ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.148.2015:30
sp. zn. 6 As 148/2015 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: A. M, zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2014, č. j. KUOK 26111/2014, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 5. 2015, č.
j. 72 A 26/2014 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů říze ní.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Uničov (dále „orgán I. stupně“) ze dne 23. 10. 2013,
č. j. PO/404/102/13/MMu, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c
odst. 1 písm. f), bod 2 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), čehož se měl dopustit tím, že dne
9. 9. 2013 v 10:34 hodin v obci Paseka, aut. zastávka u domu č. 149 (souřadnice GPS délka
017° 13´ 14.669˝ E šířka 49° 48´ 02.454 ˝ N) ve směru jízdy na obec Rýmařov, řídil motorové
vozidlo Škoda Octavia, reg. zn. vozidla X, přičemž v měřeném úseku, kde byla nejvyšší dovolená
rychlost jízdy 50 km/h, mu byla naměřena rychlost 90 km/h (po odečtení možné odchylky
měřicího zařízení). Za uvedený přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 6.000 Kč, zákaz
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců a paušální náhrada
nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Žalovaný rozhodnutím č. j. KUOK 26111/2014 ze dne 18. 3.
2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobce jako opožděné. Uvedl, že dne 25.
10. 2013 byl učiněn pokus o doručení rozhodnutí orgánu I. stupně zmocněnci žalobce, bylo mu
vhozeno do schránky poučení pro adresáta a téhož dne byla písemnost připravena na poště
k vyzvednutí. Zmocněnec byl vyzván, aby si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů vyzvedl. Poté
byla písemnost vrácena odesílateli. Písemnost byla tedy v souladu s §24 odst. 4 zákona č.
500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), doručena fikcí dne 4. 11. 2013. Odvolání
podal žalobce prostřednictvím svého zmocněnce až dne 27. 12. 2013.
[2] Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“). Namítal, že prvostupňové rozhodnutí mu nebylo
řádně doručeno. Dne 29. 10. 2013 se zmocněnec žalobce dostavil na poštu a požádal o předání
všech zásilek, které mu mají být doručeny, resp. jsou zde uloženy. Pracovnice pošty zmocněnci
žalobce předala veškeré doporučené zásilky, avšak opomněla předat právě tu jedinou zásilku,
ve které bylo prvostupňové rozhodnutí. Tato skutečnost nemůže jít žalobci k tíži,
jelikož zmocněnec žalobce nikdy žádnou zásilku neodmítl převzít. Zmocněnec žalobce přebírá
všechny své písemnosti, k prokázání tohoto tvrzení navrhl důkaz výpisem doručených písemností
v období od 25. 10. 2013 do 4. 11. 2013, výpisem doručených písemností v období 1. 1. 2013
do 31. 12. 2013 a svědeckou výpovědí dcery zmocněnce žalobce, která s ním dne 29. 10. 2013
navštívila příslušnou pobočku České pošty.
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2015, č. j. 72 A 26/2014 – 24 (dále jen „napadený
rozsudek“), žalobu jako nedůvodnou zamítl. Uvedl, že doručení fikcí podle §24 odst. 1
správního řádu prokazuje správní orgán tím, že založí do spisu vrácenou obálku s nevyzvednutou
písemností, včetně předtištěné doručenky, na níž je zaznamenáno a stvrzeno podpisem
doručovatele, že byla tato zásilka určitého data uložena a že bylo v místě doručování zanecháno
oznámení o tomto uložení a poučení o následcích nevyzvednutí zásilky (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 5 As 26/2009 – 67). Obálka s řádně
vyplněnými položkami je připojena k č. l. 21 správního spisu orgánu I. stupně. Žalobce postup,
který doručovatelka popsala na úřední obálce, věrohodným tvrzením nevyvrátil a krajský soud
neshledal důvod pro další dokazování navrhované žalobcem. Všechny zákonné podmínky
doručení fikcí byly splněny a – jak tvrdí sám žalobce – zmocněnec přebíral všechny ostatní
písemnosti a ve schránce mu byly zanechány výzvy s poučením.
[4] Krajský soud přihlédl i k tomu, že ve věcech přestupků, kdy zástupcem žalobců
je advokát Mgr. Jaroslav Topol, zmocněnec Ing. M. J., resp. další zmocněnci, a zástupcem
žalobců je vždy jmenovaný advokát, dochází k obdobným procesním strategiím obsahujícím
zneužití práva, obstrukce, účelové jednání, obcházení zákonů ap. Jak uvedl Nejvyšší správní soud
ve svém rozsudku ze dne 3. 7. 2014, č. j. 9 As 162/2014 – 31, jde o procesní strategii, která je
předem připravená a jíž je advokát zastupující žalobce i zmocněnec žalobce ve správním řízení
dobře znám správním úřadům i soudům v rámci celé ČR.
II.
Kasační stížnost
[5] Žalobce / stěžovatel / napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností.
Uvádí, že podstatou problému je v posuzovaném případě otázka, zda bylo jeho zmocněnci
rozhodnutí orgánu I. stupně doručené fikcí ke dni 4. 11. 2013 či nikoliv. Zastává názor,
že k doručení fikcí dne 4. 11. 2013 nemohlo dojít, neboť zmocněnec stěžovatele žádnou
svou povinnost ve vztahu k doručování písemnosti neporušil a poskytl při doručování veškerou
součinnost, k nedoručení písemnosti došlo toliko v důsledku pochybení držitele poš tovní licence,
jehož prostřednictvím bylo rozhodnutí doručováno. Zmocněnec stěžovatele se totiž v úložní
době písemnosti dostavil dne 29. 10. 2013 na pobočku České pošty, kde požádal o vydání
všech písemností.
[6] Situace, kdy mu jako jediná nebyla vydána prá vě jedna konkrétní písemnost, může mít
pouze jednu ze tří následujících příčin:
a) Žalobce by požádal jen o vydání konkrétních (jiných) písemností
b) Žalobce požádal, aby mu byly vydány veškeré písemnosti, vyjma jedné konkrétní
c) Pochybila pošta
[7] Možnost a) měla být vyvrácena svědectvím dcery zmocněnce stěžovatele, která byla
svědkem toho, když požádal o vydání všech uložených písemností. Zároveň je taková možnost
vysoce nepravděpodobná, což by vyplynulo též z důkazu seznamem doručených písemností
zmocněnci stěžovatele za rok 2013, který by prokázal, že v roce 2013 převzal tisíce písemností,
kdy vždy minimálně jedenkrát týdně navštívil pobočku pošty a vždy převzal veškeré uložené
písemnosti. Je krajně nepravděpodobné, že při návštěvě pošty dne 29. 10. 2013 by postup oval
jinak. Pokud by zástupce stěžovatele na poště požádal o vydání všech písemností, vyjma
písemnosti obsahující rozhodnutí ve věci žalobce, pak by zaměstnanec pošty na obálce vyznačil,
že adresát odmítl poskytnout součinnost při doručení; tato možnost vš ak na obálce vyznačena
nebyla, což jednoznačně vylučuje možnost b). Jako jediná reálná se tedy jeví možnost c).
Stěžovatel nevnímá jako fér, že žalovaný i krajský soud odmítá uznat, že k takové chybě mohlo
dojít, byť se jeví jako jediná pravděpodobná.
[8] Krajský soud v napadeném rozsudku zkonstatoval, že podmínkou pro doručení fikcí
je ponechání oznámení o uložení zásilky na vhodném místě (stěžovateli není známo,
že by takto bylo ponecháno, avšak i přesto se dostavil na pošt u, neboť tak pravidelně činí)
a uložení po dobu deseti dnů. Takový závěr je absurdní, neboť ve své podstatě tvrdí, že pošta
nemusí adresátu písemnost, ani k jeho žádosti, vydat, přičemž k úspěšnému doručen í postačí,
že je písemnost na poště uložena.
[9] Krajský soud odmítl provést dokazování navržené žalobcem s odůvodněním,
že ve věcech přestupků, kdy zástupcem žalobců je Ing. M . J. a advokát Mgr. Jaroslav Topol,
dochází ke zneužití práva, obstrukcím, účelovému jednání, atp. Stěžovatel má za to, že nelze
odůvodnit neprovedení důkazů prostým odkazem na osoby jeho zástupců, neboť mu nesmí být
upíráno právo jen proto, že jej ve správním řízení zastupuje Ing. M. J. a před soudem Mgr.
Jaroslav Topol. Rovněž tak poukaz soudu na „obstrukce a zneužití práva“ je nepřípadný, neboť
není zřejmé, jak konkrétně měl stěžovatel nebo někdo z jeho zástupců v projednávané věci právo
zneužít.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[11] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší sprá vní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[12] Předmětem sporu je otázka, zda bylo stěžovateli rozhodnutí orgánu I. stupně doručeno
v souladu se zákonem fikcí dne 4. 11. 2013 , či nikoliv. Na jejím zodpovězení závisí posouzení
důvodnosti kasační stížnosti i správní žaloby. Nejvyšší správní soud má za to, že k účinnému
doručení fikcí v případě stěžovatele došlo.
[13] Podle §23 odst. 2 správního řádu platí, že nebyla-li v případě doručování podle §21 zastižena
žádná osoba, které by bylo možno písemnost doručit, a písemnost nebylo možno doručit ani jiným způsobem
přípustným podle §21, písemnost se uloží. Podle odst. 4 téhož ustanovení se adresát vyzve vložením
oznámení o neúspěšném doručení písemnosti do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo, aby si uloženou
písemnost ve lhůtě 10 dnů vyzvedl; současně se mu sdělí, kde, odkdy a v kterou denní dobu si lze písemnost
vyzvednout. Je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán, pís emnost se po uplynutí 10 dnů vloží do domovní
schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil . Doručení fikcí
upravuje správní řád v ustanovení §24 odst. 1, podle něhož jestliže si adresát uložené písemnosti
písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyz vedne, písemnost se považuje
za doručenou posledním dnem této lhůty.
[14] Jak uvedl již krajský soud, doručení fikcí podle §24 odst. 1 správního řádu prokazuje správní orgán
tím, že založí do spisu vrácenou obálku s nevyzvednutou písemností, včetně p ředtištěné doručenky, na níž
je zaznamenáno a stvrzeno podpisem doručovatele, že byla tato zásilka určitého data uložena a že bylo v místě
doručování zanecháno oznámení o tomto uložení a poučení o n ásledcích nevyzvednutí zásilky (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 5 As 26/2009 – 67, nebo ze dne 13. 6. 2013,
č. j. 9 As 159/2012 – 28). Pokud si adresát zásilku úmyslně nebo z nedbalosti nevyzvedl, ač tak
učinit mohl, nemůže se následně dovolávat své nečinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 2/2010 – 80). Doručení správního rozhodnutí podle §24
odst. 1 správního řádu nastává marným uplynutím desetidenní lhůty; pozdější faktické p řevzetí
rozhodnutí nemá na právní účinky doručení již žádný vliv (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 5. 2008, č. j. 5 As 44/2007 – 93).
[15] Účinky fikce doručení je možné z iniciativy adresáta v některých případech zvrátit,
a to postupem dle §24 odst. 2 správního řádu ve spojení s §41 správního řádu,
podle kterých může adresát požádat o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla
písemnost doručena. Přechází však na něj důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti,
že si pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění
uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout (obdobně rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 2 A s 35/2011 – 54).
[16] Ze správního spisu vyplývá, že zmocněnci stěžovatele bylo prostřednictvím
provozovatele poštovních služeb rozhodnutí orgánu I. stupně doručováno dne 25. 10. 2013.
Zmocněnec stěžovatele nebyl zastižen a současně byl vyzván k vyzvednutí zásilky a bylo
mu zanecháno poučení. Téhož dne byla zásilka připravena k vyzvednutí na poště, a to po dobu
deseti dnů až do 4. 11. 2013, kdy byla zásilka vrácena odesílateli.
[17] Dle vyjádření stěžovatele zmocněnec Ing. M. J. přebírá na zvolené doručovací adrese
v obdobných věcech tisíce písemností ročně. Nejméně jedenkrát týdně navštíví pobočku pošty,
kde požádá o vydání všech jemu určených písemností. Stejně učinil i dne 29. 10. 2013, kdy opět
požádal o vydání všech písemností a tyto mu též byly předány kromě jediné, jejímž obsahem bylo
rozhodnutí orgánu I. stupně. K prokázání těchto skutečností přednesl důkazní návrhy. Tato
tvrzení stěžovatele nebyla v řízení před krajským soudem prokázána ani zpochybněna, neboť na
účinnost doručení fikcí nemají v posuzovaném případě zásadní vliv.
[18] Je-li adresát příjemcem velkého počtu písemností, doručovaných mu prostřednictvím
provozovatele poštovních služeb a zpravidla se v době doručování na doručovací adrese
nezdržuje a písemnosti přebírá na základě výzvy k vyzvednutí zásilky na poště, měl by si zásadně
uspořádat svůj postup při převzetí zásilek tak, aby se mohl seznámit se všemi zásilkami
jemu doručovanými (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2012,
č. j. 1 As 22/2012 – 55) a dbát určité míry obezřetnosti. V opačném případě se adresát úředních
písemností vystavuje následku v podobě doručení fikcí dle §24 odst. 1 správního řádu. Fikce
doručení dle dikce zákona nastane v případě, že si adresát zásilku ve stanovené lhůtě nevyzvedne,
pro její uplatnění není třeba, aby převzetí aktivně odmítl. Lze oprávněně pochybovat o tom,
zda potřebnou míru obezřetnosti naplňuje popisované jednání zmocněnce stěžovatele,
který přebírá zásilky tím způsobem, že požádá o všechny zásilky aktuálně uložené,
aniž by se zajímal o to, které zásilky mu jsou skutečně vydány. Pokud by k přebírání pošty
přistupoval alespoň s minimální pečlivostí, zjistil by podle obsahu výzvy zanechané v domovní
schránce, zda mu některá ze zásilek vydána nebyla. Stěžovatel se snaží navodit dojem, že pošta
odmítla jeho zmocněnci vydat zásilku s rozhodnutím orgánu I. stupně. Ze shromážděných
podkladů (ani z vyjádření stěžovatele) ovšem nevyplývá, že by o její vydání zmocněnec
na pobočce pošty vůbec jmenovitě požádal nebo jiným způsobem reklamoval její nevydání.
Je přitom věcí každého zorganizovat si své poměry tak, aby měl přehled o tom, které zásilky jsou
mu doručovány. Organizační nároky budou jistě vyšší v případě osob v obdobném postavení
jako zmocněnec stěžovatele, který přebírá tisíce písemností ročně v souvislosti s poskytováním
služeb osobám obviněným z dopravních přestupků. Otázka volby osoby zmocněnce
je však záležitostí svobodného rozhodnutí stěžovatele.
[19] Námitkám nezákonnosti napadeného rozhodnutí nelze přisvědčit ani v případě,
že by se soud ztotožnil s tvrzením, že k nevydání rozhodnutí orgánu I. stupně zmocněnci
stěžovatele došlo výhradně v důsledku pochybení provozovatele poštovních služeb. O tom,
že uvedené rozhodnutí bylo doručeno fikcí ve smyslu §24 odst. 1 správního řádu, se zmocněnec
stěžovatele dozvěděl nejpozději dne 23. 12. 2013 při nahlížení do spisu (viz správní spis, č. l. 32).
Prostředkem, kterým je možné v odůvodněných případech účinky fikce doručení zvrátit,
je (jak je uvedeno výše) žádost o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost
doručena dle §24 odst. 2 správního řádu ve spojení s §41 správního řádu. Stěžovatel
tohoto institutu nevyužil a žádost nepodal, místo toho napadl prvostupňové rozhodnutí
opožděným odvoláním.
[20] Krajský soud se tudíž nedopustil pochybení při posouzení stěžejní otázky fikce doručení
rozhodnutí orgánu I. stupně. Nepřesné je tvrzení stěžovatele, že soud odmítl provést navržené
důkazy s odůvodněním, že ve věcech přestupků, kdy zástupcem žalobců je Ing. M. J. a advokát
Mgr. Jaroslav Topol, dochází ke zneužití práva, obstrukcím, účelovému jednání, atp. Krajský
soud neprovedl další dokazování navrhované stěžovatelem, jelikož měl skutkový stav pro účely
posouzení uvedené otázky za dostatečně zjištěný (srov. bod 15 napadeného rozsudku). Odkaz
krajského soudu na obstrukce a zneužívání práva ze strany advokáta Mgr. Topola a zmocněnce
Ing. J. nicméně Nejvyšší správní soud pokládá za nepřípadný. Krajský soud totiž vůbec
nevysvětlil, jaké jednání jmenovaných osob v této konkrétní věci považuje za obstrukce nebo
zneužití práva. Ani tato dílčí vada však nemá vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
IV.
Závěr a náklady řízení
[21] Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví - li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vyna ložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto mu nevzniklo právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. března 2016
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu