ECLI:CZ:NSS:2016:7.ADS.328.2015:34
sp. zn. 7 Ads 328/2015 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: J. T., zastoupený
Mgr. Martinem Bauerem, advokátem se sídlem Lipová 234/22, Brno, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2015, č. j. 33 Ad 2/2014 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce – advokátovi Mgr. Martinu Bauerovi - se u r č u j e
na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů částka 3.146 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce J. T. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2015,
č. j. 33 Ad 2/2014 - 46, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“) napadeným usnesením ze dne 27. 11. 2015,
č. j. 33 Ad 2/2014-46, odmítl podle ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. za použití ust. §68
písm. a) s. ř. s. z důvodu nepřípustnosti žalobu J. T. proti rozhodnutí žalované České správy
sociálního zabezpečení ze dne 19. 10. 2012, č. j. X, kterým mu byl přiznán zpět invalidní důchod
ode dne 20. 6. 2012 (namísto ode dne 1. 9. 2010), a navíc i v nesprávné výši 5.060 Kč měsíčně
místo ve výši 6.557 Kč, ve které mu byl původně vyměřen k datu odnětí důchodu, a podle ust. §
46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl z důvodu opožděnosti i žalobu J. T. směřující proti usnesení
České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 1. 2013, č. j. X, kterým bylo rozhodnuto o
zastavení řízení o námitkách.
Krajský soud, vázán předchozím zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 9. 2014, č. j. 7 Ads 72/2014 - 37, především dospěl k závěru, že žalobce, i s ohledem
na své vyjádření ze dne 31. 7. 2015, upřesnil svou žalobu zejména v tom smyslu, že napadá
rozhodnutí žalované ze dne 19. 10. 2012, č. j. X a že mu jde primárně o zvýšení přiznaného
důchodu a jeho zpětné doplacení ke dřívějšímu datu. Směřuje-li však žaloba proti tomuto
rozhodnutí žalované, nebyla splněna podmínka předchozího vyčerpání opravných prostředků.
Přezkoumání takového rozhodnutí správním soudem není proto přípustné z důvodu uvedeného
v ust. §68 písm. a) s. ř. s., neboť by znamenalo porušení zásady subsidiarity správního soudnictví
(§5 s. ř. s.). Již z tohoto důvodu musela být žaloba odmítnuta (pro nevyčerpání všech opravných
prostředků ve správním řízení).
Žalobu je však třeba odmítnout i v případě, že směřuje eventuelně i proti usnesení
žalované ze dne 14. 1. 2013, č. j. X, o zastavení řízení o námitkách, což dovodil i Nejvyšší správní
soud z širšího kontextu žaloby podané samotným J. T. Ten totiž v žalobě zmiňuje i předchozí
rozhodnutí vydaná v jeho důchodové věci, jakož i skutečnost, že v době podání žaloby bylo
řízení o námitkách proti prvostupňovému rozhodnutí žalované již zastaveno. V tomto případě je
ovšem třeba žalobu odmítnout pro její opožděnost. Žaloba podaná k poštovní přepravě dne 10.
1. 2014 nemůže být včasná, když lhůta k jejímu podání marně uplynula dne 18. 3. 2013 (usnesení
bylo doručeno žalobci dne 18. 1. 2013). Nebyly tak splněny podmínky k tomu, aby se krajský
soud vůbec zabýval otázkami zákonnosti tohoto rozhodnutí o zastavení řízení.
Krajský soud proto z uvedených důvodů dovodil, že v předmětné věci nebyly dány
podmínky k meritornímu projednání žaloby směřující proti uvedeným správním rozhodnutím.
Musel proto podanou žalobu odmítnout jako nepřípustnou ve smyslu ust. §68 písm. a) s. ř. s.,
resp. eventuelně ve smyslu ust. §46 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako opožděnou.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalobce J. T. jako stěžovatel (dále
jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřel o důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. e)
a d) s. ř. s.
Stěžovatel především krajskému soudu vytýká, že se nezabýval jeho věcí meritorně, ač tak
měl správně učinit. Zdůrazňuje, že ke zpětvzetí jeho námitek došlo pod nátlakem správního
orgánu, který mu sdělil, že do 8 dnů bude muset předložit lékařskou dokumentaci. Pokud tak
neučiní, bude jeho nárok posuzován podle doposud shromážděných důkazů. Nelze při tom
vyloučit ani odejmutí vyplácených dávek, které jsou podmíněny jeho invaliditou. Z obavy
o odejmutí sociálních dávek (invalidního důchodu) byl v podstatě přinucen vzít zpět své námitky
proti rozhodnutí o již stanoveném důchodu. Zpětvzetí námitek proto nemohlo mít dovozované
právní následky, když správní orgán lstí zneužil jeho důvěřivosti s legendou, že je v jeho nejlepším
zájmu, aby své námitky vzal zpět. Rozhodnutí o zastavení řízení proto nemělo být vůbec vydáno.
Nesprávný je i právní názor krajského soudu, že jako účastník řízení nevyčerpal veškeré možné
opravné prostředky. Ještě před podáním žaloby proti napadenému rozhodnutí žalované podával
různé druhy opravných prostředků. Například dne 15. 2. 2013 adresoval žalované na místní poště
opravný prostředek proti nezákonnému rozhodnutí o zastavení řízení. V něm předestřel,
že zpětvzetí námitek bylo v podstatě vynuceným úkonem, který nemůže mít žádné následky.
Správní orgán ale jeho návrh ignoroval a neřešil jej. Z těchto důvodů má za to, že lhůtu k podání
žaloby zmeškat nemohl a že vyčerpal veškeré možné opravné prostředky.
Stěžovatel vytýká krajskému soudu i nepřezkoumatelnost napadeného usnesení. Je tomu
tak proto, že odůvodnění na str. 4 odst. 7 usnesení krajského soudu je v logickém rozporu nejen
s výrokem uvedeného rozhodnutí, ale i s dále podaným odůvodněním. Sám se ztotožňuje
se skutkovým závěrem krajského soudu, že proti dotčenému rozhodnutí žalované
ze dne 19. 10. 2012 podal námitky jako řádný opravný prostředek. Z této okolnosti však krajský
soud v uvedené části svého usnesení dovozuje nesprávný závěr, že z jeho strany nebyla splněna
zákonná podmínka vyčerpání opravných prostředků a že soudní přezkum takového rozhodnutí
by znamenal porušení zásady subsidiarity správního soudnictví (§5 s. ř. s.). Takovému závěru
ale nesvědčí podání námitek. Žaloba proto není ve vztahu k rozhodnutí žalované
ze dne 19. 10. 2012, č. j. X, nepřípustná. Žaloba však není ani opožděná. Za tohoto stavu měl
krajský soud podanou žalobu posoudit meritorně a nikoliv ji odmítat.
Tím, že se krajský soud podanou žalobou nezabýval věcně, ale bez dalšího ji odmítl,
zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodů. Nezabýval se tedy
ani žalobními body a k nim se vztahující žalobní argumentací, ač tak správně učinit měl. Správní
orgán mu při tom přiznal nesprávně nižší invalidní důchod, než jaký odpovídá jeho zdravotnímu
stavu, který byl nadto posouzen podle neúplné zdravotní dokumentace. V podrobnostech
odkazuje na obsah podané žaloby a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení považuje kasační stížnost za nedůvodnou.
Ke konkrétně vytýkané nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí pro nesrozumitelnost uvádí,
že podle jejího názoru jde o pouhou písařskou chybu. Nesdílí proto přesvědčení stěžovatele,
že by bylo napadené usnesení krajského soudu nepřezkoumatelné. Stěžovatel byl řádně poučen
o možnosti podat námitky proti rozhodnutí ze dne 19. 10. 2012, č. j. X. Této možnosti také
využil. Je tedy nesporné, že námitky stěžovatel uplatnil a že jejich zpětvzetím znemožnil jejich
přezkoumání. V usnesení o zastavení řízení o námitkách byl stěžovatel i náležitě poučen o svých
procesních právech. Tyto stěžovatel také využil, ale opožděně. Je tedy zcela jednoznačné, že
stěžovatel svou kasační stížností odmítá přijmout skutečnost, že výsledek soudního rozhodování
je odvislý od jeho vlastního úkonu – od zpětvzetí námitek. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní
soud podanou kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z kasační stížnosti a z jejího doplnění ze strany ustanoveného zástupce vyplývá,
že se stěžovatel domáhá zrušení napadeného usnesení krajského soudu z důvodu podřaditelného
pod ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Jde - li o nepřezkoumatelnost usnesení krajského soudu,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jde o vlastnost, ke které je povinen přihlížet z úřední
povinnosti. K posouzení této otázky musel Nejvyšší správní soud přistoupit přednostně.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajských soudů
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85
ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů,
které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s.).
Z odůvodnění rozhodnutí proto musí především vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu
ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž
konstatoval, že: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou
námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak
nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval
již ve své dřívější judikatuře. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. V rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, pak vyslovil Nejvyšší správní
soud názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též judikoval v rozsudku
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné,
musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc
zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních bodech, či jiných rozhodných okolnostech),
resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto okolností. Uvedené potom musí nalézt
svůj odraz v odůvodnění soudního rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím
odůvodnění tohoto rozhodnutí lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní soud vyšel
a jak o něm uvážil. Z odůvodnění rozhodnutí musí být též patrné, jak se správní soud vypořádal
se vznesenými žalobními body a k nim se vztahující zásadní žalobní argumentací. Při posuzování
otázky přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů není podstatné, zda je přezkoumáván
rozsudek, či pouhé usnesení krajského soudu. Je tomu tak proto, že podle ust. §55 odst. 5 s. ř. s.
o usnesení platí přiměřeně ustanovení o rozsudku.
Z napadeného usnesení krajského soudu zřetelně vyplývá, z jakých důvodů tento správní
soud žalobu odmítl. Ve vztahu k rozhodnutí žalované ze dne 19. 10. 2012, č. j. X, kterým mu byl
zpět přiznán invalidní důchod, tomu tak bylo pro nepřípustnost žaloby z důvodu nevyčerpání
všech opravných prostředků a ve vztahu k usnesení žalované ze dne 14. 1. 2013, č. j. X, z důvodu
opožděnosti žaloby. K těmto důvodům odmítnutí žaloby krajský soud účastníkům řízení
předestřel i skutkové důvody, na jejichž základě dospěl k uvedenému právnímu názoru.
Vyslovený právní názor krajského soudu je nejen přezkoumatelný ale s ohledem na níže uvedené
i věcně správný.
Stěžovateli lze přisvědčit jen v tom, že krajský soud pochybil při vyhotovování písemné
formy svého usnesení na str. 4 odst. 7 věta poslední, když zde uvedl cit.: „Vzhledem k tomu, že proti
tomuto rozhodnutí podal žalobce námitky, nebyla splněna podmínka vyčerpání opravných prostředků a přezkum
takového rozhodnutí správním soudem by znamenal porušení subsidiarity správního soudnictví (§5 s. ř. s.)“.
Dílčí pochybení krajského soudu v psaní spočívá jen v tom, že za slovem „námitky“ chybí slova,
„které vzal zpět“. K této chybě došlo jen zjevným a okamžitým selháním v duševní či mechanické
činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhotovení usnesení a které jsou každému zřejmé. Zřejmost
takové nesprávnosti zřetelně vyplývá zejména z porovnání výroku usnesení s jeho odůvodněním,
i z jiných souvislostí.
Z odůvodnění kasační stížností napadeného usnesení totiž srozumitelně vyplývá,
že nepřípustnost podané žaloby krajský soud dovozuje nikoliv proto, že by stěžovatel nepodal
proti napadenému rozhodnutí námitky (ze skutkových zjištění krajského soudu vyplývá zřetelně
opak), ale z toho důvodu, že tyto námitky (opravný prostředek) vzal žalobce zpět [tedy z proto,
že stěžovatel svým postupem ve správním řízení (zpětvzetí námitek) neumožnil meritorní
přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí ze strany příslušného správního orgánu již
ve správním řízení]. Právě takový stav věci (absence meritorního přezkoumání napadeného
rozhodnutí ve správním řízení) představuje nepřekonatelnou překážku k následnému
meritornímu přezkoumání napadeného správního rozhodnutí ze strany správního soudu. Toto
pochybení krajského soudu proto nemá za následek nepřezkoumatelnost napadeného usnesení,
neboť jiný výklad nedává žádný smysl.
Stěžovatelem vytýkané pochybení krajského soudu je tak nutno považovat za běžnou
písařskou chybu (za omyl při písemném vyhotovování napadeného usnesení) a nikoliv za zásadní
vadu, mající ve svém důsledku za následek nezákonnost, resp. nepřezkoumatelnost napadeného
usnesení pro nesrozumitelnost.
Oporu ve spise má i následný právní názor krajského soudu o opožděnosti podané žaloby
ve vztahu k rozhodnutí žalované ze dne 14. 1. 2013, č. j. X. Z obsahu předloženého spisu
jednoznačně vyplývá, že stěžovateli bylo rozhodnutí o zastavení řízení (ve věci podaných
námitek) doručeno dne 18. 1. 2013. Konec lhůty k podání žaloby proti tomuto rozhodnutí (srov.
§72 s. ř. s.) tak připadl na den 18. 3. 2013. Stěžovatel však svou žalobu podal až dne 13. 1. 2014,
resp. k poštovní přepravě dne 10. 1. 2014. Učinil tak zjevně (na prvý pohled) opožděně. Na
uvedeném nemůže ničeho změnit ani nynější stěžovatelova argumentace, že dne 15. 2. 2013
odeslal žalované prostřednictvím místní pošty své výhrady proti jejímu rozhodnutí o zastavení
řízení, které nadto ani nebyly krajskému soudu stěžovatelem doloženy.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů konstatuje, že důvody, pro které byla žaloba
krajským soudem odmítnuta, a to vztahu k oběma správním rozhodnutím, mají dostatečnou
oporu ve skutkových zjištěních krajského soudu. Za tohoto stavu nemůže obstát ani námitka
stěžovatele, že je napadené usnesení krajského soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
když se krajský soud žalobou nezabýval meritorně, resp. neposoudil zákonnost napadených
rozhodnutí skrze uplatněné žalobní body. Pokud před krajským soudem nebyly dány podmínky
pro meritorní přezkoumání napadených rozhodnutí, není zde jakéhokoliv důvodu k tomu,
aby se krajský soud podanou žalobou zabýval věcně. To platí i pokud jde o splnění procesních
podmínek k tomu, aby se krajský soud zabýval správností postupu žalované v námitkovém řízení
a podmínkami pro jeho zastavení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2013,
č. j. 4 Ads 133/2012 - 44, dostupný na www.nssoud.cz).
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost směřující proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2015, č. j. 33 Ad 2/2014 – 46, protože není
důvodná (§110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože mu
takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení. Úspěšnému žalovanému správnímu orgánu podle obsahu spisu žádné náklady v řízení
o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen soudem ustanoveným advokátem
Mgr. Martinem Bauerem, který podle obsahu spisu dne 19. 2. 2016 nahlížel do spisu a pořizoval
si z něj fotokopie v době od 9.50 hod. do 10.15 hod. za účelem přípravy odůvodnění kasační
stížnosti, a dne 26. 2. 2016 vypracoval doplnění kasační stížnosti v zastoupení stěžovatele J. T.,
které datově doručil Nejvyššímu správnímu soudu téhož dne (26. 2. 2016). Za tohoto stavu činí
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů částku 3.146 Kč [dva úkony právní služby po
1.000 Kč dle ust. §7 bod 3 a ust. §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, s přihlédnutím k ust. §11 odst. 1 písm. d) téže vyhlášky, kterým je podání ve věci samé
a k ust. §11 odst. 1 písm. f), odst. 3 již citované vyhlášky, jímž je prostudování spisu; dva režijní
paušály po 300 Kč za jeden dle §13 odst. 3 téže vyhlášky]. Jiné úkony právní služby nebyly
doloženy. Jelikož zástupce stěžovatele je advokát, jenž je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se částka 2.600 Kč o částku, která odpovídá příslušné sazbě daně z přidané hodnoty, jež činí
21 %, tj. o částku 546 Kč. Celková částka 3.146 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, protože v tomto případě u ustanoveného
advokáta odměnu za zastupování a hotové výdaje platí stát (§35 odst. 8 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. března 2016
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu