ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.99.2015:50
sp. zn. 6 As 99/2015 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: A. K., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4,
proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, 702
18 Ostrava, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2014, č. j. MSK
75632/2014, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4.
2015, č. j. 19 A 13/2015 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 7. 7. 2014, č. j. MSK 75632/2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“),
žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu v Orlové ze dne 29. 1. 2014,
č. j. OD/PŘ/486/13/BAA, ve věci přestupku podle §125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), ve znění rozhodném pro posuzovaný případ (dále jen „zákon o silničním
provozu“), a toto rozhodnutí potvrdil.
[2] Žalobou podanou dne 16. 2. 2015 se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí
žalovaného u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který ji usnesením ze dne
17. 4. 2015, č. j. 19 A 13/2015 - 26, jako opožděnou odmítl. Neshledal důvodnou argumentaci
žalobce, že za okamžik doručení napadeného rozhodnutí je nutno považovat den,
kdy se zástupce žalobce osobně dostavil ke správnímu orgánu a nahlédl do spisu (30. 12. 2014),
neboť výslovně požádal žalovaného o doručování veškerých písemností na e-mailovou adresu X,
avšak žalovaný se nepokusil o doručení rozhodnutí na uvedenou elektronickou adresu, a
rozhodnutí zaslal na adresu trvalého pobytu zástupce žalobce, kam mu mělo být doručeno fikcí.
Krajský soud však na základě obsahu spisu dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo
doručováno zmocněnci žalobce K. S. v souladu s §34 odst. 2, §19 a §20 odst. 1 zákona č.
500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť k
doručení rozhodnutí prostřednictvím držitele poštovní licence žalovaný přistoupil poté, co
provedl pokus o doručení na elektronickou adresu X, kterou zmocněnec žalobce označil jako
svou doručovací adresu v odvolání, což nebylo technicky možné. K doručení rozhodnutí
žalovaného proto došlo v souladu s §24 odst. 1 správního řádu fikcí dne 18. 7. 2014 (při
doručování nebyl adresát zastižen a na místě byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky, která
byla připravena k vyzvednutí dne 8. 7. 2014). Krajský soud proto žalobu v souladu s §46 odst. 1
písm. b) ve spojení s §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odmítl.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl v záhlaví označené usnesení krajského soudu,
kterým byla jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného odmítnuta z výše nastíněných důvodů.
Stěžovatel svou kasační stížnost opírá o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a navrhuje
zdejšímu soudu, aby napadené usnesení zrušil.
[4] Stěžovatel rozporuje závěr soudu, že k doručení napadeného rozhodnutí došlo na adresu
trvalého pobytu jeho zástupce fikcí dne 18. 7. 2014. Dle stěžovatele však nemohlo k doručení
dojít dříve než 30. 12. 2014, kdy jeho zástupce nahlédl do spisu a převzal kopii rozhodnutí,
neboť správní orgán při doručování postupoval v rozporu s právními předpisy, kdy doručování
na adresu trvalého pobytu nepředcházel pokus o vypravení písemnosti na elektronickou
doručovací adresu zástupce. Krajský soud konstatoval, že žalovaný písemnost na elektronickou
adresu nevypravil, avšak nebylo to technicky možné, čímž legalizoval postup žalovaného,
kterým bylo ignorováno ustanovení §19 odst. 3 správního řádu. Citované ustanovení však dává
správnímu orgánu možnost nedoručovat na elektronickou adresu sdělenou účastníkem jen tehdy,
když to neumožňuje povaha písemnosti či takový způsob vylučuje zákon. Pokud žalovanému
nefungovala výpravna, nejde o žádný ze zákonných důvodů. Je absurdní, aby nedostatečné
softwarové vybavení žalovaného k vypravení e-mailu bylo kladeno k tíži stěžovatele a zamezovalo
mu přístup k soudu.
[5] Stěžovatel nesouhlasí s krajským soudem, že doručování na uvedenou elektronickou
adresu nebylo technicky možné. Dokládá přehled datových zpráv z předmětné e-mailové
schránky, z nichž je zřejmé, že doručování na tuto adresu je možné a že zmocněnec potvrzuje
přijetí písemností zprávou opatřenou elektronickým podpisem. Názor, že doručování
na uvedenou adresu nebylo technicky možné, krajský soud nedostatečně odůvodnil.
Nadto při nahlížení do spisu dne 30. 12. 2014 nebyla ve spise založena žádná písemnost
„dokument o zprávě z webové stránky“, na níž žalovaný odkazuje. Vytištěný dokument z webové
schránky je možná způsobilý prokázat nefunkčnost výpravny žalovaného, nikoliv vadu
elektronické adresy stěžovatele. Krajský soud proto nezákonně odmítl žalobu stěžovatele
jako opožděnou, když nesprávně posoudil, že k doručení písemnosti došlo fikcí,
ač mu nepředcházel pokus o vypravení písemnosti na elektronickou adresu dle §19
odst. 3 správního řádu.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítl námitku stěžovatele, že nemožnost
doručení na elektronickou adresu X byla způsobena nefunkčností výpravny žalovaného nebo
jeho nedostatečným softwarovým vybavením. Zvolená doručovací adresa využívá „IDN“
(Internationalized Domain Names), což je systém umožňující doménovým jménům obsahovat
znaky národních abeced. Oproti původním pravidlům pro tvorbu doménovým jmen (využívající
výhradně písmena anglické abecedy) zde mohou být obsažena i jména s českou diakritikou. Při
komunikaci ve veřejné datové síti však nelze systém znaků IDN použít přímo a dochází v ní k
„překladu“ doménového jména na znaky odpovídající standardní sadě, která jsou doplněna
dodatečnými znaky identifikujícími kódovaná jména. Zápis doménového jména je tak navenek
ovlivněn použitou znakovou sadou, což ve svém důsledku způsobuje, že znaky, které se lidskému
uživateli jeví jako stejné, mají při překladu odlišný zápis. Žalovaný je proto názoru, že osoba
žádající o doručování na adresu využívající IDN doménu nese rizika plynoucí z chybného či
matoucího sdělení adresy pro doručování. Správní orgán není povinen zkoumat, domýšlet či
nahrazovat sdělenou adresu jejím zápisem v odlišných kódováních apod. Podání ke správnímu
orgánu se činí v českém jazyce. Správní orgán je tudíž oprávněn předpokládat, že požadavek
doručování na elektronickou adresu X odpovídá běžné znakové sadě, a bude proto doručovat na
takto sdělenou adresu.
[7] K podkladům předloženým stěžovatelem k prokázání, že na uvedenou adresu je možné
doručovat, žalovaný podotýká, že tím není nikterak vyvráceno, že v nyní projednávané věci
se nepokusil doručit na sdělenou adresu. Zmocněnec K. S., jak je známo žalovanému z úřední
činnosti, sám nikdy neodesílá zprávy z adresy X, nýbrž z adresy X1. Z předloženého přehledu
datových zpráv plyne, že dotčené správní orgány odesílaly zprávy nikoliv na adresu X, nýbrž na
adresu X2, což je zřejmé z odpovědní části zprávy ukazující historii. Zmocněnec zde navíc
odesílal potvrzení o přijetí zprávy z adresy X1. Za obstrukční považuje žalovaný už jen postup,
kdy je správní orgán žádán o doručování na určitou elektronickou adresu, avšak písemnosti jsou
mu odesílány výhradně z jiné, pro což neexistuje rozumný důvod.
[8] Žalovaný zdůrazňuje, že adresát žádající o doručování na elektronickou adresu zodpovídá
za její určení, existenci, správnost a funkčnost včetně pravidel pro příjem pošty na dané doméně.
K. S. nikdy neučinil podání vůči správním orgánům z adresy X. Ta byla vždy sdělena v textu jiné
písemnosti. Je-li skutečný název adresy X2, na tu nikdy doručovat nežádal. Pokud byla v textu
písemnosti sdělena adresa pro doručování zapsaná jako X, není žalovaný povinen doručovat na
adresu, která by se pod tím mohla skrývat. Žalovaný toto jednání zmocněnce považuje za zjevně
promyšlenou obstrukci mající za cíl zmařit doručení písemnosti.
[9] Závěrem odkazuje žalovaný na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích ze dne 25. 2. 2015, č. j. 52 A 47/2014 – 72, v němž bylo vysloveno, že dle §19
odst. 3 správního řádu se na sdělenou elektronickou adresu doručuje zejména tehdy, může-li
to přispět k urychlení řízení. Vyhovění tomuto požadavku je tedy na uvážení správního orgánu,
neboť jeho smyslem je urychlení řízení. Pokud takový způsob doručování může naopak přispět
ke zpomalení řízení, není správní orgán povinen automaticky vyhovět a doručovat
na požadovanou adresu, přičemž může doručovat tak, jakoby zmocněnec žalobce o doručování
na uvedenou elektronickou adresu nežádal. Dle žalovaného je třeba tyto závěry aplikovat i v nyní
projednávané věci.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní
soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost žalobce není důvodná.
[12] V projednávané věci stěžovatel výslovně uplatnil důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Kasační stížnost míří proti usnesení, kterým krajský soud
žalobu v předložené věci odmítl pro opožděnost, tedy žalobu neposuzoval meritorně.
Nejvyššímu správnímu soudu tak v kasačním řízení přísluší v tomto ohledu pouze hodnotit,
zda krajský soud správně posoudil včasnost podané žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu č. j. 3 Azs 33/2004 - 98).
[13] Dle stěžovatele k opožděnému podání žaloby nedošlo, neboť žalovaný odeslal
rozhodnutí na adresu trvalého pobytu jeho zmocněnce, aniž by tomu předcházel řádný pokus
o vypravení dané písemnosti na jeho elektronickou adresu pro doručování. V důsledku toho měl
podle stěžovatele soud při stanovení počátku běhu lhůty k podání žaloby vycházet až z data
uskutečněného nahlédnutí do spisu a nikoliv z data doručení rozhodnutí na adresu trvalého
pobytu zmocněnce stěžovatele.
[14] Jako prioritní způsob doručování písemností uvádí §19 odst. 1 správního řádu
doručování prostřednictvím datové schránky. Pokud má fyzická osoba zřízenou datovou
schránku jsou správní orgány povinny doručovat písemnosti prostřednictvím ní. Z obsahu
správního spisu však nevyplývá, že by měl zmocněnec stěžovatele v době probíhajícího řízení
před správními orgány zřízenou datovou schránku, ty proto neměly povinnost doručovat
rozhodnutí tímto způsobem.
[15] Podle §20 odst. 1 správního řádu platí, že [f]yzické osobě se písemnost doručuje na adresu
pro doručování (§19 odst. 3), na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají
být doručovány písemnosti, na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání, …
Dle §19 odst. 3 téhož zákona [n]evylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení
správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení sdělí,
zejména může-li to přispět k urychlení řízení.
[16] V případě doručování na elektronickou adresu pak platí, že písemnost je doručena v okamžiku,
kdy převzetí doručované písemnosti potvrdí adresát zprávou podepsanou jeho uznávaným elektronickým podpisem.
Nepotvrdí-li adresát převzetí písemnosti nejpozději následující pracovní den po odeslání zprávy, která se nevrátila
jako nedoručitelná, doručí správní orgán písemnost, jako by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal
(§19 odst. 8 správního řádu). Pokud pak nebylo možno doručit písemnost doručovanou na elektronickou
adresu adresáta, protože se datová zpráva vrátila jako nedoručitelná, učiní správní orgán neprodleně další pokus
o její doručení; bude-li další pokus o doručení neúspěšný, doručí písemnost, jako by adresát o doručení
na elektronickou adresu nepožádal (odst. 9 téhož ustanovení).
[17] Ustanovení §23 odst. 1 správního řádu pak stanoví, že se písemnost uloží,
nebyl-li v případě doručování podle §20 správního řádu adresát zastižen a písemnost nebylo
možno doručit ani jiným způsobem přípustným podle tohoto ustanovení. Dle §24 odst. 1
téhož zákona se písemnost považuje za doručenou posledním dnem desetidenní lhůty počínající
běžet ode dne, kdy byla písemnost připravena k vyzvednutí, jestliže si adresát uloženou písemnost
v této lhůtě nevyzvedne.
[18] Ze správního spisu v projednávané věci především plyne, že stěžovatel v rámci podání
učiněného prostřednictvím svého zástupce dne 3. 3. 2014 požádal o zasílání veškerých písemností
na adresu X. Součástí správního spisu je pak mimo jiné též otisk obsahu (print screen) webového
prohlížeče (opatřený časovým údajem „7. 7. 2014, 11:32“), a spuštěné aplikace „Univerzální
spisový uzel“. Dialogové okno „Odesílání dokumentu“ zde uvádí jako značku odesílaného
dokumentu číslo jednací žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného a v poli „adresát“ je zde
uvedena adresa „X“. Současně je na otisku obsahu webové stránky vyobrazeno dialogové okno
„zpráva z webové stránky“, kde je uvedeno „email se nepodařilo odeslat“. Správní spis dále
obsahuje doklad o doručení rozhodnutí žalovaného zástupci stěžovatele v listinné podobě (na
adresu jeho trvalého pobytu) a záznam o doručení uvedeného rozhodnutí na elektronickou
adresu X (tuto adresu uvedl zástupce stěžovatele v plné moci předložené správnímu orgánu I.
stupně).
[19] Zpochybňuje-li stěžovatel závěry krajského soudu s tím, že není pravdou, že doručování
na uvedenou adresu nebylo technicky možné, neboť zmocněnec stěžovatele na této adrese
datové zprávy přijímá, pak se jedná o argumentaci zjevně účelovou. Je třeba dát za pravdu
žalovanému, že funkčnost elektronické adresy jako takové nevylučuje skutečnost, že v nyní
posuzovaném případě se žalovaný pokusil v souladu s požadavkem zmocněnce stěžovatele
na sdělenou adresu napadené rozhodnutí doručit, což se mu nepodařilo, neboť zprávu nebylo
možno odeslat. Nejedná se pak o nic jiného než technickou příčinu způsobenou v dané věci
zjevně použitím adresy využívající systém IDN. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s žalovaným,
že správní orgán je povinen doručovat na elektronickou adresu účastníka řízení tak, jak byla
uvedena, resp. jak se svým zápisem správnímu orgánu jevila, a není povinen zjišťovat, jaká adresa
by se pod sdělenou adresou mohla skrývat po „překladu“ doménového jména do komunikačního
jazyka veřejné datové sítě, resp. po jejím zápisu v odlišném kódování, než které je v elektronické
komunikaci běžně využíváno. Není přitom rozhodné, zda odpovídající „překlad“ elektronické
adresy není technicky možný z důvodů na straně žalovaného správního orgánu, či se jedná
o důsledek záměrného zneužití systému IDN na straně účastníka řízení. Podstatné je,
že za daných okolností pro žalovaného skutečně nebylo technicky možné písemnost
na elektronickou adresu X doručit, přičemž z obsahu spisu je zjevné, že se o to pokusil.
Požadavek stěžovatele zde byl respektován. Jak však žalovaný správně poukazuje, doručování na
elektrickou adresu dle §19 odst. 3 správního řádu má sloužit k urychlení řízení, nikoliv k jeho
zpomalení. Účastník řízení, který žádá o doručování na adresu využívající systém IDN tak nutně
nese riziko spojené s tím, že ne každý uživatel je schopen odesílat zprávy na adresu, která není
zapsána ve standardní znakové sadě (srov. judikaturu citovanou v odst. [21] a [22] tohoto
rozsudku).
[20] V návaznosti na neúspěšný pokus o doručení na adresu X proto žalovaný rozhodnutí
doručil v listinné podobě na adresu trvalého pobytu zástupce stěžovatele. Výše citovaná právní
úprava plynoucí z §19 odst. 8 a 9 správního řádu na situaci, která nastala v projednávané věci,
výslovně nedopadá. Správní řád totiž předpokládá jednak pouze doručení na elektronickou
adresu, které není řádně a včas potvrzeno (§19 odst. 8), a jednak vrácení elektronické zprávy jako
nedoručitelné (odst. 9). Zákonodárce tedy zjevně nepočítal se situací, kdy správní orgán nebude
moci na některou elektronickou adresu podání vůbec odeslat a zpráva se tedy nebude moci ani
vrátit jako nedoručitelná. Jak však uvedl Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 27. 7. 2015,
č. j. 8 As 55/2015 – 26, „[p]řestože právní úprava doručování podle správního řádu je konstruována na
prioritě doručování na adresu zvolenou účastníkem (jeho zástupcem), nemůže volba doručovací adresy
v elektronické podobě představovat jediný přípustný prostředek doručení určité písemnosti účastníkům (jejich
zástupcům). Zvláště pokud je dána objektivní technická překážka, která není jednorázová či snadno
odstranitelná, bylo by v rozporu se smyslem §19 odst. 4 správního řádu, který má přispívat k urychlení řízení,
formálně lpět na povinnosti doručovat výhradně elektronicky. Jinak řečeno, lze připustit, aby správní orgán, jsou-li
dány výše nastíněné technické překážky, za analogického užití §19 odst. 8, 9 správního řádu písemnost i přes
žádost o doručování na elektronickou adresu doručoval, jakoby adresát o doručení na elektronickou adresu
nepožádal. Takový postup lze připustit tím spíše, pokud je doručováno zástupci účastníka zmocněnému též k
přijímání písemností. Výše uvedené závěry nepochybně nelze vykládat tak, že by bylo na libovolné úvaze správního
orgánu, aby v důsledku jakýchkoliv (byť i nevýznamných, jednorázových či pouze potencionálních) technických
problémů rezignoval na povinnost doručovat primárně na účastníky zvolenou doručovací adresu, tato povinnost
však nemůže být absolutní“.
[21] Na to navázal Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 31. 3. 2016,
č. j. 4 As 269/2015 – 37, v němž konstatoval, že „[z]mocněnci stěžovatele přitom muselo být zřejmé,
že doručování na jím zvolenou emailovou adresu je problematické, resp. nemožné. O tom svědčí nejen výše citovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 55/2015, ale informace obecně přístupné na internetových
stránkách, což muselo být zmocněnci stěžovatele s ohledem množství sporů, které vede, známé – srov. internetové
stránky http://www.cnews.cz/taje-zahady-e-mailovych-sluzeb; http://háčkyčárky.cz/ (dostupné dne
24. 3. 2016). Na internetových stránkách http://háčkyčárky.cz/ je přitom výslovně konstatováno, že použití
diakritických znamének v adrese může vytvořit řadu komplikací, mj. v tom, že odesílatel nebude schopen
emailovou zprávu odeslat na správnou emailovou adresu z důvodu neschopnosti zadat příslušné zvláštní znaky,
které graficky pro člověka vypadají stejně či obdobně, ale pro počítač znamenají dva různé znaky. Nejedná se tedy
o chybu pouze na straně správního orgánu, jak se snaží navodit stěžovatel v kasační stížnosti, ale o obecný
problém řešený i správcem domény CZ – CZ.NIC“.
[22] Pro úplnost je třeba dodat, že v rozsudku ze dne 27. 10. 2015, č. j. 2 As 124/2015 - 51,
v němž Nejvyšší správní soud řešil totožný problém, jako v nyní projednávaném případě,
již vyslovil, že „[n]emožnost odeslání písemnosti na elektronickou adresu „X“ mohla mít různé příčiny, např.
obstrukční záludnosti spočívající ve způsobu sestavení elektronické adresy či v důvodech technického rázu na straně
žalovaného. Z hlediska povinností správního orgánu však jejich přesná identifikace není podstatná. Je třeba
vycházet z toho, že správní orgán je povinen své rozhodnutí doručit, přičemž respektuje požadovaný způsob
doručení na elektronickou adresu; při neúspěchu způsobeném objektivní technickou překážkou, která není
jednorázová či snadno odstranitelná, je však zcela namístě doručení jiným zákonem předpokládaným způsobem.
Smyslem zákonné úpravy doručování je totiž zajištění co nejrychlejšího průběhu řízení i seznámení účastníků
řízení s rozhodnutím“. Nejvyšší správní soud neshledal důvody, pro něž by se měl od dříve
vyslovených názorů jakkoliv odchylovat (kromě již citovaných posoudil věc obdobně i v dalších
rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 16. 10. 2015, č. j. 2 As 102/2015 – 26).
[23] Stejně tak lze upozornit na to, že dané rozhodnutí bylo doručeno i na elektronickou
adresu, kterou v plné moci předložené správnímu orgánu I. stupně taktéž označil zmocněnec
stěžovatele za adresu doručovací. Správní orgán se tak zjevně snažil všemi dostupnými způsoby
doručit rozhodnutí a stěžovatele s jeho obsahem seznámit.
[24] Výše uvedené pak nutně vede Nejvyšší správní soud k závěru, že obdobně jako i v jiných
věcech, kde vystupuje osoba K. S. (či podobných obecných zmocněnců, jimiž jsou R. K. a P. K.)
jako zmocněnec osob viněných z dopravních přestupků, představuje popsané sdělení
elektronické adresy pro doručování s využitím systému IDN i v tomto případě předem
promyšlený procesní postup, který má za cíl komplikovat a protahovat správní řízení, resp.
generovat v rámci řízení problémové situace, jež mohou s určitou mírou pravděpodobnosti vést k
formálním pochybením správních orgánů, a dosáhnout tak v důsledku toho prekluze
odpovědnosti za přestupek podle §20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění v době
spáchání předmětného přestupku (srov. např. též již citovaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 7. 2015, č. j. 8 As 55/2015 – 26, rozsudek ze dne 27. 1. 2016, č. j. 1 As
104/2015 – 27, či rozsudek ze dne 31. 3. 2016, č. j. 4 As 282/2015 - 32). Takový postup nelze
akceptovat a poskytovat mu soudní ochranu.
[25] Volba adresy X, ze které nejsou správnímu orgánu odesílány žádné zprávy, nýbrž je
uváděna pouze v textu jiných písemností, ani nemůže mít jiný účel, než právě zkomplikování
doručování zvolenému obecnému zmocněnci, z nějž pak zastoupené osoby a jejich zástupci těží v
řízeních ve správním soudnictví.
[26] Ze spisu jednoznačně vyplývá snaha žalovaného doručit napadené rozhodnutí zmocněnci
stěžovatele na adresu X. Není tedy pravdou, že se písemnost na tuto adresu nesnažil vypravit. Po
neúspěšném pokusu o doručení na elektronickou adresu tak nakonec učinil prostřednictvím
provozovatele poštovních služeb na adresu trvalého pobytu zmocněnce stěžovatele. Při pokusu o
doručení nebyl zmocněnec stěžovatele zastižen a uloženou zásilku si následně nevyzvedl. K
doručení proto došlo v souladu s §24 odst. 1 správního řádu fikcí dne 18. 7. 2014. Jelikož žaloba
byla podána dne 16. 2. 2015, tedy po marném uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v §72 odst.
1 s. ř. s., byla krajským soudem odmítnuta pro opožděnost zcela v souladu s právním řádem.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[28] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2016
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu