ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.107.2016:52
sp. zn. 6 As 107/2016 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: J. Z.,
zastoupena JUDr. Zdeňkem Drtinou Ph.D., advokátem, se sídlem nám. Přemysla Otakara II.
30a, České Budějovice, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U
Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, za účasti: E.ON Česká republika, s.r.o., se sídlem
F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12.
2014, č. j. KUJCK 70892/2014/OREG, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2016, č. j. 10 A 33/2015 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“)
se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2014,
č. j. KUJCK 70892/2014/OREG (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl k odvolání
žalobkyně změněn výrok rozhodnutí Městského úřadu Jindřichův Hradec ze dne 12. 8. 2014,
č. j. VÚP/40213/14/Ze, ohledně výčtu účastníků tohoto správního řízení. Prvostupňovým
rozhodnutím bylo nařízeno podle §130 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), vlastníkovi stavby
odstranění stavby „zahradní domek“ na pozemku parc. č. X v k. ú. R., která je prováděna
v rozporu s územním souhlasem vydaným stavebním úřadem dne 6. 5. 2013,
č. j. VÚP/21103/13/Ze.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že přistoupil ke změně účastníků řízení,
neboť prvostupňový orgán považoval za účastníka řízení i ty, kteří však jeho účastníky být
nemohli, neboť nebyli dotčeni na svých právech. Ztotožnil se se závěrem stavebního úřadu,
že zahradní domek byl proveden v rozporu s povolením, tudíž byly naplněny podmínky
pro nařízení jeho odstranění dle ustanovení §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.
Oproti územnímu souhlasu ze dne 6. 5. 2013 totiž došlo k rozšíření zastavěné plochy z 36 m
2
na 78 m
2
, ke zvýšení hřebene z povolených 4,98 m na 6,75 m, ke změně vnitřní dispozice,
k umístění komína a k posunutí stavby od hranice s pozemkem parc. č. X1 k. ú. R. Stavebník
přitom nepodal do vydání rozhodnutí nařizujícího odstranění stavby žádost o její dodatečné
povolení, ačkoliv o tom byl stavebním úřadem řádně poučen. Byly proto dle žalovaného splněny
podmínky pro nařízení odstranění této stavby. Pokud se žalobkyně dovolává toho, že nemohla
podat žádost o dodatečné povolení stavby z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu,
poukázal žalovaný na to, že žalobkyně byla v průběhu řízení zastoupena zmocněncem, panem M.
Z., který mohl činit také veškeré kroky směřující k dodatečnému povolení předmětné stavby.
Jestliže posléze žalobkyně podala žádost o dodatečné povolení stavby, nic nebrání tomu, aby
žádost byla následně věcně posouzena.
V žalobě žalobkyně namítala, že se žalovaný nedostatečně zabýval meritem věci
nad rámec odvolacích námitek, že nedostatečně zjistil skutkový stav, přičemž porušil ustanovení
§2 odst. 4 správního řádu, neboť přijaté řešení nebylo v souladu s veřejným zájmem, kam patří
i souladnost rozhodnutí s právním řádem. Poukázala na to, že z obsahu spisu není zřejmé,
na základě čeho správní orgány dospěly k závěru o velikosti postavené stavby, přičemž míry
uváděné správními orgány jsou pouze orientační. Vytýkala stavebnímu úřadu rovněž to,
že jí neseznámil s námitkami manželů K. Správní orgány překročily zákonem stanovené meze
správního uvážení, protože kdyby řádně zjistily skutečný stav věci, mohlo být přistoupeno
k jinému řešení vzniklé situace. V neposlední řadě zpochybnila závaznost územního plánu, který
obsahuje regulativy, jež nejsou obsaženy v zákoně.
V napadeném rozsudku ze dne 30. 3. 2016, č. j. 10 A 33/2015 - 62, krajský soud popsal
obsah správního spisu a zejména územní souhlas Městského úřadu Jindřichův Hradec ze dne
6. 5. 2013 obsahující parametry povolované stavby. Vysvětlil, že při přezkumu napadeného
rozhodnutí musí vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání
napadeného rozhodnutí. Pokud žalobkyně během jednání soudu tvrdila, že následně došlo
ke změně poměrů z důvodu rozdělení původní pozemkové parcely č. X, je toto irelevantní,
zvláště když tuto změnu žalobkyně ani nedoložila. Ve vztahu k námitkám žalobkyně ohledně
nedostatečně zjištěného skutkového stavu soud odvětil, že výsledky tohoto zjištění žalobkyně
fakticky nerozporovala, neboť netvrdila, že realizovaná stavba odpovídá rozměrům,
ke kterým byl dán stavebním úřadem územní souhlas. Žalobkyně tedy neunesla důkazní břemeno
ke svému tvrzení, že stavba odpovídá vydanému územnímu souhlasu. Soud se neztotožnil
s námitkou žalobkyně, že by se žalovaný nedostatečně zabýval přezkumem prvostupňového
rozhodnutí, neboť bylo věcí žalobkyně, aby v souladu s ustanovením §89 odst. 2 správního řádu
stanovila rozsah odvolacího přezkumu. Nad rámec uplatněných odvolacích námitek se žalovaný
měl věnovat základním zásadám správního řízení pouze na základě skutečností, které jsou
ze spisu zřejmé, čemuž žalovaný dostál. Odvolací orgán měl zkoumat soulad prvostupňového
rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, s právními předpisy, přičemž správnost měl
přezkoumávat v rozsahu námitek uvedených v odvolání, což učinil. Ohledně zjištění skutkového
stavu věci soud odkázal na protokol z provedení kontrolní prohlídky, v němž jsou obsaženy
příslušné závěry ohledně velikosti stavby, ke kterým stavební úřad dospěl i bez součinnosti
žalobkyně. Stavební úřad zjistil, že předmětná stavba je dvojnásobná oproti tomu, co bylo
žalobkyni povoleno. Žalobkyně přitom byla o tom, že bylo zahájeno předmětné řízení, stavebním
úřadem řádně informována, přičemž obdržela poučení o možnosti žádat o dodatečné povolení
stavby. Soud aproboval i postup stavebního úřadu při zjišťování celkových rozměrů stavby,
neboť při výpočtu vzal do úvahy i vnější líce obvodových konstrukcí všech nadzemních podlaží
a průmět zastřešené části stavby bez obvodových konstrukcí. Žalobkyně přitom blíže neuvedla,
v jakém směru bylo zjištění stavebního úřadu odlišné od skutečně realizované stavby. Zjištění
stavební úřadu jsou zřejmé i z doložené fotodokumentace. Soud uzavřel, že odůvodnění
napadeného rozhodnutí je řádné, neboť žalovaný dostatečně uvedl své úvahy,
kterými se při posuzování případu řídil. Správní orgány přitom nemohly přistoupit
k jinému řešení věci, neboť bylo věcí žalobkyně, aby podala žádost o dodatečné povolení stavby,
což přes řádné poučení neučinila. Žalobkyně přitom nemůže odpovědnost za svou nečinnost
přenášet na správní orgány. Ve vztahu k limitům využití území soud konstatoval, že samotná
žalobkyně nezpochybnila způsob využití území, kde zřídila stavbu. Soud uzavřel, že žalobkyně
měla dostatečný časový prostor pro to, aby mohla podat žádost o dodatečné povolení stavby,
což však neučinila a nic k této otázce ani soudu nedoložila.
II. Kasační stížnost a vyjádření
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační
stížnost. Stěžovatelka specifikovala, že kasační stížnost podává z důvodů podle §103 odst. 1
písm. a), b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka nejprve zrekapitulovala průběh dosavadního řízení
a uvedla, že správní orgány nedostatečně specifikovaly předmětnou stavbu, když uváděly
pouze přibližné rozměry. Správní orgány rovněž nemohly dospět k závěru o změně vnitřní
dispozice stavby, neboť v ní nikdy nebyly, rovněž nedostatečně specifikovaly údajný posun
stavby oproti podmínkám v územním souhlasu. Setrvala na stanovisku, že správní orgány
nepostupovaly podle metodiky Ministerstva pro místní rozvoj při určování zastavěné plochy.
Správní orgány v odůvodnění svých rozhodnutí rovněž nedostatečně specifikovaly,
z čehož vycházely ohledně svých závěrů o skutkovém stavu věci. Z této žalobní argumentace
přitom, podle stěžovatelky, měl krajský soud dovodit, že stěžovatelka již v žalobě zpochybňovala
rovněž závěr správních orgánů o skutkovém stavu věci. Pokud rozměry stavby zjistily pouhou
obhlídkou, je to nedostatečné, neboť nelze zjistit, na základě jakých měření k těmto záměrům
dospěly. Stěžovatelka nesouhlasila ani s tím, že krajský soud nepřihlédl k tomu, že v době
zahájení správního řízení nebyl její zdravotní stav dobrý, tudíž nemohla podat řádnou žádost
o dodatečné povolení stavby. Soud pochybil rovněž v tom, že nepřihlédl ke změně stavu v daném
místě, neboť po vydání napadeného rozhodnutí došlo k rozdělení předmětného pozemku.
Převodem části původního pozemku došlo rovněž ke změně vlastnictví k části předmětné
stavby, což měl krajský soud zohlednit. Stěžovatelka přitom nemůže zasahovat do vlastnických
práv jiného subjektu. Stěžovatelka dále poukázala na to, že byly podány žádosti o dodatečné
povolení stavby, a to z její strany a ze strany nového vlastníka části stavby, přičemž správní orgán
v prvním stupni těmto žádostem nevyhověl. O dvě samostatné stavby se přitom jednalo
již v době obhlídky stavebního úřadu dne 3. 7. 2014, což by stavební úřad zjistil, kdyby provedl
řádnou kontrolu. Touto otázkou se měl podle přesvědčení stěžovatelky zabývat i krajský soud.
Tvrdila, že nařízení odstranění stavby nemůže obstát, neboť zde existují dvě samostatné stavby,
které samy o sobě splňují podmínky územního plánu, tudíž má za to, že by je mohly následně
znovu postavit.
Z výše uvedených důvodů stěžovatelka požaduje zrušit napadený rozsudek i napadené
rozhodnutí.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nynější stav stavby se shoduje s tím,
který tu byl v době prvotní obhlídky, tudíž stavba nedoznala jakýchkoli změn. Vyjádřil
přesvědčení, že se stěžovatelka pouze účelově snaží rozdělit stavbu zahradního domku,
o němž bylo vydáno nařízení o jeho odstranění. Nebyla totiž provedena středová dělící stěna,
která má stavbu rozdělovat v ose hřebenu střechy na dvě samostatné části, nedošlo k rozdělení
okenního otvoru v této zdi. Z nově předložené projektové dokumentace vyplývá, že má dojít
ke snížení stavby z 6,75 m na 6 m, avšak ani to se fakticky nestalo. Stavebníci rovněž nepřistoupili
ke zkrácení vyložení střešní konstrukce. Žalovaný uzavřel, že tvrzení stěžovatelky o změně stavby
jsou nepravdivá a účelová. Následný účelový postup stěžovatelky v podobě dělení pozemku
a „rozdělení“ stavby, kterým se pokouší zhojit nezákonný stav, nemá podle názoru žalovaného
vliv na zákonnost a správnost rozhodnutí o nařízení odstranění stavby. Žalovaný
proto navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána včas, osobou oprávněnou, jež je zastoupena advokátem,
a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadený rozsudek takovými vadami netrpí a že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 15. 6. 2016, č. j. 6 As 107/2016 – 40, přiznal
kasační stížnosti stěžovatelky odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatelka nenamítala,
tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí soudu projít testem
přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí
srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Za nepřezkoumatelná
pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné
náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto;
která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ
zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek); jejichž výrok je v rozporu
s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových
okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130).
V případě napadeného rozsudku se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadený rozsudek jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotná stěžovatelka
jeho obsahu porozuměla, neboť s jeho závěry věcně polemizuje v kasační stížnosti,
v níž podrobně namítá nesprávné posouzení otázky důvodnosti žaloby proti rozhodnutí
žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o nařízení odstranění stavby. Nelze tudíž hovořit o tom,
že by rozsudek krajského soudu byl nesrozumitelný. Skutečnost, že stěžovatelka se závěry soudu
nesouhlasí a požaduje jiné, podrobnější odůvodnění, které by nadto plně odpovídalo
jejímu postoji, nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou
nesrozumitelnost.
Pokud jde o nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek důvodů,
pod tento termín spadají rovněž nedostatky důvodů skutkových. Bude se typicky jednat
o případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem, anebo kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly
provedeny.
Ani v tomto směru nezjistil Nejvyšší správní soud žádné pochybení krajského soudu,
neboť ten uvedl, z jakého důvodu má za to, že žalobě nemůže vyhovět. Krajský soud
pouze vyjádřil svůj právní názor ohledně důvodnosti žaloby proti rozhodnutí žalovaného,
jímž bylo rozhodnuto o nařízení odstranění stavby, s ohledem na okolnosti případu,
a to i odkazem na recentní judikaturu správních soudů; z faktu, že nepřisvědčil argumentaci
stěžovatelky a že dospěl k závěrům, se kterými nesouhlasí, nelze dovozovat nepřezkoumatelnost
rozsudku, zvláště když stěžovatelka v kasační stížnosti svou žalobní argumentaci doplňuje a snaží
se naznačit, že její jednotlivé žalobní body měly jiný, širší obsah. Nejvyšší správní soud
tedy nemůže přisvědčit názoru stěžovatelky, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný,
pokud ten měl dovodit, že z její žalobní argumentace vyplývá závěr, že nesouhlasila
nejen s postupem, na jehož základě správní orgány zjistily rozměry předmětné stavby,
ale i s vlastními rozměry, neboť správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a projednací,
tudíž bylo věcí stěžovatelky, jakou procesní taktiku zvolí. Jestliže zvolila procesní obranu,
která nebyla krajským soudem shledána jako důvodná, nelze na základě tohoto neúspěchu
vyvozovat, že ve skutečnosti zvolila jiný prostup za použití jiné argumentace, která, jelikož nebyla
krajským soudem vypořádána, zakládá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Napadený
rozsudek krajského soudu naopak dává odpověď na všechny stěžovatelkou uplatněné námitky,
posouzení toho, zda se jedná o závěry správné, však naplňuje stížní důvod dle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s výtkami stěžovatelky stran nedostatečného určení
rozměrů předmětné stavby jako nepovolené. Z výroku prvostupňového rozhodnutí vyplývá,
že se jedná o stavbu stěžovatelky, kterou ke dni vydání tohoto rozhodnutí správní orgán prvního
stupně specifikoval jako stavbu na pozemku parc. č. X v k. ú. R., přičemž důvod k nařízení
odstranění této stavby spatřoval v tom, že zastavěná plocha stavby byla rozšířena z 36 m
2
na 78
m
2
, že došlo ke zvýšení hřebene stavby z povolených 4,98 m na 6,75 m, ke změně vnitřní
dispozice, k umístění komína a k posunutí stavby od hranice s pozemkem parc. č. X1, k. ú. R.
Z výroku prvostupňového rozhodnutí tedy jasně vyplývá, která stavba ve vlastnictví
stěžovatelky na pozemku parc. č. X v k. ú. R. byla prováděna v rozporu s předchozím povolením,
jelikož územní souhlas ze dne 6. 5. 2013 stěžovatelce povolal stavbu zahradního domku o
zastavěné ploše 36 m
2
ke skladování zahrádkářské techniky a zahrádkářských přebytků, přičemž
stavba měla být umístěna 2 m od společné hranice s pozemkem parcelní číslo X2 a od společné
hranice s pozemkem parcelní číslo X1 5m; mělo se jedna o zděný jednopodlažní, nepodsklepený
objekt ve tvaru „L“ se sedlovou střechou bez připojení na inženýrské sítě. Rozhodnutí správních
orgánů je plně vykonatelné, neboť na základě tohoto popisu není možné předmětnou stavbu na
pozemku parc. č. X v k. ú. R. zaměnit s jinou. Informace o velikosti stavby stavební úřad získal
na základě provedení stavebního dohledu dne 3. 7. 2014, během níž pořídil i fotodokumentaci
předmětné stavby. Z výsledku tohoto stavebního dohledu a z pořízené fotodokumentace
bez jakýchkoli pochyb Nejvyššímu správnímu soudu vyplývá, že stěžovatelka stavěla stavbu,
která překračovala podmínky obsažené v územním souhlasu ze dne 6. 5. 2013. Na zákonnosti
rozhodnutí správního orgánu ničeho nemění, že správní orgán použil obraty jako přibližně a cca,
jelikož správní orgán dostatečně specifikoval, o jakou stavbu se jedná a v jakém parametru
stěžovatelka porušila územní souhlas, neboť předmětná stavba dosahovala co do objemu
a velikosti prakticky dvojnásobku toho, co stěžovatelka měla stavebním úřadem povoleno.
Nebylo přitom úkolem správního orgánu přesně měřit jednotlivé parametry na centimetry,
případně metry čtverečné, neboť i z takto získaných údajů vyplývá, že stěžovatelka prováděla
stavbu v rozporu s územním souhlasem vydaným stavebním úřadem dne 6. 5. 2013,
č. j. VÚP/21103/13/Ze.
Pokud by Nejvyšší správní soud trval na požadavku naprosto exaktního změření
jednotlivých parametrů nepovolené stavby za situace, kdy je zjevné, že některé z nich byly
skoro dvojnásobně překročeny, vedlo by to až k absurdním závěrům, neboť v případě
některých komplikovaných a nepravidelně řešených staveb by správní orgán nebyl schopen
tyto údaje přesně změřit; zvláště když by stavebník po takové kontrole mohl na dotčené stavbě
provést dílčí změny, na jejichž základě by pak mohl argumentovat tím, že zjištění stavebního
orgánu neodpovídá realitě. Takový výklad by byl naprosto formálním, neboť by Nejvyšší správní
soud považoval po správním orgánu písemné popsání a doložení něčeho, co je zjevné, viditelné
a jasně uchopitelné, avšak obtížně slovně popsatelné a jednoduše změřitelné. Nejvyšší správní
soud proto považuje za dostatečné, pokud správní orgán pořídí příslušnou fotodokumentaci
stavby a uvede míry objektu, které během své obhlídky na základě běžně dostupných
a používaných měřících prostředků zjistil. Skutečnost, že tyto závěry jsou pouze přibližné,
pokud i tak při zvážení možné odchylky je zjištěno, že hmota stavby je skoro dvojnásobná
oproti tomu, co bylo předmětem povolení, nemůže způsobit nedostatečné zjištění skutkového
stavu.
Skutečnost, že předmětná stavba byla stavěna v rozporu s územním souhlasem, vyplývá
i z následné snahy stěžovatelky o dodatečné povolení stavby. Byť tato skutečnost nastala
až po vydání napadeného rozhodnutí, tudíž by k ní správní soudy neměly přihlížet (viz §75
odst. 1 s. ř. s.), jak bude dále vysvětleno, má Nejvyšší správní soud za to, že z ní může
v tomto směru vycházet, neboť předmětné žádosti nepřímo popisují stav, který tu částečně byl
již v době rozhodování žalovaného – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 11. 2013, č. j. 4 As 141/2013 - 28. Z těchto žádostí totiž vyplývá, že se jedná o dvojpodlažní
dům (u něhož mělo být provedeno rozdělení na dvě symetrické poloviny, přičemž k vlastní
realizaci tohoto „rozdělení“ ještě nedošlo), který je od společné hranice s pozemkem parc. č. X1
v k. ú. R. umístěn ve vzdálenosti asi 9 m, jehož obytná plocha činí v přízemí skoro 50 m
2
(tudíž
zastavěná plocha celého objektu musí být ještě větší) a jehož součástí je krb.
I z těchto žádostí je zjevné, že stavba překračuje podmínku zastavěné plochy, že došlo
ke změně vnitřní dispozice (neboť z jednopatrové povolené stavby stěžovatelka udělala
dvoupatrovou), že v rozporu s povoleným účelem skladování zahrádkářské techniky
a zahrádkářských přebytků stěžovatelka zřídila komín a plánuje zavést krbovou vložku
a že v rozporu s územním souhlasem stěžovatelka stavbu posunula od společné hranice
s pozemkem parc. č. X1 v k. ú. R. Byť stěžovatelka tyto závěry správních orgánů rozporuje,
neboť podle ní nejsou ničím doloženy, ničeho k prokázání nesprávnosti těchto závěrů nedokládá,
jak správně uvedl krajský soud.
Jestliže stěžovatelka setrvává na argumentaci, že správní orgány při měření rozměrů
stavby a zastavěné plochy nepostupovaly dle metodiky Ministerstva pro místní rozvoj, Nejvyšší
správní soud odkazuje na příslušnou část odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu,
v níž soud uvedl, že „k žalobní námitce, která byla formulována rovněž v obecné poloze, že správní orgán
při měření výše popsaných rozměrů zastavěné plochy nepostupoval dle metodiky Ministerstva pro místní rozvoj,
kdy mělo být podle žalobkyně postupováno podle obrázku č. 2 této metodiky, kdy zastavěnou plochou stavby
se rozumí plocha ohraničená pravoúhlými průměty vnějšího líce obvodových konstrukcí všech nadzemních podlaží
do vodorovné roviny, žalovaný uvedl, že se žalobkyně mýlí. Obrázku č. 2 totiž odpovídá pouze záměr stavby,
nikoliv skutečnost. Vzhledem k vysazené střešní konstrukci je třeba při měření zastavěné plochy postupovat
podle obrázku č. 12, respektive podle č. 3. Podle obrázku č. 12 je zastavěná plocha vymezena pravoúhlým
průmětem vnějšího líce obvodových konstrukcí všech nadzemních podlaží a pravoúhlým průmětem zastřešené části
stavby bez obvodových konstrukcí a podle obrázku č. 2 se zastavěnou plochou stavby rozumí plocha ohraničená
pravoúhlými průměty vnějšího líce obvodových konstrukcí všech nadzemních podlaží do vodorovné roviny.
Žalobkyně neuvedla, v jakém směru bylo zjištění stavebního úřadu odlišné od skutečně realizované stavby.
Dle zjištění stavebního úřadu došlo k markantnímu zvětšení zastavěné plochy a především výšky stavby, kdy zcela
bezpochyby neodpovídá střešní konstrukce. Oproti zakreslenému přesahu střechy cca 90 cm na každé straně
ve skutečnosti střešní konstrukce výrazně přesahuje obvodovou konstrukci nosných stěn ve směru hřebenu střechy
a vzhledem k tomuto vysazení se vytváří tzv. přístřešek. Z osazení oken je zřejmé, že nebyly dodrženy rozměry
stavby a navíc oproti schválené dokumentaci byl zbudován komín. Tato zjištění stavebního úřadu jsou jednoznačně
zřejmá i z doložené fotodokumentace.“ S těmito závěry krajského soudu se s ohledem na zjištění
stavebního úřadu a pořízenou fotodokumentaci Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje, zvláště
když stěžovatelka kromě svého nesouhlasu s touto argumentací ničeho dalšího nedoložila
či netvrdila.
Jestliže stěžovatelka namítá, že neměla fakticky možnost podat žádost o dodatečné
povolení stavby z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu, musí Nejvyšší správní soud
uvést, že v průběhu předmětného správního řízení byla stěžovatelka zastoupena zmocněncem,
a to na základě plné moci ze dne 7. 7. 2014, tudíž veškeré informace a zejména poučení
o možnosti žádat o dodatečné povolení stavby ji stavební úřad řádně sděloval prostřednictvím
jejího zmocněnce (v případě sdělení o možnosti dodatečně povolit stavbu se tak stalo
dne 7. 7. 2014). Nejvyšší správní soud přitom má za to, že úraz stěžovatelky v podobě pádu
v koupelně, který se jí stal až 22. 7. 2014, jí neomezil natolik, aby sama nebo prostřednictvím
zvoleného zmocněnce nemohla podat žádost o dodatečné povolení stavby, zvláště když přístup
správních soudů v otázce dodatečného povolování staveb je poměrně benevolentní –
srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu 14. 1. 2016, č. j. 6 As 230/2015 – 34,
ohledně náležitostí takové žádosti podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2012.
Ve vztahu k argumentaci stěžovatelky, že v roce 2015 došlo k podstatné změně poměrů
v daném území, neboť bylo vydáno rozhodnutí o rozdělení pozemku původní pozemkové
parcely č. X v k. ú. R., přičemž nově vzniklý pozemek s příslušnou částí stavby byl převeden na
třetí osobu, čímž podle jejího názoru s ohledem na znění zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákon
a uplatnění zásady superficies solo cedit (povrch ustupuje půdě) došlo i k rozdělení předmětné
stavby na dvě samostatné stavby s různými vlastníky, musí Nejvyšší správní soud uvést, že při
soudním přezkumu správního rozhodnutí se vychází v souladu s ustanovením §75 odst. 1 s. ř. s.
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Jelikož
k tomuto „rozdělení stavby“ došlo až po té, co o odstranění stavby rozhodovaly správní orgány,
nemůže správní soud toto zohlednit. Nejvyšší správní soud musí zdůraznit, že soudní řízení
nepředstavuje pokračování správního řízení či jeho další součást či stupeň. Pokud tedy v době
mezi rozhodováním správního orgánu a krajského soudu dojde ke změně poměrů, nelze k ní
zásadně přihlížet – viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2013, č. j. 8 Azs
27/2012 - 65.
Nad rámec výše uvedeného k tvrzení stěžovatelky, že je v rozporu s právním řádem
České republiky zasahováno i do vlastnictví třetí osoby, která nebyla účastníkem správního řízení
o nařízení odstranění stavby, musí Nejvyšší správní soud uvést, že správní rozhodnutí týkající se
práva k nemovité věci je závazné i pro právní nástupce účastníka řízení. Pokud účastníkem řízení
byla stěžovatelka z titulu vlastnictví předmětné stavby, je rozhodnutí závazné
i pro jejího nástupce, kterým je pan M. Z. Toto rozhodnutí nadto nemůže pro něj být v dané věci
ani překvapivé, neboť se jedná o tutéž osobu, která stěžovatelku zastupovala ve správním řízení
před správním orgánem prvního stupně. Nejvyšší správní soud tedy nemůže konstatovat
nezákonnost rozhodnutí správního orgánu na základě postupu, který spočívá v soukromoprávní
dispozici učiněné po rozhodování správního orgánu, neboť správní orgány nemohly v době
svého rozhodování vědět, že k takové změně „vlastnictví“ dojde.
Nejvyšší správní soud přitom nemůže přehlédnout otázku, zda takovýto postup
stěžovatelky skutečně vedl k vytvoření „dvojdomku“ s různými vlastníky. Z obsahu katastru
nemovitostí totiž nevyplývá, že by předmětná stavba byla do něj zapsána (byť zápis do katastru
nemovitostí nemá vliv na vznik vlastnictví ke stavbě), tudíž je otázkou, zda následné
veřejnoprávní rozhodnutí o rozdělení pozemků mělo vliv na charakter a vlastnictví stavby,
u které k jakékoli faktické změně ani po převodu „vlastnictví“ nově vzniklého pozemku nedošlo.
Avšak zodpovězení otázky platnosti této soukromoprávní dispozice s předmětnou stavbou
na základě veřejnoprávního rozhodnutí o rozdělení pozemku ve spojení s novým občanským
zákoníkem a jeho zásadou superficies solo cedit (povrch ustupuje půdě), není pro posouzení
důvodnosti kasační stížnosti podstatné, neboť k tomuto nezvyklému kroku došlo až po vydání
napadeného rozhodnutí žalovaného.
Jestliže stěžovatelka dovozuje, že ke změně charakteru stavby na „dvojdomek“ došlo
již v průběhu řízení o odstranění stavby, musí Nejvyšší správní soud konstatovat,
že tato argumentace je nepřípustná ve smyslu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., neboť stěžovatelka
touto argumentací uplatňuje zcela jiné důvody, než které uplatnila v řízení před krajským soudem.
Podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se
jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Jak uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/2009 - 77,
„kasační stížnost může účinně směřovat jen proti těm důvodům soudního rozhodnutí, na němž je toto rozhodnutí
postaveno.“ K obdobným závěrům se Nejvyšší správní soud přihlásil v rozsudku ze dne
25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, ve kterém uvedl, že „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. představuje
zavedení koncentračního principu do řízení před Nejvyšším správním soudem. Užití tohoto principu lze považovat
za zcela racionální, neboť zajišťuje, aby výhrady účastníků řízení proti (zde) pravomocnému správnímu
rozhodnutí byly pořadem práva nejprve projednány krajskými soudy, přičemž Nejvyšší správní soud přezkoumá
již pouze zákonnost závěrů krajských soudů k jednotlivým skutkovým a právním otázkám, které jim byly
v žalobách předestřeny (promítly-li se, pochopitelně, do námitek kasačních). Pokud by bylo v řízení před Nejvyšším
správním soudem (myšleno v řízení o kasační stížnosti) připuštěno uplatnění skutkových a právních novot
(zde srov. též ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.) vedlo by to fakticky k popření kasačního principu, na němž je
řízení o tomto mimořádném opravném prostředku vystavěno. Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. (obdobně
jako §109 odst. 4 s. ř. s., vylučující možnost dodatečného uplatňování argumentů skutkových) tedy nesleduje
restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně. Po účastnících předcházejícího žalobního
řízení (z logiky věci je zřejmé, že musí jít pouze o účastníky aktivně legitimované) lze jistě spravedlivě požadovat,
aby na principu vigilantibus jura postupovali v řízení shora popsaným způsobem s tím, že v případě,
kdy tak neučiní, ponesou (z hlediska možnosti uplatnění procesní argumentace v dalším stupni) případné
nepříznivé důsledky.“ V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2008,
č. j. 1 Afs 102/2008 – 39, bylo konstatováno, že „podle §104 odst. 4 s. ř. s. totiž není kasační stížnost
přípustná, opírá-li se jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Tato výhrada dopadá i na případy, kdy žalobce sice onu námitku před soudem
uplatnil, učinil tak však až po uplynutí lhůty k podání žaloby.“
Řízení o kasační stížnosti jako mimořádném opravném prostředku proti pravomocným
rozhodnutím krajských soudů podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. slouží k přezkumu zákonnosti
a správnosti rozhodnutí krajských soudů; nevytváří proto novou instanci k přednesu další
skutkové a právní argumentace pro žalobce. Nejvyšší správní soud se tedy za dané procesní
situace nemůže věcně vyjádřit k argumentaci ohledně toho, že o dvojdomek se jednalo už v době
rozhodování správních orgánů. Tuto argumentaci stěžovatelka uvedla až v kasační stížnosti,
což je v rozporu s ustanovením §104 odst. 4 s. ř. s., které ve smyslu výše uvedené judikatury
Nejvyššího správního soudu zakotvuje koncentraci řízení před krajskými soudy, tj. stěžovatelka
měl veškerou svou argumentaci dokládající podle jejího názoru nezákonnost a nesprávnost
napadeného rozhodnutí uvést již v řízení před krajským soudem ve lhůtě podle ustanovení 72
s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nebyla ve věci úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalovaný,
který měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevynaložil,
proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává. Osoby zúčastněné na řízení mají podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu
jen těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinností, které jim soud uložil.
Žádné takové náklady osobě zúčastněné na řízení nevznikly, tudíž nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu