ECLI:CZ:NSS:2016:7.AFS.178.2016:18
sp. zn. 7 Afs 178/2016 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Ing. J. M.,
zastoupený Mgr. Janem Drozdem, advokátem se sídlem třída Tomáše Bati 3067, Zlín, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2016,
č. j. 62 Af 58/2015 – 42,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2016, č. j. 62 Af 58/2015 – 42,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 4. 2015, č. j. 10509/15/5200-10423-806032, zamítl
odvolání žalobce a potvrdil dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Zlínský kraj,
Územního pracoviště ve Zlíně (dále jen „správce daně“), na daň z příjmů fyzických osob ze dne
16. 7. 2014, č. j. 1445570/14/3301-24808-701129, č. j. 1445776/14/3301-24808-701129
a č. j. 1445830/14/3301-24808-701129. Uvedenými dodatečnými platebními výměry správce
daně doměřil žalobci za zdaňovací období 2009 daň z příjmů fyzických osob ve výši 24 810 Kč,
daňový bonus ve výši -21 360 Kč a penále ve výši 4 962 Kč; za zdaňovací období 2010 doměřil
žalobci daňový bonus ve výši -16 875 Kč a penále ve výši 3 375 Kč; za zdaňovací období 2011
pak doměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob ve výši 43 077 Kč, daňový bonus ve výši-
23 208 Kč a penále ve výši 13 257 Kč.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Brně.
Rozsudkem ze dne 17. 8. 2016, č. j. 62 Af 58/2015 – 42, krajský soud zrušil jak rozhodnutí
žalovaného, tak i dodatečné platební výměry správce daně a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení.
[3] Krajský soud přisvědčil námitkám žalobce o tvrzeném pochybení správce daně při vedení
spisu žalobce jako daňového subjektu. Správce daně porušil pravidlo upravené v §65 odst. 2
zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), neboť
před projednáním zprávy o daňové kontrole nepřeřadil určité důkazní prostředky z vyhledávací
části spisu do té části spisu, do které by měl žalobce možnost nahlédnout. V důsledku výše
uvedeného pochybení neměl žalobce možnost se před vydáním dodatečných platebních výměrů
seznámit s podklady významnými pro jejich vydání, které správce daně provedl při daňové
kontrole jako důkaz. Ve výše uvedeném spatřoval krajský soud podstatné porušení ustanovení
o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Protože krajský soud dospěl k závěru, že shora popsané pochybení je tak zásadní, že jej nelze
odstranit v odvolacím řízení, zrušil napadeným rozsudkem rovněž dodatečné platební výměry.
III.
[4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[5] Podle názoru stěžovatele se krajský soud dopustil zcela zásadního pochybení tím,
že zrušil kromě rozhodnutí o odvolání také dodatečné platební výměry. Daňový řád neobsahuje
ustanovení obdobné §90 odst. 1 písm. b) správního řádu, na základě kterého by mohl odvolací
orgán v daňovém řízení zrušit rozhodnutí o stanovení daně a věc vrátit prvostupňovému správci
daně k dalšímu řízení. Podle §116 odst. 1 daňového řádu má odvolací orgán v odvolacím řízení
pravomoc napadené rozhodnutí změnit, napadené rozhodnutí zrušit a zastavit řízení, nebo
odvolání zamítnout a napadené rozhodnutí potvrdit. Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud jsou
platební výměry zrušeny, nemohou být vydány znovu a daňové řízení tím končí. K totožnému
závěru pak dospěl i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 24. 11. 2009,
č. j. 1 Aps 2/2008 - 76, publ. pod č. 1997/2010 Sb. NSS. Citované usnesení se pak stalo základem
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu.
[6] Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud zrušil rozhodnutí
o odvolání a dodatečné platební výměry z důvodu procesního pochybení správce daně při vedení
spisu. Krajský soud však zjevně nedospěl k závěru, že by se v tomto případě jednalo o natolik
zásadní pochybení, že by již dále nebylo možné v daňovém řízení pokračovat, nebo
že by dodatečné platební výměry neměly být vůbec vydány. Krajský soud naopak uložil
rozsudkem stěžovateli a správci daně napravit v dalším řízení vytýkané vady daňového řízení.
Je proto zřejmé, že nebyly v řízení před krajským soudem naplněny podmínky pro zrušení
dodatečných platebních výměrů a krajský soud tedy jednoznačně pochybil, pokud postupoval
podle §78 odst. 3 s. ř. s. Stěžovatel rovněž považoval rozsudek krajského soudu
za nepřezkoumatelný z důvodu nesrozumitelnosti a vnitřní rozpornosti, neboť krajský soud
uložil stěžovateli a správci daně v dalším řízení odstranit procesní pochybení správce daně, avšak
formuloval výrok rozsudku způsobem, který provedení dalšího řízení ve věci vylučuje.
[7] S výše uvedeným úzce souvisí závěr krajského soudu, že jím vytýkaná procesní pochybení
při vedení spisu správcem daně nebylo možné odstranit v odvolacím řízení, ale bylo nutné věc
vrátit správci daně. Ani s tímto závěrem se stěžovatel neztotožnil. Jak vyplývá z popsané
koncepce odvolacího řízení podle daňového řádu, vady odvoláním napadeného rozhodnutí nebo
postupu správce daně v předchozím daňovém řízení musí být zásadně odstraněny v odvolacím
řízení. K totožnému závěru dospěl rovněž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS,
ve kterém rovněž vyslovil právní názor, že je vyloučeno, aby po zrušení platebního výměru
správce daně prvního stupně pokračoval v daňovém řízení a o dani znovu rozhodl. Jelikož
odvolací orgán nemá možnost napadený platební výměr zrušit a věc vrátit správci daně, musí mít
možnost odstranit jakékoliv (odstranitelné) pochybení správce daně (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 7. 2016, č. j. 9 Afs 169/2015 - 97). Ačkoli je tedy závěr krajského
soudu o nutnosti vrátit daňové řízení do stavu před vydáním dodatečných platebních výměrů
s ohledem na výše uvedené sám o sobě nesprávný, je rozsudek také nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů, neboť krajský soud řádně neodůvodnil závěr o nemožnosti odstranit
vady daňového řízení v odvolacím řízení.
[8] Krajským soudem vytýkaná pochybení správce daně při vedení spisu mohla být
odstraněna v odvolacím řízení. V daném případě se tak i stalo. K tomuto závěru dospěl i krajský
soud. Na straně 5 rozsudku totiž krajský soud uvádí, že podle jeho zjištění v průběhu daňového
řízení probíhajícího před správcem daně ve vyhledávací části spisu žalobce významné podklady
nechyběly. Na straně 7 napadeného rozsudku pak krajský soud doslova uvádí, že: „… správce
daně po obdržení odvolání předal žalovanému soupis spisového materiálu (str. 31 a 32 listiny
č. j. 1648308/14/3301-24808-701129), ze kterého se podává, že žalobci nedostupné dokumenty, které
správce daně provedl jako důkaz, již byly přeřazeny z vyhledávací části spisu…“. Nebyly tedy naplněny
ani podmínky pro zrušení rozhodnutí o odvolání podle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Důvody,
pro které krajský soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí o odvolání a dodatečných platebních
výměrů, v daném případě neobstojí. Krajský soud požaduje po správci daně a stěžovateli nápravu
procesních pochybení, která již byla podle jeho vlastních zjištění napravena v odvolacím řízení,
přičemž stěžovateli ani správci daně neposkytuje žádné vodítko, jakým způsobem by mělo
k opakované nápravě těchto procesních pochybení dojít.
[9] Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Podstatou kasační stížnosti je námitka o pochybení krajského soudu, pokud zároveň
s rozhodnutím stěžovatele zrušil také rozhodnutí správce daně. Stěžovatel namítl, že zrušení
prvostupňových rozhodnutí nebylo krajským soudem řádně odůvodněno a nebylo podmíněno
okolnostmi případu.
[13] Pokud krajský soud zrušuje rozhodnutí, může v souladu s §78 odst. 3 s. ř. s. zrušit podle
okolností i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo. Podmínkami
pro postup podle §78 odst. 3 s. ř. s. se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 24. 11. 2009, č. j. 1 Aps 2/2008 – 76, publ. pod č. 1997/2010 Sb. NSS,
a zdůraznil, že „obecně daná pravomoc krajského soudu zrušit podle okolností nejen odvolací rozhodnutí,
ale i rozhodnutí orgánu I. stupně, je tak nutně spjata s možnostmi procesní úpravy správního řízení, jehož
zákonnost se přezkoumává, a to jen tehdy, kdy celé řízení bylo provázeno procesními pochybeními. Zde jsou
jednoznačně naplněny podmínky pro současné zrušení prvostupňového rozhodnutí jen v případě, že procesní vady
nejsou v dalším řízení vůbec odstranitelné, např. za situace, kdy důkazy nezbytné pro rozhodnutí již nejsou
objektivně proveditelné. V ostatních případech procesních vad krajský soud váží, zda je na místě, aby tyto vady
byly odstraněny v odvolacím řízení, či zda další správní řízení přesahuje svým rozsahem možnosti doplnění v rámci
odvolacího řízení. Jeho úvaha však musí vycházet nejen z rozsahu vad a snahy o urychlení dalšího postupu,
ale také z toho, zda zrušení prvostupňového rozhodnutí spojené s pokračováním řízení umožňuje příslušný
procesní předpis. Možnost zrušení prvostupňového rozhodnutí totiž není výslovnou pravomocí soudu odhlížející
od procesního prostředí; krajský soud sám je oprávněn za odvolací orgán uvážit, zda řízení lze doplnit a vady
odstranit v rámci odvolacího řízení či v rámci řízení před správním orgánem I. stupně. To však předpokládá,
že procesní správní předpis umožňuje, aby správní rozhodnutí I. stupně bylo zrušeno, aniž by to mělo za následek
nemožnost pokračovat v řízení. Soud totiž nemůže dostat správní orgán I. stupně do jiné situace, než odvolací
orgán.“
[14] Z citovaného usnesení rozšířeného senátu vyplývá, že postup krajského soudu při zrušení
prvostupňového rozhodnutí musí být s ohledem na zásadu subsidiarity soudního přezkumu
podmíněn vážnými procesními pochybeními, která není možné odstranit v řízení před odvolacím
orgánem, a zrušení prvostupňového rozhodnutí musí být přípustné podle příslušného procesního
předpisu. Není možné, aby krajský soud svým rozhodnutím zavázal správní orgán prvního stupně
k postupu, ke kterému by jej podle příslušného procesního předpisu nemohl zavázat odvolací
orgán.
[15] Podle §116 odst. 1 daňového řádu má odvolací orgán v odvolacím řízení pravomoc
napadené rozhodnutí změnit, napadené rozhodnutí zrušit a zastavit řízení, nebo odvolání
zamítnout a napadené rozhodnutí potvrdit. Podle §116 odst. 3 daňového řádu může dále
odvolací orgán vrátit věc k rozhodnutí s odůvodněním a pokyny pro další řízení správci daně
prvního stupně, který je právním názorem odvolacího orgánu vázán, pokud jsou u správce daně
prvního stupně splněny podmínky pro rozhodnutí podle §113 odst. 1, tj. pokud byly dány
podmínky pro vydání autoremedurního rozhodnutí (částečného či úplného) nebo pokud bylo
odvolání nepřípustné nebo bylo podáno po lhůtě. Postup podle §113 odst. 3 v případě
autoremedury bude přípustný pouze v případech, „kde si prvostupňový orgán uvědomí svou chybu, avšak
stane se tak až poté, co nastane devolutivní účinek (poté, co dojde k postoupení věci dle §113 odst. 3 DŘ).
K těmto případům bude docházet zejména tam, kde odvolací orgán přikáže prvostupňovému správci daně doplnění
odvolacího řízení dle §115 odst. 1 DŘ. Ten příkaz splní, avšak po jeho provedení zjistí, že jeho rozhodnutí
již nemůže obstát, o čemž sám odvolací orgán uvědomí“ (Lichnovský, O., Ondrýsek, R. a kolektiv.: Daňový
řád. Komentář. 3. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 465). Pokud by odvolací orgán sám označil
podmínky pro autoremeduru za splněné, již by se logicky o autoremeduru jednat nemohlo.
Z výše uvedeného tudíž vyplývá, že v daňovém řízení odvolacímu orgánu nenáleží pravomoc
na základě vlastního uvážení vrátit správci daně věc k dalšímu řízení a zavázat jej závazným
právním názorem.
[16] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs
15/2007 – 75, publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS, vyslovil, že „Rozhodnutím odvolacího orgánu
o odvolání proti platebnímu výměru daňové řízení končí. Vady odvoláním napadeného rozhodnutí či postupu
správce daně prvního stupně v řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, musí být odstraněny v rámci odvolacího
řízení. Je vyloučeno, aby po zrušení platebního výměru správce daně prvního stupně pokračoval v daňovém řízení
a o dani znovu rozhodl.“ A dále dovodil, že jestliže není možné platební výměr zrušit a věc vrátit
k dalšímu řízení správci daně prvního stupně, nezbývá než učinit závěr, že taková změna musí být
možná v řízení odvolacím. Řešením tedy je, že veškeré zjištěné vady budou v takovém případě
odstraněny v odvolacím řízení. Odvolací řízení má nejen povahu přezkumnou, ale i nápravnou
ve vztahu k pochybením orgánu prvostupňového. Doplnění řízení ani dokazování provedené
v rámci odvolacího řízení nelze považovat za nepřípustné, ani s ohledem na zásadu
dvojinstančnosti. Tato zásada znamená, že řízení probíhá ve dvou stupních (instancích),
tedy řízení a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podléhá kontrole odvolacího orgánu,
nikoliv, že každý závěr musí být vždy vysloven jednou instancí a vždy prověřen a akceptován
instancí vyšší. Dvojinstančnost totiž zajišťuje nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestou
k nápravě a odstranění vad, které se vyskytly v řízení před prvním stupněm. Jestliže
zákon umožňuje odvolacímu orgánu změnit rozhodnutí správce daně prvního stupně,
a to i v neprospěch odvolatele, je tím zásada dvojinstančnosti do určité míry prolomena.
To však plyne přímo ze zákona. Nelze ani dovodit, že by takovým postupem byl narušen
požadavek na předvídatelnost odvolacího rozhodnutí. Odvoláním se daňový subjekt právě
té změny dovolává, a pokud požaduje stanovení daně jiným způsobem, logicky z takového
požadavku plyne i možnost odlišného věcného závěru. Také je třeba připomenout, že zásada
dvojinstančnosti nese určitá omezení i daňovému subjektu. Je to řízení před správcem daně
prvního stupně, které slouží ke zjištění skutečného stavu věci - k provedení dokazování
či k určení pomůcek, není-li pro nesplnění důkazní povinnosti daňového subjektu možné daň
stanovit dokazováním. Základem nalézání skutkového stavu, a tedy i určení způsobu stanovení
daně, je vždy řízení před orgánem prvostupňovým. Je to také daňový subjekt, jehož aktivita
a předložené doklady určují, jakým způsobem bude daň stanovena. Řízení před odvolacím
orgánem je pak řízením jen odstraňujícím vady, jichž se správce daně prvního stupně dopustil
(k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 Afs 111/2005-74,
publ. pod č. 1302/2007 Sb. NSS).
[17] Na výše uvedené navázal rozšířený senát v usnesení ze dne 16. 12. 2009,
č. j. 7 Afs 36/2008 – 134, publ. pod č. 2026/2010 Sb. NSS, když uvedl, že „Odvolací orgán
je v průběhu odvolacího řízení při odstraňování vad předchozího řízení nebo při jeho prověřování či doplňování
o nová zjištění oprávněn ke všem úkonům, jimiž je oprávněn zjišťovat skutkový stav věci správce daně I. stupně.“
[18] Podle komentáře k daňovému řádu (Lichnovský, O., Ondrýsek, R. a kolektiv. Daňový řád.
Komentář. 3. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 460) je daňové řízení „řízením sice dvoustupňovým,
avšak provázanějším mnohem více, než jak bývá zvykem v jiných procesních předpisech. To vyplývá zejména
z §116 DŘ, dle kterého se prvostupňové řízení ruší a řízení se zcela zastavuje. Vrácení věci prvostupňovému
orgánu je velmi omezené. Z tohoto důvodu tak musí mít odvolací orgán pravomoc napravovat jakákoliv pochybení
učiněná v prvním stupni.“
[19] Judikatura Nejvyššího správního soudu dokonce dovodila, že postup odvolacího orgánu,
kdy přehodnotí důkazní prostředky a následně pak dovodí jiný právní názor, než byl závěr
správce daně prvního stupně, není v rozporu se zákonem. V těchto případech, jelikož jde o řízení
před vydáním konečného rozhodnutí ve věci, musí být daňový subjekt s odlišným právním
posouzením seznámen, a má mu být dána možnost proti novému posouzení vznést argumenty
či navrhnout důkazy tyto nové závěry vylučující. Za situace, kdy by daňový subjekt nebyl zpraven
o změně právního posouzení učiněné odvolacím orgánem, nelze vyloučit, že se původně
uplatněné odvolací námitky, směřující oproti rozhodnutí správce daně prvního stupně
založenému na odlišném právním posouzení, budou s novými důvody stanovení daně míjet
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2005, č. j. 4 Afs 34/2003 – 74, obdobně
i rozsudek stejného soudu ze dne 5. 11. 2008, č. j. 7 Afs 88/2008 - 65).
[20] Z výše uvedeného tedy jednoznačně plyne, že jelikož odvolací orgán nemá možnost
napadený platební výměr zrušit a věc vrátit správci daně, musí mít možnost odstranit pochybení
prvostupňového správce daně. Odvolací orgán tak může v odvolacím řízení napravit i chybu
správce daně spočívající v tom, že tento včas nepřeřadil písemnosti, které byly uplatněny v rámci
daňové kontroly jako důkazní prostředek, z vyhledávací části spisu do části spisu přístupné
daňovému subjektu.
[21] V posuzovaném případě krajský soud zrušil rozhodnutí správce daně spolu
s rozhodnutím stěžovatele a vrátil věc stěžovateli k dalšímu řízení. Důvodem tohoto postupu
podle krajského soudu bylo to, že správce daně porušil §65 odst. 2 daňového řádu, neboť
písemnosti uplatněné v řízení jako důkazní prostředek nebyly do vydání rozhodnutí správce daně
pro žalobce ve spisu dostupné. S ohledem na citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 11. 2009 tak nebyly dány důvody pro zrušení prvostupňových
rozhodnutí, jelikož stěžovatel byl oprávněn v odvolacím řízení napravit procesní pochybení
správce daně. Zrušení prvostupňových rozhodnutí nebylo rovněž přípustné s ohledem
na procesní úpravu v daňovém řádu, která neumožňuje za daných okolností vrátit po zrušení
rozhodnutí správce daně tomuto věc k dalšímu řízení a zavázat jej závazným právním názorem.
Krajský soud tedy přistoupil ke zrušení prvostupňových rozhodnutí, aniž byly splněny podmínky
pro tento postup.
[22] Krajský soud v dalším řízení posoudí, zda stěžovatel v odvolacím řízení napravil procesní
pochybení správce daně, tj. zda umožnil žalobci seznámit se s veškerými písemnostmi, které byly
uplatněny v řízení jako důkazní prostředek. Pokud dospěje k negativnímu závěru, bude namístě
zrušit pouze žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátit stěžovateli k dalšímu řízení. V opačném
případě přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí. Současně rozhodne
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[23] S poukazem na shora uvedené byl předčasný obecný názor krajského soudu k posouzení
daňové uznatelnosti nákladů za reklamu (strana 8 rozsudku). Krajský soud to ostatně sám
připustil. Vyslovit nyní k důvodnosti či nedůvodnosti uplatněných žalobních námitek by upřelo
žalobci právo žádat krajský soud o posouzení merita věci. Zatímco v daňovém řízení je redukce
stupňů, v nichž se lze věcí nadále zabývat, důsledkem platné právní úpravy a související
judikatury, pro obdobný postup rovněž ve správním soudnictví není nyní důvod. Krajský soud
proto, pokud nebude dán důvod zrušit pouze žalobou napadené rozhodnutí, posoudí zákonnost
žalobou napadeného rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů. Bude vycházet z toho,
že podstata sporu neleží primárně v interpretaci právních předpisů či řešení právních otázek,
ale především ve skutkové rovině. Bude tak třeba posoudit, zda se žalobci podařilo v daňovém
řízení navrženými důkazními prostředky rozptýlit pochybnosti správce daně o daňové
uznatelnosti uplatněných daňových nákladů.
[24] Krajský soud poukazoval na vlastní judikaturu ústící v názor, že nesrovnalosti
ve smlouvách mezi subjekty, které v subdodavatelském řetězci realizují plnění představující
uplatňovaný náklad, nemohou samy o sobě zvrátit daňovou uznatelnost uplatněného nákladu,
pokud daňový subjekt za objektivně objednanou reklamu, která se reálně uskutečnila, skutečně
uhradil deklarovanou částku. Nejvyšší správní soud však v následném rozsudku ze dne
30. 5. 2015, č. j. 8 Afs 144/2014 - 46, týkajícím se krajským soudem zmíněné věci, jejímž
předmětem byla rovněž reklama umístěná na závodních vozech, postrádal především úvahu,
zda mohl uplatněný daňový náklad objektivně přispět k udržení či zvýšení příjmů z podnikání
daňového subjektu a zda cena za reklamní služby nebyla nepřiměřeně vyšší než cena obvyklá
(došlo totiž k enormnímu navýšení ceny za službu v průběhu řetězce). Poukaz krajského soudu
na uvedený rozsudek proto nebyl za dané situace zcela přiléhavý.
[25] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud
je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. listopadu 2016
Mgr. David Hipšr
předseda senátu