ECLI:CZ:NSS:2016:6.ADS.170.2015:53
sp. zn. 6 Ads 170/2015 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: A. P. M.,
zastoupen Mgr. Blankou Duškovou, advokátkou se sídlem nám. Gen. Knopa 837, Žamberk,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 12. 2. 2013, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 1. 6. 2015, č. j. 53 Ad
10/2013 – 233,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Blance Duškové, advokátce se sídlem
nám. Gen. Knopa 837, Žamberk, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 7.865 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce brojí proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) ze dne 1. 6. 2015,
č. j. 53 Ad10/2013 - 233 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 2. 2013, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“).
Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla námitky žalobce a potvrdila rozhodnutí
České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 11. 2012, č. j. X, (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“) kterým byla zamítnuta žádost žalobce o invalidní důchod pro nesplnění podmínek §
38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o důchodovém pojištění“), s přihlédnutím k článku 57 odst. 1 Nařízení Evropského
parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, (dále jen
„nařízení č. 883/2004“). Žalovaná v prvostupňovém rozhodnutí uvedla, že ve smyslu čl. 57 odst.
1 nařízení č. 883/2004 nelze přiznat dávku, jestliže doba pojištění získaná podle českých právních
předpisů nedosahuje jednoho roku a pouze na základě této doby pojištění nevznikne podle
českých právních předpisů nárok na dávku. Žalobce v období od 29. 2. 2012 do 3. 10. 2012 získal
pouze 218 dnů pojištění a nesplňuje tak podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na
invalidní důchod podle českých právních předpisů, a ani podmínku jednoho roku pro získání
nároku na invalidní důchod podle nařízení č. 883/2004. V napadeném rozhodnutí žalovaná
uvedla, že přestože je žalobce po stránce zdravotní uznán invalidním, nemá nárok na invalidní
důchod podle českých předpisů z důvodu nesplnění podmínky potřebné doby pojištění ke dni
vzniku invalidity, a ani podle nařízení nárok na dílčí důchod, protože v českém důchodovém
pojištění nezískal ani dobu jednoho celého roku pojištění. Dále žalovaná uvedla, že krátká doba
českého důchodového pojištění bude zohledněna při výpočtu důchodu polským nositelem
pojištění, jemuž žalovaná postoupila dne 7. 11. 2012 tiskopisy žádosti o polský invalidní důchod.
V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce tvrdil, že byl v řízení o invalidní důchod
diskriminován, tvrdil porušení článků 25, 26 a 35 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“). Hodnocení svého zdravotního stavu označil za neprofesionální,
neodpovídající skutečnosti a špatné. Už v Polsku byl v roce 2007 uznán invalidním I. stupně.
Při práci v kotelně utrpěl celkem pět pracovních úrazů, které nehlásil. Lékaři, kteří jej v České
republice ošetřovali, k němu přistupovali zaujatě, neprofesionálně, odmítali mu provést
magnetickou rezonanci celé páteře.
V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud uvedl, že byly zpracovány
dva posudky Posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR v Hradci Králové
a v Praze (dále jen „PK MPSV“), a oběma těmito posudky má za prokázáno, že rozhodujícím
postižením žalobce způsobujícím jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je bolestivé
onemocnění páteře v důsledku degenerativních změn, zejména v oblastech páteře krční a bederní,
kdy se jedná o středně těžké funkční postižení, dlouhodobě stabilizované, se zařazením
dle kapitoly XIII, oddílu E, položky 1c přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., o posuzování
invalidity (dále jen „vyhláška č. 359/2009 Sb.“), s poklesem pracovní schopnosti o 40%,
tedy odpovídající I. stupni invalidity. Oba posudky PK MPSV soud hodnotí jako přesvědčivé,
podrobné, úplné a nemá důvod o nich pochybovat. V tomto ohledu je zejména posudek
PK MPSV v Praze velmi podrobný, reaguje na veškeré námitky vznesené žalobcem vůči posudku
PK MPSV v Hradci Králové, a mimo jiné rozebírá důvody, pro něž lze dospět k jednoznačnému
závěru, že invalidita žalobce je výsledkem degenerativních změn na páteři vzniklých již několik let
před jím tvrzenými pracovními úrazy a nikoliv výsledkem právě tvrzených úrazů. Žalobce
již ve správním řízení a dále pak i v žalobě proti napadenému rozhodnutí tvrdil, že se stal
invalidním následkem pracovního úrazu, přičemž poukazoval na to, že v průběhu června 2012
utrpěl celkem pět pracovních úrazů, a to na pravé ruce, pravé noze a páteři. Tato jeho tvrzení
však nebyla nijak doložena, nevyplynula ani ze zjištění učiněných žalovanou ve správním řízení,
a rovněž dokazování před soudem neprokázalo, že by žalobce nějaké pracovní úrazy utrpěl.
Jeho bývalý zaměstnavatel na dotaz žalované sdělil, že mu žádný pracovní úraz hlášen nebyl,
lékařská zpráva MUDr. Č. hovoří na základě sdělení žalobce o úrazech v měsíci červenci 2012,
ovšem sám žalobce tvrdí, že k nim došlo v měsíci červnu, přičemž rozhodnutí o jeho pracovní
neschopnosti dokládá, že v červenci 2012 byl již práce neschopen a tedy nemohl pracovní úraz
utrpět. Z posudků posudkových lékařů pak jednoznačně vyplývá, že postižení páteře
je důsledkem degenerativních změn, nikoliv následkem nějakého úrazu. Invalidita následkem
pracovního úrazu nebyla prokázána, proto žalobce musel pro vznik nároku na invalidní důchod
naplnit podmínku potřebné doby pojištění.
Potřebná doba pojištění u žalobce činí v souladu s §40 odst. 1 písm. f) a odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění 5 let z období 10 let před vznikem invalidity, resp. 10 let z období
posledních 20 let před vznikem invalidity. Dobou pojištění je podle §5 odst. 1 písm. a) zákona
o důchodovém pojištění doba, po kterou byl žalobce v pracovním poměru, což u žalobce bylo
55 dní. Stejně jako dobu pojištění lze hodnotit i náhradní dobu pojištění (§12 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění), tedy dobu účasti na pojištění uchazeče o zaměstnání a osoby pobírající
nemocenské dávky [§5 odst. 1 písm. m) a u) zákona o důchodovém pojištění], ovšem pouze
za předpokladu, že doba pojištění trvala alespoň jeden rok (§12 odst. 1 zákona o důchodovém
pojištění). K tomu v případě žalobce nedošlo, doba pojištění činí pouze již zmíněných 55 dní.
I kdyby však byly zohledněny všechny doby účasti na pojištění, jednalo by se toliko o 218 dnů,
tedy nárok na invalidní důchod by žalobci pro nesplnění podmínky potřebné doby pojištění
nevznikl. Žalobci pak nevznikl nárok ani na důchod dílčí, neboť jak správně a podrobně osvětlila
žalovaná ve svém rozhodnutí, podmínkou pro přiznání takového dílčího důchodu je právě
získání doby pojištění na území ČR podle jejích právních předpisů alespoň v délce trvání jednoho
roku. Rozhodnutí žalované tedy spočívá na správně zjištěném skutkovém stavu a správném
právním posouzení, neboť žalobcův zdravotní stav sice odpovídá invaliditě I. stupně, nicméně
žalobce nesplnil potřebnou podmínku délky pojištění ani pro vznik nároku na invalidní důchod
podle české právní úpravy, ani pro vznik nároku na důchod dílčí podle nařízení č. 883/2004.
O invaliditu v důsledku pracovního úrazu u žalobce nejde. Krajský soud na závěr konstatoval,
že ze správních spisů nezjistil jakkoli nevhodné kroky žalované, v nichž by bylo možné spatřovat
diskriminaci žalobce, snižování jeho důstojnosti či porušení zmíněných článků Listiny. Z výše
uvedených důvodů žalobu zamítl.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podává kasační stížnost proti napadenému rozsudku
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále „s. ř. s“), a dále z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel je přesvědčen, že jak krajský soud, tak i žalovaná chybně vyhodnotily
potřebnou dobu pojištění pro posouzení nároku žalobce na invalidní důchod, když tuto dobu
pojištění posuzovaly pouze z období od 29. 2. 2012 do 3. 10. 2012. Pro posouzení potřebné doby
pojištění mělo být vzato v potaz již období od 28. 10. 2010, tj. ode dne, kdy se žalobce ocitl na
území České republiky. Stěžovatel přijel do České republiky společně se svými nezletilými dětmi
dne 28. 10. 2010. Po podání písemné žádosti o udělení politického azylu žalobce a jeho děti
strávili první měsíc v azylovém zařízení v Zastávce u Brna, a poté byli přestěhováni
do pobytového střediska v Kostelci nad Orlicí, které žalobce a jeho děti opustili dne 20. 1. 2012,
poté, co byla jejich žádost o udělení mezinárodní ochrany shledána nepřípustnou. Stěžovatel
má za to, že jako náhradní doba pojištění ve smyslu §5 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém
pojištění měla být analogicky vyhodnocena i doba jeho „držení“ v azylových zařízeních. Chybné
posouzení této stěžejní právní otázky soudem, ale i správním orgánem má dle názoru žalobce
za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Stěžovatel si je vědom, že doba jeho pobytu
v azylových zařízeních není výslovně uvedena ve výčtu náhradních dob pojištění stanovených
zákonem o důchodovém pojištění, je však přesvědčen o tom, že v jeho případě je nutné použít
analogii zákona a dobu, po kterou byl nucen zůstat v azylových zařízeních, vyhodnotit stejně
jako dobu evidence na úřadu práce, tj. jako náhradní dobu pojištění. Opačný výklad by vedl
k jeho diskriminaci, neboť až do rozhodnutí o žádosti o udělení mezinárodní ochrany byl
stěžovatel nucen v azylových zařízeních setrvat bez možnosti zaměstnání či zaevidování
se na příslušném úřadu práce.
Stěžovatel je dále toho názoru, že jak krajský soud tak i žalovaná dostatečně neaplikovaly
článek 57 odst. 3 nařízení č. 883/2004. V souladu s tímto článkem měla žalovaná vyžádat
od polského nositele pojištění dobu pojištění získanou podle polských právních předpisů a tuto
dobu pojištění vyhodnotit jako dobu pojištění získanou podle českých právních předpisů.
Žalovaná však zprávy od polského nositele pojištění nevyčkala a žádost žalobce o invalidní
důchod zamítla, přičemž důsledkem tohoto chybného postupu je vydání nezákonného
rozhodnutí.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti uvádí, že nesouhlasí se závěry o jeho invaliditě
I. stupně. Je přesvědčen, že jeho zdravotní stav nebyl posouzen komplexně. Lékaři,
kteří ho ošetřovali, k němu přistupovali zaujatě, neprofesionálně, odmítali mu provést
magnetickou rezonanci celé páteře. Jimi zpracované lékařské zprávy, které byly následně
podkladem pro zadané lékařské posudky, nezachycují skutečný zdravotní stav žalobce,
který je velmi těžce nemocen. Jak posudky posudkových lékařů Okresní správy sociálního
zabezpečení (dále jen „OSSZ“) a České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“),
tak i posudky PK MPSV v Hradci Králové a v Praze nebyly zpracovány s dostatečnou odbornou
erudicí. Posudkové komise MPSV nebyly složeny z erudovaných lékařů, v komisích nebyl
přítomen uznávaný specialista radiolog, ortoped, neurochirurg, např. p. profesor V. B. Stěžovatel
proto žádá o ustanovení komise složené z uznávaných špičkových lékařů – profesorů, kteří
provedou novou magnetickou rezonanci jeho celé páteře, mozku a poškozených kloubů,
a náležitě tak zhodnotí zdravotní postižení žalobce.
Stěžovatel opakovaně uváděl, že v rámci zaměstnání u společnosti SPK Žamberk s.r.o.
(zaměstnán jako obsluha kotle) utrpěl hromadu pracovních úrazů, z nichž pět pracovních úrazů
bylo zásadních. V důsledku nedostatečného zdokumentování pracovních úrazů MUDr. J. neměli
další posuzující lékaři, konkrétně ortoped MUDr. J. a neurolog MUDr. S. dostatek informací pro
posouzení jeho zdravotního postižení v důsledku pracovních úrazů.
Podle názoru stěžovatele správní orgán při zjišťování skutkového stavu nepostupoval
v souladu s §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů,
(dále jen „správní řád“) neboť pro řádné posouzení zdravotního postižení stěžovatele neprovedl
jím požadovanou magnetickou rezonanci celé páteře, mozku a vyšetření těžkých kovů v krvi.
Bez těchto zdravotních vyšetření nemohly být nejen posudky posudkových lékařů OSSZ a ČSSZ,
ale ani posudky PK MPSV zpracovány objektivně a komplexně. V důsledku těchto pochybení
nemohl být nepříznivý zdravotní stav náležitě a komplexně posouzen a zhodnocen a řízení
před správním orgánem je zatíženo podstatnou vadou a při zjišťování skutkové podstaty,
z níž správní orgán v napadených rozhodnutích vycházel, byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost.
Pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud napadené rozhodnutí zrušit.
Stěžovatel na závěr uvádí, že jej žalovaná svým postupem zkrátila na právu na přiměřené
hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, tedy na právu garantovaném v článku 30
odst. 1 Listiny a rovněž na právech garantovaných v článcích 34 a 35 Listiny základních práv EU.
Žalobci se ochrany lidského zdraví v České republice nedostalo, je neustále diskriminován,
od roku 2014 až dosud je bez praktického lékaře. V jeho případě došlo i ke zkrácení jeho práva
na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, garantovaného v článku 47 Listiny základních
práv EU. Žalobci byl v řízení ustanoven k ochraně jeho zájmů JUDr. Karel Hubálek,
ten jej však dostatečně nehájil, žalobce neměl možnost se s ním poradit, v podstatě zůstal sám,
jako by žádného zástupce neměl. Z výše uvedených důvodů navrhl napadený rozsudek zrušit
a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se ztotožňuje s právním názorem
uvedeným v napadeném rozsudku. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána včas, osobou oprávněnou, jež je zastoupena advokátem,
a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadený rozsudek takovými vadami netrpí a že kasační stížnost není důvodná.
K první kasační námitce stěžovatele, že pro posouzení potřebné doby pojištění mělo být
vzato v potaz období od 28. 10. 2010 do 20. 1. 2012, kdy s ním probíhalo řízení o mezinárodní
ochraně, Nejvyšší správní soud uvádí, že tuto námitku stěžovatel neuplatnil v žalobě. Stejně
tak stěžovatel v žalobě neuplatnil námitku, že žalovaná měla v souladu s článkem 57
odst. 3 nařízení č. 883/2004 vyžádat od polského nositele pojištění dobu pojištění získanou
podle polských právních předpisů a tuto dobu pojištění vyhodnotit jako dobu pojištění získanou
podle českých právních předpisů. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. kasační stížnost není přípustná,
opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, dospěl k závěru,
že „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní
ochraně, nýbrž zachování kasačního charakteru řízení o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících
předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat, aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody
nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní,
že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím
spojené. (všechna zde citovaná judikatura je dostupná na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud
tak musel obě tyto kasační námitky vyhodnotit jako nepřípustné, neboť stěžovatel je neuplatnil
v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl. Dále se proto Nejvyšší správní soud zabýval
jen přípustnými kasačními námitkami.
Právní úprava posuzování invalidity a podmínek nároku na invalidní důchod je obsažena
v ustanovení §39 zákona o důchodovém pojištění, které ve znění platném a účinném
po 31. 12. 2009 upravuje tři stupně invalidity. Jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla
nejméně o 35%, avšak nejvíce o 49%, jedná se o invaliditu prvního stupně. Pokud se jedná
o pokles pracovní schopnosti nejméně o 50%, avšak nejvíce o 69%, jedná se o invaliditu druhého
stupně, a konečně v případě poklesu nejméně o 70% se jedná o invaliditu třetího stupně.
Správní rozhodnutí o nároku na invalidní důchod je závislé především na odborném
lékařském posouzení. Podle právní úpravy platné a účinné po 31. 12. 2009 platí, že zdravotní stav
a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového
pojištění a pro účely odvolacího řízení správního (tzn. námitkového řízení) posuzuje Ministerstvo
práce a sociálních věcí, pokud napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě posudku okresní
správy sociálního zabezpečení; za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise.
Při přezkumu takového rozhodnutí neposuzuje soud věcnou správnost posudku, neboť k tomu
nemá potřebné odborné znalosti. Posudek PK MPSV soud hodnotí jako každý jiný důkaz
podle zásad upravených v §77 odst. 2 s. ř. s., avšak s ohledem na mimořádný význam v tomto
řízení bývá tento posudek důkazem rozhodujícím v případech, kdy z hlediska své celistvosti
a přesvědčivosti nevzbuzuje žádných pochyb, a nejsou-li tu ani žádné jiné skutečnosti
nebo důkazy, kterými by správnost posudku mohla být zpochybněna. Požadavek úplnosti
a přesvědčivosti kladený na tyto posudky spočívá pak v tom, aby se komise vypořádala se všemi
rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které posuzovaný namítá, a aby své posudkové
závěry náležitě odůvodnila. Jelikož žalovaná rozhoduje o nároku na invalidní důchod,
příp. o změně tohoto nároku či jeho odnětí v dvouinstančním řízení, jsou zejména
na její rozhodnutí v námitkovém řízení kladeny nároky na jasnost, srozumitelnost
a úplnost odůvodnění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2011,
č. j. 6 Ads 99/2011 - 43, a ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 Ads 11/2013 - 20).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že jeho zdravotní stav nebyl posouzen komplexně.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že posouzení zdravotního stavu a souvisejícího zbytkového
pracovního potenciálu je věcí odborně medicínskou, k níž soudy nemají potřebné znalosti.
V těchto případech soudy musí vycházet z posudků PK MPSV. Podle posudku OSSZ
Ústí nad Orlicí vypracovaného pro účely prvostupňového rozhodnutí se u stěžovatele jedná
o invaliditu prvního stupně dle §39 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění,
přičemž jeho pracovní schopnost poklesla o 35%. Rozhodující příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu je vertebrogenní algický syndrom víceetážový, tedy zdravotní
postižení uvedené v kapitole XIII. (postižení svalové a kosterní soustavy), oddíl E (dorzopatie
a spondylopatie), položka 1c (středně těžké funkční postižení), přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb.
Posudkový lékař ČSSZ, pracoviště Hradec Králové, dospěl ke shodnému závěru jako posudkový
lékař OSSZ. PK MPSV v Hradci Králové dospěla k závěru, že rozhodující příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu je vertebrogenní algický syndrom při degenerativních změnách
krční a bederní páteře a malých protruzních disků L 3/4 a L 4/5 a snížení meziobratlové
ploténky L5/S1 s poruchou dynamiky páteře především do předklonu a záklonu a s projevy
kořenového dráždění S1 oboustranně. PK MPSV v Hradci Králové stanovila míru poklesu
pracovní schopnosti na 40%. S hodnocením PK MPSV v Hradci Králové se ztotožnila
také PK MPSV v Praze a stanovila stejnou míru poklesu pracovní schopnosti. V otázce
rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu se tak tyto posudky shodly
se závěry posudků OSSZ a ČSSZ, pouze míra poklesu pracovní schopnosti byla stanovena vyšší,
než určily posudky OSSZ a ČSSZ. PK MPSV v Praze v posudkovém zhodnocení uvedla,
že degenerativní změny krční a bederní páteře byly zjištěny již v roce 2009 při vyšetření
v Německu a na bederní páteři byly potvrzeny magnetickou rezonancí v srpnu 2011
a listopadu 2012. Magnetická rezonance krční páteře provedená v dubnu 2014 neprokázala útlak
nervových struktur v důsledku degenerativních změn a nebylo zjištěno poškození míchy.
Pokud víc než rok po vydání napadeného rozhodnutí tento útlak nebyl prokázán, nebyl by zjištěn
ani v době vydání napadeného rozhodnutí, protože degenerativní změny se v průběhu času
nezlepšují. Závěry posudkových komisí, z kterých krajský soud vycházel, považuje Nejvyšší
správní soud za přesvědčivé, jasné a srozumitelné. Posudkové komise MPSV nebyly dle názoru
stěžovatele složeny z erudovaných lékařů, v komisích nebyl přítomen uznávaný specialista
radiolog, ortoped, neurochirurg. Nejvyšší správní soud uvádí, že v PK MPSV v Hradci Králové
i v PK MPSV v Praze byl přítomen lékař odbornosti neurologie, tedy lékař z oboru
dle rozhodujícího zdravotního postižení. PK MPSV v Praze k námitce stěžovatele v řízení
před krajským soudem konstatovala, že nebyl shledán důvod pro přítomnost odborného chirurga
či ortopeda při jednání posudkové komise, protože dokladovaná postižení prstů, kloubů
a hemoroidy ho neinvalidizují, jsou posudkově méně závažné než postižení páteře. Vzhledem
k přesvědčivosti závěrů posudkových komisí neshledal Nejvyšší správní soud kasační námitku
nedostatečného posouzení zdravotního stavu stěžovatele důvodnou.
Podle §38 zákona o důchodovém pojištění „Pojištěnec má nárok na invalidní důchod,
jestliže nedosáhl věku 65 let nebo důchodového věku, je-li důchodový věk vyšší než 65 let, a stal se
a) invalidním a získal potřebnou dobu pojištění, pokud nesplnil ke dni vzniku invalidity podmínky nároku
na starobní důchod podle §29, popřípadě, byl-li přiznán starobní důchod podle §31, pokud nedosáhl
důchodového věku, nebo
b) invalidním následkem pracovního úrazu.“
Vzhledem k tomu, že posudkové komise potvrdily závěr, že stěžovatel je invalidní, bylo
pro posouzení nároku na invalidní důchod nezbytné, aby žalovaná posoudila, zda stěžovatel
získal potřebnou dobu pojištění, nebo zda se stal invalidním následkem pracovního úrazu.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že v rámci zaměstnání u společnosti SPK Žamberk
s.r.o. utrpěl hromadu pracovních úrazů, z nichž pět pracovních úrazů bylo zásadních. V důsledku
nedostatečného zdokumentování pracovních úrazů neměli další posuzující lékaři dostatek
informací pro posouzení zdravotního postižení v důsledku pracovních úrazů.
Nejvyšší správní soud k této námitce uvádí, že stěžovatel již v žalobě uváděl, že tvrzené
pracovní úrazy nehlásil. Tyto úrazy tedy ani nemohly být náležitě zdokumentované, a ze spisové
dokumentace neplyne, že by stěžovatel pracovní úrazy utrpěl. Do záznamu o úrazu ze dne
10. 10. 2012 stěžovatel uvedl 5 pracovních úrazů, ke kterým mělo dojít v období od 11. 6. 2012
do 28. 6. 2012, jiný záznam o tom, že by se mělo jednat o pracovní úrazy, resp. potvrzení
zaměstnavatele, se ve spise nenachází. Žalovaná vycházela ze šetření u bývalého zaměstnavatele
ze dne 29. 1. 2013, kdy nebylo prokázáno, že v době trvání pracovního poměru stěžovatele došlo
k pracovnímu úrazu. Z posudků posudkových lékařů a posudkových komisí vyplývá, že postižení
páteře není následkem pracovního úrazu. PK MPSV v Hradci Králové uvedla, že udávané úrazy
nejsou dokumentovány žádným nálezem. Podle komise nebyly prokázány žádné poúrazové
změny kromě podezření na zlomeninu posledního článku palce pravé nohy při rentgenovém
vyšetření v říjnu 2012. Komise uzavřela, že invalidita je následkem degenerativních změn páteře,
pro které má posuzovaný obtíže trvající asi 20 let. PK MPSV v Praze se taktéž vyjádřila
k tvrzeným úrazům, kdy konstatovala, že se nejedná o invaliditu I. stupně následkem úrazu.
Degenerativní změny páteře jsou prokázané několik let před údajnými úrazy v práci. Nejvyšší
správní soud se proto ztotožňuje s posouzením krajského soudu, že dokazování před soudem
neprokázalo, že by stěžovatel nějaké pracovní úrazy utrpěl a z posudků jednoznačně vyplývá,
že postižení páteře není následkem nějakého úrazu; tuto kasační námitku proto taktéž neshledal
důvodnou. Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů uzavírá, že žalovaná řádně
zjistila skutkový stav a nedošlo tak k porušení §3 správního řádu.
Stěžovatel na závěr namítal porušení práv garantovaných Listinou základních práv
a svobod a Listinou základních práv EU. K námitce, že bylo porušeno právo na účinnou právní
ochranu a spravedlivý proces, když ustanovený zástupce stěžovatele v řízení před krajským
soudem nehájil, Nejvyšší správní soud uvádí, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu není povinné právní zastoupení a soud zástupce ustanoví, je-li to nezbytně
třeba k ochraně práv navrhovatele. Stěžovatel byl od 10. 9. 2013, kdy usnesení o ustanovení
zástupce nabylo právní moci, do 26. 11. 2014 zastoupen právním zástupcem. Usnesením ze dne
26. 11. 2014, č. j. 53 Ad 10/2013 - 210, krajský soud zprostil JUDr. Karla Hubálka funkce
ustanoveného zástupce žalobce. Důvodem bylo, že stěžovatel v podání doručeným soudu dne
29. 8. 2014 a doplněným vyjádřením ze dne 23. 9. 2014 požádal o vyloučení ustanoveného
zástupce s tím, že nadále bude v řízení jednat sám. Ze sdělení stěžovatele, které se nachází
v soudním spise na č. l. 188 plyne, že stěžovatel rezignuje na zastoupení českými advokáty,
a pokud nenajde advokáta v EU, tak se bude bránit před bezprávím sám. Z tohoto podání plyne,
že stěžovatel projevil vůli dál nebýt zastoupen ustanoveným zástupcem a ani jiným ustanoveným
zástupcem. Nejvyšší správní soud z těchto důvodů neshledal, že by v řízení před krajským
soudem došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud také neshledal
porušení článku 30 Listiny (právo na sociální zabezpečení a na pomoc v hmotné nouzi),
neboť z článku 30 odst. 3 Listiny plyne, že podrobnosti tohoto práva stanoví zákon, přičemž
žalovaná opřela své rozhodnutí právě o nesplnění podmínek stanovených zákonem
o důchodovém pojištění, který provádí tato sociální práva. Obdobně neshledal porušení
článku 34 Listiny základních práv EU, neboť podle odst. 2 tohoto článku každý, kdo oprávněně
pobývá a pohybuje se uvnitř Evropské unie, má nárok na dávky sociálního zabezpečení
a na sociální výhody v souladu s právem Unie a vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi.
Předmětem soudního přezkumu bylo rozhodnutí o zamítnutí žádosti o invalidní důchod,
proto Nejvyšší správní soud v předmětném řízení neshledal ani porušení práva na přístup
k preventivní zdravotní péči a na obdržení lékařské péče ve smyslu článku 35 Listiny základních
práv EU, tak jak to tvrdil stěžovatel.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost jako nedůvodnou
a zamítl ji. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu nelze náhradu
nákladů řízení v souladu s ustanovením §60 odst. 2 s. ř. s. přiznat.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti, v němž je právní zastoupení povinné,
usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 6 Ads 170/2015 - 25, ustanovena
zástupkyně - advokátka Mgr. Blanka Dušková. Podle §35 odst. 8 část věty prvé za středníkem
s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného advokáta stát. Ustanovená
zástupkyně v podání ze dne 15. 4. 2015 požádala přiznání odměny za 5 úkonů právní služby
(převzetí a příprava zastoupení a první konzultace ze dne 8. 9. 2015, další porada s klientem
ze dne 10. 9. 2015, ze dne 15. 9. 2015 a ze dne 29. 9. 2015, a sepis doplnění kasační stížnosti)
a doložila osvědčení o registraci k DPH. Zástupkyně dále doložila uskutečněné konzultace
se stěžovatelem. Ustanovené zástupkyni náleží odměna za 5 úkonů právní služby, a to podle §11
odst. 1 písm. b), c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (první porada s klientem
včetně převzetí a přípravy zastoupení, další tři porady s klientem přesahující jednu hodinu a sepis
doplnění kasační stížnosti). Za tarifní hodnotu se považuje ve věcech důchodového pojištění
částka 5.000 Kč (srov. §9 odst. 2 advokátního tarifu). Za jeden úkon právní služby náleží odměna
ve výši 1.000 Kč (srov. §7 bod 3 a §6 odst. 1 advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů
300 Kč (srov. §13 odst. 3 advokátního tarifu). Za pět úkonů tedy náleží odměna ve výši
6.500 Kč. Po zvýšení o DPH tedy náleží ustanovené zástupkyni odměna v celkové výši 7.865 Kč.
Tato částka bude ustanovené zástupkyni stěžovatelky vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu