ECLI:CZ:NSS:2016:4.AFS.22.2015:104
sp. zn. 4 Afs 22/2015 - 104
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: Českomoravská
olejářská komanditní společnost, IČO: 251 76 145, se sídlem Horní Vltavice 116,
zast. JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou, se sídlem Velké náměstí 45, Strakonice, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 2014,
č. j. 10 Af 12/2014 – 131,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 2014,
č. j. 10 Af 12/2014 – 131, se zrušuje .
II. Rozhodnutí (zajišťovací příkaz) Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, územní pracoviště
v Prachaticích, ze dne 18. 12. 2013, č. j. 1957831/13/2209-25200-305824, a rozhodnutí
Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 1. 2014, č. j. 1728/14/5000-14503-711090,
se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně na nákladech řízení
o žalobě celkem 33.791 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně na nákladech řízení
o kasační stížnosti celkem 25.570 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 1. 2014, č. j. 1728/14/5000-14503-711090, zamítl
odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí – zajišťovací příkaz Finančního úřadu pro Jihočeský
kraj, Územní pracoviště v Prachaticích (dále též „správce daně“) ze dne 18. 12. 2013,
č. j. 1957831/13/2209-25200-305824, vydaný podle §167 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád,
ve spojení s ustanovením §103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, kterým
žalobkyni uložil, aby zajistila úhradu daně z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období
od května 2010 do dubna 2013, která dosud nebyla stanovena, složením jistoty na depozitní účet
finančního úřadu ve výši celkem 169.640.330 Kč.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž v prvé řadě poukázala
na skutečnost, že po celou dobu své podnikatelské činnosti zahájené v roce 1999, až do dne
vydání zajišťovacího příkazu a následného provedení daňové exekuce řádně a v plné výši plnila
své daňové povinnosti. Nejedná se o nekontaktní virtuální firmu, nýbrž o solidní podnik, jehož
vlastníci i zaměstnanci jsou známi a dlouhodobě sídlí v regionu Čkyně, Vimperk, Prachatice.
Namítala, že ze strany správce daně nebylo spolehlivě doloženo, že daň bude stanovena.
Žalobkyně dále zdůvodnila, že rozsudky SDEU ve věci C-245/04, EMAG, a C-430/09,
Euro Tyre Holding, kterými správce daně argumentuje, se na její věc nevztahují a vytkla správci
daně, že se nevypořádal s tím, že zboží bylo přepravováno v režimu podmíněného osvobození
od spotřební daně pod dohledem celníků.
[3] Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že správce daně vychází z mylného předpokladu,
že žalobkyně načerpáním zboží do vlastní cisterny nabyla právo nakládat se zbožím jako vlastník.
Správce daně se nezabýval tím, že žalobkyně vystupovala pouze v roli přepravce zboží a neměla
právo dovést zboží na jiné místo, než ji určil prodávající, což byl zpravidla celní sklad. Správce
daně se nezabýval ani tím, že volnost dispozice se zbožím měla žalobkyně až po propuštění zboží
celníky do režimu volného oběhu. Zcela opomenul, že žalobkyně vystupovala v těchto
transakcích postupně ve dvojím postavení. Na území jiného členského státu a na území ČR
až do místa určení vstupovala výhradně jako osoba přepravující zboží, neboť nemohla se zbožím
nakládat jako vlastník. Její rolí bylo převézt zboží z rafinerie ke správci daně – orgánům celní
správy. Jako vlastník zboží začala vystupovat až po uvolnění zboží do volného oběhu na území
ČR. S ohledem na nezohlednění těchto skutečností označila žalobkyně zajišťovací příkaz
za nepřezkoumatelný.
[4] V průběhu přepravy nemohla být žalobkyně považována za vlastníka zboží,
a to ani ve smyslu vlastníka ekonomického. Správce daně nevzal v úvahu Úmluvu o přepravní
smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) a mezinárodní pravidla Incoterms.
Podle čl. 9 Úmluvy CMR je nákladní list, pokud není prokázán opak, věrohodným dokladem
o uzavření o obsahu přepravní smlouvy, jakož i o převzetí zásilky dopravcem. Ve všech
přiložených nákladních listech, které se vztahují k dodávkám, u nichž byl zpochybněn nárok
na odpočet, je zcela jasně uvedeno, že až do místa určení na území ČR vystupovala žalobkyně
pouze jako přepravce a nesměla se zbožím volně nakládat. Závěr správce daně, že v okamžiku
nakládky pohonným hmot do cisterny mohla žalobkyně zacházet se zbožím jako ekonomický
vlastník a volně s ním nakládat, tedy odporuje skutečnosti. Rovněž výpověď řidičů vyvrací názor
správce daně, že žalobkyně měla zboží od jeho nakládky ve své dispozici a její přímí dodavatelé
neměli na nakládání se zbožím žádný vliv.
[5] To, že nebyla vlastníkem přepravovaného zboží podle žalobkyně dokládá také případ,
kdy v průběhu převozu zboží z německé rafinerie byli její řidiči kontaktováni zástupcem
společnosti Bruto a. s., bylo jim oznámeno ať ukončí přepravu, vyčkají dalších pokynů a následně
jim byl uložen pokyn převézt minerální oleje do Polska a dále též případ, kdy po překročení státní
hranice, ještě před tím, než bylo zboží uvolněno do volného oběhu, byly pohonné hmoty
přepravované žalobkyní předmětem exekuce ze strany Finančního úřadu v Kaplici s tím,
že daňovým dlužníkem, tj. vlastníkem přepravovaného zboží, je společnost ALTAFO s. r. o.
[6] Žalobkyně se také domnívá, že správci daně je ve skutečnosti známo, který daňový
subjekt pořídil zboží na území jiného členského státu EU: Žalobkyně dále poukázala
na skutečnost, že požádala své dodavatele o vyjádření ohledně určení místa zdanitelného plnění
a plnění jejich daňových povinností vztahu k dodávkám žalobkyni, přičemž z jejich vyjádření
vyplývá, že plnění, která žalobkyně od svých dodavatelů přijala, byla několikrát předmětem
prověřování ze strany Finanční správy. Nikdy přitom nebylo zpochybněno, že došlo k plnění
na území České republiky. Správce daně nevyhověl ani návrhu žalobkyně na prověření předmětné
dodávky zboží v systému VAT Information Exchange System.
[7] Žalobkyně učinila veškerá opatření, která po ní bylo možné rozumně vyžadovat,
aby vyloučila, že přijetí plnění od jejích dodavatelů povede k její účasti na daňovém podvodu.
V této souvislosti vyjádřila přesvědčení, že zajišťovací příkaz byl vydán na základě neúplného
dokazování a je tak nezákonný, jelikož rozhodující důkazní prostředky nebyly správcem daně
dosud provedeny.
[8] Správci daně žalobkyně vytknula, že nebyla doložena odůvodněná obava, že daň bude
v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno
se značnými obtížemi. Odůvodnění správce daně, který konstatoval, že tyto důvody vyplývají
z poměru dosud výše nestanovené daně k poměru aktiv žalobkyně a ze skutečnosti, že žalobkyně
disponuje nezanedbatelným majetkem, který není zajištěn ve prospěch jiných věřitelů, označila
žalobkyně za naprosto nedostatečné a nepřípustné. Poukázala v této souvislosti na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2010, č. j. 9 Afs 57/2010 – 139. Za nepřípustný
pro aplikování principu kolektivní viny označila rovněž závěr správce daně, že riziko spatřuje
v předmětu podnikání žalobkyně, která obchoduje s pohonnými hmotami. Správce daně
nezohlednil předchozí řádné plnění daňových povinností žalobkyní ani to, že po zahájení daňové
kontroly nezměnila rozsah své podnikatelské činnosti, nezmenšovala svůj majetek, dokonce
poskytla celnímu úřadu kauci podle §6i zákona o pohonných hmotách formou bankovní záruky.
Žalobkyně upozornila také na skutečnost, že správce daně před vydáním zajišťovacího příkazu
neprovedl test proporcionality a nedoložil, že hrozí nebezpečí z prodlení.
[9] Žalobkyně doplnila žalobu podáními ze dne 28. 4. 2014, 7. 7. 2014, 21. 7. 2014,
10. 8. 2014 a 17. 9. 2014, v nichž mj. navrhla provedení důkazů.
[10] Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 12. 2014, č. j. 10 Af 12/2014 – 131,
žalobu výrokem I. zamítl a výrokem II. rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému
na náhradě nákladů řízení 4.655,50 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně
návrhů žalobkyně na provedení důkazů ze dne 28. 5. 2014, 7. 7. 2014, 21. 7. 2014 a shrnutí
skutkové a právní argumentace ze dne 20. 8. 2014, krajský soud poukázal na §71 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), s tím, že v dané věci již dne 22. 7. 2014
bylo ukončeno řízení doměřovací vydáním dodatečným platebních výměrů na daň z přidané
hodnoty za všechna zdaňovací období, kdy dle vyjádření žalovaného rozdíl mezi žalobkyní
přiznanou výši vlastní daňové povinnosti a doměřenou daní byl téměř totožný s výši zajišťované
částky. Námitky žalobkyně i návrhy na provedení důkazů tak mohou být uplatňovány v rámci
opravných prostředků vůči výsledkům předmětné daňové kontroly a vydaným dodatečným
platebním výměrům. Smyslem dvouměsíční lhůty pro uplatnění žaloby je poskytnutí prostoru
pro zformulování výhrad proti pravomocnému rozhodnutí. Nelze však využívat doby od podání
žaloby do doby jejího projednání soudem o rozšiřování argumentace ve vztahu k dalším zjištěním
nebo informacím, které účastník řízení získá v průběhu jiného typu řízení a které může úspěšně
uplatnit právě proti výsledku takového jiného typu řízení. Krajský soud proto upřesnil,
že se v dané věci bude zabývat pouze splněním zákonných předpokladů pro vydání zajišťovacího
příkazu podle §167 odst. 1 daňového řádu a námitkami žalobkyně, které byly v této souvislosti
předloženy ve lhůtě stanovené soudním řádem správním, případně byly doplněny.
[11] Krajský soud následně posuzoval, zda zajišťovací příkaz byl ve vztahu k požadavkům
stanoveným v §167 daňového řádu řádně odůvodněn, přičemž shledal, že důvody, které správce
daně i žalovaný specifikovali v rozhodnutí, dostatečně odůvodňují obavy o možnosti výběru daně
v budoucnu. Finanční orgány uvedly, v čem spočívá konkrétní obava ohledně ohrožení
dobytnosti daně. Tato obava se týkala zjištění, že dosud nestanovená daň významně převyšovala
výši aktiv žalobkyně a ještě významněji výši jejího vlastního kapitálu. Obavu zintenzivnila
skutečnost, že správce daně považuje obchodování s pohonnými hmotami za rizikové ve vztahu
k výběru daní. Údaje o stávajícím majetku žalobkyně byly zjišťovány z údajů o dlouhodobém
hmotném majetku uvedeném v rozvaze a bylo provedeno i ověření aktuálního stavu majetku
žalobkyně. Finanční orgány postupovaly v souladu se zásadou přiměřenosti. Důvody, které
byly specifikovány v rozhodnutích správních orgánů, sice jednotlivě mohou vyvolávat
pochybnosti o dostatečné opoře pro vydání zajišťovacího příkazu, avšak ve svém souhrnu
naplňují zákonem stanovené požadavky pro vydání zajišťovacího příkazu. Vydání zajišťovacího
příkazu proto soud neshledal nezákonným.
[12] Právní konstrukce správce daně sloužila jako informace pro žalobkyni a byla reakcí
na její dotazy a výhrady. Pro odůvodnění splnění zákonných podmínek pro vydání zajišťovacího
příkazu nicméně nebyla nezbytná. Z tohoto důvodu nemůže být ani v řízení o žalobě proti
rozhodnutí o zajištění daně postavena najisto odpověď na otázky o tom, kdo zboží pořídil,
zda se jednalo o dodání zboží do jiného členského státu, či zda bylo zboží přepravováno
pod dohledem celníků. Řešení těchto otázek u prověřovaných obchodních případů žalobkyně
v konkrétních zdaňovacích obdobích zpochybňovala, jejich vyřešení však nemá místo v řízení
o vydání zajišťovacího příkazu, neboť bylo předmětem rozsáhlého dokazování, které probíhalo
v řízení vyměřovacím a v době vydání zajišťovacího příkazu nebylo ukončeno. V řízení o vydání
zajišťovacího příkazu není ani místo pro výzvu žalobkyně adresovanou správci daně,
aby předložil důkazní prostředky, kterými by vyvrátil skutečnosti uváděné žalobkyní. Nemůže
mu být proto úspěšně vytýkáno, že tak neučinil. Tato výtka žalobce založená na svérázném
výkladu přechodu důkazního břemene z žalobce na správce daně přichází v úvahu v řízení
o vyměření daně za splnění zákonných podmínek stanovených v §92 odst. 5 daňového řádu.
Argumentace žalobkyně v žalobě a dalších podáních, v nichž dále rozšiřovala svoji argumentaci,
zpochybňovala důvody procesního postupu správce daně i jeho hmotně právních závěrů
ve vztahu k doměrku daně z přidané hodnoty tak není podle krajského soudu pro vydání
zajišťovacího příkazu opodstatněná, neboť zajišťovací příkaz není vydáván na základě výsledků
provedené daňové kontroly, ale je vydáván jako záruka na splnění předpokládané daňové
povinnosti v době, kdy není přesně známa výše daňové povinnosti, ani není odůvodněna.
Při vydání zajišťovacího příkazu nebylo povinností správce daně spolehlivě doložit, v jaké výši
bude daň stanovena. Pokud by mělo být s vydáním zajišťovacího příkazu vyčkáváno do doby
ukončení daňového řízení, byl by institut zajišťovacího příkazu v praxi zcela nepoužitelným.
Jestliže vydání zajišťovacího příkazu představuje možnost daňových orgánů požadovat
po daňovém subjektu uhradit daň dopředu, v době, kdy není její skutečná výše zjištěna
a stanovena, nelze uplatňovat konkrétní argumentaci proti postupu správce daně, který provádí
v daňové kontrole podle hmotně právních předpisů vztahujících se k příslušné dani.
[13] Správce daně svou obavu týkající se nedobytnosti daně či jejího výběru spojeného
se značnými obtížemi sice odůvodňoval svými předběžnými závěry, které mu vyplynuly z dosud
neukončené daňové kontroly, ale zároveň zdůrazňoval, že předmětné rozhodnutí nebylo vydáno
na základě zjištění, že žalobkyně byla vědomým účastníkem daňového podvodu. Zdůrazňoval
rovněž, že t akové námitky mají relevanci ve vyměřovacím řízení a v řízení o zajištění daně
by muselo dojít k předjímání hodnocení těchto námitek, což by bylo nepřípustným zásahem
do vyměřovacího řízení. Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že takové námitky
mají relevanci ve vyměřovacím řízení, nikoli v řízení o zajištění daně. Zdůraznil, že v řízení
o vydání zajišťovacího příkazu nelze tyto výhrady hodnotit právě pro skutečnost, že dosud
nebylo pravomocně ukončeno řízení o daňové povinnosti žalobkyně a jakékoliv závěry soudu
v tomto směru by proto představovaly předčasné vyslovení hodnocení soudu za situace,
kdy takové hodnocení ještě nevyslovil odvolací orgán v řízení o řádném opravném prostředku
žalobkyně proti vydaným dodatečným platebním výměrům. Z daňového řádu nevyplývá
požadavek, aby v řízení o vydání zajišťovacího příkazu došlo k hodnocení naplnění podmínek
pro doměření daně. Také z tohoto důvodu je argumentace žalobkyně o neopodstatněnosti vydání
zajišťovacího příkazu neúčelná.
[14] Krajský soud opakovaně zdůraznil, že zajišťovací příkaz představuje dočasný prostředek
k zajištění budoucí daně a námitky týkající se postupu správce daně při stanovení daně je možné
uplatnit v rámci samostatné žaloby ve správním soudnictví. Skutečnost, že žalobkyně v minulosti
řádně plnila daňovou povinnost, nemůže sama o sobě zabránit vzniku obav správce daně
týkajících se toho, zda bude žalobkyně s ohledem na zjištění o nedostatečném majetku schopna
pokrýt úhradu dosud nestanovené daně. Nebezpečí z prodlení správní orgány řešily a uvedly,
že jej spatřovaly i ve způsobu uskutečňování obchodních případů a s přihlédnutím k rizikovosti
obchodování s pohonnými hmotami při obchodování v rámci řetězců, kdy jsou během měsíce
prováděny desítky obchodů, které představují vysokou míru fluktuace majetku a značnou
nejistotu v otázce jeho objemu do budoucna.
[15] Z vyjádření žalovaného krajský soud zjistil, že na základě kontrolních zjištění učiněných
v rámci daňové kontroly již došlo k vyčíslení dosud nestanovené daně z přidané hodnoty
u žalobkyně. Podle krajského soudu nelze žalovanému vytýkat neprovedení testu proporcionality,
přičemž žalovaný ve svém rozhodnutí řádně vysvětlil, z jakých důvodů nebyl test proporcionality
proveden.
II.
Kasační stížnost
[16] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala žalobkyně
(dále též „stěžovatelka”) včas kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kterou posléze doplnila.
Stěžovatelka v prvé řadě namítala, že se krajský soud nevypořádal s řadou jejích právních
argumentů uvedených v žalobě a vznesených v průběhu jednání. Argumentaci soudu stěžovatelka
označila za obecnou, často se opakující, odkazující na závěry uvedené v rozhodnutí žalovaného.
Podle stěžovatelky je z odůvodnění rozsudku krajského soudu velmi obtížné zjistit jeho vlastní
myšlenkové úvahy a proto jej nelze hodnotit jinak, než jako nepřezkoumatelný. Stejně
jako v žalobě stěžovatelka poukázala na skutečnost, že po celou dobu své podnikatelské činnosti
zahájené v roce 1999 plnila své daňové povinnosti řádně, včas, v plné výši a při žádné daňové
kontrole u ní nebyla shledána podstatná či závažná porušení.
[17] Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že při vydání zajišťovacího příkazu je nutno
respektovat nikoli pouze §167 daňového řádu, ale rovněž základní zásady správy daní a ústavně
právní principy. Z předběžné povahy zajišťovacího příkazu vyplývá, že nelze požadovat
po správci daně přesné stanovení daně (to je vskutku předmětem doměřovacího řízení),
ale základní fakt, zda vůbec mohlo dojít ke krácení daně, by měla být vzata v úvahu. Jestliže
sám soud uvádí, že se doměření daně jeví jako pravděpodobné, potom by se měl mírou této
pravděpodobnosti také zabývat, tj. alespoň rámcově přezkoumat právní východiska správce daně,
což platí tím spíše s ohledem na skutečnost, že vydání zajišťovacího příkazu a následná
exekuce veškerého majetku znamenala definitivní zánik ekonomické činnosti stěžovatelky
a zajišťovací příkaz tak v posuzované věci nebyl opatřením předběžným ale konečným. Z dosud
shromážděných důkazů je podle stěžovatelky nesporné, že míra pravděpodobnosti doměření
daně je nulová a není tak splněna základní podmínka pro vydání zajišťovacího příkazu.
[18] Stěžovatelka zdůraznila, že byla vyzvána k zajištění daně z přidané hodnoty, kterou
zaplatila řádně svým dodavatelům, kteří ji ve svých daňových přiznáních přiznali a odvedli
do rozpočtu. Stěžovatelka dále namítala, že správce daně účelově vyhodnotil, resp. nevyhodnotil
důkazy, které popírají jeho teorii o nabytí zboží v jiném členském státě a učinil nesprávný závěr
o okamžiku přechodu práva nakládat s dopravovaným zbožím jako vlastník. Skutková zjištění
provedená v průběhu daňové kontroly podle stěžovatelky neumožňují správci daně učinit
předkládaný kontrolní závěr, že stěžovatelka uplatnila v rozporu se zákonem nárok na odpočet
DPH a zároveň nepřiznala pořízení zboží z jiného členského státu. Přístup správce daně považuje
stěžovatelka za naprosto nepřiměřený. V této souvislosti poukázala na závěry uvedené v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2014, č. j. 7 Afs 66/2013 – 78, a uvedla, že skutkovou
a právní argumentaci k tomuto bodu podává pro lepší orientaci v kasační stížnosti v samostatné
příloze, v níž v prvé řadě uvedla, že přepravu pohonných hmot realizovala jak na území České
republiky, tak i na území jiných členských států Evropské unie (Německo, Rakousko, Slovinsko).
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nebyla oprávněným příjemcem pro přijímání pohonných
hmot z jiných členských států EU v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně
a ani s žádným takovým oprávněným příjemcem neměla sjednánu smlouvu o zajištění dodávek,
nebyla nikdy ve smluvním vztahu se zahraničními rafineriemi. Na území jiného členského státu
vždy vystupovala pouze a výhradně v roli přepravce pohonných hmot, a to od místa nakládky
v zahraniční rafinerii do míst uvolnění přepravovaných pohonných hmot do volného oběhu
na území České republiky. Stěžovatelka namítala, že správce daně provedl neúplné dokazování
a odmítl provést důkazní prostředky, které by s největší pravděpodobností vyvrátily jeho
kontrolní závěr a nepodloženě a bez důkazů obvinil stěžovatelku z nevědomé účasti na daňovém
podvodu. Tyto námitky stěžovatelka podepřela rozsáhlou argumentací.
[19] Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že ze strany orgánů finanční správy
nebyla doložena odůvodněná obava, že daň bude v době její vymahatelnosti nedobytná,
nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi. Úvaha správce
daně o nedobytnosti daně nebo jejím obtížném vymáhání je podle stěžovatelky navíc
nepřezkoumatelná. Stejnou výtku vznáší stěžovatelka také vůči napadenému rozsudku krajského
soudu. Pro absenci řádného odůvodnění a vlastní argumentace soudu nelze vést racionální
polemiku s neexistujícími závěry a myšlenkovými úvahami soudu. Jako příklad lze uvést tvrzení
soudu o tom, že specifikované důvody ve správních rozhodnutích v souhrnu naplňují zákonem
stanovené požadavky pro vydání zajišťovacího příkazu, z kterého však není zřejmé, které
jednotlivosti jsou pochybné a co je tím souhrnem naplňujícím zákon.
[20] Odůvodnění obav správce daně o nedobytnosti daně v době její vymahatelnosti
nebo značných potíží při jejím vybírání označila stěžovatelka za nedostatečné a nepřípustné,
neboť má za to, že ve spise nejsou založeny žádné písemnosti prokazující existenci takovéto
obavy. O opaku svědčí dosavadní plnění vysokých daňových povinností ze strany stěžovatelky.
V této souvislosti stěžovatelka poukázala na závěry uvedené v usnesení Ústavního soudu
ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 674/05, v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 9. 2010, č. j. 9 Afs 57/2010 – 139, ze dne 17. 12. 2014, č. j. 4 As 209/2014 – 89, a rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2013, č. j. 22 Af 89/2010 – 80. Odkaz krajského soudu
na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 27/2014 považuje stěžovatelka
za nepřípadný, neboť v této věci šlo o případ oprávněného příjemce, který porušil svou
povinnosti doplnit zajištění spotřební daně, přestože tuto daň od svých odběratelů inkasoval.
Skutkové okolnosti tak byly naprosto jiné než v případě stěžovatelky.
[21] Za nepřípustný považuje stěžovatelka rovněž závěr správce daně, který rizikovost
spatřuje v předmětu podnikání stěžovatelky (obchodování s pohonnými hmotami), neboť
představuje aplikování principu kolektivní viny. Dlouhodobá historie a výše uhrazených
daňových povinností totiž stěžovatelku vylučuje ze skupiny podvodníků, k čemuž však žalovaný
nepřihlédl. Názor soudu pro absenci projevení jeho vlastních úvah nelze zjistit. Stěžovatelka
zdůraznila, že ani po zahájení daňové kontroly nijak nezměnila své jednání a rozsah
své podnikatelské činnosti, nezmenšovala svůj majetek a dokonce poskytla celnímu úřadu kauci
podle §6i zákona o pohonných hmotách formou bankovní záruky. Použité ekonomické údaje
z rozvahy stěžovatelky jsou podle jejího názoru irelevantní, neboť rozvaha udává stav majetku
a závazků společnosti k určitému dni, zde k 31. 12. 2012, tedy jedná se o údaj téměř rok starý.
Závěr soudu, že řádné plnění daňové povinnosti stěžovatelkou v minulosti, nemůže samo o sobě
zabránit vzniku obav správce týkajících se pokrytí úhrady dosud nestanovené daně, je podle
stěžovatelky nutno odmítnout, neboť při rozhodování o vydání zajišťovacího příkazu musí
být vzaty v úvahu všechny skutečnosti charakterizující daňový subjekt. Zejména plnění daňových
povinností v minulosti je podle stěžovatelky silným indikátorem toho, zda existují či neexistují
odůvodněné obavy z plnění daňových povinností do budoucna.
[22] Další pochybení správce daně spatřuje stěžovatelka v tom, že neprovedl test
proporcionality. Nutnost jeho použití přitom vyplývá z ustálené judikatury, např. z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2011, č. j. 7 Afs 14/2010 – 104, dle kterého je nutno
tento test provést při vydávání rozhodnutí o záznamní povinnosti. Podle stěžovatelky přitom
není sporu o tom, že vydání zajišťovacího příkazu je mnohem intenzivnějším zásahem
do ústavně chráněných práv daňových subjektů než uložení záznamní povinnosti, a tím spíše
tak při rozhodování o vydání zajišťovacího příkazu musí být proveden test proporcionality.
[23] Stěžovatelka dále namítala, že ze strany orgánů finanční správy nebylo doloženo, že hrozí
nebezpečí z prodlení, přičemž žádné konkrétní odůvodnění v tomto směru nelze seznat
ani z napadeného rozsudku krajského soudu, který odkázal na stranu 14 zajišťovacího příkazu,
ačkoliv stěžovatelka uvedla, že na této straně se žádné konkrétní důvody nenachází. Krajskému
soudu rovněž vytkla, že neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy.
[24] Závěrem stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s výrokem II. kasační stížností napadeného
rozsudku krajského soudu, kterým žalovanému přiznal náklady řízení ve výši 4.655,50 Kč,
poukázala v této souvislosti na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014,
č. j. 7 Afs 11/2014 – 32, kterým byla otázka náhrady nákladů řízení úspěšného správního orgánu
postoupena k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
[25] V doplnění kasační stížnosti ze dne 3. 4. 2015 stěžovatelka upozornila na rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, č. j. 45 Af 13/2013 – 152, ve věci doměření daně
z přidané hodnoty, ke kterému došlo, stejně jako v posuzované věci, z důvodu, že pořízení
pohonných hmot bylo posouzeno jako plnění s místem plnění mimo území ČR. Stěžovatelka
uvedla, že krajský soud dospěl k těmto závěrům:
- skutečnost, že přepravu uskutečňuje vlastník zboží, nebo že je uskutečňována jeho
jménem může hrát významnou roli při rozhodování o tom, kterému dodání bude
přeprava přičtena, nemůže však hrát roli rozhodující,
- skutečnost, že se v rámci řetězového obchodu přeprava zboží z jiného členského státu
EU uskutečňovala v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, hraje
významnou roli v posouzení, kterému dodání je třeba přiřadit intrakomunitární přepravu
a je třeba se jí zabývat, v případě dopravy pohonných hmot v režimu podmíněného
osvobození od spotřební daně dochází k dvěma přepravám, první přeprava končí
okamžikem uvolnění zboží do volného oběhu a na ní navazuje druhá, tuzemská přeprava.
Ke dvěma faktickým přepravám dochází i v případě, že je zboží dopravováno jediným
dopravním prostředkem, intrakomunitární přepravou je první přeprava pohonných hmot
z jiného členského státu na místo uvolnění zboží do volného oběhu.
[26] V doplnění kasační stížnosti ze dne 14. 4. 2015 stěžovatelka uvedla, že správce daně
dospěl k závěru, že ve skutečnosti nepořídila zboží na území České republiky, ale uskutečnila
pořízení zboží z jiného členského státu a nemá tudíž nárok na odpočet daně na vstupu, kterou
uhradila svým dodavatelům a tato daň jí bude doměřena, přestože byla ze strany dodavatelů řádně
přiznána v jejich daňovém přiznání. Pořízení zboží z jiného členského státu je komplementární
k osvobozenému dodání zboží do jiného členského státu. Jednomu osvobozenému dodání
do jiného členského státu tak odpovídá jedno zdanitelné pořízení zboží z jiného členského státu.
Vše se děje v rámci jednoho obchodního vztahu. Dodavatel uskutečňuje osvobozené dodání,
odběratel uskutečňuje zdanitelné pořízení. V případě stěžovatelky zde ale chybí obchodní partner,
který by uskutečnil osvobozené dodání. Rafinerie jím není, neboť nebyla ve smluvním vztahu
ke stěžovatelce. Bezprostřední dodavatel jím také není, neboť nebyl v jiném členském státě
registrován k dani. Uvedené podle stěžovatelky potvrzují zpětné vazby od zahraničních správců
daně na výměny informací, které správce daně zaslal zahraničním správcům daně a jež jsou
založeny v daňovém spise stěžovatelky a stěžovatelka je přiložila ke kasační stížnosti. V případě
německého správce daně ve vztahu ke společnosti Gunvor Deutschland GmbH je obsahem
zpětné vazby informace, že stěžovatelka vystupovala pouze jako přepravce a dodání zboží
se uskutečnilo společnostem INNPRA Handel u. Spedition GmbH a DAH Company
a vůči těmto společnostem bylo dodání ve VIES vykázáno. V případě rakouského správce
daně ve vztahu ke společnosti BP Europa SE-Asset je obsahem zpětné vazby sdělení,
že BP Europa SE-Asset neměla žádné obchodní vztahy se stěžovatelkou. Součástí zpětné vazby
je podle stěžovatelky dokonce implicitní odmítnutí kontrolního závěru českého správce daně,
neboť rakouský správce daně vyzývá českého správce daně, aby ještě jednou prověřil skutečnosti
v následující daňové kontrole. Správcem daně bylo zasláno celkem dvanáct výměn informací
ovšem ani v jednom případě toto zaslání výměny informací nevedlo na území jiného členského
státu k dodatečnému vyměření daně či jiným významným úkonům. Uvedené skutečnosti posilují
stěžovatelku v závěru, že dříve či později bude zjištěno, že k doměření daně v jejím případu
nedojde. Nedojde tak k naplnění podmínky nezbytné pro vydání zajišťovacího příkazu, neboť
zde není daň, která nebyla dosud stanovena.
[27] V dalším doplnění kasační stížnosti ze dne 15. 9. 2015 stěžovatelka poukázala na rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2015, č. j. 22 Af 8/2015 - 69. Zde krajský soud uvedl,
že v rámci přezkumu zajišťovacího příkazu je nutné se rovněž zabývat otázkou, nakolik
je pravděpodobné, že (zajišťovaná) daň bude nakonec skutečně vyměřena. Pokud by bylo možné
vyloučit, že v budoucnu bude daň stanovena, bylo by vydání zajišťovacího příkazu nezákonné.
Proto je nutné posuzovat dvě otázky: zda je pravděpodobné, že daň bude v budoucnu vyměřena,
a zda je pravděpodobné, že daňový subjekt tuto v budoucnu stanovenou daň nebude schopen
uhradit. Čím nižší je pravděpodobnost kterékoli z hypotéz tím více se snižuje rovněž možnost
vydat ústavně konformní zajišťovací příkaz. Je tedy rozdíl mezi situací, kdy právní názor, o který
se pravděpodobný doměrek opírá, je jasný či vyplývá z ustálené judikatury, nebo je nejasný
a judikatorně neaprobovaný. Omezení vlastnického práva, kterým zajištění daně nepochybně
je, musí být totiž proporcionální ve vztahu k cíli, který omezení sleduje a prostředkům,
jimiž je dosahováno. Právě stupeň pravděpodobnosti obou úvah správce daně vyjadřuje
ve svém souhrnu míru oné proporcionality. Podle názoru stěžovatelky lze názor vyslovený
Krajským soudem v Ostravě aplikovat i na projednávaný případ.
[28] V dalším (čtvrtém) doplnění kasační stížnosti ze dne 25. 11. 2015 stěžovatelka
rovněž odkázala na novou judikaturu krajských soudů. Konkrétně v rozsudku ze dne 30. 9. 2015,
č. j. 15 Af 76/2014 - 56, krajský soud v Ústí nad Labem posuzoval zákonnost zajišťovacího
případu na daň dosud nestanovenou. Dospěl k závěru, že nepostačuje pouhé podezření orgánů
činných v trestním řízení a finančních orgánů, že došlo ze strany žalobce ke krácení daně. Protože
o existenci daňové povinnosti nebylo v době vydání zajišťovacích příkazů pravomocně
rozhodnuto v trestním ani v daňovém řízení, nepředstavovalo toto podezření samo o sobě
k vydání zajišťovacího příkazu. V případě žalobce nebyly ani zjištěny aktivity, které
by odůvodňovaly obavy z vymahatelnosti v budoucnu stanovené daně. Žalobce v minulosti
vyměřenou daň vždy řádně hradil, vykazoval i v době vydání zajišťovacího příkazu pravidelné
obraty, nebyly zjištěny žádné pokusy žalobce o snižování hodnoty majetku či o převody majetku
na jiné osoby. Ani skutečnost, že žalobce nevlastnil nemovitosti a jeho majetek je poměrně
likvidní, nebyla shledána dostatečnou oporou pro vydání zajišťovacího příkazu. Proto krajský
soud zajišťovací příkaz zrušil. Stěžovatelka i v tomto případě poukázala na skutečnost,
že její situace je zcela srovnatelná s případem rozhodnutým Krajským soudem v Ústí nad Labem.
[29] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 23. 2. 2015 uvedl, že stížní námitky
stěžovatelky jsou téměř totožné s žalobními námitkami a námitkami uvedenými v rámci
odvolacího řízení a není proto účelné se k nim znovu vyjadřovat. V případě námitky, že daň bude
stanovena, označil žalovaný za klíčové, zda je správce daně a potažmo následně soud v rámci
řízení o zajištění daně povinen přezkoumávat námitky a skutečnosti, které se fakticky týkají řízení
nalézacího. Správce daně nevychází při vydání zajišťovacího příkazu z procesu dokazování,
ale pouze ze skutečností, které jsou mu známé v době vydání tohoto rozhodnutí. Ze znění
zákona nevyplývá, že by správce daně musel v rámci řízení o zajištění daně prostřednictvím
zajišťovacího příkazu prokazovat, že daň bude skutečně v určité konkrétní výši stanovena
a nemusí tak ani v tomto řízení prokázat veškeré skutečnosti pojící se s předpokládanou výší
dosud nestanovené daně. Tento požadavek se žalovanému již z logiky věci jeví jako zcela
nadbytečný, neboť by pak v rámci daného řízení došlo de facto k reálnému stanovení daně.
Existovaly by tak vedle sebe dvě řízení, nalézací a zajišťovací, která by však sledovala totožný cíl
spočívající v stanovení daně. Účelem zajišťovacího příkazu je však zabezpečení budoucí úhrady
daně, nikoli její přesné stanovení. U daně, která nebyla dosud stanovena, stanoví výši zajišťované
částky správce daně podle vlastních pomůcek dle §167 odst. 4 daňového řádu, tj. nikoli
dokazováním. Pokud by byl správce daně nucen dokládat, že daň v dané výši bude skutečně
stanovena, musel by tak učinit na základě procesu dokazování. Pak by ovšem vydání
zajišťovacího příkazu na dosud nestanovenou daň zcela postrádalo smysl, neboť pokud
by správce daně spolehlivě doložil, že daň stanovena bude, již by mu nic nemohlo bránit tuto
daň stanovit. Institut zajištění dosud nestanovené daně prostřednictvím zajišťovacího příkazu
by tak zcela ztratil svůj účel a význam. Správce daně tak vychází ze skutečností, které mu jsou
v době vydání zajišťovacího příkazu známy, nikoli z procesu dokazování. Vydání zajišťovacího
příkazu je procesním rozhodnutím, kterým správce daně základ daně a její výši nestanoví.
Smyslem tohoto rozhodnutí je tak v tomto stadiu řízení při placení daní zajistit ve prospěch
správce daně v příkaze uvedenou finanční částku k provedení budoucího rozhodnutí. V rámci
řízení o zajištění daně tak nelze provádět dokazování a přezkoumávat skutečnosti pojící
se se stanovením daně. To je účelem řízení nalézacího, nikoliv řízení o zajištění daně
prostřednictvím zajišťovacího příkazu. Stejně tak podle žalovaného nelze takové skutečnosti
přezkoumávat v rámci případného soudního přezkumu správního rozhodnutí a to právě z výše
uvedených důvodů. Tento závěr podle žalovaného lze dovodit také z §168 odst. 3 daňového
řádu.
[30] K námitce aplikování principu kolektivní viny žalovaný uvedl, že na argument rizikovosti
obchodování s pohonnými hmotami je nutno nahlížet v souvislosti s ostatními zjištěnými
okolnostmi a taktéž s ohledem na podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu ve smyslu §167
odst. 1 daňového řádu. Předmětný zajišťovací příkaz byl vydán na základě zcela konkrétního
okruhu skutečností, které existenci obavy ve smyslu uvedeného ustanovení daňového řádu
zdůvodňují. Podle žalovaného tak nic nebrání tomu, aby byl argument rizikovosti obchodování
s pohonnými hmotami uveden jako jeden z důvodů pro vydání zajišťovacího příkazu. V případě
dalších námitek (řádné plnění daňových povinností, neprovedení testu proporcionality
a nedoložení nebezpečí z prodlení) žalovaný odkázal na svá předchozí vyjádření, odůvodnění
svého rozhodnutí a zajišťovacího příkazu a rovněž na kasační stížností napadený rozsudek,
jehož závěry považuje za správné. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl, nepřiznal stěžovateli náhradu nákladu řízení a aby mu v případě úspěchu přiznal náhradu
nákladu řízení v paušální částce 300 Kč jako náhradu výdajů na jeden úkon právní služby
podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za úkon spočívající v písemném
podání podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. V této souvislosti stěžovatel odkázal
na §36 odst. 1 s. ř. s., které zaručuje účastníkům řízení rovné postavení a dále podpůrně na nález
Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13.
[31] K jednotlivým doplněním kasační stížnosti se žalovaný nevyjadřoval.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[32] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátkou. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[33] Stěžovatelka se v kasační stížnosti dovolává důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s.
[34] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení by muselo spočívat
v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice
aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[35] Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
III.1
Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
[36] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky, podle níž je rozsudek
krajského soudu nepřezkoumatelný jednak pro nedostatek důvodů, konkrétně pro nevypořádání
některých stěžovatelkou uplatněných námitek či argumentů, a jednak pro obtížnou
srozumitelnost.
[37] Žaloba podaná stěžovatelkou u krajského soudu byla vskutku rozsáhlá, obsahovala
35 stran textu, a byla opakovaně doplňována velmi obsáhlými podáními, obsahujícími dílem
rozvedení již uplatněných žalobních bodů, dílem i nové argumenty. V takovémto případě krajský
soud nemusí nutně volit cestu vypořádání se s každou dílčí žalobní námitkou, ale naopak proti
žalobě postaví právní názor, v jehož konkurenci žalobní námitky jako celek neobstojí. Případně
svůj názor podpoří i odkazem na napadené rozhodnutí žalovaného. Krajský soud rovněž může
pro stručnost odkázat na část odůvodnění správního orgánu, s nímž se ztotožní. Jak k tomu
trefně uvádí Ústavní soud (v nálezu krajským soudem správně citovaném), „[n]ení porušením
práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení)
jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky
a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ [nález ze dne
12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, srov. též rozsudky NSS ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 9 As 221/2014 – 43, ze dne 29 . 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, ze dne 6. 6. 2013,
č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, nebo ze dne 25. 2. 2015,
č. j. 6 As 153/2014 – 108].
[38] Pokud se tedy stěžovatelka domnívá, že na její košatou a obsáhlou žalobu musel reagovat
krajský soud stejně košatým a obsáhlým rozsudkem, není její názor správný. Opačný závěr
by směřoval k tomu, že u podání mimořádně rozsáhlých, jako je i podání stěžovatelky,
by bylo velmi obtížné sepsat „přezkoumatelný“ rozsudek. Takovéto pojetí nepřezkoumatelnosti
by pak směřovalo k nekonečnému „ping pongu“ mezi Nejvyšším správním soudem a soudy
krajskými.
[39] Byť je tedy rozsudek krajského soudu v části argumentační poměrně stručný, požadavky
přezkoumatelnosti splňuje. Krajský soud dostatečným a přiměřeně srozumitelným způsobem
vysvětlil, proč se domnívá, že podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu byly v případě
stěžovatelky splněny. Na tom nic nemění ani skutečnost, že názor krajského soudu je nesprávný
(viz dále).
III.2
Odůvodněná obava jako předpoklad pro vydání zajišťovacího příkazu
[40] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především
o posouzení otázky, zda byly dány důvody pro vydání zajišťovacího příkazu k zajištění úhrady
daně z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období od května 2010 do dubna 2013, která
dosud nebyla stanovena.
III. 2. a) Obecné poznámky
[41] Důvody pro vydání zajišťovacího příkazu jsou stanoveny v §167 odst. 1 daňového řádu,
dle kterého, je-li odůvodněná obava, že daň, u které dosud neuplynul den splatnosti, nebo daň, která nebyla
dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno
se značnými obtížemi, může správce daně vydat zajišťovací příkaz.
[42] Při přezkumu zákonnosti zajišťovacího příkazu je proto třeba se především zabývat
tím, zda správní orgány postupovaly v souladu s citovaným ustanovením daňového řádu a řádně
zdůvodnily, že je dána odůvodněná obava, že daň (v posuzované věci dosud nestanovená daň
z přidané hodnoty) bude v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude vybrání
daně spojeno se značnými obtížemi. Ostatně již v bodu 27 rozsudku ze dne 24. 11. 2009,
č. j. 9 Afs 13/2008 – 90, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu uvedl, že je „správce daně
povinen rozvést důvody vydání zajišťovacího příkazu, tedy proč pokládá vybrání daně za ohrožené.“ V rozsudku
ze dne 16. 04. 2014, č. j. 1 As 27/2014 – 31, č. 3049/2014 Sb. NSS, zdejší soud v bodě 20
vyslovil, že „naplnění odůvodněné obavy je třeba zkoumat individuálně ve vztahu ke konkrétním okolnostem
případu. Bylo by velmi obtížné a málo funkční snažit se institut odůvodněné obavy vymezit či zpřesnit stanovením
více či méně abstraktních nepřekročitelných mantinelů nebo mnohabodovým testem jeho použitelnosti.
V té nejobecnější rovině proto pouze soud konstatuje, že existence odůvodněné obavy musí být založena
na konkrétních poměrech daňového subjektu, které musí být vztaženy k výši dosud nesplatné nebo nestanovené
daně. Vydání zajišťovacího příkazu tak nelze spojovat výhradně se situací, kdy daňovému subjektu hrozí
insolvence, kdy se daňový subjekt zbavuje majetku nebo kdy činí účelově kroky, které by podstatně ztížily nebo
zmařily budoucí výběr daně. Jak správně konstatoval krajský soud, zajišťovací příkaz lze vydat i v případech,
kdy ucelený a logický okruh indicií nižší intenzity svědčí o nedobré ekonomické situaci daňového subjektu, která
ve vztahu k výši dosud nesplatné či nestanovené daně vyvolá obavu o schopnosti daňového subjektu daň v době její
vymahatelnosti uhradit. Tento okruh indicií a závěry o ekonomické situaci daňového subjektu musí být přesvědčivě
popsány v zajišťovacím příkazu (viz obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2010,
č. j. 9 Afs 57/2010 – 139).“
[43] Výkladem §167 odst. 1 d. ř. se Nejvyšší správní soud dále zabýval v rozsudku ze dne
11. 6. 2015, č. j. 10 Afs 18/2015 - 48. V tomto rozsudku dal obecně zapravdu žalovanému,
že „při vydávání zajišťovacího příkazu nebude na místě obšírně prokazovat otázky, které z povahy věci souvisí
se stanovením samotné daně, nikoliv s otázkou existence odůvodněné obavy ve smyslu shora cit. §167 odst. 1
daňového řádu. Jinak by vskutku správce daně stanovoval daň dvakrát: jednou v zajišťovacím řízení, jednou
v samotném řízení vyměřovacím. Proto například pro vydání zajišťovacího příkazu bude významná samotná
účast daňového subjektu v podvodném řetězci, účast, která potenciálně (dle dalších zjištění ve vyměřovacím
řízení, včetně otázky dobré víry daňového subjektu) může založit budoucí doměření DPH. Naopak bezvýznamné
pro toto stádium daňového řízení budou otázky, zda snad daňový subjekt byl v dobré víře, že se účastní plnění
daňovým podvodem nezatíženého. (…) Při výkladu a aplikaci §167 odst. 1 daňového řádu musí správce daně,
resp. žalovaný v řízení o odvolání, předložit přesvědčivé odůvodnění důvodů zajištění finančních prostředků
daňového subjektu (srov. výklad k §71 zákona o správě daní a poplatků v rozsudku NSS ze dne 8. 9. 2010,
čj. 9 Afs 57/2010 – 139, věc CZT). Je evidentní, že v nynější věci snesl správce daně a po něm i žalovaný velmi
obsáhlé odůvodnění nezbytnosti vydání zajišťovacích příkazů.“ V následující pasáži odůvodnění se soud
obšírně zabýval tím, proč důvody pro vydání zajišťovacího příkazu v případě konkrétního
stěžovatele, který byl v rámci obchodu se zlatými slitky zapojen do podvodného řetězce na DPH,
shledal, tj. mj. proč pokládá za důvodnou úvahu správních orgánů, že DPH bude stěžovatelce
doměřena. V rozsudku ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Afs 108/2015 - 35, k tomu tento soud doplnil:
„Pojistkou proti hrozící svévoli správce daně související s bezdůvodným zadržováním finančních prostředků
daňových subjektů, na kterou upozorňovala stěžovatelka, je přitom výše zmíněná podmínka existence
odůvodněných obav, které musí správce daně ve smyslu citované judikatury správních soudů řádně specifikovat
a odůvodnit. Dané úvahy jsou přitom soudně přezkoumatelné (srov. již rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. listopadu 2009, č. j. 9 Afs 13/2008 - 90, č. 2001/2010 Sb. NSS).“
[44] Citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu k §167 odst. 1 d. ř. lze shrnout,
že nelze požadovat po správci daně, aby v rámci zajišťovacího příkazu, respektive rozhodnutí
o zamítnutí odvolání, postavil najisto a detailně prokazoval veškeré skutečnosti relevantní
pro stanovení daně, neboť pro takový postup je místo v řízení o stanovení (doměření) daně.
[45] Na druhou stranu nelze od otázky existence dosud nestanovené daňové povinnosti zcela
odhlédnout. Správce daně je povinen důvody, pro které je budoucí stanovení daně přiměřeně
pravděpodobné, přezkoumatelným způsobem uvést v odůvodnění zajišťovacího příkazu
a v odůvodnění rozhodnutí o odvolání řádně vypořádat námitky, kterými daňový subjekt
tuto dosud nestanovenou daňovou povinnost vyvrací. Odůvodněnou obavu ve smyslu §167
odst. 1 d. ř. tak nelze vztahovat pouze k budoucí vymahatelnosti daně, ale k celé dispozici tohoto
ustanovení, tj. právě i k otázce daňové povinnosti, jež dosud není splatná, popř. bude teprve
v budoucnu stanovena. Jedná se tedy také o otázku přiměřené pravděpodobnosti budoucího
stanovení daně. Odůvodnění rozhodnutí správce daně, respektive jeho úvahy v tomto směru,
podléhají plnému soudnímu přezkumu.
[46] Pokud by tomu tak nebylo a soud by přezkoumával pouze odůvodněnou obavu ve vztahu
k budoucí vymahatelnosti dosud nestanovené daně, pak by byl správním orgánům otevřen
prostor pro ničím neomezenou libovůli, která není slučitelná s demokratickým právním státem.
Postačovalo by totiž pouze stanovit dostatečně vysokou částku dosud nestanovené daně
přesahující majetek daňového subjektu, a tím by byla vždy založena odůvodněná obava ohledně
budoucí vymahatelnosti takto vysoké částky daně. Vzhledem k tomu, jak závažný zásah
do základního práva na ochranu vlastnictví a do práva podnikat představuje zajišťovací příkaz,
který je způsobilým podkladem pro vedení exekuce na majetek daňového subjektu, by takový
závěr byl zcela nepřijatelný. Lze tedy učinit mezitímní závěr, že správce daně může vydat
zajišťovací příkaz na daň dosud nestanovenou pouze tehdy, existují-li objektivní skutečnosti,
které zakládají odůvodněnou obavu (tj. přiměřenou pravděpodobnost), že (i) daň bude
v budoucnu v určité výši stanovena a zároveň že (ii) v době její vymahatelnosti bude tato daň
nedobytná nebo bude její vybrání spojeno se značnými obtížemi. Tyto skutečnosti musí
být uvedeny v odůvodnění rozhodnutí správních orgánů.
[47] Nejvyšší správní soud uvádí, že lze rovněž souhlasit s tím, že odůvodněnou obavu
(tj. přiměřenou pravděpodobnost) lze vyhodnocovat jak jednotlivě ve vztahu k oběma výše
uvedeným prvkům (stanovení daně a její budoucí dobytnost), tak i celkově. Pokud bude možno
odůvodněnou obavu ve vztahu k jednomu či druhému prvku s jistotou vyloučit, pak zpravidla
nebude možné zajišťovací příkaz vydat. Pokud ovšem bude dána určitá míra obavy ve vztahu
k oběma prvkům, je možné např. nižší pravděpodobnost (slabší důvody) ve vztahu k budoucímu
stanovení daně kompenzovat jasnými okolnostmi (silnými důvody) svědčícími o tom, že daňový
subjekt se zbavuje majetku, který by mohl sloužit k uspokojení daňového nedoplatku, a naopak.
[48] Pokud by odůvodnění zajišťovacího příkazu (rozhodnutí o odvolání) v tomto smyslu
neobstálo, byl by zajišťovací příkaz nezákonný, a to i tehdy, pokud by následně daň skutečně
oprávněně stanovena byla. Toto platí i naopak, neboť si lze představit situaci, kdy zajišťovací
příkaz v soudním přezkumu obstojí, neboť bude obsahovat dostatečné důvody zakládající
přiměřenou pravděpodobnost, že daň v budoucnu stanovena bude, daň však přesto nakonec
ve skutečnosti stanovena nebude, popř. sice stanovena bude, avšak dodatečný platební výměr
bude zrušen jako nezákonný. Skutková podstata umožňující vydání zajišťovacího příkazu tedy
není shodná s tou, na jejímž základě lze daň doměřit.
[49] Navíc je nutné při soudním přezkumu zajišťovacího příkazu vycházet z §75 odst. 1
s. ř. s., podle nějž je pro soudní přezkum rozhodný skutkový a právní stav, který zde byl ke dni
vydání přezkoumávaného rozhodnutí a který může být odlišný od skutkového a právního stavu
ke dni vydání rozhodnutí, kterým je následně daň stanovena (doměřena). V této souvislosti
lze krajskému soudu vytknout, že tuto zásadu nerespektoval a zamítnutí žaloby odůvodnil
mj. tím, že daň ve výši korespondující s částkou, na níž byl vydán zajišťovací příkaz, byla nakonec
stěžovatelce doměřena.
[50] Nejvyšší správní soud se, vycházeje z výše uvedených zásad, zabýval otázkou,
zda žalovaný v napadeném rozhodnutí dostál požadavkům zákona a dostatečně odůvodnil,
v čem spatřuje odůvodněnou obavu, tj. přiměřenou pravděpodobnost, že (i) daň bude
stěžovatelce v budoucnu stanovena a zároveň že (ii) v době její vymahatelnosti bude tato daň
nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi.
III. 2. b) Důvody svědčící budoucímu stanovení daně
[51] V napadeném rozhodnutí žalovaný dovodil daňovou povinnost stěžovatelky
pomocí konstrukce, že stěžovatelka neobdržela zdanitelné plnění od jí deklarovaných dodavatelů
s registrací k dani z přidané hodnoty v tuzemsku, nýbrž přímo od dodavatelů pohonných
hmot v jiných členských státech EU, konkrétně v Rakousku a v Německu. Tuto konstrukci
opřel o názor, že stěžovatelka disponovala s pohonnými hmotami jako faktický vlastník,
neboť zboží převážela vlastním vozidlem již od prvotního dodavatele v zahraničí. Žalovaný
rovněž odkázal na vyjádření jednatele komplementáře zachycené v protokolu ze dne 5. 6. 2013,
že „sice je na faktuře napsáno, že vlastnictví přechází až po úhradě, de facto je moje v okamžiku, kdy ho vyvezu
z celního skladu či dovezu do republiky“. Místo plnění tak bylo mimo území České republiky. Naopak
za nerelevantní žalovaný označil smluvní vztahy mezi prvotními dodavateli v Rakousku
a Německu, dodavateli stěžovatelky a stěžovatelkou, kterými stěžovatelka dokládala místo plnění
v tuzemsku. Nerozhodné a neprůkazné byly dle žalovaného odkazy na to, že dodavatelé
stěžovatelky poskytnutá plnění řádně přiznali a daň z přidané hodnoty uhradili, aniž by tyto
transakce byly finančními orgány zpochybňovány, respektive v případě dodavatele BRUTO a.s.
tyto skutečnosti byly příslušným správcem daně podrobně prověřovány a nakonec uznány,
dále že stěžovatelka měla uzavřenu pojistnou smlouvu pouze na zboží dodané na území ČR
a že případné dodání zboží přímo stěžovatelce s místem dodání v cizině by bylo možno
ověřit v systému VIES. Tyto své závěry žalovaný opřel o rozsudky Soudního dvora EU ve věcech
C-245/04, C-430/09 a C-320/88. Naproti tomu žalovaný zdůraznil, že zajišťovací příkaz nebyl
vydán proto, že by byla stěžovatelka podezírána z vědomé účasti na daňovém podvodu.
[52] V rozsudku ze dne 6. 4. 2006 ve věci C-245/04, EMAG Handel Eder OHG proti
Finanzlandesdirektion für Kärnten, Sb. rozh. s. I-3227, se Soudní dvůr EU zabýval předběžnou
otázkou položenou rakouským Správním soudem, která se skutečně týkala věci do jisté míry
obdobné jako v nyní posuzovaném případě. V případě předloženém rakouským Správním
soudem se jednalo o určení místa zdanitelného plnění při dodání zboží (kovových slitků)
italskými a nizozemskými dodavateli rakouské společnosti K., která je následně přeprodala
společnosti EMAG. Fyzicky dodávka probíhala tak, že přepravce objednaný společností K. zboží
vyzvedl v zahraničí u prvotních dodavatelů a vyskladnil v Rakousku přímo u společnosti EMAG.
Soudní dvůr k tomu uvedl, že toto dvojité dodání zboží, které zakládá pouze jedinou přepravu
zboží mezi členskými státy EU, je třeba nahlížet tak, že pouze jedno z nich je dodáním
intrakomunitárním, zatímco druhé je třeba považovat za dodání uskutečněné v tuzemsku. Soudní
dvůr ovšem neuvedl, kterému z obou dodání má být přičítána intrakomunitární povaha. Správní
soud, který v návaznosti na citovaný rozsudek Soudního dvora danou věc rozhodl nálezem
ze dne 25. 6. 2007, č. 2006/14/0107 (srov. www.ris.at), k tomu uvedl, že pokud tomu nebrání
zvláštní okolnosti, bude nutné zpravidla považovat za intrakomunitární dodání první dodání
zboží (tj. mezi původním dodavatelem a prostředním článkem, zde společností K.), zatímco
druhé dodání (mezi prostředním článkem a koncovým příjemcem) bude nutné považovat
za plnění uskutečněné v tuzemsku.
[53] V dalším rozsudku Soudního dvora EU, kterého se dovolává žalovaný, tedy v rozsudku
ze dne 16. 12. 2010 ve věci C-430/09, Euro Tyre Holding BV proti v Staatssecretaris van Financiën, Sb.
rozh. s. I-13335, se řeší právě otázka nezodpovězená v předchozím rozsudku ve věci EMAG,
tj. které ze dvou dodání, na jehož základě byla realizována jediná přeprava mezi členskými státy,
představuje intrakomunitární dodání. Případ předložený Soudnímu dvoru je v určitém ohledu
ještě podobnější věci nyní posuzované, neboť se jednalo o dodávku zboží (pneumatik)
od prvotního dodavatele v Nizozemsku, přičemž prostřední článek představovala belgická
společnost, která zboží přeprodala rovněž belgickému koncovému příjemci. Koncový příjemce
rovněž realizoval (na objednávku prostředního článku) přepravu zboží od původního dodavatele
v Nizozemí do vlastního skladu v Belgii. Soudní dvůr k tomu uvedl: „Co se týče otázky, jakému
dodání musí být přičtena přeprava uvnitř Společenství, pokud je uskutečněna osobou, která byla jakožto
první pořizovatel a druhý dodavatel účastna obou dodání, nebo je uskutečněna jejím jménem, je třeba konstatovat,
že v tomto ohledu není v šesté směrnici stanoveno žádné obecné pravidlo. Odpověď na tuto otázku závisí
na celkovém posouzení všech zvláštních okolností umožňujících určit, jaké dodání splňuje všechny podmínky
stanovené pro dodání uvnitř Společenství. (…) Za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené ve věci
v původním řízení, je tedy třeba mít za to, že odběr zboží ze skladu společnosti ETH zástupcem prvního
pořizovatele musí být považován za převod práva nakládat se zbožím jako vlastník na posledně uvedeného,
což je skutečnost, která musí být přičtena prvnímu dodání. Tato okolnost však sama o sobě nepostačuje k závěru,
že první dodání představuje dodání uvnitř Společenství. Nelze totiž vyloučit, že druhý převod práva nakládat
se zbožím jako vlastník se může rovněž uskutečnit na území členského státu prvního dodání a to předtím,
než dojde k přepravě uvnitř Společenství. V takovém případě pak již přepravu uvnitř Společenství nelze tomuto
dodání přičítat. V případě, kdy pořizovatel získá právo nakládat se zbožím jako vlastník v členském státě
dodání a sám obstarává jeho přepravu do členského státu určení, jak k tomu dochází v případě dodání, která jsou
podmíněna odběrem zboží ve skladu dodavatele, musí být v co možná největší míře zohledněny záměry kupujícího
v okamžiku pořízení, jsou-li podpořeny objektivními poznatky (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek X, bod
47 a citovaná judikatura). Pokud kupující jakožto první pořizovatelé v daném případě projevili svůj záměr
přepravit zboží do jiného členského státu, než je stát dodání, a předložili své identifikační číslo pro DPH, které
bylo přiděleno tímto jiným členským státem, mohla mít společnost ETH za to, že plnění, která prováděla,
představují dodání uvnitř Společenství. (…) Konečně, pokud jde o podmínku týkající se odeslání či přepravy zboží
mimo členský stát dodání, je třeba upřesnit, že ačkoli, jak vyplývá z bodu 45 výše uvedeného rozsudku EMAG
Handel Eder, je otázka, kdo má právo nakládat se zbožím jako vlastník během přepravy uvnitř Společenství,
nerozhodná, mohla by okolnost, že tuto přepravu uskutečňuje vlastník zboží, nebo že je uskutečňována jeho
jménem, hrát roli při rozhodování o tom, zda bude uvedená přeprava přičtena prvnímu či druhému dodání.
Nicméně v případech, kdy je přeprava uskutečňována osobou, která se účastní obou plnění, nebo jménem této
osoby, tak jako je tomu ve věci v původním řízení, není tato okolnost relevantní. Proto okolnost, že se ve věci
v původním řízení druhý pořizovatel účastnil přepravy, není skutečností, která by umožnila učinit závěr, že tato
přeprava musí být přičtena druhému dodání.“ (Relevantní místa zvýraznil NSS.)
[54] Konečně třetím rozsudkem Soudního dvora, který citoval žalovaný, tj. rozsudkem ze dne
8. 2. 1990 ve věci C-320/88, Shipping and Forwarding Enterprise Safe BV, sice nejvyšší soudní
instance EU (tehdy EHS) upřednostnila při výkladu pojmu právo nakládat se zbožím jako vlastník
faktické dodání zboží před čistě civilistickým chápáním převodu vlastnického práva, jehož
podmínky se v různých členských zemích mohou lišit. Nelze však odhlížet od toho, že Soudní
dvůr se v tomto rozsudku zabýval velmi specifickou otázkou převodu (dodání) nemovitostí.
Rozhodně nelze z rozsudku Soudního dvora dovozovat, že na smluvních ujednáních mezi
jednotlivými články převodu a jejich vůli vůbec nezáleží. Naopak, jak vyplývá z citovaného
rozsudku ve věci Euro Tyre Holding BV proti v Staatssecretaris van Financiën, musí být zohledněny
záměry kupujícího v okamžiku dodání zboží, lze-li je zjistit.
[55] Pokud žalovaný výše uvedenou judikaturu Soudního dvora EU k otázce místa plnění
v případě dvojitého dodání zakládajícího jedinou dopravu mezi členskými státy EU aplikoval
na obchody učiněné stěžovatelkou, nutno konstatovat, že nesvědčí příliš ve prospěch závěrů
žalovaného, ba spíše je tomu naopak. Žalovaný především vyzdvihl skutečnost, že stěžovatelka
dopravovala zboží od původních dodavatelů v Rakousku a Německu do celního skladu v České
republice, přičemž skutečnost, že stěžovatelka při této dopravě vystupovala (dle názoru
žalovaného pouze formálně) jako dopravce objednaný společnostmi tvořícími prostřední článek,
považoval za nerozhodnou. Z citovaného rozsudku Soudního dvora ve věci Euro Tyre Holding BV
však vyplývá, že skutečnost, že koncový odběratel zajišťoval dopravu, nemůže být považována
za skutečnost, která by umožňovala učinit závěr, že místo plnění u dodání, které bylo druhé
v pořadí, tj. dodání stěžovatelce, bylo v zahraničí, jak dovozuje žalovaný. Naopak z výše
uvedeného vyplývá, že pokud nejsou zjištěny zvláštní okolnosti, které by takovému závěru
bránily, je zpravidla třeba zohlednit záměry kupujícího (tj. prostředního článku), jak byly
vyjádřeny při transakci s původními dodavateli. V této souvislosti z podkladů shromážděných
správcem daně v rámci mezinárodní spolupráce založených ve spisech i z dokumentů
předložených stěžovatelkou vyplývá, že již při prvním dodání ve prospěch prostředních článků
byl těmito jasně deklarován záměr vyvézt zboží z Rakouska, resp. Německa, do jiného členského
státu (České republiky), původním dodavatelům byly prostředními články v tomto smyslu
předány příslušné dokumenty ohledně registrace těchto prostředních článků v ČR k DPH
a ohledně dopravce provádějícího na objednávku prostředních článků dopravu do ČR
a v souladu s těmito údaji jsou i dodací listy a přepravní doklady, jakož i informace zanesené
rakouskými, popř. německými finančními orgány do elektronického systému EU pro výměnu
informací týkajících DPH (tzv. VIES).
[56] Žalovaný dovozoval, že stěžovatelce bylo zboží dodáno ve skutečnosti již v cizině,
respektive že stěžovatelka získala již při převzetí zboží k přepravě od původních dodavatelů
v Rakousku a Německu právo nakládat se zbožím jako vlastník, z výpovědi jednatele komplementáře
stěžovatelky pana Otakara Lejska zachycené v protokolu č. j. 1357412/13/2209-05402-301215,
který byl sepsán o zahájení daňové kontroly dne 5. 6. 2013. Na otázku správce daně: „Jaké máte
skladové kapacity?“ pan Lejsek uvedl: „Většinou se neskladuje, jen čerpačky mají svoje nádrže. Řidič
např. přijede s cisternou plnou na ČMO, když je to celé určeno zákazníkovi, který je někde dál, vypíše
vnitropodnikovou přepravu, doveze k zákazníkovi. Ten např. neodebere celé jím objednané množství,
v tom případě máme rezervu v nádržích našich čerpacích stanic nebo v areálu ČMO je cisterna na naftu
maximálně na 18 tisíc a jedna stejná je na topný olej (ta je prázdná). Sklad jako takový nemáme, nejsme celním
skladem. Co se týká vlastnictví zboží, teoreticky máme na faktuře napsáno, že vlastnictví přechází až po úhradě,
ale de facto je moje v okamžiku, kdy ho vyvezu z celního skladu či dovezení do republiky.“ Nejvyšší
správní soud k tomu uvádí, že ze žalovaným použité věty pana Lejska jednak nevyplývá,
že by se vztahovala specificky k sporným obchodním případům pohonných hmot pocházejících
od původních dodavatelů v Rakousku či Německu a dodaných prostřednictvím českých
společností tvořících prostřední článek. Navíc je třeba zdůraznit, že jednatel komplementáře
se zde vyjadřoval k otázce tzv. výhrady vlastnického práva ujednané v obchodních vztazích
s dodavateli stěžovatelky, tj. ke zcela odlišné otázce od nyní sporné otázky místa poskytnutí
zdanitelného plnění. Ani samotná věta použitá žalovaným neobsahuje sdělení, které s ní žalovaný
spojuje. Stěžovatelka tvrdí, že zakoupila pohonné hmoty od prostředních článků po jejich
dovezení do ČR, respektive po jejich propuštění do volného oběhu z celního skladu, tedy
s místem plnění v ČR. Výpověď pana Lejska je zcela v souladu s tímto tvrzením stěžovatelky.
Naproti tomu závěr žalovaného, že stěžovatelka disponovala se zbožím jako vlastník
již na území cizího státu (Rakousko, Německo), postrádá ve sdělení pana Lejska jakoukoli oporu,
ba je s ním ve zřejmém rozporu.
[57] Pokud Nejvyšší správní soud v souladu s dosavadní judikaturou celkově hodnotí ucelený
a logický okruh indicií ve vztahu k odůvodněné obavě týkající se prvku budoucího stanovení daně,
musí konstatovat, že důvody, ze kterých žalovaný dovozuje pravděpodobnost budoucího
stanovení daně, se jeví jako nedostatečné. Jakkoli bez komplexního dokazování a zjišťování
veškerých relevantních okolností, které má, jak správně uvedl krajský soud, své místo
v doměřovacím řízení, respektive v následném soudním řízení o přezkoumání dodatečných
platebních výměrů, nelze vyloučit, že daň může být skutečně doměřena, důvody, které k tomu
správce daně a žalovaný v odůvodnění svých rozhodnutí uvedli, tomu v tomto stádiu spíše
nenasvědčují. Naopak žalovaný opomenul hodnotit řadu okolností, na které stěžovatelka
ve svých podáních v daňovém řízení upozorňovala, které spíše nasvědčují správnosti jejího
tvrzení o místu zdanitelného plnění v České republice. Takovými okolnostmi může být i pojistná
smlouva, dispozice společností vystupujících jako prostřední články s nákladem během přepravy
prováděné stěžovatelkou, o nichž vypovídali řidiči cisteren, případně i řádné plnění daňových
povinností obchodními partnery stěžovatelky, kteří v řetězci vystupovali jako prostřední články,
a kteří dle svých žalovaným nerozporovaných prohlášení za dovezené zboží řádně přiznali
a odvedli daň z přidané hodnoty.
III. 2. c) Důvody svědčící budoucí nedobytnosti daně
[58] Jak bylo uvedeno výše, nižší míru odůvodněné obavy (tj. pravděpodobnosti) ve vztahu
k budoucímu stanovení daně lze do určité míry kompenzovat vysokou mírou odůvodněné obavy
ve vztahu k budoucí vymožitelnosti této daně. To by mohlo umožnit vydání zajišťovacího
příkazu i tehdy, pokud by sice byly dány pouze „slabé“ důvody k domněnce ohledně budoucího
stanovení daně (jako je tomu v nyní posuzovaném případě, viz výše), avšak existovaly
by např. jasné doklady o snaze daňového subjektu zbavovat se postižitelného majetku, ukončovat
podnikatelskou činnost, případně pokud by daňový subjekt byl nekontaktní, se správcem daně
by nespolupracoval či jeho dlouhodobý majetek by byl neobvykle malý apod. Takové „silné“
důvody zakládající odůvodněné obavy ve vztahu k dobytnosti daně však v nyní posuzovaném
případě Nejvyšší správní soud neshledal. Za „silný“ důvod nelze v žádném případě pokládat
samotnou skutečnost, že správcem daně předpokládaná výše daně, jejímuž budoucímu stanovení
však nasvědčují pouze „slabé“ důvody, převyšuje majetek či jmění daňového subjektu. Za „silný“
důvod nelze pokládat ani žalovaným uváděnou obecnou domněnku o rizikovosti obchodování
s pohonnými hmotami. Naopak žalovaný nijak nevyvrátil tvrzení stěžovatelky zpochybňující
obavy ohledně budoucí vymožitelnosti daně, tedy že stěžovatelka je dlouhodobě podnikající
a finančně stabilizovanou osobou, vlastní jak nemovitosti, tak i movité věci značné hodnoty
(např. cisternové vozy), má větší počet stálých zaměstnanců, v minulosti neměla daňové
nedoplatky, a placení daní se nevyhýbala, má transparentní majetkovou strukturu, nezmenšovala
svůj majetek a dokonce poskytla celnímu úřadu kauci podle §6i zákona o pohonných hmotách
formou bankovní záruky apod. I ze spisů správních orgánů dále vyplývá, že stěžovatelka
v průběhu řízení se správními orgány spolupracovala, reagovala na jejich výzvy atd.
III. 2. d) Shrnutí
[59] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že po vyhodnocení všech relevantních okolností
případu neshledal dostatečné důvody pro vydání zajišťovacího příkazu. Jakkoli nelze vyloučit
budoucí stanovení daně, skutečnosti uváděné žalovaným v napadeném rozhodnutí pro takový
závěr nepředstavují silnou oporu. Nejvyšší správní soud ani neshledal podstatné okolnosti, které
by vzbuzovaly odůvodněnou obavu ohledně budoucí dobytnosti daně v intenzitě, která
by umožňovala vydání zajišťovacího příkazu.
III. 3
Rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení
[60] Stěžovatelce třeba přisvědčit i v nesouhlasu s výrokem II. kasační stížností napadeného
rozsudku krajského soudu, kterým žalovanému přiznal náklady řízení ve výši 4.655,50 Kč.
Rozšířený senát totiž v usnesení ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014-47, č. 3228/2015 Sb. NSS,
judikoval, že náhradu nákladů spojených s účastí pracovníků správního orgánu u jednání
správního soudu soud dle §60 odst. 7 s. ř. s. procesně úspěšnému správnímu orgánu zásadně
nepřizná. O takový případ se jedná v posuzované věci, neboť účelně vynaložené náklady
žalovaného na jeho účast u jednání před krajským soudem by ani v případě procesního úspěchu
žalovaného nebylo možné považovat za náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[61] Kasační stížnost byla důvodná, Nejvyšší správní soud tedy zrušil napadený rozsudek
krajského soudu. Protože zároveň zjistil i nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného
i rozhodnutí správce daně, a důvody pro jejich zrušení byly dány již v řízení před krajským
soudem, Nejvyšší správní soud zrušil i rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení [§110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 3 s. ř. s.]. V dalším
řízení bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným nejvyšším správním soudem.
[62] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu, musel rozhodnout
o nákladech řízení před krajským soudem i o nákladech řízení o kasační stížnosti. Výrok
o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka
měla v řízení úspěch, proto má proti žalovanému právo na náhradu nákladů v obou soudních
řízeních.
[63] V řízení před krajským soudem má stěžovatelka právo na náhradu nákladů sestávajících
ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3.000 Kč. Dále má stěžovatelka právo na náhradu
nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny právního zástupce, kterým byl daňový
poradce a jehož odměna se stanoví dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Stěžovatelka
má dle názoru Nejvyššího správního soudu právo na náhradu odměny právního zástupce za tyto
úkony: převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, doplnění žaloby ze dne 28. 4. 2014, návrhy
na provedení důkazů ze dne 28. 5. 2014, 7. 7. 2014, 21. 7. 2014 (tato podání hodnotí Nejvyšší
správní soud jakožto jeden souhrnný úkon, neboť nevidí důvod, proč by odměna právního
zástupce měla být zvyšována pouze z toho důvodu, že soudu předkládá návrhy po částech),
doplnění ze dne 20. 8. 2014 a 17. 9. 2014 a účast u soudního jednání dne 3. 12. 2014. Celkem
se tedy jedná o sedm úkonů právní služby po Kč 3.100 [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu], celkem 21.700 Kč. Vedle toho má stěžovatelka též právo na náhradu
hotových výdajů svého zástupce ve výši 300 Kč za každý úkon (§13 odst. 3 advokátního tarifu),
celkem 2.100 Kč. Dále má stěžovatelka právo na náhradu cestovních výdajů na cestu k jednání
u krajského soudu (130 km, průměrná spotřeba 5,4 l/100 km, cena motorové nafty dle
vyhlášky 435/2013 Sb. činí 36 Kč/l, základní sazba za opotřebení vozidla činí dle 119/1992 Sb.
3,80 Kč/km) ve výši 747 Kč a náhradu za promeškaný čas dle §14 odst. 3 advokátního tarifu
(9 půlhodin po 100 Kč) ve výši 900 Kč. Zástupce stěžovatelky byl plátcem DPH, proto
se náklady ve výši 25.447 Kč (bez soudního poplatku) zvyšují o 21% na 30.791 Kč. Celkem
má stěžovatelka právo na náhradu nákladů za řízení o žalobě ve výši 33.791 Kč.
[64] V řízení před Nejvyšším správním soudem má stěžovatelka právo na náhradu nákladů
spočívajících v odměně zástupce za 5 úkonů spočívajících v podání kasační stížnosti
a 4 doplněních, celkem tedy 5 x 3.100 = 15.500 Kč a náhradě hotových výdajů za tyto úkony,
celkem 5 x 300 = 1.500 Kč. Náklady ve výši celkem 17.000 se zvyšují o 21% DPH na celkem
20.570 Kč. Dále má stěžovatelka právo na náhradu soudního poplatku za kasační stížnost ve výši
5000. Celkem za řízení o kasační stížnosti má stěžovatelka právo na náhradu nákladů ve výši
25.570 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu