ECLI:CZ:NSS:2016:7.AFS.194.2016:30
sp. zn. 7 Afs 194/2016 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: K Oil křeček
s. r. o., se sídlem Staré nám. 136, Sokolov, zastoupeného JUDr. Martinem Vychopeněm,
advokátem se sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 8. 2016, č. j. 30 Af 27/2015 – 50,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 8. 2016, č. j. 30 Af 27/2015 – 50,
se z r u š u j e.
II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 7. 2015, č. j. 23323/15/5100-
41453-706611, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě částku
12 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobcova zástupce
JUDr. Martina Vychopeně, advokáta.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 4 114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
žalobcova zástupce JUDr. Martina Vychopeně, advokáta.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutími ze dne 22. 5. 2015, čj. 618815/15/2407-00540-401543, čj. 618817/15/
2407-00540-401543, čj. 618810/15/2407-00540-401543, čj. 618798/15/2407-00540-401543
a čj. 618811/15/2407-00540-401543 (dále „zajišťovací příkazy“), Finanční úřad pro Karlovarský
kraj (dále „správce daně“) postupem podle §167 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu
(dále „daňový řád“) ve spojení s §103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění
pozdějších předpisů (dále „zákon o DPH“), uložil žalobci, aby zajistil úhradu daně z přidané
hodnoty, která nebyla dosud stanovena, složením jistoty na depozitní účet finančního úřadu,
a to pro období od 1. 9. 2012 do 30. 9. 2012 v částce 518.475 Kč, pro období od 1. 12. 2012
do 31. 12. 2012 v částce 328.094 Kč, pro období od 1. 1. 2013 do 31. 1. 2013 v částce
699.972 Kč, pro období od 1. 2. 2013 do 28. 2. 2013 v částce 2.465.371 Kč a pro období
od 1. 3. 2013 do 31. 3. 2013 v částce 1.942.106 Kč.
[2] Rozhodnutím ze dne 21. 7. 2015, čj. 23323/15/5100-41453-706611, žalovaný zamítl
odvolání žalobce proti shora uvedeným zajišťovacím příkazům a tyto zajišťovací příkazy potvrdil.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Krajský
soud žalobu zamítl. Přisvědčil žalovanému, že u žalobce existovaly konkrétní důvody
pro oprávněnou obavu z nedobytnosti daně, které finanční orgány podrobně specifikovaly
v rozhodnutích obou stupňů. Obavu z nedobytnosti daně vyvolala řada dílčích indicií nižší
intenzity, které ve svém souhrnu svědčily o žalobcově nepříznivé ekonomické situaci. Předně
se jednalo o žalobcovu vysokou celkovou zadluženost, která přesahovala míru 97 %. Žalobce
dlouhodobě vykazuje nízký základ daně či daňovou ztrátu, ačkoli dosahuje obratů v řádech
stamilionů Kč. Od roku 2011 vykazuje klesající tržby za prodej zboží a klesající výsledek
hospodaření. Žalobce na svém bankovním účtu užívaném pro ekonomickou činnost nekumuluje
prostředky dostačující na úhradu v budoucnu stanovené daně. Další indicii představuje nesplnění
oznamovací povinnosti ohledně bankovních účtů podle §127 daňového řádu, přičemž zůstatky
na neoznámených účtech jednak vysoce převyšují běžné zůstatky na účtu oznámeném správci
daně, jednak násobně převyšují žalobcovy hospodářské výsledky předešlých let; žalobce
tuto okolnost pouze bagatelizoval. Rovněž nelze zcela přehlížet, že obchodování s pohonnými
hmotami může správce daně vnímat jako rizikové z hlediska plnění daňových povinností,
byť se nejedná o zásadní argument. V souhrnu se shora uvedenými okolnostmi je však žalobcův
předmět podnikání způsobilý umocnit obavu z nedobytnosti daně. Na shora uvedené nemá vliv,
že žalobce dlouhodobě podniká na stejném místě, pravidelně podstupuje daňové kontroly a nikdy
neměl daňový nedoplatek. Správce daně postupoval při posuzování existence důvodné obavy
v souladu se zásadami zdrženlivosti a přiměřenosti podle §5 odst. 3 daňového řádu a zajišťovací
příkazy vydal v souladu s §167 odst. 1 daňového řádu.
[4] Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, že okamžitá vykonatelnost zajišťovacích
příkazů byla stanovena v rozporu s §167 odst. 3 daňového řádu, neboť nehrozilo nebezpečí
z prodlení. Správce daně dostatečně odůvodnil hrozbu nebezpečí z prodlení nejen tím, že žalobce
disponoval v podstatě pouze movitým majetkem nejasné tržní hodnoty a finančními prostředky
na bankovních účtech, nýbrž především tím, že tento majetek je rychle likvidní a žalobce jej mohl
přednostně použít k úhradě svých soukromoprávních závazků oproti závazkům veřejným.
[5] Podle aktuální judikatury správních soudů musí odůvodnění zajišťovacího příkazu
obsahovat přezkoumatelné důvody, pro které je budoucí stanovení daně přiměřeně
pravděpodobné, a odvolací orgán musí v odůvodnění rozhodnutí řádně vypořádat námitky,
kterými daňový subjekt vyvrací tuto dosud nestanovenou daňovou povinnost. Finanční orgány
jsou povinny osvědčit alespoň základní skutečnosti odůvodňující závěr o budoucí daňové
povinnosti daňového subjektu. Těmto požadavkům finanční orgány v posuzované věci dostály.
Z jejich rozhodnutí, která krajský soud v rozsudku podrobně zrekapituloval, rozhodně není
na první pohled zřejmé, že by zákonné vyměření daně bylo nemožné.
III.
[6] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítl,
že krajský soud rozhodl v rozporu s aktuální judikaturou. Při kontrole DPH za měsíc říjen 2012
správce daně neshledal u stěžovatele žádné pochybení a vyčíslil daňový nedoplatek ve výši 0 Kč.
Správce daně však vydal zajišťovací příkazy pro zajištění dosud nestanovené daně za měsíce září
2012 a prosinec 2012 až březen 2013, ačkoli stěžovatel podniká stále stejným způsobem. Správce
daně dospěl k závěru o dodatečném stanovení daně za tyto měsíce na základě judikaturou dosud
neprověřeného právního názoru, podle kterého na stěžovatele přešlo právo nakládat
s pohonnými hmotami jako na vlastníka bezprostředně po jejich pouhém stočení do cisterny
od dodavatele v jiném členském státě, a stěžovatel měl uplatnit daň z pořízení zboží z jiného
členského státu. Zároveň stěžovatel údajně přišel o nárok na odpočet DPH při dodání od svého
bezprostředního tuzemského dodavatele, protože k dodání pohonných hmot došlo na území
jiného členského státu a česká DPH byla účtována neoprávněně.
[7] Stěžovatel odebíral pohonné hmoty prostřednictvím obchodního řetězce, což je u těchto
typů dodávek zcela obvyklé, zejména z důvodu uzavřených smluv na odběr sjednaného množství
pohonných hmot (tzv. kontingenty). Dodavatelé stěžovatele uskutečnili tuzemská zdanitelná
plnění a měli povinnost přiznat DPH. Právní názor žalovaného, že tuto povinnost neměli
a že se z jejich strany jednalo o intrakomunitární plnění, je věcně nesprávný. Předpoklad správce
daně, že bude stěžovateli dodatečně vyměřena vysoká daň, je proto nesprávný; během právě
probíhající daňové kontroly se správce daně snaží na stěžovatele nepřípustně přenášet důkazní
břemeno ohledně okolností realizovaných obchodů.
[8] Stěžovatel pořídil zboží od českého dodavatele. Pokud by měl zájem pořizovat zboží
přímo od zahraničního subjektu, mohl tak učinit, protože byl v rozhodné době oprávněným
příjemcem a mohl si pohonné hmoty dovážet sám. Místem plnění tedy bylo tuzemsko. Názor
správce daně, že nikomu před stěžovatelem nevznikla daňová povinnost, je v rozporu s názorem
státního zastupitelství v trestní kauze společnosti Ecoll Invest, a. s. (dále „Ecoll Invest“), vedené
v současnosti u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2015. Na CMR listech
je tato společnost uvedena jako příjemce; pokud by místem plnění byl jiný členský stát a daňová
povinnost nevznikla nikomu před stěžovatelem, pak by nebyl důvod vést trestní
řízení se společností Ecoll Invest.
[9] Podle aktuální judikatury je správce daně povinen při vydávání zajišťovacího příkazu
osvědčit alespoň základní skutečnosti odůvodňující závěr o budoucí daňové povinnosti daňového
subjektu. Finanční orgány vycházely z předpokladu, že pokud byly dané pohonné hmoty po jejich
stočení do cisteren v zahraničí dovezeny přímo stěžovateli, pak stěžovatel uskutečnil mezinárodní
transakci a byl v postavení pořizovatele pohonných hmot s místem nakládky mimo tuzemsko.
V rozsudku ze dne 25. 11. 2015, č. j. 5 Afs 77/2015 - 43, však Nejvyšší správní soud odmítl tento
názor jako nesprávný, neboť dodáním zboží se pro účely DPH rozumí vždy získání práva
nakládat s ním jako vlastník, nikoli fyzické převzetí věci.
[10] Stěžovatel dále namítl, že v jeho případě neexistovaly ani konkrétní důvody
pro oprávněnou obavu z nedobytnosti daně. Závěry správce daně o majetkové situaci stěžovatele
byly spekulativní a daly se vztáhnout v podstatě na libovolný ekonomický subjekt. Správce daně
nezdůvodnil, proč považuje pohonné hmoty za rizikovou komoditu. Správce daně nadto mohl
k budoucí úhradě daně použít garanci složenou stěžovatelem za účelem vydání povolení
distributora pohonných hmot. Tato garance je násobně vyšší, než uvažovaná daňová povinnost.
[11] Zajišťovací příkazy byly nezákonné i z důvodu absence lhůty k plnění. Správce daně
nezdůvodnil, proč u stěžovatele hrozilo nebezpečí z prodlení. Zajišťovací příkazy byly vydány
v pátek, a stěžovatel uhradil požadované částky hned v pondělí; správce daně nadto mohl použít
i shora uvedenou garanci složenou stěžovatelem. Tvrzená hrozba nebezpečí z prodlení tedy byla
domnělá, nedostatečně zdůvodněná a jednalo se o zneužití tohoto institutu.
IV.
[12] Ve vyjádření ke kasační stížnosti se žalovaný ztotožnil se závěry krajského soudu
a odkázal na svá předchozí vyjádření k žalobě a na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.
Krajský soud se dostatečně vypořádal s námitkou, že daň v budoucnu nebude doměřena; zabýval
se i stěžovatelem uváděnými judikáty a uzavřel, že je nelze aplikovat s ohledem na specifické
skutkové okolnosti stěžovatelova případu. Okolnost, že daňová kontrola za měsíc říjen 2012
skončila bez doměření daně, nezakládá absolutní překážku doměření daně v jiných zdaňovacích
obdobích. Daňovou kontrolu lze ostatně zopakovat. Řízení vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 46 T 5/2015 nemá žádnou souvislost s projednávanou věcí. Žalovaný náležitě
zdůvodnil, že okolnosti zjištěné u stěžovatele podávají ve vzájemných souvislostech logický
a ucelený obraz o stěžovatelově situaci, z níž vyplývá odůvodněná obava z budoucí nedobytnosti
daně.
[13] Kasační námitka, že žalovaný mohl k úhradě daně použít stěžovatelem složenou garanci,
je nepřípustná, neboť ji stěžovatel uplatnil poprvé až v kasační stížnosti. Nadto se nejedná
o libovolně dosažitelné finanční prostředky, neboť je lze použít až tehdy, dojde-li k zániku
registrace distributora pohonných hmot.
[14] Nepřípustná je i námitka, že stěžovatel bezodkladně složil požadovanou jistotu, a proto
nehrozilo nebezpečí z prodlení. Chování stěžovatele po vydání zajišťovacích příkazů nadto
nevyvrací existenci určitých okolností před jejich vydáním, které zakládaly odůvodněnou obavu
z nedobytnosti daně. Lhůtu k plnění nebylo třeba stanovit, neboť vykonatelnost zajišťovacích
příkazů nastává ze zákona okamžikem jejich vydání.
V.
[15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost je důvodná.
[17] Stěžovatel namítl, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s otázkou existence budoucí
daňové povinnosti stěžovatele. Zajišťovací příkaz totiž nelze vydat, není-li budoucí stanovení
daně alespoň přiměřeně pravděpodobné.
[18] Podle §167 odst. 1 daňového řádu platí, že „je-li odůvodněná obava, že daň, u které dosud
neuplynul den splatnosti, nebo daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo
že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi, může správce daně vydat zajišťovací příkaz“.
[19] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 4 Afs 22/2015 - 104,
č. 3368/2016 Sb. NSS, je předpokladem pro vydání zajišťovacího příkazu na daň dosud
nestanovenou podle §167 odst. 1 daňového řádu „odůvodněná obava, tj. přiměřená pravděpodobnost,
(i) že daň bude v budoucnu stanovena a zároveň (ii) že v době její vymahatelnosti bude nedobytná nebo bude
její vybrání spojeno se značnými potížemi. Důvody vztahující se k oběma prvkům musí být uvedeny v odůvodnění
zajišťovacího příkazu a podléhají soudnímu přezkumu. Jsou-li důvody nasvědčující pravděpodobnosti, že daň bude
stanovena, „slabší“, lze zajišťovací příkaz přesto vydat, jsou-li zjištěny „silné“ důvody nasvědčující
pravděpodobnosti budoucí nedobytnosti daně (např. daňový subjekt se zbavuje majetku, ukončuje podnikatelskou
činnost apod.)“.
[20] V odkazovaném rozsudku Nejvyšší správní soud mimo jiné zdůraznil, že po správci daně
nelze požadovat, aby při vydávání zajišťovacího příkazu, resp. v řízení o odvolání proti
zajišťovacímu příkazu, detailně prokazoval veškeré skutečnosti relevantní pro stanovení daně,
neboť zajišťovací řízení není řízení nalézacím a jeho předmětem není stanovení daně. Na druhou
stranu nelze při vydávání zajišťovacího příkazu od otázky existence dosud nestanovené daňové
povinnosti zcela odhlédnout. Zajišťovací příkaz je způsobilým exekučním titulem a jako takový
představuje závažný zásah do základního práva na ochranu vlastnictví a do práva podnikat.
Správce daně je proto povinen v odůvodnění zajišťovacího příkazu přezkoumatelně uvést
důvody, pro které je budoucí stanovení daně přiměřeně pravděpodobné, a v odůvodnění
rozhodnutí o odvolání řádně vypořádat námitky, kterými daňový subjekt vyvrací tuto
nestanovenou daňovou povinnost. Odůvodněnou obavu ve smyslu §167 odst. 1 daňového řádu
nelze vztahovat pouze k budoucí vymahatelnosti daně, ale k celé dispozici tohoto ustanovení;
musí zde tudíž existovat i přiměřená pravděpodobnost budoucího stanovení daně. Úvaha správce
daně v tomto směru podléhá soudnímu přezkumu.
[21] Krajský soud v kasační stížností napadeném rozsudku poměrně podrobně zrekapituloval
závěry žalobou napadeného rozhodnutí a uzavřel, že se žalovaný dostatečně zabýval i otázkou
přiměřené pravděpodobnosti budoucího stanovení daně. Tomuto závěru nelze přisvědčit.
[22] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že správce daně považoval budoucí
stanovení daně za přiměřeně pravděpodobné na základě informací získaných od Celního úřadu
pro Jihomoravský kraj a při místním šetření u stěžovatele. Ze shromážděných podkladů zjistil,
že v předmětných zdaňovacích obdobích stěžovatel přijímal pohonné hmoty od českých
dodavatelů, a to na základě objednávek vystavených stěžovatelem vůči danému dodavateli
vždy na konkrétní množství pohonných hmot s uvedením data a místa vykládky. Pohonné hmoty
se dovážely z německých rafinerií, tj. z míst nacházejících se na území jiného členského státu EU,
a to přímo do stěžovatelova úložiště pohonných hmot na adrese N. 1215, S. Jednalo se o jedinou
přepravu, kterou zajišťoval buď přímo stěžovatel prostřednictvím svého smluvního dopravce,
nebo stěžovateli bezprostředně předcházející dodavatel v obchodním řetězci. Během přepravy
docházelo k fakturaci předmětné dodávky v řadě mezi několika dalšími subjekty; konečné náklady
dopravy však byly vyúčtovány k tíži stěžovatele jako součást konečné ceny za objednané
množství pohonných hmot.
[23] Správce daně poukázal na §7 odst. 2 větu první zákona o DPH, podle které platí,
že „místem plnění při dodání zboží, pokud je zboží odesláno nebo přepraveno osobou, která uskutečňuje dodání
zboží, nebo osobou, pro kterou se uskutečňuje dodání zboží, nebo zmocněnou třetí osobou, je místo, kde se zboží
nachází v době, kdy odeslání nebo přeprava zboží začíná“. Správce daně dále poukázal na rozsudek
Soudního dvora ve věci EMAG Handel Eder OHG, sp. zn. C-245/04, podle kterého platí,
že pokud je dodání zboží spojeno pouze s jedním odesláním nebo přepravou, avšak během
této přepravy dojde k několika řetězovým prodejům, lze přepravu přičíst pouze jediné transakci.
Od určení transakce spojené s přepravou se pak odvíjí daňové posouzení předcházejících
a následujících transakcí. V posuzované věci objednával přepravu buď přímo stěžovatel,
nebo dodavatel v přímé řadě dodávek; transakce mezi dodavateli stěžovatele a stěžovatelem
tudíž lze považovat za dodání zboží spojené s přepravou. Výchozí bod této přepravy se nacházel
v Německu. Podle §2 odst. 1 zákona o DPH je předmětem daně s povinností uplatnit
daň na výstupu pouze dodání zboží s místem plnění v tuzemsku. Na základě této úvahy správce
daně uzavřel, že stěžovatelovým dodavatelům nevznikla povinnost přiznat tuzemskou DPH
u plnění uskutečněných mimo tuzemsko, a stěžovateli tudíž nevznikl nárok na odpočet
z této daně. Stěžovatel tedy v předmětných zdaňovacích obdobích uplatnil nárok na odpočet
neoprávněně.
[24] Proti zajišťovacím příkazům stěžovatel podal odvolání, ve kterém označil shora nastíněné
závěry správce daně za nesprávné. Zdůraznil, že ačkoli jako kupující věděl, od koho pohonné
hmoty nakupuje, nemohl je nakoupit přímo. Zahraniční prodejci uzavírají smlouvy na odběr
desítek cisteren denně, což nebylo v možnostech stěžovatele. Při obchodování s pohonnými
hmotami je běžné, že se přeprodávají mezi několika společnostmi podle toho, která z nich má
na daný den vhodný kontingent a vyhovující cenu. Správce daně však bez dalšího uzavřel,
že na stěžovatele jako dopravce či objednatele přepravy přešlo právo nakládat s pohonnými
hmotami jako vlastník bezprostředně po jejich stočení do cisterny, tj. na území jiného členského
státu. Stěžovatel také zdůraznil, že pohonné hmoty podléhají spotřební dani, a jejich přeprava
z jiného členského státu EU se musí uskutečnit přes daňový sklad, tj. v režimu podmíněného
osvobození od daně. V takovém případě se i faktická jediná přeprava dělí na dvě samostatné
přepravy: na přepravu intrakomunitární (z jiného členského státu do tuzemského daňového
skladu) a následně na přepravu vnitrostátní (propuštění zboží z tuzemského daňového skladu
do volného oběhu v tuzemsku). Stěžovatel proto namítl, že zajišťovací příkaz nelze vydat,
aniž by správce daně neposoudil všechny okolnosti daného obchodu za účelem prokázání,
které konkrétní transakci lze přiřadit dopravu.
[25] Podle názoru žalovaného uvedeného v žalobou napadeném rozhodnutí směřovaly shora
uvedené odvolací námitky proti vyměření daně, nikoli proti zajišťovacímu příkazu. Žalovaný
je proto označil za bezpředmětné a výslovně odmítl se jimi meritorně zabývat; opačný postup
by podle žalovaného představoval nepřípustný zásah do nalézacího řízení, jehož předmětem
je stanovení daně. Podle žalovaného pro účely zajišťovacího řízení postačilo, že správce daně
zjistil skutečnosti zakládající důvodný předpoklad, že stěžovateli bude stanovena vyšší daň,
než uvedl v daňovém přiznání, a na základě těchto skutečností provedl kvalifikovaný odhad výše
daně za jednotlivá zdaňovací období.
[26] Kasační soud nepřisvědčil postupu žalovaného v odvolacím řízení. Ze shora citovaného
rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 22/2015 - 104, který zmiňuje ve svém rozsudku
i krajský soud, jednoznačně vyplývá povinnost odvolacího daňového orgánu vypořádat
se v rozhodnutí o odvolání proti zajišťovacímu příkazu i s námitkami směřujícími proti úvaze
správce daně, že daňovému subjektu bude s přiměřenou pravděpodobností stanovena daň.
Odkaz krajského soudu na navazující rozsudek kasačního soudu ze dne 31. 3. 2016, č. j. 7 Afs
4/2016 – 74, neměl na tento závěr žádný vliv, neboť zde chybí skutková podobnost s nyní
projednávanou věcí; kasační soud v tomto rozsudku pouze konstatoval, že předmětem žalobních
námitek v dané věci nebyla míra pravděpodobnosti budoucího stanovení daně, a proto nemohla
být podrobena soudnímu přezkumu. V nyní posuzované věci však stěžovatel od počátku brojil
i proti tomu, že žalovaný dostatečně nezkoumal pravděpodobnost budoucího stanovení daně.
[27] Této povinnosti žalovaný nedostál, neboť v žalobou napadeném rozhodnutí výslovně
odmítl jakkoli se zabývat odvolacími námitkami proti závěru správce daně o pravděpodobnosti
budoucího stanovení daně. Na tom nic nemění, že žalovaný podrobně vysvětlil,
proč se námitkami nebude zabývat. Znovu je třeba zdůraznit, že soud nepožaduje,
aby odůvodnění rozhodnutí o odvolání proti zajišťovacímu příkazu obsahovalo podrobné
vypořádání odvolacích námitek mířících do samotné podstaty zdanění předmětného obchodního
případu. Vždy je však třeba uspokojivě vysvětlit, proč i v konfrontaci s odvolacími námitkami
přetrvává přesvědčení o tom, že je pravděpodobné budoucí vyměření daně. Opačný přístup
by měl za následek, že by správci daně postačilo do odůvodnění zajišťovacího příkazu uvést
prakticky libovolné zdůvodnění, že daň bude v budoucnu s přiměřenou pravděpodobností
stanovena, a žalovaný by v odvolacím řízení mohl zkoumat pouze existenci této úvahy, nikoli
již její obsah. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 4 Afs 22/2015 - 104, takový
důsledek je v demokratickém právním státě nepřijatelný.
[28] Neobstojí ani doplňkový argument žalovaného, že stěžovatel vystupoval v řízení
jako nabyvatel pohonných hmot, nikoli jako pouhý dopravce, nevztáhl závěry rozsudku
Krajského soudu v Praze č. j. 45 Af 13/2013 – 152 na skutkové okolnosti projednávané věci
a nepředložil konkrétní důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalovaný uplatnil tuto argumentaci
pouze podpůrně, neboť primárně deklaroval, že se odvolacími námitkami směřujícími
proti budoucímu stanovení daně nebude vůbec zabývat.
[29] Nedostatečné zdůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí bylo i předmětem žalobních
bodů. Protože se žalovaný odmítl vypořádat s podstatnou částí odvolacích námitek, stalo
se jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, neboť zde chyběl názor
odvolacího správního orgánu na odvolatelem namítanou nesprávnost závěrů správního orgánu
prvního stupně. Pro tuto vadu měl krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušit s poukazem
na §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Pokud krajský soud
navzdory shora uvedenému nezrušil žalobou napadené rozhodnutí a naopak jej označil
za dostatečně odůvodněné a ztotožnil se s ním, zatížil své vlastní rozhodnutí
nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 1 Afs 3/2003 – 68, č. 327/2004 Sb.
NSS).
[30] Ačkoli kasační soud shledal žalobou napadené rozhodnutí a kasační stížností napadený
rozsudek ve shora popsané dílčí části nepřezkoumatelným, dospěl k závěru, že tato dílčí
nepřezkoumatelnost nebrání meritornímu přezkoumání ostatních kasačních námitek, které
se věcně týkají dalších náležitostí zajišťovacích příkazů – existence důvodné obavy o budoucí
vymahatelnost daně a zákonnost okamžité vykonatelnosti zajišťovacích příkazů bez poskytnutí
lhůty k plnění.
[31] Stěžovatel uvedl, že v jeho případě neexistovaly žádné konkrétní důvody pro oprávněnou
obavu z nedobytnosti daně. Kasační soud těmto námitkám nepřisvědčil. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2014, č. j. 1 As 27/2014 - 31, č. 3049/2014 Sb. NSS,
platí, že „naplnění odůvodněné obavy ve smyslu §167 odst. 1 daňového řádu je třeba zkoumat individuálně
ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu. Existence odůvodněné obavy musí být založena na konkrétních
poměrech daňového subjektu, které musí být vztaženy k výši dosud nesplatné nebo nestanovené daně. Zajišťovací
příkaz lze vydat i v případech, kdy ucelený a logický okruh indicií nižší intenzity (než je např. hrozba insolvence
či účelový odprodej majetku daňovým subjektem) svědčí o nedobré ekonomické situaci daňového subjektu, která
ve vztahu k výši dosud nesplatné či nestanovené daně vyvolá odůvodněnou obavu o schopnosti daňového subjektu
daň v době její vymahatelnosti uhradit“.
[32] Kasační soud přisvědčil krajskému soudu i žalovanému, že správce daně postupoval
v souladu se shora nastíněnými požadavky judikatury. V zajišťovacích příkazech shromáždil
konkrétní poznatky o ekonomické situaci daňového subjektu, které byly ve svém souhrnu
způsobilé vyvolat odůvodněnou obavu z budoucí nedobytnosti daně, ačkoli žádný z nich nebyl
natolik intenzivní, že by byl způsobilý tuto obavu vyvolat i samostatně bez ohledu na další
zjištěné skutečnosti. Mezi tyto poznatky patřila jak vysoká celková zadluženost stěžovatele,
tak dlouhodobě nízký základ daně nebo daňová ztráta navzdory obratům v řádech stamilionů
korun. Správce daně poukázal i na dlouhodobě klesající tržby za prodej zboží a s tím související
dlouhodobý pokles výsledku hospodaření, k čemuž přistoupila i skutečnost, že stěžovatel řádně
nesplnil svou oznamovací povinnost ohledně bankovních účtů podle §127 daňového řádu,
přičemž zůstatky na neoznámených účtech vysoce převyšovaly jak zůstatky na účtu oznámeném
správci daně, tak hospodářské výsledky předešlých let. Za těchto okolností lze obavu správce
daně o budoucí vymahatelnost daňové pohledávky považovat za dostatečně zdůvodněnou.
[33] Kasační soud se blíže nezabýval námitkou, že správce daně mohl k zajištění daně použít
garanci (kauci) složenou stěžovatelem při registraci distributora pohonných hmot podle zákona
č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně
některých souvisejících zákonů (dále „zákon o pohonných hmotách“). Stěžovatel uplatnil
tuto námitku poprvé až v řízení o kasační stížnosti, ačkoli mu nic nebránilo uplatnit ji v řízení
před krajským soudem; jedná se tedy o námitku nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s.
[34] Kasační soud konečně neshledal důvodnou ani námitku, že v zajišťovacím příkazu
chyběla lhůta k plnění v délce 3 pracovních dnů podle §167 odst. 3 věty první daňového řádu.
Jak správně poznamenal žalovaný i krajský soud, podle §167 odst. 3 věty druhé daňového řádu
je zajišťovací příkaz vykonatelný okamžikem oznámení daňovému subjektu, hrozí-li nebezpečí
z prodlení. Obdobnou úpravu obsahuje §103 zákona o DPH, který je vůči §167 odst. 3
daňového řádu lex specialis. Hrozbu nebezpečí z prodlení je třeba hodnotit k okamžiku vydání
zajišťovacího příkazu; proto není pro její posouzení rozhodné, že stěžovatel složil zajišťovanou
částku na účet správce daně již první pracovní den následující po vydání zajišťovacích příkazů.
Správce daně odůvodnil hrozbu nebezpečí z prodlení tím, že stěžovatel disponoval poměrně
snadno likvidovatelnými finančními prostředky, které mohl prakticky ihned použít k úhradě
svých soukromoprávních závazků na úkor závazků veřejnoprávních, nebo je převést na třetí
osobu, čímž by byl účel zajišťovacích příkazů zmařen. Nelze této úvaze nic vytknout.
[35] Kasační soud konstatuje, že neshledal důvod provádět stěžovatelem navrhované důkazy.
Postup správce daně při následné daňové kontrole nemohl mít vliv na zákonnost zajišťovacích
příkazů, neboť soudy zásadně vycházejí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
vydání žalobou napadeného rozhodnutí (srov. §75 odst. 1 s. ř. s.). Pro posouzení věci je rovněž
nerozhodné, jaký právní názor zaujalo státní zastupitelství v kauze Ecoll Invest; tato kauza nemá
přímou souvislost s vydáním zajišťovacích příkazů ve věci stěžovatele.
[36] S poukazem na shora uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
a proto zrušil napadený rozsudek. Zároveň Nejvyšší správní soud shledal, že již v řízení
před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Nejvyšší
správní soud proto zrušil i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení [srov. §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 4 s. ř. s.].
[37] Žalovaný je v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vyjádřeným v tomto rozsudku, je povinen ve shora naznačeném rozsahu přezkoumat i odvolací
námitky proti závěru správce daně o přiměřené pravděpodobnosti budoucí daňové povinnosti
stěžovatele, a na základě tohoto přezkumu znova vyhodnotit, zda lze zajišťovací příkazy vydat.
[38] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a zároveň zrušil i žalobou
napadené rozhodnutí, rozhodl také o náhradě nákladů řízení (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.),
a to jak o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti, tak o náhradě nákladů řízení o žalobě.
[39] Žalobce měl ve věci úspěch, náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených nákladů
řízení proti žalovanému, který úspěch neměl (srov. §60 odst. 1 s. ř. s.). Mezi náklady řízení
(srov. §57 odst. 1 s. ř. s.) patří odměna zástupce a náhrada jeho hotových výdajů stanovená podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif).
[40] Odměnu zástupce v řízení o žalobě soud stanovil ve výši 3 x 3 100 Kč za tři úkony právní
služby v řízení před krajským soudem spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, sepisu žaloby
a doplnění žaloby ze dne 25. 1. 2015, ve kterém advokát ve prospěch stěžovatele shrnul
podstatné závěry aktuální judikatury vydané po uplynutí lhůty k podání žaloby, k čemuž zástupci
náleží 3 x 300 Kč jako paušální náhrada výdajů s těmito úkony spojenými; celkem tedy 10 200 Kč
+ 21 % DPH ve výši 2 142 Kč, tj. 12 342 Kč včetně DPH. Za řízení před Nejvyšším správním
soudem činí odměna zástupce 3 100 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v sepisu kasační
stížnosti, zvýšená o náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč; celkem tedy 3 400 Kč + 21% DPH
ve výši 714 Kč, tj. 4 114 Kč včetně DPH [srov. §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. a), d)
a §13 odst. 3 advokátního tarifu ve znění od 1. 1. 2013].
[41] Celkem tedy žalobci náleží náhrada nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši
16 456 Kč včetně DPH. Žalovaný je povinen uhradit žalobci uvedenou částku ve lhůtě 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2016
Mgr. David Hipšr
předseda senátu