ECLI:CZ:NSS:2016:7.AFS.173.2016:26
sp. zn. 7 Afs 173/2016 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: GAME TEAM
PLUS spol. s r. o., se sídlem náměstí Přátelství 1518/4, Praha 10, zastoupeného Ing. Jitkou
Routkovou, daňovým poradcem se sídlem Komenského 87/3, Liberec, proti žalovanému:
Finanční úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2016,
č. j. 11 Af 16/2015 – 92,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 10. 2. 2015, č. j. 883524/15/2010-52524-110443, žalovaný zamítl
námitku žalobce proti nepředepsání úroku z přeplatku na dani z přidané hodnoty podle §159
zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“).
II.
[2] Proti výše uvedenému rozhodnutí podal žalobce u Městského soudu v Praze žalobu.
Rozsudkem ze dne 1. 8. 2016, č. j. 11 Af 16/2015 - 92, městský soud zrušil napadené rozhodnutí
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[3] V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že vycházel při úvahách o důvodnosti
žalobních námitek ze závěrů, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 9. 2014,
č. j. 7 Aps 3/2013 - 34, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 11. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013 – 47
(dále jen „rozsudek Kordárna“), a v rozsudku ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 68/2013 - 46.
V nyní posuzované věci neshledal důvod, aby se od názoru Nejvyššího správního soudu odchýlil.
Městský soud nemohl přihlédnout k právní úpravě, jejíž účinnost nastala až následně, proto
nemohl akceptovat žalovaným namítanou skutečnost, že s účinností od 1. 1. 2015 nalezla
předmětná problematika výslovné vyjádření v §254a daňového řádu.
[4] Městský soud přisvědčil názoru žalobce, že pokud by aproboval postup daňových orgánů
v rozporu s citovanými judikáty Nejvyššího správního soudu, porušil by základní zásady
daňového práva, vyjádřené v konstantní judikatuře správních soudů. Jedná se především
o porušení zásady rovnosti v přístupu daňových orgánů a správních soudů k jednotlivým
daňovým subjektům a o porušení zásady legitimního očekávání.
[5] K argumentaci žalovaného ve vyjádření k uplatněným žalobním bodům městský soud
uvedl, že význam a sledování výkladových pravidel (zejména ústředních správních orgánů, stejně
jako judikatury soudních instancí vyšších stupňů) je nezanedbatelnou součástí aplikační praxe
správních orgánů zejména nižších stupňů a jejich uplatňování při výkonu veřejné správy nelze
v žádném případě a priori vylučovat. Naopak, má-li být veřejná správa službou veřejnosti,
je její povinností zajistit mj. jednotnost a předvídatelnost všech svých postupů, jak to ostatně
od ní lze legitimně očekávat. Právě za tím účelem, ale nejen proto, jsou centrálními orgány
poskytovány stanoviska, závěry, doporučení, výklady a podobně, jejichž užitnou hodnotu
lze spatřovat mj. právě v instruktivnosti navržených postupů a nalézání smyslu dotčených
právních ustanovení. To odpovídá také principům hierarchické výstavby veřejné správy, jakož
i skutečnosti, že jsou to právě centrální orgány státní správy, jež stojí v pozadí přijímané
legislativy. V souzeném případě však žalovaný vybočil z mantinelů platných právních předpisů,
zejména daňového řádu, když otázku vzniku nároku na úrok vyložil natolik extenzivním
způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.
[6] Na základě všech výše uvedených důvodů dospěl městský soud k závěru, že žaloba byla
podána důvodně a proto žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost, spočívající
v aplikaci nesprávného právního názoru na zjištěný skutkový stav.
III.
[7] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[8] Stěžovatel již v rozhodnutí o zamítnutí námitky hodnotil při posouzení nároků daňového
subjektu, zda je jím citovanou judikaturu možné považovat za závaznou a konstantní, přičemž
dospěl k negativnímu závěru. Nejenže po vydání rozsudku Kordárna došlo ke změně platného
práva, ale taktéž následující soudní rozhodnutí, která podle žalobce vytvářejí konstantní
judikaturu, neobsahují zásadní požadavek na kvalitu judikátu, který je právní teorií vyžadován
pro jeho závaznost - a to kvalitní argumentaci, která by potvrdila názor Nejvyššího správního
soudu v primárním rozhodnutí. Za kvalitní argumentaci pak nelze považovat situaci, kdy soud
pouze odkáže na již existující soudní rozhodnutí, zároveň zkonstatuje existenci nové právní
úpravy (§254a daňového řádu účinné od 1. 1. 2015), ale s daným problémem se sám nijak
nevypořádá a neodůvodní jej.
[9] Městský soud zavázal stěžovatele k dalšímu postupu tak, že při rozhodování o nároku
daňového subjektu je povinen vzít v potaz rozsudek Kordárna. Jedná se však o rozhodnutí v jedné
konkrétní věci, které netvoří a nemůže tvořit ustálenou judikaturu. Nejvyšší správní soud
v předmětném rozhodnutí opřel své závěry o existenci 3 měsíční lhůty o závěry Soudního dvora
Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“), konkrétně o rozhodnutí C-47/96 Garage Molenheide
ze dne 18. 12. 1997, rozhodnutí C-25/07 Alicja Sosnowska ze dne 10. 7. 2008 a rozhodnutí C-
107/10 Enel Maritsa Iztok ze dne 12. 5. 2011. V těchto rozhodnutích se Soudní dvůr nezabýval
prověřováním nároku na odpočet a délkou prověřování, zda tento nárok je či není oprávněn,
ale přiměřenou lhůtou pro vrácení nadměrného odpočtu. Judikatura Soudního dvora nerozlišuje
mezi jednotlivými dílčími daňovými řízeními a směšuje pojem „odpočet“ a „nadměrný odpočet“.
Nárok na odpočet a nadměrný odpočet jsou přitom zcela odlišné právní pojmy vycházející
z komunitárního práva. Nárok na odpočet vzniká v čistě teoretické rovině a je právem plátce
daně uplatnit DPH, kterou zaplatil v hodnotě přijatých plnění, a vzniká ke dni uskutečnění
zdanitelného plnění. Jestliže daňovému subjektu vznikne nárok na odpočet, tak to automaticky
neznamená, že mu bude přiznán, neboť zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), spojuje s existencí nároku další
podmínky, kdy tyto musí být daňovým subjektem splněny (§72 a 73). Oproti tomu nadměrný
odpočet je výsledkem početního úkonu správce daně, který odpovídá rozdílu mezi daní
na výstupu a odpočtem daně za zdaňovací období v případě, že daň na výstupu je nižší
než odpočet daně a vzniká jeho vyměřením. Nejvyšší správní soud se ve svém rozhodnutí
nezabýval posouzením odlišností jednotlivých dílčích řízení, tedy nalézacím řízením,
do nějž spadá postup k odstranění pochybností, a řízením při placení daní, kam spadá vrácení
přeplatku, vzniklého v důsledku vyměření nadměrného odpočtu. Právě rozlišení jednotlivých fází
daňového řízení dává odpověď na otázku, kdy vzniká nadměrný odpočet, resp. kdy dojde
k jeho vyměření. V okamžiku podání daňového přiznání má daňový subjekt právo v něm uplatnit
nárok na odpočet z přijatých plnění, která využil pro svoji ekonomickou činnost. Po podání
daňového přiznání je daň vyměřena buď konkludentně (tj. v souladu s daňovým přiznáním
daňového subjektu podle §140 odst. 1 a 2 da ňového řádu) a nadměrný odpočet vzniká až tímto
vyměřením, nebo v případě pochybností správce daně o plněních uvedených na podaném
daňovém přiznání, kde je oprávněn k zahájení postupu k odstranění pochybností, dojde
k vyměření nadměrného odpočtu až po ukončení postupu k odstranění pochybností vydáním
platebního výměru (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2007, č. j. 7 Afs
10/2006 – 57, a ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Afs 171/2014 – 46).
[10] Správce daně ukončil vytýkací řízení vydáním platebního výměru dne 8. 12. 2010, kterým
žalobci vyměřil nadměrný odpočet ve výši 158.702 Kč, tedy v souladu s daňovým přiznáním
k dani z přidané hodnoty uplatněným žalobcem za zdaňovací období duben 2010. Tento
vratitelný přeplatek byl žalobci dne 17. 12. 2010 vrácen. Není tedy pochyb o tom, že vratitelný
přeplatek byl vrácen ve lhůtě stanovené v §105 odst. 1 zákona o DPH.
[11] Nadměrný odpočet na základě výše uvedeného vzniká až po jeho vyměření, kdy je
vyměřen konkludentně, nebo vydáním platebního výměru, kterým je ukončeno nalézací řízení,
konkrétně řízení vyměřovací. Pokud po vyměření nadměrného odpočtu vznikl daňovému
subjektu vratitelný přeplatek, tento mu bez žádosti podle §105 zákona o DPH ve 30-ti denní
lhůtě od jeho vyměření správce daně vrátí. Ustanovení §105 odst. 1 zákona o DPH definuje jako
skutečnost rozhodnou pro počátek běhu lhůty pro vrácení přeplatku z titulu vyměření
nadměrného odpočtu okamžik vyměření nadměrného odpočtu. Na uvedené navazuje §155
odst. 5 daňového řádu, který konstruuje úrok z vratitelného přeplatku, avšak jeho existence
je navázána na existenci samotného vratitelného přeplatku a jeho pozdního poukázání. Vzniká-li
tedy podle §105 odst. 1 zákona o DPH vratitelný přeplatek až v okamžiku vyměření nadměrného
odpočtu a úroky z vratitelného přeplatku až po nedodržení lhůty k vrácení vratitelného přeplatku,
nelze dospět k jakémukoliv jinému závěru než takovému, že délka postupu k odstranění
pochybností před vyměřením nadměrného odpočtu je pro právo daňového subjektu na úrok
podle §155 odst. 5 daňového řádu irelevantní. Nejvyšší správní soud v rozsudku Kordárna
dovodil, že procesní úprava vyplácení nadměrného odpočtu je mezerovitá. Tuto mezeru v právu
pak soud zacelil vytvořením nové kategorie úroku, tzv. úroku ze zadržování nadměrného
odpočtu, který podle něj odpovídá úroku z vratitelného přeplatku podle §155 odst. 5 daňového
řádu, a který ve vnitrostátním právu do té chvíle stanoven nebyl. Zákonodárce zareagoval
na předmětné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zavedením institutu §254a daňového
řádu, ve kterém určil přiměřenou dobu pro vyměření nadměrného odpočtu a zároveň výši úroku
v případě jejího překročení. Nicméně toto ustanovení nelze vztáhnout na postupy ukončené
před účinností této novely. Z přechodných ustanovení k novele daňového řádu č. 267/2014 Sb.
je zřejmý úmysl zákonodárce – nepřiznání úroků vztahujících se k postupům ukončeným
před účinností této novely.
[12] Zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nelze považovat za závaznou
a konstantní judikaturu, která by změnila dosavadní správní praxi v řešené věci. Ani judikatura
Soudního dvora na danou problematiku nedopadá. Právním a zákonným řešením případů
vzniklých do doby účinnosti novely daňového řádu č. 267/2014 Sb. (tedy do 1. 1. 2015),
je použití zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel
proto nepochybil, pokud neshledal námitku podle §159 daňového řádu za důvodnou a nepřiznal
úrok z přeplatku za podmínek shora uvedených.
[13] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 25. 5. 2010 řádné daňové přiznání
k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2010, v němž vyčíslil nadměrný odpočet
ve výši 158.702 Kč. Správce daně zahájil vytýkací řízení, které bylo ukončeno platebním výměrem
Finančního úřadu pro Liberecký kraj ze dne 8. 12. 2010, kterým byl žalobci vyměřen nadměrný
odpočet ve výši 158.702 Kč, tj. ve stejné výši, jak jej žalobce uvedl v řádném daňovém přiznání.
Přeplatek z titulu nadměrného odpočtu byl žalobci vrácen až 17. 12. 2010. Žalobce podal
19. 12. 2014 námitku podle §159 daňového řádu s tím, že správce daně doposud nepředepsal
na jeho osobní daňový účet daně z přidané hodnoty úrok podle §64 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daně a poplatků, respektive podle §155 a §261 daňového řádu z částky 158.702 Kč
za období od 1. 8. 2010 do 17. 12. 2010. Podanou námitku stěžovatel žalobou napadeným
rozhodnutím zamítl jako nedůvodnou s tím, že podle platné právní úpravy žalobce nemá nárok
na úrok ze zadržovaného nadměrného odpočtu.
[17] Podstatou kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem městského soudu, který
zrušil jeho rozhodnutí o námitce s poukazem na rozsudek Kordárna.
[18] Přes nedostatek formální závaznosti má i v českém právním řádu rozhodovací činnost
soudů význam překračující její závaznost v konkrétní rozhodované věci. Pokud by soudy
předchozí judikaturu zcela ignorovaly, pak by se dostávaly do rozporu s hodnotami právní jistoty,
předvídatelnosti práva a ochrany důvěry v konzistentní soudcovské rozhodování
[srov. např. Kühn, Z., Bobek, M., Polčák, R. (eds.) Judikatura a právní argumentace. Teoretické
a praktické aspekty práce s judikaturou, Praha, 2006, Auditorium, str. 113 an.]. Rozhodnutí
vrcholných soudů, jakkoliv nemají precedenční účinky, je třeba respektovat v případech, kdy soud
posuzuje skutkově i právně analogickou věc. Třebaže jde o rozhodnutí v jednotlivé konkrétní
věci, zpravidla působí i jako interpretační vodítko při rozhodování ve skutkově a právně
obdobných věcech. Podpoří-li proto soud své právní závěry v konkrétní věci odkazy
na přiléhavou a ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, lze jeho postup označit
za žádoucí.
[19] Městský soud vyšel z rozsudku Kordárna. Přestože české soudy formálně nejsou vázány
předchozí judikaturou, je nezbytné, aby v případě, kdy soud se stávajícími závěry přijatými
v judikatuře nesouhlasí, dostatečně svůj opačný názor vyargumentoval. Jestliže však se závěry
předchozí judikatury souhlasí, potom je správný postup, pokud soud z předchozí judikatury
čerpá. Ústavní soud k tomu například uvedl, že: „Podle přesvědčení Ústavního soudu povinnosti takto
obecným soudům zákonem uložené jsou nejen výrazem povinnosti soudu (soudce) rozhodnout - mimo jiné -
spravedlivě, tj. ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí (Bureš a spol.: Občanský soudní řád, Komentář), ale jsou
současně integrální částí stanoveného postupu, jak tento je dán a chráněn ústavně zaručeným právem na soudní
ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a jak tento postup jako jedna ze zásad spravedlivého
procesu byl Ústavním soudem v jeho ustálené rozhodovací praxi vyložen; mezi tyto zásady jak svou povahou,
tak svým významem - též jako atribut právní jistoty co by jednoho z předpokladů právního státu – spadá
požadavek jednotnosti rozhodování orgánů veřejné moci.“ (viz nález ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS
470/97). Ani nyní rozhodující senát nemá důvod se od názorů obsažených v rozsudku Kordárna
odchýlit. Považuje proto za správné i závěry přijaté městským soudem.
[20] Nejvyšší správní soud v rozsudku Kordárna dospěl k tomu, že oddálení výplaty
nadměrného odpočtu může mít pro daňové subjekty velmi zásadní zásah do toku peněz v jejich
hospodaření a vyvolat významné dodatečné náklady, které by nevznikly, pokud by jim byl
nadměrný odpočet vyplacen krátce po podání daňového tvrzení. Na druhou stranu je nadměrný
odpočet institutem DPH, který je v řadě případů terčem pokusů o daňové podvody. Proto soud
vyslovil: „Z tohoto úhlu pohledu se jeví jako nejvhodnější takový výklad vnitrostátního práva,
který zákonodárcem sice zřejmě zamýšlenou, nicméně ústavně nepřijatelnou „mezeru“ v procesní úpravě vyplácení
nadměrného odpočtu vyplní tak, že stát nebude omezen ve svém právu i delší dobu prověřovat oprávněnost plátcem
uplatněného nároku na odpočet, včetně odpočtu nadměrného, avšak zároveň bude plátce povinen takové prověřování
snášet „bezplatně“ jen po určitou přiměřenou dobu. Nad rámec této doby pak musí od státu obdržet kompenzaci
přiměřenou délce zadržování nadměrného odpočtu a výši oprávněného nároku na nadměrný odpočet, který byl
zadržován. Účelem takové kompenzace je nahradit plátci paušalizovaným způsobem majetkovou újmu spočívající
v tom, že plátce nemohl po danou dobu disponovat prostředky v hodnotě nadměrného odpočtu. (…) Vnitrostátní
právo neobsahuje žádné ustanovení o lhůtě, které by mohlo být podkladem pro jeho analogické užití a zaplnění
mezery spočívající v tom, že toto právo nestanoví časovou mez, jejímž překročením vzniká plátci nárok na úrok
z vratitelného přeplatku podle ust. §155 odst. 5 daňového řádu. Takové ustanovení neobsahují ani předpisy
práva Evropské unie. Z citované judikatury Soudního dvora je nicméně zřejmé, že uvedená lhůta má své
nepochybné horní limity. V rozhodnutí ve věci C-25/07 v bodě 27 Soudní dvůr označil za nepřijatelně dlouhou
lhůtu pro vrácení nadměrného odpočtu, a to dokonce pro specifickou skupinu nově registrovaných plátců, u nichž
lze za legitimní považovat vyšší apriorní podezření z nebezpečí podvodného jednání než u plátců již delší dobu
registrovaných k dani, lhůtu 180 dnů. Zároveň v rozhodnutí ve věci C-107/10 v bodě 49 aproboval takovou
vnitrostátní úpravu, která umožnila převod nadměrného odpočtu na až tři následující zdaňovací období tehdy,
jednalo-li se o období měsíční. Z uvedeného lze tedy usuzovat, že lhůta tří měsíců, počítaná od uplynutí
zdaňovacího období, za které je nárok na nadměrný odpočet uplatňován, vyhovuje požadavkům plynoucím
z judikatury Soudního dvora, a přitom jde v podmínkách vnitrostátní procesní úpravy v České republice o lhůtu,
která dává správci daně přiměřený prostor k základnímu prověření uplatněného nároku na nadměrný odpočet,
a zároveň jde o takový časový úsek, po který lze ještě po plátci spravedlivě požadovat, aby v poměrech vcelku
častých případů podvodných jednání v souvislosti s nadměrným odpočtem, jimž je třeba účinně čelit, unesl
zadržování nadměrného odpočtu správcem daně bez toho, aby byl tento odpočet úročen.“
[21] Tyto závěry, které se stěžovatel snaží kasační argumentací zvrátit, Nejvyšší správní soud
potvrdil i v dalších svých rozhodnutích. Jde zejména o rozsudek ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs
68/2013 – 46, kterým byl zrušen jak rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky
v Liberci, tak i rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, a to z důvodu, že příslušná
rozhodnutí nebyla v souladu s názorem kasačního soudu vyjádřeným v rozsudku Kordárna. Stejně
tak v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, č. j. 10 Afs 151/2015 – 27, kasační soud zmínil rozsudek
Kordárna, a přestože šlo o nečinnostní žalobu a soud nemohl řešit výši úroků z vratitelného
přeplatku, pro další rozhodování odkázal žalovaného právě na tento rozsudek. V rozsudku ze dne
6. 10. 2016, č. j. 9 Afs 225/2015 – 72, kterým byla zamítnuta kasační stížnost Odvolacího
finančního ředitelství, je pak obsažena stěžovatelem požadovaná obsáhlá argumentace, která
podrobně rozebírá relevantní judikaturu Soudního dvora a potvrzuje závěry vyjádřené v rozsudku
Kordárna.
[22] V naposledy specifikovaném rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že: „s ohledem
na uvedené a na judikaturu Soudního dvora (jak je rozebrána dále v tomto rozsudku) se soudy nedopouští
nepřípustného eurokonformního výkladu ani nepřípustné normotvorby, jsou to naopak daňové orgány,
které nerespektují ustálenou judikaturu Soudního dvora. Jelikož česká vnitrostátní právní úprava je v posuzované
otázce nedokonalá, musí soudy vyjít z práva Evropské unie. Ve své judikatuře (rozhodnutí Garage Molenheide,
Alicja Sosnowska, Enel Maritsa Izok, Kovozber a další) Soudní dvůr dovodil, že směrnice má ve vztahu
k členským státům, které nedokonale transponovaly její znění, přímý účinek. Vnitrostátní soudy mají v takovém
případě totiž povinnost neaplikovat vnitrostátní právní předpis a namísto něj musí aplikovat příslušné unijní
pravidlo. Čl. 183 směrnice tedy musí být přímo aplikován i v českém právním prostředí. Tento článek Soudní
dvůr vyložil tak, že za opožděně vrácený řádně uplatněný nadměrný odpočet náleží daňovému subjektu úrok.
Finanční orgány mají v případě pochybností o uplatněném nároku povinnost tyto pochybnosti odstranit, k tomu
jim musí být dána přiměřená lhůta. Ovšem pokud tuto lhůtu překročí, musí daňovému subjektu dorovnat
jeho finanční znevýhodnění, které musel snášet po dobu, kdy byl jeho nadměrný odpočet prověřován, byl-li odpočet
shledán oprávněným.“
[23] Správnost závěrů Nejvyššího správního soudu byla zcela potvrzena rozhodnutím
Soudního dvora ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. C-120/15 Kovozber (dále jen „rozhodnutí
Kovozber“). Šlo obdobně jako v posuzované věci o spor o vyplacení úroků z prodlení
za zadržování nadměrného odpočtu na DPH z důvodu prověřování oprávněnosti uplatnění
nadměrného odpočtu, v tomto případě prostřednictvím daňové kontroly. Protože slovenská
vnitrostátní úprava neobsahovala úpravu přiznání úroků z prodlení za opožděné vrácení
nadměrného odpočtu a chyběla i úprava definující okolnosti, za nichž se vrácení nadměrného
odpočtu považuje za opožděné, obrátil se soud na Soudní dvůr s předběžnými otázkami:
1) je v souladu s čl. 183 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému
daně z přidané hodnoty, že vnitrostátní úprava váže přiznání úroků z prodlení opožděně vrácené
DPH až na uplynutí lhůty 10 dní od ukončení daňové kontroly zaměřené na zjištění oprávněnosti
nároku na vrácení nadměrného odpočtu?, 2) je-li odpověď na první otázku kladná, náleží
vnitrostátnímu soudu, aby v případě absence vnitrostátní právní úpravy úroků z prodlení
po uplynutí 10 dní od ukončení daňové kontroly stanovil přiměřený právní režim úroků
z prodlení vlastní úvahou na základě analogie iuris?
[24] Soudní dvůr k tomu uvedl, že plátce, kterému byl vrácen nadměrný odpočet DPH
v nepřiměřené lhůtě, má podle práva Evropské unie nárok na úrok z prodlení. Při výpočtu úroků
se musí brát jako počáteční okamžik den, kdy by měl být nadměrný odpočet DPH v souladu
se směrnicí obvykle vrácen. Současně Soudní dvůr uvedl, že členské státy jsou, s cílem zabezpečit
na svém území správné vybírání splatné daně v plné výši, povinny ověřovat daňová přiznání
daňových subjektů, jejich účetní závěrky a další relevantní dokumenty, jakož i vypočítat a vybrat
dlužnou daň. Z toho vyplývá, že lhůta pro vrácení nadměrného odpočtu může být v zásadě
prodloužená pro účely vykonání daňové kontroly bez toho, aby bylo nutné považovat tuto lhůtu
za nepřiměřenou, pokud toto prodloužení nepřekračuje meze toho, co je nevyhnutelné pro řádné
vykonání daňové kontroly. Soudní dvůr však zároveň zdůraznil, že pokud daňový subjekt
nemůže dočasně disponovat finančními prostředky ve výši nadměrného odpočtu DPH,
je postižen hospodářským znevýhodněním, které by mělo být kompenzované zaplacením úroků,
čímž by bylo zaručeno dodržení zásady daňové neutrality.
[25] Podstatným je i postup Soudního dvora, ze kterého je nepochybné, že otázku úroků
souvisejících s prověřováním uplatněného odpočtu považoval za jednoznačně judikovanou.
O položených předběžných otázkách totiž rozhodl formou usnesení, což je zjednodušující
postup podle čl. 99 Jednacího řádu Soudního dvora. K usnesení v souladu s tímto článkem
Soudní dvůr přistoupí za předpokladu, že odpověď na položenou otázku lze jasně vyvodit
z předchozí judikatury nebo pokud o odpovědi na položenou předběžnou otázku nelze rozumně
pochybovat. Soudní dvůr tak potvrdil, že se otázkami, které jsou předmětem sporu
i v projednávané věci, zabýval již ve své předchozí judikatuře a v rozhodnutí Kovozber pouze
odcitoval již známé závěry, ze kterých při svém rozhodování ve věci Kordárna vycházel i Nejvyšší
správní soud.
[26] Ve skutečnosti, že městský soud přejal závěry rozsudku Kordárna, nelze tedy spatřovat
důvodnost kasační stížnosti. Nejedná se o situaci, kdy by městský soud přejal závěry Nejvyššího
správního soudu bez jakékoli návaznosti na souzenou věc (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64). Městský soud přejal pouze právní argumentaci
k totožné otázce, kterou předtím kasační soud již vyřešil. V takovém postupu nelze spatřovat
pochybení. Převzetí závěrů k otázce, na niž převzaté závěry dopadají, a s nimiž se městský soud
ztotožnil, nelze považovat za vadu rozsudku, pro kterou by bylo třeba ho rušit.
[27] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[28] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2016
Mgr. David Hipšr
předseda senátu