylu správní orgán vycházel ze skutečností, které vyšly najevo v průběhu
správních řízení, a je přesvědčen, že na podkladě těchto skutečností v rámci provedeného
správního řízení řádně zjistil a následně i řádně posoudil osobní situaci stěžovatelů, když zkoumal
rodinnou, sociální a ekonomickou situaci stěžovatelů a současně přihlédl i k věku a zdravotnímu
stavu stěžovatelů.
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku [§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dál jen „s. ř. s.“)], je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.); stěžovatelé jsou zastoupeni
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je rovněž přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. O přijatelnou kasační stížnost se podle usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného pod č. 933/2006 Sb. NSS, jedná
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost vznáší ne plně prejudikovanou právní
otázku; (2) kasační stížnost obsahuje právní otázku, která je dosavadní judikaturou řešena
rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon; (4) pokud bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je dán čtvrtý důvod přijatelnosti kasační
stížnosti, neboť bylo rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. V této souvislosti Nejvyšší správní soud
odkazuje na rozsudek ze dne 23. 8. 2010, č. j. 5 Azs 15/2010 - 76, v němž mimo jiné uvedl,
že při posouzení otázky, zda v daném případě i při postupu podle §75 odst. 1 s. ř. s. budou dány
dostatečné záruky pro zachování principu „non-refoulement“, bude krajský soud muset pečlivě
vážit konkrétní skutkové okolnosti daného případu. Jinými slovy, bude muset tuto otázku
posoudit ve vztahu ke konkrétní situaci, ve které se stěžovatel v daném případě nachází.
Kasační stížnost je důvodná.
Krajský soud v rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatelům nehrozí vážná újma,
což dovodil z toho, že stěžovatelé nikdy neměli žádné potíže se státními úřady, ve vlasti proti nim
nebylo a není vedeno trestní stíhání. Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje fakt,
že takové konstatování má oporu v samotném tvrzení stěžovatele v žádosti. Krajský soud však
nikterak již nebere v potaz další relevantní skutečnosti; předvolání stěžovatele k výslechu
v trestním řízení jako podezřelého dle §256 trestního zákoníku Ukrajiny, ačkoliv sám krajský
soud listinu obsahující tuto informaci provedl jako důkaz (str. 6 rozsudku). Stejně tak nebere
v potaz povolávací rozkaz, který rovněž jako listinný důkaz v řízení před soudem provedl. Tyto
listiny, z hlediska možného dopadu na případné vrácení stěžovatelů do země původu, nehodnotil.
Krajský soud se těmito skutečnostmi zabýval pouze ohledně udělení azylu; uvedl, že je vázán
dle §75 odst. 1 s. ř. s., skutkovým a právním stavem, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu.
Nejvyšší správní soud závěry krajského soudu stran aplikace §75 odst. 1 s. ř. s. nesdílí.
Jak již Nejvyšší správní soud vysvětlil ve svém rozsudku ze dne 23. 8. 2010,
č. j. 5 Azs 15/2010 - 76, je třeba prolomit závazné procesní pravidlo obsažené v §75 odst. 1
s. ř. s. za předpokladu, že by bylo třeba použít právní normu požívající aplikační přednosti,
konkrétně pak článek 3 Úmluvy, který je třeba ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská
práva (viz např. rozsudek ESLP ze dne 7. 7. 1989 Soering proti Spojenému království, rozsudek ze dne
17. 12. 1996 Ahmed proti Rakousku, rozsudek ze dne 29. 4. 1997 H.L.R. proti Francii, rozsudek
ze dne 4. 2. 2005 Mamatkulov a Askarov proti Turecku, rozsudek ze dne 11. 1. 2007 Salah Sheekh proti
Nizozemí, rozsudek velkého senátu ze dne 28. 2. 2008 Saadi proti Itálii, rozsudek ze dne 17. 7. 2008
NA. proti Spojenému království, rozsudek velkého senátu ze dne 27. 5. 2008 N. proti Spojenému
království a mnoho dalších) vykládat tak, že stanoví závazek České republiky nevystavit žádnou
osobu, jež podléhá její jurisdikci, reálnému nebezpečí ohrožení života či vystavení mučení nebo
nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, mj. tím, že bude vyhoštěna či v důsledku
jiných okolností donucena vycestovat do země, kde by jí taková újma hrozila.
Krajský soud tedy měl posoudit, zda v situaci, kdy stěžovatelé v řízení před soudem uvedli
skutečnosti, které prokazatelně nastaly až po právní moci rozhodnutí správního orgánu ve věci
mezinárodní ochrany a které jsou zároveň relevantní pro možné udělení mezinárodní ochrany
dle §12 písm. b) zákona o azylu či doplňkové ochrany ve smyslu §14a odst. 2 písm. a) a b)
zákona o azylu, existují dostatečné záruky, že i v případě postupu soudu podle §75 odst. 1 s. ř. s.
zde existují dostatečné právní záruky, že nedojde k nucenému vycestování stěžovatelů do země
původu dříve, než budou k tomu příslušným správním orgánem dostatečně zváženy tyto nové
okolnosti.
Uvedený závěr potvrdil i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, a to v usnesení
ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84, dostupném na www.nssoud.cz, ve kterém se zabýval
otázkou, zda v případě žalob ve věcech mezinárodní ochrany nejsou dány specifické důvody
k prolomení jiného závazného procesního ustanovení, konkrétně §75 odst. 2 věty první s. ř. s.,
podle něhož soud přezkoumává napadené správní rozhodnutí v mezích žalobních bodů.
Rozšířený senát ve zmíněném usnesení konstatoval: „Ve věcech mezinárodní ochrany totiž existují
mezinárodní závazky, které je třeba respektovat; ostatně mezinárodní smlouvou je soud rovněž vázán
a je oprávněn také posuzovat soulad jiného předpisu s takovou smlouvou (čl. 10, čl. 95 Ústavy). Soud tedy musí
nad rámec žalobních bodů respektovat princip non-refoulement vyplývající z Ženevské úmluvy a i z čl. 3 evropské
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. (…) Pro daný případ to znamená, že by soud nemohl
přehlédnout (bez ohledu na obsah žaloby), pokud by byly dány důvody k ochraně žalobce před hrozící vážnou
újmou v zemi původu, které žalovaný nezohlednil za situace, kdy již nepřichází v úvahu žádné další řízení,
v němž by mohla být ochrana poskytnuta. (…) Pokud tedy soud má k dispozici poznatky o tom, že žadateli
o azyl je nezbytné poskytnout doplňkovou ochranu podle §14a zákona o azylu, neboť její neposkytnutí by bylo
narušením zásady non-refoulement a ochranu již nelze poskytnout v jiném řízení, rozhodnutí žalovaného zruší,
aniž by taková skutečnost musela být žalobou výslovně namítána. (…) Pokud tedy soud nemá poznatky
podporující závěr, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo nezbytné poskytnout cizinci doplňkovou ochranu,
neboť k tomu byly důvody plynoucí ze zásady non-refoulement, která již nemůže být zajištěna v jiném řízení,
pak možnost překročení žalobních bodů je vázána jen na výjimky upravené soudním řádem správním (tedy musela
by být zjištěna buď nicotnost rozhodnutí, nebo jeho nepřezkoumatelnost znemožňující přezkoumání v mezích
žalobních bodů).“ Tyto závěry rozšířeného senátu jsou obdobně použitelné i pro postup krajského
soudu podle §75 odst. 1 s. ř. s.
Krajský soud tedy může postupovat v souladu s §75 odst. 1 s. ř. s. pouze tehdy, pokud
dospěje k závěru, že ač jsou zde z hlediska mezinárodní ochrany nové relevantní skutečnosti,
které nebyly v řízení před správním orgánem zohledněny, existují v daném případě dostatečné
záruky pro to, že tyto nové skutečnosti budou dodatečně posouzeny k tomu příslušným správním
orgánem v novém správním řízení. Dlužno dodat, že by se s ohledem na čl. 13 Úmluvy i na čl. 36
odst. 2 Listiny základních práv a svobod mělo vždy jednat o takové řízení, které je ukončeno
rozhodnutím podléhajícím možnému soudnímu přezkoumání dříve, než skutečně dojde
k vyhoštění či jinému nucenému navrácení dané osoby do země původu.
Krajský soud však takto nepostupoval, když nové skutečnosti vůbec testem zásady non-
refoulement neprověřil. Z tohoto důvodu spatřuje v postupu krajského soudu zdejší soud zásadní
pochybení, které může mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelů, a proto shledal
kasační stížnost nejen přijatelnou, ale i důvodnou, neboť krajský soud nepřihlédl ke konstantní
judikatuře zdejšího soudu a nezabýval se testem principu non-refoulement vůči stěžovatelům
a nové skutečnosti vůbec neposuzoval.
K námitce týkající se humanitárního azylu odkazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55 podle něhož „smysl institutu humanitárního azylu podle §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout
i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13
zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může
zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí
postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež
předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle,
vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“
Obdobně Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48:
„V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří
kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností
konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány
za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda
premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud
oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (prejud. III. ÚS 101/95).“
Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný nemohl k stěžovateli v žalobě nově
uvedeným skutečnostem přihlédnout, neuváděli-li je již ve správním řízení; co se týče v žádosti
uváděných skutečností, zdejší soud souhlasí s posouzením žalovaného i krajského soudu, že tyto
nejsou relevantní pro udělení humanitárního azylu, a neshledává, že by žalovaný překročil meze
správního uvážení.
Ohledně námitky týkající se provedení zprávy UNHCR zdejší soud uvádí, že tato námitka
stěžovatelů není pro svou obecnost přezkoumatelná, když stěžovatelé nesdělují, v čem spatřují
rozpornost této zprávy se zprávami o stavu v zemi původu stěžovatelů uváděných žalovaným.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatelů proti rozsudku
krajského soudu je opodstatněná, a proto napadený rozsudek podle §110 odst. 1 věty první před
středníkem s. ř. s. zrušil, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
V novém řízení bude na krajském soudu, aby se zabýval všemi stěžovateli v žalobě
tvrzenými skutečnostmi stran nemožnosti jejich vycestování a prověřil je testem zásady non-
refoulement, vyhodnotil je ve světle již soustředěných zpráv o zemi původu a dalších aktuálních
zpráv z toho hlediska, zda jsou relevantní pro udělení mezinárodní ochrany dle §13 písm. b)
zákona o azylu či doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu, a zda existují dostatečné záruky,
že i v případě postupu soudu podle §75 odst. 1 s. ř. s. zde existují dostatečné právní záruky,
že nedojde k nucenému vycestování stěžovatelů do země původu dříve, než budou k tomu
příslušným správním orgánem dostatečně zváženy tyto nové okolnosti.
V této souvislosti je tak třeba přihlédnout ke všem skutečnostem, které byly
v průběhu správního řízení zjištěny, a to nejen z výpovědí stěžovatelů a jimi předložených listin,
ale i ze současných zpráv o situaci v zemi původu, a zejména přihlédnout k novému tvrzení
stěžovatelů o předvolání stěžovatele k výslechu v trestním řízení jako podezřelého dle §256
trestního zákoníku Ukrajiny a existenci povolávacího rozkazu.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 24. března 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu