ECLI:CZ:NSS:2016:7.ADS.126.2016:20
sp. zn. 7 Ads 126/2016 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: H. P.,
zastoupená Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 2, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2016, č. j. 20
Ad 17/2015 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „žalovaný“) ze dne
15. 12. 2014, č. j. 2014/54811-421/1, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí
Úřadu práce ČR – krajská pobočka v Ostravě ze dne 30. 7. 2014, č. j. KAC-11464/2014-ŽH1T1,
kterým nebyla žalobkyni ode dne 9. 7. 2014 přiznána podpora v nezaměstnanosti podle §39
odst. 1 písm. a) a §41 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o zaměstnanosti“).
II.
[2] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému
soudu v Ostravě, který ji zamítl rozsudkem ze dne 18. 5. 2016, č. j. 20 Ad 17/2015 – 52.
[3] V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že podstata sporu mezi žalobkyní
a žalovaným spočívala v neuznání doby pojištění od 1. 1. 2008 do 8. 7. 2014, resp. v období
od 9. 7. 2012 do 8. 7. 2014 (rozhodné období), získané zaměstnáním ve firmě PROOF 99 s.r.o.,
se sídlem Jarošova 1217/29b, Havířov – Šumbark (dále jen „společnost PROOF 99“), pro účely
nároku na podporu v nezaměstnanosti. Uvedenou dobu nelze podle žalovaného započítat jako
dobu důchodového pojištění, a to z důvodu neexistence pracovního poměru.
[4] Krajský soud se zabýval platností pracovní smlouvy uzavřené žalobkyní dne 2. 1. 2008
v pozici obou smluvních stran, tedy na straně zaměstnance a též za společnost PROOF 99 jako
zaměstnavatele. Přisvědčil žalovanému v jeho názoru o neplatnosti uvedené pracovní smlouvy.
Pracovní smlouva byla neplatná pro střet zájmů. Tento právní názor opřel o ustálenou civilní
judikaturu [např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/1998
(publ. pod č. 63/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 4. 11. 2004,
sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, a ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010]. Krajský soud dále
zdůraznil, že platnost právního úkonu je nutné posuzovat podle právních předpisů, které platily
v době, kdy byl právní úkon učiněn. V době uzavření pracovní smlouvy platil princip absolutní
neplatnosti právního úkonu, který byl vyjádřen v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Princip relativní neplatnosti pro sjednávané
pracovní smlouvy nastolil až Ústavní soud nálezem ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06,
kterým zrušil pravidlo absolutní neplatnosti pro uzavírání pracovních smluv. Nález však byl
vyhlášen až po uzavření předmětné pracovní smlouvy.
[5] Krajský soud dále zkoumal, zda pouze závěr o neplatnosti pracovní smlouvy sám o sobě
zakládá důvod k nepřiznání předmětné dávky a dospěl k závěru, že tomu tak není. Podle názoru
krajského soudu je nesporné, že žalobkyně pro společnost PROOF 99 fakticky pracovala, proto ji
lze zahrnout do okruhu důchodově pojištěných osob podle §5 od st. 4 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém
pojištění“). Současně je však nesporné, že za žalobkyni nebylo odváděno pojistné na sociální
zabezpečení, přičemž v období od 1. 12. 2011 do 31. 12. 2013 s odvoláním na znění §11 odst. 2
věta třetí zákona o důchodovém pojištění, ve znění před účinností zákonného opatření Senátu
č. 344/2013 Sb., nelze tuto dobu považovat za důchodově pojištěnou. Rozhodné období pro
nárok na podporu v nezaměstnanosti je vymezeno obdobím od 9. 7. 2012 do 8. 7. 2014. Jestliže
žalobkyně nemá důchodově pojištěnou dobu od 9. 7. 2012 do 31. 12. 2013, pak v žádném
případě nezískala potřebných 12 měsíců důchodového pojištění ve vymezeném rozhodném
období. V této souvislosti krajský soud zdůraznil, že o dobách důchodového pojištění v prvé řadě
rozhoduje Česká správa sociálního zabezpečení, resp. okresní správa sociálního zabezpečení,
a žalovaný není oprávněn toliko na základě vyhodnocení neplatnosti pracovní smlouvy dojít
k závěru, že osoba nebyla důchodově pojištěna.
III.
[6] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[7] Stěžejní pro posouzení, zda jí vznikl nárok na podporu v nezaměstnanosti, je to, zda byla
zaměstnána po dobu alespoň 12 měsíců v posledních třech letech. Stěžovatelka předložila
pracovní smlouvu ze dne 2. 1. 2008, podle níž byla zaměstnána u společnosti PROOF 99 jako
designér pro konstrukce a elektro od 1. 1. 2008. Krajský soud tuto pracovní smlouvu posoudil
jako neplatnou, neboť byla uzavřena stěžovatelkou jednak v pozici zaměstnance a jednak v pozici
zaměstnavatele. Stěžovatelka byla v té době jedinou jednatelkou uvedené společnosti. Tím byl
založen střet zájmů. Tento závěr je podle stěžovatelky nesprávný.
[8] Pracovněprávní judikatura Nejvyššího soudu k platnosti pracovních smluv uzavřených
toutéž osobou jako zaměstnancem a současně zaměstnavatelem - jednatelem společnosti
se ustálila na tom, že neplatné jsou pouze ty pracovní smlouvy, kde je pracovní náplň shodná
s působností jednatele. To však není projednávaný případ. Stěžovatelka byla zaměstnána
na odborné pozici designer pro konstrukce a elektro, která je zcela mimo působnost statutárního
orgánu.
[9] Nelze vycházet automaticky z toho, že střet zájmů je dán jen proto, že jednatel
společnosti je současně jejím zaměstnancem. Právě naopak, tato duální pozice je naprosto ideální,
neboť taková osoba je schopna nahlížet na své postavení ve společnosti jak z pozice
zaměstnance, tak současně z pozice zaměstnavatele. V případě stěžovatelky nemohl nastat střet
zájmů, protože plně vnímala jak zájmy zaměstnance, tak i zaměstnavatele, a oba tyto zájmy
dokonale ve své činnosti sladila. Trvání na tom, že za zaměstnavatele musí uzavřít pracovní
smlouvu někdo jiný, je přepjatým formalismem.
[10] Smyslem podpory v nezaměstnanosti je, aby tuto podporu dostávali pouze ti, kteří
předtím pracovali alespoň po dobu 12 měsíců v posledních 3 letech. Stěžovatelka fakticky
pracovala od 2. 1. 2008 na pozici designér a bez ohledu na platnost pracovní smlouvy se jeví
nespravedlivé, aby jí nebyla přiznána podpora v nezaměstnanosti poté, kdy její pracovní poměr
skončil z důvodu úpadku zaměstnavatele.
[11] Jde-li o nález pléna Ústavního soudu, krajský soud zcela nedomyslel jeho důsledky. Pokud
Ústavní soud konstatoval neústavnost absolutní neplatnosti pracovní smlouvy, pak tato
neústavnost byla dána i u smluv uzavřených před vydáním tohoto nálezu. I kdyby závěry
Ústavního soudu platily jen do budoucna, je nutno vznik pracovního poměru zkoumat
ke každému dni, kdy zaměstnanec fakticky práci pro zaměstnavatele vykonává. Pracovní poměr
totiž vzniká nejen na základě písemné pracovní smlouvy, ale také pracovní smlouvy uzavřené
ústně nebo dokonce konkludentně.
[12] Stěžovatelka vykonávala práci pro zaměstnavatele kontinuálně od 1. 1. 2008. Proto
i kdyby byla písemná pracovní smlouva neplatná z důvodu, že byla uzavřena stejnou osobou
na obou smluvních stranách, minimálně od 12. 3. 2008, kdy byl vyhlášen citovaný nález
Ústavního soudu, musel stěžovatelce vzniknout konkludentní pracovní poměr, který trval až do
jeho skončení dne 8. 7. 2014. Stěžovatelka proto splnila zákonnou podmínku existence
pracovního poměru po dobu 12 měsíců v posledních třech letech, a proto jí nárok na podporu
v nezaměstnanosti vznikl.
[13] Skutečnost, že zaměstnavatel po určitou dobu neplatil za stěžovatelku důchodové
pojištění je za dané situace irelevantní a nikterak nemůže jít k její tíži.
[14] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jelikož je především rozhodné
posouzení platnosti pracovního poměru stěžovatelky u zaměstnavatele, a to bylo již předmětem
správního řízení, odkazuje plně na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a na vyjádření
k žalobě ze dne 13. 4. 2015, kde důvody absolutní neplatnosti tohoto pracovněprávního vztahu
podrobně rozebírá.
[16] Je mylný právní názor stěžovatelky o ustálenosti judikatury Nejvyššího soudu
o neplatnosti pouze takové pracovní smlouvy, kde je pracovní náplň shodná s působností
jednatele. Naopak je zcela patrné, že předmětná pracovní smlouva byla uzavřena v rozporu s §12
zákoníku práce, ve znění účinném do 13. 4. 2008, který výslovně odkazoval na tehdy účinný §22
odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého zastupovat jiného nemůže ten,
jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. S ohledem na tuto skutečnost je tak nutno
podle §20 zákoníku práce pokládat pracovní poměr stěžovatelky u zaměstnavatele za absolutně
neplatný.
[17] Tvrzení stěžovatelky, že nález Ústavního soudu, který absolutní neplatnost v zákoníku
práce zrušil, lze vztáhnout i na její pracovní smlouvu, je nesprávné. Podle §70 odst. 1 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se zákon nebo jednotlivá
ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, zrušují dnem, který v nálezu Ústavní soud
určí. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 83/06 bylo ve výroku I. určeno, že ke zrušení dojde vyhlášením
ve sbírce zákonů. K tomuto došlo 14. 4. 2008. Platnost právních úkonů je vždy posuzována
podle právních předpisů účinných v době vzniku právního úkonu. Proto je zcela v souladu
s právními předpisy pokládat pracovní smlouvu stěžovatelky za absolutně neplatnou, ačkoli
ustanovení, o které se tento závěr opírá, bylo Ústavním soudem zrušeno.
[18] K tvrzení stěžovatelky, že po účinnosti nálezu Ústavního soudu byl uzavřen
pracovněprávní vztah mezi ní a zaměstnavatelem konkludentně, žalovaný uvedl, že jelikož
jednání stěžovatelky a zaměstnavatele zcela zjevně nenaplňovalo znaky závislé práce, především
znak nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, nedošlo ke vzniku konkludentního
pracovněprávního vztahu.
[19] Žádost stěžovatelky o podporu v nezaměstnanosti z titulu údajného zaměstnání
u zaměstnavatele se jeví s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka je jedinou jednatelkou
i společníkem zaměstnavatele, jako zjevný pokus o zneužití práva. Takovému jednání nepřísluší
soudní ochrana. Byla to právě stěžovatelka jako jednatelka a jediný společník zaměstnavatele, jejíž
činností došel zaměstnavatel až k úpadku. I z toho je zjevné, že evidentní střet zájmů existuje.
Obtížně může být v zájmu zaměstnance, aby za něj nebylo hrazeno pojištění.
[20] Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
V.
[21] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[22] Kasační stížnost není důvodná.
[23] Stěžovatelka v žalobě argumentovala v návaznosti na argumenty žalobou napadeného
rozhodnutí výlučně k platnosti pracovní smlouvy. Krajský soud však správně zaměřil pozornost
na splnění předpokladu podle §39 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti.
[24] Systém poskytování podpory v nezaměstnanosti je úzce propojen se systémem
důchodového pojištění. To vyplývá již ze způsobu, jakým jsou upraveny podmínky vzniku
nároku na podporu v nezaměstnanosti v §39 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti. Podle
tohoto ustanovení má nárok na podporu v nezaměstnanosti uchazeč, který získal v rozhodném
období zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění podle zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Systém poskytování
podpory v nezaměstnanosti a systém důchodového pojištění jsou též financovány z téhož
pojistného odváděného podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení
a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (srov. §1 citovaného zákona ve znění účinném
v době vydání rozhodnutí žalovaného). Uvedené propojení obou systémů reflektovala také
důvodová zpráva k zákonu o zaměstnanosti, která k §39 uvádí: „Doba zaměstnání, potřebná pro
nárok na podporu v nezaměstnanosti, tj. alespoň 12 měsíců v posledních třech letech, je upřesněna tak, že toto
zaměstnání musí zakládat povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti, což odpovídá principu, že ten, kdo přispíval na státní politiku zaměstnanosti, má nárok na to,
aby mu z těchto prostředků byla hrazena podpora v nezaměstnanosti v době, kdy zaměstnání nemá.“
[25] Pro posouzení sporné otázky nároku na podporu v nezaměstnanosti je zásadní, zda
stěžovatelka získala v rozhodném období, tj. od 9. 7. 2012 do 8. 7. 2014, zaměstnáním nebo jinou
výdělečnou činností dobu důchodového pojištění v délce alespoň 12 měsíců. Pouze na základě
neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 2. 1. 2008, kterou stěžovatelka jako zaměstnanec uzavřela
se společností PROOF 99, nelze odepřít nárok na podporu v nezaměstnanosti, neboť i osoby
uvedené v §5 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění se pro účely tohoto zákona považují
za zaměstnance v pracovním poměru. Podstatné je to, zda bylo za takovou osobu v České
republice placeno pojistné. Stěžovatelka však setrvala v kasační stížnosti výhradně na úvahách
stran platnosti pracovní smlouvy a vůbec nebrojila proti argumentům krajského soudu, které
se týkaly placení pojistného společností PROOF 99 v rozhodném období. Již to má pro
úspěšnost kasační stížnosti fatální důsledky.
[26] Podle §39 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti má nárok na podporu
v nezaměstnanosti uchazeč o zaměstnání, který získal v rozhodném období (§41) zaměstnáním
nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění podle zvláštního právního předpisu
v délce alespoň 12 měsíců (dále jen „předchozí zaměstnání“); překrývají-li se doby důchodového
pojištění, započítávají se jen jednou.
[27] Podle §41 odst. 1 zákona o zaměstnanosti jsou rozhodným obdobím pro posuzování
nároků na podporu v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci poslední 2 roky před zařazením
do evidence uchazečů o zaměstnání (pozn. NSS: stěžovatelka v kasační stížnosti opakovaně mylně
uvádí 3 roky, tak tomu bylo podle citovaného ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2011).
[28] Podle §5 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění se za zaměstnance v pracovním poměru
[odstavec 1 písm. a)] pro účely tohoto zákona považuje též osoba činná v poměru, který má
obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly splněny všechny
podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jeho vznik.
[29] Podle §11 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění je dobou pojištění po
31. prosinci 1995 doba účasti na pojištění osob uvedených v §5 odst. 1 a v §5 odst. 4, za kterou
bylo v České republice zaplaceno pojistné.
[30] Podle §11 odst. 2 věta třetí zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do
31. 12. 2013, se za dobu pojištění uvedenou v odstavci 1 písm. a) u osob uvedených v §5 odst. 1
písm. a), f), w) a x) nepovažuje kalendářní měsíc, za který jejich zaměstnavatel neodvedl pojistné,
které byl povinen odvést, je-li tímto zaměstnavatelem obchodní společnost nebo družstvo a tyto
osoby byly v takovém kalendářním měsíci současně společníky této společnosti anebo členy
statutárního orgánu nebo dozorčí rady této společnosti nebo družstva; pro účely části věty před
středníkem se za dlužné pojistné nepovažuje dlužné penále.
[31] Podle Čl. XLI bod 2. zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb., o změně daňových
zákonů v souvislosti s rekodifikací soukromého práva a o změně některých zákonů, se doba
důchodového pojištění uvedená v §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., ve znění účinném
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu (tj. před 1. lednem 2014), u osob
uvedených v §5 odst. 1 písm. a), f), w) a x) tohoto zákona, ve znění účinném přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu, hodnotí podle podmínek stanovených v §11
odst. 2 větách třetí až páté zákona č. 155/1995 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu. Dlužné pojistné na důchodové pojištění uvedené
v §11 odst. 2 větách čtvrté a páté zákona č. 155/1995 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu, lze za dobu před 1. lednem 2014 zaplatit podle
těchto ustanovení nejdéle do 31. prosince 2016.
[32] Lze odkázat na přesvědčivé odůvodnění krajského soudu vysvětlující účel právní úpravy,
která má zamezit tomu, aby výhod účasti na důchodovém pojištění využívali ti, kteří mohli
ovlivnit zaplacení pojistného zaměstnavatelem, a přesto pojistné nebylo odváděno v potřebném
rozsahu.
[33] Česká správa sociálního zabezpečení uvedla ve sdělení ze dne 27. 4. 2016,
č. j. 48004/010/16/Du, které se nachází ve spise krajského soudu, že stěžovatelka byla od
2. 1. 2008 přihlášena k pojištění na základě pracovní smlouvy u zaměstnavatele společnosti
PROOF 99, přičemž tato společnost od měsíce prosince 2011 dluží na pojistném. Dále je
v tomto sdělení uvedeno, že stěžovatelka tak byla přihlášena k důchodovému pojištění od
2. 1. 2008 do 30. 11. 2011 a od 1. 1. 2014 do 8. 7. 2014, a že o bdobí od 1. 12. 2011 do
31. 12. 2013 nelze považovat za důchodově pojištěné.
[34] Pro danou věc je významná též nesporná skutečnost, že stěžovatelka je od 8. 3. 2007
jedinou jednatelkou společnosti PROOF 99. Současně je stěžovatelka i společníkem této
společnosti.
[35] Ve shodě s právním názorem krajského soudu lze uzavřít, že dobu od 9. 7. 2012
do 31. 12. 2013 nelze v případě stěžovatelky považovat za důchodově pojištěnou, a to s ohledem
na §11 odst. 2 věta třetí zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2013,
neboť stěžovatelka byla současně společníkem a statutárním orgánem společnosti PROOF 99,
a tato společnost za ni neodváděla pojistné. Stěžovatelka tak byla v rozhodném období
důchodově pojištěna pouze v době od 1. 1. 2014 do 8. 7. 2014.
[36] Krajský soud proto dospěl ke zcela správnému závěru, že stěžovatelka nezískala
ve vymezeném rozhodném období potřebných 12 měsíců důchodového pojištění. Proto jí
nevznikl nárok na podporu v nezaměstnanosti.
[37] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[38] O žádosti stěžovatelky, aby jí bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, Nejvyšší
správní soud pro nadbytečnost nerozhodoval, neboť stěžovatelka je osvobozena podle §11
odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatních, ve znění pozdějších předpisů.
[39] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. září 2016
Mgr. David Hipšr
předseda senátu