ECLI:CZ:NSS:2016:6.AFS.50.2016:47
sp. zn. 6 Afs 50/2016 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové,
soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Petra Průchy v právní věci
žalobkyně: JUDr. K. T., proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova
427/31, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. července 2013, č. j.
19412/13/5000-14305-708158, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 17. prosince 2015, č. j. 29 Af 68/2013 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobkyně dne 22. září 2010 podala daňové přiznání k dani z přidané hodnoty
(dále též „DPH“) za zdaňovací období srpen 2010, ve kterém uplatnila nadměrný odpočet ve výši
1 905 931 Kč. Finanční úřad v Ivančicích (dále jen „správce daně“) následně dne 20. října 2010
vydal výzvu k odstranění pochybností, které mu vznikly na základě předchozího místního šetření
v souvislosti s přijetím zdanitelných plnění od společnosti Templářská společnost, s.r.o.,
a jejich použitím k ekonomické činnosti žalobkyně. Správci daně vznikly pochybnosti
na základě jemu dostupných informací, že Templářská společnost nebyla oprávněna nakládat
s předmětným zbožím – zařízením minipivovaru a zařízením restaurace – jako vlastník,
a tudíž ani převést vlastnické právo k daným věcem a uskutečnit tím zdanitelné plnění
ve prospěch jiného daňového subjektu, tj. žalobkyně. Na základě dožádání a jiných skutečností
totiž správce daně zjistil, že vlastníkem zařízení minipivovaru a zařízení restaurace byla společnost
VIVA leasing, a. s., nikoliv Templářská společnost, resp. její singulární právní předchůdkyně,
společnost EDHESSA, s. r. o., která zařízení minipivovaru a zařízení restaurace kupní smlouvou
převedla na Templářskou společnost. Současně správce daně vyjádřil pochybnosti také ohledně
pořízení historických map od Templářské společnosti a jejich použití k ekonomické činnosti
žalobkyně. Na základě výsledků postupu k vyjádření pochybností správce daně vydal platební
výměr, kterým žalobkyni vyměřil daň ve výši 18 247 Kč. Žalobkyně se proti rozhodnutí správce
daně bránila odvoláním, které však žalovaný zamítl v návětí označeným rozhodnutím (rozhodnutí
správce daně žalovaný změnil jen v části týkající se bankovního spojení).
[2] Proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně brojila správní žalobou podanou ke Krajskému
soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). Krajský soud žalobu shledal nedůvodnou a napadeným
rozsudkem ji zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala splnění podmínek
pro přiznání odpočtu na DPH. V případě zařízení minipivovaru a zařízení restaurace žalobkyně
podle krajského soudu neprokázala přijetí těchto zdanitelných plnění, neboť Templářská
společnost nebyla vlastníkem těchto věcí, a tudíž nemohla na žalobkyni převést jejich vlastnictví.
Těchto skutečností si žalobkyně byla nebo musela být s ohledem na personální propojení
jí a jejího daňového zástupce (manžel Ing. J. T.) s danými společnostmi vědoma. V případě
historických map žalobkyně podle soudu neprokázala jejich použití ke své ekonomické činnosti.
V daňovém řízení totiž bylo prokázáno, že od smlouvy o vkladu movitých věcí do základního
kapitálu společnosti G&C Pacific Niue Limited se sídlem v Londýně (dále jen společnost
„G&C“) žalobkyně odstoupila. Později uplatněná alternativní verze žalobkyně, podle níž hodlala
mapy využít jako expozici v rámci své advokátní kanceláře, podle krajského soudu neimplikuje,
že dané zdanitelné plnění bylo použito k ekonomické činnosti žalobkyně. Takový závěr nelze
učinit ani ve vztahu k budoucnu, neboť žalobkyně byla rozhodnutím České advokátní komory
vyškrtnuta ze seznamu advokátů.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Proti označenému rozsudku krajského soudu žalobkyně (nyní stěžovatelka) brojila
včas podanou kasační stížností z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatelka v kasační stížnosti předně uvedla, že závěr krajského soudu o tom,
že s restauračním zařízením ekonomicky nakládala společnost VIVA leasing, nemá oporu
ve spisech, neboť toto zařízení umístěné v zámku v Dukovanech stěžovatelka prodala a fyzicky
předala společnosti ABK 99 s. r. o. a z prodeje odvedla DPH. Skutečnost, že VIVA leasing
neobdržela daňový dobropis č. 002/2009 pak nemá pro věc význam, neboť daná společnost
se zařízením nikdy fakticky nenakládala, a proto je ani nemohla vrátit společnosti EDHESSA.
[5] Dále stěžovatelka namítla nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu,
kterou spatřovala v tom, že se soud nijak nevypořádal s její žalobní námitkou týkající se
nedodržení závazných lhůt pro uskutečnění vytýkacího řízení. Za nepřezkoumatelné stěžovatelka
označila též spekulace krajského soudu o propojení EDHESSA a Templářské společnosti
s její osobou, jelikož takové úvahy nemohou nic změnit na hmotněprávním posouzení sporné
otázky.
[6] Další stížnostní námitka směřovala proti závěru krajského soudu,
podle něhož stěžovatelka nikdy nenabyla vlastnické právo k zařízení minipivovaru. Zaprvé
stěžovatelka uvedla, že skutečnost, že VIVA leasing neakceptovala daňový dobropis č. 001/2009,
není z hlediska znění §42 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění,
vůbec podstatná. Odmítnutí dobropisu proto není zákonným důvodem ospravedlňujícím závěr,
že ke zdanitelnému plnění nedošlo. Zadruhé stěžovatelka poukázala na rozsudek Městského
soudu v Brně ze dne 29. ledna 2010, č. j. 34 C 90/2009 - 219, v němž soud řešil vlastnictví
zařízení minipivovaru jako prejudiciální otázku, přičemž dovodil, že EDHESSA byla oprávněna
odstoupit od kupní smlouvy uzavřené s VIVA leasing, a explicitně konstatoval, že po odstoupení
od smlouvy se vlastníkem pivovaru stala EDHESSA. Stěžovatelka přitom poukázala
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které plyne, že i posouzení předběžné otázky
v odůvodnění rozhodnutí soudu může sloužit jako podklad pro vlastní úsudek správce daně.
Správce daně tak ovšem neučinil a porušil legitimní očekávání stěžovatelky. Ani skutečnost,
že VIVA leasing i po odstoupení od smlouvy ze strany EDHESSA nadále protiprávně užívala
zařízení minipivovaru a dokonce s ním protiprávně disponovala při dalším prodeji, nemůže nic
změnit na nabytí vlastnictví žalobkyní. Fyzické předání věci totiž není předpokladem vzniku
vlastnického práva.
[7] Co se týče otázky koupě historických map a jejich užití k ekonomické činnosti,
stěžovatelka poukázala na (zatím nepravomocný) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
14. prosince 2015, č. j. 21 C 298/2013 - 46, kterým soud České advokátní komoře uložil
stěžovatelku zapsat zpět do seznamu advokátů. Stěžovatelce přitom podle ní leze klást za vinu,
že soud o dané otázce rozhodl až po dvou letech.
[8] Závěrem stěžovatelka vyjádřila pochybnost o dodržení rozvrhu práce ze strany krajského
soudu. Absolutně všechny její žaloby ve správních věcech totiž připadají 29. senátu krajského
soudu, což vzbuzuje pochyby ohledně dodržení práva na zákonného soudce ve smyslu
čl. 38 odst. 1 Listiny základních práva a svobod.
[9] Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu navrhla,
aby zrušil napadený rozsudek krajského soudu, jakož i rozhodnutí správních orgánů.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve poukázal na personální propojení
společností EDHESSA, Templářské společnosti, stěžovatelky a Ing. J. T. Dále žalovaný
zrekapituloval skutkový děj a stejně jako krajský soud dovodil, že Templářská společnost
předmětné věci nenabyla, a tudíž je ani nemohla převést na žalobkyni. K poukazu stěžovatelky
na rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2010, č. j. 34 C 90/2009 - 219, žalovaný
podotkl, že se týkal dvou otázek – určení existence zástavního práva a určení vlastnictví
k minipivovaru. Ve věci zástavního práva byl návrh žalobce (VIVA leasing) zamítnut,
řízení o určení vlastnictví minipivovaru bylo zastaveno. Soud tak podle žalovaného o vlastnictví
předmětných věcí nikdy pravomocně nerozhodl, a proto ji správce daně posoudil sám
jako předběžnou otázku. Námitku stěžovatelky týkající se historických map žalovaný označil
za zcela obecné tvrzení, jež je na místě odmítnout. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[11] Stěžovatelka v kasační stížnosti vznesla několik kasačních námitek. Nutno předeslat,
že podle §104 odst. 4 in fine s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl (nejde-li o důvody, k nimž se přihlíží z úřední povinnosti dle §109
odst. 4 s. ř. s. ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu). Jde o projev koncentrace
kasačního řízení navazující na obdobnou koncentraci řízení před krajským soudem – podle §71
odst. 2 třetí věty s. ř. s. musí být žalobní body v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu vymezeny ve lhůtě pro podání žaloby. Ustanovení §104 odst. 4 in fine s. ř. s. se přitom
vztahuje nejen na přípustnost kasační stížnosti jako celku, ale dopadá i na jednotlivé kasační
námitky; kasační námitka je proto nepřípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před soudem ve lhůtě pro podání žaloby, ač tak učinit mohl. Před posouzením
jednotlivých kasačních námitek je tedy třeba ověřit, zdali je stěžovatelka mohla vznést již v žalobě
a zdali je také včas vznesla.
[12] Z tohoto pohledu je nutno označit za nepřípustnou kasační námitku, podle níž se krajský
soud nevypořádal s žalobním důvodem odkazujícím na nedodržení závazných lhůt
pro uskutečnění vytýkacího řízení. Žádný takový žalobní bod totiž žaloba neobsahuje
(stěžovatelka v rámci prvního žalobního bodu napadenému rozhodnutí žalovaného vytýkala to,
že se opírá o výsledky vytýkacího řízení provedeného u Templářské společnosti, aniž by byla
stěžovatelka s výsledky a postupem vytýkacího řízení seznámena), přitom je zřejmé,
že nic stěžovatelce nebránilo vznést tuto námitku již v žalobě. Nelze proto vytýkat krajskému
soudu, že se nevypořádal s žalobním tvrzením, jež v žalobě absentovalo. Stěžovatelka v části
žaloby, v níž rekapitulovala dosavadní průběh řízení, sice zmínila, že překročení lhůt vytýkacího
řízení namítala v daňovém řízení, tyto důvody však v jí výslovně vymezených třech žalobních
bodech již neuplatnila.
[13] V této souvislosti je nutno jako nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 věty první s. ř. s.
odmítnout i kasační námitku vůči „spekulacím [krajského] soudu o propojení společností EDHESSA
a Templářská společnost s [její] osobou“. Nejde totiž o námitku podřaditelnou pod kasační důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s. Propojení uvedených společností se stěžovatelkou není žádnou
spekulací, nýbrž konstatací skutečnosti. Krajský soud předznamenal, že uvedené subjekty byly
propojeny nejen osobou stěžovatelky, ale i jejím manželem Ing. J. T., sama stěžovatelka byla po
většinu období svým manželem zastupována v daňových řízeních na základě plné moci; krajský
soud pak toto konstatování doplnil výčtem podrobností o výskytu Ing. J. T. v orgánech
uvedených společností (viz též dále odůvodnění tohoto rozsudku). Uvedené zjištění přitom
krajský soud učinil součástí přezkumu závěrů žalovaného o tom, zda se uskutečnila příslušná
zdanitelná plnění, jak je tvrdila stěžovatelka, a zda byla použita pro její ekonomickou činnost.
Vědomost o tvrzených ekonomických operacích mezi vzájemně propojenými subjekty, jejich
účelech a důsledcích, je nepochybně faktorem, jenž nemůže být přehlédnut při zjišťování, zda se
tvrzená zdanitelná plnění reálně odehrála a zda nejde ve skutečnosti jen o „papírové“ hry.
Stěžovatelka ostatně tato zjištění nijak nevyvrací, jen je bezdůvodně a nepodloženě označuje
za spekulativní.
[14] Zbývá nyní posoudit přípustné kasační námitky. Stejně jako v žalobě (zbývající
dva žalobní body) se i stěžejní kasační námitky stěžovatelky koncentrují na dva okruhy
zdanitelných plnění, jejichž uskutečnění a použití pro ekonomickou činnost ve smyslu §72 odst.
1 zákona o dani z přidané hodnoty je sporné – (1) koupě zařízení minipivovaru a zařízení
restaurace (přičemž mezi oběma soubory věcí, resp. hromadnými věcmi bude třeba dále
rozlišovat) a (2) koupě historických map.
[15] Pro přehlednost je vhodné citovat znění relevantního ustanovení §72 odst. 1 zákona
o dani z přidané hodnoty, ve znění v rozhodné době: „Nárok na odpočet daně má plátce, pokud přijatá
zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Nárok na uplatnění odpočtu daně vzniká
dnem, ke kterému vznikla povinnost přiznat daň na výstupu.“.
[16] Co se týče prvního okruhu kasačních námitek, zopakujme, k čemu dospěl správce daně,
žalovaný, resp. krajský soud. Původním vlastníkem zařízení minipivovaru a zařízení restaurace
byla společnost EDHESSA. Tato společnost dne 21. listopadu 2007 prodala zařízení
minipivovaru společnosti VIVA leasing, ale následně je dále užívala na základě smlouvy
o zpětném leasingu. Dne 28. března 2008 obě jmenované společnosti uzavřely kupní
a leasingovou smlouvu také ohledně zařízení restaurace (poznámka Nejvyššího správního soudu:
o každé z obou hromadných věcí tedy byly uzavírány samostatné smlouvy). Jelikož EDHESSA
neplnila své povinnosti vyplývající z leasingových smluv, odstoupila společnost VIVA leasing
dne 5. ledna 2009 od leasingových smluv a o této skutečnosti společnost EDHESSA řádně
vyrozuměla. Následně dne 21. ledna 2009 společnost EDHESSA odstoupila od kupních smluv
a vystavila daňové dobropisy č. 001/2009 a 002/2009. Dobropis č. 001/2009 byl společnosti
VIVA leasing doručen, avšak nebyl jí akceptován a zahrnut do její účetní evidence a dne
12. února 2009 byl doporučeně vrácen zpět společnosti EDHESSA. Dobropis 002/2009 nebyl
společnosti VIVA leasing vůbec doručen. EDHESSA poté deklarovala prodej minipivovaru
a zařízení restaurace Templářské společnosti kupní smlouvou ze dne 17. února 2009.
Protože však podle správce daně byla již kupní smlouva uzavřená mezi původními smluvními
stranami (EDHESSA a Templářská společnost) absolutně neplatným právním úkonem,
stěžovatelka nemohla uvedené soubory věcí od Templářské společnosti platně nakoupit.
Jelikož tedy nedošlo k vrácení uvedených věcí (zdanitelných plnění) společnosti EDHESSA,
nemohla je tato společnost ani převést na Templářskou společnost. Templářská společnost
tak dané věci nenabyla, a nemohla je proto dále prodat stěžovatelce.
[17] Veškeré tyto skutečnosti měly být podle správce daně stěžovatelce známé s ohledem
na její již zmíněné personální propojení s danými společnostmi. Stěžovatelka byla zastupována
po většinu předmětného období svým manželem Ing. J. T. na základě plné moci, a to ve věcech
všech daňových řízení. Ve společnosti EDHESSA byl jednatelem Ing. T. (22. dubna 2008 –
1. října 2009), žalobkyně byla společníkem (1. srpna 2008 – 12. února 2010), přitom od
10. srpna 2007 byla zmocněna k jednání za tuto společnost před správcem daně. Po vstupu této
společnosti do likvidace (18. května 2010) byl jmenován jejím likvidátorem Ing. J. T. Dle
obchodního rejstříku byl jednatelem Templářské společnosti Ing. J. T. (28. ledna 2009 –
1. října 2009) a dne 20. března 2009 byla zapsána prokura pro dceru jmenovaných osob B. T.
Dne 8. října 2012 byl správci daně předložen notářský zápis ze dne 7. září 2010, podle něhož B.
T., jako jediný společník Templářské společnosti, odvolává téhož dne jednatele Ing. J. T. (ač jemu
funkce jednatele zanikla dle obchodního rejstříku již dne 1. října 2009), dále odvolává prokuru
udělenou Ing. J. T. dne 1. června 2010 a též prokuru udělenou B. T. Ačkoliv Ing. T. v souvislosti
s tímto úkonem zdůraznil, že Templářská společnost nemá statutárního zástupce, přesto
v průběhu daňového řízení předložil dodatek ke kupní smlouvě ze dne 1. září 2010, který sám
jménem Templářské společnosti podepsal.
[18] Výše uvedené skutečnosti ohledně vlastnictví předmětných zdanitelných plnění
správce daně potvrdil i dalšími zjištěními. Prostřednictvím dožádání zjistil, že VIVA
leasing, která vlastnila minipivovar a zařízení restaurace na základě kupních smluv
uzavřených s EDHESSA, uzavřela dne 4. května 2009 na minipivovar leasingovou smlouvu
se společností Zámecký pivovar Oslavany s. r. o., kterou však dne 29. ledna 2010 vypověděla.
Dne 10. února 2011 pak VIVA leasing uzavřela nájemní smlouvou o nájmu zařízení minipivovaru
se společností Zámecký pivovar, a. s. Následně bylo zařízení minipivovaru dne 27. ledna 2012
prodáno dalšímu subjektu.
[19] Stěžovatelka v žalobě i v kasační stížnosti proti závěru správce daně namítala, že zařízení
minipivovaru a zařízení restaurace nabyla řádně od jejich vlastníka (a tedy naopak že společnost
VIVA leasing k nim vlastnické právo neměla), zejména však, že tuto otázku – pro správce daně
prejudiciální – již posoudil Městský soud v Brně ve svém rozsudku sp. zn. 34 C 90/2009 - 219
ze dne 29. ledna 2010 tak, že „vlastníkem pivovaru se ... stala po odstoupení od smlouvy společnost
EDHESSA“, tj. společnost, od níž zařízení minipivovaru řádně nabyla Templářská společnost
a konečně i stěžovatelka. Podle stěžovatelky byl tímto závěrem správce daně ve smyslu §99
odst. 1 daňového řádu vázán, přesto si však tuto předběžnou otázku posoudil sám a odlišně
od závěru Městského soudu v Brně. Krajský soud pak měl pochybit tím, že postup správce daně
aproboval; zejména ve světle citované věty z rozsudku Městského soudu v Brně
podle stěžovatelky nemůže obstát závěr krajského soudu, že „[městský] soud jakkoli neurčil
vlastnictví pivovaru, to zůstalo nadále sporné vzhledem k mnoha komplikovaným právním úkonům“,
přitom Městský soud v Brně všechny příslušné právní úkony ve svém rozsudku posoudil.
Stěžovatelce se přitom nedostalo řádného zdůvodnění, proč se správce daně, resp. krajský soud
od posouzení prejudiciální otázky Městským soudem v Brně odchýlil.
[20] Nejvyšší správní soud se tedy musí nejprve zabývat otázkou, zda si správce daně mohl
posoudit uvedenou předběžnou otázku sám, anebo byl vázán tím, jak o ní rozhodl Městský soud
v Brně.
[21] Podle §99 odst. 1 daňového řádu „vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl
příslušný orgán veřejné moci, je správce daně takovým rozhodnutím vázán. Ostatní otázky, o nichž přísluší
rozhodnout jinému orgánu veřejné moci, může správce daně posoudit sám.“. Vázanost je tedy podmíněna
existencí rozhodnutí, které je 1. pravomocné, 2. vydané orgánem veřejné moci, který je k řešení
otázky příslušný, a 3. které na danou otázku vskutku odpovědělo. Stěžovatelka tvrdí, že oním
rozhodnutím je citovaný rozsudek Městského soudu v Brně. O tom, že Městský soud v Brně
je orgánem veřejné moci – soudem v občanskoprávní věci – oprávněným posuzovat
hmotněprávní otázky vlastnického práva a platnosti občanskoprávních smluv v nalézacím
řízení, není sporu ani pochyb (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 91/98 ze dne 16. září 1998,
N 101/12 SbNU 57, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 64/2009 - 104 ze dne
22. ledna 2010).
[22] Městský soud v Brně jako soud prvního stupně citovaným rozsudkem rozhodl spor
mezi žalobkyní VIVA leasing a společnostmi G&C a Templářská společnost (mimochodem
zastoupených stěžovatelkou jako advokátkou, později jako obecnou zmocněnkyní)
jako žalovanými o určení existence zástavního práva k minipivovaru a o vzájemném návrhu
společnosti G&C na určení vlastnictví minipivovaru. Žalobkyně VIVA leasing se totiž domáhala
určení neexistence zástavního práva k minipivovaru, jež mezitím zřídila EDHESSA (singulární
právní předchůdkyně Templářské společnosti) – s tvrzením, že právě VIVA leasing je vlastníkem,
a nikoli EDHESSA. Je zřejmé, že Městský soud v Brně si jako vlastní prejudiciální otázku musel
vyřešit, kdo – zda VIVA leasing či EDHESSA – byl vlastníkem zařízení minipivovaru,
neboť na této otázce jednak záviselo určení, zda má žalobkyně VIVA leasing naléhavý právní
zájem na určení neexistence zástavního práva (ten by měla jen v případě, že byla vlastníkem),
resp. zda zástavní právo bylo zřízeno po právu vlastníkem, tj. společností EDHESSA.
Jde přitom o tutéž předběžnou otázku, na jejímž zodpovězení svůj závěr postavil správce daně,
potažmo krajský soud: podle nich byla původním vlastníkem zařízení minipivovaru společnost
VIVA leasing, a naopak jí nebyla společnost EDHESSA, která tak nemohla převést své vlastnické
právo na Templářskou společnost a ta následně na stěžovatelku. Městský soud v Brně
však žalobu VIVA leasing zamítl, neboť tutéž prejudiciální otázku vyřešil odlišně. Dospěl
k závěru, že VIVA leasing nezaplatila společnosti EDHESSA kupní cenu za minipivovar,
EDHESSA tak po právu a účinně odstoupila od kupní smlouvy, tudíž se vlastníkem
minipivovaru stala opět společnost EDHESSA. Žalobkyně VIVA leasing tak nebyla vlastníkem,
nebyla v řízení před Městským soudem v Brně aktivně legitimována, tudíž ani nemohla mít
naléhavý právní zájem na určení, že tu zástavní právo k minipivovaru není. To, že uvedeným
rozsudkem Městský soud v Brně současně zastavil řízení o vzájemném návrhu společnosti G&C
na určení vlastnictví k minipivovaru, na věci nic nemění. Stalo se tak jen v důsledku zpětvzetí
vzájemného návrhu a tímto zpětvzetím nebyl nijak dotčen závěr Městského soudu v Brně
o prejudiciální otázce, jíž bylo právě určení vlastnictví k zařízení minipivovaru v době,
kdy k němu EDHESSA zřídila zástavní právo.
[23] Stěžovatelce by tak bylo možno přisvědčit v tom, že závěry Městského soudu v Brně
vyslovené v odůvodnění rozsudku o jím řešené totožné prejudiciální otázce se liší od závěrů
žalovaného, resp. krajského soudu. Je pravda, že výrok rozsudku Městského soudu v Brně
je (toliko) zamítavý a že tento výrok přísně vzato na prejudiciální otázku pro správce daně
závazně ve smyslu §99 odst. 1 daňového řádu neodpovídá, tento zamítavý výrok však spočívá
na hmotněprávním posouzení prejudiciální otázky v odůvodnění rozsudku. Byť by tedy správce
daně nemohl být posouzením prejudiciální otázky Městským soudem v Brně stricto sensu vázán,
stěžovatelka správně poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 142/2004
(správně 9 Afs 142/2007 - 72) ze dne 29. června 2008 (správně ze dne 19. června 2008),
publ. pod č. 2304/2011 Sb. NSS, podle něhož může takové posouzení prejudiciální otázky sloužit
správci daně jako podklad pro vlastní úsudek. Tuto možnost, vyslovenou v citovaném rozsudku
Nejvyššího správního soudu, samozřejmě nelze chápat jako pozvánku k otevřené libovůli.
Existuje-li zde – ve formě pravomocného rozhodnutí – odpověď k tomu povolaného orgánu
veřejné moci, byť sama vyslovená jen v rámci odůvodnění jím řešené prejudiciální otázky,
správce daně ji jako podklad pro vlastní úsudek o předběžné otázce k námitce daňového
subjektu vzít musí a – zejména hodlá-li na ni odpovědět jinak – musí přesvědčivě vyložit důvody,
které ho k odlišné odpovědi na prejudiciální otázku vedly. Toto konstatování plyne
již jen z obecné povinnosti správce daně, resp. soudu řádně odůvodnit svá rozhodnutí
a vypořádat včas a řádně vznesené odvolací či žalobní námitky.
[24] To vše by ovšem platilo jen za předpokladu, že zde nějaké pravomocné rozhodnutí je.
Stěžovatelka však zamlčela, že jí odkazovaný rozsudek Městského soudu v Brně nejen že není
pravomocný, ale že zde není vůbec. S výjimkou výroku III o zastavení řízení o vzájemném
návrhu žalované společnosti G&C byl totiž (v odvolacím řízení o odvolání žalobkyně
VIVA leasing) zrušen usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 47 Co 219/2010 - 336 ze dne
8. prosince 2011 a řízení o žalobě VIVA leasing bylo zastaveno (usnesení nabylo právní moci
16. ledna 2012). Důvodem bylo zpětvzetí žaloby, s nímž oba žalovaní (Templářská společnost
a společnost G&C, zastoupená stěžovatelkou) souhlasili. Za této situace tak správci daně,
resp. žalovanému v tomto řízení nic nebránilo, aby si předběžnou otázku vlastnictví zařízení
minipivovaru posoudil ve smyslu §99 odst. 1 věty druhé daňového řádu sám.
[25] Žalovaný svou odpověď na předběžnou otázku opřel o své hodnocení – z pohledu
občanského práva hmotného – platnosti, resp. neplatnosti kupní smlouvy mezi společností
EDHESSA a Templářskou společností, resp. na závěru, že k platnému a účinnému odstoupení
společnosti EDHESSA od kupní smlouvy s VIVA leasing nedošlo. Poukázal v této souvislosti
na neakceptaci, resp. nedoručení příslušných daňových dobropisů. Žalovaný dále poukázal na to,
že následně u společnosti EDHESSA nebylo prokázáno naplnění podmínek pro opravu základu
daně a výše daně ve smyslu §42 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění v rozhodné době,
jejímž předpokladem by bylo platné a účinné odstoupení od kupní smlouvy. Žalovaný dále
poukázal na závěr vytýkacího řízení u Templářské společnosti, v němž byly údajně
tyto skutečnosti prokázány, a tento závěr – právě s ohledem na personální propojení společností
se stěžovatelkou – musel být i stěžovatelce znám. Žalovaný konečně poukázal na zjištění „v jiném
daňovém řízení“ a na důkazní prostředky získané od VIVA leasing, z nichž plyne, že VIVA
leasing se zařízením minipivovaru právně i fyzicky disponovala. Ve vztahu k odlišnému
posouzení prejudiciální otázky Městským soudem v Brně žalovaný pouze konstatoval, k jakému
závěru o prejudiciální otázce dospěl sám, aniž by se závěry Městského soudu v Brně podrobněji
zabýval. To však ve skutečnosti ani nemusel, neboť rozsudek Městského soudu v Brně,
jak se nyní ukázalo, byl zrušen.
[26] Krajský soud k témuž problému doplnil toliko to, že rozsudek Městského soudu v Brně
otázku vlastnictví zařízení minipivovaru najisto nepostavil, že „vlastnictví minipivovaru ... zůstalo
nadále sporným vzhledem k mnoha komplikovaným právním úkonům“, že vzájemný návrh společnosti
G&C o určení vlastnictví byl vzat zpět bez uvedení důvodu a že stěžovatelka ani jiná
ze spřízněných společností nikdy u soudu žalobu na určení vlastnictví nepodaly. Se závěry
Městského soudu v Brně se tak ani krajský soud podrobně nevypořádal, avšak tento nedostatek
by nemohl představovat vadu řízení způsobující nezákonnost rozsudku krajského soudu,
neboť s nepravomocným, natož s neexistujícím rozsudkem Městského soudu v Brně
se ani krajský soud vypořádávat nemusel. V tomto světle nepochybně obstojí jeho závěr
(byť to krajský soud myslel jinak), že „Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. ledna 2010,
č. j. 34 C 90/2009 - 219, o vlastnictví k předmětným věcem nerozhodl. Správce daně si tak musel učinit úsudek
o relevantních skutečnostech sám.“.
[27] V této souvislosti vznáší stěžovatelka dílčí námitku vůči závěru žalovaného a krajského
soudu ve vztahu k opravě základu daně podle §42 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty;
podle ní je nerelevantní, že daňový dobropis č. 001/2009 ze dne 21. ledna 2009, vystavený
společností EDHESSA v návaznosti na její odstoupení od kupní smlouvy k zařízení
minipivovaru, nebyl společností VIVA leasing akceptován poté, co jí byl doručen. Jinak řečeno,
stěžovatelka tvrdí, že odmítnutí dobropisu odběratelem není zákonným důvodem k závěru,
že k uskutečnění zdanitelného plnění nedošlo. Ani tato námitka důvodná není; odmítnutí
dobropisu neznamená nic jiného, než že společnost VIVA leasing nepovažovala odstoupení
od kupní smlouvy ze strany EDHESSA za platné a účinné a stála na stanovisku, že zařízení
minipivovaru zůstává v jejím vlastnictví a dispozici. Stejně tuto situaci vyhodnotil i správce daně,
resp. žalovaný a krajský soud. To, že k uskutečnění zdanitelného plnění nedošlo, tak není
postaveno na skutečnosti neakceptace dobropisu, nýbrž na posouzení spletitých právních vztahů
mezi společností EDHESSA a společností VIVA leasing; neakceptace dobropisu je
toliko důsledkem právního stanoviska jednoho z účastníků kupní smlouvy a žalovaný správní
orgán, resp. krajský soud tuto skutečnost konstatovaly jen jako své skutkové zjištění.
[28] Pokud stěžovatelka dále namítala, že právě vlastnictví zařízení minipivovaru mělo být
podstatnou okolností pro posouzení věci žalovaným a krajským soudem, a nikoliv nepodstatná
(resp. méně podstatná) skutečnost, že i po odstoupení od kupní smlouvy ze strany společnosti
EDHESSA se zařízením minipivovaru fakticky jako vlastník nakládala společnost VIVA leasing
(jinak řečeno, že se chovala jako řádný, poctivý a pravý držitel), jde o argumentaci kruhem.
Svým způsobem má stěžovatelka pravdu, podstatnou okolností bylo pro žalovaného i správní
soud vlastnictví zařízení minipivovaru, jen s tím rozdílem, že za vlastníka v rozhodném okamžiku
považují společnost VIVA leasing (a v tomto smyslu je jen podpůrným argumentem,
že tato společnost vystupovala též jako řádný, poctivý a pravý držitel), a nikoli společnost
EDHESSA, od níž své právo odvozuje stěžovatelka.
[29] Zbývá dodat, že Městský soud v Brně se v později zrušeném rozsudku zabýval pouze
zařízením minipivovaru. Otázka vlastnictví k zařízení restaurace, ani jako otázka prejudiciální,
vůbec nebyla předmětem uvedeného řízení, a pokud je Nejvyššímu správnímu soudu známo,
ani jiného řízení. To znamená, že ani ve vztahu k zařízení restaurace zde není a nebylo
žádné pravomocné rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci, které by bylo pro správce daně
závazné nebo ze kterého by musel alespoň jako z podkladu vycházet, a proto mu nic nebránilo,
aby si předběžnou otázku vlastnictví k zařízení restaurace ve smyslu §99 odst. 1 věty druhé
daňového řádu posoudil sám.
[30] K věcnému posouzení zařízení restaurace jakožto zdanitelného plnění
stěžovatelka vznesla toliko jedinou kasační námitku, a sice že závěr krajského soudu o tom,
že „s tímto zařízením ekonomicky nakládala společnost VIVA leasing ... nemá oporu ani v daňovém spise,
ani ve skutkových zjištěních učiněných v průběhu daňového řízení“, neboť toto zařízení, umístěné na
zámku v Dukovanech, stěžovatelka prodala a fyzicky předala společnosti ABK99, s. r. o.,
a z prodeje přiznala a odvedla daň z přidané hodnoty. Tuto námitku vznesla i v žalobě; vlastnické
právo stěžovatelky k zařízení restaurace, resp. to, že s ním jako vlastník nakládala, mělo mimo jiné
prokazovat i to, že je dále prodala jiným subjektům a že z prodeje odvedla a přiznala DPH.
[31] To ovšem neprokazuje vůbec nic; za vlastníka zařízení restaurace se považovala
stejně tak i VIVA leasing a i ona se zařízením restaurace ve vlastnickém přesvědčení nakládala.
I o tomto vlastnickém právu panoval mezi stranami spor, stejně jako v případě zařízení
minipivovaru, a ani o této předběžné otázce zde žádné pravomocné rozhodnutí, jež by bylo
pro správce daně závazné, není, takže si správce daně mohl tuto otázku posoudit sám.
Proti tomuto posouzení přitom stěžovatelka, vyjma výše uvedené nerelevantní námitky,
nic dalšího nenamítala, proto je kasační stížnost v tomto bodě nedůvodná.
[32] Pokud jde o otázku (2) koupě historických map, stěžovatelka konstatovala, že krajský
soud své rozhodnutí, že neprokázala jejich použití pro svou další ekonomickou činnost
a že tento závěr nelze učinit ani pro budoucnost, postavil na tom, že byla ke dni 9. červenci 2012
vyškrtnuta ze seznamu advokátů. Stěžovatelka připustila, že soudy při přezkoumávání rozhodnutí
vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování (§75 odst. 1 s. ř. s.),
poukázala však na nepravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1
sp. zn. 21 C 298/2013 - 46 ze dne 14. prosince 2015, kterým se České advokátní komoře ukládá,
aby ji opět zapsala do seznamu advokátů. Podle stěžovatelky jí nelze klást k tíži, že o této věci
bylo rozhodnuto až po dvou letech, a současně nelze ve světle zmíněného rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 1 říci, že by použití historických map pro její ekonomickou činnost
bylo v budoucnu nejistým.
[33] Na uvedenou námitku nelze odpovědět jinak, než jak si na ni odpovídá sama stěžovatelka.
Správní soud při přezkoumávání rozhodnutí skutečně vychází ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). V době rozhodnutí
žalovaného stěžovatelka advokátkou nebyla, byla dříve vyškrtnuta ze seznamu advokátů,
tudíž její hypotetické tvrzení, že mapy hodlala použít ke své ekonomické činnosti při výkonu
advokacie, až jí snad jednou bude činnost advokátky obnovena, nemělo žádnou oporu v realitě.
Nejde tedy o to, že by ekonomický přínos přijatého zdanitelného plnění mohl být i nulový,
což připustil i žalovaný, nýbrž o to, že stěžovatelka vůbec neprokázala deklarovaný účel,
resp. užití přijatého zdanitelného plnění pro svou ekonomickou činnost ve smyslu §72
odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Tento závěr odůvodňuje i proměňující se tvrzení
stěžovatelky; stěžovatelka původně v řízení před správcem daně i v odvolacím řízení tvrdila,
že historické mapy hodlala vložit, resp. vložila do základního kapitálu jiné obchodní společnosti
(G&C), a teprve když bylo toto tvrzení vyvráceno, začala jejich pořízení dávat do souvislosti
s budoucím možným výkonem advokacie tak, že si je vystaví ve své kanceláři (poprvé tak učinila
na sklonku odvolacího řízení 5. června 2013 v odpovědi na výzvu žalovaného k vyjádření
ke zjištěným skutečnostem a důkazům podle §115 odst. 2 daňového řádu). V době rozhodnutí
žalovaného zde ani nebyl odkazovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1. Nad to,
jak stěžovatelka sama tvrdí, není ještě pravomocný, stěžovatelka by proto nemohla
s tímto tvrzením uspět, ani kdyby tuto námitku formulovala tak, že žalovaný správní orgán,
resp. krajský soud si učinily závěr o předběžné otázce v rozporu s pravomocným rozhodnutím
příslušného orgánu veřejné moci (§99 odst. 1 daňového řádu, resp. podobně §52 odst. 2 s. ř. s.),
samozřejmě jen za předpokladu, že by vůbec bylo možné vzít rozhodnutí Obvodního soudu
pro Prahu 1 z časového hlediska v úvahu, což, jak bylo uvedeno výše, nelze.
[34] Kromě stěžejních kasačních námitek, jež byly shledány nedůvodnými, uplatnila
stěžovatelka podpůrně ještě další. Ani ty Nejvyšší správní soud důvodnými neshledal.
[35] Stěžovatelka v souvislosti s námitkou vůči řešení prejudiciální otázky vlastnictví zařízení
minipivovaru v údajném rozporu s jejím posouzením Městským soudem v Brně též tvrdila,
že daňové orgány a krajský soud i v jiných jejích věcech, potažmo i Nejvyšší správní soud,
„ignorují pravomocné rozsudky nezávislých soudů při posuzování předběžné otázky podle §99 daňového řádu“,
a navrhla předložit tento „zásadní problém“ rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu,
resp. kolegiu k zaujetí stanoviska. Poukázala v této souvislosti na rozsudky Nejvyššího správního
soudu v jiných jejích věcech č. j. 10 Afs 25/2015 - 35 ze dne 26. listopadu 2015
a č. j. 2 Afs 19/2013 - 149 ze dne 26. února 2015 (proti němu stěžovatelka brojila i ústavní
stížností, jež však byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1246/15 ze dne
22. prosince 2015 pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta), jež měly ono ignorování
pravomocných rozsudků jiných soudů ze strany Nejvyššího správního soudu demonstrovat.
[36] Jakkoli nejde o procesní návrh, o němž by byl Nejvyšší správní soud povinen
rozhodnout, nýbrž jen o podnět k předložení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního
soudu podle §17 s. ř. s., Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že pro takový postup neshledal
vůbec žádný důvod. Pomineme-li, že stěžovatelka zamlčela, že v tomto řízení ani není žádný
pravomocný rozsudek nalézacího soudu v občanskoprávní věci, je zřejmé, že stěžovatelka
neidentifikuje rozpor v judikatuře Nejvyššího správního soudu, což by mohlo být jedním
z důvodů, kdy je namístě aktivovat rozšířený senát. Nejvyšší správní soud nadto v citovaných
rozsudcích nevyjádřil žádný právní názor, s nímž by nyní rozhodující šestý senát snad mohl
nesouhlasit. Stěžovatelka totiž tam vyslovené právní názory posouvá a dezinterpretuje. Nejvyšší
správní soud tehdy – při výkladu §99 odst. 1 daňového řádu a jeho aplikaci – reagoval toliko
na námitku nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů a shledal plně přezkoumatelným
a přesvědčivým jejich závěr, proč si danou předběžnou otázku (podobně jako v této věci šlo
o posouzení uskutečnění zdanitelného plnění a podotázku existence nebo neexistence
vlastnického práva k určitým věcem) mohl ve smyslu §99 odst. 1 daňového řádu správce daně
posoudit sám a proč byly pro její zodpovězení nerelevantní stěžovatelkou předložené
pravomocné rozsudky soudů v občanském soudním řízení. Připomeňme, že tomu tak bylo proto,
že šlo v obou případech o rozsudky pro uznání (postavené jen na shodném tvrzení žalobce
a žalovaného, bez dokazování a právních závěrů) a nebylo z nich možno dovodit jakékoliv právní
a skutkové hodnocení věci, resp. odpověď na předběžnou otázku, jíž by byl daňový orgán
ve smyslu §99 odst. 1 daňového řádu vázán. Krom toho Nejvyšší správní soud v rozsudku
č. j. 2 Afs 19/2013 - 149 konstatoval, že posouzení reálné existence zdanitelného plnění nemůže
být postaveno jen na právním hodnocení převodu vlastnictví, nýbrž musí být podepřeno i dalšími
hledisky, a to v souladu s koncepcí tzv. ekonomického vlastnictví a na něm postavené interpretaci
dodání zboží ve smyslu relevantní judikatury Soudního dvora Evropské unie vztahující se k čl. 14
odst. 1 směrnice Rady EU o společném systému daně z přidané hodnoty, resp. k §2 odst. 1
písm. a) zákona o DPH (viz rozsudek č. j. 2 Afs 19/2013 - 149 a tam citovaná rozhodnutí)
[37] Stěžovatelka dále namítala porušení práva na zákonného soudce v řízení před krajským
soudem s poukazem na skutečnost, že o její žalobě stejně jako o všech jejích předchozích
návrzích podaných ve správním soudnictví u Krajského soudu v Brně rozhodoval stejný senát.
Nejvyšší správní soud ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 15. dubna 2016,
č. j. 4 Afs 251/2015 – 74, posuzoval stejnou námitku téže stěžovatelky. Uvedl, že „za účelem
posouzení této námitky si Nejvyšší správní soud vyžádal od krajského soudu seznam věcí, které mu v roce 2013
napadly v rejstříku Af s uvedením konkrétních dnů, kdy se tak stalo. Dále se měla pracovnice podatelny vyjádřit
k otázce, zda věc vedená pod sp. zn. 29 Af 29/2013 byla přiřazena příslušnému senátu v souladu s rozvrhem
práce. Na základě této žádosti předložil Krajský soud v Brně rozvrh práce svého správního úseku na rok 2013,
ve znění účinném ke dni podání předmětné žaloby, z něhož vyplývá, že se nápad rozděloval denně podle času
podání postupně jednotlivých soudním oddělením, že věci došlé ve stejný časový okamžik v rámci jednoho dne
se před přidělením seřadily abecedně podle počátečních písmen příjmení (názvu) žalobce, že při rozdělování věcí
měla vedoucí kanceláře respektovat stanovené poměry nápadu uvedené v jednotlivých soudních odděleních a další
pravidla, podle nichž kupříkladu měly být přiděleny první věc napadlá v kalendářním roce 29. senátu, věci
s totožnými účastníky nebo totožným napadeným rozhodnutím do počtu 30 stejnému senátu a věci zrušené
Nejvyšším správním soudem či Ústavním soudem senátu, který vydal původní rozhodnutí. Ze seznamu věcí
předloženého krajským soudem přitom nevyplývá žádná skutečnost, která by nasvědčovala tomu, že postup
při přidělování nápadu popsaný v rozvrhu práce nebyl v rozhodném období dodržen. Přitom ani stěžovatelka
neuvádí žádný konkrétní poznatek, na základě něhož by bylo možné takový závěr učinit. Za této situace
nemá Nejvyšší správní soud žádný důvod pochybovat o správnosti prohlášení vedoucí soudní kanceláře ze dne
4. 1. 2016, že žaloby týkající se správního soudnictví, které došly ke Krajskému soudu v Brně v roce 2013,
byly zapisovány do všech senátů podle platného rozvrhu práce. Proto lze vycházet z toho, že v nyní posuzované věci
rozhodovali v řízení před krajským soudem zákonní soudci, a ústavně zaručené právo stěžovatelky uvedené
v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tak nebylo porušeno.“ Jelikož stěžovatelkou namítaná
situace již byla prověřena Nejvyšším správním soudem a ten v daném ohledu žádné pochybení
neshledal a jelikož stěžovatelka oproti řízení vedenému pod sp. zn. 4 Afs 251/2015 nevznesla
žádné nové argumenty (na svou kasační stížnosti sp. zn. 4 Afs 251/2015 toliko odkázala),
neshledal Nejvyšší správní soud žádné důvody se v tomto případě odchylovat od závěrů,
k nimž dospěl čtvrtý senát, a námitce proto nepřisvědčil.
IV. Závěr a náklady řízení
[38] Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační námitky stěžovatelky jsou dílem nepřípustné,
dílem nedůvodné, proto kasační stížnost podle §110 odst. 2 věty poslední zamítl.
[39] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1, 7 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch,
nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný úspěch
ve věci měl, avšak Nejvyšší správní soud setrvale judikuje tak, že vedení sporů ve správním
soudnictví je součástí běžné úřední činnosti a náhrada za ně nepřísluší (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. března 2015, č. j. 6 Afs 29/2015 - 40, č. 1260/2007 Sb.
NSS); krom toho ani žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval. Nejvyšší správní soud
mu ji proto nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2016
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu